Su na sebe pyšné!

K čemu to člověku je, že má na vysvědčení v druháku dvě dvojky, když se ho na to ve dvaceti už stejně nikdo ptát nebude? Možná, že je to k ničemu a úplně zbytečný, ale pokud nic, můžete s tím maximálně nestydatě machrovat a naparovat se. A říct si: "Jo, tak tenhle rok jsem na sebe taky pyšnej!" A začínají prázdniny. Bude ze mě plavčík, pomocník na příměstským táboře, stážista v novinách, příležitostný spolupracovník svého táty v dílně a občasný návštěvník kulturních akcí, kde se hlavně hodně chlastá. Jako třeba zítra - Rock for People 2010, here I come!

Víte...

...co bych hrozně rád? Hrozně rád bych vám všem řek, že jsem na hodech v Nesovicích povýšil za malej bar, že to byla vydařená akce a že jsem včera byl poprvé na brigádě jako plavčík. Děsně rád bych vám řekl všecko, co se tam stalo a jaký z toho mám pocity. Hrozně rád bych napsal něco jak moc se těším na RFP a jak moc závidím Tomovi, Šárce, Nice a Markétce, že jedou zítra na Green Day a úplně ze všeho nejradši bych teď ale šel spát. Jenomže proto, že jsem strávil dneska půl dne v Brně, nestíhám True Blood, musím proto dneska psát, až se mi bude kouřit od klávesnice. A ještě jsem vám chtěl říct, že začala čtvrtá řada IT Crowd, což znamená, že konečně dokončím svůj rok starej článek. Není to hezký? Není. Protože místo, abych se věnoval True Blood, bloguju. A usínám nad tím.

Jedny hody, druhé hody, afterparty

Před týdnem se jelo hromadně pít a bavit se do Letonic. Měli tam totiž, Belgičani ušatí, antonínské hody. Byla to sranda, hned na začátku jsme si dali ruma, lemonda, pivko a pak jsme s Adou během patnácti minut vypili sedmičku bílýho vína. I to mi stačilo k tomu, abych z toho žil celý večer, tančil a bavil se. Legrační na tom mým tanci bylo rozhodně to, jak jsem si pořád stěžoval, že se hraje jenom polka a polka a nikdy tam nelupnou aspoň jeden valčík. Ovšem jak jsem se dozvěděl včera od Fany, prej jsem tam byl jedinej, kdo tančil polku úplně na všechno, samozřejmě i na ten valčík, ale prej nám to s Alčou šlo, že to vypadalo divně, ale minimálně do rytmu jsme se vešli. A to se počítá.

Do nějaké druhé hodiny ráno jsem pak střízlivěl a na závěr někdy kolem druhé hodiny, tak nějak jsme s Adou, Tadem a Pájou rozjeli nejlepší afterparty na světě, kradli jsme tam ze stolů chlebíčky, jednohubky, cukroví a buchty, co napekli stárci a začali se těma dobrotama ládovat, protože hlad nás vážně ovládl. Co se týče všech potravin, zaujmuli jsme s Adou stanovisko, že všechno jsme vyrobili, upekli, uvařili, prostě vyprodukovali my dva a cpali jsme všechna ta zla a pekla důvěřivému letonickém lidu, který nám to po chvilce zbaštil (doslova!) a všichni nám ty buchty chválili, zejména Marcelka, se kterou jsme tam vedli velice plodnou diskuzi, ačkoliv její ?sestřenice? se ji snažila od nás dostat neustále pryč a zatáhnout domů. Naše argumenty - jako třeba že vaříme podle Domácí kuchařky Magdaleny Dobromily Rettigové a že dneska nikdo neví, co je to biedermeier a že v těch buchtách je smyslné souznění hladké a polohrubé mouky - však byly mnohem silnější a my byli tak žádostivi naši nejoblíbenější básnířku Marcelku zpravit o všem, co jsme považovali za důležité. Upřímně sám nechápu, jak jsme mohli dvě hodiny básnit o struktuře jídla, které jsme vlastně skoro ani neochutnali.

Brzy se náš věhlas roznesl po celém kraji, byli jsme tak slavní naším pekařským uměním, že se na to přijeli podívat i páni policajti. To jsme byli někteří trochu v prdeli a tak jsme s Kocim utekli schovat se na záchod, já pořád v ruce držel ten tác s buchtama, abychom si ukrátili dlouhou záchodovou chvíli. Pohroma však byla brzy zažehnána, oficíři odjeli včele s Adovým bratrancem policistou. To bylo taky docela veselý, když tam ten borec v uniformě dojel, Ada ho familiérně a žoviálně přivítal a on jen chladně a hrubě odvětil, ať mu ukáže občanku. Rodina nerodina, někteří policajti jsou fakt zmrdi. Dokonce jsem se pak dozvěděl, že takhle ve tři hodiny nad ránem přijeli kvůli tomu, že letoňáci šli rozmrdávat kolotoče a - to mi přijde nejvtipnější - někdo prej vzbudil jednu kolotočářku, vytáhl ji z maringotky a zeptal se, jestli jí nevadí, že má na zádech hnědej pruh. Prostě katastrofa. Spát jsme šli někdy ve čtyři, o půl páté, mám ten dojem, k Adamíkům. Těm samozřejmě ještě jednou děkuji vřele.

V týdnu jsme pak byli na výletě v Beskydech, to vlastně ale ani nestojí moc za zmínku. Mnohem víc za zmínku stojí hody v Milonicích, tedy v rodné domovině, vesnici, která mi je kolébkou. Být Mácha, popíšu vám je více vzletněji, ale bohužel nejsem ani Karel, ani Hynek a navíc jsme z písemky na Máj dostal 3-, takže si může políbit prdel a odejít zadním vchodem, blbeček zhrzenej.

Hody v Milonicích měly jednu vlastnost - očekávalo se, že stát za hovno velký jak celej milonickej rynk. Nejvíc na pytel byl fakt, že mi skoro všichni pozvaní odřekli účast, což mě pekelně mrzelo, ale aspoň už vím, že nemá smysl něco půl roku plánovat, aby vám pak i ti, kteří před půl rokem slíbili, že přijdou, dali košem. To už tak bývá. Druhým vyloženě na pytel faktorem bylo taky to, že Milonice už maj trochu jinou omladinu, že jsou takoví semknutí a tak, no a že na zábavy hlavně chodí spíš ti starší a zas tak moc se tu nepije (no, to asi kecám), každopádně to nejsou Letonice, tam, kde každýmu tečou minimálně dvě promile v krvi každej den. Bál jsem se, že to bude propadák jak sviňa, pomalu jsem uvažoval, že poslední dva lidi, kteří přijdou - tedy Ada a Fana - že jim prostě zavolám a řeknu, že je tu povodeň a hody se ruší, protože jsem nechtěl snášet ty vyčítající pohledy, které jasně říkají, že Milonice stojí za prd.

