symbiothic

Veselé Vánoce, šťastný nový rok a dík za všechny ty frajery z čeledi Cyprinidae

2011-11-30T17:38:00.004+01:00

Když může mít Vodafone reklamu s velikonočníma zajíčkama - která mě mimochodem tak brutálně zmátla, že jsem chvíli věřil i tomu, že už je duben - proč bych nemohl vinšovat hezké prožití svátků na konci listopadu?

Nedělám to samozřejmě z komerčních důvodů, jenom se obávám, že o Vánocích na to nebudu mít čas. Před dvěma týdny jsem si konečně uvědomil, jaký je význam pojmu "maturant" neboli "letos maturuješ, ty vole", aniž bych použil etymologický slovník, slovník spisovné češtiny, slovník synonym a antonym, a ani slovník cizích slov. Nepoužil jsem žádný slovník, prostě nic, jenom jsem si to sám uvědomil a pochopil ten fakt, který jednou prostě musel přijít, zaklepat na dveře a otravovat svou přítomností.

Vlezlá svině maturita se ke mně do mé slastné oázy rve každou skulinkou a já ji nestíhám vyhazovat dveřma a přitom zabarikádovávat okna, aby se zas nevrátila. Smrdí mi už v předsíni a směje se mi za to, že moje zkušenosti s leností, které jsem sbíral celých těch osmnáct let, teď precizně aplikuji v praxi. Neumím se pořádně donutit k tomu, abych se naučil dvě strany žblebtů o sociální stratifikaci společnosti, donutím se někdy k tomu, abych k těma dvěma stranám přidal dalších milion?

Naštěstí jsem si našel geniální výmluvu - práci. Každý ráno vstávám brzo, abych objel dědinu s novinama, vysekal se na námraze na kole, případně zmrznul jako rampouch. Víkendy chodím makat do hospody, kde mi občas prostě zmizí z inventury nějakých těch osm set, takže si nemůžu na nic stěžovat. Co ztratím na valutách, získám na zkušenostech, protože ty hospodské jsou nejlepší. Například když vám tři hodiny nějaký stařík povídá o tom, jak si do baráku zve důchodkyně, klátí je, každá to chce jinak, jinam a něčím jiným, a oba dva si to užívají. To jsou prostě informace k nezpalacení, i těch osm stovek je málo!

K tomu všemu jsem si na sebe upletl ten nejsadomasochističtější bičík, který se jmenuje - jednou za měsíc se domluv se čtyřmi dětmi z tvého kroužku geocachingu a vezmi je na výlet. Ve finále člověk z posledních sil zorganizuje výlet, kterého se zúčastní jen dítě jedno, takže si prakticky uděláte takovou romantickou procházku ve dvou. (irony on) Nejlepší. (irony off)

Ve finále si nevyberu - plány mi kazí práce i škola zároveň, co ze mě teda sakra bude? Prý se mám vykašlat na žurnalistiku, protože to může dneska dělat každej i bez školy. Prý mám jít studovat práva a vlízt do politiky. Prý abych byl doktor nebo učitel. Možná by všem rádcům všechny tyhle prímový rady prošly, ale bohužel, já se zamiloval do brněnské FSS, takže i kdyby pak ze mně nic nebylo, budu žít zbytek života se slastným pocitem, že jsem si každý ráno objednával kafe v Krmítku. Vygooglete si to sami.

Tak co ze mě vlastně bude? Učit se mi nechce, pracovat se mi chce, ale nemůžu pak dělat to, co mě baví - rozuměj například sledovat seriály, dvoutýdenní zpoždění už se pomalu ozývá. Spát chodím nejdřív v jednu ráno a usínám pak v matice a češtině. Do toho všeho máme za týden stužkovák a upřímně si říkám, že to v životě nemůžeme stihnout natrénovat. Nicméně musíme.

A jak na truc do toho všeho vyjde na světlo světa další díl Assassin's Creed, který jednoduše nejde NEhrát. Svět se jednoduše zbláznil, spiknul se proti mně a zkouší, co vydržím. Má smůlu, že já vydržím hodně. Jenom pořád nevím, jak dlouho ještě.

Čili veselý svátky klidu a míru a všeobecné hospody. Gratuluju těm, kteří už stihli napsat Ježíškovi, kteří už nakoupili dárky (pokud jsem někomu právě vyzradil tajemství Vánoc, tak sorry, ale jednou mi budete děkovat), a kteří už jenom sedí na zadku a nemusí se prodírat neuvěřitelně nudným příběhem o tom, komu sakra zvoní hrana...

Tak teda ještě jednou: veselý Vánoce, šťastnej novej i zbytek toho starýho, dík za všechny ty ryby , který jsem letos poznal, a nevím, jak vy, ale já už se snad těším hlavně na kapra ;-)

Sejdeme se na hřbitově, v příštím životě, anebo na nástupišti devětatřičtvrtě.

Po nás solární panely

2011-10-23T17:51:00.001+02:00

Jaká je moje odpověď na snad nejhorší (co se formování mého vlastního názoru týče) téma MF Dnes. Zjistil jsem totiž, že si o tomto problému snad nemyslím skoro nic, co by mohlo někoho zajímat. A tak tedy alespoň stručné povzdechnutí.

Sám se hned přiznám, že nejsem jaderným technikem, ekologickým aktivistou a celkově nijak zvlášť zapáleným diskutérem na téma energie kdysi, nyní a dnes. K mému životu stačí podstatně omezený pohled na situaci – dochází nám fosilní paliva a budoucnost tedy leží buď v „jádru“ anebo v obnovitelných zdrojích. Musíme přece chránit přírodu, tu především.

Máme tedy aktuálně asi dva tábory bojovníků za zelenou planetu. Jedni tvrdí, že přeměna jaderné energie je víceméně ekologicky nezávadná (a já se k nim řadím), avšak stále je zde nebezpečí toho, že se něco zvrtne a všichni lehneme atomovým popelem. Druhé opoziční opevnění brání zastánci vody, větru, slunce a všech dalších možných zdrojů, o kterých zřejmě nemám ani potuchy. Přemýšlím sám nad tím, zda si tito lidé uvědomují jeden fakt – pakliže obě dvě strany bojují za zelenou planetu, bude i po jejich zásahu planeta stále zelená?

Mám totiž na mysli právě solární energii, která se teď často skloňuje ve všech možných pádech. Když se teď od místa, kde bydlím, vydám na jakoukoliv světovou stranu, můžu si být jistý, že v okruhu řekněme dvaceti kilometrů tam, kde dřív rostla kukuřice, řepka, pšenice nebo cokoliv jiného, se teď na mě usmívá slunce v odlesku solárních panelů, které jsou aktuálně očividně moderní zemědělskou plodinou. Zelené louky, zelená pole, zelené pastviny, zelené meze, ty všechny teď zdobí nový šperk technologického vývoje – stříbrné panely, o jejichž zelenosti by se dalo snadno pochybovat.

Nevím, zda jsou jejich betonové základy vyráběny z materiálů, které podporují růst plodin, anebo zda naopak právě úrodná zemědělská půda násobí účinnost těchto fotovoltaických nestvůr, ale čistě z pohledu mého laického oka soudím, že tomu tak nebude. Tím spíše se domnívám, že tento „podeštihoubovitý“ růst a rozmach solárních elektráren není zrovna vyloženě „zelený“, avšak „zelenou“ těmto projektům musejí dávat lidé, kteří rádi v kapse „zelené“ papírky. Ostatně komu se nelení, tomu se zelení.

Když tedy jako pouhý pozorovatel a obdivovatel přírody vejdu někam, kam se za sluncem už neotáčí slunečnice, ale futuristické pole kovově-skleněných okrasných rostlin 21. století, pozastavím se vždy nad tím, jak moc zelená budoucnost nás všechny, a hlavně naši planetu, čeká. Pokud se ale bude v příštích padesáti letech vyrábět chleba z elektřiny a slunečnicový olej nahradí olej sluneční, pak zřejmě nebudu mít žádný další problém, vyjma toho jediného – estetického. Těšme se. Přichází stříbrná, nikoli zelená planeta.

Školy musí s dobou jít, ne o ní jenom učit

2011-10-09T22:02:00.003+02:00

Dle zadání druhého kola projektu Studenti čtou a píší noviny pro MF Dnes smolím právě dnes tuto myšlenku na papír. Tedy pardon, na blog.

Počítače. Internet. Dvě slova, která by určitě měla ležet v budoucnosti výuky. Nemluvím jen o tom, zařadit do rozvrhu o jednu hodinu týdně informatiky navíc a učit se v ní psát dokumenty, vytvářet tabulky, ořezávat fotky a jednoduše zpracovávat krátká videa. U toho totiž obvyklé školní „ajťáctví“ skončí. Potenciál moderních technologií je v tomto případě ale silně opomínán a obrovské množství nepřeberných možností leží jen ladem potlačeno sice odzkoušenými a fungujícími, přesto nemoderními principy.

Není to však celé jen o tom, co je zajímavější pro studenty, ale také o tom, co by mohlo být výhodnější pro školy. Není přece pro třídního učitele výhodnější, když si od žáků na začátku školního roku vybere e-maily, na které jim pak hromadně může posílat dokumenty, jako jsou třeba itineráře školních výletů nebo nabídky různých akcí a produktů, které firmy školám zasílají, než když musí všem třiceti dětem nakopírovat jednotlivé stránky textu, které pak čtvrtina z nich stejně někde ztratí nebo nechá? Stačí pak jen ve třídě říct: „Poslal jsem vám e-mail s informacemi o výletě, tak se všichni podívejte.“ Škola ušetří na papíru, nákladech na tisk a kopírování, učitel ušetří čas a bude mít jistotu, že se informace dostanou do rukou opravdu všem. Při dnešní rychlosti komunikace jsou snad i obavy, že by se zpráva k němu nějakým způsobem nemusela dostat, naprosto zbytečné a lehce úsměvné.

To je samozřejmě jenom jeden příklad za všechny. Začínáme už jen u toho nejzákladnějšího, tedy e-mailů. Pokročit můžeme mnohem dál. Můžou to být třeba zrovna ony všemi nenáviděné a zároveň všemi opěvované sociální sítě, přes které lze lehce žáky kontaktovat, případně vytvářet události, či jednoduše všechny informovat jako celá škola o jednotlivých akcích, které se připravují anebo zrovna staly. Za zmínku určitě stojí i blogy, které si může učitel založit a průběžně je aktualizovat a zaplňovat vlastním obsahem, který uzná za vhodné, aby jakkoliv mohl studentům prospět. A samozřejmě nekončíme – on-line kalendáře, galerie, datová uložiště, … vyjmenovat toho lze spousty.

Je důležité ukázat studentům nejen teoreticky ve škole, jak jim dokážou počítače a internet ulehčit práci, ale dokazovat jim to i v praxi vlastní cestou. Nejenom, že to osvěží výuku – ostatně sám věřím, že technologií lze využít v jakémkoliv předmětu – ale studenty samotné nabudí. Když totiž budou moci říct: „Třídní mi posílá e-maily, moje škola mě o všech svých akcích informuje přes svůj web a Facebook, celý harmonogram školního roku mám kdykoliv přístupný v kalendáři od Googlu a angličtinář každý den na svůj blog přispívá odkazy na různé stránky, videa a dokumenty, na které sám při brouzdání internetem narazil, a je přesvědčen, že by alespoň někoho z nás něco z toho mohlo zaujmout,“ určitě se málokdy dočkají nějaké negativní reakce a sami budou na svoji školu jistým způsobem „pyšní“, že se dokáže takto skvěle přizpůsobit jejich potřebám. Školy z toho zase budou těžit úsporou času, prostředků a bezprostředností spjatou s rychlostí.

Internet a počítače nejsou ďáblovým vynálezem a čirým zpodobněním zla, ale tím, co z nich sami dokážeme vytěžit. I v této dnes již neodmyslitelné části světa by škola měla jít příkladem, protože je nutné si uvědomit, že zajímavý a úžasný je nejenom „reálný svět“, ale čím dál více i svět virtuální, nehmotný. A o obou dvou bychom toho měli znát co nejvíce.

Hola, hola, škola volá!

2011-08-31T18:18:00.003+02:00

A je to tady, všichni jsme to na to čekali! Kdybych teď žil v Americe, natočili by o nás nějaký pěkný muzikál pro duševně choré jedince. Graduation Year! High School Musical! Bude to divoký, bude to hodně teplý, bude se tam zpívat, všichni budeme krásní, oholení a s vyběleným chrupem. Navíc ještě budeme neuvěřitelně talentovaní, trošku vystresovaní, ale nakonec to zvládneme a pak budeme mít "poslední prázdniny po maturitě", během kterých musíme stihnout to, co jsme nestihli předtím - přijít o panictví a panenství. Takhle to probíhá v Americe, tady ale nějak... ne?

Je to sranda, jít do maturitního ročníku. Aspoň já se tomu zatím teď směju, příští rok na jaře budu nejspíš už jenom nadávat. Proč si ale kazit náladu hned na začátku nového školního roku, když to můžu odložit na později, že? Do školy vkročím s úsměvem a úplně novým studijním plánem.

Přijde mi to legrační, když někdy před osmi lety jsem šel do školy s taškou, kde jsem měl pečlivě naskládané přezůvky, tělocvik a kufřík do výtvarky. Měl jsem ostrouhané tužky, které čekaly na zlomení, nové propisky, které čekaly na vypsání, nezlomitelná pravítka, která čekala na zlomení, nové sešity, které čekaly na ztracení a nové učebnice, do kterých jsem nesměl psát, protože stále ještě byly majetkem školy. S čím jsem do školy přišel, s tím jsem taky odešel, všechno fungovalo správně, precizně, dle školního i osobního řádu.

Dneska? Do školy jdu s jednou propiskou (pokud ráno brzo vstanu a nezapomenu ji na stole), peněženkou, abych pak mohl jít po škole se spolužáky "na jedničku" - zapít nový školní rok a to je vlastně všechno. Psací potřeby si přinesu třeba později anebo si je od někoho půjčím. To, co před několika lety NEEXISTOVALO je dnes skutečností: 2. září někomu půjčíte propisku (protože jste pilný a nosíte si pro jistotu dvě, jelikož vám je jasné, že se vždycky někdo najde, kdo ji bude potřebovat) a na konci školního roku ji najdete u někoho úplně jiného v úplně jiné třídě a možná i v úplně jiné škole. Podezřívám propisky z tajné konspirace a kompetice, ve které je jejich cílovou metou jediné - projít přes co nejvíc ruk na co největší dálku. Jsou to svině, ty propisky.

Co třeba učebnice, ty si do školy taky neberu? No... upřímně... vlastně ne, neberu. Učebnice už si čtvrtý rok kupuju sám a zjistil jsem, že bez takových 80% z nich se obejdu, potřebuju akorát angličtinu, češtinu a francouzštinu (anglinu i fráninu už mám z minulýho roku, češtinu jsem si jako jedinou koupil). Zbytek si buď někde půjčím, anebo prostě odmaturuju bez nich, je to určitě běžný, často aplikovaný a léty praxe osvědčený proces.

Přijde mi to vtipné. Dřív všechno fungovalo jenom díky tomu, že se všechno přesně dodržovalo, dnes to funguje taky, možná ještě líp než dřív, a stojí to možná ani ne polovinu úsilí. Jasně, nemluvím o učení, toho je čím dál víc, každopádně čím víc se toho musíme naučit, tím lepší vymýšlíme finty, jak to obejít. Náš mozek neustále pracuje a my jsme už jenom krůček od dospělosti, kdy si uvědomíme, že na světě nejlíp se mají vychcaní lidi a ti, kteří za celý život nic nedokázali, jenom hongali nohama a nechali za sebe ostatní udělat svoji práci. Já na to sice nevěřím, něco v životě dokázat chci, ale nedá se jen tak popřít, že takhle to to prostě chodí, a je třeba se v neposlední řadě hlavně dívat, co to hodí.

Nebudu ale pesimistou, vrátím se raději zpět ke školním věcem. Probral jsem tedy už asi všechno, ne? Školní pomůcky, učebnice, sešity... Jo! Sešity! Dneska, když už si můžete všechno psát na notebook, jsou sešity do většiny předmětů poněkud pasé. Navíc kdo by dneska chtěl sešit, když se na něm nemůžete dívat na South Park, hrát Angry Birds nebo Age of Empires II, ani na něm nemůžete fotit spící spolužáky za vámi webkamerou, případně psát v Malování sprosté vzkazy těm, kteří nespí.

Probral jsem všechno? Nejspíš ne, vsaďte se ale, že na každé nalinkované pravidlo bych našel vždy aspoň jeden způsob, jak ho obejít, anebo ještě lépe, jak se už dlouhodobě bezproblémově obchází. Když si to všechno takhle představíte, skoro to vypadá, jako by ta škola byla jenom jedna velká sranda. Jasně, že není, ale není taky důvod z ní dělat takovou vědu. Nic není tak horké jak se uvaří a jestli vás štvou učitelé nebo nadřízení, stačí si jenom představit, že i oni měli ranní erekci, taky se museli jít ráno vyčurat, aby jim u snídaně nestál, i paní profesorky si musí jednou za měsíc vyměnit vložky a tampony (teda alespoň většina z nich) a všichni prostě chodí na záchod, mívají žaludeční a střevní potíže po prochlastaných oslavách, i oni musí pravidelně jíst a pít, mají sexuální život (ač je to pro některé z vás nejspíš nepředstavitelné) a taky občas chybují. Mají akorát jednu výhodu - oni nám to můžou nechat hezky sežrat. A tím se přece rozhodit nenechám. Ne letos :-)

Hezký nový školní rok, drazí čtenáři, přátelé i kantoři. Vzhůru k maturitě, vysokým školám a podaným přihláškám na pracovní úřady. Už se těším, až si vás podám!

PS: Vyhlašuju nábor pro třídního překladatele projevu ministra školství, kterému tradičně nepůjde v tom rozhlase rozumět ani půl slova. A otevírám sázky v tipovací soutěži "O kolik bude projev trapnější než loni" na stupnici od 1 (nejmíň) do 10 (nejvíc).

Hledám překladatele z opilštiny do češtiny

2011-07-17T12:22:00.002+02:00

Po včerejší akci bych potřeboval někoho, kdo má zkušenosti v oboru a dovede jednoduše překládat krátké smsky, abych věděl, o čem jsem si vlastně s kamarádem psal. V rámci diskrétnosti nebudu uvádět jména. Tak se do toho můžete pustit, drazí přátelé. 50,- Kč na hodinu.

- Ja sem zas tak desne statej... Rekni aspon, ze ty taky.

* Jestd ne, ale je to na dobre ceste :-D kde kalis? Za pul hodiny budu v pici

- U taty. Nejses v Brne?

* No to ne :-(

- Uz? Ja uz sem v pici... A sem nachlazenej, tak ani nemuzu mluvit.

* Nevim, jsem v piaje kawo :-D

- Flemcht?

* Do pice ja nfatvam prat smrmpříkazy jsem fl v kunde :-D

- -clo kuc bezohl. .. - chov mytia

* :-D :-D :-D stíháno rem nic npochopil

- Pian kola clo jj-cl koz..- :-S

* Pico ja jsem v kunde nejvic nedavam chlast+kurvanechadpujakwjsemwmoh I tyvole da+ tojik pmakt :-D

- Pico, ja tady jen mackam random klavesy, nevim jak ty. :-)

* Jdu dnwmwtpychu v phce tpředem +nw v xpibiol :-D:-{:-{:-O:-O(_)3

- To se pak tezko polyka. :-)

Jsem vesnickým nositelem slova českého

2011-07-16T07:08:00.002+02:00

Po osmnácti letech života je to trochu zvláštní vstávat každý týden šest dní v kuse dřív, než všichni ostatní členové rodiny. Uhodilo ale osmnáct, už jsem dospělý. Už nějaký ten pátek umím vstát ve čtyři ráno (pokud teda tou dobou nejsem ještě vzhůru) a naládovat se penicilinem. Už nějaký ten pátek taky můžu řídit auto, což vlastně není jen tak "nějaký" pátek, jsou to zatím přesně "dva" pátky. Teď jsem se naučil nový kousek - vstanu v šest ráno, dům ještě spí, krajina se probouzí, ptáčci šveholí, sluníčko už je na své pouti oblohou a já to všechno stejně ignoruju, protože si pustím do sluchátek Anberlin (nejlepší kapela posledních dní, na to nezapomínejte!), popadnu denní tisk, jehož předplatné roznáším ráno co ráno dychtivým čtenářům, kteří jsou žádostivi každého článku. Už se z toho pomalu stává rituál, já dokonce vidím, že trochu hubnu, kondička se taky zvyšuje, protože já u toho, drazí přátelé, nepřetržitě běhám! Od pondělí do čtvrtka si osm minut běžím s pěti novinami svých 1,5 kilometru, v pátek pak se čtyřiceti novinami jezdím dokonce hodinu i na kole, a v sobotu, jako kupříkladu dnes, běhám přesně 11 minut 2 kilometry s osmi novinami. Nejenom, že něco dělám pro své tělo, vzdělávám také prostý lid, který tou dobou buď chrápe anebo má noční.

Jsem novodobý Josef Dobrovský, šiřitel slova, národní obrozenec. Jsem ochránce češtiny a pozvedávám procento národní gramotnosti a vzdělanosti. Jsem Mojžíšem, Mirkem Dušínem. Ráno co ráno se vydávám do propletených uliček našich malých Stínadel vstříc malým i Velkým Vontům, schovávám se před Amazonkami a poslouchám u toho kvalitní muziku. Jsem prostě príma kluk, dobrá partie a šikulka.

Svoji schopnost vstát poslušně v šest ráno jsem dokonce dovedl k takové dokonalosti, že už to zvládám i s kocovinou (což činí asi nějakých ... ehm 40% všech výběhů?) - a je to nový lék na bolavou hlavu a ukňourané břicho. Pročistit si hlavu, proběhnout se (pokud není kocovina až tak silná, že zvládnu jenom pomalu přešlapovat v žabkách a myslet si cosi o prdeli). No je to bájo!

Teď mám před sebou od sedmi hodin celý den a můžu se věnovat další bohulibé činnosti. Můžu třeba vyšívat krajky, plést svetry pro Armádu spásy, okopávat zahrádku nebo vodit babičky s nákupem přes silnici. No je to prostě rutina, nic víc. Mrzí mě jenom, že nebydlím někde na maloměstě, kde se lidi až tak moc neznají. Byl bych takový ten "chlápek, co každé ráno běhá a roznáší noviny". Neměl bych jméno, měl bych svoji vlastní větu! Strašně bych chtěl být chlápek, co každé ráno běhá a roznáší noviny. Ne, že bych jím nebyl, ale říkat si tak můžu jenom ve vlastní hlavě. Budu se muset přestěhovat do Stars Hollow, tam lidi takové přezdívky dostávají. Ale to už je úplně jiný příběh, úplně jiné postavy a úplně jiná Gilmorova děvčata.

Ale upřímně - je to přece Vyškovský Deník. Tak k čemu ta nabubřelost? Občas se bojím, že si ty noviny lidi spletou s letákem z Penny, co ve schránce někdy mívají. Ale už bych měl přestat pomlouvat, až jednou budu potřebovat zaměstnat, tohle by mi asi moc nepřidalo.

Dobré ráno, čtenáři!

Rokfórpíplování 2011

2011-07-06T17:39:00.007+02:00

Přežil jsem. To je první a asi taky to jediné, co mě právě teď napadlo, když jsem se osprchoval, lehl na gauč a zapnul notebook. Letošní Rock for People byl pro mě hlavně o přežívání. S ním souvisí i letošní Prague City Festival, kde jsem prý sice údajně viděl The Hives, 30 Seconds to Mars, Support Lesbiens, Flogging Molly, Hadouken! a Gogol Bordello, zvláštní konstelace hvězd mi ale nějak zabraňuje v tom psát o koncertech, na které jsem jakoby zapomněl. I z těch útržků ale moc dobře vím, že nejvíc jsem se zpotil na Hadoukenech, nejlepší show předvedli The Hives a na 30STM jsem svým zpěvem naštval strašně moc lidí. Očividně jsem si PCF tedy užil. Vlastně přežil.

PÁTEK

Přijeli jsme do Hradce Králové už v pátek, kdy se otevíral kemp. Tradičně už získávám pocit, že naše skupina si veze vždycky nejvíc zásob a dalších vychytávek (altány, grily, kempingové židličky a stolky, ... viz fotka), které tam ale obvykle uvede do takového stavu, že si je už zpátky radši neodveze. Jak ostatně prohlásila úklidová četa festivalu pod krycím jménem EKO TÝM: "Tak tohle fakt uklízet nebudeme." Já bych to taky neuklízel. Krom toho, že jsme tedy v pátek vytvořili v našem malém kempu uprostřed kempu humusové podloží, na kterém za sto let bude růst fosforeskující žito, povedlo se mi dokonce dostat do takového rozpoložení mysli, že jsem pobíhal po všech možných cizích stanech, do některých dokonce lezl, a prováděl pasovou kontrolu. Vrátil jsem se v pořádku a živý, takže jsem snad nikoho nenaštval.

SOBOTA

Vraťme se ale k muzice, o tu jde přece na RFP především, že ano. V sobotu jsem tedy zašel na Imodium, kteří na Talent & Jam Stage otevírali festival. Poslechl jsem si asi tři písničky, než mi zavolal Fluf, že s Martaskou čekají před stanovým městečkem, a chtějí vědět, kde stanuju, aby se k nám mohli přikolíkovat. I za ty tři písničky jsem ale nucen uznat, že Imodium otevřeli za takových 7/10.

Druhou kapelou, kterou jsem poctil svou návštěvou na Evropa 2 Stage - což bylo ono vyzdvihované modré šapitó - byli listopadoví November 2nd. Znal jsem od nich jenom písničku Tomcat Blues a u toho to taky zůstane. 5/10.

Odpolední seanci s pivem a ginem jsme pak hrdinně zakončili s děvkama. The Prostitutes se stali první dobře navzučenou kapelou v šapitó Evropy 2. Famózní koncert, famózní atmosféra, famózně zpocený záda, vyskákaný nohy, vymávaný ruce a vyřvaný mandle. 9/10.

Největší pecka ale teprve měla přijít - U2 revival na Showcase Stage naprosto rozsekal všechny hodnoty, které U2 získali během svých let. Se svou verzí City of Blinding Lights začali dobře, tornádo Vertigo už je ale trochu smetlo a po skončení I'll Go Crazy If I Don't Go Crazy Tonight jsem opravdu málem zešílel a pro jistotu odešel, zanechaje po sobě odér známky 3/10.

Největší festivalová facka na mě čekala o něco později v přeplněné Evropa 2 Stage, kde Ondřej Hejma se Žlutým psem tak neuvěřitelně zabíjel a nakládal, že příští rok rozhodně nepřijdu jenom na tu poslední písničku, ať už bude jakkoliv Sametová. Nikoliv jejich koncert, ale onu píseň hodnotím známkou 9/10.

Euforie dlouho netrvala. S Martaskou jsme tak tak přežili a proklimbali koncert Xindla X. Ten kluk už je ztracenej, to mi věřte. Akustiku vyměnil za elektrobeaty a originalitu svých textů už jenom utápí v efektech. Ondro Ládku, Hejma ti to natřel. Míval jsem tě rád, ale kdyby ses někdy vrátil do klasiky Návodu ke čtení manuálu, mohl bych možná přimhouřit oči a dělat, jakože se nic nestalo. 5/10.

Když už jsem si myslel, že na mě přišla únava, vyvedl mě z omylu nějaký alkoholický nápoj, který moji nervovou soustavu nakopl natolik, že jsem se s Ondrou a Adamem vydal do nonstop hospůdky před areálem. Po cestě se k nám připojila i slečna Pája z Brna, kterou jsem ulovil na zvolání: "Udělám cokoliv za gyros!" Gyros neměla, ale na pivo s náma zašla. A na oldies disco do čtyř do rána taky. Tam jsem se naučil pravý význam slova pogo. Představte si situaci, když kluk, který měří metr sedmdesát napálí do dvoumetrového medvěda s bojovným výkřikem: "POGO!" a medvěd ho během sekundy usadí obranným zvoláním: "Naser si!" a na ta slova malého chlapce vzal a odhodil dva metry od sebe. Chlapec spadl na kolena, chvíli pád rozdýchával, poté vstal a s úsměvem si šel s medvědem plácnout s pobaveným: "Si zabil!".

NEDĚLE

Oficiálně první festivalový den. Začala ho Debbie, jejíž krásný hlas se linul ze Staropramen Cool Stage snad po celém areálu. Bohužel i když si moc přála aby sunshine comes to town, nedařilo se a bylo pořád stejně hnusně. 7/10.

Svou pověst si toho odpoledne vydobyla Evropa 2 Stage jako opravdu ta nejhůř nazvučená stage všech dob. Koncert Title Fight jsem musel opustit po první písničce, zpěváku mikrofónovou elfštinu zazděnou duněním bicích a kytar opravdu neovládám. Je to škoda, na CD to byli kluci šikovní - a za to dostanou body útěchy: 4/10.

Kulturní vsuvka z T&J Stage: Psychedelická formace Luno hrála přesně tak úchylně, jak jsem čekal. 6/10.

Z malé Velké Británie přijela Kate Nash s drze namalovanými rty, ladygagaovským outfitem a svým ječákem, který jsem naživo dokázal poslouchat jenom třicet minut. Byla dobrá, nebyla špatná, byla to prostě zlobivá holka, která umí zpívat, ale po půl hodině jsem málem dostal obrnu ušního bubínku a hlavně kvůli totálně znuděnému publiku v předních řadách jsem zahájil taktiku úprku. 7/10 hlavně za to, že jsi na pódiu vypadala kouzelně.

Možná největším překvapením festivalu a neděle minimálně byli Paramore. Když jsem před půl rokem zjistil, že vlastně nemám rád jejich hudbu, ale jenom jejich zpěvačku Hayley Williams, přestal jsem je úplně poslouchat, protože je to taková cédéčková nuda. Živé vystoupení bylo ale natolik živé (čti energické) a procítěné, že jsem Hayley s oranžovými vlasy věřil, jak moc si to užívá a jak moc do toho chce dát. Odešel jsem ale chvíli před koncem, abych si zajistil dobrá místa na největší masakr festivalu. 9/10.

Procpat se do první řady na The Qemists byl možná nejhorší nápad všech dob. Hudba je to skvělá, ale tak brutální pogo jsem nemohl se svou výškou, brýlemi a příruční taštičkou ustát. Rychlá smrt přišla po dvou písních a já ten loket v lebce a kopanec do žeber cítil ještě hodinu poté, co jsem opustil vydýchané šapitó a otřesený odešel do kempu. Od té doby si navíc skoro nic nepamatuju. Z povídání jsem se pak ale dozvěděl tak bláznivé věci, že mě vážně mrzí, že o nich nevím. Do stanu mě odvedl Fluf někdy o půl čtvrté a až budete chtít někdy vědět, jak moc epická nedělní noc se odehrála, pozvěte ho na pivo, on vám to rád poví. Každopádně The Qemists super. Vydržet tam o něco déle, nejspíš bych umřel v kotli nebo se utancoval k smrti. 8/10.

PONDĚLÍ

Začátek nového týdne jsem chtěl využít k tomu, abych viděl co nejvíc kapel v jednom dni. Prošvihl jsem Discoballs a From Our Hands, protože mi po nedělní jízdě nebylo do skoku, zato jsem ale podruhé v životě viděl Pipes & Pints, kteří na festival doslova přinesli slunce. 8/10.

Hned po nich zabíjeli Your Demise. Na YouTube zněli o dost líp, ale aspoň jsem mohl z kopce pozorovat největší mosh pit / circle of death všech dob. V monstrózním kruhu dokonce byli i takoví šílenci, kteří jezdili na koloběžkách. Brutá-á-á-á-lní. Na mě však až přespříliš. 5/10.

Právě kvůli moc tvrdým Your Demise jsem odešel na The Roads. A teď jak jen to říct? Je to složité: hrají dobře, ale je to takový slabý indie pro holky, trošku plošší kopie Charlie Straight a vůbec, řeknu to ještě jinak: Za rok se od indie oddělí specifický hudební styl, který se bude jmenovat skinny-jeans. Budou tam hrát Charlie Straight a The Roads, v kotli budou pařit holky a mladší osmnácti let. Bude to dobrý, hezký, pohodový, ale bude to víc o tom, jak se u toho hraní vypadá, nikoliv o tom, jak vypadá to, když se hraje. 7/10.

Hned vedle pak začala hrát slovenská kapela Talkshow. Dokonce i Fluf mi potvrdil, že moje přirovnání "jsou to takoví slovenští Sunshine" není úplně mimo a fakticky tak zní. Takže 7/10 a nahrajte nějaký Victimy a Top! Top!-y, kluci, ať jste slavnější.

Náhle přišlo něco neuvěřitelného. Byl to koncert White Lies, který byl tak neskutečně úchvatný, až se mi tajil dech. Možná za to mohla ta dvě pivka, možná to sluníčko, možná ta muzika, možná zpěvákův úsměv a vystupování, pravděpodobně za to ale mohlo všechno dohromady, protože tety a hudba, kterou White Lies tvoří je v živém provedení tak neuvěřitelně optimistická, až se člověku chce radostí plakat. Příště si je musím najít někde v klubu, tam by totiž působili úplně nejlíp. 10/10 pro nejlepší koncert festivalu.

Místo Levellers jsem raději počkal v kotli, který čekal na The Wombats. Prorokoval jsem jim, že se postarají o největší party tohoto roku, bohužel jsem se ale tak moc těšil, až jsem se přetěšil. Wombats byli zábavní a pařili dobře, na mě to ale nějak nestačilo. 7/10 a zamáčknutá slza.

Po britské invazi jsem pak na vlastní kůži poznal, jak chutná dvojité zklamání. Místo Keleho, který prý byl tak skvělý, že ani nešlo poznat, jak otřesně zní v E2 šapitó skoro každý koncert, jsem stál s praštěnýma fankynkama My Chemical Romance kousek od pódia. To čekání bylo asi na celém koncertě MCR to nejzábavnější. "Uhni s tou posranou kamerou, neuvidím na Franka! Naser si kokote a jdi s tou kamerou do prdele!" - "Kterej kokot mě polil pivem?!" (reakce na to, když někde vyhodil do vzduchu kelímek s pivem a na každého dopadlo pár kapek) - "Byla jsem na MCR pětkrát, takže vím, že tady se taky nebude pogovat!" - "Pozor, mám okovaný boty, až ti šlápnu na nohu, bude to bolet, jsem fakt nebezpečná!" (bylo jí tak šestnáct) - "Frank má vkus na svoje zvukaře." - a podobný kraviny, který tyhle nebezpečný holky valily pořád dokola jedna přes druhou a já se mohl potrhat smíchy, jaký to byly kravky. Když ale pak začali MCR hrát, nejlepší byla Na Na Na, pak dvakrát vypadl zvuk, takže vystoupení poněkud ztratilo na účinku a následně se mezi ty nejnebezpečnější fanynky probojovalo asi šest totálně zfetovaných jedinců, kteří rozráželi všechny lokty a kopanci, což fanynky neunesly a strašně vřeštěly. Mě osobně to ale taky štvalo, cítit všechny ty lokty v zádech fakt nebylo nic příjemného. Šest vysmažených debilů a minimální show ze strany MCR mě pak zahnala pryč z kotle a zbytek koncertu už jsem jenom prostál bokem a litoval, že jsem neviděl Keleho. My Chemical Romance byli dobří. Bohužel JENOM dobří, nic víc. 7/10.

Dobří byli i kluci z Asian Dub Foundation, na stupnici zábavy možná o kousek výš než jim předcházející MCR. A k nim vztahující se vtípek: "Při koncertě ADF byl zavřený stánek s čínskýma nudlema, protože kuchaři místo vařeček vzali do ruky mikrofony." taky není nejhorší, no ne? 7/10.

Chuť jsem si spravil konečně až na Bright Eyes. Nedostalo se mi bohužel žádných pomalých kytarovek, ocenil jsem ale konečně tribuny k sednutí, o kterých jsem dřív prohlašoval, že si na ně může sednout jenom idiot. Trochu jsem se pospal, trochu usmíval, přesto jsem se ale konečně hezky bavil. 8/10.

Když jsem pak jenom krátce prošel kolem stage, kde hráli Primus, rychle jsem zase odešel. 4/10. So called music.

ÚTERÝ

Vzhledem k tomu, že už u psaní usínám, budu velice stručný. Poslední den jsem byl vyčerpaný jak prase. Sice konečně hezky svítilo slunce a bylo vedro, tohle počasí ale naprosto podkoplo nohy dvouapůlhodinovému kino-koncertu Kryštofů, který byl sice krásný a klipy, které se vždy střídaly s hudbou, byly skutečně zajímavé, vydýchanou Evropa 2 Stage ale jednoduše nešlo, než opustit a trošku posmutněle koukat, jak z Kryštofů odchází čím dál víc lidí. Škoda kluci, tohle mě mrzí. 6/10.

Lus3 byla divně znějící, divně oblečená a divně divná. Kdyby hrála ve dvanáct večer na nějaké afterparty, slušelo by jí to mnohem víc. 6/10.

Destine dokázali, že už jsou na tu muziku staří a české publikum je skoro vůbec nezná. Taky potvrdili to, že mají jenom jednu hitovku a rozproudit to neumí. Ostrouhejte Blink-182 a přidejte pórek. 6/10.

Po všech těch šestkách se konečně usmála osmička pro skvělé vystoupení Anberlin. Sice jsem byl tak unavený, že jsem jenom rezignovaně seděl na kopci a houpal se do rytmu, i tak jsem si je ale náramně užil po všech stránkách. 8/10 nejspíš kvůli té mé náladě.

Na chvilku jsem se zastavil i na Charlie Straight, které jsem už komentoval u The Roads. Charlie Straight jsou tak strašně nečeští, že jsou právě čeští až hanba a já už jsem se té jejich polívky přejedl. 6/10 kluci, už mě fakt neberete.

Na mojí znuděnosti a vyčerpanosti pak ztroskotala i kocábka Jimmy Eat World, na kterých jsem prostě neobjevil nic, co by mě mohlo snad někdy bavit. 5/10.

Pronudil jsem se dokonce i vystoupením Tokyo Ska Paradise, který sice bylo výborný a ne až tak moc skáčkový jako třeba Sto Zvířat (no vidíte, byl jsem na Sto Zvířat, to byla taky kravina: 4/10) nebo Ska-P (ti jsou zase ale skvělí!). Vlastně to bylo takový úplně jiný skáčko, dobrý skáčko, ale byla mi zima a chtělo se mi spát. 6/10.

Abych si nezkazil poslední večer, oplakal jsem koncert Beatsteaks a šel vychlastat do kempu s Flufem a Martaskou dvě vodky s džusem. Kvůli té druhé vodce jsem zazdil i The Streets, o to víc mi pak ale stoupla nálada a s Flufem jsme se nejvíc vyřádili na naprosto totálně nejluxusněji božským Pendulum, který rozsekalo atmosféru i atomsféru na malinkatý fotony svítící energií. Takhle si představuju taneční muziku a páteční diskotéku! 10/10.

Kvůli rodinným problémům jsem pak s Flufem poslechl Digitalism jenom z hangáru, když jsme šli na pivko a následně se pokoušeli přes ochranku pronést krigl staropramenu dvanáctky. První pokus ochranka zastavila, druhý se už povedl, bohužel Flufovi sklinka spadla tak po padesáti metrech na zem, takže máme prostě smůlu. Ostatně už stejně zavírali areál a moje vodková radost vyprchala pryč, takže jsem šel spát a poslouchal, jak kolem mě lidi rozmlátili židle, altány a celkově jsem měl pocit, že nám stanem proletí kovová tyč a probodne mi stehno.

Celková rekapitulace? Tenhle rok (for Poeple) byl jiný než ty dva ostatní. Jednak kvůli počasí, pak taky kvůli lidem a kvůli muzice. Paradoxně jsem toho asi vypil nejvíc v historii alkoholu, přesto jsem ale viděl nejvíc kapel (31). Původně jsem si plánoval kapel 41, takže myslím, že letos jsem splnil očekávání na jedničku s mínusem.

Byl to festival nových shledání - poznal jsem moji oblíbenou twitteristku Elisx a občasnou čtenářku blogu Skuli.

Byl to festival zážitků, o kterých se nemluví - propařili jsme tolik nocí a udělali tolik kravin, že se to ani nehodí říkat veřejně, protože by mě už pak nikdo nikdy nemohl brát vážně.

Byl to festival zvláštního rozpoložení - únava přicházela mnohem dřív než obvykle.

Byl to festival menších kapel - ty obecně možná pobavily publikum víc než ty velké.

Byl to festival zesměšňování Rytmusa - si zabil, za to ťa uznávám, to si vychytal - ale aj dojebal, topánky lujvitonové, diamantové brajtlingy a já nevím co všechno, tyhle pitomý hlášky ale zněly festivalem celých šest dní.

Byl to festival ginu s tonicem a točené sodovky - ať už mluvíme o malinovce nebo točeném staropramenu cool lemon, který byl točení nejlepší na světě, na rozdíl od jeho plechovkové verze.

Byl to festival změn - nejenom úmorné vedro, ale i tradiční rituály jako vypít láhev piva značky Dragoun (největší a nejlevnější kentus), vykoupat se v Labi a jít na kulečník, nic z toho jsme letos nezažili.

Byl to ale hlavně parádní festival. Ostatně jako už každý rok. A teď dobrou noc, odcházím do stavu třídenní hibernace.

Večerní seance se smrtí a Frankem Sinatrou

2011-05-12T02:28:00.001+02:00

Oheň na ohništi praskal do tichého večera svým kouzelným zvukem a teplé záblesky světla svou září vítaly tři přicházející postavy, které za sebou zanechávaly tři dlouhé stíny. Čím víc se blížili k ohni, tím víc šlo slyšet jejich rozhovor.

"Nikdy jsem si neuvědomila, jak je noc půvabná," pronesla ženským hlasem ještě temná postava úplně vpravo.

"Půvabná? Je kosa jak sviňa!" svěřil se nahlas hrubým hlasem muž úplně vlevo.

"Však se brzy ohřeješ," uklidňovala jej žena. Prostřední postava mlčela.

"Už aby to bylo, sakra!" zaklel muž a rozběhl se k ohni, žena se za ním hned přidala a utíkala také. Prostřední postava šla stále svým tempem pomaličku k nim.

"Kolikrát v životě ses takhle cítil?" zeptala se žena. To už seděli na lavičce kolem ohně a hřáli si ruce. Muž cosi držel v rukách a pořád si s tím hrál.

"Jako jak?"

"No takhle. Večer, oheň, jsme sami, všechno je tak nějak jasné a čisté, nic se neskrývá..."

"V téhle tmě? To se toho skrývá."

"No ale víš, jak to myslím. Nevidíš všechny ty detaily, před očima máš jen to, na co svítí světlo tady toho ohně, jenom to, na čem ti záleží." Při těch slovech se otočila hlavou na muže.

"No jo, ale z té tmy vždycky něco může vyskočit a vzít ti to," mrmlal nepřítomně muž a pořád vrtal do té věci, co držel v rukách.

Tmavá postava se zatím pomalu přiblížila k ohni a přehodila si přes rameno kosu. Stála muži hned za zády.

"Nějak se ochladilo, nezdá se ti?" zpozorněl najednou muž.

"Ne, neřekla bych. Tak si sedni blíž k ohni." Muž se zadíval do klidných plamenů a pak si přisedl k ženě. Stále však věnoval větší pozornost věcičce, která mu ležela na klíně. Postava s kosou jen s mrtvolným výrazem obešla ohniště a sedla si naproti nim. Najednou začal hrát saxofon. Muž položil malé rádio na baterky na zem a chvíli jen strnule poslouchal s kamennou tváří.

"Trápí tě něco?" zeptala se žena.

"Ne."

"Tak co se stalo?"

"Nic."

"Nekecej."

"Nic, jenom... jenom když slyším Sinatru... strašně to na mě působí. Je to jako když tě poleje teplá voda v zimě, jako když si horký čaj a cítíš, jak tě hřeje. Můžeš se cítít nejhůř na světě a najednou slyšíš ten jeho hlas do krátkých úderů do piána, jak to všechno podkresluje. Nejdřív to piano a pak on. Cítíš tu pohodu a všechno spadne, podkresluje ti život a ty se můžeš usmát a myslet ten úsměv vážně v ten stejný zlomek sekundy."

"Páni... To, to jsem o tobě nevěděla," mluvila udiveně žena a chytla muže za ruku. Usmála se.

Muž se usmál v ten stejný zlomek sekundy. Myslel to vážně.

Postava s kosou za zavrtěla na lavičce, odněkud pak vytáhla špekáček, napíchla ho na kosu a začala si ho nad ohněm opékat.

"Víte, já to nemám zrovna nejlehčí," řekla postava najednou. Pár naproti ní leknutím poskočil a zíral na na Smrtku, jak si na kose opéká buřt.

"Vy-vy, v-vy jste s-s-smrt-ka?" koktala žena.

"Přirozeně," odpověděla jí na otázku.

"A m-my, my... umřeme?"

Smrtka se zamyslela otočila kosu, aby opálila buřt i z druhé strany a pak jenom pozvdechla a do ticha pronesla: "Tohle je Sinatra, že?"

"No... to je," přitakal muž a stiskl ženě ruku.

Smrtka se usmála v ten stejný zlomek sekundy. Myslela to vážně.

"Víte, já vždycky když slyším Sinatru, tak už nemám chuť nikomu brát život. To si prostě jenom sednu a poslouchám a cítím se po dlouhé době taková... živá. To všechno ten Sinatra. To ten jazz. To je prostě nádhera. Nechcete taky špekáčky?"

Žena se usmála. Usmál se i muž. Usmála se taky Smrtka.

Všichni tři se usmáli ve stejný zlomek sekundy. Mysleli to vážně.

A Sinatra z malého rádia nepřestával zpívat.

Egoblog o osmnáctých narozeninách

2011-04-16T16:43:00.004+02:00

Zlomů v životě muže je několik. První je asi ve dvanácti, když zjistí, k čemu všemu se dá použít jeho frantík, další v patnácti, když může chodit na diskotéky a dostane občanku a třetí, kterého jsem se kupodivu dožil a můžu ho tudíž zaznamenat, je dovršení osmnáctého roku života. Neznamená to prakticky nic, budu jenom dál dělat to, co jsem dělal doposud. Můžu si dál kupovat pivo, dívat se nestydaté filmy pro dospělé a kdybych kouřil, můžu v tom klidně pokračovat.

Osmnáct je vlastně takový "nic", ale strašně příjemný nic. Jsem blíž ke své novinářské kariéře, ke které jsem se předevčírem rozhodl. Možná, že lidi nemají rádi novináře a žurnalistika mi do života nic nedá, je to ale věc, kterou chci dělat a kterou budu dělat rád a s chutí. Co si taky budem povídat, je to asi jedna z mála věcí, který mi aspoň trochu jdou.

Brzo snad teda půjdu na vysokou vstříc novým zážitkům, za několik let třeba taky opustím tuhle zemi, když to tu nepůjde vydržet a proslavím se. Taky snad napíšu tu svoji knihu, kterou se proslavím až po své smrti. Všechno teď vidím krásně růžově. Netvrdím, že za to nemůže to víno.

Ale pořád nějak přemýšlím, co se tak strašně změnilo. Nebo co bych měl změnit já. Co na sebe třeba něco prásknout? Něco šťavnatýho, tajnýho, šokujícího? Co kdybych třeba řekl: Jsem gay! anebo Jsem adoptovanej! případně Ulítávám na povlečení Hello Kitty. Nabízí se i lákavé: Mám romské kořeny a hodlám celý život kočovat. Ještě mě napadají zvrhlosti typu: Poslouchám Kabáty, můj neoblíbenější film je Líbáš jako bůh a seriál zase Dallas. Ještě by mě zajímalo, jestli by vás překvapilo, že moji rodiče jsou mudlové a já chodím díky obraceči času souběžně na gympl do Bučovic a zároveň do Bradavic.

Tohle všechno by ale bylo trochu moc, takový odhalení si nechám až na později. Je mi přece osmnáct a celej život přede mnou! Já teda slíbím, že další osmnáctiletku se pokusím splnit na 120% a naučím se konečně pořádně číst ručičkový hodiny a dělat bubliny ze žvýkaček. A vypiluju svýho kozáčka. Děkuji, přátelé, a nezapomínejte, že nejsem jenom "another brick in the wall". Jsem přesně ta cihla, na kterou musíte zaťukat, abyste se dostali do Příčné ulice - nenápadná, ale kouzelná. A možná... možná trošičku nafoukaná :)

O řidičích, Angličanech a útěku za hranice

2011-04-14T23:13:00.003+02:00

Kromě šelestu mám na srdci jenom tři slova. Není to facebookově zprofanovaná svatá trojice "miluj, trp a odpouštěj", jsou to jenom klasicky osmnáctiletý slovíčka "spojka, brzda, plyn". Moje řidičské vyhlídky jsou totiž naprosto růžový!

Myslím, že málokdo si dovolí zablokovat během hodiny a půl polovičku Vyškova, napálit to málem do auta při výjezdu ze Slavkova nebo skoro srazit jednu starší dámu, případně o dva centimetry minout otevřený dveře modré fabie vyčnívající do vozovky. Jsem jedinečná bytost! Jasně, jsou to teprve třetí jízdy, ale stejně si myslím, že co se týče ovládání motorových vozidel, měl jsem skončit u autodráhy. No ale teď už to přece nevzdám, ne? Někdo ty orgány darovat musí.

Co vidím černě je taky letní brigáda. Ne snad, že by na loňským plavčíkování... ehm teda dělání ze sebe debila na koupališti... bylo něco špatnýho, ale snad kromě minima pozitiv bych na té práci nenašel asi nic, kvůli čemu bych toužil si tuhle zkušenost zopakovat. Letos jsem tedy zamířil do slibnějších kruhů a prakticky vsadil na jistotu - netkané textile, v těch je vetkána budoucnost. No mýlil jsem se, samozřejmě. Měsíc jsem se snažil dovolat šéfovi fabriky, který mi včera konečně zvednul mobil a asi si moje číslo nespojil s těmi asi osmi sty nepřijatými hovory, který jsem mu tam zanechal, každopádně se mě ptal, jestli volám poprvé a že bohužel nepřijímají. Tak to zas půjdu o dům dál a když Ježíš na kříži zůstane nakloněn, nebudu pracovat v call centru.

Supr ale jsou hned dvěci. Ha, právě jsem překlepem vymyslel nový slovo. Původně jsem chtěl napsat dvě věci, ale uznejte, že dvěci jsou mnohem víc lepší. Každopádně ta první věc je, že dostávám nějaké to hezké všimné za práci na Edně, s čímž souvisí i fakt, že letos nepojedu na jeden, na dva, ale dokonce i na tři fesťáky! O tom třetím radši pomlčím, nebo tam zas pojede někdo, koho tam fakt nebudu chtít potkat a moje oáza klidu zůstane narušena. No a ta druhá věc je výměnnej pobyt do Dartfordu. V úterý jsem dostal jméno a nějaký základní informace o svým novým britským kámošovi. Jmenuje se jako já. Ano, správně, je to samozřejmě iHyi. Krom toho, že je vegetarián, strašně rád filozofuje, sleduje filmy a poslouchá muziku. Hraje kriket. A je zrzavej. Po dvouhodinovým chatování na Facebook jsem zahnal veškerý obavy, že si nebudem mít co říct a uznávám, že to bude velkej frajer. Žádnej ochlasta Čárlí, neochlasta Entony, fanynka sociálních sítí, která si zrušila Facebook Nana anebo parkourista Ed. Prostě takovej normální příměstskej kluk jako jsem já. Takže se na Toma těším a věřím, že to budou dva super týdny. První v Londýně, druhej u nás. Jíííííízda! Multikulturní!

Samozřejmě, že taky teď sleduju noviny a čtu zprávy na internetu. To, že Klaus "ukradl propisku" mi ani moc v patě neleží, aspoň se člověk může trochu pobavit, když tady všude prochází zprávy o Kikině Kočí a všech těch hvězdách z ODS a VV, z vnitra i z venku, prostě to je fakt solidní bordel. Sám ani nevím, jestli se tady dá někomu v tomhle státě vůbec věřit. Znamená to pro mě ale jediné. Buď půjdu na vysokou do zahraničí, najdu si tam životní lásku, práci a zůstanu tam navždycky, anebo vystuduju ještě tady a pak prchnu, protože v tomhle odmítám žít. Jediná lukrativní věc v tomhle případě se jeví akorát jít na brigádu v létě do call centra ABL, tam to asi dobře žije.

Cormac McCarthy to píše dobře - Tahle země není pro starý. Tahle země už ale není ani pro mladý. Tahle země už asi není vůbec pro nikoho.

Lenivím, tedy jsem

2011-04-03T12:01:00.003+02:00

Už je tady zase další psaní slohovek pro MF Dnes, tentokrát na téma "Generace líných teenagerů - pravda nebo omyl?" Takhle to vidím já:

Položme si jednu jednoduchou otázku: K čemu je škola? Na Facebooku jsem na ni našel výbornou odpověď: Matika - od toho je kalkulačka, čeština - mluvit umím, fyzika - proč padám na hubu, vím. Jdeme však ještě dál! Výtvarka - kolečko, čtvereček, umí namalovat i blbec, biologie - vím jak se rozmnožovat, to stačí. Přichází samozřejmě i další logická vysvětlení. Ájina - google překladač stačí, tělák - do krámu si doběhnu, zemák - sever, jih, západ, východ, děják - vím co bylo včera. Autor textu následně nabádá všechny podobně smýšlející: Dej to na zeď, jestli souhlasíš! A věřím, že řadu z vás by ani nepřekvapilo, kolik lidí s tím souhlasí.

Jsme líní, alespoň většina z nás. Je třeba ale rozlišit pojmy "líný" a "blbý". Pitomec je ten, který si myslí, že s kalkulačkou, internetovým překladačem a malováním koleček a čtverečků prakticky obsáhnul všechnu znalost na světě. Jakýsi celkový trend vedoucí ke vzniku podobný "liberálně" orientovaných myšlenek stále roste. Co je toho příčinou? Zde přichází na řadu „lenoch“ s odpovědí: nízké požadavky. V době, kdy je prakticky všechno dostupné bez větší námahy si totiž můžeme dovolit lenivět. Proč bych se učil celé odpoledne na písemku, když z ní dostanu stejnou známku jako ten, který vše jenom opíše z taháku? Nač pracovat, když můžu brát dávky od státu? K čemu je mi vlastně veškerá snaha, když největší nefachčenko z okolí zastává post náměstka primátora jenom proto, že měl štěstí, konexe a případně i peníze - já byl místo toho odměněn lopatou, přestože jsem na rozdíl od někoho jiného alespoň odmaturoval? Smutné je, že možná ani nemusím dodávat, že přeháním, protože takto to možná snad opravdu funguje.

Taková je doba. Kdokoliv se může dostat kamkoliv a mít prakticky cokoliv. I ti, kteří se ve škole snaží, o studium i pozdější práci se zajímají, jsou nakonec stejně povětšinou stáhnuti okolím k podávání slabších výkonů, protože vidí, že to jde a je to tak i jednodušší. Vidíme to všude kolem sebe a beru to jako pochopitelné, že se podle toho takto všichni zařizujeme - tedy lenivíme.

Proč se tedy náš zájem obecně o jakýkoliv podaný výkon blíží čím dál víc k nule? Můžeme si to totiž dovolit, nikdo po nás víc nechce. Postupně na to asi „přijde“ každý, bohužel. Dejte to na zeď, jestli souhlasíte. Pokud na to tedy nejste až moc líní.

Dnes je to přesně rok, co se Bůh začal nudit

2011-04-01T17:37:00.003+02:00

Dneska je sice apríl, ale kromě toho na Edně jsem prakticky žádnej nikomu neproved a ani jsem nebyl napálen. Teda aspoň doufám. To, že jsem dneska neměl jízdy v autoškole mě prvně zarazilo, jestli to není vtípek, ale nakonec se fakt ukázalo, že je to čistá pravda a fakt si dneska nezařídím. Ze vzteku a deprese vám ale aspoň ukážu, s jakýma slohovkama člověk získává třetí místo v okresním kole češtinářské olympiády (gramatickou část jsem podělal, jinak bych byl samozřejmě první, žejo):

"Ale já ti to tvrdil hned. Já ti to říkal, jak to dopadne, ty sis ale prostě nenechal poradit. Nevím, proč mě to vlastně ještě překvapuje, je to tak pokaždé," vyčítal Ďábel Bohovi, který jenom rozladěně seděl na prstenci Jupiteru a podvědomě prorážel houpavými pohyby nohou vakuum. "Copak já za to můžu?" bránil se Bůh, ačkoliv jeho tón hlasu prozrazoval, že si je až moc dobře vědom toho, že za to může. "S radostí ti to dokážu," zachechtal se Ďábel a začal se svým pálivým výkladem.

"Nejprve sis vymodeloval vesmír. Říkal jsem ti, že tě to nebude bavit a po pár letech omrzí, když tam uděláš jenom pár neškodných planet a nějaký ten meteorit, aby se neřeklo. Přesně po roce jsi ke mně přišel zklmaný a poprosil mě, že je to taková nuda se na to dívat, když se tam nic neděje, a jestli bych s tím nemohl něco udělat. Poslal jsem ti teda pár černých děr, což ti na chvíli vystačilo. Poté jsi přišel s nápadem, že vytvoříš něco živoého a morálně čistého. Já teda prvně myslel, že to budou ovce, ale nakonec jsi mě překvapil a stvořil člověka a život. A pamatuju si to jako dnes, co jsem ti řkal: 'Bože, ty bláhovej blázne, morální čistota tě hned omrzí, chce to i nějaký podvratný živly.' Ale ty sis stál za svým jako mezek. Samozřejmě, že po roce jsem se kvůli tobě musel převlíct potupně za hada a lákat ty dva tvoje svěřence, aby si kousli do naprosto normálního jabka, který jsi jenom jako fintu pojmenoval jablkem poznání, abys pak měl důvod a záminku je vykopnout z ráje. A proč? Protože ses nudil. A tak to pokračoval každý pitomý rok až do dneška."

Bůh jenom mlčky poslouchal příval výčitek a krátký výčet jeho životních omylů. "A teď jsi za mnou zase po roce přišel, a já už se ani neptám, proč tu jsi, protože jenom vidím ty tvoje otrávený pohledy a znuděný ksicht, čili mi je úplně jasný, že zas chceš nějaký vzrušení," vztekal se Ďábel. Chvíli proti sobě ti dva mlčky seděli a pak Ďábel pateticky vstal a otevřel svůj šatník. Pomalu odhrnoval různé obleky a převleky, a jejich názvy si mumlal sám pro sebe. "Had, Kain, Napoleon, Caesar, Hitler, Ho Či Min, Bush, Stalin, Lenin." Namátkově vytahoval pečlivě vyžehlené masky a pokládal je na stůl. "To už tady všechno bylo," namítl opatrně Bůh. Ďábel vzdychl a zašmátral na dně šatníku. Pak chvíli stál a smutně koukal, než prohlásil: "Mám tady pro tebe už jenom poslední dva převleky, tak si jeden vyber." Bůh pozorně prozkoumal oba dva a nakonec řekl: "Tak já si vezmu toho Kaddáfího."

Když Bůh odešel, uvařil si Ďábel kafe, přečetl noviny a zapálil si doutník, který našel v kapse od Castrova kabátu. Usnul. Vzbudil se těsně před půlnocí uklidil převlek se štítkem "Konec světa" zpátky do skříně a šel spát.

Přeladil jsem

2011-03-27T19:20:00.003+02:00

Ony všechny ty rockový koncerty začínají vždycky srandovně. Člověku se na ně vůbec nechce, po dvou pivech si řekne, že si dá ještě jedno a bude to dobrý, potom si jich dá ještě čtyři, kombinuje to s vodkou a najednou vám v žilách koluje divoká a horká krev. To pak člověk tančí, ladí, ladí až přeladí. Možná bych se měl hanbou zahrabat pod zem za ten včerejšek, ale ten blog jsem slíbil Radovi Drozdovi a Pavči Dvořákové, takže tímto má povinnost končí - doufám, že jste vděční za tento slavný moment na mém blogu. Musím zmínit, že zrovna oni dva byli včera v klubu nejlepších kalících parťáků. Rada dokonce vedl tajnou konspiraci a já vám teď povím jeden pravdivý příběh, který se opravdu stal a všichni byste se takovýmto věcem měli vyvarovat.

"Prosímtě, chodí teď Ona s někým?" zeptal jsem se já, protože mě to přirozeně zajímalo. "Nevím, ale zjistím to, dej mi číslo a já ti dám vědět," navrhl Radis. O půl hodiny později, co jsem s Ní mluvil a v opilosti (o několik chvil později) nabízel manželství a věrnost mi došla zpráva. Přečetl jsem si ji. Stálo v ní: "Tak poslušně hlásím, že slečna Ona mladší je volná ;)" Přečetla si ji i Ona. Následovala moje tupá výmluva: "Co to je? Kdo mi píše? To je asi nějakej omyl, ne?"

Takže přátelé, tak se to nedělá, slečna snad promine, já se omlouvám, takto nedotažené do konce to může mít jenom idiot jako já.

Možná proto jsem si dal další vodku a šel pogovat na parket, rozrážet čtrnáctiletý děti, kterým se to nelíbilo a tak jsem musel přestat. Jediná, která se ke mně nadšeně připojila byla Bětka Zezulová a já jí tímto vysekávám pukrle.

Tak doufám, že se zas někdy brzo na Pokrocích v podobné (nejlépe stejné) sestavě ožerem a uděláme ještě větší ostudu, než včera. Rád si to vezmu na starost.

Hurts v Lucerně - nejkrásnější pohřeb mého života

2011-03-14T13:38:00.008+01:00

Předcházela tomu hodinová cesta do Brna, kafe, Interspar, dvouapůlhodinová jízda do Prahy, KFC, bloudění před Václavákem a asi hodinu a půl (minimálně) dlouhá fronta před Lucerna Music Barem, ve které stáli členové Charlie Straight a A-Tak, jak mě upozornil Fana, můj roadtripový parťák a hlavně pachatel všeho toho skvělého, co na nás ještě čekalo.

"To je teda pěkně malý," překvapivě jsme komentovali vnitřek Music Baru, ve kterém ještě ani nebylo moc lidí - pravděpodobně kvůli tomu, že ještě venku stáli ve frontě. Když jsem si představil, že koncert byl okamžitě vyprodaný, přemýšlel jsem, jak se můžeme uvnitř všichni naskládat, nedávalo mi to smysl. Logické mi nepřišlo ani celkové rozestavení pódia a vůbec všechno, co, jak se zdá, snad vrtá hlavou každému člověku, který Music Bar navštíví úplně poprvé. V průběhu večera jsem ale všechno pochopil.

Začali hrát Rara Avis. Představili se česky, zpívali anglicky, frontman v černých mrkváčích a ukradeném stylu se občas snažil glosovat slovensky. Jeho anglická deformace se projevila i v českém projevu, když s nepřirozeným přízvukem volal do publika "Ďhík[hee]". Nedovedu si to představit, anglicky zpíval chabě. Jejich předskokanská půlhodinka (namísto Clare Maguire, která asi měla doma lepší věci na práci, možná musela nutně přesadit rajčata, nevím, každopádně nepřijela) byla v expresivním jazyce "nudná jak sviňa", "táhlá jak sopel" a pokud milovníci Máchy dovolí, použiju i jeden oxymoron: už vím, jak vypadá "mrtvé milenky cit". Přestože se Rara Avis snažili, snažili se pramálo. O jejich hudbě bych nemohl říct, že je špatná anebo neposlouchatelná, ona vlastně docela ujde. Kámen úrazu nastává tehdy, když se skrze své podání snaží kluci vypadat jako pseudohvězdy rocku, indie a alternativní hudby, jelikož jejich hudba zní úplně přesně jako když dáte do kopírky koláž několika kapel, jejichž názvy zrovna nevymyslím, stisknete "Copy" a jako mávnutím kouzelného proutku vám vylezou Rara Avis i se svým nezajímavým provedením. Netvrdím, že na to nemají, jenom jsou málo rockoví, málo indie a svoji alternativnost teda rozhodně nedovedou (zatím?) prodat širšímu publiku. Úspěšně jsem se pronudil za 4/10.

V deset hodin se na pódiu objevili Hurts, ve složení Thea, Adama a tříčlenné kapely. Za zvuků úderného nástupu náhle začali sypat. I think we'll never change and our hearts will always separate. Hrdlo i jazyk mi vibrují, pomalu je s ostatními doprovázím a oči se mi blyští slzami. Když se rozhlížím kolem, nejsem v tom sám. A pak najednou přichází ta část, na kterou celou dobu čekám. Leave it unspoken, leave it unspoken, leave it unspoken, leave it unspoken now.Po zádech mi přejede mráz, nakrátko mi do očí zase vyhrknou drobný slzičky radosti a já se cítím nevyjádřitelně křehce. Obrovský aplaus. Jestli jsem si na začátku myslel, že Unspoken je úplně jasná závěrečná píseň, Hurts mi dokázali, že je to naprosto přesná úvodní drásačka nervových zakončení.

Poté přichází nejsilnější nával energie. The rain's going to follow you wherever you go, the clouds go black and the thunder rolls and I see lightning, I see lightning. Theo na pódiu rozpoutal totální bouři emocí, která mě zasáhla přímo do hrudi a neustále gradovala a zesilovala. Při každém zadunění, při každé takové gradaci, při všem, co člověku evokuje sílu dovedl Theo provést patřičné gesto, správný pohyb, konkrétní škubnutí těla, které jenom stříbrnou čaroupodtrhne, jak moc si to užívá a jak upřímně jde všechno ze srdce.

Don't let go. Never give up, it's such a wonderful life. [video] Cítil jsem, jak se celý Music Bar urval a zachvěl, protože každý, komu na rtech zůstala aspoň poslední dvě slova z refrénu, věřil tomu, že život je opravdu nádherný a neměli by se ničeho vzdávat. I kdyby si to měl každý myslet jenom nějaké ty čtyři minuty, důležité bylo, že všichni si snad nějak telepaticky přenášeli tu stejnou zprávu: Happiness. To byla také další písnička v pořadí a zároveň první, kterou jsem slyšel úplně poprvé.

Myslím, že se tento podivný nemusím bát bez ostýchání nazvat jako "Mňága a Žďorp úkazem". Možná si ještě pamatujete, jak jsem prý údajně na loňském Rock for People vypil až moc piv a vodky s džusem a pak jsem odzpíval valnou část celého koncertu Mňágy, aniž bych je kdy dřív poslouchal a jejich texty znal. Takhle mi to aspoň říkal Fluf, já sám nevím. Tehdy jsem byl opilej, Hurts to ve mně ale dovedli vyvolat i bez jediné kapky alkoholu, náhle se pro mě nestal žádný problém odzpívat téměř doslovně Blood, Tears & Gold, následující Evelyn a svatou trojici zakončující tématická Loveless nights, they seem so long. I know that I'll hold you someday. But till you come back where you belong, it's just another lonely Sunday. Epické. [video]

Měl bych se možná považovat za pravého fanouška, když mi byla neznámá i další píseň, kterou zpívali, a sice Mother Nature. O to víc jsem si ji užil. O to víc radosti mi protékalo žilami. O to víc jsem si přál, aby to nikdy neskončilo. Jenže muselo. Sladká Verona, žhnoucí Devotion, třetí neznámá Confide in me, mocná Illuminated a pak slavná Stay [video s kousky mého vlastního nefalšovaného zpěvu v tóninách "OMG" a "STFU"] na konec celé parády.

We say goodbye in the pouring rain and I break down as you walk away. Stay! Stay! 'Cause all my life I felt this way but I could never find the words to say: Stay! Stay!

Chápete to, ne? Hurts se loučí a přesně popisují, co se stane. I broke down as they walked away. Stay! Stay! Celých těch úžasných šedesát minut v lidech probouzeli pocity, o kterých věděli, že je mají, ale báli se je vyjádřit. Stay! Stay! A pak už jen poslední přídavek. Better than love. A pak odešli.

Kdo Hurts znal a zná a vnímá jejich hudbu a texty, ví, co dovedou s člověkem udělat. Kdo ale byl na jejich vystoupení, ten to navíc zaručeně i cítí, jak je jejich tvorba mocná, jak jí Theo, Adam i celá kapela vládnou svojí mocno rukou, jak ji dovedou prožít, jak si ji dovedou užít, jak ji dokážou předat a nakolik dovedou všechny během jednoho momentu vyždímat a zároveň naplnit srdce každého vlastními nepopsatelnými algoritmy ekvivalence štěstí.

Je zvláštní, jak někdo, kdo nazve své album Happiness, vystupuje na scéně v pohřebním oděvu, do davů rozhazuje bílé růže a jeho hudba je přitom vlastně smutná dokáže rozvířit kolem sebe tolik pozitivní energie a lásky. Po skončení koncertu si nepřipadáte zlomení z toho, co jste zažili, ale zlomení z toho, že už všechno skončilo a vy se nemůžete jen tak vrátit. Přitom ale víte, jak skvěle vám je, že jejich hebká a nenucená hudba vám pohladila duši a vracíte se domů v obalu klidu a radosti, cestami mimo realitu. Hurts byli v několika slovech: precizní, ždímaví, silní, drásaví, jemní, nezlomní a hlavně upřímní. K dokonalosti jim chybělo jenom jedno - druhý přídavek.

Na jejich koncertu nikdo neumřel. Naopak - znovu se narodil. Už je mi jasné, co je na Music Baru tak skvělého. To, že je "malý" znamenalo pro Hurts a všechny ostatní kolem jen jedno - čím komornější, tím úžasnější. Vsadím se, že Hurts na Sázavafestu nebudou takoví. Hurts nejsou Muse. Jsou lepší.

And it feels better then love.

Děkuji.

(videa na YouTube k písním Wonderful Life, Sunday a Stay postupně nahrávám a objeví se zde)

Kluci nepláčou

2011-03-11T23:23:00.002+01:00

Za 2 (slovy dva) dny jedu do Prahy na Hurts a cítím, jak to všechno ve mně vře. Jak se to moje bídný tělo snaží dosáhnout nějakýho stavu kardiomeditace, aby to už prostě přišlo a já tady nemusel čekat. A tak zatímco si tu skoro v půlce března notuju All I Want for Christmas is New Year's Day, někde támhle v dálavě za sedmero dé jedničkami, sedmero stanicemi metra a sedmero bezdomovci už se pomaličku rozsvěcí celá Lucerna. Bude to krásný, určitě budu brečet.

Mám víc důvodů brečet, ale nebrečím, protože už jsem vyrostl a za měsíc mi bude osmnáct. Moje bohulibá činnost momentálně sestává z tweetování, ednování a učení se. Když mě ale osvítila myšlenka, že konečně napíšu tu svoji velkou knihu, která mě proslaví až po smrti, hodil jsem to všechno nějak krátce za hlavu a vnořil se do toho jako šílenec. Kulturní enlajtment a katarze teda přišliaž poté, co jsem v Huse viděl Mistra a Markétku (tyvole!), nicméně jsem věděl, že to bude velký. Náhoda tomu dala, že jsem se o tom bavil s Hurleym a ten mě odkázal na 1984, že tu knihu miluje a je to trochu podobný. Najdu si teda na wiki 1984 od Orwella a prakticky zjišťuju, že Orwell, dacan, napsal něco asi na 90% podobnýho, jako mám na mysli já, akorát před šedesáti lety. Tak budu muset umřít o něco později, abych to vůbec stihl napsat.

Brečet bych taky asi mohl kvůli tomu, že se teď po škole roznáší, že umřela jedna osmačka, která si napsala na facebook, že se chce zabít a pak si ho smazala a od té doby ji nikdo neviděl. Předtím ještě prej svýmu "idolovi" předala v krabičce žiletku, se kterou se řezala a nějak ho prej jakoby vydírala, aby s ní chodil. Chudák kluk. Tak jestli je mrtvá, je mi to líto a mrzí mě to, přestože jsem tě vždycky považoval za trochu ... ehm, no... ale o mrtvých jen v dobrém.

Trochu mě i děsí autoškola, konkrétně ty tři učebnice, který přede mnou leží a já si dávám sázku sám se sebou, že jestli někdy složím technickou zkoušku a povede se mi popsat jak vypadá motor, koupím si pět piv, ukradnu auto a napálím to do zdi. Ačkoliv pochybuju, že mě dokáže někdo naučit to auto řídit, to se spíš dřív podívám na všechny série Doctora Who.

Já ale brečet nebudu, protože jsem silná osobnost plná chuti do života. Dneska jsem byl například v posilce a kromě toho, že jsem zjistil, že jsem neuvěřitelný másílko, strávil jsem třicet minut na spinneru a při tom jsem řešil s Adamem, jak bude vypadat naše jednodenní návštěva PCF a jak já na tom RFP vlastně budu vypadat, když si tam všichni vezou svoje holky a já budu spát ve stanu s Kuldou. Pak jsem si dal jedno pivo a šel spokojeně dom, vyvalil se na gauč a usnul a přitom jsem si představoval, jak mi přijde na účet první výplata z edny. Můžeme si to teda shrnout takhle: jsem stejně skvělej jako Orwell, když mě napadají stejný nápady, uběhnu třicet minut na spinneru, už ani nevím, jak chutná jiný pivo než staropramen granát a hlavně budu brzo strašně bohatej, akorát mi to nebude k ničemu, páč až udělám tu technickou, vysekám se v autě.

Nadějné vyhlídky, napsal by Dickens. Já bych to beztak napsal taky, a ještě bych pak byl za blbečka, že píšu knížku, kterou už napsal někdo, kdo si podával kliku od dveří s dinosaurama.

All I Want for Christmas is to Lay in Hay.

Letní festivalové postěžováníčko s krátkými vlasy

2011-03-09T21:36:00.004+01:00

Myslím, že jsem asi vážně pitomec, protože opravdu nemám nejmenší představu a odhad o tom, jak moc mi vlasy zkrátí holiččin strojku s nástavcem "šestkou" nebo "devítkou". Chápu, že jedno asi víc a jedno asi míň. To je tak celý. Dneska jsem nebyl tak blbej a zeptal se své drahé paní holičky, kolik je ta "šestka" asi zhruba centimetrů a ona řekla, že půl centimetru. Tak si říkám, že to je asi hodně málo, ať to vezme "devítkou". Tak to vzala "devítkou", za pět minut byla hotová, moje skvostná hříva sletěla v mžiku na zem a já teď vypadám, jako bych chtěl narukovat do cizinecké legie. Na druhou ruku (jak říkají s oblibou v anglicky mluvících zemích) - mně se to líbí. A když nic, ono to zase někdy doroste.

Rock for People, přátelé, ten mi ale cuchá nervy. Dneska jsme to zrovna řešili s Flufákem. Prague City Festival má Blink-182 (I don't care), 30STM (I DO care) a Flogging Molly s Hadouken! (Yeah!). Open Air Festival má prý Interpol a Good Charlotte. Na Sázavafestu jsou Hurts. RFP má letos velkou nálož - Sum 41, Kele, The Wombats, The Streets. Zatímco všechny fesťáky okolo ohlašují velký čísla jako by to byla úplný samozřejmost, Rock for People dělá jako každoročně drahoty až do poslední chvíle, kdy už to asi všechny přestane bavit a pojedou do letního kina k Mácháči, kde se bude promítat Inception a Odcházení. Flufák to naprosto trefně popsal a já vám vřele doporučuju, abyste si to taky přečetli! Je hezký, že možná v červnu uznám, že RFP to letos zase neuvěřitelně dokázalo a přivezlo milion skvělých kapel, zatímco Open Air Festival si svoje ohlášení odbyde v březnu a pak už nic nebude, přesto mám nechutně silnej pocit, že aktuálně jediný, co na Facebooku RFP dovedou, je ohlašovat týden předem, že v pondělí ohlásí velký kapely, nakonec to udělají už večer, aby to vypadalo, jako že jsou strašně "fan-friendly". Pak, když už tu jednu kapelu ohlásí, týden se tam postují příspěvky o tom, jaký jsou jejich nejlepší vály a kde už všude hráli a kolik mají cen. Mnoho povyku pro nic. Pak se tam ještě stane taková drobná "věcička", že ostatním lidem, kteří si stěžují, jak může nějaký PCF ohlásit hvězdy jako kráva, ale v dodatku smířlivě dodá, že jim stále věří (psal jsem to já, myslíte si to správně), začnou chlapci z RFP mazat příspěvky a označí to cílenou reklamou. No holt tady někdo akorát neumí snášet kritiku, jak to tak vypadá.

Čili se RFP buď ještě předvede a nebude žít celý měsíc z toho, že přijedou Sum 41, jakoby se tím stal zázrak, protože Sum 41 tady loni vůbec nehráli dvakrát a vůbec jako v životě nebyli v Česku. Štvou mě, fakt mě štvou. Ale pořád ještě někde v hloubi duše doufám, že dovezou My Chemical Romance, Coldplay, Kings of Leon (ačkoliv 30STM a hlavně GCh jsou asi tak osmkrát větší terno) a podobný vály, po kterých bych pak mohl říct - dobře, Rock for People to opět dokázal a nezklamal. Uvidíme...

Paramount Styles do každé domácnosti

2011-03-01T18:34:00.002+01:00

Myslím, že v životě máme každý někoho, komu bychom měli za něco poděkovat. Já bych kupříkladu měl právě teď děkovat Kubovi za to, že mi ukázal cestu k Paramount Styles a jejich úžasné hudbě. Věřím, že každý by měl mít doma jejich první desku Failure American Style (http://bit.ly/dN5Bwd) a poslechnout si ji několikrát po sobě, aby se do ní mohl zamilovat, protože mi je jasný, že u většiny z vás to asi nebude na první pohled i poslech. U mě bylo. Pak se hezky zaposlouchejte do písně jménem One Last Surprise a představte si, že ležíte na smrtelné posteli, nad váma stojí lidi, který milujete, usmívají se na vás i pláčou a vy jenom čekáte na posledních pár vteřin vašeho života, až si pro vás přijde a s úsměvem na rtech šeptáte, ale uvnitř to přímo řvete: "No tak, máš posledních pár vteřin, překvap mě! Naposledy!" A člověk, kterýho milujete nejvíc vás drží za ruku. A něco se stane! Poslední překvapení. Hned po něm umřete. Jednou bych chtěl takhle umřít.

No a potom jsou tu jiný věci, kterým já říkám dary z nebes, a to jsou třeba druhý alba úžasnejch kapel, jako jsou Paramount Styles. Dnes jsem si ho stáhnul a poslechl a důrazně bych vám ho chtěl doporučit (http://bit.ly/fndlZS), protože to je zase album, který by mi mělo hrát při porodu, kdybych měl ještě druhou šanci a bylo to možný. Steal Your Life.

Víc nevím, víc vám ani nepovím, přestože na srdci toho mám určitě víc. Jsou to ale moje pocity, který ve mně vyvolávaj a nejenom, že asi nejdou popsat, já je navíc ani popsat nechci. Všichni si je ale zkuste, třeba je zažijete. Stačí mi jenom vědět, že existuje kapela jménem Paramount Styles, vydala dvě alba a já obě miluju.

Děkuju, Kubo.

Česká andělská hudební scéna

2011-02-23T23:35:00.004+01:00

Sice jsem v televizi chytil předávání Andělů až někdy u konce, ale docela jsem se pobavil. Předně bych rád vyzdvihl moderátorskou dvojici Tomáš Klus a Eva Farna, kteří to hezky hudebně zmákli. Jsem rád, že kapelou dvacetiletí se nestali Kabáti, protože kdyby vyhráli Kabáti, přežil bych to, ale strašně bych nadával. Ačkoliv se není čemu divit, jestli prototyp českého posluchače hudby vypadá jako kdokoliv z Kabátů a svoji hudební pohodu si představuje někde, kde se chlapi poperou a kdyby tam stála stovka žen, vyzvou ji k tanci, i když netančí, je mi líto, kam se česká hudební scéna šine. No ale je tady asi masa lidí, která si koupila jejich nový album Banditi di Praga, a ti o tom vědí víc než já, já ostatně uznám, že několik písní od Kabátů se mi líbí a většina se mi líbí, když jsem ožralej a strhne mě dav, ale v životě se mi ještě nestalo, že bych přišel domů a pustil si Colorado, nechal narůst umaštěný vlasy a vyžral na ex flašku whisky. Takhle nějak to na mě působí, ale no prosím, proti gustu.... Ti moji Chinaski a Kryštofové už taky nejsou nijak slavní. Jo a skupina dvacetiletí je Lucie, což chápu a jsem docela rád, protože si to zaslouží.

Do Síně slávy skočil Petr Muk, na tom není ani co komentovat, protože to čekali všichni. Já to čekal taky, protože hlavně proto, že Muk umřel. Spíš by mě zajímalo, kdo by to dostal místo něho. A jakej to má vlastně význam dávát ceny posmrtně? Hezké uznání, určitě, ale to tu zlatou sošku radši lidem dejte, když ještě žijí, je z toho pak větší radost.

Zpěvačkou roku se podle práva nestala Lucka Vondráčková, které jsem vždycky fandil ani ne tak za to, jak zpívá, ale hlavně za to, jak je strašně cílevědomá a sebevědomá. Její hudba je čím dál divnější a smůla se jí taky lepí na paty, nicméně si jí hrozně vážím. Taková Hana Hegerová je podle mě neuvěřitelná frajerka. Bude jí 80 a pořád vydává a když jsem byl před třemi lety na jejím koncertě, strašně mě uchvátila. Vyhrála ale Lucka Bílá, o které nikdy nevím, co si mám myslet. Asi zpívá hodně dobře, její vystupování je taky zábavný, ale když slyším její písničky, prostě se mi nelíbí. Akademie to asi ví líp než já.

