Pod lavicí

Dvouhodinovka chemie. Naprosto nezáživný. A tak proč by si člověk neblognul. Protože neťásek je až děsivě malej, vleze se všude. Protože učitelka je slepá a hluchá, ani se moc nebojím, že mi na to někdo přijde. Na druhou stranu je to docela adrenalin. Takovej ten zdravej adrenalin. Navíc mám baterku, takže si tuto rebelii můžu dovolit. Jsem prostě online úplně všude. A ještě důkaz místo slibů:

Ať žije minimalismus!

Richarde, Ondro, už se na vás nezlobím

Všichni dobře víme, že nové Jeviště od Kryštofů stojí celkem za prd, což asi málokterý fanoušek čekal. Richardovi už to nějak divně básní a navíc se spojil s Ondrou Ládkem aka Xindlem X a vznikl z toho pro mne poslouchatelný, ale i přesto otravný paskvil tónů a slov, která už toho říkají čím dál míň. Poezie umírá v komerčních intervalech od rána do večera.

Na jejich koncert na brněnským výstavišti jsem se ani moc netěšil. Od začátku to navíc vypadalo, že se to všechno posere. Fana si zapomněl lístek, šalina asi čtvrt hodiny stávkovala, pavilon P ležel až kdesi na výpadovce k Vídni. Zato jsme ale po cestě nabrali Janču 'Chir' a Terku 'Terku?', napili se T-Mobile čaje a ač jsem plnokrevný vodafoňák, zasoutěžil jsem si o iPhone a dostal samolepku. Protlačili jsme se až k pódiu, těsně před startem nabrali Marky a sestava byla v pěti lidech kompletní. Mohlo se začít hrát.

Xindl X prý v Praze totálně pohořel. V Brně to možná bylo lepší, ale když jsem se kolem sebe (při své monstrózní komínové výšce) rozhlídnul, zpíval jsem si s ním, jeho kytarou a kapelou o třech lidech jenom já. Jako výjimečný exot jsem si to očividně jako jedinej kurevsky užil a když mi tam Xindl pustil Cool v plotě, měl jsem opět jasno v tom, že kdo ho neposlouchá, je sráč. Já jsem taky poloviční sráč, protože jsem nedosáhl na Flufa a neudělal jsem žádnou řádskou ostudu. Na konci jsem se nejvíc vysmál publiku, který si začalo notovat Anděla a ze stáda ignorantů se stalo poslušný stádo pseudofanoušků. Chudák, neměl to hrát a všem to natřít.

Po půl hodince chystání se vyvěsila obrovská růžová opona, Kryštofákům za ní jen prosvítaly obrysy těl a hudebních nástrojů. Úvodní melodka z Jeviště se rozeznívala čím dál hlasitěji a Krajčo pomaličku začal: "A když mi řekneš odletím hned pryč, z tvého srdce dokořán a když se vyhnu záclonám, zbudu nad městem jen já a ten kýč, co ho Bůh sype z rukavic, starý plešatý měsíc a nic víc. Budu jak prázdný kulturák, jen jedna z tvých derniér, snad nejhezčí z nejhorších her. Budu jak prázdný kulturák a jediné, co mě zmate, budou všude kolem staré lístky z šaten."

Na pódium vtrhla gradace a se slovy: "A mé prázdné jeviště ti nechám na příště!" opona slítla, všechno se rozsvítilo a kdo mohl, ten do svých kytar, bubnů, saxíků a kdo ví čeho všeho řezal o sto šest. V té chvíli jsem se otočil na Fanu a málem se slzama v očích mu sdělil jen: "Já jim to album odpouštím..." Taková jsem máčka, čajíček. Stačí pár tónů a svou rozladěnost a nevyrovnanost, chuť hodit na Jeviště šlupku od banánu se rozplynula v davu a já za své činy nenesl žádnou odpovědnost. Čím víc hráli písniček z novýho alba, tím víc se mi líbily a já tudíž doporučuji všem, kteří na album flušou - jděte v pátek rychle do Ostravy na poslední koncert. Naživo je to totiž nezapomenutelný.