Chá, ještěže jsem tak neudělal! Nakonec všichni, kteří nepřišli, by mohli litovat (samozřejmě doufám, že si to užili tam, kde zrovna museli být nutněji než u nás na hodech, ale stejně - dobře jim tak), protože to bylo küfkůl! S Adou a Fanou jsme se usadili ke stolu s dědou a tetou a rodinou, pak jsme rychle našli volná místa a rychle vyklidili pole, zrovna když přišla Lucka Grimová a překvapení večera - Lucka Rešková s Faňou. To potěšilo jak sviňa, takže se to rozproudilo. Pilo se hlavně bílý, toho se vypily tak tři nebo čtyři flašky, takže náladička minimálně u mě byla. Ada to vzal za jinej konec a dal si někde s někým pár rumů, takže byl hodně veselej. Co vím já, tak jsem si nakoupil čtyři kytičky na volenku a postupně protancoval střevíce s Luckou, s Luckou, pak s tetou a nakonec s Lenkou a bylo to hustý, akorát jsem se asi motal jako špina v kyblu, patří vám omluva veliká, dámy! Následoval ještě taneček s mamkou a nakonec se Silvou a pak už to šlo nějak ráz na ráz.

Zklamání večera bylo jednoznačně to, že došlo bílý víno a my museli pít červený. To už tak na odbyt nešlo, ale furt se to dalo pít a tak jsme pili. Po půlnoci měl Faňa narozeniny a tak jsme z tajných zdrojů vytáhli prskavky a dáreček a za velké slávy mu to všechno předali. Dárek znamenal piškoty zabalené v balícím papíru, ale máme dobrou představivost, takže jsme si z toho udělali dort a baštili o sto šest. Definitely good cake! Indeed!

Před jednou hodinou ranní jsem šel zavíst Lucku a Faňu domů do Nesovic a po cestě obdržel zprávu od Tondy, že se řítí do Milonic na hody. Domluvili jsme se doslova, že "okay, I'll meet you halfway" a tak jsme na sebe narazili u vlakáče a kráčeli zpět se bavit. Problém byl v tom, že Tonda utekl z rozlučky s fotbalovou sezónou a všichni ho tam hledali. V čele hledačů stál Kulda, kterej po chvíli přijel do Milonic na kole a vyčítal nám, že jsme pěkní kokoti, ale stejně jsme ho překecali, ať jdou na chvíli na zábavu, dáme panáka a bude líp. Dali jsme ruma a víno, Toník tam trošku opilej dělal ostudu, ale to jsme dělali všichni. Na Kuldovo přání jsme Tondu vybavili bicyklem a poslali je zpátky na rozlučku. S Fanou jsme uložili hodně veselýho Adu do postele, vzali kola a rozjeli se za klukama chlastat na koupák do Nesovic. Dva kiláky sem, dva kiláky tam, stejně jsme někdy po druhé hodině ráno neměli nic lepšího na práci. Na cestu jsme se vybavili flaškou rumu, co má mamka do buchet. V Letošově jsme potkali Tondu a Kuldu, jak se vrací na kole zpátky do Milonic na hody, takže jsme je obrátili a všichni čtyři už společně dorazili na koupák. Obdrželi jsme vodku za statečnost, kopli ji do sebe, pokecali s posledníma vytrvalcama a s Tondou jsme jeli domů.

Po delším přemlouvání jsme hodně veselýho Tondu uložili spát a už jenom ve dvou jeli zpět do Milonic. Dva kiláky sem, dva kiláky tam, whatever. Tam už zůstali jenom poslední opilci, tak jsme se k nim přidali. Jako v Letonicích, i tady jsme (tentokrát za doprovodu Kuby Chramosty) dožírali zbytky, do udírny jsme si dali doudit nějaký chlebíčky, pochroustali jednohubky a cukroví a koketovali s myšlenou, že se ještě dorazíme režnou. Nakonec jsme odolali, Kuba si ji sbalil domů. O půl čtvrté jsme jeli z hospody domů a statečně ulehli po téhle neskutečné afterparty. Afterparty jsou vždycky nejlepší!

Jako jo, mohlo to bejt lepší, ale na to, jak jsem si myslel, že to bude stát za houby, rozhodně to předčilo všechna očekávání a nakonec to byla docela velká sranda, to ne že ne! Už je to třetí týden v tahu, co se chlastá. Příští sobotu jsou hody v Nesovicích. Sice obsluhuju v hospodě, ale nějakej ten panáček by jít mohl, abych neporušil tradici. A pak bude Rock for People! A o tom radši ani nemluvím, tak budem tak namol, že nás ani kluci z Prodigy nepoznaj...

Mmmm, začínám pomalu uvažovat, že si vytvořím speciální štítek s názvem "chlast - slast", abych si to pak mohl hezky ucelit. Možná jsem to měl udělat už dávno. Jo, možná měl.

Letoňský hody!

Pojďme pít a pojďme slavit, v Belgii se dobře bavit! Fakt jsem rád, že už nemusím doma uklízet, sekat u dědy trávu, nechat se pálit tím hnusným slunkem, zabíjet komáry, fakt jsem rád, že už nemusím vytrhávat plevel z mrkve a petržele a jahod, že si můžu normálně natáhnout nohy a jít dneska večer chlastat. It's hody time! Dneska se nespí. Spí se až zítra s opicí! Nebo s děvčetem, záleží podle vkusu. KÜFcool!

