Švédský deník: Fjord kešing

Je půl čtvrté ráno a venku je světlo. Tady noc trvá prostě jen od jedenácti večer do tří ráno, což někdy asi není od věci, když se třeba vracíte z kalby nažraní jak dogy a potřebujete víc osvětlení, než poskytuje starej dobrej měsíc. Takoví zloději to ale mají ve Švédsku dost na prd.

Takže máme půl čtvrté ráno, Peši spí, Verča je u Maxe, já jsem dojedl s Luckou tuňáka a paštiku a teď tu oba sedíme u noťasů. Já si vyřizuju všechny svoje resty po delší době na netu a ona teď upravuje svoje fotky. Budem tu ještě asi tak hodinu a ačkoliv bych možná šel i spát, dneska to stejně nemá už význam, protože v tom tuňákovi byl zřejmě kofein, za což by je měl někdo žalovat.

Na FB právě nahrávám fotky ze včerejška (no ani jsem vlastně tu tmu nepostřehl, tak je pro mě všechno dnešek. Zítřek bude teprve až se vyspím a znova vzbudím) a říkám si, jakej to byl hustej den.

V prvé řadě se tentokrát nenaplnilo pravidlo, které s naším příjezdem jaksi nabylo na pravidelnosti. A sice, že dopoledne je krásně a v pět odpoledne se zatáhne a prší jak o život. Dneska to slunko prostě pralo celej den, takže počasí vyšlo.

Počasí bylo dneska důležitý, protože jsme si uvařili těstoviny se sýrem, narvali to do krabiček a udělali si piknik ve Västerviku na lavičkách u moře. Västervik je další krásný město a kolem jsou fjordy. Kolem moře lítali holubi, vrabci a racci, holuby jsme všichni čtyři nakrmili těstovinama, abychom nebyli za hamouny. Já si poté odbyl svou premiéru u McDonald's a snědl svoji první McFlurry s karamelem Daim (mimochodem ten vám dovezu, ten vám bude chutnat). Pešimu jsem svěřil GPSku a on nás vedl za keškama. První jsme našli u katedrály. Trošku nás to tam pomotalo, furt jsme lezli jak sebevrazi do železnice, nakonec se prostě jenom stačilo zamyslet a mrknout se pod svodidla.

Sedli jsme do auta a odjeli na fjord. Ani jsme netušili, že jsme se octli v národním parku a jako správní turisti jsme ihned vlezli někam mimo stezku, což se určitě nesmí, ale za ten pohled a za tu přírodu, za tu to fakt stálo, to si teda pište! Nádhera, jednoduše Švédsko, popsat to jde těžko, to musí každý vidět a podle toho si udělat obrázek. Zkusili jsme tam udělat pár fotek na kamenech ve vodě, já při té příležitosti spadl na racčí hovno no a nakonec jsme se na pláži vyváleli společně s Pešim a Verčou. Já za to nemůžu, že si na mě ti dva sedli a mně praskla mícha.

Šli jsme zpátky a došli na záchod. Ze čtyř kabinek byla volná jenom jedna a tu momentálně někdo obsadil. S Pešim a Luckou jsme čekali, až na nás přijde řada. Za chvílu vylezl týpek s toaleťákem v ruce a vykládal švédsky něco Pešimu, když si zrovna vyměnili v ruce kliku. Borec si asi nevšiml, že mluvíme česky. Peši za pár minut vylezl z hajzlu a konstatoval jenom: "Asi vím, co mi ten borec chtěl říct. On ucpal hajzl, plave tam TAKOVÝ hovno!" Chytili jsme záchvat smíchu a Tom ještě dodal: "Tome, ty tam jako můžeš ještě jít, ale Lucko, ty radši ne, ty by ses o to hovno asi už ošplouchla." Další lochec. Já vešel opatrně do kabinky a málem se poblil, když jsem viděl, jak se to tam na mě tlemí ze zaplavené mísy. Hnedka jsem vypálil zpátečkou do auta a připojil se k všeobecnému veselí, jak jsme to vyprávěli Verči. Cestou dom jsme se stavili pod mostem pro už čtvrtou kešku dneška a jeli dom. Nakonec jsme se ještě stavili pro další dvě kešky, zatímco Verča skočila nakoupit do Willy:s (to si musím napsat, že je to nejlevnější obchod s potravinama, kdybych zas někdy jel do Švédska, ať to vím). Vrátili jsme se zpátky, dali si jabko a jeli dom.

V Linköpingu nám Verča jenom tak letmo ukázala univerzitu, skočili jsme za klukama na nohec - deset hodin večer a světlo jak v poledne! V jedenáct jsme si udělali polívku, pojedli čokoládu a mrkli na všechny fotky. Verča odešla opět k Maxovi, s Pešim jsem se podíval na dva díly South Parku. Peši ale za chvílu usnul a já to tak do hodinky vidím, že se k němu připojím. No i když za takovýho světla spát... asi si udělám kafe, jo! A v batohu najdu tu poslední marsku, která mi zbyla.

No, deníček si psát nikdy nebudu. Srandy tu máme hodně, ale to kdybych vám popsal, tak to nepochopíte. Počkejte si na ústní interpretaci. A čtyřikrát nazdar pravici ;-)

Švédský deník: Írán party

Přechod pro chodce, zákaz odbočení vpravo, jednosměrka, .... pozor, los! To je prostě skvělá značka, kterou tady ve Švédsku budete míjet celkem často. A mají ji tu asi docela oprávněně, protože po cestě z Uppsaly, když zrovna zapadlo slunce (asi tak v jedenáct? možná později), normálně nám přes silnici přešla srnka a očividně jí to moc nevadilo, že se proti ní řítí malej VW Polo s pěti lidma stodvacítkou. Normálně si to překráčela, tak jsme jí dali přednost a celkem z toho byli dohukaní. Pak nás trochu sralo, že nám nezkřížil cestu aspoň jelen, když už ne ten los, no uznejte sami, srnka, to by se mohlo stát klidně i u nás, to je takový neexotický zvíře. Na mě ale příroda kašle, to se ví už dlouho.

To jsem jenom chtěl doplnit k výletu do Stockholmu (dneska jsem si všiml, že tu maj fakt i cedule pozor jelen a pozor srna. Podle počtu přejetých zajíců se ale nikdo neobtěžuje vyrobit značku pro ušáky! Tohle smrdí diskriminací!). No ke včerejšku (teda předvčerejšku už vlastně, to už jsou tři ráno hahá!) ještě asi tolik:

Pojali jsme to jakože sportovně, páč Peši šel hrát s borcama z univerzity fotbal, na což mě neužije, tak jsem s Luckou a Verčou vyjel do blízké Motaly a Vadsteny. Kešek tam mají plnou prdel, nachystali jsme si jich jenom pár a našli jenom čtyři. V Motale to bylo celkem vostrý, takový lázeňský městečko a opět se tam z krásnýho počasí urvaly mraky a chcalo. Pro jednu kešku jsme lezli na strom a pak jsme před deštěm běželi zpátky do auta.

Ve Vadsteně to bylo vtipnější, tam byla dokonce bouřka a blesky, no prostě jako psycho, asi pět minut jsme seděli v autě a pak to přešlo a jakoby nic. Další pohroma byla cestou k majáku, když na nás zaútočili komáři, ale fakt jako, to jste neviděli, to jako když jsou v těch kreslených pohádkách roje včel, jak vylítnou z úlu, víte, ne, co myslím, takový ty prostě velký černý kule na obloze, no tak prostě tohle byli přesně ti komáři a lítali do očí, do pusy, prostě egyptská rána jak vyšitá. Statečně jsme se ale ubránili (viz fotka, žejo) a na majáčku našli kešku. Prošli jsme se zámkem a ze střechy na nás spadl sníh. To asi jako není zrovna normální, že tu mají na konci května sníh. No vrchol byl, že na nádvoří dokonce stálo na zemi normálně šest sněhových koulí, to jsem čuměl jako puk. Nechali jsme to být a vyšli za další keškou. Tu jsme našli. Po zjištění, že cukrárna je v sobotu zavřená a že další keška leží kdesi za hřbitovem, sbalili jsme se do auta a vyjeli za posledním cílem: keška u lesa.

Zkusili jsme zaparkovat kdesi u baráku, vyběhla na nás švédská mařka, že tady nemožem parkovat. No tak jsme zaparkovali jinde a dvojnásob nás naštvalo, že kešku někdo vykradl, takže dvojitej voser. Nevadí nevadí, jelo se domů.

Večer (ehm, teeeeda asi v jedenáct? - asi i později) jsme se dostali na narozeninovou párty nějaké studentky Radky. Neznáme ji, ale donesli jsme tam chlast a banánovo-čokoládový jednohubky. Hodinku jsme tam stáli v kuchyni, nikoho neznali a Verča nám po talířkách nosila jídlo z obyváku. Když už to bylo vážně trapný, šli jsme bez Verči dom a jenom zírali, jak před naším bytem tančí Íránci. Jako docela prdel, když tam měli jenom asi jednu misku brambůrek, skleničku tyčinek a jeden popcorn, došlo jich tam ale asi tři sta, no vypadalo to, jakoby se půlka Íránu odstěhovala do Linköpingu. Chvíli jsme uvažovali, že tam vyrazíme taky anebo že si aspoň otevřem dveře a budeme očumovat, nic z toho dvakrát nevyšlo, tak jsme šli spat.

O včerejšku si povíme za pár minut.

Švédský deník: Nebude nic

Chtěl jsem vám povykládat, jak bylo dneska, ale neřeknu to vám a neřeknu to ani tobě, milý švédský deníčku, protože mi to nikdo nekomentuje a tak na to dneska seru a řeknu vám to až zítra. Dobrou noc, deníčku, seru na tebe.

Švédský deník: 600 km, 5 litrů

Jakože si půjčíme auto, pojede nás v něm pět lidí, to byl Verčin nápad. Že to auto nemá skoro žádnou spotřebu, to byl taky její nápad a že pojedem do Stockholmu, to taky vymyslela ona. A jako hrubý!

Někdy v deset ráno jsme nasedli do auta, ve kterým už nás čekal Vlasťa. Klasickej malej VW Polo, autíčko do města, pohodička. Po cestě jsme nabrali další studenty, kterým osud naší vlasti neleží u řitě a všichni jeli do hlavního města na českou ambasádu volit. Borci!

První zastávka byla u Maxe. To není člověk, to je něco jak místní mekáč, maj to všude, maj to levný a kafe tam je zdarma. S Pešim jsme si tam nakonec vyrazili dát burgera a jak já burgery nesnáším, tak tenhle byl dobrej. Asi proto, že to nebyla třikrát pomletá sekaná ale normální kus kuřecího.

Do Stockholmu jsme se dostali po dvou hodinkách, jenže jsme se hned ztratili a jezdili pořád někam mimo. Nevim, jestli jsme bloudili hodinu nebo dvě anebo jenom půl, prostě jsme bloudili, zato to byl pěknej sightseeing. Nakonec borci odvolili, my jsme našli kešku a pak se šli projít Stockholmem.

Jako řeknu vám, že nic moc, takový jako prostě... nevim, Kyjov, Vyškov, Brno a to i Brno je teda zajímavější, takže Stockholm jako nee. Nakoupili jsme pohledy, já si konečně vyměnil ty zatrápený eura a koupil bráchovi dárek, muhehe. Je to ten na fotce.

Ze Stockholmu jsme ještě jeli do Uppsaly, tam to bylo miliardkrát skvělejší, takový menší město, ale prostě to už bylo to Švédsko, málo lidí, útulný, příjemný, no zamiloval jsem se a dělal z toho pozdvižení a asi se tam odstěhuju.