Kdybych koncert srovnal s DVDčkovým "Ži(v)je", zdržel se Richard svýho mluvenýho proslovu, nechal za sebe hovořit promítačku upevněnou na traverze někde ve výšinách. Fotky kapely, krátké věty sdělující milníky jejich působení a nějaká ta veselé projekce, dokonce se objevil i Bard Ostravský. Krajčo navíc přesedlává na SKAčko, který jim všem svinsky sluší, takže kompletně rozeskákal celou halu a vliv do všech pozitivní energii. Nikdy byste asi neřekli, že pochmurné Ženy mužou v "haha" úpravě znít ještě líp, než originál. Všechno, všechno skvěle, nic špatně. Při Atentátu jsme se chytli do kruhu a vlnili se v rytmu, jedna malá - asi dvanáctiletá - nesympatická blonďatá holka chtěla pustit dopředu, protože neviděla. Byla sice menší, než já, ale na Kryštofy se nejezdí každou neděli a já proto odmítl udělat jakýkoliv kompromis a stál jsem si pevně u zábradlíčka. Udělal jsem moc dobře.

Nemám teď tušení, na jakou písničku jsem volal Tomovi a jestli jsem se mu vůbec dovolal, ale když mi pak došla smska: "To ctu az ted :-) se akorat kopu, asi si to tam uzivas? sem te vubec neslysel.", takže asi něco zaslechl. Zkusil jsem zavolat ještě jednou, když tam hráli Obchodníka s deštěm, ale to už jsem zřejmě vážně nedovolal, ačkoliv jsem se snažil řvát do mikrofonu své nokie co nejhlasitěji. Nevadí. Nokia má i tak určitě dobrej mikrofon. Má i dobrej foťák. Ale sakra, fakt jsem zalitoval, že jsem si nezval svou sonku, která by ty momenty určitě zachytila mnohem líp. Na druhou stranu, aspoň jsem si to o to víc odskákal. Doslova. I přesto, že ty fotky, co jsem teď upnul na facebook jsou naprosto katastrofální. Snad to zachrání Janka s Terkou.

Těsně před jedenáctou se dostavilo závěrečné Zrcadlení, tak jsme se s Chir hezky chytli a kolábali se do rytmu a zpívali si pro sebe. A když už jsem vážně víc energie neustál, odešli...

První letošní koncert, tedy velký koncert a kurňa, fakticky skvělej. Kryštofům to ve velký hale strašně sedí, naprosto tam patří a dokážou udělat vymakanou show naprosto kdekoliv. Narozdíl od nich je Xindl prostě jenom takovej klubovej písničkář. Tak ať se každej drží svýho kopyta. Já už o nich pochybovat nebudu. A pustím si k tomu Jeviště. Který je vlastně dost dobrý, když se to veme kolem a kolem. Teď už mě jen zajímá, co Tom a Šárka na Charlie Straight?

O tom, jak jsem se pak z Brna málem nedostal domů, o tom se mi ani moc vypisovat nechce. Protože jsem nakonec dom dojel. Ale bylo to "těsný". Ti, co se v tom autě mačkali se mnou, to určitě pochopí.

Někdo má narozeniny a já mám jen přání jediný

Štěstí, zdraví, štěstí, zdraví, ale hlavně vysokou návštěvnost. Když jsem jako malý kuře, kterýmu někdo dal do rukou interpunkci a diakritiku, napsal minulý rok v únoru svůj úvodní blogový příspěvek, který je opravdu klasou, ani ve snu mě nenapadlo, že bych snad mohl o svým životě psát až do dalšího února.

Změnilo se toho dost. To, o čem jsem vás celý rok zpravoval, i plno osobních věcí, který do blogu nepatří. Prožili jsme spolu pár příjemných i dost nepříjemných chvil, když jsem jako flameboy postupně ničil jeden velký knihkupecký komplex a posléze jednoho mrňavého skrčka z severních Čech (největší návštěvnost blogu vůbec). Zato jsem vás ale prý bavil svým líčením opileckých extempore.

Když mám teda ty svoje druhý narozeniny, nebudu chtít dárek já (to si nechte na duben), ale obdaruju vás. Ne dneska (protože můj stav mi to nedovoluje), ale během příštího týdne vám zkusím hezky vylíčit, jak jsem se tento rok ožral. A tentokrát už si z toho beru ponaučení, že na hodně dlouhou dobu se takhle nezřídím. Těšte se.

