pondělí 10. ledna 2011

Můj nový kamarád Andrej zo Slovenska

Co všechno člověk dělá místo toho, aby se nemusel učit? Já dneska vyměnil studium za práci a šel uklízet do hospody, dostal rozvrh dalších akcí, takže jestli si mě chce rezervovat na nějaký z následujících víkendů až do konce února, máte smůlu, můj diář na vás kašle. Já zase kašlu na lidi. Teda vlastně doslova seru. Dneska mi to řekl Andrej.

Jedna ze zimních (ne)výhod je určitě to, že brzy padne tma a v šest večer už abyste chodili s baterkou. Zrovna si jdu z hospody, klasicky jsem si doma zapomněl sluchátka, takže jsem nahlas poslouchal Planetary GO! (možná jsem tím nějak změnil konstelaci hvězd, smysl by to dávalo) a netrápilo mě to, protože kolem dokola nikde nikdo. Jakmile jsem ale vstoupil do své milované rodné vísky kousek za cedulí jde proti mě neznámá osoba. Ztlumím hudbu na nulu a protože mám pocit, že je to někdo, koho bych mohl znát a nechci se s ním bavit anebo nevím, jestli ho zdravit mám či nemám, jednoduše prostě použiju svou oblíbenou fintu, která nikdy neselže - předstírám, že s někým telefonuju. Z neznámé osoby se vyklube opilec mužského pohlaví, tipuju devatenáct let.

Okamžitě mě zastavil a já telefon položil.

"Ahoj, kamarát..." (anebo víte co, já radši nebudu zkoušet psát slovensky, jenom vám řeknu, že slovensky mluvil, ještě bych se tady gramaticky zostudil)
"Čau," odpovídám a sleduju, jak dokuřuje cigáro (pokud to nebyla tráva, ale podle zápachu asi ne) a motá se.
"Já som nějaký Ándrej..." (ok, jdu se zostudit)
"Eh, prima, já su Tomáš," a přijmu jeho podanou ruku.
"Vieš, já zrovna idem... No... Mám zraněné srdce."
"Nějaká holka? Ty jsi tady odsud?"
"Slyšíš ako rozprávam?"
"Tak slovensky."
"No tak?"
"Tak jsi ze Slovenska?"
"Tomáško, ty si chytrý chalan." (Díky kámo, ale fakt jsem neočkával, že jsi Čech, jenom si říkám, že z Bratislavy do Milonic je to asi celkem štreka, tak co bys tu jako dělal...)
"No jo. A kam jdeš?"
"Já idem... neviem kam (hledal slova) ... já prostě... idem a někam doidem. To je psycho, rozumíš, čo hovorím? Psycho, hej? Isť někam len tak..." (no ty vole)
"To jo, to je taky někdy dobrý prostě jít, utřídit si myšlenky, pročistit hlavu." (jsem tyvole jak ty holky psycholožky z facebooku, ještě jsem mu na to jeho "Mám zraněné srdce" odpovědět *NELÍBÍ SE MI* a byl bych jasnej. Hlavně jsem se ale snažil, aby už radši šel.)

Pak jsem pár minut poslouchal, jak se snaží mi vysvětlit, že ide neviem odkud a míří sám neviem kam a kladl zvláštní důraz na slovo psycho, asi se chtěl pochlubit, co umí.

"Uděláš pre mna niečo?"
"No co?"
"Já ti dám zlatý retiazok." (všichni Slováci, kteří mě čtou, teď musí vážně trpět)
"No počkej, to si nech, co já s tím budu dělat?"
"Já ti dám retiazok a ty ho dáš."
"Komu ho mám dát? Jak se jmenuje?"
"Predáš som myslel!"
"Aha, to jako teď? To asi ne, tady nikdo není."

Začal jsem mu vysvětlovat, že nikdo není venku, ale ať jde do vedlejší dědiny na vlak, že je tam i hospoda, ze které jsem se právě vrátil a že tam makám a že u vlaku je plno lidí, kterým to prodá. Poprvé mi to zbaštil.

"Tak mi daj aspoň stovku."
"Nemám, vždyť ti říkám, že jsem došel z práce, já si tam prachy neberu." (kecám jak sviňa)
"A kde bývaš? Tu v dědině?"
"Jo, tady kousek hnedka."
"Tak ja pojdem s tebou a ty mi dáš stovku." (a jde do tuhýho)

Začal jsem se vykrucovat, že mu nic nedám, že sám nemám tolik peněz a nemůžu mu přispět očividně na další flašku rumu (to jsem mu samozřejmě neřekl) a jenom jsem čekal, kdy vytáhne z kapsy kudlu nebo mi vrazí.

