No schválně, kdo to ví, kdopak to asi ví? Kdo z vás tuší, kde jsem se zase luxusně zbořil, noo? Gympláckej ples! Tak snad, abych to uvedl krátkým úryvkem z včerejšího rozhovoru:
Barča: "Budeš zítra o tomhle psát na blogu?"
Já: "Ne, to budu na sračku!"
Určitě stojí za zmínku, že letošní ples gymplu patřil nám, tudíž jsme ho tradičně zahajovali polonézou. Polonéza je sranda. Nějakých deset minut trdlování v přeplněném a vydýchaném sále, nervozita furt stoupá a vy se snažíte neplést kroky. Myslím, že jsem je nepletl. Což mi připomnělo scénu z tanečních, když jsem se velmi hrdě zeptal Dany (něco mi říká, že mě včera prosila, abych o ní napsal do blogu), kolikrát jsem jí při polce šlápnul na nohu, s tím, že jsem byl neochvějně přesvědčený, že ani jednou. Docela mě Danuše setřela, když řekla, že asi čtyřikrát. Takže jestli to Markétka čte, ať se ozve, kolikrát jsem ji pošlapal.
Hned, co jsme si odtancovali svoje, vyběhli jsme pro rodiče, na waltz jsme tančili valčík a všechno bylo krásný. Nejhorším zjištěním bylo, že na baru nemají cheguevaru, na kterýho jsme před tančením vyrazili s Fanou, kdy ještě nebyl přeplněnej bar. Cheguevaru jsme si teda nedali a spokojili se s lemondem. Doma jsem se navíc ještě načal malibu, který normálně ani nepiju. V půlce tance jsem se najednou rozhodnul, že vyzvu na parket Lucku. Čili jsem ji vyzval a v roztodivných kreacích jsme to tam rozbalili.
V tu chvíli už jsem se fakt chtěl opít, tak jsem vzal bratránka, Maku, Marky a Tada a táhli jsme na bar. Taktická a neodpustitelná chyba je, že jsme si nevzali beranidlo a půl hodiny tam jako čuráci stáli a odevšad zezadu přijímali objednávky. Nakonec jsme chtěli jednu kofolu, dva rumy, dvě piva, jedno malibu s kolou, jednoho černýho jelzina, jednu matonku, jeden džus a jednu vodku s džusem. Nevim, čím to bylo, jestli jsem fakt tak hrozně malej, že mě každej lehce přehlídne, ale když jsem si ani za půl hodiny nebyl schopnej objednat ani sirky, a obsluha nereagovala ani na pořvávání Maky a focení obsluhy za barem, prostě nic nic nic. Čili jsem se nasral, odešel do haly k šatně a začal tam řvát totálně nepříčetnej (protože jsem prostě fakt chtěl pít!): "Zpíčenej bar, kurva, vypíčená obsluha!" Bohužel jsem si nevšiml, že přede mnou natáčela profesorka Handrlová rozhovor pro kabelovku, takže je tu velká šance, že budu mediální hvězda.
Po nějaké té půlhodince tančení s lidma, kterým jsem to slíbil, jsem se odhodlal k návratu na bar a koho tam nevidím? Maku a Ondru, jak čekaj frontu. Navíc jsem ještě pozval Danu na lemonda a hrozně jsem se smál tomu, že si utrhla ramínko od šatů, protože jí furt padalo. Čekali jsme hrozně dlouho, celej ples mě začínal srát, uvažoval jsem, že fakt půjdu domů, protože se to nedalo mezi těma milionama lidma vydržet a ještě k tomu v sobě nemít ani čtvrt promile. Navíc jsem dost nutně potřeboval tančit.
