Jaká je moje odpověď na snad nejhorší (co se formování mého vlastního názoru týče) téma MF Dnes. Zjistil jsem totiž, že si o tomto problému snad nemyslím skoro nic, co by mohlo někoho zajímat. A tak tedy alespoň stručné povzdechnutí.
Sám se hned přiznám, že nejsem jaderným technikem, ekologickým aktivistou a celkově nijak zvlášť zapáleným diskutérem na téma energie kdysi, nyní a dnes. K mému životu stačí podstatně omezený pohled na situaci – dochází nám fosilní paliva a budoucnost tedy leží buď v „jádru“ anebo v obnovitelných zdrojích. Musíme přece chránit přírodu, tu především.
Máme tedy aktuálně asi dva tábory bojovníků za zelenou planetu. Jedni tvrdí, že přeměna jaderné energie je víceméně ekologicky nezávadná (a já se k nim řadím), avšak stále je zde nebezpečí toho, že se něco zvrtne a všichni lehneme atomovým popelem. Druhé opoziční opevnění brání zastánci vody, větru, slunce a všech dalších možných zdrojů, o kterých zřejmě nemám ani potuchy. Přemýšlím sám nad tím, zda si tito lidé uvědomují jeden fakt – pakliže obě dvě strany bojují za zelenou planetu, bude i po jejich zásahu planeta stále zelená?
Mám totiž na mysli právě solární energii, která se teď často skloňuje ve všech možných pádech. Když se teď od místa, kde bydlím, vydám na jakoukoliv světovou stranu, můžu si být jistý, že v okruhu řekněme dvaceti kilometrů tam, kde dřív rostla kukuřice, řepka, pšenice nebo cokoliv jiného, se teď na mě usmívá slunce v odlesku solárních panelů, které jsou aktuálně očividně moderní zemědělskou plodinou. Zelené louky, zelená pole, zelené pastviny, zelené meze, ty všechny teď zdobí nový šperk technologického vývoje – stříbrné panely, o jejichž zelenosti by se dalo snadno pochybovat.
Nevím, zda jsou jejich betonové základy vyráběny z materiálů, které podporují růst plodin, anebo zda naopak právě úrodná zemědělská půda násobí účinnost těchto fotovoltaických nestvůr, ale čistě z pohledu mého laického oka soudím, že tomu tak nebude. Tím spíše se domnívám, že tento „podeštihoubovitý“ růst a rozmach solárních elektráren není zrovna vyloženě „zelený“, avšak „zelenou“ těmto projektům musejí dávat lidé, kteří rádi v kapse „zelené“ papírky. Ostatně komu se nelení, tomu se zelení.
Když tedy jako pouhý pozorovatel a obdivovatel přírody vejdu někam, kam se za sluncem už neotáčí slunečnice, ale futuristické pole kovově-skleněných okrasných rostlin 21. století, pozastavím se vždy nad tím, jak moc zelená budoucnost nás všechny, a hlavně naši planetu, čeká. Pokud se ale bude v příštích padesáti letech vyrábět chleba z elektřiny a slunečnicový olej nahradí olej sluneční, pak zřejmě nebudu mít žádný další problém, vyjma toho jediného – estetického. Těšme se. Přichází stříbrná, nikoli zelená planeta.
Sám se hned přiznám, že nejsem jaderným technikem, ekologickým aktivistou a celkově nijak zvlášť zapáleným diskutérem na téma energie kdysi, nyní a dnes. K mému životu stačí podstatně omezený pohled na situaci – dochází nám fosilní paliva a budoucnost tedy leží buď v „jádru“ anebo v obnovitelných zdrojích. Musíme přece chránit přírodu, tu především.
Máme tedy aktuálně asi dva tábory bojovníků za zelenou planetu. Jedni tvrdí, že přeměna jaderné energie je víceméně ekologicky nezávadná (a já se k nim řadím), avšak stále je zde nebezpečí toho, že se něco zvrtne a všichni lehneme atomovým popelem. Druhé opoziční opevnění brání zastánci vody, větru, slunce a všech dalších možných zdrojů, o kterých zřejmě nemám ani potuchy. Přemýšlím sám nad tím, zda si tito lidé uvědomují jeden fakt – pakliže obě dvě strany bojují za zelenou planetu, bude i po jejich zásahu planeta stále zelená?
Mám totiž na mysli právě solární energii, která se teď často skloňuje ve všech možných pádech. Když se teď od místa, kde bydlím, vydám na jakoukoliv světovou stranu, můžu si být jistý, že v okruhu řekněme dvaceti kilometrů tam, kde dřív rostla kukuřice, řepka, pšenice nebo cokoliv jiného, se teď na mě usmívá slunce v odlesku solárních panelů, které jsou aktuálně očividně moderní zemědělskou plodinou. Zelené louky, zelená pole, zelené pastviny, zelené meze, ty všechny teď zdobí nový šperk technologického vývoje – stříbrné panely, o jejichž zelenosti by se dalo snadno pochybovat.
Nevím, zda jsou jejich betonové základy vyráběny z materiálů, které podporují růst plodin, anebo zda naopak právě úrodná zemědělská půda násobí účinnost těchto fotovoltaických nestvůr, ale čistě z pohledu mého laického oka soudím, že tomu tak nebude. Tím spíše se domnívám, že tento „podeštihoubovitý“ růst a rozmach solárních elektráren není zrovna vyloženě „zelený“, avšak „zelenou“ těmto projektům musejí dávat lidé, kteří rádi v kapse „zelené“ papírky. Ostatně komu se nelení, tomu se zelení.
Když tedy jako pouhý pozorovatel a obdivovatel přírody vejdu někam, kam se za sluncem už neotáčí slunečnice, ale futuristické pole kovově-skleněných okrasných rostlin 21. století, pozastavím se vždy nad tím, jak moc zelená budoucnost nás všechny, a hlavně naši planetu, čeká. Pokud se ale bude v příštích padesáti letech vyrábět chleba z elektřiny a slunečnicový olej nahradí olej sluneční, pak zřejmě nebudu mít žádný další problém, vyjma toho jediného – estetického. Těšme se. Přichází stříbrná, nikoli zelená planeta.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat