Chinaski uráží mě a hlavně sami sebe

V dobách, kdy jsem ještě Chinaski miloval (do dob alba Premium), byli tihle kluci z Prahy mojí nejoblíbenější kapelou. Když vydali Music Bar, byl zvláštní, ale po několikátým poslechu dost dobrej. Jejich další album 07 bylo ještě horší na počet poslechů, po kterém to bylo konečně stravitelné a celkově se jim docela povedlo. Ale jakmile jsem uslyšel tuhle písničku, chtělo se mi zvracet.

Dřív jsem k nim ještě choval úctu takovou, že jsem za jejich cédéčka nebo kazety utrácel peníze, v případě příštího alba to neudělám ani omylem. A to jenom kvůli téhle nechutné slátanině!

1) PŘÍŠERNEJ TEXT!

Lidi chtějí skákat

a bejt při tom veselí

já bych radši zůstal

ležet v posteli

Dobře, tohle ještě beru, ačkoliv nevím, jestli lidé chtějí skákat a bejt při tom veselí, já bych se radši místo toho škrábal v prdeli. (Ono je to vlastně celý taková konečníková rýmovačka)

Já vím, že tohle zrovna není

zpráva století

však rád bych vám všem přiblížil

své vnitřní napětí

Já to vím taky, že to není zpráva století, ale tohle je ještě pořád mejnstrímově ucházející. Napsat písničku o tom, jak se někomu chce spát, to je největší kravina všech dob.

Milí mladí přátelé

já necítím se zrovna skvěle

políbím i nepřítele

jen mě vraťte do postele

Každodenní realita

budík jako bomba tiká

moje skrytá identita pod peřinou

chce spát

A už to začíná :) To je tyvole refrén! I zkouřenej, ožralej a dvakrát poblitej bych napsal mnohem lepší písničku, mít nějakej hudební sluch. Políbím i nepřítele, jen ať Michal táhne do prdele. V jeho případě by neměl tikat budík, ale nějaká elektromagnetická bomba, která smaže tuhle nahrávku z celýho světa.

Jak rád bych napsal jak je krásně

a jak mám všechny rád

však v hlavě zatím vrstvím básně

o tom, jak moc se mi chce spát

Jak rád bych zpíval o lásce co hory přenáší

o slunci, které shlíží na svět z výšin radostných

co slovo perla krásný šperk tak čert aby to vzal

proč dnešní ráno přijde mi jak rána na solar

Co je jako tohleto za vál? Vyloženě vložený, aby se to rýmovalo, nebylo to příliš složitý a lidi si to mohli odtleskat na koncertě. Nevim, kdo skládá básně o tom, jak moc se mu chce spát. Kdyby se mi chtělo takhle moc spát, tak seru na básničky a chrápu jak belina. Takže ať si vybere, jestli chce spát anebo dělat muziku. V Michalově případě by se měl on sám píchnout o trn a usnout na sto let jak Růženka a uzákonilo by se, že žádnej princ ho z toho nesmí vysvobodit.

Třeba zítra podaří se

zvláštní konstelace hvězd

já budu v dobré náladě

a stromy budou kvést

Vznikne píseň jako víno, pozitivní text

možná Grammy vyhrajem a prachy budou téct

však dneska lidi je mi líto, nemám, co bych psal

snad jediné, a to už víte, o tom, že bych spal

Jo, to je přesně ono. Vznikla píseň jako víno, pozitivní text a prachy budou téct, alespoň upřímní jsou. Navíc sám autor uznává, že už neví roupama coby, takže ať už o tom radši zbytečně nemrmle a táhne do peřin.

Pak zase následuje refrén a koncovka: ne ne ne nejsem psavec, jsem spíš spavec, nejsem psavec

tak mě vraťte do postele

Tak ho tam proboha někdo vraťte a přikryjte dřevěným víkem, aby už nikdy v životě nic takovýho nevzniklo!

2) BON JOVI a GUNS'N'ROSES

Ten začáteční kytarovej riff mi hrozně připomíná právě písničku Sweet Child O'Mine a úplně celý to podle mě velice NEúspěšně sosá úplně všechno ze songu We Weren't Born to Follow. Jasný, co po těch letech chcete vymýšlet za novinky, ale, kluci, ono to jde, jenom se musí chtít a písničky se nesměj psát o svačinové přestávce na mastnej papír od salámu.

3) KLIP SI STRČTE DO POSTELE

Nejenom, že z bezmyšlenkovitého textu se mi ježí chlupy na hrudi a z ubohých pokusů o rádobyoriginalitu mi žloutnou zuby, ani na ten klip se nedá dívat. Jednak proto, že pan frontman je rok od roku hnusnější, což se málokteré celebritě jen tak podaří, druhak proto, že jeho hitlerovská patka znásilňuje moje oči, třeťak se tam všichni hýbou jak kdyby před chvílí vstali (i když to mohl být záměr) a čtvrťak nechápu, co to je za vál zpívat o spaní a posteli, zatímco se mi za zádama promítá louka se stromem a moře s mostem a závěrečnej odchod kapely bůhvíkam (postel, prdel, každému dle gusta) je prostě jenom důkaz, jak zkažení jsou Chinaski a věděj moc dobře, že takový peklozla si můžou dovolit.

Můžou, co by nemohli, když píšou jednoduchý písničky pro tupce, kterým na ničem nesejde, hlavně když to bude chytlavý a bude to znít dobře jako nový vyzvánění na mobil a všichni v sedmé bé si to ode mě přepošlou skrz bluetooth a celá generace bude hustá. Měl bych si asi poslechnout jejich předchozí alba, jestli vážně byla všechna tak tupá anebo až tahle písnička to probořila. Faktem zůstává, že Chinaski jsou rok od roku horší, rok od roku jim sláva stoupá čím dál víc do hlavy a když jim v MF Dnes píšou dobrý recenze, není důvod se nad sebou zamyslet a mejnstrímovatět do toho nejnechutnějšího středu, kam se odváží zamířit málokdo.