Nakonec se povedlo, vypil jsem si svýho rumíka, pak šel s někým ještě na jednoho. Následně jsem se nechal pozvat od Nika, kterej koupil flašku na benzínce, protože ho taky nebavilo čekat, až ho někdo obslouží. Od Doktora jsem si lokl slivovice a pak se vrátil k našemu stolu, kdy jsem ještě střízlivej kecal chvíli s Ondrou a Makou, která se následně sesypala pod stůl bez jakékoliv příčiny a začala se nekotrolovatelně smát a já rychle odběhl, aby si lidi nezačali ukazovat, že jsem něco snad pil. Přeci jen jsem tam měl rodiče.
To mi ale posléze bylo totálně u prdele, protože jsem už fakt dost nažranej pozval Adama na dalšího ruma, s někým jsem si dal ještě jednoho, Hanku pozval na fíkovýho jelzina, k čemuž se váže historka s Peťou Hujňákovou, že si hned, co přijdeme domů, napíšeme na twitter "FÍKOVÁ PÍČA". Na to jsem zapomněl, tak ještě, že Peťka ne, a já to tam mohl později taky lupnout. Fíkovej jelzin byl dobrej, Lucka bohužel odmítla moje pozvání, tak jsem šel aspoň s Danou na grepovýho jelzina, z kterýho se o deset minut později vyklubal kirsch, což mi zrovna nevadilo, já si stejně furt myslel, že je to grep. Při čekání mě holky naváděly, abych nadával všem za barem, že jim to trvá, takže jsem tam pořvával "Jděte do prdele!" a "Je to tady kurva pomalý" a "Polibte mi kundu!" a byl jsem rád, že se holky smějou, protože jim to slušelo.
Už se pomalu stává tradicí, že potkám Piňdu a Barču a v té chvíli mě napadne, že bychom si spolu měli zatančit, čili jsem zase jejího bojfrenda ubezpečil, že jsem impotentní a že budu hodnej. Piňda sice chtěl, abych mu za půjčení koupil panáka, ale Bára mě zachránila a k nedošlo tak k bankrotu peněženky. Teda aspoň doufám, bojím se do šrajtofle podívat.
Rozpomínám si, jak jsem se bavil s nějakým týpkem z gymplu, kterej má piercing v obočí, že chodil na gympl a že ho znám a že hrál floorball. Nechtěl jsem mu říkat, že si myslím, že chodí jak naprcanej kačer a že jsem se mu za to kdysi smál, to by úplně narušilo tu skvělou atmosféru. Aspoň jsem ale potkal Alenku, od které jsem měl vyřídit Fanovi, že ho zabije. Asi o hodinku později jsem to Fanovi před Alenkou vyřídil a ona z toho byla úplně perplex, že si to jako takhle na sračky ještě pamatuju a prej jsem její favorit.
Jak bych taky nebyl, když při vystoupení streetdancové skupiny N-Joy se nahrnulo do sálu hrozně moc lidí a my dva s Ondrou jsme na ně neviděli, čili jsme si v druhé části sálu udělali vlastní streetdance vystoupení a docela vtipně tam asi pět minut tančili na hopec pro všechny naše lásky.
U lásek ještě zůstaneme, když kolem mě prošlo jedno nejmenované děvče, začal jsem nahlas řvát na Maku, že "to je ta žena, kterou jsem kdysi miloval". Naopak žena, kterou bych byl schopen milovat byla nasraná a ani jsme nešli na panáka, ani jsme spolu netančili. Přišla o hodně.
Přišla například o to, že jsem tatínkovi jedné spolužačky celkem bezprostředně řekl: "Uhni, vole!", abych mohl projít a potom maminku té stejné spolužačky ujišťoval, že v celé rodině jsou si všichni podobní a nazval jsem Evču Lenkou, protože se mi to pletlo. Do toho se vmísila paní Petrželová, že prej mám pozdravovat mamku, že ju cvičila v gymnastice. Je dobře, že jsem to nemohl vyřídit na místě, naši totiž odešli chvíli po půlnoci, protože mě asi nechtěli vidět válet se pod stolem. Ale před odchodem si stačili koupit losy do tomboly a vyhráli jakousi kalkulačku, která úplně strašně pípá a brácha mě s ňou ráno provokoval, protože mě bolela hlava jako střep a ty pískavý zvuky z pokoje nešly zastavit.
