Jakej byl ples?

Já vím, jak všichni rádi poslouchají moje alkoholový zážitky, co jsem dělal za kraviny, koho jsem urazil, koho jsem pomiloval, komu jsem položil ruku kolem ramen a svěřil se mu, jak moc ho mám rád. Vy zase víte, že nejlepší věci se dějou hlavně na plesech a když je ples gymplu jedinej, na kterej jdu pařit (na ostatních makám), měl bych si ho dostatečně užít. Faktem ale zůstává, že kromě těch pár útržků, který si pamatuju, nevím zhola nic. Přiložená fotka vám to snad vysvětlí (a kdyby si někdo psal lístek všeho, co jsem vypil, tak by to bylo vysvětlení ještě mnohem pádnější). Napadá mě teda založit blogovou revoluci a místo toho, abych článek o plesu psal já, požádám vás, abyste mi do komentářů napsali, co jsem všechno dělal (jestli budete psát do komentářů na facebook, napište to prosím ale i sem) a blog takto přesuneme do sekce komentářové a budeme se skvěle bavit. Takže je to otevřené, je to na vás, pište dobrý i zlý věci, úplně všechno a klidně si vymýšlejte, jestli chcete, já to stejně nepoznám :)

Strašně tě miluju

A nikdy tě neopustím, má lásko, ó jemná vodko z Finska, země zaslíbené, mléka a strdí plné. Ty budiž mou vyvolenou a stát při mě budeš ve zlém i dobrém, nikdy mi neřekneš ne a budeš se mnou sdílet mé strasti a radosti a já ti slibuju, že ti budu věrným konzumentem a nikdy už se nespřáhnu s tou děvkou Božkovou a jenom s tvým svolením si občas skočím s tou holkou od Amundsenů na kafe, anebo tam s tou 42letou maminou. Pokud ti to nebude vadit, zajedu si sem tam do Absolutova pokecat se starým spolužákem Smirnoffem, ale neboj, vždy budu hlásat jen tvé jméno s úctou, úsměvem a pýchou. Buď vždy mou - bezednou...

Smutný antikoncepčně-erotický procházkový postřeh

Za ty roky, co několikrát týdně šlapu trasu Nesovice - Milonice jsem si už zvykl, že celkem často narazím na krabičku od kondomů anebo mnohem častěji na samotné použité kondomy. Určitě to může za tu sníženou natalitu v okolí, takže jsem se už pomalu smířil s tím, že asi bude běhat po světě jen málo potomků, kteří budou moci hrdě prohlašovat, že byli počati za svitu luny pod dohledem sochy Panny Marie u hlavní silnice za ne až tak úplně frekventovaného provozu v pásmu asi čtyř set metrů dlouhého chodníku, z druhé strany ohraničeného křovím, stromy, organickým bordelem a plechovek od energiťáků. Asi je to nějaká oáza zodpovědnosti. Dnes mě ale velice zamrzelo, že šance na početí potomka se v těchto místech ještě snížily, protože jsem dnes narazil na prázdné plato od viagry. Naše vesnice se jistojistě blíží k zatracení, mladá generace nevznikne a k moci se zas vrátí komunisti. Tak sakra, chlapi, co je s váma?!

Můj nový kamarád Andrej zo Slovenska

Co všechno člověk dělá místo toho, aby se nemusel učit? Já dneska vyměnil studium za práci a šel uklízet do hospody, dostal rozvrh dalších akcí, takže jestli si mě chce rezervovat na nějaký z následujících víkendů až do konce února, máte smůlu, můj diář na vás kašle. Já zase kašlu na lidi. Teda vlastně doslova seru. Dneska mi to řekl Andrej.

Jedna ze zimních (ne)výhod je určitě to, že brzy padne tma a v šest večer už abyste chodili s baterkou. Zrovna si jdu z hospody, klasicky jsem si doma zapomněl sluchátka, takže jsem nahlas poslouchal Planetary GO! (možná jsem tím nějak změnil konstelaci hvězd, smysl by to dávalo) a netrápilo mě to, protože kolem dokola nikde nikdo. Jakmile jsem ale vstoupil do své milované rodné vísky kousek za cedulí jde proti mě neznámá osoba. Ztlumím hudbu na nulu a protože mám pocit, že je to někdo, koho bych mohl znát a nechci se s ním bavit anebo nevím, jestli ho zdravit mám či nemám, jednoduše prostě použiju svou oblíbenou fintu, která nikdy neselže - předstírám, že s někým telefonuju. Z neznámé osoby se vyklube opilec mužského pohlaví, tipuju devatenáct let.

Okamžitě mě zastavil a já telefon položil.

"Ahoj, kamarát..." (anebo víte co, já radši nebudu zkoušet psát slovensky, jenom vám řeknu, že slovensky mluvil, ještě bych se tady gramaticky zostudil)

"Čau," odpovídám a sleduju, jak dokuřuje cigáro (pokud to nebyla tráva, ale podle zápachu asi ne) a motá se.

"Já som nějaký Ándrej..." (ok, jdu se zostudit)

"Eh, prima, já su Tomáš," a přijmu jeho podanou ruku.

"Vieš, já zrovna idem... No... Mám zraněné srdce."

"Nějaká holka? Ty jsi tady odsud?"

"Slyšíš ako rozprávam?"

"Tak slovensky."

"No tak?"

"Tak jsi ze Slovenska?"

"Tomáško, ty si chytrý chalan." (Díky kámo, ale fakt jsem neočkával, že jsi Čech, jenom si říkám, že z Bratislavy do Milonic je to asi celkem štreka, tak co bys tu jako dělal...)

"No jo. A kam jdeš?"

"Já idem... neviem kam (hledal slova) ... já prostě... idem a někam doidem. To je psycho, rozumíš, čo hovorím? Psycho, hej? Isť někam len tak..." (no ty vole)

"To jo, to je taky někdy dobrý prostě jít, utřídit si myšlenky, pročistit hlavu." (jsem tyvole jak ty holky psycholožky z facebooku, ještě jsem mu na to jeho "Mám zraněné srdce" odpovědět *NELÍBÍ SE MI* a byl bych jasnej. Hlavně jsem se ale snažil, aby už radši šel.)

Pak jsem pár minut poslouchal, jak se snaží mi vysvětlit, že ide neviem odkud a míří sám neviem kam a kladl zvláštní důraz na slovo psycho, asi se chtěl pochlubit, co umí.

"Uděláš pre mna niečo?"

"No co?"

"Já ti dám zlatý retiazok." (všichni Slováci, kteří mě čtou, teď musí vážně trpět)

"No počkej, to si nech, co já s tím budu dělat?"

"Já ti dám retiazok a ty ho dáš."

"Komu ho mám dát? Jak se jmenuje?"

"Predáš som myslel!"

"Aha, to jako teď? To asi ne, tady nikdo není."

Začal jsem mu vysvětlovat, že nikdo není venku, ale ať jde do vedlejší dědiny na vlak, že je tam i hospoda, ze které jsem se právě vrátil a že tam makám a že u vlaku je plno lidí, kterým to prodá. Poprvé mi to zbaštil.

"Tak mi daj aspoň stovku."

"Nemám, vždyť ti říkám, že jsem došel z práce, já si tam prachy neberu." (kecám jak sviňa)

"A kde bývaš? Tu v dědině?"

"Jo, tady kousek hnedka."

"Tak ja pojdem s tebou a ty mi dáš stovku." (a jde do tuhýho)

Začal jsem se vykrucovat, že mu nic nedám, že sám nemám tolik peněz a nemůžu mu přispět očividně na další flašku rumu (to jsem mu samozřejmě neřekl) a jenom jsem čekal, kdy vytáhne z kapsy kudlu nebo mi vrazí.