Peníze, peníze hýbou světem, přidej se a pak kulometem smíš určovat právo. Malátný si vzal příklad z Landy a místo kulometu vzal do ruky kytaru a káže z pódia svoji školní jídelnu. Závěrem už jen slova mojí kamarádky Soňky: "Ten klip je v pohodě.. ale ta písnička teda fakt hrozná.. takhle o hovnu bych mohla napsat i něco já :D :D"

RFP 2010: Třetí a poslední den (5/5)

Začalo to docela nevinně. Ráno v sedm hodin nás kupodivu nepřepadlo vedro a nevykopalo naše líný zadky ze stanů, ale dalo se spát až tak do desíti. Chládek je fajn. Když začalo poprchávat, bylo to ještě takový v rámci možností dobrý. Ale jak se jednu chvíli rozpršelo fakt prasácky, nezbývalo nám, než vynechat koncert Trashtucady. To byla první fatální chyba dne. Za chvíli si povíme proč. Mezitím se totiž na t-music stage chystali Gallows. Opět se setkali s mým nepochpením. Na myspace (nebo kde jsem je vyhrabal) zněli vážně skvěle. Na živo hrozně. Začnu tomuhle říkat Placebo efekt. Jejich hudbu jsem měl rád vždycky jen z repráku od počítače, ale když hráli minulej rok na RFP, seděl jsem na zemi a luštil sudoku. Doslova.

Počasí se trochu umoudřilo, tak se konečně dalo jít na Does It Offend You, Yeah? [80%], čili na nejlepší elektro festivalu, na úplně nejlepší tančení a na úplně největší vály. Přestávku mezi The Subways vyplňovali Horkýže Slíže, ale po jejich minulém fiasku "královéhradééc!" už jsem na ně odmítal jít a místo toho jsem si šel do stanu pro mikinu. Chtěl jsem si vyměnit i boty a proto jsem zahodil žabky a obul si sandály. O dost lepší.

V sandálech jsem potom odskákal a odpogoval (snažil jsem se, ale ten dav kolem byl hrozně strnulej, nuda) celý Subways v první řadě a zároveň nejlepší koncert letošního RFP. Já miluju, když je to správně trhlý, když je tam krásná kytaristka a zpěvačka a úplně nejvíc miluju, když je stagediving a zpěvák plave na rukách a skáče z beden a neustále komunikuje s ožralýma a nadrženýma fanouškama (nebo pseudofanouškama jako já, kteří uměj zazpívat akorát refrén od Rock'n'roll Queen a navíc poloopilej, takže to zní nějak: "Bíímá, bímá, bímáááááá rkrlkín!") Ale přesto všechno jsem podle mě působil dost věrohodně. Druhá fatální chyba se ale i tak objevila ještě před koncertem, když jsem řekl před nějakou hodně ortodoxní fanynkou, že se mi líbí jejich album The Back Room a ona se na mě podívala, vykulila oči jak kobra a zasyčela: "Víš vůbec, na jaké jsi kapele?" Bál jsem se, že se její paže promění v jakoukoliv zbraň, kterou se daj v Counter-Striku dobře zabíjet flojdi, a hned jsem se opravil, že jak jsem ožralej, tak mi to nemyslí. Pak jsem do ní v mým vlastním improvizovaným soft pogu vrážel nejvíc, aby si to teda užila, když jí tak moc jde o ty správný názvy, krávě.

Pak měli hrát Billy Talent [50%]. Na ty jsem původně ani nechtěl jít, protože jsem byl uraženej, že rozhodili na poslední chvíli line-up a já opět neuvidím Xaviho Baumaxu a Pipes & Pints. Byl jsem tam na dva songy, postával jsem vzadu. Slyšel jsem Surrender a pak ještě něco, ale byla to nuda, takže jsem šel stát frontu na bankomat. Jsem si říkal: "Tyvole, všichni jsou teď na talentech, jdu si vybrat prachy." U přístroje na peníze ale stála asi stometrová fronta nasraných fanoušků Xaviho a Pipes & Pints, takže jsem nakonec prostál celej koncert BT ve frontě a ve finále jsem si ani nevybral, ale potkal Flufa, že jdou na Editors dopředu.

Editors [50%] - Nevím, co se stalo, jestli za to mohl vítr, Máchal anebo Dorota, ale každopádně to byla strašná nuda a největší zklamání festivalu. Aspoň jsem se mohl sbalit a jít kalit na česko-americkej dudovej punk.

Pipes & Pints [80%] - Nečekal jsem ani zdaleka tolik příznivců, nejdřív jsem s Marky a Ondrou postávali vzadu, ale nakonec Ondra vtrhl do poga, já stáhl Marky a všichni tři jsme se najednou prorvali do kotle. Tam to bylo kurevsky o hubu. Pankáči se stahovákama, v koženejch bundách a kanadách si tam skákali a jejich verze poga připomínala spíš býčí zápasy, ale o tom to je. Akorát nesmíte měřit metr a půl, nosit brýle a v tašce přes rameno foťák a mobil. Když jsem dostal loket do hlavy, vzdal jsem to a táhl pryč stoupnout do první řady na Kryštofy a tím pádem hodil bobek na NOFX. Třetí fatální chyba. Údajně.

Kryštof [70%] - Asi jsem chytnul špatnou první řadu. A přitom přesně uprostřed bývá vždycky největší kotel fanoušků. Mrzelo mě to, že tam ti lidi kolem mě vůbec nežili, ale co se dá dělat. I tak to bylo fajn, zpíval jsem jak o život a asi se zamiloval do Evžena Hofmanna, nejsympatičtějšího a nejlepšího kytaristy na světě. Je fakt hrozně dobrej!

Na závěr mě jenom tak uspala Morcheeba [80%], proseděl jsem ji na kopci a byla vážně dobrá :) :) :)

Jenomže jsem musel jít s dobou, takže jsem se poslední den fesťáku musel logicky ožrat nejvíc jako prase. Šli jsme do stanu s Tadem a Mrničem a šlohli někomu velkou flašku jégra. Doplazili jsme ještě před půlnocí do areálu, aby nás nevyhodili hned u brány a obsadili fotbálek. Najednou přiběhla veselá Anet s tequilou v ruce. Brzy se dostavil i její bratránek, odkud tequila pocházela, ten byl ale mimo, takže jsme tam všichni chlastali. Za celou hru jsme několikrát pozměnili pravidla:

Kdo dá gól, pije tequilu.