Když se teď dívám na nominace k Videoklipu roku a Zpěvákovi roku, docela mě mrzí, že nevím, kdo vyhrál. Sošku za skladbu roku si tuším odnesla Debii - Touch the Sun, což chápu, je to dobrá skladba a navíc v reklamě, že. Kdyby to vyhráli Nightwork za Tepláky, asi se poseru a Xindl X za Lásku v housce, strávím na tom záchodě půl dne. A ještě mi vlastně uniklo (když už můžeme plivat na Nightwork), kdo vyhrál Skupinu roku . Tak asi beztak ti Kabáti.

Co třeba zase ale vím je, že Album roku vydali Nightwork. To je zase další fakt, který mi moje hlava nepobírá, protože jako co? Tepláky? To ne, tyvole, vždyť oni snad ani neumí zpívat, ne? To ale neumí snad ani Kabáti a vyprodávaj haly, to je pravda. Vlastně v tý hudební branži už to není o tom, kdo umí zpívat, ale kdo má barevnější tepláky.

Mezi Objevy roku se zkusil prosadit Martin Chodúr, o kterým tak nějak jako vím, že asi byl v nějaké superstar (mimochodem další řada na Nově, myslíte to vážně, jo?) a asi i nějakou vyhrál, to už nevim, každopádně co tam zpíval, to bylo hezký. Ale za chvíli o něm už neuslyšíme ani na Andělech. O Republic of Two snad jo, tahle písnička se mi od nich líbí. No a taky to vyhráli, že ano.

To bychom tak nějak měli to, co jsem viděl a můžu reprodukovat dál, pobavil mě však Peter Nagy a proto vlastně píšu. Už si přesně nevybavuju tu situaci, ale Farna a Nagy se bavili o pirátech a ptala se ho, jestli si někdy nějaké album stáhnul a on řekl, že ne, že si je kupuje v obchodě. No předně Nagy vypadá, že by si to možná stáhnul, ale neví jak. A takový kecy jako, no tyvole. Kdybych si nemohl nic stahovat, pořídím si tak za svůj život kolik? 30 alb? A to bych ještě musel jít vyloženě do tvrdýho a vědět, co chci slyšet. Nějaký "hmm, teď si třeba stáhnu tohle a uvidíme" by asi nefungovalo. Vážně mě mrzí, milí hudebníci, že cena vaší desky se pohybuje mezi 300 a 600 korunami. Kdyby to všechno stálo stovku, dá se už o něčem bavit. Ostatně že by to byl nějaký světu prospěšný výrobek a materiální hodnota, o tom lze polemizovat. Když to neuslyším, nic se neděje, když nebudu ale mít chleba, můžu chcípnout hlady. Můžou být rádi, že si je lidi stahujou, že se dostanou do podvědomí, že lidi přijdou na koncert. Rozumím tomu, že pro mladý kapely je těžký se uplatnit a vydělávat, ale ty kapely do toho jdou s tím, že to bude těžký a jestli jejich hudba stojí za hovno, nikdo si ji nekoupí, jasný jak facka. Budou se ale místo toho odsuzovat piráti, to se mi líbí. A nejvíc se mi líbí, že si vždycky stěžujou hvězdy, který vydávají přes dvacet, třicet let, mají peněz plnou prdel a rejpou do lidí, že si jejich CD nekoupí, ale radši stáhnou. Jednoduše mi vadí celá ta bublina kolem hudebního pirátství. Já mám originálních alb několik, třeba dvoje Chinaski a jedny Kryštofy, když za to stáli ještě všichni. Uvažoval jsem o tom, že si koupí i ty jejich novinky, ale nakonec mě těší, že jsem to neudělal. Teď už bych koupi alba řešil spíš jako projev uznání interpretovi, že pro mě byl v něčem tak moc zajímavý, že jsem se rozhodl ho podpořit. Když pro mě ale nikdo tak zajímavý není, holt se ztratí v lese torrentů, takhle to funguje.

Abyste třeba měli představu, čeho si vážím, tak si vážím Cimrmanů (ale to se nebavíme o hudbě), jejichž DVD i CD mám originály (a který nemám, tak si je postupně dokupuju a nahrazuju je). Vážím si Hurvínka, to mám jen originální kazety a CDčka, stejně jako to jedno DVDčko. Vážím si celkem i těch Kryštofů, jejichž bestofko jsem si pořídil. I Hanu Hegerovou bych si koupil a vlastně o tom i celkem uvažuju, protože si myslím, že si to zaslouží. Ale určitě si nekoupím Petera Nagyho, protože je rok 2011 a on má pořád na hlavě zplihlou trvalou. Co si on vůbec tak může kupovat? Reedice Queenů, Beatles a Abby? To už se snad ani nehodí kupovat, ne? To by mi musely všechny ruce upadnout.

Co z toho tedy vyplývá? Česká MEDIÁLNÍ (to je důležité slovo) hudební scéna je otřesná, o té undergroundové se moc neví, a kdo ví, tak drží hubu a spokojeně poslouchá a nic jinýho neřeší. Druhé poselství zní - už se těším na nový album The Wombats. Konkrétně na to, až si ho stáhnu a poslechnu. Schválně, jestli bude hrát jinak než to, co si koupí Nagy.

Ženy už ztratily kouzlo Magdaleny Dobromily Rettigové

2011-02-21T23:40:00.005+01:00

Myslím si, že mladý holky mají vážný problém, kvůli kterýmu je nechtějí perspektivní mladí kluci jako já. Mladý holky neumí vařit, tak se teď musí učit perspektivní mladí kluci jako já. Vždycky jsem snil o manželce, která bude hodná, milá, hezká, chytrá a vtipná, bude sportovat a bude se umět postarat o dobrou večeři a taky o děti. Musí taky umět dělat na zahrádce. Já ji budu doplňovat tím, že budu makat, což ona nebude muset, prachy domů vždycky přinesu já. Pak si dáme něco dobrýho k večeři a pudem spat. Jak se mi má ale splnit životní sen, když strašně málo holek umí vařit? Je jim šestnáct a místo sekané si umí akorát tak namíchat vodku s džusem. K čemu mi je holka, která neumí vařit? Holky, jestli si někdy chcete vzít perspektivního mladýho kluka, naučte se vařit a péct. Já se zase naučím grilovat a marinovat, abychom pak o víkendu mohli pozvat přátele a udělali si barbecue. Není nic lepšího než víkendová barbecue. Takže: která z vás umí vařit, je hezká, hodná, milá, chytrá, vtipná, nezadaná a není vám přes třicet? Rád bych nějakou takovou poznal a po nocích si s ní četl Domácí kuchařku.

Postelové duševní melodrama

2011-02-20T19:39:00.005+01:00

V únoru se stalo strašně moc dobrejch věcí. Vypatlaný mařky na Facebooku jsou ještě vypatlanější, já jsem vůči nim paradoxně nějak moc zapšklej a už se jim ani nevysmívám, nějak mě totiž opustil ten elán. Myslím si, že za to může ta nemoc.

Asi před dvěma týdny mě vyrazili z hor (dobrovolně jsem odešel, nechtěl jsem ředitelskou důtku), protože jsme po půlnoci svévolně opustili chatu a vrátili se před třetí. Problém byl, že jsme se nemohli strefit do okna. Byla to sranda, v hospodě, kde jsme strávili asi hodinu a půl jsme nechali útratu třináct set. Co si budem povídat, kraviny dělá každej. Na horách jsem tedy zůstal jenom 21 hodin a pak jsem jel domů. Co už taky, že?

V úterý jsem byl v Olomouci za Flufem, Martaskou a katedrou filozofie, abych se zúčastnil jejich soutěže Nebojme se myslet. Já jsem se teda myslet nebál, což nebyl moc dobrej nápad, protože právě to byl základ toho, že jsem to zprasil. Kdybych náhodou vyhrál ten iPod, došlo buď k justičnímu omylu anebo jsem fakt dobrej kluk. Mnohem zásadnější pak byla návštěva hospody s pravýma filozofama. Všichni se pohádali o tom, kterej filozof je lepší, která filozofie mele větší kraviny a proč bych vlastně nikdy neměl chtít být filozofem. Asi půl hodinu jsem jim rozuměl jenom sprostý slova, když si nadávali. Pak se debata otočila k seriálům, tak jsem se konečně chytil. Chytil jsem tam i tu nemoc, kterou ještě nějakej ten pátek potáhnu v srdci.

Zvláštní náhodou se ke mně dostala nahrávka Tepláky od kapely Nightwork. Nebudu svůj blog špinit odkazem na takovou obskurnost, je to příšerná muzika. Vůbec to není živý, roztančený, vybouřený a mladý, je to strašně suchý a vlezlý, jak když pustíte gramofon a přes tu gramofonovou trubku odkud jde zvuk přehodíte matraci a ještě poškrábete desku. Je to hrozný.

Tak jsem si vylil zlost, je to lepší. Viděl jsem hodně filmů. Jak mám teď ty nemocný plíce, mám asi nemocný i srdce, protože u všeho jsem brečel. U Lásky nebeský je to celkem pochopitelný, to byl skvělej biják. U 127 hodin je to taky trochu pochopitelný, navíc je ten film dost silnej. Moc pochopitelný to není u takovýho Prince of Persia: Sands of Time, ale svedu to na celkovou infantilnost toho filmu. Co už mě trochu zaráží, že mi ukápla i slza u Silent Hillu, kterej si to tím svým koncem dost pokazil. Další kapitolou jsou i Muži, co zírají na kozy a vtipnej McGregor, kterej neví, kdo jsou Jediové. Taky jsem brečel. Bulel jsem i u animované Megamysli a animovanýho Tangled. Oboje je výborný. Průlom jsem zaznamenal až dneska, když jsem nebrečel u Black Swan a Machete. Tak už se asi lepším. Jak jsem hodnotil si můžete přečíst na mým čsfd anebo na twitteru.

U čeho jsem nebrečel a docela bych zaplakal je druhá série Misfits, která mě začíná pěkně štvát, protože po třetí epizodě a "burákovým útoku na tatéra" stejně jako po "Simonovi z budoucnosti" se mi chce trošku zvracet. Klišééééé!

V červnu přijedou do republiky 30 Seconds to Mars. Větší lidí jde teda na Prague City Festival, aby viděli Blink-182, na který kašlu, beztak od nich znám akorát I Miss You, protože to kdysi byl můj bravíčkovskej emotivní song. Na Flogging Molly asi taky bude narváno, stejně jako na Hadouken! Na ty bych zašel rád, akorát si musím do té doby sehnat kanady. Hlavně ale když budou 30STM, snad to vyjde, tyvole.

Prague City Festival to obecně letos navolil dobře a hlavně všechno opět rychleji, než RFP. Jasný, RFP asi stejně jako vždycky ohlásí zase velký jména. Coldplay, Eros Ramazotti, Lady Gaga a tak. Na poslední chvíli ještě přijedou Billy Talent, aby tomu dali závěrečnou šťávu - a abych měl kapelu, ze které se trhnu a půjdu si vybrat do bankomatu. Navíc mě trošku děsí, kolik mých známých chce teď jet na RFP taky. Budu si muset najít nějakej novej festival, kde mě ještě nikdo nezná. Teda vybranej už mám, ale nebudu to nikomu hlásit, abyste tam nejeli taky.

Na druhou stranu se mi dost líbí, že asi uvidím The Wombats a The Like. Na třetí stranu absolutně nemůžu pochopit, co budou v Hradci Králové hledat The Streets, ti jsou mi třeba úplně volní. Jestli ale v rámci jejich vystoupení vyskočí z dortu Jamie T, asi se nakonec zúčastním a něco spolu zajamujem. Nebo s Fake Tapes, to je jedno. "Potřebuju ještě dva prásky, abych mohl hrát dál." Joo, Fake Tapes, o těch můžeme s Flufem mluvit pořád, starý časy jsou starý časy.

Mám pocit, že v červnu do Prahy chtějí přijet i My Chemical Romance. Bad timing again, bitches.

Myslím, že moje nitro tady umírá pod vrstvou holčičí blbosti. Normálně se nerozčiluju nad tím, jak si hvězdičky komentují fotky na Facebooku, obvykle v tom najdu svůj zdroj radosti a životní sílu, když mám ale rýmečku a kašílek, funguje to jako kryptonit, nejradši bych je pozabíjel. A taky emařky.

Na hrob mi kupte nějaký zvadlý kytky, ať je to hodně dramatický.

Jakej byl ples?

2011-01-22T19:06:00.002+01:00

Já vím, jak všichni rádi poslouchají moje alkoholový zážitky, co jsem dělal za kraviny, koho jsem urazil, koho jsem pomiloval, komu jsem položil ruku kolem ramen a svěřil se mu, jak moc ho mám rád. Vy zase víte, že nejlepší věci se dějou hlavně na plesech a když je ples gymplu jedinej, na kterej jdu pařit (na ostatních makám), měl bych si ho dostatečně užít. Faktem ale zůstává, že kromě těch pár útržků, který si pamatuju, nevím zhola nic. Přiložená fotka vám to snad vysvětlí (a kdyby si někdo psal lístek všeho, co jsem vypil, tak by to bylo vysvětlení ještě mnohem pádnější). Napadá mě teda založit blogovou revoluci a místo toho, abych článek o plesu psal já, požádám vás, abyste mi do komentářů napsali, co jsem všechno dělal (jestli budete psát do komentářů na facebook, napište to prosím ale i sem) a blog takto přesuneme do sekce komentářové a budeme se skvěle bavit. Takže je to otevřené, je to na vás, pište dobrý i zlý věci, úplně všechno a klidně si vymýšlejte, jestli chcete, já to stejně nepoznám :)

Strašně tě miluju

2011-01-17T20:56:00.002+01:00

A nikdy tě neopustím, má lásko, ó jemná vodko z Finska, země zaslíbené, mléka a strdí plné. Ty budiž mou vyvolenou a stát při mě budeš ve zlém i dobrém, nikdy mi neřekneš ne a budeš se mnou sdílet mé strasti a radosti a já ti slibuju, že ti budu věrným konzumentem a nikdy už se nespřáhnu s tou děvkou Božkovou a jenom s tvým svolením si občas skočím s tou holkou od Amundsenů na kafe, anebo tam s tou 42letou maminou. Pokud ti to nebude vadit, zajedu si sem tam do Absolutova pokecat se starým spolužákem Smirnoffem, ale neboj, vždy budu hlásat jen tvé jméno s úctou, úsměvem a pýchou. Buď vždy mou - bezednou...

Smutný antikoncepčně-erotický procházkový postřeh

2011-01-16T20:37:00.002+01:00

Za ty roky, co několikrát týdně šlapu trasu Nesovice - Milonice jsem si už zvykl, že celkem často narazím na krabičku od kondomů anebo mnohem častěji na samotné použité kondomy. Určitě to může za tu sníženou natalitu v okolí, takže jsem se už pomalu smířil s tím, že asi bude běhat po světě jen málo potomků, kteří budou moci hrdě prohlašovat, že byli počati za svitu luny pod dohledem sochy Panny Marie u hlavní silnice za ne až tak úplně frekventovaného provozu v pásmu asi čtyř set metrů dlouhého chodníku, z druhé strany ohraničeného křovím, stromy, organickým bordelem a plechovek od energiťáků. Asi je to nějaká oáza zodpovědnosti. Dnes mě ale velice zamrzelo, že šance na početí potomka se v těchto místech ještě snížily, protože jsem dnes narazil na prázdné plato od viagry. Naše vesnice se jistojistě blíží k zatracení, mladá generace nevznikne a k moci se zas vrátí komunisti. Tak sakra, chlapi, co je s váma?!

Můj nový kamarád Andrej zo Slovenska

2011-01-10T18:57:00.003+01:00

Co všechno člověk dělá místo toho, aby se nemusel učit? Já dneska vyměnil studium za práci a šel uklízet do hospody, dostal rozvrh dalších akcí, takže jestli si mě chce rezervovat na nějaký z následujících víkendů až do konce února, máte smůlu, můj diář na vás kašle. Já zase kašlu na lidi. Teda vlastně doslova seru. Dneska mi to řekl Andrej.

Jedna ze zimních (ne)výhod je určitě to, že brzy padne tma a v šest večer už abyste chodili s baterkou. Zrovna si jdu z hospody, klasicky jsem si doma zapomněl sluchátka, takže jsem nahlas poslouchal Planetary GO! (možná jsem tím nějak změnil konstelaci hvězd, smysl by to dávalo) a netrápilo mě to, protože kolem dokola nikde nikdo. Jakmile jsem ale vstoupil do své milované rodné vísky kousek za cedulí jde proti mě neznámá osoba. Ztlumím hudbu na nulu a protože mám pocit, že je to někdo, koho bych mohl znát a nechci se s ním bavit anebo nevím, jestli ho zdravit mám či nemám, jednoduše prostě použiju svou oblíbenou fintu, která nikdy neselže - předstírám, že s někým telefonuju. Z neznámé osoby se vyklube opilec mužského pohlaví, tipuju devatenáct let.

Okamžitě mě zastavil a já telefon položil.

"Ahoj, kamarát..." (anebo víte co, já radši nebudu zkoušet psát slovensky, jenom vám řeknu, že slovensky mluvil, ještě bych se tady gramaticky zostudil)

"Čau," odpovídám a sleduju, jak dokuřuje cigáro (pokud to nebyla tráva, ale podle zápachu asi ne) a motá se.

"Já som nějaký Ándrej..." (ok, jdu se zostudit)

"Eh, prima, já su Tomáš," a přijmu jeho podanou ruku.

"Vieš, já zrovna idem... No... Mám zraněné srdce."

"Nějaká holka? Ty jsi tady odsud?"

"Slyšíš ako rozprávam?"

"Tak slovensky."

"No tak?"

"Tak jsi ze Slovenska?"

"Tomáško, ty si chytrý chalan." (Díky kámo, ale fakt jsem neočkával, že jsi Čech, jenom si říkám, že z Bratislavy do Milonic je to asi celkem štreka, tak co bys tu jako dělal...)

"No jo. A kam jdeš?"

"Já idem... neviem kam (hledal slova) ... já prostě... idem a někam doidem. To je psycho, rozumíš, čo hovorím? Psycho, hej? Isť někam len tak..." (no ty vole)

"To jo, to je taky někdy dobrý prostě jít, utřídit si myšlenky, pročistit hlavu." (jsem tyvole jak ty holky psycholožky z facebooku, ještě jsem mu na to jeho "Mám zraněné srdce" odpovědět *NELÍBÍ SE MI* a byl bych jasnej. Hlavně jsem se ale snažil, aby už radši šel.)

Pak jsem pár minut poslouchal, jak se snaží mi vysvětlit, že ide neviem odkud a míří sám neviem kam a kladl zvláštní důraz na slovo psycho, asi se chtěl pochlubit, co umí.

"Uděláš pre mna niečo?"

"No co?"

"Já ti dám zlatý retiazok." (všichni Slováci, kteří mě čtou, teď musí vážně trpět)

"No počkej, to si nech, co já s tím budu dělat?"

"Já ti dám retiazok a ty ho dáš."

"Komu ho mám dát? Jak se jmenuje?"

"Predáš som myslel!"

"Aha, to jako teď? To asi ne, tady nikdo není."

Začal jsem mu vysvětlovat, že nikdo není venku, ale ať jde do vedlejší dědiny na vlak, že je tam i hospoda, ze které jsem se právě vrátil a že tam makám a že u vlaku je plno lidí, kterým to prodá. Poprvé mi to zbaštil.

"Tak mi daj aspoň stovku."

"Nemám, vždyť ti říkám, že jsem došel z práce, já si tam prachy neberu." (kecám jak sviňa)

"A kde bývaš? Tu v dědině?"

"Jo, tady kousek hnedka."

"Tak ja pojdem s tebou a ty mi dáš stovku." (a jde do tuhýho)

Začal jsem se vykrucovat, že mu nic nedám, že sám nemám tolik peněz a nemůžu mu přispět očividně na další flašku rumu (to jsem mu samozřejmě neřekl) a jenom jsem čekal, kdy vytáhne z kapsy kudlu nebo mi vrazí.

"Pujč mi alespoň na vlak."

"Nemám, vždyť povídám, že nemám."

Následuje další hádka, kdy borec chce jít k nám dom, kde bych ho mohl zasponzorvat, takže se bráním, že z toho nic nebude.

"Vieš, ako sa tomu hovorí?"

"No?"

"To je nedávanie penazí cizím ludom."

"Tak to jsem rád, že to chápeš." (protože fakt vypadal, že to chápe, dokud mě nechytnul oběma rukama za ramena)

"Sereš na mna?"

"Ne, neseru, jenom ti říkám, že nemám prachy."

"Takže na mna sereš?"

"Neseru, ale nemůžu ti teď pomoct."

"Sereš na mna sa ptám?" (ano, sral jsem na něj jak sviňa)

"Neseru, posílám tě do Nesovic na nádraží, víc pro tebe neudělám."

"Ptám sa ta, sereš na mna?!" (už tam byl trošku výhružnej tón, to se mi nelíbilo)

"Neseru, nechcu ti to takhle říct, prostě ti jen nemůžu pomoct."

"Prestaň kecať a okamžitě mi povedz jestli na mna sereš!" (začal se mnou cloumat)

"Jo seru!"

"Tak vieš čo?"

"No?"

"Vypadni odkial si prišel!" (a žduchnul mě od sebe, mně se ulevilo, že mě snad neubodá a pomalu jsem odcházel, ještě jsem se se zvučným "Tak jo, čau," rozloučil)

"A jdi, alebo sa za tebou rozběhnem!"

"Jo, dobrý, čau."

Pomalu kráčím pryč a sem tam se otočím, jestli za mnou nejde zpátky. No samozřejmě, že šel, takže jsem pomalým krokem vlezl za do ulice za hospodu, aby si myslel, že tam bydlím a když jsem věděl, že mě nemůže zahlédnout, změnil jsem rychle směr do tmavé uličky směrem k baráku. Jaký bylo moje překvapení, když borec vylezl kousek od hospody, takže jsem ani nevím proč zase nahodil svůj telefonovací grif (kdyby na mě zezadu skočil, tak mi můj imaginární přítel na telefonu asi moc nepomůže, imaginární pěsti a kopance prej moc nebolí - aspoň se to teda všeobecně říká, nevím) a šel k úplně cizímu baráku, aby si myslel, že tam bydlím. Frajer naštěstí zahnul k baráku, odkud jsem si poprvé myslel, že fakt přišel. Samozřejmě klasicky je to dům, odkud pokaždé vyjde jiný člověk, když někdo vchází, tak i se silným cinkotem lahví a než si koupili záclony, myslel jsem si, že je to varna perníku, pěstírna trávy a místo, který si kapitalističtí squatteři zaplatili, aby v něm mohli provozvat svoje umění a píchat na každým rohu. Když si hodili do okna dřevěnou desku, od té doby už nevím nic. Ve složení obyvatel ale většinou převládají snědší typy, takže je tam asi veselo. Já jsem hlavně rád, že teď neležím někde na mezi v kaluži krve a jsem hezky doma a místo studia literatury píšu blog. Na světě jsou totiž důležitější věci!

A kdyby si mě borec našel, tak tady je krátký popis - Andrej Bartoš, cca 19 let, je ze Slovenska, mluví slovensky, má zlatý přívěšek, který chce prodat, nemá peníze na vlak, je opilej, měří asi 168 cm, váhu si netroufnu odhadovat, ale podle mě nic moc, čepice černá, bunda červená, taková čárka vousů pod dolním rtem a víc už asi nevymyslím. To máte pro policii, kdyby mi náhodou hodil do okna zápalnou láhev a pak tvrdil, že nevěděl, že uvnitř někdo bydlí.

Moc se nesmějte, lidi jsou schopní všeho. Obzvlášť ti ožralí.

Novoroční ovládačka

2011-01-02T12:03:00.002+01:00

Až se mě léto zeptá, co jsem dělal v zimě, budu se chechtat jako blázen. V zimě se dělá jenom jedno - odehrávají se ty nejlepší alkoholový dýchánky na světě.

Legendárnost letošním oslavám příchodu nového roku nelze rozhodně upřít, stejně jako jejich bujarost a rozmanitost, každý si tam něco našel. Někdo se zpukal v první hodině, jiní šli spát v deset, někdo jel vládnout beatům na disku v jednu ráno a vrátil se o půl šesté. Všichni jsme se ale klasicky ožrali, někteří zvraceli, já třeba jenom celej Novej rok prospal. Úvodní slova zakončím všeříkající fotografií:

Čeho jsme měli hodně, to byla vodka. Vodka se dá pít vždycky, hlavně s energiťákama, džusová kombinace přišla později. Pivaři letos svoje hody odložili na jindy a přešli na Kapitána a já společně s nima uznal, že to je úplně jiná liga, než ty patoky z Božkova. Ke konci jsem se chtěl sám trochu krotit a na svůj stav jsem si připíjel lemondama, srknul jsem si i citrusa, ale opět jsem uznal, že jsou to stále oprávnění ladder-leaders v žebříčku Splašky roku. Fernety jsme taky jako jediný nedopili. Novoroční přípitek probíhal nekonvenčně s dětským šampaňským aka Bublinkovým Robem a osobně jsem pocítil nechuť k dospěláckýmu šampaňskýmu, když jsme někdy v sedm ráno nechtěl pít tvrdej a začal jsem do sebe vpravovat bublinky, načež jsem skoro hned odpadl.

I letos jsme samozřejmě všichni společně zaútočili na otázku naší sexuality, důkazem byly hlavně fotky, které jsem ráno objevil ve foťáku a taky vzpomínky, které jsem objevil v hlavě. Co jsem si z toho všeho odnesl je prostý fakt, že ženy (až na výjimečné případy) k životu nepotřebujeme. Přátelství se letos ztvrzovalo všude, několik zajímavých poznatků a rad do příštích životů vám ale přinesu:

Když máte extempore v pokoji a na chvíli se z něj přesunete do sprchy, chtějte od toho pokoje mermomocí klíče, jinak se vám stane, že do pokoje vleze někdo úplně na šrot a blije vám na postel. Případně vám tam někdo poleze průběžně a bude se ptát, kde se zrovna nacházejí ostatní, jako byste to měli zrovna vy vědět.

Když pouštíte ohňostroj, snažte se, aby ho neodpalovali ti nejopilejší z vás.

Když chcete zápal plic, běhejte po venku v mínus patnácti v kraťasech, je to zdravý a posiluje to imunitní systém.

Když se řekne, že se na disku nepojede, vždycky se najdou aspoň dva lidi, kteří pravidlo poruší a vrátí se na snídani i s monoklem pod okem.

Když vám někdo udělá cucáka na krku, je lepší, když to není kluk.

Když jdete v devět večer s šesti džusama kilometr a půl opilí, vemte si na nějakou pevnou igelitku, pak to člověk musí každých pět minut sbírat ze země.

Když zpíváte českou hymnu a zapíjíte to fíkovou pičou (img), nebojte se inovovat - například za většinu slov dosazovat název ženského pohlavního orgánu ve vulgární formě na čtyři.

A na závěr už jen každoroční statistiky. Oproti minulému roku jsme se chovali civilizovaněji a dospěleji, škody jsme prakticky nenapáchali, jsme jednoduše frajeři. No a vítězem alkoholové maratonu se letos stal podle součtu množství vypitého alkoholu Peši a Kulda, kteří se dělí o první místo (33 jednotek), za nima jsem já (28 jednotek) a o třetí příčku se podělilo (25 jednotek) trio Houmi, Tom a Mara. Důkaz místo slibů na fotografii (větší náhled):

Jaké bude finální poselství? Všechno je opět otevřené!

Co do Nového roku a nového roku?

2010-12-31T11:38:00.003+01:00

V tomhle roce jsem asi stihl všechno, co jsem stihnout chtěl. Dvojka nula jednička a zase nula byly ve znamení velkých pravd, zákeřných odhalení, nespoutaného chlastání a jiných zhovadilostí. Splnil jsem si další Rock for People, kterej byl pro mě svým způsobem zásadní, byl jsem na koncertě Kryštofů, viděl jsem další Cimrmanovskou hru v divadle, povedlo se mi zahubit v sobě tu rumovou vílu a ubytoval jsem v sobě jednu vodkovou. Taky jsem se zúčastnil koncertu Disco Ensemble a ovládl to nejvíc v životě. Nebudu to počítat, nemá to cenu.

Místo toho teď uzavírám sázky na příští rok, mám poslední den, kurz je luxusní, tak vzhůru plánovat, co všechno musím stihnout v novým roce dvacet jedenáct:

1. koncert Hurts v Praze - protože jsem od Ježíška z Fučíkovy z Bučovic (Fanovi posílám nejvřelejší díky od topení, kde právě sedím - i kdybych snad chtěl posílat chladné díky, neměl bych šanci) dostal lístek, hodlám si to 13.3. v Lucerně užít jak prase, aby mě pak ráno všecko bolelo a budu se s nima loučit, zatímco bude mrholit.

2. RFP 2011 - Tohle je bez debat nejvyhypeovanější (mnou samozřejmě) událost příštího léta. Těším se hlavně na Mňágu a Žďorp, plánuju proniknout na stage.

3. brigáda na léto - neeeeee snad, že by letošní brigádničení jako plavčík bylo špatný, aspoň jsem se pobavil, ale příští rok už bych rád našel práci, která bude mít i lákavější finanční ohodnocení, třeba prostituce nebo tak.

4. literárně-osvětový rozvoj ducha - sice jsem v páté třídě začal psát svoji třináctidílnou ságu o samurajích, kteří měli se samuraji společný velký hovno, dokonce jsem napsal i dva díly a rozepsal ten třetí, ale když jsem tu nedokončenou trilogii po letech vytáhnul na světlo a přečetl ji svým božím okem, strašně jsem se pobavil. Nikdy jsem nevěřil, že z dobrodružného příběhu pro starší deseti let může vzniknout biografická satyra a cesta do hlubin školákovy duše. Ale tak byla to pátá - osmá třída, na to nezapomínejme. Každopádně, mám větší plány, příští rok ten svůj chystaný původní psychologický román s prvky sci-fi a dobré nálady minimálně rozepíšu. A pokud to bude opět sračka, jednou se mi to snad povede a pak to i s tou mojí prvotinou vydražím nadrženým fanynkám. Prostě chci slávu a prachy, kdo ne?

5. seriály - stáhnu jich ještě víc, budu se dívat na ještě víc seriálů, navíc se podívám i na první sérii Dr. Who (aby Hurley s Mystikem nemrmlali), na první sérii Castla, dodívám se na kompletní BSGčko a dám si maraton Lost a Gilmorek.

6. energie - omezím pití redbullů, zaútočím na svou hladkou i příčně pruhovanou svalovinu, kafe jen střídmě a spát budu chodit dřív, třeba už v jednu ráno nebo tak nějak

7. řidičák - začnu hned v lednu/únoru pěkně zostra. Jakožto technický antitalent a lempl mám asi největší šanci stát se aspirantem na překonání rekordu v nejvíce pokusech, po kterých ten řidičák třeba na konci (tipuju tak někdy po osmnácté) dostanu z milosti.

8. ani ránu bez Koránu - zaměřím se na duchovno, přečtu si Bibli (i tu satanistickou) a Korán a všema třema budu elegantně pohrdat, odsuzovat papeže a klasicky navážu na svoji agnostickou víru.

9. závislosti - prodloužím svůj rekord o další rok nekouření (už to bude 18 let, ty vole!), pití alkoholických nápojů buď omezím anebo neomezím, podle toho, jak se mi bude chtít a kolik budu mít peněz. Na Facebook budu chodit pořád, protože ho mám rád a navíc se tam můžu smát strašně moc lidem za to, jak jsou strašně moc hloupí. Kvalitní hudbu poslouchat nepřestanu ani v suplovaných hodinách angličtiny a minimálně jednou měsíčně půjdu do kina a do divadla.

Poslední - desítka - už je jen přání do Nového roku, abych při bujarém oslavování nepoblil žádného ze svých přátel a cestou domů si neznačkoval svoje teritorium. Sice se řekne: "Mami, to je jenom jednou za rok," ale člověk pak nesmí chodit na ty hody a ostatky a všechny jiný akce, obzvlášť ty, kde se dá lehce zpicérkovat (sám už nevím, kde to slovo vzniklo, ale rozhodně to bylo na počest tohoto restauračního zařízení http://www.ristorantesole.eu)

Nejdůležitější je určit si priority a když si je během roku změníte, vždycky to můžete svést na to, že jste si je sepsali na silvestra a byli jste úplně na šrot.

Tak šťastný nový rok, mí drazí čtenáři.

Všichni dobří parchanti se vracejí

2010-12-24T16:30:00.003+01:00

Jsem zase zpět. Schválně jsem čekal na dnešní den, protože sliby se mají plnit o Vánocích a mezi lidi se musí šířit radost a štěstí, což já na blogu šíril ustavičně. Chtěl jsem vám všem dát nějakej vánoční dárek a to je on, přátelé. iHyi opět začíná blogovat, nafackoval si, prozřel, je ještě větší parchant, nosí trička s kontroverzními hesly, ostříhal se a opět se vypravuje na bitevní pole hlásat lásku a sázet stromy. Milujte mě, ale nemnožte - originál je jeden a když ho miluješ - není co řešit. Veselé Vánoce. (A upřímně, asi byste mě zabili, kdybych nenapsal spektakulární článek o oslavě na Silvestra, o to vás přece neochudím.)

This thing is already over

2010-09-20T00:17:00.002+02:00

I still have a lot to say, to think or to write about. And then again... all the good things have to come to an end. I wish you good night. And good luck.

Chinaski uráží mě a hlavně sami sebe

2010-07-31T02:09:00.003+02:00

V dobách, kdy jsem ještě Chinaski miloval (do dob alba Premium), byli tihle kluci z Prahy mojí nejoblíbenější kapelou. Když vydali Music Bar, byl zvláštní, ale po několikátým poslechu dost dobrej. Jejich další album 07 bylo ještě horší na počet poslechů, po kterém to bylo konečně stravitelné a celkově se jim docela povedlo. Ale jakmile jsem uslyšel tuhle písničku, chtělo se mi zvracet.

Dřív jsem k nim ještě choval úctu takovou, že jsem za jejich cédéčka nebo kazety utrácel peníze, v případě příštího alba to neudělám ani omylem. A to jenom kvůli téhle nechutné slátanině!

1) PŘÍŠERNEJ TEXT!

Lidi chtějí skákat

a bejt při tom veselí

já bych radši zůstal

ležet v posteli

Dobře, tohle ještě beru, ačkoliv nevím, jestli lidé chtějí skákat a bejt při tom veselí, já bych se radši místo toho škrábal v prdeli. (Ono je to vlastně celý taková konečníková rýmovačka)

Já vím, že tohle zrovna není

zpráva století

však rád bych vám všem přiblížil

své vnitřní napětí

Já to vím taky, že to není zpráva století, ale tohle je ještě pořád mejnstrímově ucházející. Napsat písničku o tom, jak se někomu chce spát, to je největší kravina všech dob.

Milí mladí přátelé

já necítím se zrovna skvěle

políbím i nepřítele

jen mě vraťte do postele

Každodenní realita

budík jako bomba tiká

moje skrytá identita pod peřinou

chce spát

A už to začíná :) To je tyvole refrén! I zkouřenej, ožralej a dvakrát poblitej bych napsal mnohem lepší písničku, mít nějakej hudební sluch. Políbím i nepřítele, jen ať Michal táhne do prdele. V jeho případě by neměl tikat budík, ale nějaká elektromagnetická bomba, která smaže tuhle nahrávku z celýho světa.

Jak rád bych napsal jak je krásně

a jak mám všechny rád

však v hlavě zatím vrstvím básně

o tom, jak moc se mi chce spát

Jak rád bych zpíval o lásce co hory přenáší

o slunci, které shlíží na svět z výšin radostných

co slovo perla krásný šperk tak čert aby to vzal

proč dnešní ráno přijde mi jak rána na solar

Co je jako tohleto za vál? Vyloženě vložený, aby se to rýmovalo, nebylo to příliš složitý a lidi si to mohli odtleskat na koncertě. Nevim, kdo skládá básně o tom, jak moc se mu chce spát. Kdyby se mi chtělo takhle moc spát, tak seru na básničky a chrápu jak belina. Takže ať si vybere, jestli chce spát anebo dělat muziku. V Michalově případě by se měl on sám píchnout o trn a usnout na sto let jak Růženka a uzákonilo by se, že žádnej princ ho z toho nesmí vysvobodit.

Třeba zítra podaří se

zvláštní konstelace hvězd

já budu v dobré náladě

a stromy budou kvést

Vznikne píseň jako víno, pozitivní text

možná Grammy vyhrajem a prachy budou téct

však dneska lidi je mi líto, nemám, co bych psal

snad jediné, a to už víte, o tom, že bych spal

Jo, to je přesně ono. Vznikla píseň jako víno, pozitivní text a prachy budou téct, alespoň upřímní jsou. Navíc sám autor uznává, že už neví roupama coby, takže ať už o tom radši zbytečně nemrmle a táhne do peřin.

Pak zase následuje refrén a koncovka: ne ne ne nejsem psavec, jsem spíš spavec, nejsem psavec

tak mě vraťte do postele

Tak ho tam proboha někdo vraťte a přikryjte dřevěným víkem, aby už nikdy v životě nic takovýho nevzniklo!

2) BON JOVI a GUNS'N'ROSES

Ten začáteční kytarovej riff mi hrozně připomíná právě písničku Sweet Child O'Mine a úplně celý to podle mě velice NEúspěšně sosá úplně všechno ze songu We Weren't Born to Follow. Jasný, co po těch letech chcete vymýšlet za novinky, ale, kluci, ono to jde, jenom se musí chtít a písničky se nesměj psát o svačinové přestávce na mastnej papír od salámu.

3) KLIP SI STRČTE DO POSTELE

Nejenom, že z bezmyšlenkovitého textu se mi ježí chlupy na hrudi a z ubohých pokusů o rádobyoriginalitu mi žloutnou zuby, ani na ten klip se nedá dívat. Jednak proto, že pan frontman je rok od roku hnusnější, což se málokteré celebritě jen tak podaří, druhak proto, že jeho hitlerovská patka znásilňuje moje oči, třeťak se tam všichni hýbou jak kdyby před chvílí vstali (i když to mohl být záměr) a čtvrťak nechápu, co to je za vál zpívat o spaní a posteli, zatímco se mi za zádama promítá louka se stromem a moře s mostem a závěrečnej odchod kapely bůhvíkam (postel, prdel, každému dle gusta) je prostě jenom důkaz, jak zkažení jsou Chinaski a věděj moc dobře, že takový peklozla si můžou dovolit.

Můžou, co by nemohli, když píšou jednoduchý písničky pro tupce, kterým na ničem nesejde, hlavně když to bude chytlavý a bude to znít dobře jako nový vyzvánění na mobil a všichni v sedmé bé si to ode mě přepošlou skrz bluetooth a celá generace bude hustá. Měl bych si asi poslechnout jejich předchozí alba, jestli vážně byla všechna tak tupá anebo až tahle písnička to probořila. Faktem zůstává, že Chinaski jsou rok od roku horší, rok od roku jim sláva stoupá čím dál víc do hlavy a když jim v MF Dnes píšou dobrý recenze, není důvod se nad sebou zamyslet a mejnstrímovatět do toho nejnechutnějšího středu, kam se odváží zamířit málokdo.

Peníze, peníze hýbou světem, přidej se a pak kulometem smíš určovat právo. Malátný si vzal příklad z Landy a místo kulometu vzal do ruky kytaru a káže z pódia svoji školní jídelnu. Závěrem už jen slova mojí kamarádky Soňky: "Ten klip je v pohodě.. ale ta písnička teda fakt hrozná.. takhle o hovnu bych mohla napsat i něco já :D :D"

RFP 2010: Třetí a poslední den (5/5)

2010-07-29T18:43:00.002+02:00

Začalo to docela nevinně. Ráno v sedm hodin nás kupodivu nepřepadlo vedro a nevykopalo naše líný zadky ze stanů, ale dalo se spát až tak do desíti. Chládek je fajn. Když začalo poprchávat, bylo to ještě takový v rámci možností dobrý. Ale jak se jednu chvíli rozpršelo fakt prasácky, nezbývalo nám, než vynechat koncert Trashtucady. To byla první fatální chyba dne. Za chvíli si povíme proč. Mezitím se totiž na t-music stage chystali Gallows. Opět se setkali s mým nepochpením. Na myspace (nebo kde jsem je vyhrabal) zněli vážně skvěle. Na živo hrozně. Začnu tomuhle říkat Placebo efekt. Jejich hudbu jsem měl rád vždycky jen z repráku od počítače, ale když hráli minulej rok na RFP, seděl jsem na zemi a luštil sudoku. Doslova.

Počasí se trochu umoudřilo, tak se konečně dalo jít na Does It Offend You, Yeah? [80%], čili na nejlepší elektro festivalu, na úplně nejlepší tančení a na úplně největší vály. Přestávku mezi The Subways vyplňovali Horkýže Slíže, ale po jejich minulém fiasku "královéhradééc!" už jsem na ně odmítal jít a místo toho jsem si šel do stanu pro mikinu. Chtěl jsem si vyměnit i boty a proto jsem zahodil žabky a obul si sandály. O dost lepší.