Jsem hovado faktu, ochlasta, detabuizátor, bestie a bezcharakterní mediální sketa. Jde mi jen o slávu, hodně čtenářů a peníze. Chci být špička. Chci moc. Jsem normální člověk, který to akorát neskrývá jako všichni ostatní, ale pálí to do vás ostrými. Myslím, že přesně proto mě milujete.

Jsem chladný jako obloha ve Vancouveru

Jsem sportovní antitalent. To už jsme si jednou řekli. A zrovna teď, když celý svět žije jenom Vancouverem, jsem dokonce i sportovní ignorant. Obojí neúmyslně.

V televizi sleduju maximálně hokej, fotbal jde naprosto kolem mě a ještě si občas rád pustím Golden League, či jak se to jmenuje, prostě nějaký to atletický závodění. A jednou za dva roky olympiádu. Rozhodně si ale nerezervuju místa v hospodě a nesleduju důležitý momenty pro český národ. Sedím si hezky doma, baštím namazanej rohlík a je mi jedno, jak to dopadne, protože on vždycky někdo vyhraje. To už tak pámbu na tom světě zařídil, že vždycky někdo vyhraje. A když to zrovna není můj favorit, nepáchám sebevraždu.

Abych ale pro svět nebyl taková velká chlapská svině, protože každej chlap má smrdět, mít chlupatý záda, z předkožky mu má vyletět masařka a hlavně musí sledovat sport v televizi. Vyberte si, co se vám ke mně hodí, ale když si zapnu v telce třeba i ten hokej, je to tak výjimečná událost, kterou si užívám a proto to nedělám často, abych se pak nestal běžným, téměř ordinárním fanouškem. Pro mě je mnohem větší událost, když dávají večerníček o zvířátkách pana Krbce.

Nicméně i přesto jsem si včera řekl, že se na Bauera podívám. Po roce Vánoce, zapnul jsem si bednu a zjistil jsem, že analogově už se dávno nevysílá a já nahoře v pokoji nechytám digitál. Jedna nula pro okolní svět, který mi hází klacky pod nohy a digitálem mi mlátí o hlavu a směje se mi. Abyste o mě teda neřekli, že nejsem správnej Čech a pseudofanoušek, obětoval jsem svých pět minut, jenom abych zjistil, že chytnu novu a stv1.

Snahu mi ale upřít nemůžete. Stejně jako snahu blogovat uprostřed hodiny biologie, před kterou jsem měl tělák, ve kterém jsme hráli basket, což je druhý nejhorší sport na světě pro správný chlapy, kteří jsou chlupatí a smrdí. Tak asi nejsem správnej chlap, když mě nebaví sdílet svůj pot s protihráčem.

Možná za to mohla ta zima, že jsem tam neběhal bez trenek, ale choval se jako mladý a uvědomělý muž

Prý už jsem mrtvej blogger, sdělilo mi dneska parte ve schránce. Nejsem. Ani zdaleka. Spíš jsem jenom spal. Na každýho to jednou za čas přijde a já si zrovna vybral leden a půlku února za svůj emo měsíc a půl a řešil si svý vlastní problémy. A když už jsem se zdárně doplácal k potěšujícímu konci, dospěl jsem současně k závěru, že je to se mnou fakt zlý. Zvýšil jsem svou alkoholovou imunitu a už mě bohužel neopije kde co. A bez peněz do hospody nelez. Ale na hory musíš!

Zřejmě právě ta změna prostředí mě probrala, horskej vzduch mě řádsky vyfackoval a sníh za krkem mi dal lekci a já se probral a konečně přešel tu špinavou krizi. Prostě jsem odjel na víkend do Jeseníků a tam sjížděl sjezdovky, chlastal chlast, pokeroval poker, vyhrával výhry, smál smích a nechal si fotit svoji holou prdel.

Když jsme někdy v devět ráno přijeli do dědiny, která pravděpodobně ani nemá jméno, protože tam není žádná pořádná hospoda, jak jsme záhy zjistili, seznámili jsme se s protivnou Hankou, které je tak dvacet osm a vlastní penzion, který jsme měli zakázáno zbořit, poblít a zdevastovat, jinak bychom si to zaplatili. Hanka je podle mě strašná čúza a hrozná manželka a chudák její manžel, jestli nějakýho má. Jestli nemá, tak to úplně chápu. Protože - samozřejmě - že jsme něco rozbili. A jelikož jsem váš nejoblíbenější blogger, tak zajisté víte, že s časovýma posloupnostma se moc nekámoším, tak mi to prosím zase nemějte za zlé, pokud mi to ani tentokrát nevyjde. Včil se ale budu fakt snažit.