Kdo dostane gól, pije tequilu. (To jsem prosadil sám, protože jsme zrovna dostali gól a dlouho jsem nepil.)

Kdo dá gól a i ten, kdo gól dostane, pije tequilu.

Tequilu pije ten, kdo se blbě směje.

Ten, kdo už nechce pít tequilu, pije tequilu.

Tequilu pijí všichni, i ti, kteří vůbec nehrají.

Kdo dopil tequilu, pije jégra.

Kdo jégra jenom tak cucá a nepije ho jak vodu, pije jégra.

Kurva, došel jégr!

Když došel jégr, pustili jsme ke stolu dva týpky z Vídně a hodně jsme s nima kecali, hlavně já s Mírou. Byli hodně v pohodě, ale protože je jejich rodnej jazyk němčina, bylo naší občanskou povinností je s Tadem porazit. Smůla hoši, třeba příště, až se svět zblázní a já přistoupím na Martinu teorii soužití slovanských národů pod vedením tvrdé ruky austroslavismu. Takže nikdy, to nedopustím, budu novej Karel Havlíček, akorát začnu s prevencí pro jistotu už příští rok.

Když ale došel ten jégr, šlo se pro pivo. Nevím, kterej kretén vymyslel, že se areál bude poslední den zavírat v jedu ráno, ale vážně to ti kreténi zavřeli. A pivo už se taky nikde netočilo. S Mírou jsme strašně zuřili a řvali. Náhle jsme uslyšeli hudbu linoucí se z t-music zóny, tak jsme tam hned nakráčeli a minimálně já začal tančit a předvádět kozáčka na píseň ... ehm ... Včelka Mája. A když i ta definitivně dohrála, objevil se na protest všemu vláček složenej z asi pěti lidí.

Co jsem asi tak mohl udělat, když jsem ho uviděl? Ano, připojil se a verboval další lidi, ať jdou s náma. Přidalo se jich jak sviní a tradičně se vyvolávalo hovno na stage a hledal se karel, já jsem řval na paní, co prodávala trdelníky, ať jde taky za náma, ale nešla. Neva, stejně jí bylo padesát.

Vláček se najednou rozrostl o asi sto lidí a lokomotivu napadlo, že prorazíme sekuriťáky. Rozběhli jsme se proti nim, ale asi půl centimetru od nich jsme to radši otočili a pomalu si to šinuli zpět. Samozřejmě, že jsme u toho řvali a ječeli. S velkou slávou jsme došli až k bráně. Najednou někoho hrozně inteligentního napadlo zařvat: "Dřepkins!" a sednout si na beton. Ten hrozně inteligentní jsem byl a netušil jsem, že se to tak ujme a lidi si fakt začali sedat a do minuty se před východem z areálu vytvořil sedící protest opilců. Jak ale sekuriťáci začali vytahovat teleskopy a podobný voloviny, radši jsme prchali.

Před areálem se lidové vrstvy opět vzbouřili, jedna odvážná dívka se vyšplhala na konstrukci, že přeleze celou bránu. Nevím už proč slezla, každopádně jsem za ní hned utíkal a objal ji, že je moje hrdinka a začal řvát, že bychom si z její odvahy měli všichni vzít příklad. Když jsem se od statečné dívčiny vracel k Tadovi a Anet, zahlédl jsem holku s copem. Ihned jsem křičel z plných plic, že je to Lara Croft a že ji miluju, kdy natočí další film a jakou chystá další hru na PC. Její kamarádky ji ode mě furt odstrkovaly, asi se bály, že Laru znásilnil, tak jsem jim řekl, že nechápu, co tady hrajou za divadlo, že Lara se snad dokáže ubránit sama. Pak Lara i kamarádky zmizely. Potkal jsem je za deset minut před jedním stánkem s pivem, kde hrála hudba. Nějaký disko nebo co. Bylo mi to jedno, potkal jsem Laru! Tentokrát jsem se nenechal odbýt, vytáhl jsem z tašky propisku a donutil madam Croft, aby se mi podepsala na ruku! Udělala to, já ji nechal na pokoji a vyrazil machrovat mezi lidi. Mojí další obětí se stala jedna dívka, se kterou jsem dlouho kecal, náhle mi to ale zkazil jeden Španěl. Už ani nevím, co jsem tam s nima vykládal, on pořád vyznával lásku mojí nové kamarádce a já mu to musel překládat pro tu mařku, potom jsem mu řekl, že jsem byl na koncertu Trashtucady a že to bylo strašně dobrý, abych si u něj šplhnul a on ze sebe vyrazil, že hraje v Trashtucadě a v ještě nějaké kapele, jejíž název mi napsal na ruku hned vedle podpisu od Lary. Larou jsem se mu taky pochlubil, ale on pořád chtěl něco říkat té hezké holce a začínal mě srát. Pak přišel jeho španělskej kámoš, takže už na mě byli dva, i když jsem s nima fakt dobře kecal. Náhle se objevila kámoška té holky, která prej umí španělsky a začala s těma dvěma ožralýma hovadama diskutovat v jejich rodným jazyce. Je fakt, že jejich angličtina byla příšerná.

Kolem druhé hodiny ráno se objevil týpek s rumem a kolou, jestli nechem napít. Chtěl jsem, napil jsem se. Pak jsem tam nechal Tada a Anet a šel do stanu. Po cestě jsem potkal hovno pochod, který se valil někde od rybníka a uvažoval jsem o tom, kolik lidí se asi napilo toho rumu a jestli třeba nedostanu AIDS, syfl, žloutenku nebo aspoň mononukleózu. Vyschýzovanej jsem dopackal přes kolíky a šňůry od cizích stanů do našeho kempu, tam mi ukázali, že někdo se nám vysral na gril a leží tam čtyři hovna jak od šakala. To mě pobavilo, zlepšilo náladu a mohl jsem klidně spát.