Pokus o biofejeton-nebiofejeton

"Co máme na večeři?" ptám se každý večer manželky a obvykle se mi dostává odpovědi, že si mám ohřát v mikrovlnce co zbylo z oběda. Neprotestuji, bůček, koleno, tlačenku, kuře na paprice, zapečené brambory s uzeným, všechny tyhle výdobytky potravinářského průmyslu, to je přesně podle mého gusta. Jak moc jsem ale byl překvapen, když jsem po patnácti letech manželství přišel unavený z kanceláře a Marie mi na stole v kuchyni nechala lístek: "Dneska jsem ti nachystala něco speciálního, máš to v ledničce, pečivo si vem ve špajzu." Ač jsem ženatý patnáct let, naprosto nezkušeně jsem se nechal omámit kouzlem tajemného vzkazu a se svíticíma očkama jsem se dokolébal k lednici. Po jejím otevření mi málem vypadly oči. Marie se zřejmě dopoledne dočetla hesla, že s jarem je třeba vymést babu z chalupy a přivést si novou, a aplikovala to na naši magickou chladící truhlici. Očekával jsem všechno, ale ne tohle. Bio kozí sýr, bio rajčata, bio máslo, bio sójová šunka, bio bílé jogurty, bio nápoje pro štíhlou linii, bio zelí, bio zálivka do bio salátů. Zajímalo by mě, proč je tam zvláštně zmíněno, že směs patří jenom do bio salátů, co by se tak stalo, kdybych si jí ochutil salát naprosto nebio? Mohutná exploze? Nad tím jsem ale neměl čas uvažovat, věděl jsem, že je zle, že už i moje žena podlehla šílenému trendu a já se tudíž nejmíň měsíc pořádně nenajím. Otráveně jsem práskl se dveřmi od ledničky a zkusil štěstí ve spíži, kde na mě čekal další vzkaz: "Řekla jsem si, že začneme jíst zdravěji, vem si ty rohlíky, co jsou na druhé polici, to je něco na tvůj cholesterol." O můj zvýšený cholesterol mě už může připravit jenom zubatá, takže vážně nevím, co to teď mou milovanou ženu popadlo, každopádně jsem zašmátrlal v polici a opravdu jsem nebyl zklamán, když jsem si jak z klobouku vytáhl dva králíky. Větší, Bob, se jmenoval bio slunečnicový chléb tmavý, menší, Bobek, měl za ušima vyraženo Bio rýžový chléb bez konzervantů. Oba dva králíky, stejně jako obsah ledničky, schválila EU a Evropská potravinářská inspekce, produkty byly okolkovány všemožnými značkami, které zabezpečovaly, že jíme jídlo bez chemických přísad, že kozy nebyly dopovány steroidy a že prášková letadla se bio farmám vyhla osmi oblouky minimálně. Tohle mě nezajímalo, mně bylo jasné, že co ubezpečení o kvalitě, to pět korun ceny navrch. Smutně jsem tedy vzal za vděk Bobem a vrátil se se sklopenýma ušima k lednici, vytáhl na světlo boží ten ultrazdravý hermeticky uzavřený kozí zázrak a malou krabičku másla, jehož cena byla určitě nepřímo úměrná jeho ceně. A podle velikosti vaničky soudím, že moje starostlivá žena dnes ráno musela platit v konzumu šekem. Na místě, kdo obvykle stávalo pivo se teď na mě usmívala koza z obrázku na krabici od mlíka. Vzal to čert, položil jsem ji taky před sebe na stůl a dal se do hodů. Na rozbalení sýra jsem málem potřeboval kotoučovou brusku, ten obal odolával i nůžkám, máslo šlo zato otevřít lehce, jenom to následné zděšení, že krabička o objemu asi jednoho nanometru v sobě skrývá tři pikometry másla. Namazal jsem těch pár atomů na slunečnicový chléb tmavý a na vrch položil nakrájený sýr. Otočil jsem kozu zády ke mně, protože jsem měl pocit, že se mi vysmívá, jak už je zvyklá už všech manželů, kteří takhle blbě naletí. Na zadní straně krabice byl nalepený další vzkaz od Marie: "Já vím, že to není pivo, ale nerozčiluj se, však to ochutnej, je to moc dobrý, budeš překvapenej." Odlil jsem si trochu mléka do sklenice a napil se. Překvapený jsem byl, nic tak hnusného jsem v životě nepil a to je místní pivovar v tomhle oboru opravdu machr. Reflexivně jsem strčil do pusy kus toho žvance, ale zapomněl jsem, že na mě číhá další kozí dáréček, který ihned letěl zpátky na talíř. Znechuceně jsem vyhodil všechno ze stolu do koše, tam jsem si ale všiml zmačkané účtenky. Jako prvotřídní pražský bufeťák jsem jej mistrně vytáhl a rozložil. Když jsem ta bionumera spatřil, hladina cholesterolu mi v těle zřejmě vystoupila až pod uši a se mnou to málem švihlo. Sáhl jsem tedy po peněžence a napsal Marii lísteček, který jsem nalepil na mikrovlnku: "Já a můj nejlepší kamarád cholesterol se právě jdeme najíst dolů do hospody. Nechal jsem se tebou inspirovat, dám si dva bioutopence a tři biodesítky. S pozdravem, tvůj biomanžel."

Nechlastejte, když ráno musíte do kostela

Zítra začíná skoro poslední týden školy, kdy si ještě můžu opravit známky a shodou náhod je to taky zítra, kdy bych si měl správně napsat osm písemek. Protože jsem přijel v sobotu v poledne domů, řekl jsem si, že se naučím zeměpis a mrknu se na latinu, aby mi to nezbylo všechno na neděli, jenže přijela Lucka a "Co děláš večer?" - "Nic. Budu se učit." - "Milan má narozeniny, tak nás zve, prej máš taky dojít." - "Tak jo, jdem na narozky." Někdy kolem třetí hodiny jsem si se zeměpisem hezky sedl na gauč, pak jsem si k tomu lehl a nakonec jsem se ještě zakryl dekou, aby mi nebyla zima a v úplným finále si pustil óčko, takže ... jsem do deseti minut spal jak dudek. Vzbudil jsem se akorát o sedmi, nachystal se a s vínem v ruce vyrazil k Lucce.

Ta ještě dochystávala na poslední chvíli dárky (dojdi v osm - vyjeli jsme asi o půl desáté?), což mě mohlo napadnout a já nemusel z domu tak pospíchat. Aspoň jsem pokecal s Lenkou a moh se víc těšit. Další zdržovačka byla u Vojty, kterej taky chystal dárky (vypaloval kompilaci Queenů, měl to docela promyšlený) a už ani nevím kdy, každopádně se celkem zatahovalo a do Nevojic na eeeeh mysliveckou chatu? jsme došli s nocí v zádech.