V sandálech jsem potom odskákal a odpogoval (snažil jsem se, ale ten dav kolem byl hrozně strnulej, nuda) celý Subways v první řadě a zároveň nejlepší koncert letošního RFP. Já miluju, když je to správně trhlý, když je tam krásná kytaristka a zpěvačka a úplně nejvíc miluju, když je stagediving a zpěvák plave na rukách a skáče z beden a neustále komunikuje s ožralýma a nadrženýma fanouškama (nebo pseudofanouškama jako já, kteří uměj zazpívat akorát refrén od Rock'n'roll Queen a navíc poloopilej, takže to zní nějak: "Bíímá, bímá, bímáááááá rkrlkín!") Ale přesto všechno jsem podle mě působil dost věrohodně. Druhá fatální chyba se ale i tak objevila ještě před koncertem, když jsem řekl před nějakou hodně ortodoxní fanynkou, že se mi líbí jejich album The Back Room a ona se na mě podívala, vykulila oči jak kobra a zasyčela: "Víš vůbec, na jaké jsi kapele?" Bál jsem se, že se její paže promění v jakoukoliv zbraň, kterou se daj v Counter-Striku dobře zabíjet flojdi, a hned jsem se opravil, že jak jsem ožralej, tak mi to nemyslí. Pak jsem do ní v mým vlastním improvizovaným soft pogu vrážel nejvíc, aby si to teda užila, když jí tak moc jde o ty správný názvy, krávě.

Pak měli hrát Billy Talent [50%]. Na ty jsem původně ani nechtěl jít, protože jsem byl uraženej, že rozhodili na poslední chvíli line-up a já opět neuvidím Xaviho Baumaxu a Pipes & Pints. Byl jsem tam na dva songy, postával jsem vzadu. Slyšel jsem Surrender a pak ještě něco, ale byla to nuda, takže jsem šel stát frontu na bankomat. Jsem si říkal: "Tyvole, všichni jsou teď na talentech, jdu si vybrat prachy." U přístroje na peníze ale stála asi stometrová fronta nasraných fanoušků Xaviho a Pipes & Pints, takže jsem nakonec prostál celej koncert BT ve frontě a ve finále jsem si ani nevybral, ale potkal Flufa, že jdou na Editors dopředu.

Editors [50%] - Nevím, co se stalo, jestli za to mohl vítr, Máchal anebo Dorota, ale každopádně to byla strašná nuda a největší zklamání festivalu. Aspoň jsem se mohl sbalit a jít kalit na česko-americkej dudovej punk.

Pipes & Pints [80%] - Nečekal jsem ani zdaleka tolik příznivců, nejdřív jsem s Marky a Ondrou postávali vzadu, ale nakonec Ondra vtrhl do poga, já stáhl Marky a všichni tři jsme se najednou prorvali do kotle. Tam to bylo kurevsky o hubu. Pankáči se stahovákama, v koženejch bundách a kanadách si tam skákali a jejich verze poga připomínala spíš býčí zápasy, ale o tom to je. Akorát nesmíte měřit metr a půl, nosit brýle a v tašce přes rameno foťák a mobil. Když jsem dostal loket do hlavy, vzdal jsem to a táhl pryč stoupnout do první řady na Kryštofy a tím pádem hodil bobek na NOFX. Třetí fatální chyba. Údajně.

Kryštof [70%] - Asi jsem chytnul špatnou první řadu. A přitom přesně uprostřed bývá vždycky největší kotel fanoušků. Mrzelo mě to, že tam ti lidi kolem mě vůbec nežili, ale co se dá dělat. I tak to bylo fajn, zpíval jsem jak o život a asi se zamiloval do Evžena Hofmanna, nejsympatičtějšího a nejlepšího kytaristy na světě. Je fakt hrozně dobrej!

Na závěr mě jenom tak uspala Morcheeba [80%], proseděl jsem ji na kopci a byla vážně dobrá :) :) :)

Jenomže jsem musel jít s dobou, takže jsem se poslední den fesťáku musel logicky ožrat nejvíc jako prase. Šli jsme do stanu s Tadem a Mrničem a šlohli někomu velkou flašku jégra. Doplazili jsme ještě před půlnocí do areálu, aby nás nevyhodili hned u brány a obsadili fotbálek. Najednou přiběhla veselá Anet s tequilou v ruce. Brzy se dostavil i její bratránek, odkud tequila pocházela, ten byl ale mimo, takže jsme tam všichni chlastali. Za celou hru jsme několikrát pozměnili pravidla:

Kdo dá gól, pije tequilu.

Kdo dostane gól, pije tequilu. (To jsem prosadil sám, protože jsme zrovna dostali gól a dlouho jsem nepil.)

Kdo dá gól a i ten, kdo gól dostane, pije tequilu.

Tequilu pije ten, kdo se blbě směje.

Ten, kdo už nechce pít tequilu, pije tequilu.

Tequilu pijí všichni, i ti, kteří vůbec nehrají.

Kdo dopil tequilu, pije jégra.

Kdo jégra jenom tak cucá a nepije ho jak vodu, pije jégra.

Kurva, došel jégr!

Když došel jégr, pustili jsme ke stolu dva týpky z Vídně a hodně jsme s nima kecali, hlavně já s Mírou. Byli hodně v pohodě, ale protože je jejich rodnej jazyk němčina, bylo naší občanskou povinností je s Tadem porazit. Smůla hoši, třeba příště, až se svět zblázní a já přistoupím na Martinu teorii soužití slovanských národů pod vedením tvrdé ruky austroslavismu. Takže nikdy, to nedopustím, budu novej Karel Havlíček, akorát začnu s prevencí pro jistotu už příští rok.

Když ale došel ten jégr, šlo se pro pivo. Nevím, kterej kretén vymyslel, že se areál bude poslední den zavírat v jedu ráno, ale vážně to ti kreténi zavřeli. A pivo už se taky nikde netočilo. S Mírou jsme strašně zuřili a řvali. Náhle jsme uslyšeli hudbu linoucí se z t-music zóny, tak jsme tam hned nakráčeli a minimálně já začal tančit a předvádět kozáčka na píseň ... ehm ... Včelka Mája. A když i ta definitivně dohrála, objevil se na protest všemu vláček složenej z asi pěti lidí.

Co jsem asi tak mohl udělat, když jsem ho uviděl? Ano, připojil se a verboval další lidi, ať jdou s náma. Přidalo se jich jak sviní a tradičně se vyvolávalo hovno na stage a hledal se karel, já jsem řval na paní, co prodávala trdelníky, ať jde taky za náma, ale nešla. Neva, stejně jí bylo padesát.

Vláček se najednou rozrostl o asi sto lidí a lokomotivu napadlo, že prorazíme sekuriťáky. Rozběhli jsme se proti nim, ale asi půl centimetru od nich jsme to radši otočili a pomalu si to šinuli zpět. Samozřejmě, že jsme u toho řvali a ječeli. S velkou slávou jsme došli až k bráně. Najednou někoho hrozně inteligentního napadlo zařvat: "Dřepkins!" a sednout si na beton. Ten hrozně inteligentní jsem byl a netušil jsem, že se to tak ujme a lidi si fakt začali sedat a do minuty se před východem z areálu vytvořil sedící protest opilců. Jak ale sekuriťáci začali vytahovat teleskopy a podobný voloviny, radši jsme prchali.

Před areálem se lidové vrstvy opět vzbouřili, jedna odvážná dívka se vyšplhala na konstrukci, že přeleze celou bránu. Nevím už proč slezla, každopádně jsem za ní hned utíkal a objal ji, že je moje hrdinka a začal řvát, že bychom si z její odvahy měli všichni vzít příklad. Když jsem se od statečné dívčiny vracel k Tadovi a Anet, zahlédl jsem holku s copem. Ihned jsem křičel z plných plic, že je to Lara Croft a že ji miluju, kdy natočí další film a jakou chystá další hru na PC. Její kamarádky ji ode mě furt odstrkovaly, asi se bály, že Laru znásilnil, tak jsem jim řekl, že nechápu, co tady hrajou za divadlo, že Lara se snad dokáže ubránit sama. Pak Lara i kamarádky zmizely. Potkal jsem je za deset minut před jedním stánkem s pivem, kde hrála hudba. Nějaký disko nebo co. Bylo mi to jedno, potkal jsem Laru! Tentokrát jsem se nenechal odbýt, vytáhl jsem z tašky propisku a donutil madam Croft, aby se mi podepsala na ruku! Udělala to, já ji nechal na pokoji a vyrazil machrovat mezi lidi. Mojí další obětí se stala jedna dívka, se kterou jsem dlouho kecal, náhle mi to ale zkazil jeden Španěl. Už ani nevím, co jsem tam s nima vykládal, on pořád vyznával lásku mojí nové kamarádce a já mu to musel překládat pro tu mařku, potom jsem mu řekl, že jsem byl na koncertu Trashtucady a že to bylo strašně dobrý, abych si u něj šplhnul a on ze sebe vyrazil, že hraje v Trashtucadě a v ještě nějaké kapele, jejíž název mi napsal na ruku hned vedle podpisu od Lary. Larou jsem se mu taky pochlubil, ale on pořád chtěl něco říkat té hezké holce a začínal mě srát. Pak přišel jeho španělskej kámoš, takže už na mě byli dva, i když jsem s nima fakt dobře kecal. Náhle se objevila kámoška té holky, která prej umí španělsky a začala s těma dvěma ožralýma hovadama diskutovat v jejich rodným jazyce. Je fakt, že jejich angličtina byla příšerná.

Kolem druhé hodiny ráno se objevil týpek s rumem a kolou, jestli nechem napít. Chtěl jsem, napil jsem se. Pak jsem tam nechal Tada a Anet a šel do stanu. Po cestě jsem potkal hovno pochod, který se valil někde od rybníka a uvažoval jsem o tom, kolik lidí se asi napilo toho rumu a jestli třeba nedostanu AIDS, syfl, žloutenku nebo aspoň mononukleózu. Vyschýzovanej jsem dopackal přes kolíky a šňůry od cizích stanů do našeho kempu, tam mi ukázali, že někdo se nám vysral na gril a leží tam čtyři hovna jak od šakala. To mě pobavilo, zlepšilo náladu a mohl jsem klidně spát.

Vlastně nemohl, vedle furt někdo do něčeho kopal, řval u toho: "Chcípni, ty hajzle!" a rány to byly jak z děla. Na druhé straně zpívali dva borci neustále Kláru od Chinaski pro jejich kámošku, asi aby jim ukázala kozy. A pak už si nepamtuju nic, jenom vím, že jsem o pěti ráno konečně usnul a vzbudil se až kolem desáté.

Takže poslední noc opět nejlepší na světě, fesťák jako vždy nejlepší na světě a těžko říct, jestli byl lepší, než ten minulej. Minule byly kapely, který jsem si víc užíval, letos jsem zase víc chlastal, takže mi to bylo celkem jedno. Ale jo, RFP 2010 byl tentokrát lepší, než ten minulej. Uvidíme, co přijde příští rok. Třeba si tam konečně zapíchám.

Prostitution is (not) a solution

2010-07-26T00:41:00.002+02:00

V pátek jsem zjistil, že na účtě nemám peníze, takže jsem je ani nevymlátil z bankomatu, dokonce jsem ani nemohl zaplatit v Penny Marketu dvě stě pade za nákup, jsem teda docela silně švorc. Je to úplně novej a nepoznanej pocit. Nemáte prachy, nic vás netíží, nic neřešíte. To je ta jedna strana. Druhá strana je, že ty peníze potřebuju a výplata z brigády dojde až v půlce srpna, do té doby musím vymyslet náhradní plán, jak si vydělat asi tisícovku, kterou docela dost nutně potřebuju. Když ji neseženu, nesplatím dluh v Penny, nepojedu na chatu a neuvidím Inception s afterparty. Takže to beru zpátky, je na houby nemít peníze. Připadám si jak svobodná matka s třema děckama, která bydlí v rozpadlým bytě, právě jí odpojili telefon a na dveřích našla druhou upomínku o tom, že nezaplatila za nájem, kterej má platit z alimentů, jenže za ty si kupuje cíga. Nekouřím, ale připadám si tak. Náladu mi aspoň zlepšujou poslední díly IT Crowd, který jsou vážně dobrý a taky Weeds (když už jsme u toho hulení), což je moc dobrej matroš, ten doporučuju, kvalitní kouření do večerní pohody. Mezitím jsem si stáhl desku Charlie Straight. Třeba mi vyčaruje ještě širší úsměv na tváři. Protože i když ty prachy vážně nemám, momentálně se té situaci směju. Uvidíme, kdo se bude smát, až ze mě bude svobodná matka se třema děckama...

RFP 2010: Druhý konečně hudební den (4/5)

2010-07-24T19:52:00.003+02:00

Jelikož minule jsem tomu moc nedal, cítil jsem nutkání, že když už jsem dostal na Vánoce lístek za tisíc korun českých, měl bych si těch kapel vážit a navštívit co nejvíc z těch, které jsem si našel na netu, líbili se mi a bylo by více než možné rozšířit si obzory. A tak zatímco ostatní zůstali v kempu, šli se koupat anebo prostě jenom leželi na karimatkách a dekách a zírali na nebe, já svůj den začal ve dvě hodiny na t-music stage.

Werner Krauss [80%] - Zůstal jsem sice na prvních třech písních, které zahráli, a udiveně jsem koukal. Nejprve na kluky z té německé bandy, která se zase řadí pod značku "indie" a "alternativní", kam se vetřou všechny kapely, které hrají šílenosti a neví, kam jinam svoji hudbu šoupnout. Jejich jediný štěstí je, že lidi bude asi vždycky přitahovat indie a alternativno, takže ve finále je z toho jenom plná škála nepřeberných ztroskotanců, jejichž existence by raději měla zůstat opomenuta. Není to ovšem případ Werne Krauss. Ti jsou v něčem tak skvěle nápadití a znějí slibně. Vydají tři hitovky, objeví se na německým MTV a Vivě, kde propadnou, ale všimnou si jich lidi a do pěti let jsou to noví The Kooks zpoza železné opony.

Eddie Stoilow [40%] - Kvůli těmhle českým "jsme noví Chinaski a jedeme s nima na turné, takže si nás važte" jsem úplně zbytečně odešel z koncertu Werner Krauss, protože se navzájem kryli. Zahráli jednu hitovku, na kterou mě musel Fluf upozornit, že je to hitovka, ta jediná byla dobrá, ale všechno to dokola byla nuda, nuda, šeď, šeď.

Johnny Said the Number [60%] - Na R&P stage se letos mělo údajně urodit. Na myspace a bandzone jsem vystopoval snad milion kapel, na které jsem chtěl jít a rozhodně je slyšet. Většina z nich ale zklamala. V Alexisonfire jsem slyšel právě ono zatrápené "indie", na živo to byl snad nějakej "hard-rock-punk" nebo co já vím, každopádně se mi to nelíbilo. Stejně jako Tricky, Eddie Stoilow a později i další kapely, musím i Johnnyho zařadit mezi ty, kteří zní lépe přes internet, než-li na živo. Škoda, věřil jsem jim.

No Heroes [70%] - Čekat na tenhle počin půl hodiny na trávě před R&P stage se mi vyplatilo a tak znuděnost z Jonnyho vystřídalo malé nefalšované nadšeníčko (ale opravdu jenom malé) a No Heroes zahráli parádně.

Disco Ensemble [80%] - Poslechl jsem si je jenom z dálky, se všema jsme seděli na kopci a pili svá piva. Musím si je co nejrychleji stáhnout. Přidal se k nám i Fluf a s tím jsem pak zůstal i po koncertě. Zatímco jsme se nalívali staropramenem, vydali jsme se hledat uživatelku dj.kajda, která prý čekala někde v první řadě. Protože jsme ale ještě neměly ty správně nacucané alkoholové koule, nezačali jsme hledat kajdu nahlas, ale jenom tak očima jsem tipovali, která by to tak mohla být. Mezitím jsme se pořád jenom smáli, pili a z dálky vypadali jak pandy pářící se přes mříže. Musela to zachránit Marťaska a Fiksu Pojka, aby nás od sebe odtrhli a Fluf pak mohl pít sám, zatímco já střízlivěl. Původně jsme teda čekali, až na t-music zahraje Jello Biafra, o kterém Fluf mluvil jako "tyvole, až dojedeš s fesťáku a lidi se tě budou ptát, na čem jsi byl a ty jim řekneš, že na Jellovi, tak budou říkat: 'Tyvole! tys byl na Jellovi? Mě poser!' a budou závidět", jenomže já o to vůbec nestál a radši šel pryč.

Aneta Langerová [x%] - Kvůli téhle dámě jsem opustil natěšenou t-music stage a vydal se do prvních řad Evropa2 stage. Těch šest piv ale bylo poznat a já v první řadě usnul. Když jsem si to uvědomil a probral se, radši jsem rychle odkráčel pryč. Takže z Anety si pamatuju dvě první písničky, který byly dobrý, ale na svůj nejoblíbenější song V bezvětří jsem si radši nepočkal, Aneta by asi nebyla ráda, kdyby se musela dívat na spícího iHyiho.

Juliette Lewis [80%] - Energická dáma, která nemá smlouvu s ďáblem, takže jí na koncertě pršelo a já byl proto zavřenej v t-music sky a s ostatníma hrál fotbálek a poslouchal jenom z dálky.

Muse [80%] - Nejvíc hype, nejvíc lidí, nejvíc pseudofanoušků na centimetr čtvereční a já byl jeden z nich. Asi jsem svině, že se vždycky nějak nacpu dopředu na největší kapelu a pak tam zůstanu a nechám za sebou stát třeba holku, která je ještě menší než já, očividně je tímhle zázrakem úplně posedlá a zřejmě přes ostatní nevidí a moje místo by ji určitě potěšilo, ale smůla, první řada je první řada. Nemůžu ani náhodou říct, že to byl špatnej koncert, jenže já fakt nerad, když je ta kapela chladná jak leden a odehraje si svou trošku a i se svýma šedesáti kamionama odtáhne pryč. Asi to můžu nazvat "Arctic Monkeys efektem" - hrajou skvěle, ale ne pro lidi. Když pak taková kapela vypadá, že ji to vůbec nebaví, nemůžou čekat, že jim snad budu ještě tleskat, to si prostě nezaslouží odezvu. I přesto byli ale právě jako Arctic Monkeys dost dobří. Škoda, že mi u stage pokáceli ten strom, kam jsem se minulej rok na Arcticy vydal posedět a něco vyfotit, letos bych tam taky zamířil. No a navíc, když neznáte žádný texty kapely, i přesto, že tu kapelu znáte, to si pak ten koncert taky moc neužijete. Takže ahoj, Muse, bylo to dobrý, ale už se nikdy neuvidíme.

Archive [70%] - Poslední dokalovací kapela. Koncert jsme strávili na kopci a já si zase uvědomil, že na netu jsem asi musel poslouchat úplně jiný Archive, protože tohle rozhodně znělo úplně jinak. I tak to ale nebylo vůbec špatný.

Southpaw [70%] - Na to, že jsou Češi, jsou vážně dobří. Angličtinu snad teda ještě vypilujou, ale minimálně zážitek to byl silnej. Zůstal jsem na nich s Tadem jako poslední z našeho klubu "nespi vůbec a chlastej až do rána", ale stejně jsem brzo odešel. Chtěl jsem vyspat...

RFP 2010: První kocovinový festivalový den (3/5)

2010-07-22T21:55:00.004+02:00

Drazí čtenáři a bloggeři, práce je špatná věc. Nikdy proto nepracujte. Když totiž pracujete, nemáte čas blogovat, píše vám na icq Fluf a nadává vám, že jste kreténi. Na to jsem ale zvyklej, to mě nemohlo rozhodit, práce je prostě práce. Ale když se situace dostane tak daleko, že vám napíše neznámá čtenářka. No jen se podívejte sami, jak daleko jsem to nechal zavést. Jelikož jsem už chtěl jít pomalu spát, nepůjdu a napíšu třetí díl jen pro Banshee. A abych teda nebyl svině, v sobotu bude článek další. Teď už jsme teda skončili s formalitkama a můžeme začít tam, kde jsme minule skončili.

Byl jsem znásilněn? Šel jsem ještě na koncert Lypais Trubetskoj, Le Pneumatiq, Eggnoise a Laca Decziho? Tančil jsem kozáčka na t-music stage? Rozřízl jsem někomu stan žiletkou? Ukradl jsem trdelník a pak mě honili po celém areálu? Nadal jsem sekuriťákům do krys a dostal obuškem do ramene? Co všechno z toho je pravda?

Milí přátelé, vůbec nic. Pravda je taková, že jsem se jenom děsně ožral, kalil na Mňágu a Žďorp ado jedenácti hodin mě Fluf a Marťaska táhli do stanu, protože sám jsem to nezvládal. Tam jsem se údajně vyslíkl, vlezl do stanu a hlavou venku prozřetelně usnul, abych mohl zvracet. Ráno jsem se probudil, vylezl ze stanu, všichni se mi vysmáli a já vztekle kopl do něčeho červenýho zabalenýho v igelitu a zvolal: "Kdo sem háže ten bordel?!" Netušil jsem, proč jsem úplně nahej, netušil jsem, co jsem večer dělal a jak jsem se dostal domů. Naštěstí mě v tom opodál stanující Fluf dlouho nenechal a všechno mi sdělil a uklidnil mě. Marky mi ještě řekla, že jsem prej před stanem hodně blil a že mě ve dvě ráno strkali hlavu zpátky, abych nespal v těch zvratkách. Moc pěkná podívaná. Po následcích včerejší noci nebylo však kupodivu ani památky, naivně jsem věřil, že to snědli mravenci. Po půl hodině přišla Anet, která dopadla nějak podobně, akorát ji narozdíl ode mě chtěl někdo znásilnit, ona se tomu pořád jen smála, sekuriťáci pak z jejího mobilu volali jejím kamarádům, aby si pro ni přišli. Když pak ráno kontrolovala svoje věci, bylo jí celkem fuk, že přišla o mobil, foťák a peněženku, největší starost jí dělaly tři krabičky cigaret a že ztratila botu. Já neměl akorát tričko. Mobil se našel brzo, foťák taky. Když se do něj podívala, našla tam fotky se sekuriťákama. Hezký překvápko. Taky se vzbudil Vojta a Ondra na něj hned: "Eeeej, a co ta čičinka, co sis včera ladil?" Vojta se najednou zatvářil vyděšeně a s hláškou: "A jo, ty vole!" se podíval zpátky do stanu, kde nějaká holka fakt spala. Jsem si fakt připadal jak v Pařbě ve Vegas. A to jsem si doteď myslel, že takový věci se dějou jen ve filmech. Anet nakonec peněženku nenašla, cigarety taky ne, já jsem tričko našel. Byl to ten červenej bordel zabalenej v igelitu. Nevím, kdo ho tam zabalil, ale když jsem šťastně zvolal: "Moje tričko!" a vytáhl ho na světlo boží, radši jsem ho hned vrazil zpátky. Rozhodně se tím vyvrátilo moje tvrzení, že blitky spapali mravenečci. A vzhledem k tomu, že jsem se o to triko do konce fesťáku nestaral, zplesnivělo mi a teď je úplně zničený. Jsem prostě dobrej. (Zato jsem tam ale na zemi našel něčí triko a protože bylo hezký, tak jsem si ho vzal. Oko za oko, triko za triko.)

To bychom si tedy užili té ranní klasiky. O tom, že se chodíme koupat do rybníka, že si tam dáváme chladit chlast, že jezdíme nakupovat do města, o tom víte z minulýho roku, na tom není nic zajímavýho. Jasný, že sranda byla, ale s takovým zpožděním už to vtipný nebude, nechám si to na jindy, až mě pozvete na pivo, všechno si to povíme ;-)

Kvůli nákupům ve městě jsme nestihli Charlie Straight, to mě mrzelo nejvíc. Po nich jsem chtěl jít na Five O'Clock Tea. Ani ne tak proto, že by snad náhodou hráli dobře, to vůbec, ale rozdávali tam trička zdarma, tak jsem jedno chtěl a až budou FO'CT slavní, dělal bych největšího machra, že jsem s touhle super kapelou už od začátku, tak ať ostatní táhnou. To mi ale taky nevyšlo a zamířil jsem na Pink It Black. Nějak jsem se ale asi zdržel u piva a opět se nic nekonalo. A zatímco jsem se nejvíc těšil na The Mahones, ty jsem taky nějak zaspal. První koncert dne byl tedy Xindl X. Ten byl dost dobrej, dobrej jako vždycky, prostě fesťákovej interpret, žádný velký koncerty, jenom kluby, pivko, cíga a kecat s publikem. Ale lidí tam i tak bylo jak much. A mně se to samozřejmě líbilo. I s Olgou Lounovou. [90%] Dokonce tam byl jeden nakalenec, kterej mě poznal, že jsem včera soutěžil u stanu České spořitelny a pak se se mnou chtěl probourat davem za Olgou. Nevím, jak dopadl, jmenoval se prý Pavel, ale já si ho přejmenoval na Radima 2, ať v tom nemám bordel. Snad Olgu potkal, já fakt nevím. Tou dobou už se totiž chystala naproti ve stanu Anna K. Na tu jsem se těšil, ale zůstal jsem tam jenom krátce.

Místo toho, abych šel na The Inspector Cluza, došel jsem do stanu, pak jsme potkali Ondru a Marky, něco jsme ugrilovali a šli na Alexisonfire. Nic moc. [60%]. Pak jsme šli zase do stanu, ostatní se těšili na Toxique, já s Marky se stavil na otočku na Tricky. Taky nic moc. [60%] Potom jsme šli stát frontu na Prožidy.

The Prodigy [95%] - Těch posledních pět procent, to je za to, že neznám všechny texty. Teda ono to vypadá dost divně, páč Prožidy zrovna nemaj texty, to jsou jenom věty, ale já ani ty věty moc nedával. Každopádně bejt na Prodidžy v první řadě, to bylo psycho. Davy se hýbaly jak sviňa. Záchranáři pořád nosili vodu mezi lidi a místo kelímků si odnášely omdlelé křehké fanynky, které to v kotli nevydržely a nemohly se dostat ven z toho chaosu. My jsme stáli nalevo pod reprákama, takže vydunění jsme byli prasácky. Keith Flint za náma furt chodil a díval se na nás a s Marky jsme usoudili, že nás miluje a po koncertě si nás oba zavolá a budem mu dělat groupies a pak nás ošustí a odkopne, jak už to hvězdy dělaj. Keith byl fakt ďábel, nechápal jsem ty jeho kreace a tu energii, odzbrojil mě nehorázným způsobem. He completely smacked my bitch up! Zatímco ten druhej, ten černoch - Maxim Reality - ten byl úplně hnusnej, ošklivej a furt řval: "All my people! All my fucking people! All my magic people! Rock for people! All my voodoo people!" A furt a furt takový sračky jako: "Move one step back!" a podobně, protože zábrany drželi sekuriťáci a měli asi co dělat, protože fanoušci to málem prorvali. Asi mu všichni chtěli za ty kecy dát loktem jako já, fakt jsem se tomu hrozně vysmál. Ke konci fesťáku hláška "Ól maj medžik pípa" zkultovněla. Ale Prožidy měli fakt skvělou show, na to se nezapomíná.

Dreadzone [80%] - Když jsme ztratili všechny ostatní z kempu, vlítli jsme na t-music stage a tam to rozbalili jak sviňa. Dreadzone byli moc dobrej rasta-funky-hophophopityhop-reagge styl, na kterej se dalo dobře odvařit. Pak jsme potkali Anet a Tada, odmítli jsme jít na Blasted Mechanism a šli se vykalit do Cool stanu, kde bylo nějaký disko trisko. Kdo mě zná, tak ví, že jakmile slyším disko trisko, musím tančit. Takže jsem se procpal až k dýdžejovi a spustil tam svoje tance. Jako vždy, když tančím, strhnu poprask a všichni se na mě dívají, ukazují a kývají hlavama jako "ty pičo čum, ten dává jak prase!". Já skromně přiznám, že fakt dávám jak prase. A hlavně, když naložím kozáčka, to teprv byly ovace. A lidi jenom čuměli. I am a humble bitch, motherfuckers!

A pak náš den skončil. Byla tam kurevská opice, bylo tam málo kapel a proto jsem si to musel vynahradit dalším dnem. Kdybych v sobotu ten článek nepublikoval, vzkažte někdo Banshee, ať mi zas napíše na icq. Fluf mi zatím vyhrožuje hrozný másílka.

RFP 2010: Večírek pro nedočkavé opilce (2/5)

2010-07-08T20:06:00.001+02:00

V sobotu se dá dělat spousta věcí. Můžete sedět doma a dívat se na film, můžete jet autem do Chorvatska a v neposlední řadě se taky můžete vzbudit v sedm ráno zpocení jak vrata od chlíva ve stanu a s malinkou opičičikou. Jen co jsme takhle učinili, vylezli jsme na světlo boží a od posledního nejvytrvalejšího opilce, o kterém se minulou noc zpívaly výpravné písně oslavující jeho gayství, jsme se dozvěděli, že "dneska je největší vedro světa". Fakt to tak vypadalo.

Stejně jako minulý rok, i letos jsme hojně využívali nedalekého rybníka, kde jsme smyli hříchy včerejška a ani moc dlouho netrvalo, že mi najednou zavolal Fluf, ať odhodím flašku a jdu jeho a Marťasku přivítat k hajzlům. Flašku jsem neodhodil nikam, amundsenka vychlazená v rybníku, to bylo boží pití, takže zatímco ostatní pili na molu piva, já si zavdával vodky. Live fast, die young! Cestou k toi toikám, kam jsme minulý rok schovávali Karla, jsem potkal Monču a její kámošky a nabídl jim slušně přivítacího panáka. Holky si daly a od té doby už jsem je neviděl. Za deset minut mi Fluf volá a rozlíceně se ptá, kde jako jsem. Nedorozumění se vysvětlilo záhy: "Já jsem neříkal zahoď flašku a dojdi k hajzlům, jsme u brány, já jsem říkal abys odhodil flašku, šel na hajzl a pak na nás čekal u brány." No hlavně že jsme se potkali a přivítali, připili si na šťastné shledání a načali večírek pro nedočkavé.

Jelikož si Fluf naložil, že chce vidět nějakých asi 50 kapel, měli jsme spolu první sraz na Rock&Pop stage.

Dirty Game [40%] - Já nejsem fanoušek tvrdé hudby a když je tvrdá a zároveň česká, je to úplně nejhorší kombinace. Asi jako když pijete rumy a hodně piva. Po tomhle úchvatným přivítání se trojice ve složení já - Fluf - Marťaska šli podívat na

Filipes a Plaché Laně [60%] - Na bandzone mi to znělo jako Chinaski z dob, kdy ještě nezaprodali duši komerčnímu Satanovi, na živo to bylo nudný až hanba. Jen co na pódium přiletěl týpek ve vestičce, Fluf mě zabil hláškou: "Tak tohle je Filipes?" a já okomentoval bubeníka, že ten moc plaše nevypadá. A ani to nebyla žádná laňka. Velký zklamání.

Potom jsme měli volno, já se potkal s Ondrou a Marky u fun zóny české spořitelny. Akorát tam měla probíhat soutěž o diabolo. Páč s tím umím a jsem hell of an exhibicionist, bylo úplně jasný, že se zúčastním. Natřel jsem tam prdel několika lidem a vznikl tam můj malej fanklub a všichni prý řvali: "Tomáš! Tomáš! Tomáš!", ale to já vůbec nevim, byl jsem do toho děsně zabranej, hlavně proto, že hned první trik, co jsem chtěl předvíst, se mi nepoved a já svoje fanoušky zklamal. Pak to bylo ale jenom lepší a vyhrál jsem diabolo. Škoda, že tam vedle nestál opilec z rána, potřeboval bych tu hračku okomentovat jako "nejhorší diabolo světa". Ale co bych neudělal pro slávu, že. Taky jsem navštívil ještě neposkrvněné Kotex toiky. Marky tam vyrvala zamčený dveře a mě zas zastavil chlápek: "Hele mladej, tohle jsou červený záchody pro holky!" - "To si jako nemůžu vyměnit tampón?" A zavřel jsem za sebou hnedka dveře. Na normální toiky mě nikdo nedostane, ale tyhle byly fakt moc krásný, nepoužitý a voněly, tak jsem toho hned zneužil.

18:30 měli hrát Mandrage na Evropa 2 stage a kryli se tak s Mindway na R&P stage. Nebyl jsem ani na jednom, zrovna jsem vyhrával to diabolo, takže další zastávkou měla být Mňága a Žďorp na Evropě. Na tu jsem se potkal po cestě s Flufem a Marťaskou, dostal jsem nadáno, že Mindway byli nejvíc a že jsem idiot, když jsem tam nešel. Vzhledem k tomu, že už jsem byl celkem opilej, poněvadž jsem před Mňágou vypil asi během deseti minut litr vodky s džusem. O zbylej půllitr se postaral Fluf a Marťa, nechal jsem se pozvat na pivo. Nesnáším fronty, ale jelikož jsem debrujár a vím si vždycky rady, seznámil jsem se s Radimem z Ostravy. To byl kolík jak sviňa a jelikož to byl první Ostravák, kterýho jsem na fesťáku potkal, hned jsem se ho zeptal, jestli viděl Sluneční stát. Sdělil jsem mu, že se mi to zdálo jako strašná sračka, ale prý to tam u nich fakt takhle funguje. To mi Radim potvrdil, takže jsem mu slíbil, že jen co přijdu domů, změním hodnocení na čsfd ze tří hvězdiček na pět a že ten film není kokotina, ale moc dobrý snímek a že si Radim zaslouží respekt. Fakt dobrej kámoš, tenhle Radim.

To pivo už jsem pít neměl. Moc si toho už nepamatuju, mám jenom záblesky. Vím, že jsem chtěl hrozně moc, aby zahráli Hodinový hotel a jen co ho dohráli, chtěl jsem ho nanovo. Pak jsem tam tančil s ocelovým drátem (to jsem se dozvěděl až z Flufova twitteru, který jsem si pak ve středu doma projížděl) a prý dokonce zpíval všechny texty Mňágy. To je dost divný, vzhledem k tomu, že já od nich žádný texty neznám. V závěru jsem tam prý v návaznosti na jeden song vyzýval davy, aby spasili svoje duše a pak se šlo asi domů a Fluf a Marťa mě museli podpírat. Mňága a Žďorp každopádně za [90%] - teda aspoň to, co si z ní pamatuju. Pak už jen vím, jak jsem se druhý den probudil úplně nahej ve stanu a nevěděl, jak jsem se tam dostal.

RFP 2010: Než to všechno začalo (1/5)

2010-07-07T18:43:00.003+02:00

Jak už se v rozvojových dědinách jižní Moravy stává pomalu ale jistě obyčejem, i letos jsem vyrazil do Hradce Králové, abych se tam mohl případně unudit k smrti, kdyby mě to doma nebavilo. Letošní Rock for People měl být určitě úžasně nabitej, já to vlastně ani nepopírám, ale furt mám Amebě za zlý, že mi nepřivezla ani Snow Patrol, ani Stereophonics a ani nejdrsnější rockerku Evičku Farnou. Jenže tradice je tradice a jelikož jsem si lístek nechal od Ježíška pořídit už na Vánoce ve speciální slevě, nebylo cesty zpět. No já se taky nikam neotáčel, těšil jsem se jako prase.

Ono je hrozně fajn, že dojedou Muse, The Prodigy, The Subways, Editors, Morcheeba a NOFX, co z toho ale mám, když od Prodigy umím maximálně tak vzletnou větu Smack my bitch up, Subways mě pokaždý nachytaj jako řadovýho debila, co ze sebe udělá největší fanouška jenom proto, že si pamatuje refrén Rock'n'roll Queen, no a od Morcheeby si dávám jenom starou dobrou Rome Wasn't Built in a Day (he-hej-héj!). Muse jsou sice asi moc skvělí, ale jakmile neumím minimálně polovinu písniček jakékoliv kapely nazpaměť, stojí to všechno za houby. Stejně ale nejde o to být nejhlasitější a nejfalešněji jektající fanoušek, stačí jenom tleskat a skákat a ono to vždycky nějak dopadne.

Letos to dopadlo tak tak. Můj rockový druh Tadeáš to měl na hraně, páč do poslední chvíle neměl lístek. Nakonec si ho domluvil s nějakou ženou, že mu ho prodá za půl druhýho tisíce přímo na místě, takže se celou dobu modlil, aby mu to vyšlo. Já s ním. I tak jsme ale oba vyrazili už prvního července do Pardubic za nejmilovanějším bratránkem Ondrou a jeho nejvíc správně ulítlou děvčicí Máčkou. Uvítání bylo veliký, hned jsme se najedli a jeli nakoupit do sparu, po cestě jsme vyzvedli Mrniče a v pěti lidech už se to vezlo. Bralo se jídlo a chlast. Možná víc chlastu jak jídla. OK, hlavně teda ten alkohol, ale nějaký brambůrky jsme si taky vzali, abychom to měli čím zajídat.

To byl čtvrtek, den spektakulárního šopování, v pátek jsme všechnu tu baštu, bumbu a nějakej ten stan a spacák narvali do auta, což je doteď dost záhadný, mám dojem, že strejdovi toho Citroena Xsaru prodával pan Weasley a kouzelně ho upravil, protože mi vůbec není jasný, jak se to tam všecko nacpalo. Jakmile jsme ale všechno to peklo převezli do Hradce na letiště, byli jsme tam opět za největší exoty. Z auta jsme vylezli jako ještě docela normální lidi, jakmile jsme ale tu haldu vysypali z kufru, začalo prvních padesát nedočkavých lidí, čekajících na otevření stanovýho městečka, blbě čumět a ukazovat si prstama.

Hrozně divný, vidět "camp city" úplně prázdný a vlastně celej areál naprosto vylidněnej. Z minulýho roku si pamatuju hlavně fronty na toi toikách, na pivu, na kebabu, na umyvadlech a vlastně úplně všude. Co jsem si z toho dne vzal za ponaučení, tak si do stanu, kam se vlezou dva lidi lehejte jenom v jednom člověku. Musíte vždycky mít stan určenej o jednoho člověka víc, než vás v něm skutečně bude spát. Když jsme totiž rozbalili ten náš pro dva, byli jsme strašně rádi, že nemusíme v celtě vyrábět speciální díry na nohy. Bylo to tak tak. Brzo dojeli i další borci, co jsme jim drželi místa a netrvalo dlouho a udělali jsme si vlastní camp city uvnitř camp city. Takovej jakoby Vatikán, akorát tam můžou gayové, lesby a nestojí tam okolo šašci v kombinezách, co už za Bonaparta byly dost fashion out, a nehlídají nám to tam. My jsme si to narozdíl od Kážovodů-Vínopijů uměli pohlídat sami. A taky nepotřebujem svěcený vývrtky k otevírání vína, to zmáknem i švýcarákem z Dharma sady na přežití, co mám z Lost.cz. Takže je to dost logický, že se hodně chlastalo, nejvíc to schytal Ondra, já osobně šel nějak ... hehe, no kdybych si to pamatoval, tak vám to řeknu ... spát. A největší zážitek byl, že jsem poprvé ochutnal vodnici, která na mě účinkovala, takže jsem se z ní maličko zhulil.

Je to dost prima, sešrotit se dva dny předtím, než oficiálně začne fesťák, aplikoval bych to častěji. Druhej den měl být večírek pro nedočkavé. Já byl tak nedočkavej, že jsem po Ondrovi převzal žezlo. Ale to si povíme až příště, čeká nás ještě dlouhá cesta. Asi nějak tááááááááááákhle.

Su na sebe pyšné!

2010-06-30T14:12:00.005+02:00

K čemu to člověku je, že má na vysvědčení v druháku dvě dvojky, když se ho na to ve dvaceti už stejně nikdo ptát nebude? Možná, že je to k ničemu a úplně zbytečný, ale pokud nic, můžete s tím maximálně nestydatě machrovat a naparovat se. A říct si: "Jo, tak tenhle rok jsem na sebe taky pyšnej!" A začínají prázdniny. Bude ze mě plavčík, pomocník na příměstským táboře, stážista v novinách, příležitostný spolupracovník svého táty v dílně a občasný návštěvník kulturních akcí, kde se hlavně hodně chlastá. Jako třeba zítra - Rock for People 2010, here I come!

Víte...

2010-06-28T22:46:00.002+02:00

...co bych hrozně rád? Hrozně rád bych vám všem řek, že jsem na hodech v Nesovicích povýšil za malej bar, že to byla vydařená akce a že jsem včera byl poprvé na brigádě jako plavčík. Děsně rád bych vám řekl všecko, co se tam stalo a jaký z toho mám pocity. Hrozně rád bych napsal něco jak moc se těším na RFP a jak moc závidím Tomovi, Šárce, Nice a Markétce, že jedou zítra na Green Day a úplně ze všeho nejradši bych teď ale šel spát. Jenomže proto, že jsem strávil dneska půl dne v Brně, nestíhám True Blood, musím proto dneska psát, až se mi bude kouřit od klávesnice. A ještě jsem vám chtěl říct, že začala čtvrtá řada IT Crowd, což znamená, že konečně dokončím svůj rok starej článek. Není to hezký? Není. Protože místo, abych se věnoval True Blood, bloguju. A usínám nad tím.