S tombolou byla taky prdel, protože jsem nebyl zrovna ve stavu, kdy bych dokázal prodávat losy. Markétka mě ale podržela a já se kupodivu taky držel. Chápu to jako dar z hůry, je pro mě velkou záhadou, jak jsem dokázal vůbec mluvit, natož počítat a chovat se jako naprosto střízlivý mladý chlapec, elita a budoucnost národa. Povedlo se ale, a ještě jsme se každej vyfasovali pade za prodej. Od té doby jsem už Markétku neviděl. Hádám, že za to nemůže fakt, že by snad odešla. Spíš jsem měl problém vidět i futra.
V návalu dalšího vzteku (dozvěděl jsem se, že jsem až třetí brácha v pořadí!) jsem vylítl ven a podal si dveře s Nikem, kterej se vrátil z kamasi, ani nevim z kama, každopádně mi přislíbil, že mě nenechá zmrznout venku, proto mě odvedl znova do sálu. Já ale prostě potřeboval nutně expandovat na sever a tak jsem po chvilce znova vyběhl do zimy a potkal Nika s nějakou mařkou, tak jsem jim tam křenil, potom jsem ještě křenil Lubovi a Hance, dokonce jsem se hrozně srdečně zdravil se Stehlou, kterýho vůbec neznám, ale co je komu po tom? No vidíte vlastně, Nik říkal, že si prej možná večer zašuká. Neví někdo, jestli mu to vyšlo? Bych mu to přál, klukovi jednomu ušatýmu. Tím ovšem moje výběhy do ulic nekončí. K závěru večera jsem se seznámil s nějakým borcem z Letonic (musím si zjistit jméno) a tak jsme trochu kecali o životě, autech a tiskli se k sobě, protože nám byla zima, nakonec mě ale zavedl na bar, což se mi nelíbilo, protože jsem chtěl osvobodit svoji duši a vytáhnout z toho baráku paty. Dalším výbojům podlehl pan Beňo, kterýho jsem přesvědčil, že je moc dobrej člověk, že má rád Tokio Hotel a že by měl přestat kouřit, načež on mi svěřil svou krabičku cigaret a zapalovač a já se jich šel zbavit. Udělal jsem to tak, že jsem prostě došel k nějakýmu stolu a naprosto neznámých holek se zeptal, jestli nechcou modrý LMka. Chtěly.
Při dalším útěku z budovy jsem potkal Danu a Maku, se kterýma jsem se vyfotil a dokonce i zatančil. Vlastně jsem tančil s Makou, myslím, že se na mě hodně poplavila. Jsem plavnej kluk, to já vim. A když tančím, jsem nejplavnější. Hlavně, když do repertoáru nacpu i kozáčka. O tančení si ještě ale povíme, teď vám vylíčím svůj předposlední útěk do divočiny, když jsem se schovával Tomovi, kterej mě nasral a já na něho číhal za jakýmsi vozejkem. Tady jde jasně vidět, že opilej dělám strašný kraviny a dokážu nasrat i svýho nejlepšího kamaráda. Největší mínus alkoholu, dělám mu chudákovi furt peklo, zasloužil bych pekelně naliskat, jsem hroznej čurák :( A nakonec jsme vyběhli s Ondrou bratrancem na hřiště, ten idiot mi skočil na záda, tak jsme se vyváleli ve sněhu, zmrzlí jsme byli jak holubí hovna, dokonce i stejně černobílí. Pak už jsem ven radši ani nevycházel, radši jsem šel s Tomem na zelenou.
Samozřejmě se dostavila i moje krátkodobá opilecká depka, tak jsem to zapíchl v rožku na židli a pobrečel si a divil se, že za mnou chodí tolik lidí a ptá se, jestli jsem v pohodě. Do půl hodinky jsem byl v pohodě, Tom mě musel trochu propleskat, jsem se choval jak nesnesitelný děcko. Má hroznou smůlu, že kdykoliv jsem s nervama v prdeli, nachomýtne se k tomu on a já mu pak kazím večer. Zelená ale spravila náladu a já už pak jenom tančil.