Přivítání, předání dárků, první pivko, kecání a kecání, seznamování a pak další pivko. Vojta nám skočil pro cigárko, abychom si ochutnali, jestli je dobrý. Bylo dobrý jak sviňa, tak jsme si ještě během večera dali několikrát.

"A jak ty vlastně jedeš dom?"

"No asi vlakem 1:25 co jede."

"Ser na vlak, buď tady."

"Nemožu, musím se ráno učit."

"Ser na vlak, tady se to pak rozjede."

"A kde tady jako budu spat?"

"U mě, mám prázdnej barák."

Takže mě Milan přemluvil a já už pak moc neřešil svůj odjezd, proto přišel první panák rumu. Skleničky na panáky chyběly, tak si Lucka nalila broskovou do jednodecovky, já ruma do dvoudecovky (ale jako ne, že bych to naplnil celý, nějak jsme zkušeli utrefit toho panáka, ale v závěru to asi byl spíš dvojpanák). Kopli jsme to do sebe a já už v tý chvíli měl pochopit, ať na to seru, že mi bude blbě. Neee, já si šel pro bílý víno.

Popíjeli jsme teda to bílý s Vojtou a najednou došlo, tak ať prej skočím pro další. Skočil jsem, šťastně svůj úlovek předal a sklidil jenom: "Hmm, Tome, dobrý, ale chtělo by to bílý, ne červený." Tak jsem se sklopenýma ušima odběhl opět do eeeehm myslivecké chaty? a všude leželo jenom červený. Milan mi přispěchal na pomoc a nakonec byla v ledničce ještě jedna hezky schovaná flaška veltlínu. Tu jsme pak v několika lidech brzo položili a začala sranda.

S Luckou jsme kecali a tak, já pak zavalil něco o tom, jestli se nebudou s Vojtou brát, takže sranda byla, páč jsem si tu odpověď vyvodil nějak jako: "Jasně, zítra se bereme!" tak jsem jim začal gratulovat a že jim jako svatební dar koupím myčku a že už bych asi měl začít šetřit, páč jsou myčky hrozně drahý, tak z toho měli oba radost, že budou mít myčku. Fakt hezkej pohled, ti dva a myčka. Potom jsem ještě řekl, že svýho syna pojmenujou Tomáš po mně a že jestli to bude jako normální svatba anebo jak znám Lucku, tak nějaká prostě hustá, tuším jsem dával za příklad něco třeba na skále jako horolezci nebo já už nevim co.

Když jsme načali červený víno a snědli další cigáro, šel jsem brnknout Tomovi jak se má na svatbě, jenže mi to nebral, tak jsem byl naštvanej, no ale jeho smůla, moh se pobavit, bych mu určitě navykládal dobrý kraviny. Na druhou stranu už tak mám na účtu napráskanejch peněz, že se zase bojím, až přijde vyúčtování. Když jsem se teda polozklamán vrátil na plac, už se tam pouštěli Queeni, který jako normálně neposlouchám, no ale ten večer se tam ze mě asi stal ortodoxní fanda. Tančilo se a zpívalo jak prase, už jsem chytal slinu a náladu, jazyk se mi motal jako prase a červený víno furt jelo a jelo.

Pak už jsem přestal mít pojem o čase, protože jsem odešel do klidu na lavku a zkusil ještě jednou telefon a napsal domů, že spím u Milana a dojedu ráno. Na lavce jsem vydržel asi hodně dlouho, protože jsem postupem času zvažoval možnost, že si strčím prsty do krky a vybliju se, ať mi je ráno hej. Nemusel jsem nikam nic strkat, jelo to samo.

Tak si tak sedím nad poblutou lavkou a za chvíli volá Lucka, kde jsem. Tak jsem jí to řekl, oni oba s Vojtou došli, já na přivítanou vyhodil další šavličku a pak vůbec nevím, jak co trvalo dlouho, každopádně jsem ani nemohl sám chodit a museli mě chudáci podpírat, abych se vůbec někam pohnul. Nabrali jsme Milana a Lenku, já po cestě furt padal za začátku, pak to celkem šlo, protože to bylo z kopca... jenže Milan bydlí na kopcu, tak jsem myslel, že zdechnu. Lucka ale pořád hrdinně podpírala a dotáhli mě až k němu. Došli jsme do postele na letiště, Milan mi ustlal, pod postel položil kybl a já usnul spánkem blaženým.

Ráno se proberu a vedle mě zrovna sedí chlap v černým tričku na posteli. "Tyvole, to je Peter!" vzpomněl jsem si na scénu ještě ze Švédska, když jsme spali v F1 a úplně mě to dorazilo. Pak ale Peter vstal a ukázalo se, že je to Milan a po pár chvílích už jsem si uvědomil, jak jsem včera vypadal... a přitom ani nebylo z čeho mi přijde, že jsem ani moc nepil. I když toho vína bylo teda hodně.

Milana bolela hlava, já byl v cajku, hlava trochu taky, dokud jsem ale nevstal z postele, to se to začalo trochu kroutit všechno. "Poď rychle na vrch, ať nás nevidí bába a nejsou řeči," houkl na mě a dělal mi u schodů křoví, abych měl volnej průlet. Vyběhl jsem to jak postřelenej daněk a objevil kuchyň. Milan mi ještě ukázal záchod, tam jsem položil ukrutnej kabel, kterej jasně značil, jak dlouho se tam včera asi ještě kalilo a šel zpátky do kuchyně. Tam Milan ... ne, počkat, žádnej Milan, Milánek (a je celkem jedno, že je o dva metry větší, je mu asi 26 - to jsem se nějak nedozvěděl, kolikátý narozeniny slaví (jo a mimochodem slaví narozeniny v lednu nebo únoru, taky prdel, dělat oslavu v červnu) - a s mým tátou si vyká, protože mu táta něco dělá ve firmě, prostě je to dost komický, a to ani nemluvím o tom, jak jsme my dva museli v té posteli vypadat, malej a velkej, ožralej a ožralejší, škoda, že to nikdo nevyfotil, by mohlo být dobře komický). Takže Milánek, kterej se o mě tak hezky postaral nám uvařil zelenej čaj, nabídl něco k jídlu, což jsem radši odmítl a ještě jsem si dal skleničku citrónové hanačky. Babička odešla z domu a na mobilu mi svítí jedna přijatá zpráva.

Lucka: Cauky, zijes?