Jedny hody, druhé hody, afterparty

2010-06-20T12:28:00.003+02:00

Před týdnem se jelo hromadně pít a bavit se do Letonic. Měli tam totiž, Belgičani ušatí, antonínské hody. Byla to sranda, hned na začátku jsme si dali ruma, lemonda, pivko a pak jsme s Adou během patnácti minut vypili sedmičku bílýho vína. I to mi stačilo k tomu, abych z toho žil celý večer, tančil a bavil se. Legrační na tom mým tanci bylo rozhodně to, jak jsem si pořád stěžoval, že se hraje jenom polka a polka a nikdy tam nelupnou aspoň jeden valčík. Ovšem jak jsem se dozvěděl včera od Fany, prej jsem tam byl jedinej, kdo tančil polku úplně na všechno, samozřejmě i na ten valčík, ale prej nám to s Alčou šlo, že to vypadalo divně, ale minimálně do rytmu jsme se vešli. A to se počítá.

Do nějaké druhé hodiny ráno jsem pak střízlivěl a na závěr někdy kolem druhé hodiny, tak nějak jsme s Adou, Tadem a Pájou rozjeli nejlepší afterparty na světě, kradli jsme tam ze stolů chlebíčky, jednohubky, cukroví a buchty, co napekli stárci a začali se těma dobrotama ládovat, protože hlad nás vážně ovládl. Co se týče všech potravin, zaujmuli jsme s Adou stanovisko, že všechno jsme vyrobili, upekli, uvařili, prostě vyprodukovali my dva a cpali jsme všechna ta zla a pekla důvěřivému letonickém lidu, který nám to po chvilce zbaštil (doslova!) a všichni nám ty buchty chválili, zejména Marcelka, se kterou jsme tam vedli velice plodnou diskuzi, ačkoliv její ?sestřenice? se ji snažila od nás dostat neustále pryč a zatáhnout domů. Naše argumenty - jako třeba že vaříme podle Domácí kuchařky Magdaleny Dobromily Rettigové a že dneska nikdo neví, co je to biedermeier a že v těch buchtách je smyslné souznění hladké a polohrubé mouky - však byly mnohem silnější a my byli tak žádostivi naši nejoblíbenější básnířku Marcelku zpravit o všem, co jsme považovali za důležité. Upřímně sám nechápu, jak jsme mohli dvě hodiny básnit o struktuře jídla, které jsme vlastně skoro ani neochutnali.

Brzy se náš věhlas roznesl po celém kraji, byli jsme tak slavní naším pekařským uměním, že se na to přijeli podívat i páni policajti. To jsme byli někteří trochu v prdeli a tak jsme s Kocim utekli schovat se na záchod, já pořád v ruce držel ten tác s buchtama, abychom si ukrátili dlouhou záchodovou chvíli. Pohroma však byla brzy zažehnána, oficíři odjeli včele s Adovým bratrancem policistou. To bylo taky docela veselý, když tam ten borec v uniformě dojel, Ada ho familiérně a žoviálně přivítal a on jen chladně a hrubě odvětil, ať mu ukáže občanku. Rodina nerodina, někteří policajti jsou fakt zmrdi. Dokonce jsem se pak dozvěděl, že takhle ve tři hodiny nad ránem přijeli kvůli tomu, že letoňáci šli rozmrdávat kolotoče a - to mi přijde nejvtipnější - někdo prej vzbudil jednu kolotočářku, vytáhl ji z maringotky a zeptal se, jestli jí nevadí, že má na zádech hnědej pruh. Prostě katastrofa. Spát jsme šli někdy ve čtyři, o půl páté, mám ten dojem, k Adamíkům. Těm samozřejmě ještě jednou děkuji vřele.

V týdnu jsme pak byli na výletě v Beskydech, to vlastně ale ani nestojí moc za zmínku. Mnohem víc za zmínku stojí hody v Milonicích, tedy v rodné domovině, vesnici, která mi je kolébkou. Být Mácha, popíšu vám je více vzletněji, ale bohužel nejsem ani Karel, ani Hynek a navíc jsme z písemky na Máj dostal 3-, takže si může políbit prdel a odejít zadním vchodem, blbeček zhrzenej.

Hody v Milonicích měly jednu vlastnost - očekávalo se, že stát za hovno velký jak celej milonickej rynk. Nejvíc na pytel byl fakt, že mi skoro všichni pozvaní odřekli účast, což mě pekelně mrzelo, ale aspoň už vím, že nemá smysl něco půl roku plánovat, aby vám pak i ti, kteří před půl rokem slíbili, že přijdou, dali košem. To už tak bývá. Druhým vyloženě na pytel faktorem bylo taky to, že Milonice už maj trochu jinou omladinu, že jsou takoví semknutí a tak, no a že na zábavy hlavně chodí spíš ti starší a zas tak moc se tu nepije (no, to asi kecám), každopádně to nejsou Letonice, tam, kde každýmu tečou minimálně dvě promile v krvi každej den. Bál jsem se, že to bude propadák jak sviňa, pomalu jsem uvažoval, že poslední dva lidi, kteří přijdou - tedy Ada a Fana - že jim prostě zavolám a řeknu, že je tu povodeň a hody se ruší, protože jsem nechtěl snášet ty vyčítající pohledy, které jasně říkají, že Milonice stojí za prd.

Chá, ještěže jsem tak neudělal! Nakonec všichni, kteří nepřišli, by mohli litovat (samozřejmě doufám, že si to užili tam, kde zrovna museli být nutněji než u nás na hodech, ale stejně - dobře jim tak), protože to bylo küfkůl! S Adou a Fanou jsme se usadili ke stolu s dědou a tetou a rodinou, pak jsme rychle našli volná místa a rychle vyklidili pole, zrovna když přišla Lucka Grimová a překvapení večera - Lucka Rešková s Faňou. To potěšilo jak sviňa, takže se to rozproudilo. Pilo se hlavně bílý, toho se vypily tak tři nebo čtyři flašky, takže náladička minimálně u mě byla. Ada to vzal za jinej konec a dal si někde s někým pár rumů, takže byl hodně veselej. Co vím já, tak jsem si nakoupil čtyři kytičky na volenku a postupně protancoval střevíce s Luckou, s Luckou, pak s tetou a nakonec s Lenkou a bylo to hustý, akorát jsem se asi motal jako špina v kyblu, patří vám omluva veliká, dámy! Následoval ještě taneček s mamkou a nakonec se Silvou a pak už to šlo nějak ráz na ráz.

Zklamání večera bylo jednoznačně to, že došlo bílý víno a my museli pít červený. To už tak na odbyt nešlo, ale furt se to dalo pít a tak jsme pili. Po půlnoci měl Faňa narozeniny a tak jsme z tajných zdrojů vytáhli prskavky a dáreček a za velké slávy mu to všechno předali. Dárek znamenal piškoty zabalené v balícím papíru, ale máme dobrou představivost, takže jsme si z toho udělali dort a baštili o sto šest. Definitely good cake! Indeed!

Před jednou hodinou ranní jsem šel zavíst Lucku a Faňu domů do Nesovic a po cestě obdržel zprávu od Tondy, že se řítí do Milonic na hody. Domluvili jsme se doslova, že "okay, I'll meet you halfway" a tak jsme na sebe narazili u vlakáče a kráčeli zpět se bavit. Problém byl v tom, že Tonda utekl z rozlučky s fotbalovou sezónou a všichni ho tam hledali. V čele hledačů stál Kulda, kterej po chvíli přijel do Milonic na kole a vyčítal nám, že jsme pěkní kokoti, ale stejně jsme ho překecali, ať jdou na chvíli na zábavu, dáme panáka a bude líp. Dali jsme ruma a víno, Toník tam trošku opilej dělal ostudu, ale to jsme dělali všichni. Na Kuldovo přání jsme Tondu vybavili bicyklem a poslali je zpátky na rozlučku. S Fanou jsme uložili hodně veselýho Adu do postele, vzali kola a rozjeli se za klukama chlastat na koupák do Nesovic. Dva kiláky sem, dva kiláky tam, stejně jsme někdy po druhé hodině ráno neměli nic lepšího na práci. Na cestu jsme se vybavili flaškou rumu, co má mamka do buchet. V Letošově jsme potkali Tondu a Kuldu, jak se vrací na kole zpátky do Milonic na hody, takže jsme je obrátili a všichni čtyři už společně dorazili na koupák. Obdrželi jsme vodku za statečnost, kopli ji do sebe, pokecali s posledníma vytrvalcama a s Tondou jsme jeli domů.

Po delším přemlouvání jsme hodně veselýho Tondu uložili spát a už jenom ve dvou jeli zpět do Milonic. Dva kiláky sem, dva kiláky tam, whatever. Tam už zůstali jenom poslední opilci, tak jsme se k nim přidali. Jako v Letonicích, i tady jsme (tentokrát za doprovodu Kuby Chramosty) dožírali zbytky, do udírny jsme si dali doudit nějaký chlebíčky, pochroustali jednohubky a cukroví a koketovali s myšlenou, že se ještě dorazíme režnou. Nakonec jsme odolali, Kuba si ji sbalil domů. O půl čtvrté jsme jeli z hospody domů a statečně ulehli po téhle neskutečné afterparty. Afterparty jsou vždycky nejlepší!

Jako jo, mohlo to bejt lepší, ale na to, jak jsem si myslel, že to bude stát za houby, rozhodně to předčilo všechna očekávání a nakonec to byla docela velká sranda, to ne že ne! Už je to třetí týden v tahu, co se chlastá. Příští sobotu jsou hody v Nesovicích. Sice obsluhuju v hospodě, ale nějakej ten panáček by jít mohl, abych neporušil tradici. A pak bude Rock for People! A o tom radši ani nemluvím, tak budem tak namol, že nás ani kluci z Prodigy nepoznaj...

Mmmm, začínám pomalu uvažovat, že si vytvořím speciální štítek s názvem "chlast - slast", abych si to pak mohl hezky ucelit. Možná jsem to měl udělat už dávno. Jo, možná měl.

Letoňský hody!

2010-06-12T15:37:00.002+02:00

Pojďme pít a pojďme slavit, v Belgii se dobře bavit! Fakt jsem rád, že už nemusím doma uklízet, sekat u dědy trávu, nechat se pálit tím hnusným slunkem, zabíjet komáry, fakt jsem rád, že už nemusím vytrhávat plevel z mrkve a petržele a jahod, že si můžu normálně natáhnout nohy a jít dneska večer chlastat. It's hody time! Dneska se nespí. Spí se až zítra s opicí! Nebo s děvčetem, záleží podle vkusu. KÜFcool!

Pokus o biofejeton-nebiofejeton

2010-06-09T16:18:00.000+02:00

"Co máme na večeři?" ptám se každý večer manželky a obvykle se mi dostává odpovědi, že si mám ohřát v mikrovlnce co zbylo z oběda. Neprotestuji, bůček, koleno, tlačenku, kuře na paprice, zapečené brambory s uzeným, všechny tyhle výdobytky potravinářského průmyslu, to je přesně podle mého gusta. Jak moc jsem ale byl překvapen, když jsem po patnácti letech manželství přišel unavený z kanceláře a Marie mi na stole v kuchyni nechala lístek: "Dneska jsem ti nachystala něco speciálního, máš to v ledničce, pečivo si vem ve špajzu." Ač jsem ženatý patnáct let, naprosto nezkušeně jsem se nechal omámit kouzlem tajemného vzkazu a se svíticíma očkama jsem se dokolébal k lednici. Po jejím otevření mi málem vypadly oči. Marie se zřejmě dopoledne dočetla hesla, že s jarem je třeba vymést babu z chalupy a přivést si novou, a aplikovala to na naši magickou chladící truhlici. Očekával jsem všechno, ale ne tohle. Bio kozí sýr, bio rajčata, bio máslo, bio sójová šunka, bio bílé jogurty, bio nápoje pro štíhlou linii, bio zelí, bio zálivka do bio salátů. Zajímalo by mě, proč je tam zvláštně zmíněno, že směs patří jenom do bio salátů, co by se tak stalo, kdybych si jí ochutil salát naprosto nebio? Mohutná exploze? Nad tím jsem ale neměl čas uvažovat, věděl jsem, že je zle, že už i moje žena podlehla šílenému trendu a já se tudíž nejmíň měsíc pořádně nenajím. Otráveně jsem práskl se dveřmi od ledničky a zkusil štěstí ve spíži, kde na mě čekal další vzkaz: "Řekla jsem si, že začneme jíst zdravěji, vem si ty rohlíky, co jsou na druhé polici, to je něco na tvůj cholesterol." O můj zvýšený cholesterol mě už může připravit jenom zubatá, takže vážně nevím, co to teď mou milovanou ženu popadlo, každopádně jsem zašmátrlal v polici a opravdu jsem nebyl zklamán, když jsem si jak z klobouku vytáhl dva králíky. Větší, Bob, se jmenoval bio slunečnicový chléb tmavý, menší, Bobek, měl za ušima vyraženo Bio rýžový chléb bez konzervantů. Oba dva králíky, stejně jako obsah ledničky, schválila EU a Evropská potravinářská inspekce, produkty byly okolkovány všemožnými značkami, které zabezpečovaly, že jíme jídlo bez chemických přísad, že kozy nebyly dopovány steroidy a že prášková letadla se bio farmám vyhla osmi oblouky minimálně. Tohle mě nezajímalo, mně bylo jasné, že co ubezpečení o kvalitě, to pět korun ceny navrch. Smutně jsem tedy vzal za vděk Bobem a vrátil se se sklopenýma ušima k lednici, vytáhl na světlo boží ten ultrazdravý hermeticky uzavřený kozí zázrak a malou krabičku másla, jehož cena byla určitě nepřímo úměrná jeho ceně. A podle velikosti vaničky soudím, že moje starostlivá žena dnes ráno musela platit v konzumu šekem. Na místě, kdo obvykle stávalo pivo se teď na mě usmívala koza z obrázku na krabici od mlíka. Vzal to čert, položil jsem ji taky před sebe na stůl a dal se do hodů. Na rozbalení sýra jsem málem potřeboval kotoučovou brusku, ten obal odolával i nůžkám, máslo šlo zato otevřít lehce, jenom to následné zděšení, že krabička o objemu asi jednoho nanometru v sobě skrývá tři pikometry másla. Namazal jsem těch pár atomů na slunečnicový chléb tmavý a na vrch položil nakrájený sýr. Otočil jsem kozu zády ke mně, protože jsem měl pocit, že se mi vysmívá, jak už je zvyklá už všech manželů, kteří takhle blbě naletí. Na zadní straně krabice byl nalepený další vzkaz od Marie: "Já vím, že to není pivo, ale nerozčiluj se, však to ochutnej, je to moc dobrý, budeš překvapenej." Odlil jsem si trochu mléka do sklenice a napil se. Překvapený jsem byl, nic tak hnusného jsem v životě nepil a to je místní pivovar v tomhle oboru opravdu machr. Reflexivně jsem strčil do pusy kus toho žvance, ale zapomněl jsem, že na mě číhá další kozí dáréček, který ihned letěl zpátky na talíř. Znechuceně jsem vyhodil všechno ze stolu do koše, tam jsem si ale všiml zmačkané účtenky. Jako prvotřídní pražský bufeťák jsem jej mistrně vytáhl a rozložil. Když jsem ta bionumera spatřil, hladina cholesterolu mi v těle zřejmě vystoupila až pod uši a se mnou to málem švihlo. Sáhl jsem tedy po peněžence a napsal Marii lísteček, který jsem nalepil na mikrovlnku: "Já a můj nejlepší kamarád cholesterol se právě jdeme najíst dolů do hospody. Nechal jsem se tebou inspirovat, dám si dva bioutopence a tři biodesítky. S pozdravem, tvůj biomanžel."

Nechlastejte, když ráno musíte do kostela

2010-06-06T18:29:00.002+02:00

Zítra začíná skoro poslední týden školy, kdy si ještě můžu opravit známky a shodou náhod je to taky zítra, kdy bych si měl správně napsat osm písemek. Protože jsem přijel v sobotu v poledne domů, řekl jsem si, že se naučím zeměpis a mrknu se na latinu, aby mi to nezbylo všechno na neděli, jenže přijela Lucka a "Co děláš večer?" - "Nic. Budu se učit." - "Milan má narozeniny, tak nás zve, prej máš taky dojít." - "Tak jo, jdem na narozky." Někdy kolem třetí hodiny jsem si se zeměpisem hezky sedl na gauč, pak jsem si k tomu lehl a nakonec jsem se ještě zakryl dekou, aby mi nebyla zima a v úplným finále si pustil óčko, takže ... jsem do deseti minut spal jak dudek. Vzbudil jsem se akorát o sedmi, nachystal se a s vínem v ruce vyrazil k Lucce.

Ta ještě dochystávala na poslední chvíli dárky (dojdi v osm - vyjeli jsme asi o půl desáté?), což mě mohlo napadnout a já nemusel z domu tak pospíchat. Aspoň jsem pokecal s Lenkou a moh se víc těšit. Další zdržovačka byla u Vojty, kterej taky chystal dárky (vypaloval kompilaci Queenů, měl to docela promyšlený) a už ani nevím kdy, každopádně se celkem zatahovalo a do Nevojic na eeeeh mysliveckou chatu? jsme došli s nocí v zádech.

Přivítání, předání dárků, první pivko, kecání a kecání, seznamování a pak další pivko. Vojta nám skočil pro cigárko, abychom si ochutnali, jestli je dobrý. Bylo dobrý jak sviňa, tak jsme si ještě během večera dali několikrát.

"A jak ty vlastně jedeš dom?"

"No asi vlakem 1:25 co jede."

"Ser na vlak, buď tady."

"Nemožu, musím se ráno učit."

"Ser na vlak, tady se to pak rozjede."

"A kde tady jako budu spat?"

"U mě, mám prázdnej barák."

Takže mě Milan přemluvil a já už pak moc neřešil svůj odjezd, proto přišel první panák rumu. Skleničky na panáky chyběly, tak si Lucka nalila broskovou do jednodecovky, já ruma do dvoudecovky (ale jako ne, že bych to naplnil celý, nějak jsme zkušeli utrefit toho panáka, ale v závěru to asi byl spíš dvojpanák). Kopli jsme to do sebe a já už v tý chvíli měl pochopit, ať na to seru, že mi bude blbě. Neee, já si šel pro bílý víno.

Popíjeli jsme teda to bílý s Vojtou a najednou došlo, tak ať prej skočím pro další. Skočil jsem, šťastně svůj úlovek předal a sklidil jenom: "Hmm, Tome, dobrý, ale chtělo by to bílý, ne červený." Tak jsem se sklopenýma ušima odběhl opět do eeeehm myslivecké chaty? a všude leželo jenom červený. Milan mi přispěchal na pomoc a nakonec byla v ledničce ještě jedna hezky schovaná flaška veltlínu. Tu jsme pak v několika lidech brzo položili a začala sranda.

S Luckou jsme kecali a tak, já pak zavalil něco o tom, jestli se nebudou s Vojtou brát, takže sranda byla, páč jsem si tu odpověď vyvodil nějak jako: "Jasně, zítra se bereme!" tak jsem jim začal gratulovat a že jim jako svatební dar koupím myčku a že už bych asi měl začít šetřit, páč jsou myčky hrozně drahý, tak z toho měli oba radost, že budou mít myčku. Fakt hezkej pohled, ti dva a myčka. Potom jsem ještě řekl, že svýho syna pojmenujou Tomáš po mně a že jestli to bude jako normální svatba anebo jak znám Lucku, tak nějaká prostě hustá, tuším jsem dával za příklad něco třeba na skále jako horolezci nebo já už nevim co.

Když jsme načali červený víno a snědli další cigáro, šel jsem brnknout Tomovi jak se má na svatbě, jenže mi to nebral, tak jsem byl naštvanej, no ale jeho smůla, moh se pobavit, bych mu určitě navykládal dobrý kraviny. Na druhou stranu už tak mám na účtu napráskanejch peněz, že se zase bojím, až přijde vyúčtování. Když jsem se teda polozklamán vrátil na plac, už se tam pouštěli Queeni, který jako normálně neposlouchám, no ale ten večer se tam ze mě asi stal ortodoxní fanda. Tančilo se a zpívalo jak prase, už jsem chytal slinu a náladu, jazyk se mi motal jako prase a červený víno furt jelo a jelo.

Pak už jsem přestal mít pojem o čase, protože jsem odešel do klidu na lavku a zkusil ještě jednou telefon a napsal domů, že spím u Milana a dojedu ráno. Na lavce jsem vydržel asi hodně dlouho, protože jsem postupem času zvažoval možnost, že si strčím prsty do krky a vybliju se, ať mi je ráno hej. Nemusel jsem nikam nic strkat, jelo to samo.

Tak si tak sedím nad poblutou lavkou a za chvíli volá Lucka, kde jsem. Tak jsem jí to řekl, oni oba s Vojtou došli, já na přivítanou vyhodil další šavličku a pak vůbec nevím, jak co trvalo dlouho, každopádně jsem ani nemohl sám chodit a museli mě chudáci podpírat, abych se vůbec někam pohnul. Nabrali jsme Milana a Lenku, já po cestě furt padal za začátku, pak to celkem šlo, protože to bylo z kopca... jenže Milan bydlí na kopcu, tak jsem myslel, že zdechnu. Lucka ale pořád hrdinně podpírala a dotáhli mě až k němu. Došli jsme do postele na letiště, Milan mi ustlal, pod postel položil kybl a já usnul spánkem blaženým.

Ráno se proberu a vedle mě zrovna sedí chlap v černým tričku na posteli. "Tyvole, to je Peter!" vzpomněl jsem si na scénu ještě ze Švédska, když jsme spali v F1 a úplně mě to dorazilo. Pak ale Peter vstal a ukázalo se, že je to Milan a po pár chvílích už jsem si uvědomil, jak jsem včera vypadal... a přitom ani nebylo z čeho mi přijde, že jsem ani moc nepil. I když toho vína bylo teda hodně.

Milana bolela hlava, já byl v cajku, hlava trochu taky, dokud jsem ale nevstal z postele, to se to začalo trochu kroutit všechno. "Poď rychle na vrch, ať nás nevidí bába a nejsou řeči," houkl na mě a dělal mi u schodů křoví, abych měl volnej průlet. Vyběhl jsem to jak postřelenej daněk a objevil kuchyň. Milan mi ještě ukázal záchod, tam jsem položil ukrutnej kabel, kterej jasně značil, jak dlouho se tam včera asi ještě kalilo a šel zpátky do kuchyně. Tam Milan ... ne, počkat, žádnej Milan, Milánek (a je celkem jedno, že je o dva metry větší, je mu asi 26 - to jsem se nějak nedozvěděl, kolikátý narozeniny slaví (jo a mimochodem slaví narozeniny v lednu nebo únoru, taky prdel, dělat oslavu v červnu) - a s mým tátou si vyká, protože mu táta něco dělá ve firmě, prostě je to dost komický, a to ani nemluvím o tom, jak jsme my dva museli v té posteli vypadat, malej a velkej, ožralej a ožralejší, škoda, že to nikdo nevyfotil, by mohlo být dobře komický). Takže Milánek, kterej se o mě tak hezky postaral nám uvařil zelenej čaj, nabídl něco k jídlu, což jsem radši odmítl a ještě jsem si dal skleničku citrónové hanačky. Babička odešla z domu a na mobilu mi svítí jedna přijatá zpráva.

Lucka: Cauky, zijes?

Já: Čao, žiju, musím jenom najít nějakej vlak dom :)

Lucka: Jede Ti az v 11.08, ale to Te muzu vzit i ja! Akorat jdeme od 10-11 do kostela... Pak pojedu.

Milánek šel taky do kostela. Já tam v životě nebyl, ale tak všechno se má zkusit, takže jsem šel do kostela. Na slunečním světle mi bylo ještě hůř, nabrali jsme celou Vojtovu rodinu a došli na mši o něco později. Sedli jsme si kdesi na balkóně a poslouchali, nic jsme neviděli. Já seděl v rožku a když se zpívalo, aspoň jsem snaživě otvíral pusu no a možná to trošku vypadalo jak slavná halelůja scénka s Mr. Beanem. Pan farář pořád mluvil a lidi stoupali a klekali a já byl úplně v prdeli, jsem byl rád, že sedím a furt jsem přemýšlel, jestli třeba není neslušný, když si aspoň podepřu hlavu anebo jestli si třeba můžu někomu lehnout na rameno. Nakonec jsem se aspoň opřel o zeď a Vojta se pořád ptal, jestli jsem v pohodě no a prostě všichni hrozně hodní na mě, měli mě vyliskat za tu estrádu. Do toho mi ještě volala Marky, ale to jsem duchapřítomně típnul, naštěstí dřív, než začala hrát melodie, takže jsem to dal jenom podle vibrací, jsem fakt šikula. Pořád jsem předstíral zpěv a poslouchal, co říká pan farář a nenápadně koukal na hodinky (jestli to třeba taky není neslušný dívat se při mši, kdy už to kurva skončí) a pak jsem úplně pohořel, když si všichni udělali takovej ten křížek, víte ne, co myslím, prostě jak se to nějak od hlavy udělá nebo já nevim, prostě jsem to neuměl. Furt jsem tam koukal na sochu Ježíše a jestli mi to třeba nepomůže, že se Bůh smiluje a bude mi líp, což by byl jasnej důkaz toho, že fakt existuje, ale bylo mi furt stejně blbě, takže aspoň vím, že mám svůj ateismus teďka podleženej faktama. Možná si ale Bůh vzpomněl, jak jsem mu na twitteru sliboval ty dárkový koše za hokej a furt jsem mu ještě neposlal, tak mě nechal trpět... No, tyvole, jsme zase na začátku! Před jedenáctou ale konečně vysvobození, já chvílema myslel, že jim tam zabliju varhany, ale vydržel jsem to. Cestou ven jsem si všiml, jak Vojta jako pro něco šahá do rožku, nešlo to vidět, ale byla tam kousek socha ukřižovanýho Ježíše, tak jsem myslel, jestli to jako není nějaký jak na Karlově mostě, že si šáhneš na palec pro štěstí, tak už jsem se chystal hledat na Ježíši to nejlesklejší místo, kam se všichni otírají na nějaký znamení, no jenže ono šlo o svěcenou vodu, tak jsem rychle chmátl do takové malé mističky a něco si jakože nabral a měl jsem se zase pokřižovat, tak jsem jako si tak dementně máchl před ksichtem jak kdybych odháněl vosu, no debil prostě jsem jak sviňa.

Před kostelem jsme chvíli kecali, já pak poděkoval za všechno Milánkovi, má to u mě schovaný na tisíc let dopředu a pak ještě Vojtovi a Lucce, vyvalil se tam na lavičce a pak mě Lucka hodila dom. Před barákem si zrovna s někým vykládal taťka, já vylezl z auta se zasranou mikinou od hořčice, špinavýma tříčtvrťákama od vína a ponožky jsem naštěstí stihl duchapřítomně srolovat, takže nikdo neviděl, že byly od krve (fakt nevim, co jsem dělal, že mám na pravým lýtku díru jak do pekla) a od vína. Boty jsem si jaksi zapomněl utřít, ty jsou poblitý durch, až na podrážku. Jenom jsem taťkovi ve dveřích sdělil: "Pozdravuje tě Milan" a zapadl jsem dovnitř. Podíval jsem se do zrcadla a tyvole, já pro ty lidi v kostele musel vypadat hrozně, takovej špinavej křovák, no hrůza, ostuda jak prase.

Mamka byla zrovna na zahradě a já si našel ve špajzu kofolu, páč jsem ještě v autě sděloval Lucce, jak si dám doma kofolu, že mi vždycky zklidní žaludek. Lokl jsem si řádně a pak jsem chtěl jít vyflusnout nějakej bordel z pusy do umyvadla, jenže jsem do pěti vteřin vyhodil celou blahodánou kofolu i s citrónovou hanáckou kyselkou a zeleným čajem do záchoda. Poprosil jsem bráchu, ať neříká mamce, že jsem tam blul. Slíbil, že neřekne, nakecal jsem mu, že jsem zapomněl, že není dobrý dávat si po ránu kofolu, že pak bliju.

Vběhl jsem do pokoja a učil se dějepis, najednou došel brácha prej že jsem do té kofoly nablil. Tak jsem furt nechápal, co je to za kec a ten malej skrček ještě dodal, že se ptal mamky, proč se nesmí pít ráno kofola, jestli se po ní může zvracet. On se prostě jak debil nevinně zeptá na takovou kravinu, takže to mamce hnedka došlo a byla na mě naštvaná, jsem myslel, že z něho udělám mletej baklažán. Sdělil jsem mu, že do kofoly jsem nenablil, že je to blbost a on furt, že tam plavou úplně noky. Šel jsem se teda podívat a ten vůl mi ukázal malou půllitrovku kofoly, co měl včera v letním kině. Jsem mu vytočeně vysvětlil, že z toho jsem nepil, že nemám zdání, co v té kofole plave a ať mě laskavě neobviňuje z něčeho, co jsem nedělal, že bych třeba nablul do kofoly (zkoušel jsem zachránit situaci) a ono z něho nakonec vypadlo, že si tam vlastně omylem nasypal nějaký brambůrky a ono to nabobtnal. Asshole!

Dal jsem si matonku, mlíko, snědl dvě polívky a oběd (rekord!) a pak už mi bylo dobře. Umím snad dějepis, viděl jsem Babičku, naučím se Máj a zeměpis a jsem snad připravenej zítra padnout za vlast. Tak mi držet palce. V sobotu jsou v Letonicích hody. Tak to mi je držte dvojnásob, kdo ví, co tam zas vyvedu.

Mají v Letonicích kostel? Doufám, že ne, další už bych tyvole nepřežil.

Švédský deník: Závěrem

2010-06-05T10:13:00.000+02:00

Jsem zarostlý jako Rumcajs a sedím ve zpátečním autobuse, který mě veze směrem Česká republika. Vracím se domů rád a přitom vůbec nechci opustit místo, ve kterém jsem si splnil jeden velký sen z těch mnoha miliionů snů, který mi neustálé víří v hlavě. Navštívit Švédsko, v to jsem snad vůbec nedoufal, možná, že až mi bude třicet a pojedu tam na služební cestu s nadnárodní společností, možná tak, jinak vůbec. A je mi tyvole sedmnáct a měsíc a já právě na trajektu odjel z poloostrova, který je pro mě synonymem ráje na zemi. Trhá mi to srdce, nebudu si hrát na drsňáka, jsem z toho absolutně naměkko, až bych to do sebe neřekl, jak moc mě tahle osmidenní (když nepočítám dva dny cesty) poznamenala.

Ve Švédsku je všechno zelený, zachovalý a všechny ty řeči o tom, jak krásnou tu mají přírodu, tak všechno to je pravda, až na prostý fakt, že nikdo tu nádheru nemůže nijak popsat. Je to jako když Mácha spí se svou Lori, když Romeo vzkřísí Julii a žijí spolu šťastně a nikdy neumřou, je to jako vrátit se do kolébky, vnímat jenom vítr a do svých dvěmiliardypixelových očí zkusit nechat vstupovat odrazy Křehkosti a Andělské krásy, na tváři zračit Úžas a v myšlenkách se ponořit do vší té zeleně, té neposkrvněnosti, pannenskosti, setkat se s láskou na první pohled, zatímco v duši vám rozkvétá něžná třešeň. Jakobych se vrátil na místo, odkud jsem vzešel, což je pitomost, ale já se cítil, že to je přesně ta část světa, kam nějakým způsobem patřím. Možná jsem jenom pomíjivě opojený. Možná mám švédský kořeny, já nevím. Všechno ale do sebe tak nádherně zapadá, všechno je tak nenásilné, všechno tam má své místo a nic nepřebývá, nic nechybí, je to zemská dokonalost. A já se zamiloval. Bezhlavě. Samozřejmě. Jak už to se mnou ostatně bývá nějakej ten pátek. Kdo ví, kdy mě tahle snová milenka opustí. Spíš kdy teda opustím já ji. Stejně moc dobře vím, že si ji nechám navždy uloženou v adresáři jako zálohu, až mi žádná jiná kráska nedá.

Vidíte, tolik keců a to jsem se jenom krátce zmínil o přírodním bohatství. Ještě bych mohl psát třeba o lidech, kteří jsou slušní, váží si prostředí, kde žijí, nekradou, důvěřují si. Taky o systému, který je postaven všude pouze na zmíněné důvěře a očekává, že lidi nebudou svině a nebudou nic nijak ochcávat. Funguje tam všechno, nesere se nic, životní úroveň je sakramentsky vysoká a celkově ... chci tam žít ... někdy. Třeba až budu starej a senilní.

Závěrem děkuji Filipu Zachariáši, bez něhož bych nedostal certifikát na cestu autobusy Student Agency, Verči Reškové, že to všechno naplánovala a přežila nás, Lucce Reškové, že mě pozvala, Tomovi Reškovi, že tam byl (a zároveň gratuluju k semaforové výhře 8:4, dlužím ti marsku) a řidičům Vlastíkovi (že se v tom Stockholmu neztratil) a Peterovi (že mi byl dobrým otcem).

Momentálně jsem někde mezi Prahou a Brnem, opěvuji wifi připojení, které mi poprvé v historii funguje a jsem rád, že jsem tu cestu z Linköpingu do Prahy přežil. Viděl jsem cestou Tajnosti (5*), Sluneční stát (3/2*), Something's Gotta Give (4*) a Crash, u kterýho jsem usnul, ale mám pocit, že to stejně byla volovina. Zároveň zdravím Zuzku, snad šťastně dojela.

No a teď tyvole, teď se jdu učit. Uvidíme se v příštím týdnu. Nebo v příštím životě.

Švédský deník: Ráj na zemi, Marstrand na moři

2010-06-03T18:27:00.001+02:00

Po báječným večeru ve Formuli jsme o čtvrt na devět (sraz byl v devět, zase jsme došli pozdě) vyrazili na Peťanův proklamovaný kouzelný ostrov. Říkám to nerad, ale vedro jak v piči. Asi nějakejch třicet stupňů nebo co, no tyvole, tohle je Švédsko? Tady má být kosa, všude si musím nosit bundu a ne opalovací krém. Nestěžuju si, počasí je to výborný, ale kdo by to čekal, obzvlášť, když v domovině prší jak o život.

Nastoupili jsme na trajekt a ..... za dvě minuty vylezli na ostrově Marstrand. Trajekt na tři sta metrů, to je dobrá vymoženůstka. Prvně jsme navštívili hrad a za zídkou našli kešku a vyšli dál. Nad hradem jsem se odpojili "kousek" od Verči a Peti a vrátili se za půl hodiny. Keška číslo dvě byla schovaná poněkud dál, než jsme čekali. Peťa byl nasranej, ale statečně to schovával.

Jeho naplánovaný výlet musel kvůli našemu tempu poněkud zkrátit. I tak jsme ale nafotili dva miliony fotek, vyčvachtali si nohy ve studený moři, jako hobiti lezli bosky po skalách a opět hledali a hledali další kešky. Cestou z majáku jsme si ugrilovali kuřata a někdy v šest hodin odpoledne jsme odjížděli domů.

Ostrov Marstrand byl snad to nejkrásnější, co jsem kdy viděl, slova jsou málo, musí vám postačit fotky, který jsou tady!

Na koleji jsme si udělali krupici, nakradli si opět trochu másla a trochu kakaa a všichni spálení jsme se rychle mazali poopalovacím krémem. Prohlídli jsme fotky a šli spát. Ráno Tom a Lucka odjížděli o čtvrt na osm autobusem, jeli jsme je s Verčou vyprovodit a taky vrátit auto do půjčovny. Přecenil jsem očividně svoje síly, protože jsem pak celý dopoledne jenom pospával a nebyl schopnej nic udělat. Po skype hovoru s domovinou jsem se dozvěděl, že mi vychází trojka z latiny a vůbec, že se z těch písemek poseru, takže bůhví, co bude příští tejden.

Teď se tu jen poflakuju, před chvílí jsem se vrátil z obchodu (no, radši jsem si vzal GPSku, kdybych se náhodou ztratil) a uvažuju nad dalším dílem South Parku. Závěrečné vyhodnocení celýho výletu si chystám na zítřek, protože nevím, co budu těch dvacet hodin v autobuse dělat, to vážně nevím...

Švédský deník: Západním směrem

2010-06-03T00:42:00.002+02:00

Slíbený výlet do Göteborgu začal velice úspěšně hned ráno, když jsme zaspali asi o padesát minut, což našeho spolujezdce, vlastně řidiče a nového studentského kamaráda zřejmě moc nepotěšilo, ale co se dá dělat, stroj času nemáme, žejo.

A tak jsme vyjeli. Když jsem jel z Göteborgu do Linköpingu autobusem, trvalo to snad čtyři hodiny, proto jsem se do auta netěšil ani trošku. O to víc jsem byl překvapený, když jsme za dvě a půl hodinky byli na místě, což je docela terno, na takovou dálku. Na místě to opět vypadalo nádherně, přesně podle slov Lucky: "Doporučila bych Švédům, aby změnili svoje hlavní město," a to si myslím to samý, Stockholm na to už prostě nemá, může se jít zahrabat, vivat Göteborg, [Jeteborí] na Hrad!

Prošli jsme to tam všude, protože včera byla ale maxi spánková krize, nenachystali jsme si žádnou kešku a tak jsme jen smutně pluli mezi budovama a fotili. U mekáče jsem si dal CBO a bylo to nic moc, začínám tenhle celej McD's podnik odstřihávat ze svýho života, ponvědaž když už tam nemají chicken roll, ale místo toho nějaký náhražkový wrapy, který mají poloviční objem a jsou ještě k tomu takový divný, nemá už smysl tam nic kupovat, burgery nesnáším a i kdyby, tak se z nich nenajím.

Navštívili jsme muzeum. Záchod zadarmo. Nakoupili jsme v coopu a v parku u vody jsme si udělali mini piknik. Potom nás Peťa zavezl na boží hrad v soukromým vlastnictví (asi proto to tak vypadá) Tjolöholms Slott. Zakempili jsme tam na víc jak půl hodiny, fotili a fotili a leželi a leželi. Nejdřív jsme se pováleli na trávě, potom nás to zaneslo na obrovský kameny k moři, na který jsme lehli jak vyvržení vorvani. Každej přidal nějakou tu trošku ze svýho života, hody, babičky, chlast a potom už jenom honem směr F1. Předtím ještě ale věnujeme několik cenných minut nákupu večeře.

K večeři byly chleby (poprvé nebyly sladký, z toho už bych se asi poblil) se šunkou a sýrem, zákuskem se staly čokoládový cookies, euroshopper quality.Vydatnou krmi jsme zapíjeli bílým i červeným vínem, pojídali arašídy a nestydatě tloustli. Dlouho jsme projížděli fotky a pak ještě zaplatili internet na čtyři hodiny, abychom ukkojili naši závislost na facebooku, abychom odpověděli na všechny e-maily a prostě, abychom si připadali jako v civilizaci.

Zvláštní. Švédové tady moc o civilizaci mluvit nemůžou se svým schématem stavění sídel: velký město - nic - nic- nic - tři domy - nic - dům - nic - nic - dva domy a stodola - nic - nic - nic - jezero. Nic si v hlavě zobrazte v měřítku 5 km. Vesnici tady pohledáte těžko. Paradoxně i přes tu všechnu poskrovnost civilizace jako takové jsou Švédové jedni z nejcivilizovanějších národů. Stačí si jenom zamýst před vlastním prahem a nebýt líný přemýšlet. Vztaženo k Česku, zní to skoro stejně proveditelně jako utopický socialismus Boženy Němcové. Jestli se ale někdy dočkáme dob, kdy bohatí budou dávat chudým a všichni na tom zůstaneme stejně, rozhodně je to pravděpodobnější, než že vymaštěnci tribunu lidu a celého lidského pokolení otevřou oči, nakloní hlavy a budou poslouchat a sami uvažovat. Když vidím, co všechno ve Švédsku funguje, mrzí mě trochu, že se musím vracet tam k nám. Tam, kde je zřejmě polovina věcí úplně postavená na hlavu.

Ve dvě hodiny jsem tento blog rozepsal a po prvním odstavci usnul, proto jej dopisuji ještě tady v autě cestou na Marstrand, podle Peti prý jedno z nejúžasnějších míst ve Švédsku, který viděl. Vzhledem k tomu, kam nás vzal včera, obávám se, že vším tím nadšením, který mě pokaždý chytlo za srdíčko a já si v duchu říkal, že při odjezdu budu brečet jak malej kluk, mi praskne hlava a dostanu infarkt.

Nemám rád trička jako "I LOVE PRAGUE" a "I LUV NY", začínám ale pomalu avšak jistě uvažovat, že si pořídím jedno bílý "I LOVE SWEDEN". Šlo by to ze srdce.