Domů jsme jako nějak dojeli, ale cestou už jsem myslel, že mi asi upadnou všechny nohy a všechny prdele, doma jsme byli o čtvrt na jednu a já tady teďka fakt vyloženě štěkám jenom proto, že deník se má psát každej den. Tak tyvole jako buďte třeba nasraní, že nejsem podrobnej, ale blogovat ve dvě ráno (ale dal jsem si polívku a kafe!) a ještě vyřizovat twitter a nahrávat fotky a prostě maily a tak (jako jsem možná na "dovolené" ale ono se nic z toho jako samo neudělá, tahle technika už mě sere pomalu a náhradu momentálně fakt nemám tak sorry no, že žiju). Už mám aji posranou náladu tak nahraju fotky, podívám se vůbec, jestli mám na účtě prachy, jinak je to docela kentus hahaha no a du spat, tak zdar sráči a jako buďte rádi, že vám o tom dnešku vůbec píšu, protože jako milý deníčku, dneska jako fakt ne.

Stejně to Švédsko miluju jak sviňa! Hej do zítra, sráči.

Švédský deník: Cesta na sever

Někdy je to vyloženě jako blesk z čistého nebe, že k vám přijde nabídka, která se neodmítá. Znám lidi, kteří mají štěstí v lásce, ale naopak smůlu na blesky. Také znám lidi, kteří mají v lásce výjimečnou smůlu, na blesky je ovšem užije. Někteří mí přátelé jsou magnety na peníze, druzí na průšvihy, další naprosto na nic, jiní přitáhnou všechno, co je jen možné. Každej to máme jednoduše jinak, což ale není nic překvapivého.

Já momentálně vyjel z trajektu a směruju plochým ranním Dánskem na sever. Asi byste to rádi osvětlili.

O štěstí jsem tuhle nemluvil jen tak pro nic za nic. Šťastně jsem se dostal ke speciálnímu certifikátu od Student Agency, který mi umožňoval navštívit několik evropských zemích a zajišťoval bezplatný lístek jak tam, tak i zpátky. Vypadalo to, že si udělám pěkné prázdniny. Ale smutným faktem je, že nemám peníze, abych si někde v cizině zaplatil ubytování, jídlo a všechny ty kraviny dokola. Pomalu jsem uvažoval, že volňásek zkusím prodat na aukru. Když hodiny odbily za pět minut dvanáct, objevila se u nás Lucka, že má sestřenici Verču v Dánsku na pobytu Erasmus a že ji tam pozvala a jestli nechci jet taky, když mám ten lístek. Domluvil jsem se rodiči, slovo dalo slovo a já měl povoleno. Průser nastal, když jsem si přečetl podmínky uplatnění certifikátu. Jízdenku můžete zakoupit nejdříve pět dní před odjezdem a zároveň v té době musí být v autobuse nejméně 20 volných míst.

V pátek 21. května jsem ráno sledoval rezervace a čísla hrála pro mě. 23. Ve tři hodiny odpoledne už jich bylo jen 17 a já se téměř vzdal svého snu, že do Švédska pojedu. Přesto jsem se sebral a šel se aspoň zkusit zeptat, ona líná huba je holý neštěstí. Měl jsem štěstí. U pokladny SA jsem dělal překvapenýho a že je to průser, protože už tam mám zamluvený ubytování a že jasný, že chápu, že je to moje chyba, ale prostě tohle mě nenapadlo. Paní u pokladny byla vstřícná a domluvila mi to, takže když jsem cestou do Domu pánů z Lipé málem brečel zklamáním, cestou na vlak z Brna jsem málem ronil slzy štěstí. V odjezdu nebránilo nic, ve škole mě bez problémů omluvili.

"Ty tam mezi ty Švédy úplně zapadneš..." konstatovala Handrlová. "Heh, no to jo. Tam před nima nesmím mluvit česky, abych nedostal po hubě za ten hokej," řek jsem jí. No co já vím, třeba teď v IKEA (jako skloňovat tenhle obchodňák, to je nad moje momentální síly, jsem rád, že se skloním do batohu pro pití, není mi zrovna dobře) nebudou už žádný slevy, když jim tam dojde Čech.

Tak či tak, 26. května jsem vstal v sedm ráno, abych jako nepospíchal a mohl se v klidu dochystat. Krásným pomalým tempem jsem si dobalil poslední věci a zeptal se dědy, jestli by mě hodil na vlak. Prý hodil. Kolem desáté mi ale psala Lucka, že jestli tam nechci hodit. Protože ještě nebyly jasný nějaký věci o tom, jak to ve Švédsku vlastně proběhne (zapomněl jsem zmínit, že Lucka a Peši tam doletí letadlem, já tím busem pojedu sám a ještě k tomu o den dřív, na místě se ale paradoxně setkáme prakticky zaráz), uvítal jsem její nabídku, zapomněl jsem ale odvolat dědu ze služby, tak snad se nezlobí, když přišel a barák prázdnej. Dovezu mu za to z IKEA nějakej šuflík třeba, aby to byl stylovej švédskej suvenýr.

Už jenom nastoupit do vlaku byl problém, mám totiž tašku plnou jídla (konzervy, instantní polívky, rýže, těstoviny, těsto v prášku, paštiky, ....) a dohromady to váží asi 287 tun, takže žádná prdel, zvlášť když tu tašku netáhnete na kolečkách, žejo. Nakonec se ale povedlo a já v jedenáct hodin ještě vyjel vyřídit nějaké pohledávky do Bučovic ;-). Ve vagónu jsem si sedl a na empétrojce pustil The Pretender od Foo Fighters. V tý chvíli mi částečně došlo, že tyvole, já jedu do Švédska a prozatím úplně sám! Tašku jsem v Bučkách ponechal na půl cesty ve školní jídelně a modlil se, aby mi ji tam někdo nevybrakoval, protože jinak bych byl docela namydlenej. Nastoupil jsem ve dvanáct do vlaku do Brna a příjemně pokecal s Luckou. V Brně jsem měl za úkol ve Vaňkovce rozměnit eura na švédský koruny. Cesta kolem Tesca byla uzavřena páskama, všude stáli policajti, asi nějakej těžkej zločin, tak se to muselo celý obcházet. Já si pořád nemohl uvědomit, kde je ve Vaňkovce směnárna, na netu jsem se koukal, že je to v prvním podlaží. První podlaží bohužel není první patro, jak jsem se domníval, alespoň teda v Brně ne, tam to znamená, že první podlaží rovná se přízemí. Takže jsem absolvoval krásnou cestu druhým podlažím až na konec Vaňkovky, kde byla mapa a já si teprve tam uvědomil, jak jsem pitomej. Tak jsem zas po eskalátoru sjel do prvního podlaží a dokončil okruh. Po cestě jsem asi čtyřikrát zastavil, protože ta taška už se nedala nýst. Na lavičce jsem zbaštil pár chlebů a konečně našel směnárnu. Borec ale zrovna neměl drobný ve švédskejch korunách, takže jsem se jen zbytečně vysílil.

Bylo čtvrt na dvě, tak jsem se rozhodl, že pomalu půjdu před Grand na autobus. Ono je vlastně dost zbytečný zmiňovat, že jsem tam šel pomalu, protože s tím olbřímím nákladem jsem se těžko mohl pohybovat rychleji než želva na útěku z Fox River. Úspěšně jsem se dobelhal před Grand a rezignoavně jsem sebou plácl na bágl a čekal půl hodiny na odvoz do Prahy. (Tyvole, tady v tom Dánsku, tady je milion větrných elektráren, ale žádná se netočí! Možná je to tím, že je tří čtvrtě na šest ráno.) Usadil jsem se na sedadle a přemýšlel, kdo bude můj spolusedící. Na poslední chvíli naběhl do dveří takovej plešatej kovboj, tak jsem protočil panenky (ale co si budem povídat, on vedle sebe taky nečekal zrzavýho Švéda) a tvářil se mile. Jelikož ale před náma bylo jedno dvojsedadlo volný, borec to udělal rychleji než já a do minuty už ho okupoval. No prima, takže jsem měl volno.

V telce hráli Alžbětu: Zlatý věk. První hodinu jsem s nima držel krok, pak jsem se napíchl na jejich poprockový rádio a celou cestu si ťukal do rytmu. Deset minut před půl pátou jsem napsal Terce, že za deset minut budu na Florenci. Ona bleskově odepsala, že tam není. Já jí napsal, že doufám, že si dělá prdel. Nedělala. My jsme se sice domluvili v pátek, kdy do Prahy dojedu, ale nějak jsme se o tom zapomněli zmínit třeba v úterý. I tak se ale obětovala a přijela navštívt svého oblíbeného turistu aspoň na těch čtyřicet posledních minut. Pojedli jsme u Burger Kinga, já mezitím dočetl Křest svatého Vladimíra. Pak jsme se rozloučili u autobusu, okecali poslední díl Lost a Terka si všimla plešatýho chlápka, kterej vypadal jak Widmore. "Tvůj spolusedící..." prohlásila. "No to snad ne, se ho budu bát." - "Co ty víš, kde budeš sedět." Nevím, jak to ta holka zpropadená věděla, ale fakt jsem vedle něho seděl. Naštěstí bylo za ním volný dvojsedadlo, tak jsem ho obsadil.

Zkusil jsem rozjet zakletý wifi připojení, který opět nějak nejelo, takže jsem smířlivě zabalil netbook do batohu. Steward mi donesl kafe a pustil Tróju. Protože ten film nenávidím, přeladil jsem opět na jejich rádio a vydržel to celý ty tři hodiny. Jen co jsem dopil kafe, borec rozhlásil, že jim kleknul kávovar, takže další horký nápoje už nebudou. No to mě nasralo, protože já si zrovna začínám pěstovat krásnou závislost na Nescafé 3v1. Fakt tyvole díky, no.

Po Tróji tam borec pustil Ostrov, toho jsem viděl hodinu a půl a pak mě to přestalo bavit a zapnul si mp3ku, nakonec jsem ale už potřetí přeladil na jejich palubní hudební vysílání. Jo, ještě jsem chtěl zmínit pasovou kontrolu v Německu. Můj pas si prohlídli a usmáli se a šli dál, což znamená, že odteď můžu do Německa bez problému pašovat trhaviny, to je skvělý zjištění. No Charles Widmore přede mnou to štěstí neměl, protože jeho pas (a pár dalších) si vzali na stanici. Byl z toho docela vyvalenej, mohl jsem ho tak blíže přezkoumat a vypadal spíš jako klon Widmora a Milana Kňažka, tak se těm Němcům ani nedivím, že jim byl podezřejel. Navíc to byl Slovák.

Takže teď zase zpátky k Ostrovu. Film skončil a borec vyhlásil noční klid. Napojil jsem se na rádio (kua, teď se na mě Kňažko otočil a jde spat, on to ví, že o něm píšu, on to tyvole ví!) a usnul. Několikrát jsem se probudil, pustil si jednu epizodu South Parku a pak opět usnul. Ve čtyři jsem se vzbudil na trajektu z Německa do Dánska. Třičtvrtěhodinovou plavbu (ha, Kňažko se zas otočil, to asi proto, že už o něm nepíšu!) jsme museli strávit na horní palubě. Nasralo mě, že foťák je dole mezi zavazadlama, čili jsem to nemoh vyfotit a to bylo na hovno. Stanul jsem na vyhlídkové venkovní terase, obul se do mě severák a já s problémy zapnul bundu, kterou mi mamka před odjezdem ještě upravila, aby se vůbec dala zapnout. Opřel jsem se o zábradlí a čuměl do vody a všude okolo. Do sluchátek jsem pustil The Adventure od AVY a najednou jsem to zase pochopil, že tyvole já jedu sám do Švédska! Strašně jsem tomu začal smát a byl hrozně šťastnej, bylo to úžasný. Vždyť v autobuse jsem tu skoro nejmladší, když nepočítám to malý korejský děcko, který o sobě někdy dává brekem vědět, abych nezapomněl, že teď na blogu nemůžu moc machrovat. Každopádně jsem tu ale nejmladší pasažér, kterej někam jede úplně sám a to je fakt tyjo, to je prostě neskutečný. Jsem z toho vážně odvázanej, vzrušenej, úplně mě ten pocit svobody naplňuje, to jste nezažili, to musíte zkusit. A teď jako já nevim, představte si, že jedete sami prostě do Švédska a zrovna stojíte na trajektu a čumíte do vody a jste kurevsky daleko od domova. Nejde tady o ten pocit, že jste jako snad vypadli z domu, to ne, ten pocit nemám, ale prostě jde o to, že jsem prostě někde jinde a jsem tam sám! Ježiši, to je úžasný, ani bych se nedivil, kdyby ta moje euforie neroztočila ty nehybný větrný elektrárny tady.

Ah, no prostě hrubý. Na trajektu jsem zkusil jít do směnárny, ale fakt jsem nečekal, že by byla ve čtyři ráno otevřená. Na palubě mě najednou zastavil týpek a zeptal se: "Is this a motor?" a ukázal někam za mě. Já se otočil a řekl jsem, že "I'm not sure." On zavrtěl hlavou a ukázal mi přesněji na můj batoh, kde vyčnívala flaška od rajce a zeptal se znovu: "No, is this a water?" Jako ono se to dá lehko přeslechnout, když s divným německým přízvukem říká lámaně [moutr] a myslí tím vlastně [voutr]. Jsem ho opravil, že [Jes, ic e votr] a von, že jestli by si to moh půjčit, že mu spadlo cigáro dolů na záchranej člun a že by bylo asi "kinda uncool" kdyby to jako neuhasil. No tak jsem mu to "Sure, here you are" půjčil a on tam vilil půlku té půky, co mi tam zbyla a že jako "Thank you, I hit that" tak jsem mu jasně řek, že je "Welcome" a "Not at all" a borec někam zmizel.

Na další trajekt jsme přestupovali v Malmo v Dánsku a pluli dvacet minut do Malmö ve Švédsku. To bylo tak někdy v sedm hodin. Pak jsme jenom jeli a jeli, já se podíval na další South Park, ignoroval film Prázdniny, co borec pustil do televize, chytl jsem se až na The Departed, třetí film: Hellboy, ten už jsem viděl pětkrát, na toho mě neužilo. Původně jsem měl dojet do Linköpingu o čtvrt na dvě, no dojel jsem o čtvrt na čtyři a pak tu do třičtvrtě na pět čekal, až pro mě přijede Verča. Seděl jsem zoufale na lavce, jedl bábovku, pil poslední vodu a dočítal Cestu. Náhle se zjevila moje spasitelka, protože začínala být fakt kosa a hezky profukovalo. Protože můj bágl váží těch několik tun, ihned jsem zavrhnul možnost, že bych se třeba šel někam podívat. Takže jsem prostě jenom seděl a četl si a zíral na korejce, co si na lavce vedle mě lízal zmrzlinu. Fakt hovado v takové kose ještě nanuka.

Verčou mi cesta sdělila svoje plány, já to radosně odkýval, protože se mi to líbilo. Na koleji jsem se konečně zcvilizoval a vlezl na net. Za chvíli dojede Lucka a Peši. Muhahaha. Tývole, to bude krása, prostě krása!

Všechny cesty vedou do Říma 4/4

Poslední ráno v kempu. Poslední (a zároveň první) snídaně, poslední vyčištění zubů, poslední, poslední, poslední. Prostě konec. Rozloučili jsme se s pohodlnými matracemi a otráveně jsme nakráčeli zpět do autobusu. Začalo pršet. Do deseti minut se na nebi rozpoutala čertovská svatba. A prý, jestli chceme zajet k moři. Všichni chtěli. Nejvíc Ondra, který si vytáhl speciálně plavky, že si v něm i zaplave.

Postupem času se začalo nejenom víc zhoršovat počasí, brzy jsme taky s klukama zjistili, že náš minulý výlet za vůní slané vody se zřejmě ubíral špatnou cestou (ačkoliv plánek ukazoval jasně: následujte kanál, který ústí do moře, což jsme splnili). Tak či tak, v tom dešti stálo moře za houby, proto mi přišlo divný, že většina autobusu na otázku: "Chcete se jít projít?" řekla téměř sborově "Ano!", načež madam průvodkyně oznámila do mikrofonu: "Tak teda ne," a řidič se rozjel. Všichni začali mrčet a nadávat, řidič se nasral, něco na nás do mikrofonu štěkl a prostě se jelo. Nestěžuju si, komu by se chtělo chodit po mořském úbočí v exkluzivním lijáku? No dobře, očividně jsem zůstal sám, kdo nechtěl.

Brzy jsem opět usnul a probudil se opět v Římě. Furt pršelo, což zkazilo celej ten den jak jen mohlo. Vlítli jsme do metra a hned prvním vlakem odjel manžel profesrky Moučkové - Moučka. Moučka normálně vlezl do vagónu, zasmál se, mával nám a teprve pak mu to došlo. Setkali jsme se s ním asi za hodinu ve Vatikánu. Na Vatikánu dle mého není vůbec nic k vidění, prostě jenom velký stavby, velký sochy, všechno mramorový a divný. Prohlídli jsme si nějakou tu baziliku a pak si šli koupit do stánku jídlo. Já se musel podělit o jednu ze svých dvou baget, protože kluci si ty svoje zapomněli vzít. Doma jsme před odjezdem dostal nakázaný, abych se zbavil těch drobáků, takže jsem za kinder bueno černochovi u pultíku doslova vycentoval dvě eura a arabáčovi, co tam stál s ním jsem hezky poděkoval a řekl: "See you, guys." Byli hrozně rádi.

Zbytek volnýho času jsme se schovávali pod nějakou tou kolonádou. Na deštník se mi vysral holub. Následně jsme se nastražili vprostřed chodníku petku od koly a čekali, kdo do ní kopne. Většinou to byli lidi mladí, kteří místo pod nohy čuměli podezřívavě vzhůru, k Bohu (kterýmu mimochodem dlužím tři dárkový koše za tři výhry v hokeji na MS, slíbil jsem mu to totiž na twitteru).

Z Vatikánu jsme si štrádovali k Andělskému hradu. Dovnitř jsme jako jedinní nešli, místo toho jsme bezúspěšně hledali kešky. Když nás to přestalo bavit, zakempili jsme na prolízačkách kousek vedle v parku, sestřelovali jsme racka z hlavy jedné sochy a lezli na opak torza (rozuměj socha bez hlavy) v životní velikosti. Místo prohlídky muzea uvnitř hradu jsme si vymysleli vlastní adrenalinový program. Sice jsme všichni došli poněkud ehm... jak říct slušně špinaví? Aha, špinaví.

Pršelo pořád a pořád a nás už to fakt nebavilo, průvodkyně nás nahnala do Pantheonu. Ten je možná velkej a má kopuli větší než Andorrra, každopádně tam není nic k vidění, proto jsme využili rozchodu a prchli na blízké náměstí, že si koupím nějakej suvenýr, abych dovezl domů důkaz, že jsem fakt v tom Římě byl. Nic jsem ale nemohl vybrat, proto jsme si řekli, že půjdem na pizzu. Předtím jsme ale dostali chuť na zmrzku. Statečně jsme zmrzlinu doblízali, což v tom lijáku působilo poněkud komicky, ale budiž, do Říma nejezdíte každej čtvrtek, že ano. Teď už jen zbývalo vybrat vhodnou restauraci.

Jakmile jsme se jen přiblížili k veřejně vyvěšenýmu jídelnímu lístkum, už tam přiběhl personál a chtěl nás nacpat dovnitř. Když jsme viděli ty ceny, brali jsme roha. Do toho všude ti černoši, co vám cpou deštníky a šátky a samý kraviny. Místo "No, thank you," jsem uvažoval nad slunce jasnějším "No, fuck you," protože byli neodbytní jak lepra. Náhle jsme uviděli jednu malou hospůdku a pizzu za pět euro. Vypadalo to tam hezky, zevnitř ale zase vylítla čarodějnice a lákala nás do své perníkové chaloupky. Já chtěl jít pryč, protože mě zase nasralo, že mi někdo něco podstrkuje, ale Nik zavelel, ať jdem dovnitř. Objednali jsme se tři margheritty a baba nerozuměla ani slovo anglicky. Furt nám cpala pastu a koláče, my trvali na pizze. Když jsme si neobjednali nic k pití, vypadalo to, že jí z otevřené pusy vyleze Voldemortův Nagini. Houkla za bar na svoji hezkou dceru, že tři marghertitty. Dcera vzala pizzu a dala ji ohřát do mikrovlnky, aby se rozpustila mozzarela. Po deseti minutách nám baba jaga nedonesla na stůl pizzu, nýbrž třícentimetrovou buchtu, která se tvářila, že ta rozblemcaná mozzarela z ní dělá pizzu. Nedalo se ukrájet ani pokousat, páč to bylo gumový jak barumka. Nedalo se to ani jíst, protože to po čase i ztvrdlo. Bylo to velký jak malej talířek (naštěstí) a mastnota se z toho dala stáčet do kanystrů. Ondra to dojedl celý, já spořádal jenom půlku a pak jsem se na to vysral, protože to nemělo význam. Nik nechal jeden klínek. Došla jagizna, podívala se na mě a štěkla: "Manžer! Manžer!" abych to jako dojedl. Jsem jí řekl, že "No, it was really disgusting." Ona nerozuměla, tak ukázala na mozzarelu, která teď spíš vypadala jak ztvrdnutej vápenec a zahulákala: "Mozzarela!" Odpověděl jsem jí: "NO, I think, I'm gonna puke." Samozřejmě to nepobrala a nasraně mi talíř odnesla. Zaplatili jsme a mám dojem, že mě i uhranula nebo něco. Svině!

Pokračovali jsme do zmrzlinářství. Kluci potřebovali na záchod, tak vlítli do nějaké chodby, já na ně čekal. Nik se vrátil a objednal si jahodovou, pak došel z toalet Ondra a naložil si kiwi. Já si řekl, že by nebyl blbej nápad taky vykonat potřebu, tak jsem vlezl do uličky. Nápis toalety na dveřích vyloženě vyzýval k zatáhnutí za kliku, ale nápis o trochu víc dole hlásal "Private". Milé děti, ony to byly hajzly pro personál. No ale když už jste v tom, přece nebudete másla a dokončíte to. Vypadalo to tam fakt krásně, no. Všude bordel, v koši vyhozený použitý vložky a nějak jsem nezjistil, jak se splachuje a jak mám docílit toho, aby mi z kohoutku tekla voda. Tak jsem jim tam nechal dáreček a utekl.

Hned potom jsem konečně sehnal nějaký ty suvenýry, dárky a tak a opět se ukázalo, jakej jsem debil. Vlezl jsem do obchodu a hned u vchodu byl takovej plastovej koš. Pohotově jsem do něj obrátil obsah kapes a šel si na pohodu prohlídnout zboží. Po chvíli jsem se podíval ke dveřím a do koše si nějaký dvě Japonky odkládaly deštníky. Stane se, no.

Šťastně jsme se opět jako skupinka dali dohromady u kašny a všichni vykládali, jak měli skvělou pizzu. My jsme radši mlčeli a následovali vedoucí k fontáně Di Trevi. Ta je fakt hezká, o tom žádná, ale i přesto, že lilo jak z konve, bylo tam lidí jak much na zdechlé kočce. Odtud to pak bylo jen pár kroků ke Španělským schodům. Prostě schody, nic víc nehledejte. Pobavil tam jeden černoch, kterej měl na hlavě místo čepice naraženou igelitku z Intersparu a vypadalo to jak turban. Dorazilo mě, že z bundy vytáhl rolexky a působil ohromně věrohodně. Do sparu jsme ale taky zamříli. Nakoupili jsme brambůrky Snuffles (rozuměj Prickles, rozuměj Pringles), sušenky Rondo, produkt Nuttela2go a italský škopky v láhvích po 0,66 litrech. Pak jsme se vrátili na metro a sedli do busu.

Pustili nám Anděle a démony, já a Nik jsme si načali piva mým zbrusunovým otvírákem I <3>

Ráno pustili do éteru Vratné lahve, hezký to český film. Zrovna při scéně, kdy se Tkaloun a Tkalounová potápí s balonem ve vodě, chcípl nám potřetí autobus na křižovatce kdesi v pustině. Zachránil nás autobus Student Agency. Klikař, Skin a Kanaďan to komentovali jako: "Ježiši, on nám pomáhá nějakej Pražák, fuj!" což byl poloviční znak čuráctví, protože maj být rádi, že jsme to vůbec rozjeli. Když bus SA odjel, zjistil Kanaďan, že to byli vlastně Brňáci, tak málem začal aplaudovat, čímž svoje čuráctví stvrdil. Možná byl ale z těch tří jedinej normální, protože podle všeho chodil s jedním ze dvojčat, který na zájezdu byly taky. Takže má buď prachy anebo velký péro, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Jen co jsme šťastně dorazili do Brna, chcíplo nám to počtvrtý. Opakovaný vtip přestává být vtipem, kupodivu se ale hodně lidí smálo. Po patnácti minutách jsme opět nastartovali, vylodili Brňáky a odjeli domů. Juchej!

Došel jsem ale k zajímavýmu závěru: Ať už jste v Římě nebo v Brně, všude prší stejně. Můžu si teď Itálii odškrtnout na mapě, v životě už tam nepojedu. Takže arrivederci, sráči.

Všechny cesty vedou do Říma 3/4

V pátek mi zvonil budík o půl paté. Já píchal do Nikovy matračky na palandě, abych ho vzbudil.

"Co jé?"

"Půl šesté, musíme vstávat."

"Nasrat."

Nasrali jsme kolektivně a vzbudili se za deset šest. Fofrově jsme nabalili do batohu to nejdůležitější, co nám zbylo k přežití a rozespalým kempem (i tempem) jsme se šouřali k autobusu. Dostali jsme balíček se snídaní - dva chleby, dvě máslíčka, dvě marmelády, jednu nuttelu, jedno fruko a kafe zdarma. Nik si to svoje kafe zdarma nechtěně vylil, já si to svoje alespoň vychutnal. Jídlo jsem si nechal na později a brzo jsem opět usnul. Střídaly se obvyklé polohy známé z první autobusové noci, až jsme nakonec dojeli k Neapoli. Jo, k tý Neapoli, co leží u Tyrhénského moře. Přesně tam.

Takže přesně tam někde leží Vesuv, na kterej jsme měli namířeno. Cesta to bylo dlouhá, klikatá a ostře řezaná, fakt mě fascinuje ten autobusák, že to zmákl vyjet až na to parkoviště. Škoda jenom byla, že to parkoviště nahoře zablokoval, protože se odehrála stejná situace jako v Rakousku a autobus prostě chcípnul. To celkem naštve, zablokovat parking na Vesuvu, no. My jsme to tam nechali stát, já nabalil bagety a pití a vyrazil na první kešku. Nacházela se kousek pod parkovištěm, doslova jsme ji objevili ve sračkách... protože si na to místo chodí kamioňáci ulevit. Ale našli jsme ji! Já tam odevzdal Lucčin geocoin a našel tam nějakej německej coin. Tak ho zas někam zavezu.

Se zpožděním jsme vystoupali na Vesuv, vyfotili se milionkrát, dostali nadaný od taloša, že prej nemáme lozit na jakejsi kameň. Aby se neposral, stejně tam lozili všeci. Každopádně když jsme obešli celou sopku skoro dokola, museli jsme zas jít dolů. A maličko jsme nestíhali. Cestou zpátky jsme vzali s Nikem dva velký šutry tátům na skalku a já po cestě rychle rozebíral Vesuv - čili jsme kradl kamínky, co jsem dovezl dom kámošům jako suvenýr. Jestli to tam takhle dělá každej, tak tyvole, za chvílu to nebude sopka ale termální lázně s nulovou nadmořskou výškou.

Zrovna v největším spěchu se Ondrovi urvaly sandále, takže to nějak provizorně vyřešil a my jsme to normálně seběhli dolů na čas! Přesní jak švýcarky. Prostě pecka. Takže nám nic nebránilo odjet do Pompejí, autobus už fungoval. Takže posílám gratulace. Takže cajk.

Z Vesuvu jsem byl uchvácenej, z Pompejí jenom o maličko míň. Je to fascinující, zbořený a opravuje se to. Všude tam jsou podzemní prameny vody, takže se tam napijete zadarmo, což jsem s Ondrou hojně využíval. Ondrovi se tam taky povedlo odrovnat takový to lano, jak tam visí prověšený mezi dvěma sloupkama, abyste tam jako nelozili. Prostě si na něj sednul. Nik se tak smál, že z euforie urval nějaký velký kvítko, vypadalo docela vzácně. A tak jsme se radši spakovali a šli.

Chtěli jsme zkusit tu slavnou neapolskou pizzu. Na přechodu nás odchytil nějakej Ital, že jako máme jít na pizzu s ním. Tak jsme šli. Normálně vlítl do silnice, zastavil tam kvůli nám dva autobusy a několik aut, prostě nám udělal koridor. Před restaurací seděli nějací tři jeho kumpáni a on na ně cosi kýval, no vypadalo to, jak mafie a my za chvíli skončíme pod kudlou někde a budou z nás akorát orgány v igeltových sáčcích. Nakonec to dopadlo dobře, dali nám pizzu, ale byla nic moc. Postupem času vylezlo z vylidněné restaurace ještě asi dvacet zaměstnanců, kteří očividně neměli co dělat, tak seděli na obrubníku, kouřili, psali smsky a čuměli na nás, jak jíme. Potom tam dojel chlápek s dvanáctiletým klukem a dovezli mega pytel mouky. Přemýšlel jsem, že když už tam dělají tuhle aro rozmraženou pizzu, jestli to není náhodou taková finta na zákazníky, že jako vždycky dovezou pytel a až odejdem, zas ho z tama odvezou. Že by to bylo prostě takový rodinný dědictví. Vrchol byl, když dvanáctiletej kluk šel s tím autem vycouvat, to mě dorazil. A do toho byl vtipnej Ondra, když prvně vlezl do skladu a pak do kuchyně, když hledal záchod. Byli jsme fakt rádi, že jsme pryč. A pizzu neměli dobrou ani trochu.

Ve jménu hledání poštovních známek, takhle jsme strávili další půlhodinku. Pošta byla zavřená, černoch ze stánku mě poslal rovně a doleva. Tam jsme našli benzínku, tak jsem to zkusil. Mařka vůbec nevěděla, tak jsme šli zase zpátky k jednomu stánku. Mařka nic neměla, ale věděla, že nejbližší prodejna je někde kilometr cesty v centru. Kluci řekli, že na mě serou a tak jsme šli všeci na zmrzku. Měli ju hustou jak sviňa! Zbytek volnýho času jsme seděli na lavce a dělali po čem hovno. No, doslova.

O šesti jsme vlítli na kafe a dostali na večeřu párky. Následně nás vyhodili v jakýmsi supermarketu, velký to bylo jak kráva, ale nikde se nedaly koupit známky na pohledy. Tak jsme aspoň jezdili po schodech nahoru a dolů a nakonec se vrátili k autobusu. Zakempili jsme na obrubníku. Najednou se tam zničehonic zjevil takovej asi čtyřicetiletej taloš a ptal se, z kama jsme jako dojeli. Nejdřív jsme se teda museli najít na společné anglické vlně a až pak jsem mu řekl, že Czech republic. Šrotovalo mu to v hlavě, to šlo vidět, ale asi to byl dement, když pak řekl: "Ooooh, I know, New York?" Tak jsme se dost nachlámali a opravili ho, že "Czechoslovakia, you know?" a jemu to konečně docvaklo. Fakt nesnáším lidi, co si nějak neuvědomujou, že už starý dobrý Československo sedmnáct let neexistuje. Kretén. Ještě se ptal, jak se nám jako líbí Itálie, tož mu říkám, že great, but you know, it's not Czech republic. No usmál se, asi mi hovno rozuměl a popřál šťastnou cestu dom. Taky jsme mu popřáli, ať dojede dobře dom a pak jsme nalezli do autobusu.

Tma se dala krájet na deka a prodávat v masně, když řidič zabloudil a my přijeli do kempu o hodinu později. Já mezitím spal a Skin si mě natáčel na kameru a Kanaďan do mě prej drbal nějakou tyčinkou nebo co. Doufám, že to nebyla metafora a že ta tyčinka byla fakt jenom tyčinka. Nevim, jakou v tom hrál úlohu Klikař, ale pokud zrovna nedělal shyby na tyčce od takové té vrchní poličky, beztak se toho taky účastnil. Ale tak hlavně, že se opice baví, člověka to rozhodit nemůže.

V noci jsme zase vlítli na karty, rozemleli Ondru v pokeru a radši už nepodnikali vycházky k moři. Nevím, v kolik jsme šli spát, ale rozhodně to bylo slastný snění. Na ty poslední dva dny jsme museli nabrat hodně sil.

Tak my už jdeme do finále a za volné místo na disku vážně dík

Seriálová sezóna skončila. Tedy ta hlavní, čímž mám na mysli tu, která začne na podzim a skončí v květnu. O tom, že pro mě seriálová sezóna znamená vlastně celý rok (protože neexistuje týden v roce, kdy by nevyšel alespoň jeden seriál, který bych nesledoval) raději taktně pomlčím. V čem byla tahle jiná než ostatní?

Skončilo LOST. O tom už jsem se však zmiňoval včera.

How I Met Your Mother se konečně svezlo na hranici a právě balancuje mezi totální lhostejností a totální nudou. Že už to je neúnosné, o tom svědčí celá pátá řada, která jenom v několika dílech ukázala, že si alespoň ten balanc zaslouží. A v září bude hůř! HIMYM season 6. Johnny Cash má ale vždycky pravdu, takže: Sooner or later, God's gonna cut you down.

Dalším sitcomem na přetřes je The Big Bang Theory (link). Ten stejně jako předešlé HIMYM letos objevili téměř všichni a je jen otázkou času, kdy do slovníků nespisovné češtiny pronikne bazinga. Achjo. O seriálu ale na rozdíl od toho paskvilu nahoře můžu mluvit jedině v dobrém. Protože minimálně pro mě se TBBT vypracovává stále vzhůru a zároveň zůstává jediným seriálem, na který se nemůžu dívat s anglickými titulky. Já ty vtipy takhle prostě nepochopím. Tak doufám, že bůh z CBS bude vědět, kdy skončit. Čtvrté sérii dávám zelenou.

CBS pro mě letos hrála jenom na pobavení, proto jsem vzal za vděk čtvrtou sérií Rules of Engagement (link). Tenhle sitcom jako jediný dokázal, že je prostě nejlepší. Opravdu nestavím na první příčku Přátele, opravdu je RoE mou srdcovkou a kultovní záležitostí. Když samozřejmě nepočítám IT Crowd, to je totiž úplně jiná kategorie. Britský seriály prostě patří jinam. Jsem jenom potěšen, že se z vedení CBS ozvalo, že pátá série na nás už čeká. A my čekáme na ni! Já v první linii!