Vlastně nemohl, vedle furt někdo do něčeho kopal, řval u toho: "Chcípni, ty hajzle!" a rány to byly jak z děla. Na druhé straně zpívali dva borci neustále Kláru od Chinaski pro jejich kámošku, asi aby jim ukázala kozy. A pak už si nepamtuju nic, jenom vím, že jsem o pěti ráno konečně usnul a vzbudil se až kolem desáté.

Takže poslední noc opět nejlepší na světě, fesťák jako vždy nejlepší na světě a těžko říct, jestli byl lepší, než ten minulej. Minule byly kapely, který jsem si víc užíval, letos jsem zase víc chlastal, takže mi to bylo celkem jedno. Ale jo, RFP 2010 byl tentokrát lepší, než ten minulej. Uvidíme, co přijde příští rok. Třeba si tam konečně zapíchám.

Prostitution is (not) a solution

V pátek jsem zjistil, že na účtě nemám peníze, takže jsem je ani nevymlátil z bankomatu, dokonce jsem ani nemohl zaplatit v Penny Marketu dvě stě pade za nákup, jsem teda docela silně švorc. Je to úplně novej a nepoznanej pocit. Nemáte prachy, nic vás netíží, nic neřešíte. To je ta jedna strana. Druhá strana je, že ty peníze potřebuju a výplata z brigády dojde až v půlce srpna, do té doby musím vymyslet náhradní plán, jak si vydělat asi tisícovku, kterou docela dost nutně potřebuju. Když ji neseženu, nesplatím dluh v Penny, nepojedu na chatu a neuvidím Inception s afterparty. Takže to beru zpátky, je na houby nemít peníze. Připadám si jak svobodná matka s třema děckama, která bydlí v rozpadlým bytě, právě jí odpojili telefon a na dveřích našla druhou upomínku o tom, že nezaplatila za nájem, kterej má platit z alimentů, jenže za ty si kupuje cíga. Nekouřím, ale připadám si tak. Náladu mi aspoň zlepšujou poslední díly IT Crowd, který jsou vážně dobrý a taky Weeds (když už jsme u toho hulení), což je moc dobrej matroš, ten doporučuju, kvalitní kouření do večerní pohody. Mezitím jsem si stáhl desku Charlie Straight. Třeba mi vyčaruje ještě širší úsměv na tváři. Protože i když ty prachy vážně nemám, momentálně se té situaci směju. Uvidíme, kdo se bude smát, až ze mě bude svobodná matka se třema děckama...

RFP 2010: Druhý konečně hudební den (4/5)

Jelikož minule jsem tomu moc nedal, cítil jsem nutkání, že když už jsem dostal na Vánoce lístek za tisíc korun českých, měl bych si těch kapel vážit a navštívit co nejvíc z těch, které jsem si našel na netu, líbili se mi a bylo by více než možné rozšířit si obzory. A tak zatímco ostatní zůstali v kempu, šli se koupat anebo prostě jenom leželi na karimatkách a dekách a zírali na nebe, já svůj den začal ve dvě hodiny na t-music stage.

Werner Krauss [80%] - Zůstal jsem sice na prvních třech písních, které zahráli, a udiveně jsem koukal. Nejprve na kluky z té německé bandy, která se zase řadí pod značku "indie" a "alternativní", kam se vetřou všechny kapely, které hrají šílenosti a neví, kam jinam svoji hudbu šoupnout. Jejich jediný štěstí je, že lidi bude asi vždycky přitahovat indie a alternativno, takže ve finále je z toho jenom plná škála nepřeberných ztroskotanců, jejichž existence by raději měla zůstat opomenuta. Není to ovšem případ Werne Krauss. Ti jsou v něčem tak skvěle nápadití a znějí slibně. Vydají tři hitovky, objeví se na německým MTV a Vivě, kde propadnou, ale všimnou si jich lidi a do pěti let jsou to noví The Kooks zpoza železné opony.

Eddie Stoilow [40%] - Kvůli těmhle českým "jsme noví Chinaski a jedeme s nima na turné, takže si nás važte" jsem úplně zbytečně odešel z koncertu Werner Krauss, protože se navzájem kryli. Zahráli jednu hitovku, na kterou mě musel Fluf upozornit, že je to hitovka, ta jediná byla dobrá, ale všechno to dokola byla nuda, nuda, šeď, šeď.

Johnny Said the Number [60%] - Na R&P stage se letos mělo údajně urodit. Na myspace a bandzone jsem vystopoval snad milion kapel, na které jsem chtěl jít a rozhodně je slyšet. Většina z nich ale zklamala. V Alexisonfire jsem slyšel právě ono zatrápené "indie", na živo to byl snad nějakej "hard-rock-punk" nebo co já vím, každopádně se mi to nelíbilo. Stejně jako Tricky, Eddie Stoilow a později i další kapely, musím i Johnnyho zařadit mezi ty, kteří zní lépe přes internet, než-li na živo. Škoda, věřil jsem jim.

No Heroes [70%] - Čekat na tenhle počin půl hodiny na trávě před R&P stage se mi vyplatilo a tak znuděnost z Jonnyho vystřídalo malé nefalšované nadšeníčko (ale opravdu jenom malé) a No Heroes zahráli parádně.

Disco Ensemble [80%] - Poslechl jsem si je jenom z dálky, se všema jsme seděli na kopci a pili svá piva. Musím si je co nejrychleji stáhnout. Přidal se k nám i Fluf a s tím jsem pak zůstal i po koncertě. Zatímco jsme se nalívali staropramenem, vydali jsme se hledat uživatelku dj.kajda, která prý čekala někde v první řadě. Protože jsme ale ještě neměly ty správně nacucané alkoholové koule, nezačali jsme hledat kajdu nahlas, ale jenom tak očima jsem tipovali, která by to tak mohla být. Mezitím jsme se pořád jenom smáli, pili a z dálky vypadali jak pandy pářící se přes mříže. Musela to zachránit Marťaska a Fiksu Pojka, aby nás od sebe odtrhli a Fluf pak mohl pít sám, zatímco já střízlivěl. Původně jsme teda čekali, až na t-music zahraje Jello Biafra, o kterém Fluf mluvil jako "tyvole, až dojedeš s fesťáku a lidi se tě budou ptát, na čem jsi byl a ty jim řekneš, že na Jellovi, tak budou říkat: 'Tyvole! tys byl na Jellovi? Mě poser!' a budou závidět", jenomže já o to vůbec nestál a radši šel pryč.