Švédský deník: Odpočinek

2010-06-01T01:03:00.000+02:00

Když spíte málo, druhý den vás nic nerozhodí. Já šel spát o čtvrt na šest ráno s tím, že se podívám na jednu epizodu South Parku a zalomím tvář do peřin.Vlastně jsem se podíval jen na první tři minuty South Parku a obličej se do polštáře zabořil naprosto samovolně. Ráno jsem se vzbudil v deset a byl připraven ke všem zlým věcem. Lucka a Verča odešly na tenis, Peši ještě chvíli spal, já se běžel mrknout na net, pokecat na icq, zjistit, co je novýho a že v mojí mateřské domovině se rozlil potok jako prase, že to tam vypadalo jak v Benátkách. Tak snad už je, sousedé gondoliéři, pohroma zažehnána.

Jakmile Peši vylezl z peřin, vlítli jsme do kuchyně zalít si čaj a kafe (až mi dojdou zásoby, přestanu ho pít, já to vím, ale zatím kafe : já - 1 : 0) a nadlábnout se švédskou ořechovou buchtou. Íráčanky zrovna umyly zem a uklidily kuchyň, takže jim to tam moc dlouho nevydrželo, každopádně jsem si k sobě napsal plusový body a před odjezdem holkám ušatým udělím bobříka píle. Všem osmi (nebo kolik jich tu je, mám pocit, že každej den se jich přistěhuje víc, každopádně jsou milý, takže je mám rád).

Pak jsme jenom zevlili na netu, čuměli na South Park a já pozjišťoval nějaký info ohledně lost srazu. No sranda to asi určitě byla, člověku to chybí. Druhá nasrávačka byl sraz titulky.com, kterej vypadal taky dost hrubě aspoň podle fotek a videa no a žranice musela bejt taky kůl. O to víc mě to sere, že narozdíl od Lost v Praze, tenhle sraz se konal v Brně. Člověk si nevybere. Ale vlastně mě to asi ani moc sráž nemůže vzhledem k tomu, že bych tam ani nemoh, páč v sobotu byla oslava Marky a Dany, na které jsem taky chyběl, což mě mrzí trojnásob. A v neděli byl koncert WIMS?! ve Slavkově, tedy konečně někde, kam se dostane normální člověk a nemusí dvakrát přestupovat z vlaku a třikrát měnit autobus. Takže zas nic. Sice asi mezi tím vším a Švédskem neexistuje pojem Sofiina volba, no ale srát mě to může, to, že je tady na severu všude prohibice, to mě fakt nezastaví.

Do jedné odpoledne jsem napsal šest pohledů a o půl druhé je odeslal. Přesně v tu dobu jsme běželi na oběd do univerzity. Zavíraj tam jídelnu ve dvě, tak jsme ke konci už maličko sprintovali, ale stihli jsme to. A jako poprvé za těch pár dní jsme konečně snědli něco pořádnýho, já osobně se narval tak moc, že jsme pak zůstali někde na univerzitních gaučích a na noťasu jsem hledal kešky v okolí, nemohl jsem se ani hnout, jak jsem byl přecpanej. Podle toho to taky pak vypadalo, když jsme šli za Vlastíkem do centra. Měli jsme být na místě do tři čtvrtě hodiny, nakonec to s naším tempem (a jednou keškou u kolejí) dopadlo tak, že nás Vlasťa dojel na kole do takovýho starobylýho městečka, do míst nejkouzelnějších v celým Linköpingu a možná i Švédsku. Byla tam stylová pošta, banka a obchod s čokoládama (!!!) a se vším takovým tím dobovým zbožím (!!!), takže jsem provedl velký nákupy a odjížděl z toho jakoby skanzenu jak kdybych nakoupil v Tescu.

No v centru to bylo fajn, dali jsme další jednu kešku (moje jubilejní #¨100) a unavení jsme nasedli na autobus a vyrazili zpátky do Rydu (to je to studentský městečko, jestli jsem se ještě nezmiňoval). Z toho původně "odpočinkovýho dnu" jsme nakonec byli všichni unavenější, než ze všech výletů, co se za tu dobu uskutečnily. Doma jsme se vrhli na palačinky a polívku, holky pak odešly na grilovačku a my s Pešim koukali na America's Best Dance Crew. Uznali jsme, že všichni Američani asi musí být totální houby vyždímaný, podle toho, jak se tam všichni chovali, no ubohost.

Ještě jsem stihl jedno kafe a o devíti jsme vyšli na barbecue. Ve dveřích jsme potkali Lucku, že je tam prej nuda a jestli nejdem na dvě kešky. Tak jsme šli. Jednu jsme dali u kostela, druhou u obchoďáku, kde nás míjel Peter, kterej nás zítra poveze do Göteborgu. Prohodili jsme nějaký ty slova, on odjel hrát frisbee a my ho po chvilce následovali, že si od nich všech půjčíme kola a pojedem k mekáči pro další poklad. Cestou nám bohužel zahradily houpačky. Říkám bohužel, páč mi při houpání vypadl mobil do písku a teď mi blbne potvrzovací tlačítko, grrr. Už tak by snad stačilo, že mám celej mobil ovázanej izolepou a čas od času se mi smažou kontakty...

Když jsme dorazili ke freesbařům, kolo nám byl ochotnej půjčit jen Peter, my jsme teda řekli, že půjdem pěšky, předtím jsme ale museli chytit signál na Lucčině GPSce, což se stále nedařilo. O dvacet minut a milion komářích štípanců později jsme to vzdali a šli zpátky domů. Verča se zrovna balila k Maxovi, aby byla nachystaná na dvoudenní výlet do [Jeteberí] (tak se to prý správně vyslovuje, Göteborg samozřejmě). Když odešla, zalogovali jsme na net dnešní čtyři úlovky a měli bychom se podívat na zítrejší a pozítřejší výletní kešky ... to je prostě furt jak na kolovrátku.

Před půlnocí nás zase chytla mlsná (včera to odnesl tuňák, paštika a marska) a tak jsme šli uvařit párky. Ty byly naše, jeden rohlík jsme ukradli ze skříňky Íráňanek, chtěli jsme taky štípnout normální (tzn. prostě náš, českej) chleba Francouzce, které dneska dojela rodina, jenže ty dva poslední krajíce by byly moc nápadný, proto jsme zaútočili na Polákovu špajzku a šlohli tousťák, z ledničky pak někomu kečup. Dobrej lov, rozhodně jo, jsme nemuseli ani nic kupovat. Nakonec tu stejně ještě doslova požíráme sušenky a Lucka do sebe před chvílí hodila polívku.

Měl bych si na zítra nachystat batoh, no ale znáte to, nechce se mi... Ještě omrknu fotky a asi zase usnu u South Parku. Aaaah, jak já nesnáším, když si musím chystat věci na cesty, to je fakt odporný. I přesto: Uvidíme se ve středu s dvojnásobným blogovým nášupem, platit za wifi ve Formuli 1, to fakt jako nee! Jo a jenom abyste počítali děti s tím, že vám asi nic nedovezu, protože všechno je tu drahý a nemají tu Vesuv, ze kterýho se dá ukrást plno šutrů zdarma. A nějakej typickej švédskej suvenýr - buď talíř s královskou rodinkou anebo cokoliv s motivem losa - už teď buď neseženu a nebo to stojí jmění. A do nosu mě zatím cvrnknul tak maximálně ten hajzl komár a toho jsem rozmáčkl palcem, po tom asi fakt netoužíte. No, uvidím, co se dá dělat, moji milí, na zázraky ale nevěřte, nejsem Ježíš. Já jenom kážu vodu balenou a piju tu z kohoutku.

Švédský deník: Fjord kešing

2010-05-31T03:24:00.003+02:00

Je půl čtvrté ráno a venku je světlo. Tady noc trvá prostě jen od jedenácti večer do tří ráno, což někdy asi není od věci, když se třeba vracíte z kalby nažraní jak dogy a potřebujete víc osvětlení, než poskytuje starej dobrej měsíc. Takoví zloději to ale mají ve Švédsku dost na prd.

Takže máme půl čtvrté ráno, Peši spí, Verča je u Maxe, já jsem dojedl s Luckou tuňáka a paštiku a teď tu oba sedíme u noťasů. Já si vyřizuju všechny svoje resty po delší době na netu a ona teď upravuje svoje fotky. Budem tu ještě asi tak hodinu a ačkoliv bych možná šel i spát, dneska to stejně nemá už význam, protože v tom tuňákovi byl zřejmě kofein, za což by je měl někdo žalovat.

Na FB právě nahrávám fotky ze včerejška (no ani jsem vlastně tu tmu nepostřehl, tak je pro mě všechno dnešek. Zítřek bude teprve až se vyspím a znova vzbudím) a říkám si, jakej to byl hustej den.

V prvé řadě se tentokrát nenaplnilo pravidlo, které s naším příjezdem jaksi nabylo na pravidelnosti. A sice, že dopoledne je krásně a v pět odpoledne se zatáhne a prší jak o život. Dneska to slunko prostě pralo celej den, takže počasí vyšlo.

Počasí bylo dneska důležitý, protože jsme si uvařili těstoviny se sýrem, narvali to do krabiček a udělali si piknik ve Västerviku na lavičkách u moře. Västervik je další krásný město a kolem jsou fjordy. Kolem moře lítali holubi, vrabci a racci, holuby jsme všichni čtyři nakrmili těstovinama, abychom nebyli za hamouny. Já si poté odbyl svou premiéru u McDonald's a snědl svoji první McFlurry s karamelem Daim (mimochodem ten vám dovezu, ten vám bude chutnat). Pešimu jsem svěřil GPSku a on nás vedl za keškama. První jsme našli u katedrály. Trošku nás to tam pomotalo, furt jsme lezli jak sebevrazi do železnice, nakonec se prostě jenom stačilo zamyslet a mrknout se pod svodidla.

Sedli jsme do auta a odjeli na fjord. Ani jsme netušili, že jsme se octli v národním parku a jako správní turisti jsme ihned vlezli někam mimo stezku, což se určitě nesmí, ale za ten pohled a za tu přírodu, za tu to fakt stálo, to si teda pište! Nádhera, jednoduše Švédsko, popsat to jde těžko, to musí každý vidět a podle toho si udělat obrázek. Zkusili jsme tam udělat pár fotek na kamenech ve vodě, já při té příležitosti spadl na racčí hovno no a nakonec jsme se na pláži vyváleli společně s Pešim a Verčou. Já za to nemůžu, že si na mě ti dva sedli a mně praskla mícha.

Šli jsme zpátky a došli na záchod. Ze čtyř kabinek byla volná jenom jedna a tu momentálně někdo obsadil. S Pešim a Luckou jsme čekali, až na nás přijde řada. Za chvílu vylezl týpek s toaleťákem v ruce a vykládal švédsky něco Pešimu, když si zrovna vyměnili v ruce kliku. Borec si asi nevšiml, že mluvíme česky. Peši za pár minut vylezl z hajzlu a konstatoval jenom: "Asi vím, co mi ten borec chtěl říct. On ucpal hajzl, plave tam TAKOVÝ hovno!" Chytili jsme záchvat smíchu a Tom ještě dodal: "Tome, ty tam jako můžeš ještě jít, ale Lucko, ty radši ne, ty by ses o to hovno asi už ošplouchla." Další lochec. Já vešel opatrně do kabinky a málem se poblil, když jsem viděl, jak se to tam na mě tlemí ze zaplavené mísy. Hnedka jsem vypálil zpátečkou do auta a připojil se k všeobecnému veselí, jak jsme to vyprávěli Verči. Cestou dom jsme se stavili pod mostem pro už čtvrtou kešku dneška a jeli dom. Nakonec jsme se ještě stavili pro další dvě kešky, zatímco Verča skočila nakoupit do Willy:s (to si musím napsat, že je to nejlevnější obchod s potravinama, kdybych zas někdy jel do Švédska, ať to vím). Vrátili jsme se zpátky, dali si jabko a jeli dom.

V Linköpingu nám Verča jenom tak letmo ukázala univerzitu, skočili jsme za klukama na nohec - deset hodin večer a světlo jak v poledne! V jedenáct jsme si udělali polívku, pojedli čokoládu a mrkli na všechny fotky. Verča odešla opět k Maxovi, s Pešim jsem se podíval na dva díly South Parku. Peši ale za chvílu usnul a já to tak do hodinky vidím, že se k němu připojím. No i když za takovýho světla spát... asi si udělám kafe, jo! A v batohu najdu tu poslední marsku, která mi zbyla.

No, deníček si psát nikdy nebudu. Srandy tu máme hodně, ale to kdybych vám popsal, tak to nepochopíte. Počkejte si na ústní interpretaci. A čtyřikrát nazdar pravici ;-)

Švédský deník: Írán party

2010-05-30T11:36:00.006+02:00

Přechod pro chodce, zákaz odbočení vpravo, jednosměrka, .... pozor, los! To je prostě skvělá značka, kterou tady ve Švédsku budete míjet celkem často. A mají ji tu asi docela oprávněně, protože po cestě z Uppsaly, když zrovna zapadlo slunce (asi tak v jedenáct? možná později), normálně nám přes silnici přešla srnka a očividně jí to moc nevadilo, že se proti ní řítí malej VW Polo s pěti lidma stodvacítkou. Normálně si to překráčela, tak jsme jí dali přednost a celkem z toho byli dohukaní. Pak nás trochu sralo, že nám nezkřížil cestu aspoň jelen, když už ne ten los, no uznejte sami, srnka, to by se mohlo stát klidně i u nás, to je takový neexotický zvíře. Na mě ale příroda kašle, to se ví už dlouho.

To jsem jenom chtěl doplnit k výletu do Stockholmu (dneska jsem si všiml, že tu maj fakt i cedule pozor jelen a pozor srna. Podle počtu přejetých zajíců se ale nikdo neobtěžuje vyrobit značku pro ušáky! Tohle smrdí diskriminací!). No ke včerejšku (teda předvčerejšku už vlastně, to už jsou tři ráno hahá!) ještě asi tolik:

Pojali jsme to jakože sportovně, páč Peši šel hrát s borcama z univerzity fotbal, na což mě neužije, tak jsem s Luckou a Verčou vyjel do blízké Motaly a Vadsteny. Kešek tam mají plnou prdel, nachystali jsme si jich jenom pár a našli jenom čtyři. V Motale to bylo celkem vostrý, takový lázeňský městečko a opět se tam z krásnýho počasí urvaly mraky a chcalo. Pro jednu kešku jsme lezli na strom a pak jsme před deštěm běželi zpátky do auta.

Ve Vadsteně to bylo vtipnější, tam byla dokonce bouřka a blesky, no prostě jako psycho, asi pět minut jsme seděli v autě a pak to přešlo a jakoby nic. Další pohroma byla cestou k majáku, když na nás zaútočili komáři, ale fakt jako, to jste neviděli, to jako když jsou v těch kreslených pohádkách roje včel, jak vylítnou z úlu, víte, ne, co myslím, takový ty prostě velký černý kule na obloze, no tak prostě tohle byli přesně ti komáři a lítali do očí, do pusy, prostě egyptská rána jak vyšitá. Statečně jsme se ale ubránili (viz fotka, žejo) a na majáčku našli kešku. Prošli jsme se zámkem a ze střechy na nás spadl sníh. To asi jako není zrovna normální, že tu mají na konci května sníh. No vrchol byl, že na nádvoří dokonce stálo na zemi normálně šest sněhových koulí, to jsem čuměl jako puk. Nechali jsme to být a vyšli za další keškou. Tu jsme našli. Po zjištění, že cukrárna je v sobotu zavřená a že další keška leží kdesi za hřbitovem, sbalili jsme se do auta a vyjeli za posledním cílem: keška u lesa.

Zkusili jsme zaparkovat kdesi u baráku, vyběhla na nás švédská mařka, že tady nemožem parkovat. No tak jsme zaparkovali jinde a dvojnásob nás naštvalo, že kešku někdo vykradl, takže dvojitej voser. Nevadí nevadí, jelo se domů.

Večer (ehm, teeeeda asi v jedenáct? - asi i později) jsme se dostali na narozeninovou párty nějaké studentky Radky. Neznáme ji, ale donesli jsme tam chlast a banánovo-čokoládový jednohubky. Hodinku jsme tam stáli v kuchyni, nikoho neznali a Verča nám po talířkách nosila jídlo z obyváku. Když už to bylo vážně trapný, šli jsme bez Verči dom a jenom zírali, jak před naším bytem tančí Íránci. Jako docela prdel, když tam měli jenom asi jednu misku brambůrek, skleničku tyčinek a jeden popcorn, došlo jich tam ale asi tři sta, no vypadalo to, jakoby se půlka Íránu odstěhovala do Linköpingu. Chvíli jsme uvažovali, že tam vyrazíme taky anebo že si aspoň otevřem dveře a budeme očumovat, nic z toho dvakrát nevyšlo, tak jsme šli spat.

O včerejšku si povíme za pár minut.

Švédský deník: Nebude nic

2010-05-30T01:15:00.001+02:00

Chtěl jsem vám povykládat, jak bylo dneska, ale neřeknu to vám a neřeknu to ani tobě, milý švédský deníčku, protože mi to nikdo nekomentuje a tak na to dneska seru a řeknu vám to až zítra. Dobrou noc, deníčku, seru na tebe.

Švédský deník: 600 km, 5 litrů

2010-05-29T01:51:00.005+02:00

Jakože si půjčíme auto, pojede nás v něm pět lidí, to byl Verčin nápad. Že to auto nemá skoro žádnou spotřebu, to byl taky její nápad a že pojedem do Stockholmu, to taky vymyslela ona. A jako hrubý!

Někdy v deset ráno jsme nasedli do auta, ve kterým už nás čekal Vlasťa. Klasickej malej VW Polo, autíčko do města, pohodička. Po cestě jsme nabrali další studenty, kterým osud naší vlasti neleží u řitě a všichni jeli do hlavního města na českou ambasádu volit. Borci!

První zastávka byla u Maxe. To není člověk, to je něco jak místní mekáč, maj to všude, maj to levný a kafe tam je zdarma. S Pešim jsme si tam nakonec vyrazili dát burgera a jak já burgery nesnáším, tak tenhle byl dobrej. Asi proto, že to nebyla třikrát pomletá sekaná ale normální kus kuřecího.

Do Stockholmu jsme se dostali po dvou hodinkách, jenže jsme se hned ztratili a jezdili pořád někam mimo. Nevim, jestli jsme bloudili hodinu nebo dvě anebo jenom půl, prostě jsme bloudili, zato to byl pěknej sightseeing. Nakonec borci odvolili, my jsme našli kešku a pak se šli projít Stockholmem.

Jako řeknu vám, že nic moc, takový jako prostě... nevim, Kyjov, Vyškov, Brno a to i Brno je teda zajímavější, takže Stockholm jako nee. Nakoupili jsme pohledy, já si konečně vyměnil ty zatrápený eura a koupil bráchovi dárek, muhehe. Je to ten na fotce.

Ze Stockholmu jsme ještě jeli do Uppsaly, tam to bylo miliardkrát skvělejší, takový menší město, ale prostě to už bylo to Švédsko, málo lidí, útulný, příjemný, no zamiloval jsem se a dělal z toho pozdvižení a asi se tam odstěhuju.

Domů jsme jako nějak dojeli, ale cestou už jsem myslel, že mi asi upadnou všechny nohy a všechny prdele, doma jsme byli o čtvrt na jednu a já tady teďka fakt vyloženě štěkám jenom proto, že deník se má psát každej den. Tak tyvole jako buďte třeba nasraní, že nejsem podrobnej, ale blogovat ve dvě ráno (ale dal jsem si polívku a kafe!) a ještě vyřizovat twitter a nahrávat fotky a prostě maily a tak (jako jsem možná na "dovolené" ale ono se nic z toho jako samo neudělá, tahle technika už mě sere pomalu a náhradu momentálně fakt nemám tak sorry no, že žiju). Už mám aji posranou náladu tak nahraju fotky, podívám se vůbec, jestli mám na účtě prachy, jinak je to docela kentus hahaha no a du spat, tak zdar sráči a jako buďte rádi, že vám o tom dnešku vůbec píšu, protože jako milý deníčku, dneska jako fakt ne.

Stejně to Švédsko miluju jak sviňa! Hej do zítra, sráči.

Švédský deník: Cesta na sever

2010-05-27T18:07:00.001+02:00

Někdy je to vyloženě jako blesk z čistého nebe, že k vám přijde nabídka, která se neodmítá. Znám lidi, kteří mají štěstí v lásce, ale naopak smůlu na blesky. Také znám lidi, kteří mají v lásce výjimečnou smůlu, na blesky je ovšem užije. Někteří mí přátelé jsou magnety na peníze, druzí na průšvihy, další naprosto na nic, jiní přitáhnou všechno, co je jen možné. Každej to máme jednoduše jinak, což ale není nic překvapivého.

Já momentálně vyjel z trajektu a směruju plochým ranním Dánskem na sever. Asi byste to rádi osvětlili.

O štěstí jsem tuhle nemluvil jen tak pro nic za nic. Šťastně jsem se dostal ke speciálnímu certifikátu od Student Agency, který mi umožňoval navštívit několik evropských zemích a zajišťoval bezplatný lístek jak tam, tak i zpátky. Vypadalo to, že si udělám pěkné prázdniny. Ale smutným faktem je, že nemám peníze, abych si někde v cizině zaplatil ubytování, jídlo a všechny ty kraviny dokola. Pomalu jsem uvažoval, že volňásek zkusím prodat na aukru. Když hodiny odbily za pět minut dvanáct, objevila se u nás Lucka, že má sestřenici Verču v Dánsku na pobytu Erasmus a že ji tam pozvala a jestli nechci jet taky, když mám ten lístek. Domluvil jsem se rodiči, slovo dalo slovo a já měl povoleno. Průser nastal, když jsem si přečetl podmínky uplatnění certifikátu. Jízdenku můžete zakoupit nejdříve pět dní před odjezdem a zároveň v té době musí být v autobuse nejméně 20 volných míst.

V pátek 21. května jsem ráno sledoval rezervace a čísla hrála pro mě. 23. Ve tři hodiny odpoledne už jich bylo jen 17 a já se téměř vzdal svého snu, že do Švédska pojedu. Přesto jsem se sebral a šel se aspoň zkusit zeptat, ona líná huba je holý neštěstí. Měl jsem štěstí. U pokladny SA jsem dělal překvapenýho a že je to průser, protože už tam mám zamluvený ubytování a že jasný, že chápu, že je to moje chyba, ale prostě tohle mě nenapadlo. Paní u pokladny byla vstřícná a domluvila mi to, takže když jsem cestou do Domu pánů z Lipé málem brečel zklamáním, cestou na vlak z Brna jsem málem ronil slzy štěstí. V odjezdu nebránilo nic, ve škole mě bez problémů omluvili.

"Ty tam mezi ty Švédy úplně zapadneš..." konstatovala Handrlová. "Heh, no to jo. Tam před nima nesmím mluvit česky, abych nedostal po hubě za ten hokej," řek jsem jí. No co já vím, třeba teď v IKEA (jako skloňovat tenhle obchodňák, to je nad moje momentální síly, jsem rád, že se skloním do batohu pro pití, není mi zrovna dobře) nebudou už žádný slevy, když jim tam dojde Čech.

Tak či tak, 26. května jsem vstal v sedm ráno, abych jako nepospíchal a mohl se v klidu dochystat. Krásným pomalým tempem jsem si dobalil poslední věci a zeptal se dědy, jestli by mě hodil na vlak. Prý hodil. Kolem desáté mi ale psala Lucka, že jestli tam nechci hodit. Protože ještě nebyly jasný nějaký věci o tom, jak to ve Švédsku vlastně proběhne (zapomněl jsem zmínit, že Lucka a Peši tam doletí letadlem, já tím busem pojedu sám a ještě k tomu o den dřív, na místě se ale paradoxně setkáme prakticky zaráz), uvítal jsem její nabídku, zapomněl jsem ale odvolat dědu ze služby, tak snad se nezlobí, když přišel a barák prázdnej. Dovezu mu za to z IKEA nějakej šuflík třeba, aby to byl stylovej švédskej suvenýr.

Už jenom nastoupit do vlaku byl problém, mám totiž tašku plnou jídla (konzervy, instantní polívky, rýže, těstoviny, těsto v prášku, paštiky, ....) a dohromady to váží asi 287 tun, takže žádná prdel, zvlášť když tu tašku netáhnete na kolečkách, žejo. Nakonec se ale povedlo a já v jedenáct hodin ještě vyjel vyřídit nějaké pohledávky do Bučovic ;-). Ve vagónu jsem si sedl a na empétrojce pustil The Pretender od Foo Fighters. V tý chvíli mi částečně došlo, že tyvole, já jedu do Švédska a prozatím úplně sám! Tašku jsem v Bučkách ponechal na půl cesty ve školní jídelně a modlil se, aby mi ji tam někdo nevybrakoval, protože jinak bych byl docela namydlenej. Nastoupil jsem ve dvanáct do vlaku do Brna a příjemně pokecal s Luckou. V Brně jsem měl za úkol ve Vaňkovce rozměnit eura na švédský koruny. Cesta kolem Tesca byla uzavřena páskama, všude stáli policajti, asi nějakej těžkej zločin, tak se to muselo celý obcházet. Já si pořád nemohl uvědomit, kde je ve Vaňkovce směnárna, na netu jsem se koukal, že je to v prvním podlaží. První podlaží bohužel není první patro, jak jsem se domníval, alespoň teda v Brně ne, tam to znamená, že první podlaží rovná se přízemí. Takže jsem absolvoval krásnou cestu druhým podlažím až na konec Vaňkovky, kde byla mapa a já si teprve tam uvědomil, jak jsem pitomej. Tak jsem zas po eskalátoru sjel do prvního podlaží a dokončil okruh. Po cestě jsem asi čtyřikrát zastavil, protože ta taška už se nedala nýst. Na lavičce jsem zbaštil pár chlebů a konečně našel směnárnu. Borec ale zrovna neměl drobný ve švédskejch korunách, takže jsem se jen zbytečně vysílil.

Bylo čtvrt na dvě, tak jsem se rozhodl, že pomalu půjdu před Grand na autobus. Ono je vlastně dost zbytečný zmiňovat, že jsem tam šel pomalu, protože s tím olbřímím nákladem jsem se těžko mohl pohybovat rychleji než želva na útěku z Fox River. Úspěšně jsem se dobelhal před Grand a rezignoavně jsem sebou plácl na bágl a čekal půl hodiny na odvoz do Prahy. (Tyvole, tady v tom Dánsku, tady je milion větrných elektráren, ale žádná se netočí! Možná je to tím, že je tří čtvrtě na šest ráno.) Usadil jsem se na sedadle a přemýšlel, kdo bude můj spolusedící. Na poslední chvíli naběhl do dveří takovej plešatej kovboj, tak jsem protočil panenky (ale co si budem povídat, on vedle sebe taky nečekal zrzavýho Švéda) a tvářil se mile. Jelikož ale před náma bylo jedno dvojsedadlo volný, borec to udělal rychleji než já a do minuty už ho okupoval. No prima, takže jsem měl volno.

V telce hráli Alžbětu: Zlatý věk. První hodinu jsem s nima držel krok, pak jsem se napíchl na jejich poprockový rádio a celou cestu si ťukal do rytmu. Deset minut před půl pátou jsem napsal Terce, že za deset minut budu na Florenci. Ona bleskově odepsala, že tam není. Já jí napsal, že doufám, že si dělá prdel. Nedělala. My jsme se sice domluvili v pátek, kdy do Prahy dojedu, ale nějak jsme se o tom zapomněli zmínit třeba v úterý. I tak se ale obětovala a přijela navštívt svého oblíbeného turistu aspoň na těch čtyřicet posledních minut. Pojedli jsme u Burger Kinga, já mezitím dočetl Křest svatého Vladimíra. Pak jsme se rozloučili u autobusu, okecali poslední díl Lost a Terka si všimla plešatýho chlápka, kterej vypadal jak Widmore. "Tvůj spolusedící..." prohlásila. "No to snad ne, se ho budu bát." - "Co ty víš, kde budeš sedět." Nevím, jak to ta holka zpropadená věděla, ale fakt jsem vedle něho seděl. Naštěstí bylo za ním volný dvojsedadlo, tak jsem ho obsadil.

Zkusil jsem rozjet zakletý wifi připojení, který opět nějak nejelo, takže jsem smířlivě zabalil netbook do batohu. Steward mi donesl kafe a pustil Tróju. Protože ten film nenávidím, přeladil jsem opět na jejich rádio a vydržel to celý ty tři hodiny. Jen co jsem dopil kafe, borec rozhlásil, že jim kleknul kávovar, takže další horký nápoje už nebudou. No to mě nasralo, protože já si zrovna začínám pěstovat krásnou závislost na Nescafé 3v1. Fakt tyvole díky, no.

Po Tróji tam borec pustil Ostrov, toho jsem viděl hodinu a půl a pak mě to přestalo bavit a zapnul si mp3ku, nakonec jsem ale už potřetí přeladil na jejich palubní hudební vysílání. Jo, ještě jsem chtěl zmínit pasovou kontrolu v Německu. Můj pas si prohlídli a usmáli se a šli dál, což znamená, že odteď můžu do Německa bez problému pašovat trhaviny, to je skvělý zjištění. No Charles Widmore přede mnou to štěstí neměl, protože jeho pas (a pár dalších) si vzali na stanici. Byl z toho docela vyvalenej, mohl jsem ho tak blíže přezkoumat a vypadal spíš jako klon Widmora a Milana Kňažka, tak se těm Němcům ani nedivím, že jim byl podezřejel. Navíc to byl Slovák.

Takže teď zase zpátky k Ostrovu. Film skončil a borec vyhlásil noční klid. Napojil jsem se na rádio (kua, teď se na mě Kňažko otočil a jde spat, on to ví, že o něm píšu, on to tyvole ví!) a usnul. Několikrát jsem se probudil, pustil si jednu epizodu South Parku a pak opět usnul. Ve čtyři jsem se vzbudil na trajektu z Německa do Dánska. Třičtvrtěhodinovou plavbu (ha, Kňažko se zas otočil, to asi proto, že už o něm nepíšu!) jsme museli strávit na horní palubě. Nasralo mě, že foťák je dole mezi zavazadlama, čili jsem to nemoh vyfotit a to bylo na hovno. Stanul jsem na vyhlídkové venkovní terase, obul se do mě severák a já s problémy zapnul bundu, kterou mi mamka před odjezdem ještě upravila, aby se vůbec dala zapnout. Opřel jsem se o zábradlí a čuměl do vody a všude okolo. Do sluchátek jsem pustil The Adventure od AVY a najednou jsem to zase pochopil, že tyvole já jedu sám do Švédska! Strašně jsem tomu začal smát a byl hrozně šťastnej, bylo to úžasný. Vždyť v autobuse jsem tu skoro nejmladší, když nepočítám to malý korejský děcko, který o sobě někdy dává brekem vědět, abych nezapomněl, že teď na blogu nemůžu moc machrovat. Každopádně jsem tu ale nejmladší pasažér, kterej někam jede úplně sám a to je fakt tyjo, to je prostě neskutečný. Jsem z toho vážně odvázanej, vzrušenej, úplně mě ten pocit svobody naplňuje, to jste nezažili, to musíte zkusit. A teď jako já nevim, představte si, že jedete sami prostě do Švédska a zrovna stojíte na trajektu a čumíte do vody a jste kurevsky daleko od domova. Nejde tady o ten pocit, že jste jako snad vypadli z domu, to ne, ten pocit nemám, ale prostě jde o to, že jsem prostě někde jinde a jsem tam sám! Ježiši, to je úžasný, ani bych se nedivil, kdyby ta moje euforie neroztočila ty nehybný větrný elektrárny tady.

Ah, no prostě hrubý. Na trajektu jsem zkusil jít do směnárny, ale fakt jsem nečekal, že by byla ve čtyři ráno otevřená. Na palubě mě najednou zastavil týpek a zeptal se: "Is this a motor?" a ukázal někam za mě. Já se otočil a řekl jsem, že "I'm not sure." On zavrtěl hlavou a ukázal mi přesněji na můj batoh, kde vyčnívala flaška od rajce a zeptal se znovu: "No, is this a water?" Jako ono se to dá lehko přeslechnout, když s divným německým přízvukem říká lámaně [moutr] a myslí tím vlastně [voutr]. Jsem ho opravil, že [Jes, ic e votr] a von, že jestli by si to moh půjčit, že mu spadlo cigáro dolů na záchranej člun a že by bylo asi "kinda uncool" kdyby to jako neuhasil. No tak jsem mu to "Sure, here you are" půjčil a on tam vilil půlku té půky, co mi tam zbyla a že jako "Thank you, I hit that" tak jsem mu jasně řek, že je "Welcome" a "Not at all" a borec někam zmizel.

Na další trajekt jsme přestupovali v Malmo v Dánsku a pluli dvacet minut do Malmö ve Švédsku. To bylo tak někdy v sedm hodin. Pak jsme jenom jeli a jeli, já se podíval na další South Park, ignoroval film Prázdniny, co borec pustil do televize, chytl jsem se až na The Departed, třetí film: Hellboy, ten už jsem viděl pětkrát, na toho mě neužilo. Původně jsem měl dojet do Linköpingu o čtvrt na dvě, no dojel jsem o čtvrt na čtyři a pak tu do třičtvrtě na pět čekal, až pro mě přijede Verča. Seděl jsem zoufale na lavce, jedl bábovku, pil poslední vodu a dočítal Cestu. Náhle se zjevila moje spasitelka, protože začínala být fakt kosa a hezky profukovalo. Protože můj bágl váží těch několik tun, ihned jsem zavrhnul možnost, že bych se třeba šel někam podívat. Takže jsem prostě jenom seděl a četl si a zíral na korejce, co si na lavce vedle mě lízal zmrzlinu. Fakt hovado v takové kose ještě nanuka.

Verčou mi cesta sdělila svoje plány, já to radosně odkýval, protože se mi to líbilo. Na koleji jsem se konečně zcvilizoval a vlezl na net. Za chvíli dojede Lucka a Peši. Muhahaha. Tývole, to bude krása, prostě krása!

Všechny cesty vedou do Říma 4/4

2010-05-27T17:32:00.002+02:00

Poslední ráno v kempu. Poslední (a zároveň první) snídaně, poslední vyčištění zubů, poslední, poslední, poslední. Prostě konec. Rozloučili jsme se s pohodlnými matracemi a otráveně jsme nakráčeli zpět do autobusu. Začalo pršet. Do deseti minut se na nebi rozpoutala čertovská svatba. A prý, jestli chceme zajet k moři. Všichni chtěli. Nejvíc Ondra, který si vytáhl speciálně plavky, že si v něm i zaplave.

Postupem času se začalo nejenom víc zhoršovat počasí, brzy jsme taky s klukama zjistili, že náš minulý výlet za vůní slané vody se zřejmě ubíral špatnou cestou (ačkoliv plánek ukazoval jasně: následujte kanál, který ústí do moře, což jsme splnili). Tak či tak, v tom dešti stálo moře za houby, proto mi přišlo divný, že většina autobusu na otázku: "Chcete se jít projít?" řekla téměř sborově "Ano!", načež madam průvodkyně oznámila do mikrofonu: "Tak teda ne," a řidič se rozjel. Všichni začali mrčet a nadávat, řidič se nasral, něco na nás do mikrofonu štěkl a prostě se jelo. Nestěžuju si, komu by se chtělo chodit po mořském úbočí v exkluzivním lijáku? No dobře, očividně jsem zůstal sám, kdo nechtěl.

Brzy jsem opět usnul a probudil se opět v Římě. Furt pršelo, což zkazilo celej ten den jak jen mohlo. Vlítli jsme do metra a hned prvním vlakem odjel manžel profesrky Moučkové - Moučka. Moučka normálně vlezl do vagónu, zasmál se, mával nám a teprve pak mu to došlo. Setkali jsme se s ním asi za hodinu ve Vatikánu. Na Vatikánu dle mého není vůbec nic k vidění, prostě jenom velký stavby, velký sochy, všechno mramorový a divný. Prohlídli jsme si nějakou tu baziliku a pak si šli koupit do stánku jídlo. Já se musel podělit o jednu ze svých dvou baget, protože kluci si ty svoje zapomněli vzít. Doma jsme před odjezdem dostal nakázaný, abych se zbavil těch drobáků, takže jsem za kinder bueno černochovi u pultíku doslova vycentoval dvě eura a arabáčovi, co tam stál s ním jsem hezky poděkoval a řekl: "See you, guys." Byli hrozně rádi.

Zbytek volnýho času jsme se schovávali pod nějakou tou kolonádou. Na deštník se mi vysral holub. Následně jsme se nastražili vprostřed chodníku petku od koly a čekali, kdo do ní kopne. Většinou to byli lidi mladí, kteří místo pod nohy čuměli podezřívavě vzhůru, k Bohu (kterýmu mimochodem dlužím tři dárkový koše za tři výhry v hokeji na MS, slíbil jsem mu to totiž na twitteru).

Z Vatikánu jsme si štrádovali k Andělskému hradu. Dovnitř jsme jako jedinní nešli, místo toho jsme bezúspěšně hledali kešky. Když nás to přestalo bavit, zakempili jsme na prolízačkách kousek vedle v parku, sestřelovali jsme racka z hlavy jedné sochy a lezli na opak torza (rozuměj socha bez hlavy) v životní velikosti. Místo prohlídky muzea uvnitř hradu jsme si vymysleli vlastní adrenalinový program. Sice jsme všichni došli poněkud ehm... jak říct slušně špinaví? Aha, špinaví.

Pršelo pořád a pořád a nás už to fakt nebavilo, průvodkyně nás nahnala do Pantheonu. Ten je možná velkej a má kopuli větší než Andorrra, každopádně tam není nic k vidění, proto jsme využili rozchodu a prchli na blízké náměstí, že si koupím nějakej suvenýr, abych dovezl domů důkaz, že jsem fakt v tom Římě byl. Nic jsem ale nemohl vybrat, proto jsme si řekli, že půjdem na pizzu. Předtím jsme ale dostali chuť na zmrzku. Statečně jsme zmrzlinu doblízali, což v tom lijáku působilo poněkud komicky, ale budiž, do Říma nejezdíte každej čtvrtek, že ano. Teď už jen zbývalo vybrat vhodnou restauraci.

Jakmile jsme se jen přiblížili k veřejně vyvěšenýmu jídelnímu lístkum, už tam přiběhl personál a chtěl nás nacpat dovnitř. Když jsme viděli ty ceny, brali jsme roha. Do toho všude ti černoši, co vám cpou deštníky a šátky a samý kraviny. Místo "No, thank you," jsem uvažoval nad slunce jasnějším "No, fuck you," protože byli neodbytní jak lepra. Náhle jsme uviděli jednu malou hospůdku a pizzu za pět euro. Vypadalo to tam hezky, zevnitř ale zase vylítla čarodějnice a lákala nás do své perníkové chaloupky. Já chtěl jít pryč, protože mě zase nasralo, že mi někdo něco podstrkuje, ale Nik zavelel, ať jdem dovnitř. Objednali jsme se tři margheritty a baba nerozuměla ani slovo anglicky. Furt nám cpala pastu a koláče, my trvali na pizze. Když jsme si neobjednali nic k pití, vypadalo to, že jí z otevřené pusy vyleze Voldemortův Nagini. Houkla za bar na svoji hezkou dceru, že tři marghertitty. Dcera vzala pizzu a dala ji ohřát do mikrovlnky, aby se rozpustila mozzarela. Po deseti minutách nám baba jaga nedonesla na stůl pizzu, nýbrž třícentimetrovou buchtu, která se tvářila, že ta rozblemcaná mozzarela z ní dělá pizzu. Nedalo se ukrájet ani pokousat, páč to bylo gumový jak barumka. Nedalo se to ani jíst, protože to po čase i ztvrdlo. Bylo to velký jak malej talířek (naštěstí) a mastnota se z toho dala stáčet do kanystrů. Ondra to dojedl celý, já spořádal jenom půlku a pak jsem se na to vysral, protože to nemělo význam. Nik nechal jeden klínek. Došla jagizna, podívala se na mě a štěkla: "Manžer! Manžer!" abych to jako dojedl. Jsem jí řekl, že "No, it was really disgusting." Ona nerozuměla, tak ukázala na mozzarelu, která teď spíš vypadala jak ztvrdnutej vápenec a zahulákala: "Mozzarela!" Odpověděl jsem jí: "NO, I think, I'm gonna puke." Samozřejmě to nepobrala a nasraně mi talíř odnesla. Zaplatili jsme a mám dojem, že mě i uhranula nebo něco. Svině!

Pokračovali jsme do zmrzlinářství. Kluci potřebovali na záchod, tak vlítli do nějaké chodby, já na ně čekal. Nik se vrátil a objednal si jahodovou, pak došel z toalet Ondra a naložil si kiwi. Já si řekl, že by nebyl blbej nápad taky vykonat potřebu, tak jsem vlezl do uličky. Nápis toalety na dveřích vyloženě vyzýval k zatáhnutí za kliku, ale nápis o trochu víc dole hlásal "Private". Milé děti, ony to byly hajzly pro personál. No ale když už jste v tom, přece nebudete másla a dokončíte to. Vypadalo to tam fakt krásně, no. Všude bordel, v koši vyhozený použitý vložky a nějak jsem nezjistil, jak se splachuje a jak mám docílit toho, aby mi z kohoutku tekla voda. Tak jsem jim tam nechal dáreček a utekl.