Když už jsem načal ty britský seriály, měl jsem tu čest seznámit se s Misfits. Šest dílů něčeho tak divného, až vlastně geniálního. To už ale skončilo dávno. Nicméně zářez si to zaslouží. A vy se na to rozhodně podívejte. Dřív, než začne druhá řada.

Stanice ABC se letos také činila. Nejenom Ztracenými, ale hlavně zkusila vsadit na Flashforward (link). FF byl ovšem podle mě tak stupidní a blbý, že jsem jej po sedmi epizodách s radostí odstřihl a smazal. Tento seriál si nezaslouží být součástí mé DVDtéky. A fakt, že si tenhle fakt uvědomilo i vedení - tudíž seriálu zakázali vstoupit do druhé série - svědčí o tom, že ne všechno s logem ABC musí být nutně úspěšné. Nápad může být dobrý, ale na provedení hlavně záleží.

Cougar Town (link) na stejné stanici měl za úkol pobavit a všechny nalákat na Přátelskou Courteney Cox jako čtyřicátnici, která nikdy nezestárne. No, zestárla, jde to na ní vidět, ačkoliv všech těch 24 pitomě trhlých dílů svědčí o tom, že si to bohužel stále odmítá přiznat. Přese všechnu tu infantilnost a vyloženě americkou blbost si mě však CT něčím získal. Nechám to až na druhé řadě, abych přišel na to, proč se na to vlastně pořád ještě koukám. Možná jen kvůli tomu úžasnýmu soundtracku.

Jejich posledním "hitem" mělo být V (link). Sci-fi remake o mimozešťanech s esem v rukávu jménem Elizabeth Mitchell. Prvotní nadšení vystřídala kardinální nuda. Momentálně mám seriál rozkoukaný a uvidím, kdy se odvážím dokoukat první sérii. Vzhledem k tomu, že oproti FF si právě V získalo druhou šanci v druhé sérii, zřejmě by to mohlo být lepší.

Stanice FOX letos pro mě zůstává číslem dvě, protože odvysílala druhou řadu Fringe (link). V první řadě jsem se půlku série potýkal s nutkáním všechno vypnout a spálit. V druhé půlce mě Olivia konečně chytla za srdíčko a druhá řada už jenom vylepšovala, vylepšovala a vylepšovala. Zpackaný FF měl být prý náhradou za Lost. Náhradu za Lost ale může udělat jenom starej dobrej J.J. Abrams. Takže ji udělal. Akorát o rok dřív. A na jiné stanici. ABC, you may go fuck yourself.

Hodně plusových bodů si zaslouží i za seriál Glee (link). Tenhle tak trochu "gay" (jestli víte, jak to myslím) muzikálový seriál je tak příšerně naivní a zračí všechno to, co nesnáším na té příšerné american high school fucking culture a paradoxně se mi to líbí. No, co si budeme povídat, Glee má příběh, kterým si můžete podložit kratší nohu stolu. Jenže když začnou zpívat a tančit a hrát, vždycky to vystoupá do výšin. Koncentrace talentovaných tváří: 500 na metr čtvereční. Seriál však ještě do finále nevstoupil, od poslední epizody jej dělí ještě tři díly. Ačkoliv tendenci má spíše klesající, stále se drží vysoko nad vodou. A zřejmě proto si FOX objednal další dvě série.

Mezitím na FOXu skončil i Dollhouse (link). Důstojně odešel po dvou sériích a myslím, že je to jenom dobře. Ačkoliv to právě teď není nějakej televizní blockbuster, za několik let to dozraje (když dozrajeme i my všichni) a pak to bude klenot. Uvidíte, že jo.

Kdo si drží prim v největším přínosu mojí duše, to je jednoznačně Showtime. Jejich Dexter (link) se čtvrtou sérií naprosto zbořil hranice fascinace a přikoval mě do křesla tak pevně, že jsem z toho i těžce dýchal. Naopak jsem během roku dohnal Californication (link), abych pak mohl spolu se všemi ostatními dorazit finále třetí řady shlédnout s ostatními. A o tom, že Hank Moody je fucking genius a David Duchovny je hell an actor se budu klidně prát do skonání. Showtime jednoduše natrhl všem prdel. A já už fakt nemůžu dospad podzimu na další série obou seriálů.

Čemu jsem letos dokázal odolat, to byli Heroes (link). Ačkoliv prý poslední (ano, seriál byl po této sérii utnut, uvažuje se o závěrečném filmu) řada stála fakt za to, už jim nevěřím ani nos mezi očima. Moje sbírka sice bude nekompletní, ale kdo stojí o seriály, který měly celý tři série (nebo čtyři volume, oni to mají hrozně divně rozdělený) abych jim dokázal věnovat maximální pozornost. Projevil se zde tzv. Prison Break efekt. Když někdo prostě neumí natahovat, ať se na to radši vysere. Závěrečný film PB jsem vypnul po čtyřiceti minutách a v životě už to nechci vidět. Hrdinové vždy patřili mezi mé nejoblíbenější. Ale už jsem poněkud náročnější a sledovat neustálé zvraty a pořád stejně krásnou Hayden Panettiere, na to už jsem asi starej. Každopádně nic try, bitches. NBC si letos u mě ani neškrtlo.

Jenom taková krátká zmínka - Warehouse 13 stojí za houby. Na to jsem tuhle sezónu taky přišel. A Happy Town mě přestalo bavit hned v půlce pilotního dílu. Nyní už jen toužebně očekávám letní HBOvskou upírskou megalománii True Blood (link). A ta má letos podle mě dost slušně nakročeno. Uvidíme, jak si se třetí řadou poradí. Já jim fandím. Už jenom díky jejich reklamní kampani. O Pravé krvi si povíme až v září. To zrovna skončí... A začne seriálová sezóna 2010/2011. Kdo už se těší?

Teď už nastává jen finální rituál. Vypálit všechny seriály, které jsem za rok nastřádal (počítám i ty, které se již nevysílají, nejsou aktuální, stáhl jsem si je do zásoby, ...). Je čas uložit nějakých 150 GB na kulaté nosiče. Tady ještě bude žhavo. Hell yeah!

LOST is gone. Like... forever.

Kdybyste mi položili otázku, jaký je můj nejoblíbenější seriál, zcela určitě by to už nebyl Lost, jako tomu bylo kdysi před pár lety. I tak je ale právě Ztracenými zaplněný celý třetí stupínek na pomyslném žebříku nejlepší desítky. Proč je vlastně Lost tak jedinečný? Teda, jedinečný pro mě.

V přátelských kruzích jsem "seriálovej magor". Já si to normálně přiznávám, protože je to pravda. Někdo hraje celej den World of Warcraft, někdo posiluje, někdo plete košíky, já se divám na seriály. Na hodně seriálů. Jenže o tom už mluvit nemusím, to jsem ve své vlastní blogsféře zmiňoval už bilionpětkrát.

Na Lost mě teď zpětně fascinuje, jak se za těch šest let naprosto změnilo. Z "klasického" (zároveň naprosto unikátního) příběhu s bojem o přežití v pozadí se to do druhé série změnilo v tajemnou konspiraci. Ve třetí řadě jsme té konspiraci přišli na kloub, abychom zjistil, že vždycky existuje nějaký ten muž za oponou. Čtvrtá řada přinesla naději a taky dost akční náser, boj o přežití se vším všudy. V pětce jsme nakonec přičichli ke všem těm věcem, který jsou na pomezí vědeckého vysvětlení, nicméně budiž. Tady zmizelo to všechno, co jsem na Lost hlavně miloval. Fakt, že všechno je vlastně jakýmsi způsobem "reálné", vysvětlitelné, logické, odůvodněné. Šestá řada pak změnila naprosto všechno a já se poprvé vzdal smutně naděje, že teď už se všechno zvrtlo ve jménu víry.

Šestá řada je určitě nejméně zdařenou sérií celého seriálu, myslím, že o tom lze jen těžko pochybovat. Vysvětlování záhad v jedné epizodě naprosto nulové, v dalším díle pak rychlostí jedna záhada shrnutá do jedné sekundy. Prostě a jednoduše jakoby došly síly a chuť nás vyšťavit a všechno objasnit.

Seriál asi měl skončit tak, jak skončil. Ačkoliv jsem sám naprosto nepochopil, co se to sakra stalo, po pár hodinách jsem zážitek vstřebal. Pokud stále někdo tápe, doporučuju rozhodně pořádně poslechnout rozhovor v kostele. Ten totiž mluví o všem. O vlastně docela chytrém konci. O tom, jak všechno vlastně dopadlo tak, jak to dopadlo. Co rozhodně bylo hezké, i když možná smysl postrádající, to byl ten perfektní návrat k začátku. Na konci.

Vím, že hlavně šestá série byla přeplněná logickými chybami, nesmyslnými vysvětleními a zbytečnostmi, se kterými prostě většina z nás spokojená nebyla. I přesto si myslím, že Lost dokázalo něco velkého - i přes svých šest sérií se nikdy nezvrhla v nic, kvůli čemu bych vstal od obrazovky a řekl: no tak tyvole, tohle už přestává všechno. Pokaždé se objevilo něco, co mě dokázalo uchvátit. I když to byly třeba jen dvě minuty z celých epizodních čtyřiceti.

Upřímně teď ale nevím, jestli mi bude víc chybět seriál anebo lost.cz. Web, který mě prakticky dostal na internet a hlavně jsem díky němu poznal jedny z nejúžasnějších lidí. Web, který mě rozhodně zformoval, změnil mě. Přátelé, kteří mi nebudou chybět - protože se všemi už "žiju" i mimo webovou komunitu :) Dostal jsem nějak i pocit, že na něco mám. A dostal jsem krásnou nabídku jménem edna.cz. A taková vydá za všechny nevysvětlené záhady.

Děkují vám, Ztraceni. Thank you, Lost. I will never forget.

Na první lásku se totiž nezapomíná.

Všechny cesty vedou do Říma 2/4

Druhý den jsme asi v osm hodin ráno (možná i dřív, možná později, nejsem si jistý) vstali prkenně z autobusu. Všichni jenom nadávali, jak je bolí záda, jak je táhne za krkem, profesorka Moučková se práskla, že celou noc oko nezamhouřila. V autobusech prý jednoduše nedokáže usnout. Asi jí to trošku závidím, protože já usnul... a probouzel se během noci v roztodivných polohách. Já na Nikovi. Nik na mně. Kevin na mně. Já na Kevinovi. Nik a Kevin na mně. Já na Nikovi a Kevin na mně. Pak opačně. Nik na Ondrovi, já na Nikovi...

Když jsme vystáli dlouho kolonu do hlavního města (všechny cesty vedou do Říma a na všech těch cestách asi jedou největší pitomci, protože to byla unikátní zácpička) vytáhli nás z autobusu a hnali na metro. Sranda byla už při kupování lístků.

"Four tickets, please."

"[fór jů(ro)]." Neslyšel jsem bohužel to její italský polknutý (ro), takže jsem se na prodavačku zasmál a polichoceně navazál kontakt: "For me? Oh, thank you." Dívala se na mě nechápavě a pak mi na prstech ukázala čtyřku. Pochopil jsem, dal jí prachy, sbalil lístky a vypadl.