Přijeli jsme teda do chaty, ubytovali se v tom nejvrchnějším pokoji a spočítali litry chlastu, který už se těšil, až ho večer vypijem. Inventář čítal dohromady hodně pálenky, hodně rumu, něco vodky a po chatě se v různých prostorových intervalech nacházely i jelziny. Když už jsme u těch sirupů, tak ty jsme nechali doma. Rychle jsme oblítli chatu, zkontrolovali, kde kdo spí, prolezli jsme prostě kdejaký kout, vyměnili si nadrženecké tužby ve společenské místnosti a očíhli si, kam půjdem na bazén a do sauny.

Jelikož jsem si všechny svoje buchty zbaštil už na pokoji, byl jsem hladný. A vedení odložilo oběd až na jednu hodinu. Ztýraný hladem jsem si chtěl aspoň něco dát na baru na chatě, ale když jsem zjistil, že nemají ani marlenku, odebral jsem se poghándiovsku umřít na svah. Pořád mi stejně nejde do hlavy, jak nemůžou mít na horské chatě medovník, základ toho, aby všecko dobře dopadlo, za to jim strhávám zlatý bludišťáky (a jestli si to čte Markétka, tak ji zdravím). Svah byl krátkej jak prase, fronty dlouhý jak kráva, lyžování super jak sviňa. Tak bych to v kostce shrnul. Na oběd jsem poněkud vláčnej zkonzumoval kuřecí řízek a po krátké pauze jsem se zas vydrápal do kopca a od tří do čtyř jsem projížděl svoji permici.

Zatímco někteří už se stihli místo lyžování dávno ožrat, my střízliví jsme vlítli do sauny, ti, kteří požili, nás následovali a asi to nebyl dobrej nápad, běhat s promilema do vedra a pak skákat do studené vody. Někteří z nás dokonce úplně nazí, což mi připomíná jednu veselou historku.

"Sedí dva nazí v sauně, kluk a holka. Je tam hrozná tma. Ona se zeptá: Vidíš něco? On odpoví: Vidím tak leda velkou piču."

Poté jsme zkoušeli kouřit Totiho mop, kterým on následně sejmul jeden reflektor nad hladinou bazénu, jehož voda byla studená, že kdyby tam plavala žena ve druhém měsíci, porodí z toho šoku dvouroční dceru. No, reflektor to nevydržel, rozbil se. Hanka asi nebude mít zrovna radost.

Před chlastací akcí jsem ještě stihl vyhrát 25 korun v pokeru a pak už se na to vlítlo. Rum s kolou, slivka. Tadeáš někam zmizel, tak jsem tam pil hlavně s Luckou, se kterou se pije úplně nejlíp. Stihli jsme si dát nějakejch osm kol, jenže jsem netušil, že Lucka měla předtím ještě tu slivku, takže jsem ji regulérně opil, aniž bych o tom věděl. Když jsme spolu položili půl litru rumu s kolou, přesunuli jsme se na slivku, ze které jsem se málem zeblul, zalil jsem to teda dalším rumem. Lucka se mezitím uložila do postele a každý dvě minuty opakovala, že jestli bude řvat, tak ju máme lištit. Kolem dvanácté došla Lokajová, že děláme hroznej bordel. Tom blul na hajzlu a když Lokajka odešla, vyřítila se za ní Lucka v náladě a zakopla přede dveřma, takže slítla na zem a Loki za náma dolítla podruhý, že jsme hovada a že Lucka má otravu alkoholem. Jedna nula pro mě.