Já: Čao, žiju, musím jenom najít nějakej vlak dom :)

Lucka: Jede Ti az v 11.08, ale to Te muzu vzit i ja! Akorat jdeme od 10-11 do kostela... Pak pojedu.

Milánek šel taky do kostela. Já tam v životě nebyl, ale tak všechno se má zkusit, takže jsem šel do kostela. Na slunečním světle mi bylo ještě hůř, nabrali jsme celou Vojtovu rodinu a došli na mši o něco později. Sedli jsme si kdesi na balkóně a poslouchali, nic jsme neviděli. Já seděl v rožku a když se zpívalo, aspoň jsem snaživě otvíral pusu no a možná to trošku vypadalo jak slavná halelůja scénka s Mr. Beanem. Pan farář pořád mluvil a lidi stoupali a klekali a já byl úplně v prdeli, jsem byl rád, že sedím a furt jsem přemýšlel, jestli třeba není neslušný, když si aspoň podepřu hlavu anebo jestli si třeba můžu někomu lehnout na rameno. Nakonec jsem se aspoň opřel o zeď a Vojta se pořád ptal, jestli jsem v pohodě no a prostě všichni hrozně hodní na mě, měli mě vyliskat za tu estrádu. Do toho mi ještě volala Marky, ale to jsem duchapřítomně típnul, naštěstí dřív, než začala hrát melodie, takže jsem to dal jenom podle vibrací, jsem fakt šikula. Pořád jsem předstíral zpěv a poslouchal, co říká pan farář a nenápadně koukal na hodinky (jestli to třeba taky není neslušný dívat se při mši, kdy už to kurva skončí) a pak jsem úplně pohořel, když si všichni udělali takovej ten křížek, víte ne, co myslím, prostě jak se to nějak od hlavy udělá nebo já nevim, prostě jsem to neuměl. Furt jsem tam koukal na sochu Ježíše a jestli mi to třeba nepomůže, že se Bůh smiluje a bude mi líp, což by byl jasnej důkaz toho, že fakt existuje, ale bylo mi furt stejně blbě, takže aspoň vím, že mám svůj ateismus teďka podleženej faktama. Možná si ale Bůh vzpomněl, jak jsem mu na twitteru sliboval ty dárkový koše za hokej a furt jsem mu ještě neposlal, tak mě nechal trpět... No, tyvole, jsme zase na začátku! Před jedenáctou ale konečně vysvobození, já chvílema myslel, že jim tam zabliju varhany, ale vydržel jsem to. Cestou ven jsem si všiml, jak Vojta jako pro něco šahá do rožku, nešlo to vidět, ale byla tam kousek socha ukřižovanýho Ježíše, tak jsem myslel, jestli to jako není nějaký jak na Karlově mostě, že si šáhneš na palec pro štěstí, tak už jsem se chystal hledat na Ježíši to nejlesklejší místo, kam se všichni otírají na nějaký znamení, no jenže ono šlo o svěcenou vodu, tak jsem rychle chmátl do takové malé mističky a něco si jakože nabral a měl jsem se zase pokřižovat, tak jsem jako si tak dementně máchl před ksichtem jak kdybych odháněl vosu, no debil prostě jsem jak sviňa.

Před kostelem jsme chvíli kecali, já pak poděkoval za všechno Milánkovi, má to u mě schovaný na tisíc let dopředu a pak ještě Vojtovi a Lucce, vyvalil se tam na lavičce a pak mě Lucka hodila dom. Před barákem si zrovna s někým vykládal taťka, já vylezl z auta se zasranou mikinou od hořčice, špinavýma tříčtvrťákama od vína a ponožky jsem naštěstí stihl duchapřítomně srolovat, takže nikdo neviděl, že byly od krve (fakt nevim, co jsem dělal, že mám na pravým lýtku díru jak do pekla) a od vína. Boty jsem si jaksi zapomněl utřít, ty jsou poblitý durch, až na podrážku. Jenom jsem taťkovi ve dveřích sdělil: "Pozdravuje tě Milan" a zapadl jsem dovnitř. Podíval jsem se do zrcadla a tyvole, já pro ty lidi v kostele musel vypadat hrozně, takovej špinavej křovák, no hrůza, ostuda jak prase.

Mamka byla zrovna na zahradě a já si našel ve špajzu kofolu, páč jsem ještě v autě sděloval Lucce, jak si dám doma kofolu, že mi vždycky zklidní žaludek. Lokl jsem si řádně a pak jsem chtěl jít vyflusnout nějakej bordel z pusy do umyvadla, jenže jsem do pěti vteřin vyhodil celou blahodánou kofolu i s citrónovou hanáckou kyselkou a zeleným čajem do záchoda. Poprosil jsem bráchu, ať neříká mamce, že jsem tam blul. Slíbil, že neřekne, nakecal jsem mu, že jsem zapomněl, že není dobrý dávat si po ránu kofolu, že pak bliju.

Vběhl jsem do pokoja a učil se dějepis, najednou došel brácha prej že jsem do té kofoly nablil. Tak jsem furt nechápal, co je to za kec a ten malej skrček ještě dodal, že se ptal mamky, proč se nesmí pít ráno kofola, jestli se po ní může zvracet. On se prostě jak debil nevinně zeptá na takovou kravinu, takže to mamce hnedka došlo a byla na mě naštvaná, jsem myslel, že z něho udělám mletej baklažán. Sdělil jsem mu, že do kofoly jsem nenablil, že je to blbost a on furt, že tam plavou úplně noky. Šel jsem se teda podívat a ten vůl mi ukázal malou půllitrovku kofoly, co měl včera v letním kině. Jsem mu vytočeně vysvětlil, že z toho jsem nepil, že nemám zdání, co v té kofole plave a ať mě laskavě neobviňuje z něčeho, co jsem nedělal, že bych třeba nablul do kofoly (zkoušel jsem zachránit situaci) a ono z něho nakonec vypadlo, že si tam vlastně omylem nasypal nějaký brambůrky a ono to nabobtnal. Asshole!

Dal jsem si matonku, mlíko, snědl dvě polívky a oběd (rekord!) a pak už mi bylo dobře. Umím snad dějepis, viděl jsem Babičku, naučím se Máj a zeměpis a jsem snad připravenej zítra padnout za vlast. Tak mi držet palce. V sobotu jsou v Letonicích hody. Tak to mi je držte dvojnásob, kdo ví, co tam zas vyvedu.