To však ale musím ještě zmínit, jak jsem se tam spřátelil s Letoňákama. To jsou hrozně dobří kluci, kteří mě vůbec neznají, ale já je jo, což asi vedlo k tomu, že si na mě divně ukazovali. Hlavně jsem se chtěl dát do kupy s Vítěm, kterýmu jsem neustále narušoval jeho rozhovor s jedním děvčetem. Prostě jsem tam k nim vlítl, přisunul si židlu a vykládal si s nima anebo tam jenom tak usínal. Vždycky se jim povedlo mě odpálkovat. Ovšem vzhledem k tomu, že furt seděli jen na jednom místě, stalo se mi, že jsem tak jednou naběhl do toho jejich rožku, kde zrovna seděl taky kluk s holkou a ani mě nenapadlo přemýšlet, že by to mohl být někdo jinej, než ti dva, čili jsem se dal do přátelské konverzace se dvěma naprosto cizími lidmi, aniž bych si prvních pár minut vůbec uvědomil, že se někde stala chyba. Byl to ale pár přátelský a mou nevkusnou eskapádu ocenili.
Po cestě na parket jsem potkal Broňka, kterýmu jsem slíbil tanec. Za půl hodinky jsem slibu učinil za dost a v rytmu na kolena na kolena na kolena jéjéjé jsem tam s ním dost ukrutně rozpaloval podrážkama parket, přidala se k nám i Lucka a šílenství nebralo konce. Po chvíli jsem kdesi schrastil židličku a začal na ní předvádět jednu moc pěknou scénu z videoklipu Pussycat Dolls, s Tomem jsme potom vylezli na pódium za kapelou a roztančili a roztleskali sál, přidalo se k nám potom ještě pár dalších, takže kapelu nešlo skoro ani vidět, proto nás zpěvačka po jednom shazovala dolů. Ne, že by nám to nějak vadilo, vyškrábali jsme se tam znovu a jako velký hvězdy jsme skákali mezi fanoušky a čekaly na moře rukou, které nás ponese až ke dveřím ze sálu.
Osud tomu určitě chtěl, abych potkal Doktora a rozhodli jsme se, že pozvem profesorku Štefkovou na panáka. Ona zprvu nechtěla, měla prý před sebou víno, ale jelikož jsou její přátelé kapacity, ihned jí tu sklenku vypili a tak Štefi musela pozvání přijmout. Já s Doktorem jsem chtěli ruma, toho neměli, potom tedy malibu, to taky neměli, nakonec jsme skončili u zlatýho jelzina, Štefi jsme poručili sklenku bílého, cinkli jsme si na zdraví a vyrazili opět tančit. Štefi je skvělá tanečnice, dokonce jsem ji i odměnil pusou a doprovodil ji zpět ke stolu a rozloučil se slovy "Nashledanou, paní profeserko. Nashledanou pane manželi.". Následovalo kalení s Mrs. Fronkovou, která se nezdá, ale je nejlepší a rozbalili jsme to tam jako králové. Ano, moje původní kamufláž - kdykoliv jdeš kolem profesora nebo paní Machálkové nebo pana Adamíka nebo kolem Zezulů, chovej se střízlivě a usmívej se na ně - selhala a já už nesnesl ty jejich vrácený úsměvy, jakože mi tím chtějí namluvit, že jsem URČITĚ zcela STŘÍZLIVEJ a VŮBEC si nemyslí SVÝ. No tak jsem se ožral, no, co je komu do toho? Katastrofální zboření nebralo konce a já v tom šíleným reji snad tančil úplně s každým a bylo mi fakt jedno, jestli je o dvacet let mladší nebo starší. Dokonce i s profesorkou Moučkovou jsem prohodil pár vlídných slov a tyvole, prostě jsme byli nejlepší kámoši, to je jasný. Sice už podle mě učí asi pět století, ale je to čuprová baba.