Aneta Langerová [x%] - Kvůli téhle dámě jsem opustil natěšenou t-music stage a vydal se do prvních řad Evropa2 stage. Těch šest piv ale bylo poznat a já v první řadě usnul. Když jsem si to uvědomil a probral se, radši jsem rychle odkráčel pryč. Takže z Anety si pamatuju dvě první písničky, který byly dobrý, ale na svůj nejoblíbenější song V bezvětří jsem si radši nepočkal, Aneta by asi nebyla ráda, kdyby se musela dívat na spícího iHyiho.

Juliette Lewis [80%] - Energická dáma, která nemá smlouvu s ďáblem, takže jí na koncertě pršelo a já byl proto zavřenej v t-music sky a s ostatníma hrál fotbálek a poslouchal jenom z dálky.

Muse [80%] - Nejvíc hype, nejvíc lidí, nejvíc pseudofanoušků na centimetr čtvereční a já byl jeden z nich. Asi jsem svině, že se vždycky nějak nacpu dopředu na největší kapelu a pak tam zůstanu a nechám za sebou stát třeba holku, která je ještě menší než já, očividně je tímhle zázrakem úplně posedlá a zřejmě přes ostatní nevidí a moje místo by ji určitě potěšilo, ale smůla, první řada je první řada. Nemůžu ani náhodou říct, že to byl špatnej koncert, jenže já fakt nerad, když je ta kapela chladná jak leden a odehraje si svou trošku a i se svýma šedesáti kamionama odtáhne pryč. Asi to můžu nazvat "Arctic Monkeys efektem" - hrajou skvěle, ale ne pro lidi. Když pak taková kapela vypadá, že ji to vůbec nebaví, nemůžou čekat, že jim snad budu ještě tleskat, to si prostě nezaslouží odezvu. I přesto byli ale právě jako Arctic Monkeys dost dobří. Škoda, že mi u stage pokáceli ten strom, kam jsem se minulej rok na Arcticy vydal posedět a něco vyfotit, letos bych tam taky zamířil. No a navíc, když neznáte žádný texty kapely, i přesto, že tu kapelu znáte, to si pak ten koncert taky moc neužijete. Takže ahoj, Muse, bylo to dobrý, ale už se nikdy neuvidíme.

Archive [70%] - Poslední dokalovací kapela. Koncert jsme strávili na kopci a já si zase uvědomil, že na netu jsem asi musel poslouchat úplně jiný Archive, protože tohle rozhodně znělo úplně jinak. I tak to ale nebylo vůbec špatný.

Southpaw [70%] - Na to, že jsou Češi, jsou vážně dobří. Angličtinu snad teda ještě vypilujou, ale minimálně zážitek to byl silnej. Zůstal jsem na nich s Tadem jako poslední z našeho klubu "nespi vůbec a chlastej až do rána", ale stejně jsem brzo odešel. Chtěl jsem vyspat...

RFP 2010: První kocovinový festivalový den (3/5)

Drazí čtenáři a bloggeři, práce je špatná věc. Nikdy proto nepracujte. Když totiž pracujete, nemáte čas blogovat, píše vám na icq Fluf a nadává vám, že jste kreténi. Na to jsem ale zvyklej, to mě nemohlo rozhodit, práce je prostě práce. Ale když se situace dostane tak daleko, že vám napíše neznámá čtenářka. No jen se podívejte sami, jak daleko jsem to nechal zavést. Jelikož jsem už chtěl jít pomalu spát, nepůjdu a napíšu třetí díl jen pro Banshee. A abych teda nebyl svině, v sobotu bude článek další. Teď už jsme teda skončili s formalitkama a můžeme začít tam, kde jsme minule skončili.

Byl jsem znásilněn? Šel jsem ještě na koncert Lypais Trubetskoj, Le Pneumatiq, Eggnoise a Laca Decziho? Tančil jsem kozáčka na t-music stage? Rozřízl jsem někomu stan žiletkou? Ukradl jsem trdelník a pak mě honili po celém areálu? Nadal jsem sekuriťákům do krys a dostal obuškem do ramene? Co všechno z toho je pravda?

Milí přátelé, vůbec nic. Pravda je taková, že jsem se jenom děsně ožral, kalil na Mňágu a Žďorp ado jedenácti hodin mě Fluf a Marťaska táhli do stanu, protože sám jsem to nezvládal. Tam jsem se údajně vyslíkl, vlezl do stanu a hlavou venku prozřetelně usnul, abych mohl zvracet. Ráno jsem se probudil, vylezl ze stanu, všichni se mi vysmáli a já vztekle kopl do něčeho červenýho zabalenýho v igelitu a zvolal: "Kdo sem háže ten bordel?!" Netušil jsem, proč jsem úplně nahej, netušil jsem, co jsem večer dělal a jak jsem se dostal domů. Naštěstí mě v tom opodál stanující Fluf dlouho nenechal a všechno mi sdělil a uklidnil mě. Marky mi ještě řekla, že jsem prej před stanem hodně blil a že mě ve dvě ráno strkali hlavu zpátky, abych nespal v těch zvratkách. Moc pěkná podívaná. Po následcích včerejší noci nebylo však kupodivu ani památky, naivně jsem věřil, že to snědli mravenci. Po půl hodině přišla Anet, která dopadla nějak podobně, akorát ji narozdíl ode mě chtěl někdo znásilnit, ona se tomu pořád jen smála, sekuriťáci pak z jejího mobilu volali jejím kamarádům, aby si pro ni přišli. Když pak ráno kontrolovala svoje věci, bylo jí celkem fuk, že přišla o mobil, foťák a peněženku, největší starost jí dělaly tři krabičky cigaret a že ztratila botu. Já neměl akorát tričko. Mobil se našel brzo, foťák taky. Když se do něj podívala, našla tam fotky se sekuriťákama. Hezký překvápko. Taky se vzbudil Vojta a Ondra na něj hned: "Eeeej, a co ta čičinka, co sis včera ladil?" Vojta se najednou zatvářil vyděšeně a s hláškou: "A jo, ty vole!" se podíval zpátky do stanu, kde nějaká holka fakt spala. Jsem si fakt připadal jak v Pařbě ve Vegas. A to jsem si doteď myslel, že takový věci se dějou jen ve filmech. Anet nakonec peněženku nenašla, cigarety taky ne, já jsem tričko našel. Byl to ten červenej bordel zabalenej v igelitu. Nevím, kdo ho tam zabalil, ale když jsem šťastně zvolal: "Moje tričko!" a vytáhl ho na světlo boží, radši jsem ho hned vrazil zpátky. Rozhodně se tím vyvrátilo moje tvrzení, že blitky spapali mravenečci. A vzhledem k tomu, že jsem se o to triko do konce fesťáku nestaral, zplesnivělo mi a teď je úplně zničený. Jsem prostě dobrej. (Zato jsem tam ale na zemi našel něčí triko a protože bylo hezký, tak jsem si ho vzal. Oko za oko, triko za triko.)