Mají v Letonicích kostel? Doufám, že ne, další už bych tyvole nepřežil.

Švédský deník: Závěrem

Jsem zarostlý jako Rumcajs a sedím ve zpátečním autobuse, který mě veze směrem Česká republika. Vracím se domů rád a přitom vůbec nechci opustit místo, ve kterém jsem si splnil jeden velký sen z těch mnoha miliionů snů, který mi neustálé víří v hlavě. Navštívit Švédsko, v to jsem snad vůbec nedoufal, možná, že až mi bude třicet a pojedu tam na služební cestu s nadnárodní společností, možná tak, jinak vůbec. A je mi tyvole sedmnáct a měsíc a já právě na trajektu odjel z poloostrova, který je pro mě synonymem ráje na zemi. Trhá mi to srdce, nebudu si hrát na drsňáka, jsem z toho absolutně naměkko, až bych to do sebe neřekl, jak moc mě tahle osmidenní (když nepočítám dva dny cesty) poznamenala.

Ve Švédsku je všechno zelený, zachovalý a všechny ty řeči o tom, jak krásnou tu mají přírodu, tak všechno to je pravda, až na prostý fakt, že nikdo tu nádheru nemůže nijak popsat. Je to jako když Mácha spí se svou Lori, když Romeo vzkřísí Julii a žijí spolu šťastně a nikdy neumřou, je to jako vrátit se do kolébky, vnímat jenom vítr a do svých dvěmiliardypixelových očí zkusit nechat vstupovat odrazy Křehkosti a Andělské krásy, na tváři zračit Úžas a v myšlenkách se ponořit do vší té zeleně, té neposkrvněnosti, pannenskosti, setkat se s láskou na první pohled, zatímco v duši vám rozkvétá něžná třešeň. Jakobych se vrátil na místo, odkud jsem vzešel, což je pitomost, ale já se cítil, že to je přesně ta část světa, kam nějakým způsobem patřím. Možná jsem jenom pomíjivě opojený. Možná mám švédský kořeny, já nevím. Všechno ale do sebe tak nádherně zapadá, všechno je tak nenásilné, všechno tam má své místo a nic nepřebývá, nic nechybí, je to zemská dokonalost. A já se zamiloval. Bezhlavě. Samozřejmě. Jak už to se mnou ostatně bývá nějakej ten pátek. Kdo ví, kdy mě tahle snová milenka opustí. Spíš kdy teda opustím já ji. Stejně moc dobře vím, že si ji nechám navždy uloženou v adresáři jako zálohu, až mi žádná jiná kráska nedá.

Vidíte, tolik keců a to jsem se jenom krátce zmínil o přírodním bohatství. Ještě bych mohl psát třeba o lidech, kteří jsou slušní, váží si prostředí, kde žijí, nekradou, důvěřují si. Taky o systému, který je postaven všude pouze na zmíněné důvěře a očekává, že lidi nebudou svině a nebudou nic nijak ochcávat. Funguje tam všechno, nesere se nic, životní úroveň je sakramentsky vysoká a celkově ... chci tam žít ... někdy. Třeba až budu starej a senilní.

Závěrem děkuji Filipu Zachariáši, bez něhož bych nedostal certifikát na cestu autobusy Student Agency, Verči Reškové, že to všechno naplánovala a přežila nás, Lucce Reškové, že mě pozvala, Tomovi Reškovi, že tam byl (a zároveň gratuluju k semaforové výhře 8:4, dlužím ti marsku) a řidičům Vlastíkovi (že se v tom Stockholmu neztratil) a Peterovi (že mi byl dobrým otcem).

Momentálně jsem někde mezi Prahou a Brnem, opěvuji wifi připojení, které mi poprvé v historii funguje a jsem rád, že jsem tu cestu z Linköpingu do Prahy přežil. Viděl jsem cestou Tajnosti (5*), Sluneční stát (3/2*), Something's Gotta Give (4*) a Crash, u kterýho jsem usnul, ale mám pocit, že to stejně byla volovina. Zároveň zdravím Zuzku, snad šťastně dojela.

No a teď tyvole, teď se jdu učit. Uvidíme se v příštím týdnu. Nebo v příštím životě.

Švédský deník: Ráj na zemi, Marstrand na moři

Po báječným večeru ve Formuli jsme o čtvrt na devět (sraz byl v devět, zase jsme došli pozdě) vyrazili na Peťanův proklamovaný kouzelný ostrov. Říkám to nerad, ale vedro jak v piči. Asi nějakejch třicet stupňů nebo co, no tyvole, tohle je Švédsko? Tady má být kosa, všude si musím nosit bundu a ne opalovací krém. Nestěžuju si, počasí je to výborný, ale kdo by to čekal, obzvlášť, když v domovině prší jak o život.

Nastoupili jsme na trajekt a ..... za dvě minuty vylezli na ostrově Marstrand. Trajekt na tři sta metrů, to je dobrá vymoženůstka. Prvně jsme navštívili hrad a za zídkou našli kešku a vyšli dál. Nad hradem jsem se odpojili "kousek" od Verči a Peti a vrátili se za půl hodiny. Keška číslo dvě byla schovaná poněkud dál, než jsme čekali. Peťa byl nasranej, ale statečně to schovával.

Jeho naplánovaný výlet musel kvůli našemu tempu poněkud zkrátit. I tak jsme ale nafotili dva miliony fotek, vyčvachtali si nohy ve studený moři, jako hobiti lezli bosky po skalách a opět hledali a hledali další kešky. Cestou z majáku jsme si ugrilovali kuřata a někdy v šest hodin odpoledne jsme odjížděli domů.

Ostrov Marstrand byl snad to nejkrásnější, co jsem kdy viděl, slova jsou málo, musí vám postačit fotky, který jsou tady!

Na koleji jsme si udělali krupici, nakradli si opět trochu másla a trochu kakaa a všichni spálení jsme se rychle mazali poopalovacím krémem. Prohlídli jsme fotky a šli spát. Ráno Tom a Lucka odjížděli o čtvrt na osm autobusem, jeli jsme je s Verčou vyprovodit a taky vrátit auto do půjčovny. Přecenil jsem očividně svoje síly, protože jsem pak celý dopoledne jenom pospával a nebyl schopnej nic udělat. Po skype hovoru s domovinou jsem se dozvěděl, že mi vychází trojka z latiny a vůbec, že se z těch písemek poseru, takže bůhví, co bude příští tejden.