Římský metro je jako pražský, akorát asi sedmsektrát delší. Zdálo se mi, že do cílové stanice jedem asi půl hodiny, bylo to nekonečný. Když jsme vylezli ven, všichni hned začali fotit úplně všechno, co na místě stálo. Římský ulice, římský hradby, římskou díru v hradbách, římskej bordel na chodníku, římský holuby, Římany a Římanky, římský plotky, římskou zahradu za plotkem, římskej kostel, římskej vstup do kostela, aniž by kdokoliv z nás, kromě průvodkyně věděl, co si to vlastně fotíme. První navštívenej kostel byl fakt velkej. Měl hrozně obrovský vrata a svěcenou vodu. Přemýšleli jsme, co by se stalo, kdybychom si v tom umyli obličej, nebo si to napustili do flašky anebo kdybychom tam nalili matonku. Jako další věc nás zarazily elektronické svíčky. Hodili jste euro a wolframové vlákno se kvůli vašim touhám rozpálilo, církevní kapsa zacinkala. Nedořešený byl fakt, že od stolu s těma svíčkama vedl drát do lehce dosažitelné zásuvky, takže jsme přemýšleli, jestli nesetřeme toho týpka, co před náma přispěl do svíčkárny, a nevypojíme přístroj z obvodů. Nechtěli jsme ale dělat ostudu. Už tak stačilo, když jsem omylem vrazil do nějaké modlitebny a něco nahlas vysvětloval Nikovi. Jeden chlápek, co byl uprostřed italskýho otčenáše, se na mě tak hnusně podíval, že jsem rychle utekl pryč. V kostelech má být klid.

Z téhle památky jsme vlezli na dvůr, kde stál Obeliks (ne, fakt nebudu psát konvenčně obelisk, když to stejně ukradli z Egypta. On je vlastně celej Řím obšlehnutej od ostatních, tak co má být) a odtud se přesunuli do křtitelnice. "Proč tady jsou všichni v černým, tyvole?" Protože tam zrovna byl pohřeb. Uprostřed křtitelnice stála vana jak kdyby v tom koupali buvoly a jinak nic. Vylezli jsme ven a došli k dalšímu kostelu. Tam nás přepadli první černoši s šátkama a plánkama Říma, pohlednicema a všelijakejma tretkama. Údajně ten jeden prodával strašně za levno turistický český průvodce, takže půlka zájezdu tam nechala balík. My jsme radši Ondrovi snědli hořický trubičky a zbaštili vlastní řízky. Když jsme naklusali do kostela, bylo tam nějakých tuším 28 schodů, po kterých Římani stoupali po kolenou vzhůru a odříkavali si modlitby. Mělo jim to ulevit od hříchů. Nejvíc tam hřešili hlavně ti, co nedrželi hubu, takže ten italskej policajt tam furt hlasitým "pšššššt" utišoval davy. Nuda.

Odtud jsme se došli po exkluzivně poexkrementované ulici ke kostelu sv. Konstantina? Nebo možná sv. Klementa. Určitě nějakej svatej, jehož jméno začínalo sympatickým káčkem. Kluci mě nutili, ať vyfotím tu hezkou mindu, co se tam uvnitř procházela, nedařilo se ale, pořád tam totiž chodila patrola a nadávala, že se nesmí fotit s bleskem. A o rozmazanou mindu nikdo nestál.

Konečně Koloseum! Už bylo na čase. Kostely v Římě jsou strašná nuda, pokud nejste blbej, dospělej anebo věřící. Ale takový Koloseum, to je fakt terno. Ihned jsem zbystřili a vytáhl GPSku. Naťukal jsem souřadnice a těšil se, až pokořím první římskou kešku. Předtím jsme ale naběhli do fronty na lístky. Vypadalo to nekonečně. Nik se s Ondrou nakonec odvážili pro radikální zákrok a nenápadně přeběhli do pásma, kudy chodili VIP. Já měl bobky a nechal se přemluvit až když se po pěti minutách vrátili s lístkama v ruce. U pokladen jsem se prodral dopředu, ukázal občanku, vyfasoval tiket a namířil ke vstupu. Tam jsem předběhl nějakou hnusnou Rakušanku, kterou jsem chtěl předběhnout už u pokladen, ale ta svině monarchistická si toho všimla a byla rychlejší.

Za vstupem jsme potkali schody nahoru, na kterých bylo napsáno, že se po nich nesmí chodit nahoru. Takže jsme našli výtah. Byl to prima výtah, protože byl jen pro tělesně postižené a nemocné lidi. Trochu jsem aspoň nahrál kulhání, abychom mezi těma důchodcema nepůsobili jako pěst na oko. Vylítli jsme z výtahu, nafotili milion fotek, obešli si to celý dokola a protože byl za dvacet minut sraz, chtěl jsem ještě stihnout kešku. Tu ale nastal problém, že nevíme, kudy se dostat ven. Na schodech v horním patře všude visela upozornění, že po schodech se nesmí chodit dolů, což nedávalo zrovna smysl, proto jsme radši porušili zákaz. V přízemí visela šipka, že východ je támhletudy. Tak jsme se támhletudy vypravili, jenže to bylo do schodů opět do horního patra. Sběhli jsme zase dolů, zeptali se mařky v kukani a ta nás poslala do leva. Takže zas po schodech. Oběhli jsme znovu první patro a vrátili se výtahem dolů. Až potom nás napadlo, že ta šipka sice ukazuje támhletudy, ale znamená to ještě popojít padesát metrů a teprv potom zahnout. Značení na hovno, to vám řeknu.

Kešku jsme stejně neobjevili, nacházela se totiž na Pallatinu (nevím, co to je), kam jsme měli jít později. Usedli jsme pod nějakou fosilní stavbu, krmili hejna holubů a odháněli černochy, co nám nutili svoje superzboží.

"We don't have any money."

"That's ok, 2 euro."

"Well, sorry, we have only one euro."

"OK, half price, one euro."

"But we don't have any money."

"One euro."

"We don't want it, ok?"

A po pěti minutách táhli po svých. Celá naše skupina potom naběhla na Pallatinum, Nik zažil trošku srandy u turniketu, když do mašiny cpal lístek do metra, místo toho správnýho lístku. Jakmile se ale všichni procpali, lozili jsme tam jakýmsi parkem po zříceninách. Není mi moc jasný, kdo si zaplatí víc jak pět euro, aby mohl sednout do trávy a číst si knížku, to je mrhání penězma. Hodně lidí tam takhle mrhalo. Mě čich vedl k pokladu, kterej jsem nenašel. Jakmile mě někam šipka na GPSce dotáhla, na tom místě ihned změnila směr na opačnou stranu, atd. Uvažoval jsem, že skočím se oběsim na mandarinkovníku nebo co to bylo, protože to bylo fakt na ranu. Po dvaceti minutách jsem to vzdal a následoval skupinu na Forum Romanum. Na warforum to teda nemá ani omylem. Všude naaranžovaný kusy zdiva a hovno hovno. Ono je to první tři hodiny pěkný, pak ten stereotyp ale brzy omrzí.

Na jednom z kopců stála socha Marca Aurelia na koni. Nik si na nás spravil sebevědomí, protože nás ponížil, jelikož jsme nevěděli, že je to Marcus Aurelius. Tou dobou tam ale probíhal asi nějakej policejní zátah anebo převáželi nějakou politickou osobnost, prostě tam stálo všude milion agentů a černejch aut. Nik na jednoho naznačil, jakože po něm střílí. Agent se nadmul, zafuněl a všichni jsme z tama radši zdrhali. U obrovskýho bílýho paláce jsme dostali rozchod. Chtěli jsme jít na pizzu - na tu pravou, italskou - takže jsme hledali nějakou dobrou restauraci. Já jsem určoval směr, brzo jsme se ale dostali do míst, kde to vypadalo jak půda parlamentu s dalšíma agentama. Naštěstí jsme se opět dostali na hlavní bulvár. Po první rozkoukávání jsme občíhli hezkou restauraci. Možná byla hezká až moc, konkrétně já, takovej učebnicovej příklad a prototypní turista první třídy, konkrétně já bych tam působil jak pizza margeritta bez mozzarely. Navíc jsme si všimli jejich super cen a proto jsme zvolili levnější variantu. Podnik to byl dobrej, bylo tam strašně moc lidí. Pizza stála polovičku, co v předchózí nóbl restauračce. Borci nás hned na ulici zpacifikovali a usadili, ani jsme nemrkli. Byli tam asi čtyři chlapi a teda trtali jak blázni, měli nehoráznej fofr, ale očividně je to bavilo. Zkusil jsem tam najít záchod. Byl to jak vstup do atomovýho bunkru, dole ve sklepě byly troje dveře bez klik a jakéhokoliv označení, jestli jde o pány, dámy nebo tělesně postižené. U umyvadla se na mě divně šklebily dvě ženy, jakoby mi chtěly prodat koks, kterýho si právě na přebalovacím pultu daly dvě lajny. Všude plíseň. Obezřetně jsem vlítl do jedné kabinky a snažil se odtud co nejdřív dostat.

Pizza nahoře byla hrubá. Hafo tenká, ananas tam dali čerstvej, takže chutnal úplně jinak a celkově se fakt povedla. Čekal jsem teda mnohem víc, ale přesto to byla bašta. Dojedli jsme, Nik zaplatil stoeurovkou, obsluha na něj dost zlostně čuměla, protože neměli na vrácení. Jejich původní vstřícnost najednou vystřídala zášť a myslím, že moc nechybělo, aby nás někde sbalili do pytle a pak z nás udělali přísadu do lasagní. Poté jsem si vydupal, že musím koupit pohledy, který pak následně někde odešlu. Ondra s Nikem zase zatoužili po zrmzlině. Já na ni moc chuť neměl, když jsem pak ale ochutnal, docela jsem zalitoval, že jsem šetřilskej blbeček. Kór ta jahodová měla fakt grády.

Opět jsme se s paní blonďato-růžovou paní průvodkyní sešli u toho mega bílýho paláce a vyšli vstříc dalším uměle naaranžovaným zříceninám a kostelům. Do posledního svatostánku jsme vlezli naprosto znudění. Všude opět chodili taliánští sekuriťáci a permanentně nás pššštěli. Na konci stavby byla taková malá prohlubeň, kde hořel strom se svíčkama - tentokrát kupodivu opravdovýma. Celé scenérii ubírala na efektu jedna zhaslá čajovka, Ondra se tedy dobrosrdečně ujal jejího znovuzapálení o jinou čajovou svíčku. Docílil jenom toho, že zhasil i tu druhou. Já se začal smát do ledvin, protože jinak by mě sekuriťačka na místě ukřižovala a svíjel se na schodech. Na Ondru začal nějakej Ital ukazovat, ať si vezme jinou svíčku vedle na pultíku a zapálí je obě. Ondra mu moc nerozuměl a tak jsme se radši zdekovali a vyrazili se skupinou na metro a odtud k autobusu.

Drama začalo vstupem do metra. Nevím, kdo vydával zmatené rozkazy, ale určitě za to může i to jejich italský dementní značení, kterýho jsme si dostatečně užili v Koloseu. Vrcholem například bylo, že na metro trasy A se dá dostat i chodbou vlevo, tak i vpravo, když jsme ale šli vlevo, skončili jsme na béčku, o kterým nikde nebyla řeč a odtud se pak dalo projít na áčko. Půlka grupy se odtrhla a nastupila ihned do přijíždějího vlaku, někdo bystrozraký ale pohotově upozornil, že ten vlak jede špatně a tak zase celá půlka vystoupila. Římský plně elektrizovaný podzemní Knóssos neustále překvapoval, zdárně jsme ale došli k cíli. Ztratilo se nás jenom šest, mezi nima Nik i Ondra. Číslo na ně nikdo neměl, mně se vybil mobil v noci, když se přehrál v autobuse a Nik si ke mně schoval peněženku. Vznikla proto v našich řadách záchranná skupinka. Po pár minutách se ale vrátila, protože v metru stejně není signál a sami dobře přehodnotili celou situaci, protože jim došlo, že jakmile jednou na vlastní pěst vkročí opět do labyrintu, nenajdou nikdy cestu zpět a sežere je Minotaur anebo ta odporná stvůra z Metra. Doufali jsme tedy, že se nějak dopraví ven a my je na cílové zastávce Anagnine nějak nabereme. Všichni ale byli vzhledem k šesti chybějícím docela klidní. Přišel čas na další záchrannou akci, dva lidi se od nás odtrhli a jali se statečně pročesávat parkoviště. Jen co odešli, ztracená šestice se objevila. První došel Skin a Klikař v zápětí za nima dvě mařky a jako poslední vysmátí Nik s Ondrou. Celkem si to užili, no a to je přece to nejhlavnější - při ztrátě neztratit hlavu.