To bychom si tedy užili té ranní klasiky. O tom, že se chodíme koupat do rybníka, že si tam dáváme chladit chlast, že jezdíme nakupovat do města, o tom víte z minulýho roku, na tom není nic zajímavýho. Jasný, že sranda byla, ale s takovým zpožděním už to vtipný nebude, nechám si to na jindy, až mě pozvete na pivo, všechno si to povíme ;-)

Kvůli nákupům ve městě jsme nestihli Charlie Straight, to mě mrzelo nejvíc. Po nich jsem chtěl jít na Five O'Clock Tea. Ani ne tak proto, že by snad náhodou hráli dobře, to vůbec, ale rozdávali tam trička zdarma, tak jsem jedno chtěl a až budou FO'CT slavní, dělal bych největšího machra, že jsem s touhle super kapelou už od začátku, tak ať ostatní táhnou. To mi ale taky nevyšlo a zamířil jsem na Pink It Black. Nějak jsem se ale asi zdržel u piva a opět se nic nekonalo. A zatímco jsem se nejvíc těšil na The Mahones, ty jsem taky nějak zaspal. První koncert dne byl tedy Xindl X. Ten byl dost dobrej, dobrej jako vždycky, prostě fesťákovej interpret, žádný velký koncerty, jenom kluby, pivko, cíga a kecat s publikem. Ale lidí tam i tak bylo jak much. A mně se to samozřejmě líbilo. I s Olgou Lounovou. [90%] Dokonce tam byl jeden nakalenec, kterej mě poznal, že jsem včera soutěžil u stanu České spořitelny a pak se se mnou chtěl probourat davem za Olgou. Nevím, jak dopadl, jmenoval se prý Pavel, ale já si ho přejmenoval na Radima 2, ať v tom nemám bordel. Snad Olgu potkal, já fakt nevím. Tou dobou už se totiž chystala naproti ve stanu Anna K. Na tu jsem se těšil, ale zůstal jsem tam jenom krátce.

Místo toho, abych šel na The Inspector Cluza, došel jsem do stanu, pak jsme potkali Ondru a Marky, něco jsme ugrilovali a šli na Alexisonfire. Nic moc. [60%]. Pak jsme šli zase do stanu, ostatní se těšili na Toxique, já s Marky se stavil na otočku na Tricky. Taky nic moc. [60%] Potom jsme šli stát frontu na Prožidy.

The Prodigy [95%] - Těch posledních pět procent, to je za to, že neznám všechny texty. Teda ono to vypadá dost divně, páč Prožidy zrovna nemaj texty, to jsou jenom věty, ale já ani ty věty moc nedával. Každopádně bejt na Prodidžy v první řadě, to bylo psycho. Davy se hýbaly jak sviňa. Záchranáři pořád nosili vodu mezi lidi a místo kelímků si odnášely omdlelé křehké fanynky, které to v kotli nevydržely a nemohly se dostat ven z toho chaosu. My jsme stáli nalevo pod reprákama, takže vydunění jsme byli prasácky. Keith Flint za náma furt chodil a díval se na nás a s Marky jsme usoudili, že nás miluje a po koncertě si nás oba zavolá a budem mu dělat groupies a pak nás ošustí a odkopne, jak už to hvězdy dělaj. Keith byl fakt ďábel, nechápal jsem ty jeho kreace a tu energii, odzbrojil mě nehorázným způsobem. He completely smacked my bitch up! Zatímco ten druhej, ten černoch - Maxim Reality - ten byl úplně hnusnej, ošklivej a furt řval: "All my people! All my fucking people! All my magic people! Rock for people! All my voodoo people!" A furt a furt takový sračky jako: "Move one step back!" a podobně, protože zábrany drželi sekuriťáci a měli asi co dělat, protože fanoušci to málem prorvali. Asi mu všichni chtěli za ty kecy dát loktem jako já, fakt jsem se tomu hrozně vysmál. Ke konci fesťáku hláška "Ól maj medžik pípa" zkultovněla. Ale Prožidy měli fakt skvělou show, na to se nezapomíná.

Dreadzone [80%] - Když jsme ztratili všechny ostatní z kempu, vlítli jsme na t-music stage a tam to rozbalili jak sviňa. Dreadzone byli moc dobrej rasta-funky-hophophopityhop-reagge styl, na kterej se dalo dobře odvařit. Pak jsme potkali Anet a Tada, odmítli jsme jít na Blasted Mechanism a šli se vykalit do Cool stanu, kde bylo nějaký disko trisko. Kdo mě zná, tak ví, že jakmile slyším disko trisko, musím tančit. Takže jsem se procpal až k dýdžejovi a spustil tam svoje tance. Jako vždy, když tančím, strhnu poprask a všichni se na mě dívají, ukazují a kývají hlavama jako "ty pičo čum, ten dává jak prase!". Já skromně přiznám, že fakt dávám jak prase. A hlavně, když naložím kozáčka, to teprv byly ovace. A lidi jenom čuměli. I am a humble bitch, motherfuckers!