"Pujč mi alespoň na vlak."

"Nemám, vždyť povídám, že nemám."

Následuje další hádka, kdy borec chce jít k nám dom, kde bych ho mohl zasponzorvat, takže se bráním, že z toho nic nebude.

"Vieš, ako sa tomu hovorí?"

"No?"

"To je nedávanie penazí cizím ludom."

"Tak to jsem rád, že to chápeš." (protože fakt vypadal, že to chápe, dokud mě nechytnul oběma rukama za ramena)

"Sereš na mna?"

"Ne, neseru, jenom ti říkám, že nemám prachy."

"Takže na mna sereš?"

"Neseru, ale nemůžu ti teď pomoct."

"Sereš na mna sa ptám?" (ano, sral jsem na něj jak sviňa)

"Neseru, posílám tě do Nesovic na nádraží, víc pro tebe neudělám."

"Ptám sa ta, sereš na mna?!" (už tam byl trošku výhružnej tón, to se mi nelíbilo)

"Neseru, nechcu ti to takhle říct, prostě ti jen nemůžu pomoct."

"Prestaň kecať a okamžitě mi povedz jestli na mna sereš!" (začal se mnou cloumat)

"Jo seru!"

"Tak vieš čo?"

"No?"

"Vypadni odkial si prišel!" (a žduchnul mě od sebe, mně se ulevilo, že mě snad neubodá a pomalu jsem odcházel, ještě jsem se se zvučným "Tak jo, čau," rozloučil)

"A jdi, alebo sa za tebou rozběhnem!"

"Jo, dobrý, čau."

Pomalu kráčím pryč a sem tam se otočím, jestli za mnou nejde zpátky. No samozřejmě, že šel, takže jsem pomalým krokem vlezl za do ulice za hospodu, aby si myslel, že tam bydlím a když jsem věděl, že mě nemůže zahlédnout, změnil jsem rychle směr do tmavé uličky směrem k baráku. Jaký bylo moje překvapení, když borec vylezl kousek od hospody, takže jsem ani nevím proč zase nahodil svůj telefonovací grif (kdyby na mě zezadu skočil, tak mi můj imaginární přítel na telefonu asi moc nepomůže, imaginární pěsti a kopance prej moc nebolí - aspoň se to teda všeobecně říká, nevím) a šel k úplně cizímu baráku, aby si myslel, že tam bydlím. Frajer naštěstí zahnul k baráku, odkud jsem si poprvé myslel, že fakt přišel. Samozřejmě klasicky je to dům, odkud pokaždé vyjde jiný člověk, když někdo vchází, tak i se silným cinkotem lahví a než si koupili záclony, myslel jsem si, že je to varna perníku, pěstírna trávy a místo, který si kapitalističtí squatteři zaplatili, aby v něm mohli provozvat svoje umění a píchat na každým rohu. Když si hodili do okna dřevěnou desku, od té doby už nevím nic. Ve složení obyvatel ale většinou převládají snědší typy, takže je tam asi veselo. Já jsem hlavně rád, že teď neležím někde na mezi v kaluži krve a jsem hezky doma a místo studia literatury píšu blog. Na světě jsou totiž důležitější věci!

A kdyby si mě borec našel, tak tady je krátký popis - Andrej Bartoš, cca 19 let, je ze Slovenska, mluví slovensky, má zlatý přívěšek, který chce prodat, nemá peníze na vlak, je opilej, měří asi 168 cm, váhu si netroufnu odhadovat, ale podle mě nic moc, čepice černá, bunda červená, taková čárka vousů pod dolním rtem a víc už asi nevymyslím. To máte pro policii, kdyby mi náhodou hodil do okna zápalnou láhev a pak tvrdil, že nevěděl, že uvnitř někdo bydlí.

Moc se nesmějte, lidi jsou schopní všeho. Obzvlášť ti ožralí.