Teď se tu jen poflakuju, před chvílí jsem se vrátil z obchodu (no, radši jsem si vzal GPSku, kdybych se náhodou ztratil) a uvažuju nad dalším dílem South Parku. Závěrečné vyhodnocení celýho výletu si chystám na zítřek, protože nevím, co budu těch dvacet hodin v autobuse dělat, to vážně nevím...

Švédský deník: Západním směrem

Slíbený výlet do Göteborgu začal velice úspěšně hned ráno, když jsme zaspali asi o padesát minut, což našeho spolujezdce, vlastně řidiče a nového studentského kamaráda zřejmě moc nepotěšilo, ale co se dá dělat, stroj času nemáme, žejo.

A tak jsme vyjeli. Když jsem jel z Göteborgu do Linköpingu autobusem, trvalo to snad čtyři hodiny, proto jsem se do auta netěšil ani trošku. O to víc jsem byl překvapený, když jsme za dvě a půl hodinky byli na místě, což je docela terno, na takovou dálku. Na místě to opět vypadalo nádherně, přesně podle slov Lucky: "Doporučila bych Švédům, aby změnili svoje hlavní město," a to si myslím to samý, Stockholm na to už prostě nemá, může se jít zahrabat, vivat Göteborg, [Jeteborí] na Hrad!

Prošli jsme to tam všude, protože včera byla ale maxi spánková krize, nenachystali jsme si žádnou kešku a tak jsme jen smutně pluli mezi budovama a fotili. U mekáče jsem si dal CBO a bylo to nic moc, začínám tenhle celej McD's podnik odstřihávat ze svýho života, ponvědaž když už tam nemají chicken roll, ale místo toho nějaký náhražkový wrapy, který mají poloviční objem a jsou ještě k tomu takový divný, nemá už smysl tam nic kupovat, burgery nesnáším a i kdyby, tak se z nich nenajím.

Navštívili jsme muzeum. Záchod zadarmo. Nakoupili jsme v coopu a v parku u vody jsme si udělali mini piknik. Potom nás Peťa zavezl na boží hrad v soukromým vlastnictví (asi proto to tak vypadá) Tjolöholms Slott. Zakempili jsme tam na víc jak půl hodiny, fotili a fotili a leželi a leželi. Nejdřív jsme se pováleli na trávě, potom nás to zaneslo na obrovský kameny k moři, na který jsme lehli jak vyvržení vorvani. Každej přidal nějakou tu trošku ze svýho života, hody, babičky, chlast a potom už jenom honem směr F1. Předtím ještě ale věnujeme několik cenných minut nákupu večeře.

K večeři byly chleby (poprvé nebyly sladký, z toho už bych se asi poblil) se šunkou a sýrem, zákuskem se staly čokoládový cookies, euroshopper quality.Vydatnou krmi jsme zapíjeli bílým i červeným vínem, pojídali arašídy a nestydatě tloustli. Dlouho jsme projížděli fotky a pak ještě zaplatili internet na čtyři hodiny, abychom ukkojili naši závislost na facebooku, abychom odpověděli na všechny e-maily a prostě, abychom si připadali jako v civilizaci.

Zvláštní. Švédové tady moc o civilizaci mluvit nemůžou se svým schématem stavění sídel: velký město - nic - nic- nic - tři domy - nic - dům - nic - nic - dva domy a stodola - nic - nic - nic - jezero. Nic si v hlavě zobrazte v měřítku 5 km. Vesnici tady pohledáte těžko. Paradoxně i přes tu všechnu poskrovnost civilizace jako takové jsou Švédové jedni z nejcivilizovanějších národů. Stačí si jenom zamýst před vlastním prahem a nebýt líný přemýšlet. Vztaženo k Česku, zní to skoro stejně proveditelně jako utopický socialismus Boženy Němcové. Jestli se ale někdy dočkáme dob, kdy bohatí budou dávat chudým a všichni na tom zůstaneme stejně, rozhodně je to pravděpodobnější, než že vymaštěnci tribunu lidu a celého lidského pokolení otevřou oči, nakloní hlavy a budou poslouchat a sami uvažovat. Když vidím, co všechno ve Švédsku funguje, mrzí mě trochu, že se musím vracet tam k nám. Tam, kde je zřejmě polovina věcí úplně postavená na hlavu.

Ve dvě hodiny jsem tento blog rozepsal a po prvním odstavci usnul, proto jej dopisuji ještě tady v autě cestou na Marstrand, podle Peti prý jedno z nejúžasnějších míst ve Švédsku, který viděl. Vzhledem k tomu, kam nás vzal včera, obávám se, že vším tím nadšením, který mě pokaždý chytlo za srdíčko a já si v duchu říkal, že při odjezdu budu brečet jak malej kluk, mi praskne hlava a dostanu infarkt.

Nemám rád trička jako "I LOVE PRAGUE" a "I LUV NY", začínám ale pomalu avšak jistě uvažovat, že si pořídím jedno bílý "I LOVE SWEDEN". Šlo by to ze srdce.

Švédský deník: Odpočinek

Když spíte málo, druhý den vás nic nerozhodí. Já šel spát o čtvrt na šest ráno s tím, že se podívám na jednu epizodu South Parku a zalomím tvář do peřin.Vlastně jsem se podíval jen na první tři minuty South Parku a obličej se do polštáře zabořil naprosto samovolně. Ráno jsem se vzbudil v deset a byl připraven ke všem zlým věcem. Lucka a Verča odešly na tenis, Peši ještě chvíli spal, já se běžel mrknout na net, pokecat na icq, zjistit, co je novýho a že v mojí mateřské domovině se rozlil potok jako prase, že to tam vypadalo jak v Benátkách. Tak snad už je, sousedé gondoliéři, pohroma zažehnána.

Jakmile Peši vylezl z peřin, vlítli jsme do kuchyně zalít si čaj a kafe (až mi dojdou zásoby, přestanu ho pít, já to vím, ale zatím kafe : já - 1 : 0) a nadlábnout se švédskou ořechovou buchtou. Íráčanky zrovna umyly zem a uklidily kuchyň, takže jim to tam moc dlouho nevydrželo, každopádně jsem si k sobě napsal plusový body a před odjezdem holkám ušatým udělím bobříka píle. Všem osmi (nebo kolik jich tu je, mám pocit, že každej den se jich přistěhuje víc, každopádně jsou milý, takže je mám rád).