A pak náš den skončil. Byla tam kurevská opice, bylo tam málo kapel a proto jsem si to musel vynahradit dalším dnem. Kdybych v sobotu ten článek nepublikoval, vzkažte někdo Banshee, ať mi zas napíše na icq. Fluf mi zatím vyhrožuje hrozný másílka.

RFP 2010: Večírek pro nedočkavé opilce (2/5)

V sobotu se dá dělat spousta věcí. Můžete sedět doma a dívat se na film, můžete jet autem do Chorvatska a v neposlední řadě se taky můžete vzbudit v sedm ráno zpocení jak vrata od chlíva ve stanu a s malinkou opičičikou. Jen co jsme takhle učinili, vylezli jsme na světlo boží a od posledního nejvytrvalejšího opilce, o kterém se minulou noc zpívaly výpravné písně oslavující jeho gayství, jsme se dozvěděli, že "dneska je největší vedro světa". Fakt to tak vypadalo.

Stejně jako minulý rok, i letos jsme hojně využívali nedalekého rybníka, kde jsme smyli hříchy včerejška a ani moc dlouho netrvalo, že mi najednou zavolal Fluf, ať odhodím flašku a jdu jeho a Marťasku přivítat k hajzlům. Flašku jsem neodhodil nikam, amundsenka vychlazená v rybníku, to bylo boží pití, takže zatímco ostatní pili na molu piva, já si zavdával vodky. Live fast, die young! Cestou k toi toikám, kam jsme minulý rok schovávali Karla, jsem potkal Monču a její kámošky a nabídl jim slušně přivítacího panáka. Holky si daly a od té doby už jsem je neviděl. Za deset minut mi Fluf volá a rozlíceně se ptá, kde jako jsem. Nedorozumění se vysvětlilo záhy: "Já jsem neříkal zahoď flašku a dojdi k hajzlům, jsme u brány, já jsem říkal abys odhodil flašku, šel na hajzl a pak na nás čekal u brány." No hlavně že jsme se potkali a přivítali, připili si na šťastné shledání a načali večírek pro nedočkavé.

Jelikož si Fluf naložil, že chce vidět nějakých asi 50 kapel, měli jsme spolu první sraz na Rock&Pop stage.

Dirty Game [40%] - Já nejsem fanoušek tvrdé hudby a když je tvrdá a zároveň česká, je to úplně nejhorší kombinace. Asi jako když pijete rumy a hodně piva. Po tomhle úchvatným přivítání se trojice ve složení já - Fluf - Marťaska šli podívat na

Filipes a Plaché Laně [60%] - Na bandzone mi to znělo jako Chinaski z dob, kdy ještě nezaprodali duši komerčnímu Satanovi, na živo to bylo nudný až hanba. Jen co na pódium přiletěl týpek ve vestičce, Fluf mě zabil hláškou: "Tak tohle je Filipes?" a já okomentoval bubeníka, že ten moc plaše nevypadá. A ani to nebyla žádná laňka. Velký zklamání.

Potom jsme měli volno, já se potkal s Ondrou a Marky u fun zóny české spořitelny. Akorát tam měla probíhat soutěž o diabolo. Páč s tím umím a jsem hell of an exhibicionist, bylo úplně jasný, že se zúčastním. Natřel jsem tam prdel několika lidem a vznikl tam můj malej fanklub a všichni prý řvali: "Tomáš! Tomáš! Tomáš!", ale to já vůbec nevim, byl jsem do toho děsně zabranej, hlavně proto, že hned první trik, co jsem chtěl předvíst, se mi nepoved a já svoje fanoušky zklamal. Pak to bylo ale jenom lepší a vyhrál jsem diabolo. Škoda, že tam vedle nestál opilec z rána, potřeboval bych tu hračku okomentovat jako "nejhorší diabolo světa". Ale co bych neudělal pro slávu, že. Taky jsem navštívil ještě neposkrvněné Kotex toiky. Marky tam vyrvala zamčený dveře a mě zas zastavil chlápek: "Hele mladej, tohle jsou červený záchody pro holky!" - "To si jako nemůžu vyměnit tampón?" A zavřel jsem za sebou hnedka dveře. Na normální toiky mě nikdo nedostane, ale tyhle byly fakt moc krásný, nepoužitý a voněly, tak jsem toho hned zneužil.

18:30 měli hrát Mandrage na Evropa 2 stage a kryli se tak s Mindway na R&P stage. Nebyl jsem ani na jednom, zrovna jsem vyhrával to diabolo, takže další zastávkou měla být Mňága a Žďorp na Evropě. Na tu jsem se potkal po cestě s Flufem a Marťaskou, dostal jsem nadáno, že Mindway byli nejvíc a že jsem idiot, když jsem tam nešel. Vzhledem k tomu, že už jsem byl celkem opilej, poněvadž jsem před Mňágou vypil asi během deseti minut litr vodky s džusem. O zbylej půllitr se postaral Fluf a Marťa, nechal jsem se pozvat na pivo. Nesnáším fronty, ale jelikož jsem debrujár a vím si vždycky rady, seznámil jsem se s Radimem z Ostravy. To byl kolík jak sviňa a jelikož to byl první Ostravák, kterýho jsem na fesťáku potkal, hned jsem se ho zeptal, jestli viděl Sluneční stát. Sdělil jsem mu, že se mi to zdálo jako strašná sračka, ale prý to tam u nich fakt takhle funguje. To mi Radim potvrdil, takže jsem mu slíbil, že jen co přijdu domů, změním hodnocení na čsfd ze tří hvězdiček na pět a že ten film není kokotina, ale moc dobrý snímek a že si Radim zaslouží respekt. Fakt dobrej kámoš, tenhle Radim.