Když jsme byli ujištěni, že je Lucka v klidu a spí a liská si, že se slila jak hovado a že Marky vedle ní chrápe, začali jsme znovu pít. Tentokrát se k nám připojila i Markétka, dcera pančelky, se kterou jsme to táhli až do čtyř ráno. Společnost nám dělala slivka, ožralej Mara, uremcanej Adam, ospalej Doktor a můj rum s kolou. Peši se s Nikem snažili přemluvit Luboša, aby dojel za nama chlastat a já si do toho furt usrkával svůj rum s kolou. Do čtyř hodin jsem toho v sobě musel mít dost, ale jestli jste doufali, že se zas zasmějete, jaký jsem vyváděl kraviny, moc vás nepotěším, protože jsem čtyři hodiny jenom seděl a debatoval o vážných věcech. Dva nula pro mě.

Téměř ke konci, když už došel chlast, zbyla jen Marova hruškovica, kterou jsem si radši nedal, protože mi bylo jasný, že bych ju vyvrhl ještě dřív, než bych se jí napil, se půlka pokoje vydala na kouřovu a vrátila se s rohlíkama v zubech, protože zrovna zachytili ranní rozvoz pekárny. Dva jedna pro ně.

Po té čtvrté hodince už jsme všichni spali, protože Mara, který byl odveden na pokoj se vrátil, tak se ho ujal Peši a když ho táhl ze schodů, spadl a byla to rana jak sviňa, tak jsme radši dělali, že už fakt spíme, protože by z nás Loki vymlátila nejenom duši, ale i všechny ty promile, co nám bujaře tekly žilama.

Ráno jsme poslušně v osm vstali na snídaňu, sušák jsme měli jak sviňa a hlava taky trochu bolela, já se do hodinky zfunkčněl, koupil si energiťák, co si říká Burn a nově posílen jsem znova vyrazil lyžovat, opět hladný jak to prase. Spásou se snad zdál jedině stánek těsně pod šleprem. Ale leda prd.

Borec stánek otevřel tak v deset a já si šel pro párek a čaj. Nik si chtěl koupit sprite, načež mu týpek odvětil: "Nemám, dáš si fantu." Tak si dal fantu. V průběhu deseti minut chlap už neměl ani palačinky a do dalších pěti minut už ani párky v rohlíku a všechny nás utvrdil, že mu je dovezou za patnáct minut. Lidi byli čím dál nasranější, protože ten borec stihl snad přijít o všechno jídlo a pití, který nabízel na lístku, co měl vlepenej v okně, tak jsem ho šel trochu poprovokovat s tím párkem, dozvěděl jsem se, že si mám počkat dvacet minut. Tak jsem si aspoň zkusil objednat čokoládovej koktejl a on mě poslal do prdele. Neměl jsem nervy čekat dalších dvacet minut, obul jsem se do lyží a za hodinu a půl jsem se vrátil.

"Máte párek v rohlíku?"

"Nemám párky."

Po půl hodině.

"Tak co, už máte?"

"Došly rohlíky. Jsem nevěděl, že jste takoví párkožrouti."

"Bez dvojsmyslů bych prosil."

"Ale já za to fakt nemožu, že tady to žrádlo nemám!"

Já za to nemožu, to byla jeho výmluva úplně na všechno. Za hodinu jsem to zkusil zas a úspěšně jsem si poručil další párek. Hádám, že borec ani nemohl za to, že ty párky uvařil. Asi fakt nemohl, páč do patnácti minut měl zas vyprodáno. Dlouhou chvíli jsme si aspoň ukrátili tanečně, když jsem musel svých sedm mínusových bludišťáků vykoupit zpět a tančil jsem kozáčka v lyžákách. Kozáček v lyžákách se tančí na hovno a bolí mě prdel ještě včil.

Kolem třetí hodiny jsme pak jedli knedlo-něco-zelo a naházeli věci zpátky do busu. Peši, Nik a Mara měli sračku, tak na oběd došli pozdě a tak to Loki cestou busem zpátky pak rozhlásila. Tou dobou jsem ale už spal na sedadle a poslintal jsem Pešimu modrou deku.

Myslím, že můj možná i měsíční blogovej půst je znát. Blog to nebyl ani vtipnej, ani výstižnej, ani dobře napsanej a já se za něj stydím. Ale slibuju, že teď už vás na dlouhou dobu zase neopustím. Fakt ne. Fakticky! Mějte se teda krásně a lyžím zdar jednou, chlastu dvakrát a jestli budu moc řvat, tak mě lištite, protože já za to vážně nemožu.