Trvalo to asi půl hodiny do kempu. Zjistil jsem, že tam mají pokrytí wifi a že to vlastně není kemp ale minivesnice. Ubytovali nás ve smardlavých dvojchatkách, plusem ale byla hezká koupelna a lednička, k tomu ještě funkční zásuvky a klimatizace. Terasa, tři židle a stůl, to byl skoro nadstandard, stejně jako mýdlo na záchodech a obrázky namalovaný zřejmě ještě někdy v dobách starýho dobrýho Benita.

Ondra stále trval, že chce jít k moři, tak jsme se v devět večer sebrali, prošli si kemp dokola a pak podél kanálu a jachet vyšli za švestkovou vůní, údajnou polohou slané vody. Tři čtvrtě hodiny cesty a na obzoru se zjevila jenom fotbalová hřiště. Obrátili jsme to teda zpátky a sprintovali do kempu, aby nám náhodou o desíti nezavřeli hlavní bránu a my tam nezůstali na pospas italským pasákům. Stihli jsme to včas, vrátnýmu jsme se prokázali klíčkama od pokojů a v poklidu jsme už jen ledabyle vkráčeli do areálu.

Když jsem zmiňoval, že to nebyl kemp, ale malá vesnice, určitě jsem tím chtěl něco říct. Nikdo z nás neměl mobil, v deset hodin už začala být poněkud tma, ve vesnici naštěstí byla sem tam rozházena nějaká ta lampa, které byly naší jedinnou záchranou. Do pěti minut jsme se ve změti stanů, chatek, stromů a jachet dočista ztratili. Chvíli jsme šli jen tak nazdařbůh, dokud jsme nenarazili na první ukazatel. "Když jsme sem jeli, míjeli jsme bazén. Takže jdeme směr Piscina," zavelel jsem ve stylu Jacka [Šeprda]. K bazénu jsme došli, ale k nějakému úplně jinému, proto nám to absolutně nepomohlo a skončili jsme u "supermarketu" (prostě takovej větší barák). Odtud jsem opět zvolil směr ukazatele a vyšli jsme k baru. Po pár minutách jsem šťastně zvolal: "Tyvole! Už jsme tady!! To je ono, to je ten barák s wifinou!" a kluci se mi jenom vysmáli, protože jsem je dovedl zpět k supermarketu. Začínali jsme být zoufalí a přemýšleli jsme, co uděláme, jestli si prostě neusteleme někde pod stromem a ráno už to nějak zvládneme. V žádném případě nehrozilo, že bychom se jakkoliv šťastně mohli dostat zpět k vrátnýmu a zeptat se ho. Tu někoho napadla spásná myšlenka podívat se na klíče. M 123. To už byl posun, protože jsme aspoň věděli, že hledáme blok M. Nik potom vyrazil nějakým směrem a tvrdil, že se zorientoval. Podél plotu s ostnatými dráty jsme došli až na druhou stranu vesnice, plot jsme poté kopírovali i nadále a až potom jsme se konečně zorientovali i my dva. Jakmile nám zkřížili cestu i domorodci z česka, bylo jasno, že už zbývá jen najít naši chatku. A tak jsme po čtyřicetiminutovém bloudění došli o tři čtvrtě na jedenáct domů.

Ačkoliv jsme se předtím dušovali, jak už nás všechno bolí a půjdem se vyčurat a spat, šťastně jsme vytáhli židle a stůl na terasu, naházeli jídlo do ledničky, vytáhli sladkosti z domova a rozehráli jsme partičku prší. Z něj jsme brzo přešli na poker a bylo to vostrý. Skin se zeptal, jestli si s nima nechcem zahrát o centy. Já jsem nepřijel do Itálie sázet prachy do karet a tak jsem hru odmítnul a myslel v duchu, jak se zítra najím nějaké exkluzivní pizzy a dám si zmrzlinu velkou jako jedno z Dvojčat, budiž jim země lehká. On totiž Skin, Klikař a Kanaďan bydleli v chatce naproti. A Klikař tam samozřejmě... jak jinak, než dělal večerní kliky. Hned vedle těch tří bydlely ty jejich dívčiny, z nich i jedna Japonka, které jsme podle Ondry začali říkat Třináctka, hlavně proto, že fakt vypadalo, jako by jí bylo třináct. Brzo s náma navázala kontakt: "Kucí, co hrajeté?" - "Poker." - "Ahá, tak to neumíím, jáá umíím pršíí." - "No, my hrajeme poker." - "A nechceté jíít hráát k náám?" - "Ani ne." Z toho jsme usoudili, že jí je nejenom třináct, ale ještě k tomu je pěkně nadržená, čehož využíval Skin i Klikař, když po ní chtěli, aby jednomu z nich prostě lehla na záda. Kromě toho, že Třináctka byla nadržená jak stepní koza, byla asi taky úplně blbá, protože se lehání na záda pořád smála a říkala, že jak jsou klucíí asíí blbíí a furt se hihňala a sténala, jakoby jí už jenom myšlenka ležení na zádech přivodila orgasmus. My jsme si radši hleděli karet.

Do postele jsme to zakrojili někdy ve dvě. Já se dušoval, že jsem na prázdninách, takže na žádnou blbou wifinu nevlezu, protože bych pak ještě moh strávit noc do čtyř na icq a FB a za to mi to fakt nestálo. Ondra ale na neťasu wifinu zkusil a došel k závěru, že je zaheslovaná, takže to bylo stejně k ničemu. Dal jsem si nabít mobil, neťas i foťák a usínal nasraně, protože jsem věděl, že o půl šesté mě vzbudí budík, abychom o šesti mohli vyjet k Neapoli.

V noci se mi zdálo o tom, jak jsme všichni tři v chatce nehorázně trpěli plynatostí a jak jsme postupně v různých časových intervalech zamořovali záchod. Taky se mi zdálo, jak někdo z nás špinavýma botama zaprasil koupelnu, takže jsme neměli šanci vyjít z místnosti s čistýma nohama, leda, že bychom uměli běhat po zdech. Navíc se mi zdálo, jak si Ondra pořád pouštěl songy z Mafie a Nik mu za to chtěl ustřihnout koule.

Ne, počkejte. To se mi nezdálo. To se fakt stalo. No, hlavní je, že jsme první/druhý den přežili ve zdraví.

Všechny cesty vedou do Říma 1/4

Nikdy jsem nebyl u moře. Nikdy jsem se nesbalil a neodjel na jih. Všichni jezdili do Chorvatska, aby ty letní prázdniny vypadaly přesně tak, jak mají vypadat. Já nejel. Itálie, Řecko, Chorvatsko, ... nic z toho mě absolutně nelákalo. A po třech dnech strávených v Římě a okolí mě stále nic moc neláká.

DEN 1 - 12.5.

Odjezd byl naplánovaný někdy na 12:15. Předtím jsme ještě všichni, co chodíme na gympl, museli do školy na těch pár prvních hodin. O čtvrt na jednu byla všechna zavazadla v autobuse a čekalo se jenom až doběhne Kevin. Já s Nikem a Ondrou zabral tři sedadla vzadu na padláku, že tam budem mít pohodlí a bude se dobře spát. Nevěděli jsme, že autobus se zaplní celý, takže ani jedno sedadlo nepřijde na zmar. Stavy doplnili deváťáci z jazykovky na Slovanském náměstí v Brně.

Nevím, jestli mě nějaká sudička proklela už v kolébce, anebo prostě tyhle situace přitahuju, ale kdykoliv se jede někam daleko a ještě k tomu autobusem, musí si prostě přede mě sednout ti největší dementi zájezdu. Před pár lety to byli čtyři dementi z Bílovic, kteří si neustále stěžovali, že musí někam chodit a nic je nebavilo. Když stanuli před nejdelším mostem v Evropě, prohlásili: "To sme jako kvůli mostu zastavovali? Most máme v Bílovicách taky, to sme mohli jet klidně dál." Tentokrát to byla svatá trojice: Kanaďan, Skin a Klikař.

Kanaďan byl jasnej od začátku, přišel do busu a sedl si za náma na padlák, protože jinde nebylo volno. Měl na sobě tričko s názvem nějaké deathmetalové skupiny, kraťasy a kanady. Nevím, kdo jede do Itálie v kanadách, ale vypadal fakt bezvadně.

Skin se projevil hned po něm. Měl vyholenou hlavu a začal po autobusu hned šířit názory o tom, že by hladil cikány, až by je vyhladil. Poslouchal 50 Centa a byl strašně drsnej. Do vět pořád vkládal "vole", až to nebylo zdravý.

Klikař vypadal v pohodě, akorát si asi někdy v devět hodin na odpočívadle v Rakousku lehl na beton a začal dělat kliky. Se Skinem se furt vodili za ručičky, hráli hry na mobilu a ani jednomu se furt něco nezdálo.

Nejprve jsme s autobusem zastavili v Mikulově. Podruhé to bylo v Rakousku. Byl to takovej malej motorest, ale teda úplně hrubej. Měli tam skvělý zákusky a miliardu sladkostí. Za pultem stála taková kozatá Rakušanka v kostýmu selky. Vypadala dost drsně, když jsme chvíli zvažovali, co by se stalo, kdybychom z obchodu něco ukradli, došli jsme k závěru, že by normálně vytáhla zpod pultu bouchačku, odstřelila nás ve dveřích a pak bez mrknutí oka prodávala dál.

Protože jsme měli ještě plno času, bavili jsme se tím, že jsme natrhali nějakou dlouhou trávu za barákem na poli a hráli švihací válku. Dostal jsem docela na prdel, takže jsme to nakonec zapíchli na dětským hřišti a koukali na malý rakouský děcka, jak se houpou na houpačce. Ondra mě bavil smyšleným scénářem, jak ta malá holka spadne z houpačky, sejme svoji mámu a zezadu ji do hlavy praští deska od vracející se houpačky. Deska podle něj měla být zapálená. Skin a Klikař si kopali s hakisem. Kanaďan asi kreslil do hlíny javorový listy.

Rozbalili jsme řízky, já i Nik jsme měli kuřecí, Ondra prohlásil, že ten Nikův není kuřecí, ale je v něm pomlatý děcko, což mě opět hrozně pobavilo, ačkoliv je to pěkná sviňárna.

Ti dva pak koukali na Yes Mana a já si na neťasu zapnul novej díl Lost, dokoukal dva díly RoE a dokončil první sérii South Parku. Pak jsem to sklidil a s Nikem jsme šli naučit Ondru poker. Hned v prvním kole mě zbankrotoval.

Na další zastávce v Rakousku (to je ta, jak Klikař dělal kliky) nám kixnula baterka autobusu, takže jsme se hodinu vozili před hotýlkem na plastovým koni a mávali na turisty. Nakonec se podařilo autobus rozjet za pomoci neznámého rakouského truckera, takže jsme šťastní a promrzlí naskákali do autobusu. Čekala nás strašná cesta.