To pivo už jsem pít neměl. Moc si toho už nepamatuju, mám jenom záblesky. Vím, že jsem chtěl hrozně moc, aby zahráli Hodinový hotel a jen co ho dohráli, chtěl jsem ho nanovo. Pak jsem tam tančil s ocelovým drátem (to jsem se dozvěděl až z Flufova twitteru, který jsem si pak ve středu doma projížděl) a prý dokonce zpíval všechny texty Mňágy. To je dost divný, vzhledem k tomu, že já od nich žádný texty neznám. V závěru jsem tam prý v návaznosti na jeden song vyzýval davy, aby spasili svoje duše a pak se šlo asi domů a Fluf a Marťa mě museli podpírat. Mňága a Žďorp každopádně za [90%] - teda aspoň to, co si z ní pamatuju. Pak už jen vím, jak jsem se druhý den probudil úplně nahej ve stanu a nevěděl, jak jsem se tam dostal.

Byl jsem znásilněn? Šel jsem ještě na koncert Lypais Trubetskoj, Le Pneumatiq, Eggnoise a Laca Decziho? Tančil jsem kozáčka na t-music stage? Rozřízl jsem někomu stan žiletkou? Ukradl jsem trdelník a pak mě honili po celém areálu? Nadal jsem sekuriťákům do krys a dostal obuškem do ramene? Co všechno z toho je pravda? Na to si počkejte v příštím článku ;-)

RFP 2010: Než to všechno začalo (1/5)

Jak už se v rozvojových dědinách jižní Moravy stává pomalu ale jistě obyčejem, i letos jsem vyrazil do Hradce Králové, abych se tam mohl případně unudit k smrti, kdyby mě to doma nebavilo. Letošní Rock for People měl být určitě úžasně nabitej, já to vlastně ani nepopírám, ale furt mám Amebě za zlý, že mi nepřivezla ani Snow Patrol, ani Stereophonics a ani nejdrsnější rockerku Evičku Farnou. Jenže tradice je tradice a jelikož jsem si lístek nechal od Ježíška pořídit už na Vánoce ve speciální slevě, nebylo cesty zpět. No já se taky nikam neotáčel, těšil jsem se jako prase.

Ono je hrozně fajn, že dojedou Muse, The Prodigy, The Subways, Editors, Morcheeba a NOFX, co z toho ale mám, když od Prodigy umím maximálně tak vzletnou větu Smack my bitch up, Subways mě pokaždý nachytaj jako řadovýho debila, co ze sebe udělá největší fanouška jenom proto, že si pamatuje refrén Rock'n'roll Queen, no a od Morcheeby si dávám jenom starou dobrou Rome Wasn't Built in a Day (he-hej-héj!). Muse jsou sice asi moc skvělí, ale jakmile neumím minimálně polovinu písniček jakékoliv kapely nazpaměť, stojí to všechno za houby. Stejně ale nejde o to být nejhlasitější a nejfalešněji jektající fanoušek, stačí jenom tleskat a skákat a ono to vždycky nějak dopadne.

Letos to dopadlo tak tak. Můj rockový druh Tadeáš to měl na hraně, páč do poslední chvíle neměl lístek. Nakonec si ho domluvil s nějakou ženou, že mu ho prodá za půl druhýho tisíce přímo na místě, takže se celou dobu modlil, aby mu to vyšlo. Já s ním. I tak jsme ale oba vyrazili už prvního července do Pardubic za nejmilovanějším bratránkem Ondrou a jeho nejvíc správně ulítlou děvčicí Máčkou. Uvítání bylo veliký, hned jsme se najedli a jeli nakoupit do sparu, po cestě jsme vyzvedli Mrniče a v pěti lidech už se to vezlo. Bralo se jídlo a chlast. Možná víc chlastu jak jídla. OK, hlavně teda ten alkohol, ale nějaký brambůrky jsme si taky vzali, abychom to měli čím zajídat.

To byl čtvrtek, den spektakulárního šopování, v pátek jsme všechnu tu baštu, bumbu a nějakej ten stan a spacák narvali do auta, což je doteď dost záhadný, mám dojem, že strejdovi toho Citroena Xsaru prodával pan Weasley a kouzelně ho upravil, protože mi vůbec není jasný, jak se to tam všecko nacpalo. Jakmile jsme ale všechno to peklo převezli do Hradce na letiště, byli jsme tam opět za největší exoty. Z auta jsme vylezli jako ještě docela normální lidi, jakmile jsme ale tu haldu vysypali z kufru, začalo prvních padesát nedočkavých lidí, čekajících na otevření stanovýho městečka, blbě čumět a ukazovat si prstama.

Hrozně divný, vidět "camp city" úplně prázdný a vlastně celej areál naprosto vylidněnej. Z minulýho roku si pamatuju hlavně fronty na toi toikách, na pivu, na kebabu, na umyvadlech a vlastně úplně všude. Co jsem si z toho dne vzal za ponaučení, tak si do stanu, kam se vlezou dva lidi lehejte jenom v jednom člověku. Musíte vždycky mít stan určenej o jednoho člověka víc, než vás v něm skutečně bude spát. Když jsme totiž rozbalili ten náš pro dva, byli jsme strašně rádi, že nemusíme v celtě vyrábět speciální díry na nohy. Bylo to tak tak. Brzo dojeli i další borci, co jsme jim drželi místa a netrvalo dlouho a udělali jsme si vlastní camp city uvnitř camp city. Takovej jakoby Vatikán, akorát tam můžou gayové, lesby a nestojí tam okolo šašci v kombinezách, co už za Bonaparta byly dost fashion out, a nehlídají nám to tam. My jsme si to narozdíl od Kážovodů-Vínopijů uměli pohlídat sami. A taky nepotřebujem svěcený vývrtky k otevírání vína, to zmáknem i švýcarákem z Dharma sady na přežití, co mám z Lost.cz. Takže je to dost logický, že se hodně chlastalo, nejvíc to schytal Ondra, já osobně šel nějak ... hehe, no kdybych si to pamatoval, tak vám to řeknu ... spát. A největší zážitek byl, že jsem poprvé ochutnal vodnici, která na mě účinkovala, takže jsem se z ní maličko zhulil.

Je to dost prima, sešrotit se dva dny předtím, než oficiálně začne fesťák, aplikoval bych to častěji. Druhej den měl být večírek pro nedočkavé. Já byl tak nedočkavej, že jsem po Ondrovi převzal žezlo. Ale to si povíme až příště, čeká nás ještě dlouhá cesta. Asi nějak tááááááááááákhle.