Novoroční ovládačka

Až se mě léto zeptá, co jsem dělal v zimě, budu se chechtat jako blázen. V zimě se dělá jenom jedno - odehrávají se ty nejlepší alkoholový dýchánky na světě.

Legendárnost letošním oslavám příchodu nového roku nelze rozhodně upřít, stejně jako jejich bujarost a rozmanitost, každý si tam něco našel. Někdo se zpukal v první hodině, jiní šli spát v deset, někdo jel vládnout beatům na disku v jednu ráno a vrátil se o půl šesté. Všichni jsme se ale klasicky ožrali, někteří zvraceli, já třeba jenom celej Novej rok prospal. Úvodní slova zakončím všeříkající fotografií:

Čeho jsme měli hodně, to byla vodka. Vodka se dá pít vždycky, hlavně s energiťákama, džusová kombinace přišla později. Pivaři letos svoje hody odložili na jindy a přešli na Kapitána a já společně s nima uznal, že to je úplně jiná liga, než ty patoky z Božkova. Ke konci jsem se chtěl sám trochu krotit a na svůj stav jsem si připíjel lemondama, srknul jsem si i citrusa, ale opět jsem uznal, že jsou to stále oprávnění ladder-leaders v žebříčku Splašky roku. Fernety jsme taky jako jediný nedopili. Novoroční přípitek probíhal nekonvenčně s dětským šampaňským aka Bublinkovým Robem a osobně jsem pocítil nechuť k dospěláckýmu šampaňskýmu, když jsme někdy v sedm ráno nechtěl pít tvrdej a začal jsem do sebe vpravovat bublinky, načež jsem skoro hned odpadl.

I letos jsme samozřejmě všichni společně zaútočili na otázku naší sexuality, důkazem byly hlavně fotky, které jsem ráno objevil ve foťáku a taky vzpomínky, které jsem objevil v hlavě. Co jsem si z toho všeho odnesl je prostý fakt, že ženy (až na výjimečné případy) k životu nepotřebujeme. Přátelství se letos ztvrzovalo všude, několik zajímavých poznatků a rad do příštích životů vám ale přinesu:

Když máte extempore v pokoji a na chvíli se z něj přesunete do sprchy, chtějte od toho pokoje mermomocí klíče, jinak se vám stane, že do pokoje vleze někdo úplně na šrot a blije vám na postel. Případně vám tam někdo poleze průběžně a bude se ptát, kde se zrovna nacházejí ostatní, jako byste to měli zrovna vy vědět.

Když pouštíte ohňostroj, snažte se, aby ho neodpalovali ti nejopilejší z vás.

Když chcete zápal plic, běhejte po venku v mínus patnácti v kraťasech, je to zdravý a posiluje to imunitní systém.

Když se řekne, že se na disku nepojede, vždycky se najdou aspoň dva lidi, kteří pravidlo poruší a vrátí se na snídani i s monoklem pod okem.

Když vám někdo udělá cucáka na krku, je lepší, když to není kluk.

Když jdete v devět večer s šesti džusama kilometr a půl opilí, vemte si na nějakou pevnou igelitku, pak to člověk musí každých pět minut sbírat ze země.

Když zpíváte českou hymnu a zapíjíte to fíkovou pičou (img), nebojte se inovovat - například za většinu slov dosazovat název ženského pohlavního orgánu ve vulgární formě na čtyři.

A na závěr už jen každoroční statistiky. Oproti minulému roku jsme se chovali civilizovaněji a dospěleji, škody jsme prakticky nenapáchali, jsme jednoduše frajeři. No a vítězem alkoholové maratonu se letos stal podle součtu množství vypitého alkoholu Peši a Kulda, kteří se dělí o první místo (33 jednotek), za nima jsem já (28 jednotek) a o třetí příčku se podělilo (25 jednotek) trio Houmi, Tom a Mara. Důkaz místo slibů na fotografii (větší náhled):

Jaké bude finální poselství? Všechno je opět otevřené!