Hned potom jsem konečně sehnal nějaký ty suvenýry, dárky a tak a opět se ukázalo, jakej jsem debil. Vlezl jsem do obchodu a hned u vchodu byl takovej plastovej koš. Pohotově jsem do něj obrátil obsah kapes a šel si na pohodu prohlídnout zboží. Po chvíli jsem se podíval ke dveřím a do koše si nějaký dvě Japonky odkládaly deštníky. Stane se, no.

Šťastně jsme se opět jako skupinka dali dohromady u kašny a všichni vykládali, jak měli skvělou pizzu. My jsme radši mlčeli a následovali vedoucí k fontáně Di Trevi. Ta je fakt hezká, o tom žádná, ale i přesto, že lilo jak z konve, bylo tam lidí jak much na zdechlé kočce. Odtud to pak bylo jen pár kroků ke Španělským schodům. Prostě schody, nic víc nehledejte. Pobavil tam jeden černoch, kterej měl na hlavě místo čepice naraženou igelitku z Intersparu a vypadalo to jak turban. Dorazilo mě, že z bundy vytáhl rolexky a působil ohromně věrohodně. Do sparu jsme ale taky zamříli. Nakoupili jsme brambůrky Snuffles (rozuměj Prickles, rozuměj Pringles), sušenky Rondo, produkt Nuttela2go a italský škopky v láhvích po 0,66 litrech. Pak jsme se vrátili na metro a sedli do busu.

Pustili nám Anděle a démony, já a Nik jsme si načali piva mým zbrusunovým otvírákem I <3>

Ráno pustili do éteru Vratné lahve, hezký to český film. Zrovna při scéně, kdy se Tkaloun a Tkalounová potápí s balonem ve vodě, chcípl nám potřetí autobus na křižovatce kdesi v pustině. Zachránil nás autobus Student Agency. Klikař, Skin a Kanaďan to komentovali jako: "Ježiši, on nám pomáhá nějakej Pražák, fuj!" což byl poloviční znak čuráctví, protože maj být rádi, že jsme to vůbec rozjeli. Když bus SA odjel, zjistil Kanaďan, že to byli vlastně Brňáci, tak málem začal aplaudovat, čímž svoje čuráctví stvrdil. Možná byl ale z těch tří jedinej normální, protože podle všeho chodil s jedním ze dvojčat, který na zájezdu byly taky. Takže má buď prachy anebo velký péro, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Jen co jsme šťastně dorazili do Brna, chcíplo nám to počtvrtý. Opakovaný vtip přestává být vtipem, kupodivu se ale hodně lidí smálo. Po patnácti minutách jsme opět nastartovali, vylodili Brňáky a odjeli domů. Juchej!

Došel jsem ale k zajímavýmu závěru: Ať už jste v Římě nebo v Brně, všude prší stejně. Můžu si teď Itálii odškrtnout na mapě, v životě už tam nepojedu. Takže arrivederci, sráči.

Všechny cesty vedou do Říma 3/4

2010-05-25T22:05:00.001+02:00

V pátek mi zvonil budík o půl paté. Já píchal do Nikovy matračky na palandě, abych ho vzbudil.

"Co jé?"

"Půl šesté, musíme vstávat."

"Nasrat."

Nasrali jsme kolektivně a vzbudili se za deset šest. Fofrově jsme nabalili do batohu to nejdůležitější, co nám zbylo k přežití a rozespalým kempem (i tempem) jsme se šouřali k autobusu. Dostali jsme balíček se snídaní - dva chleby, dvě máslíčka, dvě marmelády, jednu nuttelu, jedno fruko a kafe zdarma. Nik si to svoje kafe zdarma nechtěně vylil, já si to svoje alespoň vychutnal. Jídlo jsem si nechal na později a brzo jsem opět usnul. Střídaly se obvyklé polohy známé z první autobusové noci, až jsme nakonec dojeli k Neapoli. Jo, k tý Neapoli, co leží u Tyrhénského moře. Přesně tam.

Takže přesně tam někde leží Vesuv, na kterej jsme měli namířeno. Cesta to bylo dlouhá, klikatá a ostře řezaná, fakt mě fascinuje ten autobusák, že to zmákl vyjet až na to parkoviště. Škoda jenom byla, že to parkoviště nahoře zablokoval, protože se odehrála stejná situace jako v Rakousku a autobus prostě chcípnul. To celkem naštve, zablokovat parking na Vesuvu, no. My jsme to tam nechali stát, já nabalil bagety a pití a vyrazil na první kešku. Nacházela se kousek pod parkovištěm, doslova jsme ji objevili ve sračkách... protože si na to místo chodí kamioňáci ulevit. Ale našli jsme ji! Já tam odevzdal Lucčin geocoin a našel tam nějakej německej coin. Tak ho zas někam zavezu.

Se zpožděním jsme vystoupali na Vesuv, vyfotili se milionkrát, dostali nadaný od taloša, že prej nemáme lozit na jakejsi kameň. Aby se neposral, stejně tam lozili všeci. Každopádně když jsme obešli celou sopku skoro dokola, museli jsme zas jít dolů. A maličko jsme nestíhali. Cestou zpátky jsme vzali s Nikem dva velký šutry tátům na skalku a já po cestě rychle rozebíral Vesuv - čili jsme kradl kamínky, co jsem dovezl dom kámošům jako suvenýr. Jestli to tam takhle dělá každej, tak tyvole, za chvílu to nebude sopka ale termální lázně s nulovou nadmořskou výškou.

Zrovna v největším spěchu se Ondrovi urvaly sandále, takže to nějak provizorně vyřešil a my jsme to normálně seběhli dolů na čas! Přesní jak švýcarky. Prostě pecka. Takže nám nic nebránilo odjet do Pompejí, autobus už fungoval. Takže posílám gratulace. Takže cajk.

Z Vesuvu jsem byl uchvácenej, z Pompejí jenom o maličko míň. Je to fascinující, zbořený a opravuje se to. Všude tam jsou podzemní prameny vody, takže se tam napijete zadarmo, což jsem s Ondrou hojně využíval. Ondrovi se tam taky povedlo odrovnat takový to lano, jak tam visí prověšený mezi dvěma sloupkama, abyste tam jako nelozili. Prostě si na něj sednul. Nik se tak smál, že z euforie urval nějaký velký kvítko, vypadalo docela vzácně. A tak jsme se radši spakovali a šli.

Chtěli jsme zkusit tu slavnou neapolskou pizzu. Na přechodu nás odchytil nějakej Ital, že jako máme jít na pizzu s ním. Tak jsme šli. Normálně vlítl do silnice, zastavil tam kvůli nám dva autobusy a několik aut, prostě nám udělal koridor. Před restaurací seděli nějací tři jeho kumpáni a on na ně cosi kýval, no vypadalo to, jak mafie a my za chvíli skončíme pod kudlou někde a budou z nás akorát orgány v igeltových sáčcích. Nakonec to dopadlo dobře, dali nám pizzu, ale byla nic moc. Postupem času vylezlo z vylidněné restaurace ještě asi dvacet zaměstnanců, kteří očividně neměli co dělat, tak seděli na obrubníku, kouřili, psali smsky a čuměli na nás, jak jíme. Potom tam dojel chlápek s dvanáctiletým klukem a dovezli mega pytel mouky. Přemýšlel jsem, že když už tam dělají tuhle aro rozmraženou pizzu, jestli to není náhodou taková finta na zákazníky, že jako vždycky dovezou pytel a až odejdem, zas ho z tama odvezou. Že by to bylo prostě takový rodinný dědictví. Vrchol byl, když dvanáctiletej kluk šel s tím autem vycouvat, to mě dorazil. A do toho byl vtipnej Ondra, když prvně vlezl do skladu a pak do kuchyně, když hledal záchod. Byli jsme fakt rádi, že jsme pryč. A pizzu neměli dobrou ani trochu.

Ve jménu hledání poštovních známek, takhle jsme strávili další půlhodinku. Pošta byla zavřená, černoch ze stánku mě poslal rovně a doleva. Tam jsme našli benzínku, tak jsem to zkusil. Mařka vůbec nevěděla, tak jsme šli zase zpátky k jednomu stánku. Mařka nic neměla, ale věděla, že nejbližší prodejna je někde kilometr cesty v centru. Kluci řekli, že na mě serou a tak jsme šli všeci na zmrzku. Měli ju hustou jak sviňa! Zbytek volnýho času jsme seděli na lavce a dělali po čem hovno. No, doslova.

O šesti jsme vlítli na kafe a dostali na večeřu párky. Následně nás vyhodili v jakýmsi supermarketu, velký to bylo jak kráva, ale nikde se nedaly koupit známky na pohledy. Tak jsme aspoň jezdili po schodech nahoru a dolů a nakonec se vrátili k autobusu. Zakempili jsme na obrubníku. Najednou se tam zničehonic zjevil takovej asi čtyřicetiletej taloš a ptal se, z kama jsme jako dojeli. Nejdřív jsme se teda museli najít na společné anglické vlně a až pak jsem mu řekl, že Czech republic. Šrotovalo mu to v hlavě, to šlo vidět, ale asi to byl dement, když pak řekl: "Ooooh, I know, New York?" Tak jsme se dost nachlámali a opravili ho, že "Czechoslovakia, you know?" a jemu to konečně docvaklo. Fakt nesnáším lidi, co si nějak neuvědomujou, že už starý dobrý Československo sedmnáct let neexistuje. Kretén. Ještě se ptal, jak se nám jako líbí Itálie, tož mu říkám, že great, but you know, it's not Czech republic. No usmál se, asi mi hovno rozuměl a popřál šťastnou cestu dom. Taky jsme mu popřáli, ať dojede dobře dom a pak jsme nalezli do autobusu.

Tma se dala krájet na deka a prodávat v masně, když řidič zabloudil a my přijeli do kempu o hodinu později. Já mezitím spal a Skin si mě natáčel na kameru a Kanaďan do mě prej drbal nějakou tyčinkou nebo co. Doufám, že to nebyla metafora a že ta tyčinka byla fakt jenom tyčinka. Nevim, jakou v tom hrál úlohu Klikař, ale pokud zrovna nedělal shyby na tyčce od takové té vrchní poličky, beztak se toho taky účastnil. Ale tak hlavně, že se opice baví, člověka to rozhodit nemůže.

V noci jsme zase vlítli na karty, rozemleli Ondru v pokeru a radši už nepodnikali vycházky k moři. Nevím, v kolik jsme šli spát, ale rozhodně to bylo slastný snění. Na ty poslední dva dny jsme museli nabrat hodně sil.

Tak my už jdeme do finále a za volné místo na disku vážně dík

2010-05-25T15:19:00.002+02:00

Seriálová sezóna skončila. Tedy ta hlavní, čímž mám na mysli tu, která začne na podzim a skončí v květnu. O tom, že pro mě seriálová sezóna znamená vlastně celý rok (protože neexistuje týden v roce, kdy by nevyšel alespoň jeden seriál, který bych nesledoval) raději taktně pomlčím. V čem byla tahle jiná než ostatní?

Skončilo LOST. O tom už jsem se však zmiňoval včera.

How I Met Your Mother se konečně svezlo na hranici a právě balancuje mezi totální lhostejností a totální nudou. Že už to je neúnosné, o tom svědčí celá pátá řada, která jenom v několika dílech ukázala, že si alespoň ten balanc zaslouží. A v září bude hůř! HIMYM season 6. Johnny Cash má ale vždycky pravdu, takže: Sooner or later, God's gonna cut you down.

Dalším sitcomem na přetřes je The Big Bang Theory (link). Ten stejně jako předešlé HIMYM letos objevili téměř všichni a je jen otázkou času, kdy do slovníků nespisovné češtiny pronikne bazinga. Achjo. O seriálu ale na rozdíl od toho paskvilu nahoře můžu mluvit jedině v dobrém. Protože minimálně pro mě se TBBT vypracovává stále vzhůru a zároveň zůstává jediným seriálem, na který se nemůžu dívat s anglickými titulky. Já ty vtipy takhle prostě nepochopím. Tak doufám, že bůh z CBS bude vědět, kdy skončit. Čtvrté sérii dávám zelenou.

CBS pro mě letos hrála jenom na pobavení, proto jsem vzal za vděk čtvrtou sérií Rules of Engagement (link). Tenhle sitcom jako jediný dokázal, že je prostě nejlepší. Opravdu nestavím na první příčku Přátele, opravdu je RoE mou srdcovkou a kultovní záležitostí. Když samozřejmě nepočítám IT Crowd, to je totiž úplně jiná kategorie. Britský seriály prostě patří jinam. Jsem jenom potěšen, že se z vedení CBS ozvalo, že pátá série na nás už čeká. A my čekáme na ni! Já v první linii!

Když už jsem načal ty britský seriály, měl jsem tu čest seznámit se s Misfits. Šest dílů něčeho tak divného, až vlastně geniálního. To už ale skončilo dávno. Nicméně zářez si to zaslouží. A vy se na to rozhodně podívejte. Dřív, než začne druhá řada.

Stanice ABC se letos také činila. Nejenom Ztracenými, ale hlavně zkusila vsadit na Flashforward (link). FF byl ovšem podle mě tak stupidní a blbý, že jsem jej po sedmi epizodách s radostí odstřihl a smazal. Tento seriál si nezaslouží být součástí mé DVDtéky. A fakt, že si tenhle fakt uvědomilo i vedení - tudíž seriálu zakázali vstoupit do druhé série - svědčí o tom, že ne všechno s logem ABC musí být nutně úspěšné. Nápad může být dobrý, ale na provedení hlavně záleží.

Cougar Town (link) na stejné stanici měl za úkol pobavit a všechny nalákat na Přátelskou Courteney Cox jako čtyřicátnici, která nikdy nezestárne. No, zestárla, jde to na ní vidět, ačkoliv všech těch 24 pitomě trhlých dílů svědčí o tom, že si to bohužel stále odmítá přiznat. Přese všechnu tu infantilnost a vyloženě americkou blbost si mě však CT něčím získal. Nechám to až na druhé řadě, abych přišel na to, proč se na to vlastně pořád ještě koukám. Možná jen kvůli tomu úžasnýmu soundtracku.

Jejich posledním "hitem" mělo být V (link). Sci-fi remake o mimozešťanech s esem v rukávu jménem Elizabeth Mitchell. Prvotní nadšení vystřídala kardinální nuda. Momentálně mám seriál rozkoukaný a uvidím, kdy se odvážím dokoukat první sérii. Vzhledem k tomu, že oproti FF si právě V získalo druhou šanci v druhé sérii, zřejmě by to mohlo být lepší.

Stanice FOX letos pro mě zůstává číslem dvě, protože odvysílala druhou řadu Fringe (link). V první řadě jsem se půlku série potýkal s nutkáním všechno vypnout a spálit. V druhé půlce mě Olivia konečně chytla za srdíčko a druhá řada už jenom vylepšovala, vylepšovala a vylepšovala. Zpackaný FF měl být prý náhradou za Lost. Náhradu za Lost ale může udělat jenom starej dobrej J.J. Abrams. Takže ji udělal. Akorát o rok dřív. A na jiné stanici. ABC, you may go fuck yourself.

Hodně plusových bodů si zaslouží i za seriál Glee (link). Tenhle tak trochu "gay" (jestli víte, jak to myslím) muzikálový seriál je tak příšerně naivní a zračí všechno to, co nesnáším na té příšerné american high school fucking culture a paradoxně se mi to líbí. No, co si budeme povídat, Glee má příběh, kterým si můžete podložit kratší nohu stolu. Jenže když začnou zpívat a tančit a hrát, vždycky to vystoupá do výšin. Koncentrace talentovaných tváří: 500 na metr čtvereční. Seriál však ještě do finále nevstoupil, od poslední epizody jej dělí ještě tři díly. Ačkoliv tendenci má spíše klesající, stále se drží vysoko nad vodou. A zřejmě proto si FOX objednal další dvě série.

Mezitím na FOXu skončil i Dollhouse (link). Důstojně odešel po dvou sériích a myslím, že je to jenom dobře. Ačkoliv to právě teď není nějakej televizní blockbuster, za několik let to dozraje (když dozrajeme i my všichni) a pak to bude klenot. Uvidíte, že jo.

Kdo si drží prim v největším přínosu mojí duše, to je jednoznačně Showtime. Jejich Dexter (link) se čtvrtou sérií naprosto zbořil hranice fascinace a přikoval mě do křesla tak pevně, že jsem z toho i těžce dýchal. Naopak jsem během roku dohnal Californication (link), abych pak mohl spolu se všemi ostatními dorazit finále třetí řady shlédnout s ostatními. A o tom, že Hank Moody je fucking genius a David Duchovny je hell an actor se budu klidně prát do skonání. Showtime jednoduše natrhl všem prdel. A já už fakt nemůžu dospad podzimu na další série obou seriálů.

Čemu jsem letos dokázal odolat, to byli Heroes (link). Ačkoliv prý poslední (ano, seriál byl po této sérii utnut, uvažuje se o závěrečném filmu) řada stála fakt za to, už jim nevěřím ani nos mezi očima. Moje sbírka sice bude nekompletní, ale kdo stojí o seriály, který měly celý tři série (nebo čtyři volume, oni to mají hrozně divně rozdělený) abych jim dokázal věnovat maximální pozornost. Projevil se zde tzv. Prison Break efekt. Když někdo prostě neumí natahovat, ať se na to radši vysere. Závěrečný film PB jsem vypnul po čtyřiceti minutách a v životě už to nechci vidět. Hrdinové vždy patřili mezi mé nejoblíbenější. Ale už jsem poněkud náročnější a sledovat neustálé zvraty a pořád stejně krásnou Hayden Panettiere, na to už jsem asi starej. Každopádně nic try, bitches. NBC si letos u mě ani neškrtlo.

Jenom taková krátká zmínka - Warehouse 13 stojí za houby. Na to jsem tuhle sezónu taky přišel. A Happy Town mě přestalo bavit hned v půlce pilotního dílu. Nyní už jen toužebně očekávám letní HBOvskou upírskou megalománii True Blood (link). A ta má letos podle mě dost slušně nakročeno. Uvidíme, jak si se třetí řadou poradí. Já jim fandím. Už jenom díky jejich reklamní kampani. O Pravé krvi si povíme až v září. To zrovna skončí... A začne seriálová sezóna 2010/2011. Kdo už se těší?

Teď už nastává jen finální rituál. Vypálit všechny seriály, které jsem za rok nastřádal (počítám i ty, které se již nevysílají, nejsou aktuální, stáhl jsem si je do zásoby, ...). Je čas uložit nějakých 150 GB na kulaté nosiče. Tady ještě bude žhavo. Hell yeah!

LOST is gone. Like... forever.

2010-05-24T20:13:00.003+02:00

Kdybyste mi položili otázku, jaký je můj nejoblíbenější seriál, zcela určitě by to už nebyl Lost, jako tomu bylo kdysi před pár lety. I tak je ale právě Ztracenými zaplněný celý třetí stupínek na pomyslném žebříku nejlepší desítky. Proč je vlastně Lost tak jedinečný? Teda, jedinečný pro mě.

V přátelských kruzích jsem "seriálovej magor". Já si to normálně přiznávám, protože je to pravda. Někdo hraje celej den World of Warcraft, někdo posiluje, někdo plete košíky, já se divám na seriály. Na hodně seriálů. Jenže o tom už mluvit nemusím, to jsem ve své vlastní blogsféře zmiňoval už bilionpětkrát.

Na Lost mě teď zpětně fascinuje, jak se za těch šest let naprosto změnilo. Z "klasického" (zároveň naprosto unikátního) příběhu s bojem o přežití v pozadí se to do druhé série změnilo v tajemnou konspiraci. Ve třetí řadě jsme té konspiraci přišli na kloub, abychom zjistil, že vždycky existuje nějaký ten muž za oponou. Čtvrtá řada přinesla naději a taky dost akční náser, boj o přežití se vším všudy. V pětce jsme nakonec přičichli ke všem těm věcem, který jsou na pomezí vědeckého vysvětlení, nicméně budiž. Tady zmizelo to všechno, co jsem na Lost hlavně miloval. Fakt, že všechno je vlastně jakýmsi způsobem "reálné", vysvětlitelné, logické, odůvodněné. Šestá řada pak změnila naprosto všechno a já se poprvé vzdal smutně naděje, že teď už se všechno zvrtlo ve jménu víry.

Šestá řada je určitě nejméně zdařenou sérií celého seriálu, myslím, že o tom lze jen těžko pochybovat. Vysvětlování záhad v jedné epizodě naprosto nulové, v dalším díle pak rychlostí jedna záhada shrnutá do jedné sekundy. Prostě a jednoduše jakoby došly síly a chuť nás vyšťavit a všechno objasnit.

Seriál asi měl skončit tak, jak skončil. Ačkoliv jsem sám naprosto nepochopil, co se to sakra stalo, po pár hodinách jsem zážitek vstřebal. Pokud stále někdo tápe, doporučuju rozhodně pořádně poslechnout rozhovor v kostele. Ten totiž mluví o všem. O vlastně docela chytrém konci. O tom, jak všechno vlastně dopadlo tak, jak to dopadlo. Co rozhodně bylo hezké, i když možná smysl postrádající, to byl ten perfektní návrat k začátku. Na konci.

Vím, že hlavně šestá série byla přeplněná logickými chybami, nesmyslnými vysvětleními a zbytečnostmi, se kterými prostě většina z nás spokojená nebyla. I přesto si myslím, že Lost dokázalo něco velkého - i přes svých šest sérií se nikdy nezvrhla v nic, kvůli čemu bych vstal od obrazovky a řekl: no tak tyvole, tohle už přestává všechno. Pokaždé se objevilo něco, co mě dokázalo uchvátit. I když to byly třeba jen dvě minuty z celých epizodních čtyřiceti.

Upřímně teď ale nevím, jestli mi bude víc chybět seriál anebo lost.cz. Web, který mě prakticky dostal na internet a hlavně jsem díky němu poznal jedny z nejúžasnějších lidí. Web, který mě rozhodně zformoval, změnil mě. Přátelé, kteří mi nebudou chybět - protože se všemi už "žiju" i mimo webovou komunitu :) Dostal jsem nějak i pocit, že na něco mám. A dostal jsem krásnou nabídku jménem edna.cz. A taková vydá za všechny nevysvětlené záhady.

Děkují vám, Ztraceni. Thank you, Lost. I will never forget.

Na první lásku se totiž nezapomíná.

Všechny cesty vedou do Říma 2/4

2010-05-20T22:18:00.003+02:00

Druhý den jsme asi v osm hodin ráno (možná i dřív, možná později, nejsem si jistý) vstali prkenně z autobusu. Všichni jenom nadávali, jak je bolí záda, jak je táhne za krkem, profesorka Moučková se práskla, že celou noc oko nezamhouřila. V autobusech prý jednoduše nedokáže usnout. Asi jí to trošku závidím, protože já usnul... a probouzel se během noci v roztodivných polohách. Já na Nikovi. Nik na mně. Kevin na mně. Já na Kevinovi. Nik a Kevin na mně. Já na Nikovi a Kevin na mně. Pak opačně. Nik na Ondrovi, já na Nikovi...

Když jsme vystáli dlouho kolonu do hlavního města (všechny cesty vedou do Říma a na všech těch cestách asi jedou největší pitomci, protože to byla unikátní zácpička) vytáhli nás z autobusu a hnali na metro. Sranda byla už při kupování lístků.

"Four tickets, please."

"[fór jů(ro)]." Neslyšel jsem bohužel to její italský polknutý (ro), takže jsem se na prodavačku zasmál a polichoceně navazál kontakt: "For me? Oh, thank you." Dívala se na mě nechápavě a pak mi na prstech ukázala čtyřku. Pochopil jsem, dal jí prachy, sbalil lístky a vypadl.

Římský metro je jako pražský, akorát asi sedmsektrát delší. Zdálo se mi, že do cílové stanice jedem asi půl hodiny, bylo to nekonečný. Když jsme vylezli ven, všichni hned začali fotit úplně všechno, co na místě stálo. Římský ulice, římský hradby, římskou díru v hradbách, římskej bordel na chodníku, římský holuby, Římany a Římanky, římský plotky, římskou zahradu za plotkem, římskej kostel, římskej vstup do kostela, aniž by kdokoliv z nás, kromě průvodkyně věděl, co si to vlastně fotíme. První navštívenej kostel byl fakt velkej. Měl hrozně obrovský vrata a svěcenou vodu. Přemýšleli jsme, co by se stalo, kdybychom si v tom umyli obličej, nebo si to napustili do flašky anebo kdybychom tam nalili matonku. Jako další věc nás zarazily elektronické svíčky. Hodili jste euro a wolframové vlákno se kvůli vašim touhám rozpálilo, církevní kapsa zacinkala. Nedořešený byl fakt, že od stolu s těma svíčkama vedl drát do lehce dosažitelné zásuvky, takže jsme přemýšleli, jestli nesetřeme toho týpka, co před náma přispěl do svíčkárny, a nevypojíme přístroj z obvodů. Nechtěli jsme ale dělat ostudu. Už tak stačilo, když jsem omylem vrazil do nějaké modlitebny a něco nahlas vysvětloval Nikovi. Jeden chlápek, co byl uprostřed italskýho otčenáše, se na mě tak hnusně podíval, že jsem rychle utekl pryč. V kostelech má být klid.

Z téhle památky jsme vlezli na dvůr, kde stál Obeliks (ne, fakt nebudu psát konvenčně obelisk, když to stejně ukradli z Egypta. On je vlastně celej Řím obšlehnutej od ostatních, tak co má být) a odtud se přesunuli do křtitelnice. "Proč tady jsou všichni v černým, tyvole?" Protože tam zrovna byl pohřeb. Uprostřed křtitelnice stála vana jak kdyby v tom koupali buvoly a jinak nic. Vylezli jsme ven a došli k dalšímu kostelu. Tam nás přepadli první černoši s šátkama a plánkama Říma, pohlednicema a všelijakejma tretkama. Údajně ten jeden prodával strašně za levno turistický český průvodce, takže půlka zájezdu tam nechala balík. My jsme radši Ondrovi snědli hořický trubičky a zbaštili vlastní řízky. Když jsme naklusali do kostela, bylo tam nějakých tuším 28 schodů, po kterých Římani stoupali po kolenou vzhůru a odříkavali si modlitby. Mělo jim to ulevit od hříchů. Nejvíc tam hřešili hlavně ti, co nedrželi hubu, takže ten italskej policajt tam furt hlasitým "pšššššt" utišoval davy. Nuda.

Odtud jsme se došli po exkluzivně poexkrementované ulici ke kostelu sv. Konstantina? Nebo možná sv. Klementa. Určitě nějakej svatej, jehož jméno začínalo sympatickým káčkem. Kluci mě nutili, ať vyfotím tu hezkou mindu, co se tam uvnitř procházela, nedařilo se ale, pořád tam totiž chodila patrola a nadávala, že se nesmí fotit s bleskem. A o rozmazanou mindu nikdo nestál.

Konečně Koloseum! Už bylo na čase. Kostely v Římě jsou strašná nuda, pokud nejste blbej, dospělej anebo věřící. Ale takový Koloseum, to je fakt terno. Ihned jsem zbystřili a vytáhl GPSku. Naťukal jsem souřadnice a těšil se, až pokořím první římskou kešku. Předtím jsme ale naběhli do fronty na lístky. Vypadalo to nekonečně. Nik se s Ondrou nakonec odvážili pro radikální zákrok a nenápadně přeběhli do pásma, kudy chodili VIP. Já měl bobky a nechal se přemluvit až když se po pěti minutách vrátili s lístkama v ruce. U pokladen jsem se prodral dopředu, ukázal občanku, vyfasoval tiket a namířil ke vstupu. Tam jsem předběhl nějakou hnusnou Rakušanku, kterou jsem chtěl předběhnout už u pokladen, ale ta svině monarchistická si toho všimla a byla rychlejší.

Za vstupem jsme potkali schody nahoru, na kterých bylo napsáno, že se po nich nesmí chodit nahoru. Takže jsme našli výtah. Byl to prima výtah, protože byl jen pro tělesně postižené a nemocné lidi. Trochu jsem aspoň nahrál kulhání, abychom mezi těma důchodcema nepůsobili jako pěst na oko. Vylítli jsme z výtahu, nafotili milion fotek, obešli si to celý dokola a protože byl za dvacet minut sraz, chtěl jsem ještě stihnout kešku. Tu ale nastal problém, že nevíme, kudy se dostat ven. Na schodech v horním patře všude visela upozornění, že po schodech se nesmí chodit dolů, což nedávalo zrovna smysl, proto jsme radši porušili zákaz. V přízemí visela šipka, že východ je támhletudy. Tak jsme se támhletudy vypravili, jenže to bylo do schodů opět do horního patra. Sběhli jsme zase dolů, zeptali se mařky v kukani a ta nás poslala do leva. Takže zas po schodech. Oběhli jsme znovu první patro a vrátili se výtahem dolů. Až potom nás napadlo, že ta šipka sice ukazuje támhletudy, ale znamená to ještě popojít padesát metrů a teprv potom zahnout. Značení na hovno, to vám řeknu.

Kešku jsme stejně neobjevili, nacházela se totiž na Pallatinu (nevím, co to je), kam jsme měli jít později. Usedli jsme pod nějakou fosilní stavbu, krmili hejna holubů a odháněli černochy, co nám nutili svoje superzboží.

"We don't have any money."

"That's ok, 2 euro."

"Well, sorry, we have only one euro."

"OK, half price, one euro."

"But we don't have any money."

"One euro."

"We don't want it, ok?"

A po pěti minutách táhli po svých. Celá naše skupina potom naběhla na Pallatinum, Nik zažil trošku srandy u turniketu, když do mašiny cpal lístek do metra, místo toho správnýho lístku. Jakmile se ale všichni procpali, lozili jsme tam jakýmsi parkem po zříceninách. Není mi moc jasný, kdo si zaplatí víc jak pět euro, aby mohl sednout do trávy a číst si knížku, to je mrhání penězma. Hodně lidí tam takhle mrhalo. Mě čich vedl k pokladu, kterej jsem nenašel. Jakmile mě někam šipka na GPSce dotáhla, na tom místě ihned změnila směr na opačnou stranu, atd. Uvažoval jsem, že skočím se oběsim na mandarinkovníku nebo co to bylo, protože to bylo fakt na ranu. Po dvaceti minutách jsem to vzdal a následoval skupinu na Forum Romanum. Na warforum to teda nemá ani omylem. Všude naaranžovaný kusy zdiva a hovno hovno. Ono je to první tři hodiny pěkný, pak ten stereotyp ale brzy omrzí.

Na jednom z kopců stála socha Marca Aurelia na koni. Nik si na nás spravil sebevědomí, protože nás ponížil, jelikož jsme nevěděli, že je to Marcus Aurelius. Tou dobou tam ale probíhal asi nějakej policejní zátah anebo převáželi nějakou politickou osobnost, prostě tam stálo všude milion agentů a černejch aut. Nik na jednoho naznačil, jakože po něm střílí. Agent se nadmul, zafuněl a všichni jsme z tama radši zdrhali. U obrovskýho bílýho paláce jsme dostali rozchod. Chtěli jsme jít na pizzu - na tu pravou, italskou - takže jsme hledali nějakou dobrou restauraci. Já jsem určoval směr, brzo jsme se ale dostali do míst, kde to vypadalo jak půda parlamentu s dalšíma agentama. Naštěstí jsme se opět dostali na hlavní bulvár. Po první rozkoukávání jsme občíhli hezkou restauraci. Možná byla hezká až moc, konkrétně já, takovej učebnicovej příklad a prototypní turista první třídy, konkrétně já bych tam působil jak pizza margeritta bez mozzarely. Navíc jsme si všimli jejich super cen a proto jsme zvolili levnější variantu. Podnik to byl dobrej, bylo tam strašně moc lidí. Pizza stála polovičku, co v předchózí nóbl restauračce. Borci nás hned na ulici zpacifikovali a usadili, ani jsme nemrkli. Byli tam asi čtyři chlapi a teda trtali jak blázni, měli nehoráznej fofr, ale očividně je to bavilo. Zkusil jsem tam najít záchod. Byl to jak vstup do atomovýho bunkru, dole ve sklepě byly troje dveře bez klik a jakéhokoliv označení, jestli jde o pány, dámy nebo tělesně postižené. U umyvadla se na mě divně šklebily dvě ženy, jakoby mi chtěly prodat koks, kterýho si právě na přebalovacím pultu daly dvě lajny. Všude plíseň. Obezřetně jsem vlítl do jedné kabinky a snažil se odtud co nejdřív dostat.

Pizza nahoře byla hrubá. Hafo tenká, ananas tam dali čerstvej, takže chutnal úplně jinak a celkově se fakt povedla. Čekal jsem teda mnohem víc, ale přesto to byla bašta. Dojedli jsme, Nik zaplatil stoeurovkou, obsluha na něj dost zlostně čuměla, protože neměli na vrácení. Jejich původní vstřícnost najednou vystřídala zášť a myslím, že moc nechybělo, aby nás někde sbalili do pytle a pak z nás udělali přísadu do lasagní. Poté jsem si vydupal, že musím koupit pohledy, který pak následně někde odešlu. Ondra s Nikem zase zatoužili po zrmzlině. Já na ni moc chuť neměl, když jsem pak ale ochutnal, docela jsem zalitoval, že jsem šetřilskej blbeček. Kór ta jahodová měla fakt grády.

Opět jsme se s paní blonďato-růžovou paní průvodkyní sešli u toho mega bílýho paláce a vyšli vstříc dalším uměle naaranžovaným zříceninám a kostelům. Do posledního svatostánku jsme vlezli naprosto znudění. Všude opět chodili taliánští sekuriťáci a permanentně nás pššštěli. Na konci stavby byla taková malá prohlubeň, kde hořel strom se svíčkama - tentokrát kupodivu opravdovýma. Celé scenérii ubírala na efektu jedna zhaslá čajovka, Ondra se tedy dobrosrdečně ujal jejího znovuzapálení o jinou čajovou svíčku. Docílil jenom toho, že zhasil i tu druhou. Já se začal smát do ledvin, protože jinak by mě sekuriťačka na místě ukřižovala a svíjel se na schodech. Na Ondru začal nějakej Ital ukazovat, ať si vezme jinou svíčku vedle na pultíku a zapálí je obě. Ondra mu moc nerozuměl a tak jsme se radši zdekovali a vyrazili se skupinou na metro a odtud k autobusu.

Drama začalo vstupem do metra. Nevím, kdo vydával zmatené rozkazy, ale určitě za to může i to jejich italský dementní značení, kterýho jsme si dostatečně užili v Koloseu. Vrcholem například bylo, že na metro trasy A se dá dostat i chodbou vlevo, tak i vpravo, když jsme ale šli vlevo, skončili jsme na béčku, o kterým nikde nebyla řeč a odtud se pak dalo projít na áčko. Půlka grupy se odtrhla a nastupila ihned do přijíždějího vlaku, někdo bystrozraký ale pohotově upozornil, že ten vlak jede špatně a tak zase celá půlka vystoupila. Římský plně elektrizovaný podzemní Knóssos neustále překvapoval, zdárně jsme ale došli k cíli. Ztratilo se nás jenom šest, mezi nima Nik i Ondra. Číslo na ně nikdo neměl, mně se vybil mobil v noci, když se přehrál v autobuse a Nik si ke mně schoval peněženku. Vznikla proto v našich řadách záchranná skupinka. Po pár minutách se ale vrátila, protože v metru stejně není signál a sami dobře přehodnotili celou situaci, protože jim došlo, že jakmile jednou na vlastní pěst vkročí opět do labyrintu, nenajdou nikdy cestu zpět a sežere je Minotaur anebo ta odporná stvůra z Metra. Doufali jsme tedy, že se nějak dopraví ven a my je na cílové zastávce Anagnine nějak nabereme. Všichni ale byli vzhledem k šesti chybějícím docela klidní. Přišel čas na další záchrannou akci, dva lidi se od nás odtrhli a jali se statečně pročesávat parkoviště. Jen co odešli, ztracená šestice se objevila. První došel Skin a Klikař v zápětí za nima dvě mařky a jako poslední vysmátí Nik s Ondrou. Celkem si to užili, no a to je přece to nejhlavnější - při ztrátě neztratit hlavu.

Trvalo to asi půl hodiny do kempu. Zjistil jsem, že tam mají pokrytí wifi a že to vlastně není kemp ale minivesnice. Ubytovali nás ve smardlavých dvojchatkách, plusem ale byla hezká koupelna a lednička, k tomu ještě funkční zásuvky a klimatizace. Terasa, tři židle a stůl, to byl skoro nadstandard, stejně jako mýdlo na záchodech a obrázky namalovaný zřejmě ještě někdy v dobách starýho dobrýho Benita.

Ondra stále trval, že chce jít k moři, tak jsme se v devět večer sebrali, prošli si kemp dokola a pak podél kanálu a jachet vyšli za švestkovou vůní, údajnou polohou slané vody. Tři čtvrtě hodiny cesty a na obzoru se zjevila jenom fotbalová hřiště. Obrátili jsme to teda zpátky a sprintovali do kempu, aby nám náhodou o desíti nezavřeli hlavní bránu a my tam nezůstali na pospas italským pasákům. Stihli jsme to včas, vrátnýmu jsme se prokázali klíčkama od pokojů a v poklidu jsme už jen ledabyle vkráčeli do areálu.

Když jsem zmiňoval, že to nebyl kemp, ale malá vesnice, určitě jsem tím chtěl něco říct. Nikdo z nás neměl mobil, v deset hodin už začala být poněkud tma, ve vesnici naštěstí byla sem tam rozházena nějaká ta lampa, které byly naší jedinnou záchranou. Do pěti minut jsme se ve změti stanů, chatek, stromů a jachet dočista ztratili. Chvíli jsme šli jen tak nazdařbůh, dokud jsme nenarazili na první ukazatel. "Když jsme sem jeli, míjeli jsme bazén. Takže jdeme směr Piscina," zavelel jsem ve stylu Jacka [Šeprda]. K bazénu jsme došli, ale k nějakému úplně jinému, proto nám to absolutně nepomohlo a skončili jsme u "supermarketu" (prostě takovej větší barák). Odtud jsem opět zvolil směr ukazatele a vyšli jsme k baru. Po pár minutách jsem šťastně zvolal: "Tyvole! Už jsme tady!! To je ono, to je ten barák s wifinou!" a kluci se mi jenom vysmáli, protože jsem je dovedl zpět k supermarketu. Začínali jsme být zoufalí a přemýšleli jsme, co uděláme, jestli si prostě neusteleme někde pod stromem a ráno už to nějak zvládneme. V žádném případě nehrozilo, že bychom se jakkoliv šťastně mohli dostat zpět k vrátnýmu a zeptat se ho. Tu někoho napadla spásná myšlenka podívat se na klíče. M 123. To už byl posun, protože jsme aspoň věděli, že hledáme blok M. Nik potom vyrazil nějakým směrem a tvrdil, že se zorientoval. Podél plotu s ostnatými dráty jsme došli až na druhou stranu vesnice, plot jsme poté kopírovali i nadále a až potom jsme se konečně zorientovali i my dva. Jakmile nám zkřížili cestu i domorodci z česka, bylo jasno, že už zbývá jen najít naši chatku. A tak jsme po čtyřicetiminutovém bloudění došli o tři čtvrtě na jedenáct domů.

Ačkoliv jsme se předtím dušovali, jak už nás všechno bolí a půjdem se vyčurat a spat, šťastně jsme vytáhli židle a stůl na terasu, naházeli jídlo do ledničky, vytáhli sladkosti z domova a rozehráli jsme partičku prší. Z něj jsme brzo přešli na poker a bylo to vostrý. Skin se zeptal, jestli si s nima nechcem zahrát o centy. Já jsem nepřijel do Itálie sázet prachy do karet a tak jsem hru odmítnul a myslel v duchu, jak se zítra najím nějaké exkluzivní pizzy a dám si zmrzlinu velkou jako jedno z Dvojčat, budiž jim země lehká. On totiž Skin, Klikař a Kanaďan bydleli v chatce naproti. A Klikař tam samozřejmě... jak jinak, než dělal večerní kliky. Hned vedle těch tří bydlely ty jejich dívčiny, z nich i jedna Japonka, které jsme podle Ondry začali říkat Třináctka, hlavně proto, že fakt vypadalo, jako by jí bylo třináct. Brzo s náma navázala kontakt: "Kucí, co hrajeté?" - "Poker." - "Ahá, tak to neumíím, jáá umíím pršíí." - "No, my hrajeme poker." - "A nechceté jíít hráát k náám?" - "Ani ne." Z toho jsme usoudili, že jí je nejenom třináct, ale ještě k tomu je pěkně nadržená, čehož využíval Skin i Klikař, když po ní chtěli, aby jednomu z nich prostě lehla na záda. Kromě toho, že Třináctka byla nadržená jak stepní koza, byla asi taky úplně blbá, protože se lehání na záda pořád smála a říkala, že jak jsou klucíí asíí blbíí a furt se hihňala a sténala, jakoby jí už jenom myšlenka ležení na zádech přivodila orgasmus. My jsme si radši hleděli karet.