"Pujč mi alespoň na vlak."
"Nemám, vždyť povídám, že nemám."

Následuje další hádka, kdy borec chce jít k nám dom, kde bych ho mohl zasponzorvat, takže se bráním, že z toho nic nebude.

"Vieš, ako sa tomu hovorí?"
"No?"
"To je nedávanie penazí cizím ludom."
"Tak to jsem rád, že to chápeš." (protože fakt vypadal, že to chápe, dokud mě nechytnul oběma rukama za ramena)

"Sereš na mna?"
"Ne, neseru, jenom ti říkám, že nemám prachy."
"Takže na mna sereš?"
"Neseru, ale nemůžu ti teď pomoct."
"Sereš na mna sa ptám?" (ano, sral jsem na něj jak sviňa)
"Neseru, posílám tě do Nesovic na nádraží, víc pro tebe neudělám."
"Ptám sa ta, sereš na mna?!" (už tam byl trošku výhružnej tón, to se mi nelíbilo)
"Neseru, nechcu ti to takhle říct, prostě ti jen nemůžu pomoct."
"Prestaň kecať a okamžitě mi povedz jestli na mna sereš!" (začal se mnou cloumat)
"Jo seru!"
"Tak vieš čo?"
"No?"
"Vypadni odkial si prišel!" (a žduchnul mě od sebe, mně se ulevilo, že mě snad neubodá a pomalu jsem odcházel, ještě jsem se se zvučným "Tak jo, čau," rozloučil)
"A jdi, alebo sa za tebou rozběhnem!"
"Jo, dobrý, čau."

Pomalu kráčím pryč a sem tam se otočím, jestli za mnou nejde zpátky. No samozřejmě, že šel, takže jsem pomalým krokem vlezl za do ulice za hospodu, aby si myslel, že tam bydlím a když jsem věděl, že mě nemůže zahlédnout, změnil jsem rychle směr do tmavé uličky směrem k baráku. Jaký bylo moje překvapení, když borec vylezl kousek od hospody, takže jsem ani nevím proč zase nahodil svůj telefonovací grif (kdyby na mě zezadu skočil, tak mi můj imaginární přítel na telefonu asi moc nepomůže, imaginární pěsti a kopance prej moc nebolí - aspoň se to teda všeobecně říká, nevím) a šel k úplně cizímu baráku, aby si myslel, že tam bydlím. Frajer naštěstí zahnul k baráku, odkud jsem si poprvé myslel, že fakt přišel. Samozřejmě klasicky je to dům, odkud pokaždé vyjde jiný člověk, když někdo vchází, tak i se silným cinkotem lahví a než si koupili záclony, myslel jsem si, že je to varna perníku, pěstírna trávy a místo, který si kapitalističtí squatteři zaplatili, aby v něm mohli provozvat svoje umění a píchat na každým rohu. Když si hodili do okna dřevěnou desku, od té doby už nevím nic. Ve složení obyvatel ale většinou převládají snědší typy, takže je tam asi veselo. Já jsem hlavně rád, že teď neležím někde na mezi v kaluži krve a jsem hezky doma a místo studia literatury píšu blog. Na světě jsou totiž důležitější věci!

A kdyby si mě borec našel, tak tady je krátký popis - Andrej Bartoš, cca 19 let, je ze Slovenska, mluví slovensky, má zlatý přívěšek, který chce prodat, nemá peníze na vlak, je opilej, měří asi 168 cm, váhu si netroufnu odhadovat, ale podle mě nic moc, čepice černá, bunda červená, taková čárka vousů pod dolním rtem a víc už asi nevymyslím. To máte pro policii, kdyby mi náhodou hodil do okna zápalnou láhev a pak tvrdil, že nevěděl, že uvnitř někdo bydlí.

Moc se nesmějte, lidi jsou schopní všeho. Obzvlášť ti ožralí.

4 komentáře:

  1. Tak to se mi líbí... Kde že to žiješ? V jakým to velkoměstě se dějí takové historky??? :-))

    OdpovědětVymazat
  2. ou shit, hele kamo, ja andreja znam, to co tady valis sprominutim za srance, sou absolutni nesmysli, kdyby ti neco chtel udelat tak uz tu nejsi... varna perniku, pestirna travy??? kde zijes kamo? sorry ale tohle je fakt konec... za tento clanek by jsi zaslouzil poradnou facku aby si se vzpamatoval... pis si do denicku jak se ti udelal uher radeji....

    OdpovědětVymazat
  3. taky andreja znám je to super kluk a nikdy by neudělal nic takovyho že by někomu ubližil:)) hele vyser si oko:)DD

    OdpovědětVymazat