Asi kolem třetí hodiny jsem se tam se všema řádně rozloučil, popřál jim krásnou noc, stvrdil to hubičkou na líci anebo je poslal do prdele, protože jsou to pozérský sráči. Lucce jsem slíbil, že napíšu na blog článek, Broňka z mých tanečních kreací asi ještě teď bolí kotníky a paní Krištanová ještě teď nevěří svým očím, že já, takovej hodnej a klidnej kluk, já - synonymum andělské zbožnosti, zrovna já jsem se zpil pod obraz.
Hned co všichni zdrhli na autobus, ujali jsme se jednoho nejmenovaného sešroceného kamaráda (buďme solidární, nazvěme ho třeba Petrem), pro kterého měli přijet rodiče. Když pořád nejeli, pokusili jsme se ho nacpat ke Klárce do auta, ti ale měli plno a tak jsme museli zpátky. Rodiče ale furt nikde, tak jsem z Peťova mobilu vytočil číslo na taťku, který to nebral, potom na mamku, načež to vzal jeho taťka, což mě trochu vyvedlo z míry a tak jsem v šoku a navíc dost opilej začal vysvětlovat situaci. Rodiče ale prý pili, tak nemohli přijet, proto jsem se zavázal, že syn může přespat u nás.
Normálního člověka napadne vyzvednout si v šatně bundu. Nás to nenapadlo a na Peťu jsme zapomněli, proto jsem ho oblíkl do té své, zatímco mi Tad a Ondra úspěšně sekundovali a pomáhali s oblékáním. Já v obleku málem zmrzl, byla mi nehorázná kosa, všechno ale zachránila paní profesorka Fronková, která měla společnou cestu a já ji poprosil o nějaký svetr, abych vůbec došel domů. Obdržel jsem černou bundu, růžovou šálu a žlutou čepici s třásněma a dvěma očima vepředu. Poděkoval jsem, popřál dobrou noc a znovu pomohl Peťu dotáhnout kilometr sněhem do dědiny. Chvíli šel jako beránek, druhou chvíli se zastavil a chtěl volat rodičům. Nejprve stačilo ho ubezpečit, že je všechno domluvený, na konci cesty ale začal být agresivní a posílal nás do prdele, nás kokoty zasraný, a to víšžejotyšuline. Ničeho jsme nedbali a promrzlí na kost jsme doma Petrovi vyzuli boty, sako si svléknout nenechal, uložili jsme ho proto ke mně do postele, postavili vedle něj kýbl a náš drahý přítel do dvou vteřin vytuhnul a chrápal na celej barák.
Ráno jsem se probudil v deset. Hlava mě bolela, chudák Peťa nevěděl, kde je. Kdo by to taky věděl. Rozhodl se, že půjde na vlak. Tak šel a podle posledních informací prý došel v pořádku. Takže to vlastně všechno dobře dopadlo.
Pil jsem jako prase, ožral se jako doga, tančil jak hovado, brečel jak holka, zpíval jak drak, kalil jako kráva, rozdával pusy jako nadržená fanynka Edwarda Cullena a nakonec se probudil živ a zdráv s maličkou opicí (moje první, docela chlupatá), živým kamarádem a hlavně - nic jsem nepoblil. Blýská se na lepší časy.
A protože je tenhle blog dlouhej jak hajzlpapír, měl bych už radši přestat. Určitě jsem nezachytil všechno, jako obvykle mám poházený časový posloupnosti a rozhodně se nemůžete bavit tak, jako jsem se bavil já tam. Jen se obávám, že jsem zklamal své kamarády. Když dřív řekli: "Jdu na disku. Jde i Tom," rodiče je bez problémů pustili. Po včerejším plese už asi všichni budou dvakrát váhat.
Inu, stárnu.
Příspěvky