Pak jsme jenom zevlili na netu, čuměli na South Park a já pozjišťoval nějaký info ohledně lost srazu. No sranda to asi určitě byla, člověku to chybí. Druhá nasrávačka byl sraz titulky.com, kterej vypadal taky dost hrubě aspoň podle fotek a videa no a žranice musela bejt taky kůl. O to víc mě to sere, že narozdíl od Lost v Praze, tenhle sraz se konal v Brně. Člověk si nevybere. Ale vlastně mě to asi ani moc sráž nemůže vzhledem k tomu, že bych tam ani nemoh, páč v sobotu byla oslava Marky a Dany, na které jsem taky chyběl, což mě mrzí trojnásob. A v neděli byl koncert WIMS?! ve Slavkově, tedy konečně někde, kam se dostane normální člověk a nemusí dvakrát přestupovat z vlaku a třikrát měnit autobus. Takže zas nic. Sice asi mezi tím vším a Švédskem neexistuje pojem Sofiina volba, no ale srát mě to může, to, že je tady na severu všude prohibice, to mě fakt nezastaví.

Do jedné odpoledne jsem napsal šest pohledů a o půl druhé je odeslal. Přesně v tu dobu jsme běželi na oběd do univerzity. Zavíraj tam jídelnu ve dvě, tak jsme ke konci už maličko sprintovali, ale stihli jsme to. A jako poprvé za těch pár dní jsme konečně snědli něco pořádnýho, já osobně se narval tak moc, že jsme pak zůstali někde na univerzitních gaučích a na noťasu jsem hledal kešky v okolí, nemohl jsem se ani hnout, jak jsem byl přecpanej. Podle toho to taky pak vypadalo, když jsme šli za Vlastíkem do centra. Měli jsme být na místě do tři čtvrtě hodiny, nakonec to s naším tempem (a jednou keškou u kolejí) dopadlo tak, že nás Vlasťa dojel na kole do takovýho starobylýho městečka, do míst nejkouzelnějších v celým Linköpingu a možná i Švédsku. Byla tam stylová pošta, banka a obchod s čokoládama (!!!) a se vším takovým tím dobovým zbožím (!!!), takže jsem provedl velký nákupy a odjížděl z toho jakoby skanzenu jak kdybych nakoupil v Tescu.

No v centru to bylo fajn, dali jsme další jednu kešku (moje jubilejní #¨100) a unavení jsme nasedli na autobus a vyrazili zpátky do Rydu (to je to studentský městečko, jestli jsem se ještě nezmiňoval). Z toho původně "odpočinkovýho dnu" jsme nakonec byli všichni unavenější, než ze všech výletů, co se za tu dobu uskutečnily. Doma jsme se vrhli na palačinky a polívku, holky pak odešly na grilovačku a my s Pešim koukali na America's Best Dance Crew. Uznali jsme, že všichni Američani asi musí být totální houby vyždímaný, podle toho, jak se tam všichni chovali, no ubohost.

Ještě jsem stihl jedno kafe a o devíti jsme vyšli na barbecue. Ve dveřích jsme potkali Lucku, že je tam prej nuda a jestli nejdem na dvě kešky. Tak jsme šli. Jednu jsme dali u kostela, druhou u obchoďáku, kde nás míjel Peter, kterej nás zítra poveze do Göteborgu. Prohodili jsme nějaký ty slova, on odjel hrát frisbee a my ho po chvilce následovali, že si od nich všech půjčíme kola a pojedem k mekáči pro další poklad. Cestou nám bohužel zahradily houpačky. Říkám bohužel, páč mi při houpání vypadl mobil do písku a teď mi blbne potvrzovací tlačítko, grrr. Už tak by snad stačilo, že mám celej mobil ovázanej izolepou a čas od času se mi smažou kontakty...

Když jsme dorazili ke freesbařům, kolo nám byl ochotnej půjčit jen Peter, my jsme teda řekli, že půjdem pěšky, předtím jsme ale museli chytit signál na Lucčině GPSce, což se stále nedařilo. O dvacet minut a milion komářích štípanců později jsme to vzdali a šli zpátky domů. Verča se zrovna balila k Maxovi, aby byla nachystaná na dvoudenní výlet do [Jeteberí] (tak se to prý správně vyslovuje, Göteborg samozřejmě). Když odešla, zalogovali jsme na net dnešní čtyři úlovky a měli bychom se podívat na zítrejší a pozítřejší výletní kešky ... to je prostě furt jak na kolovrátku.

Před půlnocí nás zase chytla mlsná (včera to odnesl tuňák, paštika a marska) a tak jsme šli uvařit párky. Ty byly naše, jeden rohlík jsme ukradli ze skříňky Íráňanek, chtěli jsme taky štípnout normální (tzn. prostě náš, českej) chleba Francouzce, které dneska dojela rodina, jenže ty dva poslední krajíce by byly moc nápadný, proto jsme zaútočili na Polákovu špajzku a šlohli tousťák, z ledničky pak někomu kečup. Dobrej lov, rozhodně jo, jsme nemuseli ani nic kupovat. Nakonec tu stejně ještě doslova požíráme sušenky a Lucka do sebe před chvílí hodila polívku.

Měl bych si na zítra nachystat batoh, no ale znáte to, nechce se mi... Ještě omrknu fotky a asi zase usnu u South Parku. Aaaah, jak já nesnáším, když si musím chystat věci na cesty, to je fakt odporný. I přesto: Uvidíme se ve středu s dvojnásobným blogovým nášupem, platit za wifi ve Formuli 1, to fakt jako nee! Jo a jenom abyste počítali děti s tím, že vám asi nic nedovezu, protože všechno je tu drahý a nemají tu Vesuv, ze kterýho se dá ukrást plno šutrů zdarma. A nějakej typickej švédskej suvenýr - buď talíř s královskou rodinkou anebo cokoliv s motivem losa - už teď buď neseženu a nebo to stojí jmění. A do nosu mě zatím cvrnknul tak maximálně ten hajzl komár a toho jsem rozmáčkl palcem, po tom asi fakt netoužíte. No, uvidím, co se dá dělat, moji milí, na zázraky ale nevěřte, nejsem Ježíš. Já jenom kážu vodu balenou a piju tu z kohoutku.