Potili jsme se jak prasata, leželi různě na sobě, neustále se probouzeli a nemohli usnout. Mně se zřejmě přehřál mobil v kapse, takže mi náhle ze sedmi čárek na baterce zbyla přes noc jenom jedna. Skin ležel v uličce a já se střídal s Kevinem, když jsme si na střídačku leželi na ramenech. Kdykoliv jsem se rozespale položil na Nikovo rameno, vzbudil se, odstrčil mi hlavu a na moje rameno si usadil hlavu svou. Tolik o kolegialitě. Ondra spal opřenej čelem o válec deky, což bylo k popukání, protože to vypadalo, jakoby mu každou chvíli měl ten válec projet skrz hlavu až do sedadla.

Když jsme se ráno probrali v Římě, všechno už bylo jinak... Ondru bolela záda, Nik měl přeleženou pravou kulku a mě svědila prdel. O tom si ale povíme zítra.

Famous Last Words

Do sluchátek nějakou pekelnou muziku (odkazuju trošku na MCR, ale vážně jenom trošku).

Všechno zabalit. Nabít foťák. Doufat, že v Itálii mají kvalitní wi-fi připojení a nahrávat fotky a blogovat přímo z místa pobytu. Snad nespadnu do Vesuvu. Jestli jo, bude to jeho chyba.

A vzkaz pro příští generace: LOST je nejlepší a všichni titulkáři jsou nejlepší. A úplně nejvíc Araziel! Přivezu mu ten největší šutr ze sopky, jakej tam najdu a unesu ho. Bez něj se nevrátím. iHyik jede poprvé na jih šířit novou víru. A vyřídit papeži vřelé pozdravy.

See you in another life, brothas, maybe a little bit more suntanned.

If there's a God, I'm his fucking father. I got laid on Friday. Allegedly.

Přátelé se mě vždycky ptají: "Kde se v tobě bere tolik energie?". A já vždy odpovídám: "Láska. Je to láska, co mě pohání." Kdybych měl odpovědět na otázku, proč letos píšu tak našlápnutej trash blog, asi bych jim řekl: "Existujou i lidi, co poslouchaj trash metal. Live long and fuck off."

Nemůže za to málo lásky. Nemůže za to frmol ve škole. Není to o tom, že už vás nemám rád, drazí přítomní i pozůstalí. Zajímá vás, proč to tak flákám?

23. dubna se v Rostěnicích konala velká narozeninová oslava. Přišla asi polovina pozvaných. Byla to jedna z nejhorších akcí na světě. Teda jenom podle mýho názoru. Do desíti jsem chlastal jak to prase, když mi ale Jana namluvila, že s ní čekám dítě, byl jsem tak na srač, že jsem tomu uvěřil a sesypal se na chodníku, na lavičce, na stole a sypal jsem to, kudy jsem chodil. Po nespočetných fackách jsem konečně prozřel, vyhlédl z nejhoršího a uvědomil si, že jsem spojil tu nejhorší kombinaci na světě. Ožral jsem se a ještě jsem byl blbej. Někteří by možná v tu chvíli jásali: "Máme spolu děcko? YES, už nejsem panic!" Takovej Nik (16) mi třeba poradil: "Kdykoliv mi mařka řekla, že s ňou mám děcko, vysmál jsem se jí a nevěřil tomu." Nevím, kolikrát mu mařky řekly, že s nima má děcko, ale protože jsme oba žhavýma adeptama na hlavní role v remaku American Pie 1, asi se to mockrát nestalo. Od těhotenské aféry jsem už pak jenom střízlivěl.

Mělo to všechno. Mělo to konflikt, ztratil se iPod (kterej se našel v kofole), byla tam rvačka, rozbilo se tam hodně skla, zasvinil se celej sál, bordel se dělal až do pěti ráno, mělo to nějaký ty pokusy o sex, který bohužel skončily pádem z kapoty auta anebo jeden z aktéru prostě usnul jako belina. Mělo to hlasitou hudbu, hodně chlastu, hodně jídla a nejhorší probuzení na světě. Mělo to taky papírově vyléčenýho kleptomana, kterej ukrad tři mobily a jeden foťák za šestnáct tyček. A stálo to za hovno, to si ale myslím jedinej já.

Co se dělo od té doby? Začal mi smrdět rum, psalo se hodně písemek, přečet jsem Kytici a teď dokončuju perfektní Cestu. Je to strašně perfektní, miluju tu knížku celou.

Rozbila se nám televize, takže mi naši zabavili tu moji malou a já se nemám kde dívat na Simpsonovy. Zas tak moc to ale nevadí, mám premium účet na rapidu, takže jsem stáhl všechny zbylý série BSG, kompletní dvě řady Jericha, šestidílnou prdel jménem Police Squad!, nějaký ty válečný legrácky jako Generation Kill a Bratrstvo neohrožených, sosnul jsem si všechny díly S Italem v kuchyni a od Tondy jsem si donesl dvanáct řad South Parku a luxusní srandu Lucky Louie. Doplnil jsem chybějící pátou řadu Dr. House a začal jsem koukat na Happy Town.

Pořád jsem ještě webmaster na edně a chci teďka hodně hnout s webama, ale není moc času. Dokonce jsem teď i docela při penězích, takže to musím do RFP nějak vydržet a nerozfrcat to všechno.

Zkouknul jsem Shutter Island. Trvalo mi to dva týdny, pokaždé jsem u toho usnul. A bylo to docela dobrý. Sbal prachy a vypadni jsem zas trošku přecenil, zato mě děsně příjemně překvapila sračka jménem Post Grad. Ve čtvrtek jsem nechal oči na Jak vycvičit draka a zvolil si novou alternativu minulého života. Bylo by hrozně kůl, kdybych mohl lítat na dracích a bejt Thor the Viking. Když už mluvíme o Thorovi, trošku mě sere, že jsem včera odešel z kina tak brzo, v titulkách prý byl obrázek Thorova kladiva. Škoda.

Jo, včera jsem viděl Iron Mana 2. Je to nejlepší film roku 2010. Downey je machr a vypadá jako Nikův táta Igor. Myslím, že k nim někdy přijdu na návštěvu s palladiem, co mi na to pan Machálek řekne. Kdybych vám fakt měl Iron Mana doporučit, tak to shrnu asi tak, že to bylo hodně vtipný a že Tony Stark je bez prdele nejlepší komiksovej hrdina, protože nadešel úsvit arogantních sviní a narcisů a ty já měl vždycky nejradši. Navíc to bylo dost dobře akční a žádný zbytečný nátahy. Ruskej záporák je bezkonkurenčně největší tlama ze všech, Rusové jsou fakt hrozně divnej národ. Ale aspoň jsem si trošku procvičil ruštinu, když tam Ivan Vanko občas přilil vodku do ohně. Po edukační stránce, na frak jsem dal i jednoduché francouzštině, ale teď mi řekněte upřímně: když budete francouzkej dozorce ve vězení a jeden z hajzlíků se vám normálně bude procházet po chodbě, taky mu řeknete jen: "Qu'est-ce que tu fais?" Já bych mu paralyzoval koule. A Scarlett Johansson je nová, ale ne tak dobrá Megan Fox. A ten film je prostě náser.

Tenhle měsíc to ale stojí za nic, protože do kin se cpe i novej Robin Hood (a proto si stáhnu Gladiátora) a poslední Shrek. Kde na to mám vzít, to nevím. Navíc mě docela vyděsil plakát na 3D Hurvínka na scéně, co se bude promítat v červnu. Protože Hurvínek je nejlepší, tohle bude určitě strašná blbost. I přesto to ale musím vidět. Takže musím jenom vyřešit otázku, jestli rodiče vytáhnou na Shreka nebo tuzemskej artikl. Odůvodním to samozřejmě tak, že by to třeba chtěl vidět brácha. A při tý příležitosti bych si mohl nakoupit nějaký nový oblečení, co mám slíbený k narozeninám.

Jo, asi jsem vám neříkal, že se mi dojebala fleška. Takže mám teď novou, stříbrnější a hezčí. Údajně je prý i rychlejší. Zatím jsem si ještě nevšiml.

Rodiče si myslí, že když sedím celý dny na kompu, že se tu tajně doučuju techniky podvojnýho účetnictví. Z pošty si totiž dovezli novinku: elektronický podpis. Stálo mě to nervy v pátek večer a v sobotu ráno, včera, dnes i zítra. Nesnáším českou poštu, úplně ze srdce ji za to nenávidím, všechno je to špinavá byrokracie a nic víc! Ale zmiňovat se o tom už nebudu, pořád mi ještě cukají koutky. Prostě a jednoduše, nakonec musel dojít nějakej chlápek z Vicánek, co to všechno udělal. Vicánky : Milonice - 1:0. Však já se jednou naučím těmhle fíglům a pak budu instalovat elektronický podpisy dětem v Japonsku. Tam taky přistoupí na každou kravinu.

Minulej pátek bylo krajský kolo olympiády v českým jazyce. Myslel jsem, že budu aspoň tak v top 10. Ve skutečnosti jsem to prosral jako nikdy. Byl jsem až dvacátej čtvrtej. Hezký skóre. Z dvaceti čtyř. Takže až budu velkej spisovatel, novinář a blogger, přijedu do Lužánek v naleštěným ferrari a ke dveřím položím kytici z devíti set růží a připojím krátký vzkaz: "Takhle voní 24. místo." A pak půjdu chlastat a rozsévat na nějakou zvrhlou spisovatelskou house party. Spisovatelé jsou prej strašně nesvázaný hovada. Literally.

Ve stejnej den se mi navíc úplně rozdrbal mobil. Nechtělo to přehrávat písničky, zmizla mi půlka kontaktů a všechny záznamy z kalendáře. Musel jsem několikrát kompletně restartovat a zformátovat kartu, než zas všechno šlo. Pak jsem šest hodin zaplňoval 4GB kartu písničkama přes bluetooth. Když zvěrstvo, tak pořádný. Jsem sodomista.

Jednu chvíli jsem si taky myslel, že jsem zase zamilovanej. Ale naštěstí mě to brzo přešlo. Co tyvole dneska s holkou? Na Iron Mana by se mnou do kina stejně nešla.

Ve středu jedu do Itálie. Tričko "I am gay and I'm fucking proud of it" a ani "I'm faster than papa mobil" jsem si nevyrobil. Nakonec tam moc pobuřovat nebudu. To ještě uvidím. Spíš bych k tomu radši přistoupil o něco víc lovecky, takže strávím pondělí a úterý ukládáním souřadnic do GPSky, abych si hezky zageocachil. V úterý ale jdu k holičce, tak si možná nechám strojkem nad levý ucho vyholit hákenkrajc. Když někdo bude držkovat, řeknu jim radši, ať jsou potichu, nikdy nemůžou vědět, kdy se stanu novým papežem.

Tou dobou už se ale všichni budem smažit v pekle po roce 2012. I když si většina z vás v anketě myslela, že se nestane nic, já jsem pořád ta minorita, která tvrdí opak. Podle mě fakt všichni chcípnem. Zařiďte se podle toho sami. Já si koupím gramofon.

Stalo se toho hodně. Víte, proč jsem o tom nepsal? Protože jsem to nejlínější prase na jižní Moravě.

Sofiina volba pro měsíc květen

Strašný tohle zanedbávání čtenářů, že? Takový bloggery bych postavil ke zdi a postřílel. Ale pak si zas řeknu, že by jich byla škoda. Tak jestli by mě taky byla škoda, hlasujte v nové anketě a dejte mi ještě tak nejvíc týden. A když ani to nepude, tak mě můžete příští pondělí ke zdi postavit. Budu se těšit. Jo a jinak jsem rád, že si většina myslí, že v roce 2012 se nic nestane. Co by se taky mělo stát, že? Maximálně Fluf přestane blogovat a Gůdy nám nakope prdele. Hlavní je, že si to všichni kurevsky užijem.