neděle 23. října 2011

Po nás solární panely

Jaká je moje odpověď na snad nejhorší (co se formování mého vlastního názoru týče) téma MF Dnes. Zjistil jsem totiž, že si o tomto problému snad nemyslím skoro nic, co by mohlo někoho zajímat. A tak tedy alespoň stručné povzdechnutí.

Sám se hned přiznám, že nejsem jaderným technikem, ekologickým aktivistou a celkově nijak zvlášť zapáleným diskutérem na téma energie kdysi, nyní a dnes. K mému životu stačí podstatně omezený pohled na situaci – dochází nám fosilní paliva a budoucnost tedy leží buď v „jádru“ anebo v obnovitelných zdrojích. Musíme přece chránit přírodu, tu především.

Máme tedy aktuálně asi dva tábory bojovníků za zelenou planetu. Jedni tvrdí, že přeměna jaderné energie je víceméně ekologicky nezávadná (a já se k nim řadím), avšak stále je zde nebezpečí toho, že se něco zvrtne a všichni lehneme atomovým popelem. Druhé opoziční opevnění brání zastánci vody, větru, slunce a všech dalších možných zdrojů, o kterých zřejmě nemám ani potuchy. Přemýšlím sám nad tím, zda si tito lidé uvědomují jeden fakt – pakliže obě dvě strany bojují za zelenou planetu, bude i po jejich zásahu planeta stále zelená?

Mám totiž na mysli právě solární energii, která se teď často skloňuje ve všech možných pádech. Když se teď od místa, kde bydlím, vydám na jakoukoliv světovou stranu, můžu si být jistý, že v okruhu řekněme dvaceti kilometrů tam, kde dřív rostla kukuřice, řepka, pšenice nebo cokoliv jiného, se teď na mě usmívá slunce v odlesku solárních panelů, které jsou aktuálně očividně moderní zemědělskou plodinou. Zelené louky, zelená pole, zelené pastviny, zelené meze, ty všechny teď zdobí nový šperk technologického vývoje – stříbrné panely, o jejichž zelenosti by se dalo snadno pochybovat.

Nevím, zda jsou jejich betonové základy vyráběny z materiálů, které podporují růst plodin, anebo zda naopak právě úrodná zemědělská půda násobí účinnost těchto fotovoltaických nestvůr, ale čistě z pohledu mého laického oka soudím, že tomu tak nebude. Tím spíše se domnívám, že tento „podeštihoubovitý“ růst a rozmach solárních elektráren není zrovna vyloženě „zelený“, avšak „zelenou“ těmto projektům musejí dávat lidé, kteří rádi v kapse „zelené“ papírky. Ostatně komu se nelení, tomu se zelení.

Když tedy jako pouhý pozorovatel a obdivovatel přírody vejdu někam, kam se za sluncem už neotáčí slunečnice, ale futuristické pole kovově-skleněných okrasných rostlin 21. století, pozastavím se vždy nad tím, jak moc zelená budoucnost nás všechny, a hlavně naši planetu, čeká. Pokud se ale bude v příštích padesáti letech vyrábět chleba z elektřiny a slunečnicový olej nahradí olej sluneční, pak zřejmě nebudu mít žádný další problém, vyjma toho jediného – estetického. Těšme se. Přichází stříbrná, nikoli zelená planeta.

neděle 9. října 2011

Školy musí s dobou jít, ne o ní jenom učit

Dle zadání druhého kola projektu Studenti čtou a píší noviny pro MF Dnes smolím právě dnes tuto myšlenku na papír. Tedy pardon, na blog.

Počítače. Internet. Dvě slova, která by určitě měla ležet v budoucnosti výuky. Nemluvím jen o tom, zařadit do rozvrhu o jednu hodinu týdně informatiky navíc a učit se v ní psát dokumenty, vytvářet tabulky, ořezávat fotky a jednoduše zpracovávat krátká videa. U toho totiž obvyklé školní „ajťáctví“ skončí. Potenciál moderních technologií je v tomto případě ale silně opomínán a obrovské množství nepřeberných možností leží jen ladem potlačeno sice odzkoušenými a fungujícími, přesto nemoderními principy.

Není to však celé jen o tom, co je zajímavější pro studenty, ale také o tom, co by mohlo být výhodnější pro školy. Není přece pro třídního učitele výhodnější, když si od žáků na začátku školního roku vybere e-maily, na které jim pak hromadně může posílat dokumenty, jako jsou třeba itineráře školních výletů nebo nabídky různých akcí a produktů, které firmy školám zasílají, než když musí všem třiceti dětem nakopírovat jednotlivé stránky textu, které pak čtvrtina z nich stejně někde ztratí nebo nechá? Stačí pak jen ve třídě říct: „Poslal jsem vám e-mail s informacemi o výletě, tak se všichni podívejte.“ Škola ušetří na papíru, nákladech na tisk a kopírování, učitel ušetří čas a bude mít jistotu, že se informace dostanou do rukou opravdu všem. Při dnešní rychlosti komunikace jsou snad i obavy, že by se zpráva k němu nějakým způsobem nemusela dostat, naprosto zbytečné a lehce úsměvné.

To je samozřejmě jenom jeden příklad za všechny. Začínáme už jen u toho nejzákladnějšího, tedy e-mailů. Pokročit můžeme mnohem dál. Můžou to být třeba zrovna ony všemi nenáviděné a zároveň všemi opěvované sociální sítě, přes které lze lehce žáky kontaktovat, případně vytvářet události, či jednoduše všechny informovat jako celá škola o jednotlivých akcích, které se připravují anebo zrovna staly. Za zmínku určitě stojí i blogy, které si může učitel založit a průběžně je aktualizovat a zaplňovat vlastním obsahem, který uzná za vhodné, aby jakkoliv mohl studentům prospět. A samozřejmě nekončíme – on-line kalendáře, galerie, datová uložiště, … vyjmenovat toho lze spousty.

Je důležité ukázat studentům nejen teoreticky ve škole, jak jim dokážou počítače a internet ulehčit práci, ale dokazovat jim to i v praxi vlastní cestou. Nejenom, že to osvěží výuku – ostatně sám věřím, že technologií lze využít v jakémkoliv předmětu – ale studenty samotné nabudí. Když totiž budou moci říct: „Třídní mi posílá e-maily, moje škola mě o všech svých akcích informuje přes svůj web a Facebook, celý harmonogram školního roku mám kdykoliv přístupný v kalendáři od Googlu a angličtinář každý den na svůj blog přispívá odkazy na různé stránky, videa a dokumenty, na které sám při brouzdání internetem narazil, a je přesvědčen, že by alespoň někoho z nás něco z toho mohlo zaujmout,“ určitě se málokdy dočkají nějaké negativní reakce a sami budou na svoji školu jistým způsobem „pyšní“, že se dokáže takto skvěle přizpůsobit jejich potřebám. Školy z toho zase budou těžit úsporou času, prostředků a bezprostředností spjatou s rychlostí.

Internet a počítače nejsou ďáblovým vynálezem a čirým zpodobněním zla, ale tím, co z nich sami dokážeme vytěžit. I v této dnes již neodmyslitelné části světa by škola měla jít příkladem, protože je nutné si uvědomit, že zajímavý a úžasný je nejenom „reálný svět“, ale čím dál více i svět virtuální, nehmotný. A o obou dvou bychom toho měli znát co nejvíce.