Do postele jsme to zakrojili někdy ve dvě. Já se dušoval, že jsem na prázdninách, takže na žádnou blbou wifinu nevlezu, protože bych pak ještě moh strávit noc do čtyř na icq a FB a za to mi to fakt nestálo. Ondra ale na neťasu wifinu zkusil a došel k závěru, že je zaheslovaná, takže to bylo stejně k ničemu. Dal jsem si nabít mobil, neťas i foťák a usínal nasraně, protože jsem věděl, že o půl šesté mě vzbudí budík, abychom o šesti mohli vyjet k Neapoli.

V noci se mi zdálo o tom, jak jsme všichni tři v chatce nehorázně trpěli plynatostí a jak jsme postupně v různých časových intervalech zamořovali záchod. Taky se mi zdálo, jak někdo z nás špinavýma botama zaprasil koupelnu, takže jsme neměli šanci vyjít z místnosti s čistýma nohama, leda, že bychom uměli běhat po zdech. Navíc se mi zdálo, jak si Ondra pořád pouštěl songy z Mafie a Nik mu za to chtěl ustřihnout koule.

Ne, počkejte. To se mi nezdálo. To se fakt stalo. No, hlavní je, že jsme první/druhý den přežili ve zdraví.

Všechny cesty vedou do Říma 1/4

2010-05-16T16:57:00.007+02:00

Nikdy jsem nebyl u moře. Nikdy jsem se nesbalil a neodjel na jih. Všichni jezdili do Chorvatska, aby ty letní prázdniny vypadaly přesně tak, jak mají vypadat. Já nejel. Itálie, Řecko, Chorvatsko, ... nic z toho mě absolutně nelákalo. A po třech dnech strávených v Římě a okolí mě stále nic moc neláká.

DEN 1 - 12.5.

Odjezd byl naplánovaný někdy na 12:15. Předtím jsme ještě všichni, co chodíme na gympl, museli do školy na těch pár prvních hodin. O čtvrt na jednu byla všechna zavazadla v autobuse a čekalo se jenom až doběhne Kevin. Já s Nikem a Ondrou zabral tři sedadla vzadu na padláku, že tam budem mít pohodlí a bude se dobře spát. Nevěděli jsme, že autobus se zaplní celý, takže ani jedno sedadlo nepřijde na zmar. Stavy doplnili deváťáci z jazykovky na Slovanském náměstí v Brně.

Nevím, jestli mě nějaká sudička proklela už v kolébce, anebo prostě tyhle situace přitahuju, ale kdykoliv se jede někam daleko a ještě k tomu autobusem, musí si prostě přede mě sednout ti největší dementi zájezdu. Před pár lety to byli čtyři dementi z Bílovic, kteří si neustále stěžovali, že musí někam chodit a nic je nebavilo. Když stanuli před nejdelším mostem v Evropě, prohlásili: "To sme jako kvůli mostu zastavovali? Most máme v Bílovicách taky, to sme mohli jet klidně dál." Tentokrát to byla svatá trojice: Kanaďan, Skin a Klikař.

Kanaďan byl jasnej od začátku, přišel do busu a sedl si za náma na padlák, protože jinde nebylo volno. Měl na sobě tričko s názvem nějaké deathmetalové skupiny, kraťasy a kanady. Nevím, kdo jede do Itálie v kanadách, ale vypadal fakt bezvadně.

Skin se projevil hned po něm. Měl vyholenou hlavu a začal po autobusu hned šířit názory o tom, že by hladil cikány, až by je vyhladil. Poslouchal 50 Centa a byl strašně drsnej. Do vět pořád vkládal "vole", až to nebylo zdravý.

Klikař vypadal v pohodě, akorát si asi někdy v devět hodin na odpočívadle v Rakousku lehl na beton a začal dělat kliky. Se Skinem se furt vodili za ručičky, hráli hry na mobilu a ani jednomu se furt něco nezdálo.

Nejprve jsme s autobusem zastavili v Mikulově. Podruhé to bylo v Rakousku. Byl to takovej malej motorest, ale teda úplně hrubej. Měli tam skvělý zákusky a miliardu sladkostí. Za pultem stála taková kozatá Rakušanka v kostýmu selky. Vypadala dost drsně, když jsme chvíli zvažovali, co by se stalo, kdybychom z obchodu něco ukradli, došli jsme k závěru, že by normálně vytáhla zpod pultu bouchačku, odstřelila nás ve dveřích a pak bez mrknutí oka prodávala dál.

Protože jsme měli ještě plno času, bavili jsme se tím, že jsme natrhali nějakou dlouhou trávu za barákem na poli a hráli švihací válku. Dostal jsem docela na prdel, takže jsme to nakonec zapíchli na dětským hřišti a koukali na malý rakouský děcka, jak se houpou na houpačce. Ondra mě bavil smyšleným scénářem, jak ta malá holka spadne z houpačky, sejme svoji mámu a zezadu ji do hlavy praští deska od vracející se houpačky. Deska podle něj měla být zapálená. Skin a Klikař si kopali s hakisem. Kanaďan asi kreslil do hlíny javorový listy.

Rozbalili jsme řízky, já i Nik jsme měli kuřecí, Ondra prohlásil, že ten Nikův není kuřecí, ale je v něm pomlatý děcko, což mě opět hrozně pobavilo, ačkoliv je to pěkná sviňárna.

Ti dva pak koukali na Yes Mana a já si na neťasu zapnul novej díl Lost, dokoukal dva díly RoE a dokončil první sérii South Parku. Pak jsem to sklidil a s Nikem jsme šli naučit Ondru poker. Hned v prvním kole mě zbankrotoval.

Na další zastávce v Rakousku (to je ta, jak Klikař dělal kliky) nám kixnula baterka autobusu, takže jsme se hodinu vozili před hotýlkem na plastovým koni a mávali na turisty. Nakonec se podařilo autobus rozjet za pomoci neznámého rakouského truckera, takže jsme šťastní a promrzlí naskákali do autobusu. Čekala nás strašná cesta.

Potili jsme se jak prasata, leželi různě na sobě, neustále se probouzeli a nemohli usnout. Mně se zřejmě přehřál mobil v kapse, takže mi náhle ze sedmi čárek na baterce zbyla přes noc jenom jedna. Skin ležel v uličce a já se střídal s Kevinem, když jsme si na střídačku leželi na ramenech. Kdykoliv jsem se rozespale položil na Nikovo rameno, vzbudil se, odstrčil mi hlavu a na moje rameno si usadil hlavu svou. Tolik o kolegialitě. Ondra spal opřenej čelem o válec deky, což bylo k popukání, protože to vypadalo, jakoby mu každou chvíli měl ten válec projet skrz hlavu až do sedadla.

Když jsme se ráno probrali v Římě, všechno už bylo jinak... Ondru bolela záda, Nik měl přeleženou pravou kulku a mě svědila prdel. O tom si ale povíme zítra.

Famous Last Words

2010-05-12T11:07:00.004+02:00

Do sluchátek nějakou pekelnou muziku (odkazuju trošku na MCR, ale vážně jenom trošku).

Všechno zabalit. Nabít foťák. Doufat, že v Itálii mají kvalitní wi-fi připojení a nahrávat fotky a blogovat přímo z místa pobytu. Snad nespadnu do Vesuvu. Jestli jo, bude to jeho chyba.

A vzkaz pro příští generace: LOST je nejlepší a všichni titulkáři jsou nejlepší. A úplně nejvíc Araziel! Přivezu mu ten největší šutr ze sopky, jakej tam najdu a unesu ho. Bez něj se nevrátím. iHyik jede poprvé na jih šířit novou víru. A vyřídit papeži vřelé pozdravy.

See you in another life, brothas, maybe a little bit more suntanned.

If there's a God, I'm his fucking father. I got laid on Friday. Allegedly.

2010-05-09T18:07:00.004+02:00

Přátelé se mě vždycky ptají: "Kde se v tobě bere tolik energie?". A já vždy odpovídám: "Láska. Je to láska, co mě pohání." Kdybych měl odpovědět na otázku, proč letos píšu tak našlápnutej trash blog, asi bych jim řekl: "Existujou i lidi, co poslouchaj trash metal. Live long and fuck off."

Nemůže za to málo lásky. Nemůže za to frmol ve škole. Není to o tom, že už vás nemám rád, drazí přítomní i pozůstalí. Zajímá vás, proč to tak flákám?

23. dubna se v Rostěnicích konala velká narozeninová oslava. Přišla asi polovina pozvaných. Byla to jedna z nejhorších akcí na světě. Teda jenom podle mýho názoru. Do desíti jsem chlastal jak to prase, když mi ale Jana namluvila, že s ní čekám dítě, byl jsem tak na srač, že jsem tomu uvěřil a sesypal se na chodníku, na lavičce, na stole a sypal jsem to, kudy jsem chodil. Po nespočetných fackách jsem konečně prozřel, vyhlédl z nejhoršího a uvědomil si, že jsem spojil tu nejhorší kombinaci na světě. Ožral jsem se a ještě jsem byl blbej. Někteří by možná v tu chvíli jásali: "Máme spolu děcko? YES, už nejsem panic!" Takovej Nik (16) mi třeba poradil: "Kdykoliv mi mařka řekla, že s ňou mám děcko, vysmál jsem se jí a nevěřil tomu." Nevím, kolikrát mu mařky řekly, že s nima má děcko, ale protože jsme oba žhavýma adeptama na hlavní role v remaku American Pie 1, asi se to mockrát nestalo. Od těhotenské aféry jsem už pak jenom střízlivěl.

Mělo to všechno. Mělo to konflikt, ztratil se iPod (kterej se našel v kofole), byla tam rvačka, rozbilo se tam hodně skla, zasvinil se celej sál, bordel se dělal až do pěti ráno, mělo to nějaký ty pokusy o sex, který bohužel skončily pádem z kapoty auta anebo jeden z aktéru prostě usnul jako belina. Mělo to hlasitou hudbu, hodně chlastu, hodně jídla a nejhorší probuzení na světě. Mělo to taky papírově vyléčenýho kleptomana, kterej ukrad tři mobily a jeden foťák za šestnáct tyček. A stálo to za hovno, to si ale myslím jedinej já.

Co se dělo od té doby? Začal mi smrdět rum, psalo se hodně písemek, přečet jsem Kytici a teď dokončuju perfektní Cestu. Je to strašně perfektní, miluju tu knížku celou.

Rozbila se nám televize, takže mi naši zabavili tu moji malou a já se nemám kde dívat na Simpsonovy. Zas tak moc to ale nevadí, mám premium účet na rapidu, takže jsem stáhl všechny zbylý série BSG, kompletní dvě řady Jericha, šestidílnou prdel jménem Police Squad!, nějaký ty válečný legrácky jako Generation Kill a Bratrstvo neohrožených, sosnul jsem si všechny díly S Italem v kuchyni a od Tondy jsem si donesl dvanáct řad South Parku a luxusní srandu Lucky Louie. Doplnil jsem chybějící pátou řadu Dr. House a začal jsem koukat na Happy Town.

Pořád jsem ještě webmaster na edně a chci teďka hodně hnout s webama, ale není moc času. Dokonce jsem teď i docela při penězích, takže to musím do RFP nějak vydržet a nerozfrcat to všechno.

Zkouknul jsem Shutter Island. Trvalo mi to dva týdny, pokaždé jsem u toho usnul. A bylo to docela dobrý. Sbal prachy a vypadni jsem zas trošku přecenil, zato mě děsně příjemně překvapila sračka jménem Post Grad. Ve čtvrtek jsem nechal oči na Jak vycvičit draka a zvolil si novou alternativu minulého života. Bylo by hrozně kůl, kdybych mohl lítat na dracích a bejt Thor the Viking. Když už mluvíme o Thorovi, trošku mě sere, že jsem včera odešel z kina tak brzo, v titulkách prý byl obrázek Thorova kladiva. Škoda.

Jo, včera jsem viděl Iron Mana 2. Je to nejlepší film roku 2010. Downey je machr a vypadá jako Nikův táta Igor. Myslím, že k nim někdy přijdu na návštěvu s palladiem, co mi na to pan Machálek řekne. Kdybych vám fakt měl Iron Mana doporučit, tak to shrnu asi tak, že to bylo hodně vtipný a že Tony Stark je bez prdele nejlepší komiksovej hrdina, protože nadešel úsvit arogantních sviní a narcisů a ty já měl vždycky nejradši. Navíc to bylo dost dobře akční a žádný zbytečný nátahy. Ruskej záporák je bezkonkurenčně největší tlama ze všech, Rusové jsou fakt hrozně divnej národ. Ale aspoň jsem si trošku procvičil ruštinu, když tam Ivan Vanko občas přilil vodku do ohně. Po edukační stránce, na frak jsem dal i jednoduché francouzštině, ale teď mi řekněte upřímně: když budete francouzkej dozorce ve vězení a jeden z hajzlíků se vám normálně bude procházet po chodbě, taky mu řeknete jen: "Qu'est-ce que tu fais?" Já bych mu paralyzoval koule. A Scarlett Johansson je nová, ale ne tak dobrá Megan Fox. A ten film je prostě náser.

Tenhle měsíc to ale stojí za nic, protože do kin se cpe i novej Robin Hood (a proto si stáhnu Gladiátora) a poslední Shrek. Kde na to mám vzít, to nevím. Navíc mě docela vyděsil plakát na 3D Hurvínka na scéně, co se bude promítat v červnu. Protože Hurvínek je nejlepší, tohle bude určitě strašná blbost. I přesto to ale musím vidět. Takže musím jenom vyřešit otázku, jestli rodiče vytáhnou na Shreka nebo tuzemskej artikl. Odůvodním to samozřejmě tak, že by to třeba chtěl vidět brácha. A při tý příležitosti bych si mohl nakoupit nějaký nový oblečení, co mám slíbený k narozeninám.

Jo, asi jsem vám neříkal, že se mi dojebala fleška. Takže mám teď novou, stříbrnější a hezčí. Údajně je prý i rychlejší. Zatím jsem si ještě nevšiml.

Rodiče si myslí, že když sedím celý dny na kompu, že se tu tajně doučuju techniky podvojnýho účetnictví. Z pošty si totiž dovezli novinku: elektronický podpis. Stálo mě to nervy v pátek večer a v sobotu ráno, včera, dnes i zítra. Nesnáším českou poštu, úplně ze srdce ji za to nenávidím, všechno je to špinavá byrokracie a nic víc! Ale zmiňovat se o tom už nebudu, pořád mi ještě cukají koutky. Prostě a jednoduše, nakonec musel dojít nějakej chlápek z Vicánek, co to všechno udělal. Vicánky : Milonice - 1:0. Však já se jednou naučím těmhle fíglům a pak budu instalovat elektronický podpisy dětem v Japonsku. Tam taky přistoupí na každou kravinu.

Minulej pátek bylo krajský kolo olympiády v českým jazyce. Myslel jsem, že budu aspoň tak v top 10. Ve skutečnosti jsem to prosral jako nikdy. Byl jsem až dvacátej čtvrtej. Hezký skóre. Z dvaceti čtyř. Takže až budu velkej spisovatel, novinář a blogger, přijedu do Lužánek v naleštěným ferrari a ke dveřím položím kytici z devíti set růží a připojím krátký vzkaz: "Takhle voní 24. místo." A pak půjdu chlastat a rozsévat na nějakou zvrhlou spisovatelskou house party. Spisovatelé jsou prej strašně nesvázaný hovada. Literally.

Ve stejnej den se mi navíc úplně rozdrbal mobil. Nechtělo to přehrávat písničky, zmizla mi půlka kontaktů a všechny záznamy z kalendáře. Musel jsem několikrát kompletně restartovat a zformátovat kartu, než zas všechno šlo. Pak jsem šest hodin zaplňoval 4GB kartu písničkama přes bluetooth. Když zvěrstvo, tak pořádný. Jsem sodomista.

Jednu chvíli jsem si taky myslel, že jsem zase zamilovanej. Ale naštěstí mě to brzo přešlo. Co tyvole dneska s holkou? Na Iron Mana by se mnou do kina stejně nešla.

Ve středu jedu do Itálie. Tričko "I am gay and I'm fucking proud of it" a ani "I'm faster than papa mobil" jsem si nevyrobil. Nakonec tam moc pobuřovat nebudu. To ještě uvidím. Spíš bych k tomu radši přistoupil o něco víc lovecky, takže strávím pondělí a úterý ukládáním souřadnic do GPSky, abych si hezky zageocachil. V úterý ale jdu k holičce, tak si možná nechám strojkem nad levý ucho vyholit hákenkrajc. Když někdo bude držkovat, řeknu jim radši, ať jsou potichu, nikdy nemůžou vědět, kdy se stanu novým papežem.

Tou dobou už se ale všichni budem smažit v pekle po roce 2012. I když si většina z vás v anketě myslela, že se nestane nic, já jsem pořád ta minorita, která tvrdí opak. Podle mě fakt všichni chcípnem. Zařiďte se podle toho sami. Já si koupím gramofon.

Stalo se toho hodně. Víte, proč jsem o tom nepsal? Protože jsem to nejlínější prase na jižní Moravě.

Sofiina volba pro měsíc květen

2010-05-03T01:02:00.003+02:00

Strašný tohle zanedbávání čtenářů, že? Takový bloggery bych postavil ke zdi a postřílel. Ale pak si zas řeknu, že by jich byla škoda. Tak jestli by mě taky byla škoda, hlasujte v nové anketě a dejte mi ještě tak nejvíc týden. A když ani to nepude, tak mě můžete příští pondělí ke zdi postavit. Budu se těšit. Jo a jinak jsem rád, že si většina myslí, že v roce 2012 se nic nestane. Co by se taky mělo stát, že? Maximálně Fluf přestane blogovat a Gůdy nám nakope prdele. Hlavní je, že si to všichni kurevsky užijem.

Smrdím aneb O samochvále

2010-04-21T15:57:00.003+02:00

Když už teda píšu druhým rokem do těch slavných novin, doufal jsem, že to přinese alespoň nějaké ovoce. Redaktoři, redaktorky, korektoři, korektorky a pan vrátný, prostě všichni z MF Dnes mi dneska otiskli článek v novinách. Jde o maturitní článek spíchnutý horkou jehlou jedno sobotní odpoledne při sledování jedenácté série Simpsonů. Takže takhle se na ně musí! Alespoň mi ta knižní odměna vynahradí ten nedělní večer, kdy jsem slohovku na téma "Záchrana planety" psal nejen sobě, ale i třem dalším. Teda snad vynahradí. V pátek (mimo to, že se na oslavě narozenin děsivě zpráskám a pak o tom budu vesele blogovat) jedu totiž do Slavkova na předání dalších knižních cen s Danou a Bárou. Dana tam byla i minule a obdržela prý knihy o Františku z Assisi a něco o Umučení sv. Kateřiny. Prostě hodnotná četba na nedělní odpoledne. Tak snad mají ve Slavkově někde blízko bazar. Jsem na sebe vážně hrdý. A smrdím.

Proč se těšit na letošní RFP?

2010-04-19T18:52:00.002+02:00

Taky to nevím. Já osobně si tam asi ani nevyberu. Protože mě nebaví být někde v kotli a předstírat, jak si užívám celej koncert, když ani pořádně nevím, co hrajou a jaký maj texty. To mi přijde fakt strašně otravný cpát se k pódiu a dělat ze sebe pseudofanouška. Takže tam přijedou The Subways. No prima. The Prodigy. Tak na ty si ještě umím představit kotel. NOFX jdou mimo mě. Na Morcheebu to asi moc nepojede, i když je to fajnový. A jestli tam teda dojedou Billy Talent, ty taky nemám vůbec zmáklý. Takže pořádně nevím, co já tam budu dělat a na koho se tam letos jedu podívat. Nějak se mi nezavděčili. To mě mrzí. Snad tam aspoň bude levná balená voda.

Čtyřikrát a dost

2010-04-18T21:52:00.002+02:00

Diskanti, kteří se za to nestydí, jsou prý hlavy vymazaný, v uších jim zní jenom Lady Gaga a Cascada, jsou teplí a do jednoho šampóni. Pak tu máme ty, kteří jsou diskanti, ale skrývají to za mikinou Everlast a do piškoték chodí vyhledávat spory, chlastat a pak se mlátit s každým, kdo projde kolem. Tvoří hloučky a mají vzbuzovat respekt. Mají vyholený hlavy. A většinou jsou to pěkní sráči. Další skupina jsou ti, kteří se tam jezdí prostě občas bavit a nejsou natolik pokrytečtí, aby se ostatním vysmívali za to, že mají jiný hudební vkus. A pak jsem já, co chodím na disky jednou za rok. Akorát letos jsem jaksi přetáhl limit.

Před dvěma roky, bylo to na podzim, bylo mi patnáct a přijel bratránek z Pardubic pomstít se své ex tím, že někde nalepí veselou samolepku. Byla z toho hádka jak hrom, ale nakonec se usmířili a jsou šťastní kamarádi. Doufám, že jim to teď tímhle článkem nepokazím. Vyrazil jsem tam pln nulových očekávání. Když jsem viděl všude ty bitkaře a cikány, kteří na mě dělali posunky, dost jsem se bál. Já si navíc nepotrpím na značky světově proslulých značek, které mají poukazovat na to, že jsem jako fakt drsnej sk8er boy a kdo si bude dovolovat, zlomím mu svým prknem nos anebo mu vrazím stupačky z BMXky do řitě. To není zrovna můj styl, takže už tak jsem tam působil dost jako pěst na oko. Bratránkovi bylo sedmnáct a chtěli po něm občanku, mně patnáctiletýho pustili dál bez problému. Navíc jsem se zařekl, že nebudu pít. A přijedu domů ve dvanáct. V té době jsem samozřejmě nepil a přijel domů ve dvanáct. Hned co jsem tam vešel, nepochopil jsem, co se na tom všem tolik líbí. Pak jsem se nějak dostal do varu, začalo to se mnou škubat a já šel tančit. A že jsem tančil!

Druhá návštěva proběhla za rok. Na podzim. Tenkrát mě to tam tak nasralo, že jsem jel domů myslím už v deset. Všichni, co mě tam tak hrozně zvali, se spolu ožrali, nevšímali si mě a rozběhli se honit si ego po všech holčinách. Na to já stavěnej nejsem, já jsem jenom pitomá romantická duše, která ještě furt věří na lásku, takže jsem si to logicky nemohl užít. Vypadl jsem odtud šmahem a nadával na celej svět. Řekl jsem, že potřetí mě tam už nikdo nedostane.

Potřetí jsem se tam rozjel 2.4.2010. V sedm jsem si řekl: "Půjdu na disku." Tak jsem jel. Vstup tam byl zdarma, tak jsem si myslel, že tam bude aspoň hodně lidí, pokud možno známejch. Byl tam všehovšudy nikdo, tak jsme skončili na stopce, kde to smrdělo, proto jsem o půlnoci jel domů celý zhrzený, že spontánní akce nedopadla podle představ. Stane se, no.

A teď v pátek jsem se tam na narozky dostal stejně spontánně. Ani jsem to pořádně nečekal. Ale když tak vidím na té pizzérce Toma a Fanu, najednou mně to blesklo a já zavelel, že jdem na disku a oni taky. Nevzpouzeli se.

Přese všechna očekávání, bylo to tam nejlepší. Nejenom, že jsem se celkem nalil, přese všechny ty sliby, že na disce já nepiju. Pivo, rumy a už to lítalo. Nekonečná zásoba energie. Snad jsem si to nevybral na celej rok dopředu. Neskutečně jsem to tam zabíjel, to můžu snad s klidem říct, aniž bych se začervenal. Aspoň podle těch úsměvů a pohledů ze mě ostatní naprosto nemohli. Před půl druhou mi asi pět lidí oblíklo bundu a Nika se mnou přežila cestu na vlak. A já pak přežil nějakej ten kilometr a něco pěšky domů. Tam jsem se vyblul a šel spat.

Stěžejní zážitky večera: Opilej já. Tanec se dvěma maminama. Tanec s profesorkou výtvarné výchovy. Omluva Sonči a Tomovi, že jsem je při tanci sejmul do nosu. Písnička na přání (vtipně to byla Hush Hush, hehe, ta, kterou jsem nechával hrát na ostatkách). Opilej tančící já. Tančící já. A ještě jednou tančící já. Až tak moc jsem si přišel vtipnej. Ale beztak to stálo za houby a já teďka jenom planě machruju.

Takže kdo mě chce vidět navářet, potkáme se tam zase až na podzim. Anebo třeba za dva týdny. Spontánnosti prostě nezabráníš.

"Just easy as ABC, do the dance, do the dance. The way you move is a mystery. You're always there for music and me."

Děti, ti lidé jsou cikáni. A já jsem snad rasista?

2010-04-15T23:41:00.008+02:00

Nevíte. Každopádně bych rád vyjádřil svoje neuspořádané rozhořčené myšlenky nad romskými aktivisty. Když napíšu, že to je banda kreténů, určitě si mě najdou a budou o mně vykládat, že diskriminuju. Když to napíšu o komkoliv jiném, prostě se nasere a nechá to být. Jestli diskriminuju romy, to už je jejich věc. Ne všichni jsou stejní, že ano. Nic proti nim nemám. Teda ne proti těm, které znám a nechovají se tak, jako většina z nich. Ačkoliv jich není příliš mnoho. Nehážu do jednoho pytle. Ale vážně si myslím, že romští aktivisté jsou jenom banda kreténů. Když už o nich někdo špatného něco píše, můžou si za to sami. Takže ať si laskavě zametou před vlastním prahem. Anebo ať táhnou do Švýcarska nebo za Benediktem "Náckem" XVI., když tak moc chtějí. Uvidíme, co si myslí o menšinách. Protože tady je opravdu nikdo nepotřebuje. Romové mi nevadí. Ale i když se chovají, jak se chovají, nemůžu je neposlat do prdele. Což mě fakt strašně sere. Protože kdybych to udělal, budu rasista. Takže všichni ostatní mají asi smůlu. Do prdele smím posílat jenom bělochy. Budu se s tím muset smířit. Děti, ti lidé jsou cikáni! Na ně se musíte usmát a ve všem jim vyhovět! Jinak kurva diskriminujete a to se nesmí! Náš rom, náš kamarád. Jenže oni se nebojí nás, když jdeme večer ulicí. Já se bojím jich. Jestli tady někdo má důvod odjet vlakem do Švýcarska, jsem to já. Ne oni, kterým všechno projde.

Rum

2010-04-07T12:28:00.000+02:00

Někteří z vás jej nikdy neokusili. Někteří jej mají rádi. Někteří nesnáší. Některým je lhostejný. Někteří jej milovali a poté nenáviděli. A jaká byla moje cesta?

Ať už v buchtě nebo v rumových pralinkách, ve vánočním cukroví či jakémkoliv jiném cukroví, nemohl jsem rum ani cítit. Myslím to doslova. Šestnáct let života mi rum smrděl, až se hory zelenaly a Lenin se obracel v mauzoleu na břicho.

První náznaky se objevily někdy v květnu (nebo možná ne, prostě v den, kdy měl náš učitel angličtiny narozeniny), když nám profesor Fiala donesl do třídy rumový pralinky. Nevím proč to udělal (jestli mu náhodou nechutnaly?), gesto to ale bylo velice milé. Já prve s díky odmítl, ale nakonec jsem neodolal a jednu okusil. Možná proto, že rumový pralinky neměly v mém okolí nikdy takový předchůdný hype jako District 9, děsivě mi zachutnaly. Tak děsivě, že jsem si dal dokonce i dvě.

Na konci prázdnin minulého roku jsem se náhle objevil na Pokrockové akci v Černčíně. Byly to alkholový začátky, takže mi stačilo pivo a dvě zelený a byl jsem jak prak, proto jsem se seznámil se dvěma chlápkama (30+), kteří mě chtěli pozvat na ruma. Ale chlapi, sorry, já ruma nepiju. Tak jsem zas dostal zelenou. Tehdy jsem dostal vynadaný, že rum je pití pro chlapy. Tak jsem byl asi hovno chlap. Já i tak začal trpět paranoidními představami, že těm dvěma chybí testosteron, protože se mě během té noci snažili několikrát odchytit, abych jim jejich laskavost vrátil a na něco je pozval. Představoval jsem si jednoho panáka, pak dva, pak tři, pak čtyři a pak divoký sex v roští (páč byl všude kolem les) a o ten jsem teda nestál, proto jsem vždycky něco zamrmlal a utekl z jejich dosahu. To byl poslední vzdor.

Začaly taneční a každej úterek po nich jsme se scházeli v pizzérce, celá dance group. Piva lítala a když nestačilo, ukecal mě Tom na rum. Se strachem jsem uchopil skleničku. Podíval se. Přičichnul. Znechuceně se zašklebil a odvrátil tvář směrem kamkoliv jinam, jenom ne k tomu patoku. A pak jsem zavřel oči, zatnul pěsti a kopnul to do sebe. Nic lepšího jsem nikdy nepil...

Poté to šlo ráz na ráz. Páteční posezení v pizzérce, moje zabijácká kombinace dvě piva a rum a potom dvouhodinové střízlivění v Bučovicích, utíkání policajtům, přespávání v dětských koutcích, tančení pod stolem, zpívání a přehazování cedulí s prodejem medu, ... jeden by to nikdy nespočítal. Rum se stal nedílnou součástí mého alkoholového života.

Před silvestrem se objevil na scéně Che Guevara. Něco jako rum se skořicí. To byla taky báseň. Na oslavu novýho roku jsem si ho trošku pochlemtal a následně se druhý den ráno zeblul jak šakal. Ani to mě neodradilo, abych rum snad nenáviděl.

Následují hory, na kterých jsem nevědomky opil Lucku rumem s kolou - mimochodem nápojem, který se mi vždy hnusil. Bylo prostě znatelné, že stárnu a rostu do moudrosti, že ano. Ani jsem netušil, že toho večera vzniklo nejsilnější alkoholové pouto na světě. Pozdější návštěvy pizzérky absolvované s Luckou se totiž neobešly nikdy bez rumu. S Luckou se rum totiž pije nejlíp! S ní se totiž pije nejlíp všechno! S nikým jiným už jsem od té doby ani rum neměl. Vlastně teda tuhle v pátek. Dvojrum jsem si dal sám.

Rum není jako slivovice. Slivovice smrdí a vypadá neškodně. Rum nesmrdí, rum voní a vypadá nebezpečně. Rozdíl mezi nimi je taky ten, že k slivce nemám tak silné citové pouto, a proto, když jsem na ostatky umíral u Tondy na záchytné stanici, sváděl jsem všechno na tu slivovici. Rum za nic nemohl. Rum je můj mazánek. Rum je prostě můj prvorozený syn, který zdědí království, korunu a až chcípnu, nechám v závěti přání, aby byli Rumovi bratři ve spánku zabiti a nemohli si tak dělat nárok na trůn. Rum dostane všechno. A nikdy ne nic! Rum je tekuté zlato. To si pamatujte, milé děti.

Na počest rumu jsem i složil toto závěrečné haiku:

Jen co jsem vypil

Čtyři skleničky rumu

Chtěl jsem víc. Víc. Víc!

Takže vy pohanští psi, co nemáte rum rádi samotnej (ten čtvrtej hlas jsem si přidal z jiné IP adresy), je čas vás obrátit na víru! A kdo rum konzumuje pouze v buchtách, ten u mě skončil na trvalo. Nebo ho aspoň vyloučím z Klubu přátel rumu. A lisknu každýho, kdo bude moc řvat!

Rande s maturitou

2010-04-04T15:34:00.001+02:00

Slohovka, kterou jsem nechtěl psát. Slohovka pro MF Dnes. Na druhou stranu, když za to budu měsíc dostávat zdarma noviny...

Někdo proti státním maturitám zakládá skupiny na sociálních sítích, někdo živě protestuje, někdo souhlasí a kritizuje odpůrce. Někomu je to úplně jedno, což je většinou způsobeno faktem, že o maturitách nikdo nic neví. Kdybych si teď vymyslel fiktivní dotazník o státních maturitách a rozeslal ho po celé škole, vsadím se, že dvě třetiny studentů by jej vrátily nevyplněný, jelikož o novém způsobu přezkoušení nikdo nic neví. Nevím o něm nic ani já. Kde může být problém?

Pokud chci v továrně uvést do chodu nový mechanizmus, pošlu všechny zaměstnance, kterých se změna týká, na školení. Když do výroby zavedu stroj, se kterým se ještě nikdo nikdy nesetkal, nemůžu se pak divit, že zaměstnanci protestují, protože sami nevědí, jak jej obsluhovat. Od nich se neočekává, že se budou hromadně a poslušně pídit po návodu k obsluze, spíše budou rozčilení a s otrávenými obličeji se vrhnou stěžovat si k vedení. Nečeká snad někdo od studentů, aby si před novou maturitou postahovali prospekty z internetu, každý den poslouchali rádio, dívali se na televizi, četli noviny a ze všeho si udělali vlastní obrázek. Vyhovovaly nám staré „stroje“, hodilo by se nám tedy vysvětlení, v čem jsou ty nové lepší.

Jestli by někdo měl studenty na maturitu připravit, jsou to také učitelé. Jestliže si ale oni stěžují, že o ní prakticky nic neví – a jak by taky mohli, když se kolem ní všechno neustále mění. Studenti i učitelé jsou tedy z obliga? Řekněme, že ano. Pak už se můžeme odvolávat jenom výš, na posty ministrů. Až si v tom udělají sami pořádek, ať prosím laskavě uvědomí učitele, nebo ať rovnou vyškolí své vlastní lidi a rozešlou je po školách. Ať nám, studentům, někdo konečně všechno vysvětlí a ukáže. A teprve po tom po nás může někdo chtít, abychom o maturitě mluvili. Abychom o ní psali do novin.

Někdo by konečně měl pochopit, že maturita není rande naslepo. Alespoň já nikam se zavázanýma očima nepůjdu. Mně totiž na své budoucnosti záleží.

To už můžu rovnou zůstat doma a okopávat rajčata

2010-04-01T16:47:00.004+02:00

Nemám pořádně ani peníze na narozeninovou oslavu v dubnu, ale už si plánuju akce bůhvíjak dopředu. Udělejme si průřez letošní sezónou. Kalkulujme.

Nejdřív bych rád odjel v květnu do Prahy. 600,- Kč. Účast ohrožena.

Green Day v Praze 29.6. 2000,- Kč. Keep on dreaming.

Následuje 3.-6.7. Rock for People. Tam jedu na 100%. 2000,- Kč.

15.-18.7. Colours of Ostrava. To by byly asi 3000,- Kč. Ale nakonec nejedu.

26.7. Mika v Praze. 1500,- Kč. Když budou peníze, pojedu rád.

Do začátku prázdnin bych tedy potřeboval sehnat 10 000,- Kč. Nevím, kde ty prachy vezmu. Když teda odškrtnu Colours of Ostrava, budu potřebovat jen sedm tisíc. Jinak zůstanu v létě doma a o hudbě si nechám leda tak zdát. A teď jak si to mám sakra vydělat, když sice odpovídám na milion nabídek k brigádám, ale odnikud mi neodpoví? Tohle je zoufalá situace. Jediné možné východisko je začít točit porno. Máte někdo číslo na Dášu?

Cenu za největšího ubožáka měsíce dostává Martina Čiklová

2010-03-28T15:46:00.002+02:00

Bloguju, zase piju pivo a flejmuju. Akorát mě napadlo, že bych moh jen tak ze srandy tady každej měsíc udělit cenu za největšího ubožáka. Ale bylo by to stejně zbytečný, protože by to od ledna do prosince stejně pořád vyhrával Benedikt XVI., takže by to ztratilo smysl. Teď v březnu si ale zaflejmuju rád a cenu přeci jen udělám.

Nejdřív vám dám k nahlédnutí do malého historického okénka. Psal se rok 2008, když moje třídní vyhrála Zlatýho Ámose. Ve finále s ní skončila ještě jedna žena. Jmenovala se Martina 'Čikita' Čiklová a kdybych si, já blbec, nezapomněl vzít na finále do Prahy medaili za nejtrapnějšího, nejafektovanějšího a nejinfantilnějšího člověka, okamžitě bych ji na schodech korunoval a rituálně jí jednu vrazil.

Paní učitelka Banánová se totiž o post nejlepšího učitele ucházela už v roce 2006. Tehdejší prohra ji pravděpodobně poznamenala. I když vyhrála smskovou anketu Ámos Sympaťák, je to jedno. Sympatická není, když hlasujou lidi smskama, není to zrovna moc objektivní, nakonec stejně vyhraje ten, komu není líto ty peníze vyhodit - říká ten, komu druhej měsíc přišla ve vyúčtování částka 800,- Kč. Když se Čikitka přihlásila i pro rok - jo počkat, ona se teda nepřihlásila, přihlásily ji samozřejmě děti, které ji milují, jak jinak. Na děti to může svést vždycky, ale určitě tím nezakryje fakt, že kdyby jí to nebylo blbý, tak dá děckám domácí úkol, aby pro příště nevymýšlely pičoviny - 2008, vyvolalo to vlnu neskrývaného nadšení hlavně z naší strany, protože ta banánovka si nás dávala v smskách. Tyvole, tak když už je někdo jednou sympatickej, nemůže bejt dvakrát. Nakonec jsme jí setřeli úsměv ze slupky a totálně ji pošlapali napříč celou soutěží, protože jsme vyhráli, co jsme mohli a Čikitu jenom postříkala ta pověstná špína z kaluže, když zrovna projíždí kamion, však to sami znáte, drazí chodci.

Letos ji děti nominovaly zase. Jak ona to jenom dělá, že je tak skvělá a úžasná, vtipná, šarmantní a krásná, věčně optimistická, hravá a usměvavá. Zní to jak kdyby Srstka prodával psa v Chcete mě?. Jednoduše ta žena se prostě zase procpala až do finále. A vyhrála to. Což je hrozně vtipný.

Upřímně, to je jako chodit třikrát po sobě do miss, dokud už to porotu nezačne srát a tu korunku vám nakonec dá, abyste tam už nelezli počtvrté. Téhle bestii prostě není nic svatý, ona se přes tu nejočividnější ubohost opravdu zúčastní třikrát jedné soutěže, dokud jí to nevyjde a nedojede s dortem a nabubřelou slávou. V té porotě museli sedět asi samí zabedněnci, když většina byla pro, aby to letos Banánová dostala. Vidět ten patos potřetí, asi ji vypískám. Celkově mi není jasný, jak mohla prolízt celým tím sítem opakovaně už potřetí. Já bych ji vyhodil hned v prvním kole.

Blbost prostě kvete všude. Ne snad, že by mi tím Čikitka trhala srdce, já se jí spíš směju a poukazuju na ni, ačkoliv jí musejí být stejně všechny ty narážky na to, jak je pitomá, úplně volný. Ona je prostě taková splachovací. Mluví jako největší samaritánka, všechno dělá kvůli dětem, které jsou prostě tak vytrvalé, že ji do soutěže pořád přihlašují. Nepřeju jí to, protože je to srabský. Její výhra je možná zasloužená, ale spíš než to, tak by nad ní člověk zaplakal. A vysmál se.

Až se za dvacet let bude otvírat zoo s lidskou blbostí, potažmo prodejem orgánů na černém trhu, zasadím se o to, aby Martina dostala výběh a aby to dětem nebylo líto, vedle si budou moct pronajmout unimobuňku. Postavím ji za mříže, na hlavu jí dám korunku a ona bude hnít ve vlastní slávě. Pravděpodobně si toho stejně nevšimne. Metál pro Ubožáka blogu pověsím k popisné tabulce před klec. A navrch toho napíšu Groeningovi, aby mi na víkendy půjčoval Nelsona, který na ni bude za peníze ukazovat a posmívat se.

Čikita na Hrad!

Pro forma

2010-03-25T10:10:00.002+01:00

Na blogové narozeniny jsem zveřejnil jednu ego anketu, abych si trošku pomastil břich, potěšil své oko, prostě si nahonil triko a zvedl svou duši do výšin. Prostě takové ty běžné bloggerské pocity, znáte to.

Tak kdybych to měl závěrečně vyhodnotit, zdravím všech 15 hlasujících, kteří sem chodí rádi a já to chápu. Dneska ze mě prostě mluví úplně hnusná arogance, vím o tom.

Takže se ani nebudu divit, kdyby se po dnešku k těm šesti lidem (mimochodem co sem lezou, když mě nemaj rádi?) přidalo dalších šest. I tak žejo, díky moc, výsledky ankety uschovám a uvidíme se zase příští rok a budeme porovnávat. Slibuju, že příští únor z toho udělám hezkou šarádu. Tímto bych tedy pro jistotu ukončil svůj krátký štěk a odešel zpět do hodiny dějepisu. Husité tady nebudou celej den.