Přeladil jsem

Ony všechny ty rockový koncerty začínají vždycky srandovně. Člověku se na ně vůbec nechce, po dvou pivech si řekne, že si dá ještě jedno a bude to dobrý, potom si jich dá ještě čtyři, kombinuje to s vodkou a najednou vám v žilách koluje divoká a horká krev. To pak člověk tančí, ladí, ladí až přeladí. Možná bych se měl hanbou zahrabat pod zem za ten včerejšek, ale ten blog jsem slíbil Radovi Drozdovi a Pavči Dvořákové, takže tímto má povinnost končí - doufám, že jste vděční za tento slavný moment na mém blogu. Musím zmínit, že zrovna oni dva byli včera v klubu nejlepších kalících parťáků. Rada dokonce vedl tajnou konspiraci a já vám teď povím jeden pravdivý příběh, který se opravdu stal a všichni byste se takovýmto věcem měli vyvarovat.

"Prosímtě, chodí teď Ona s někým?" zeptal jsem se já, protože mě to přirozeně zajímalo. "Nevím, ale zjistím to, dej mi číslo a já ti dám vědět," navrhl Radis. O půl hodiny později, co jsem s Ní mluvil a v opilosti (o několik chvil později) nabízel manželství a věrnost mi došla zpráva. Přečetl jsem si ji. Stálo v ní: "Tak poslušně hlásím, že slečna Ona mladší je volná ;)" Přečetla si ji i Ona. Následovala moje tupá výmluva: "Co to je? Kdo mi píše? To je asi nějakej omyl, ne?"

Takže přátelé, tak se to nedělá, slečna snad promine, já se omlouvám, takto nedotažené do konce to může mít jenom idiot jako já.

Možná proto jsem si dal další vodku a šel pogovat na parket, rozrážet čtrnáctiletý děti, kterým se to nelíbilo a tak jsem musel přestat. Jediná, která se ke mně nadšeně připojila byla Bětka Zezulová a já jí tímto vysekávám pukrle.

Tak doufám, že se zas někdy brzo na Pokrocích v podobné (nejlépe stejné) sestavě ožerem a uděláme ještě větší ostudu, než včera. Rád si to vezmu na starost.

Hurts v Lucerně - nejkrásnější pohřeb mého života

Předcházela tomu hodinová cesta do Brna, kafe, Interspar, dvouapůlhodinová jízda do Prahy, KFC, bloudění před Václavákem a asi hodinu a půl (minimálně) dlouhá fronta před Lucerna Music Barem, ve které stáli členové Charlie Straight a A-Tak, jak mě upozornil Fana, můj roadtripový parťák a hlavně pachatel všeho toho skvělého, co na nás ještě čekalo.

"To je teda pěkně malý," překvapivě jsme komentovali vnitřek Music Baru, ve kterém ještě ani nebylo moc lidí - pravděpodobně kvůli tomu, že ještě venku stáli ve frontě. Když jsem si představil, že koncert byl okamžitě vyprodaný, přemýšlel jsem, jak se můžeme uvnitř všichni naskládat, nedávalo mi to smysl. Logické mi nepřišlo ani celkové rozestavení pódia a vůbec všechno, co, jak se zdá, snad vrtá hlavou každému člověku, který Music Bar navštíví úplně poprvé. V průběhu večera jsem ale všechno pochopil.

Začali hrát Rara Avis. Představili se česky, zpívali anglicky, frontman v černých mrkváčích a ukradeném stylu se občas snažil glosovat slovensky. Jeho anglická deformace se projevila i v českém projevu, když s nepřirozeným přízvukem volal do publika "Ďhík[hee]". Nedovedu si to představit, anglicky zpíval chabě. Jejich předskokanská půlhodinka (namísto Clare Maguire, která asi měla doma lepší věci na práci, možná musela nutně přesadit rajčata, nevím, každopádně nepřijela) byla v expresivním jazyce "nudná jak sviňa", "táhlá jak sopel" a pokud milovníci Máchy dovolí, použiju i jeden oxymoron: už vím, jak vypadá "mrtvé milenky cit". Přestože se Rara Avis snažili, snažili se pramálo. O jejich hudbě bych nemohl říct, že je špatná anebo neposlouchatelná, ona vlastně docela ujde. Kámen úrazu nastává tehdy, když se skrze své podání snaží kluci vypadat jako pseudohvězdy rocku, indie a alternativní hudby, jelikož jejich hudba zní úplně přesně jako když dáte do kopírky koláž několika kapel, jejichž názvy zrovna nevymyslím, stisknete "Copy" a jako mávnutím kouzelného proutku vám vylezou Rara Avis i se svým nezajímavým provedením. Netvrdím, že na to nemají, jenom jsou málo rockoví, málo indie a svoji alternativnost teda rozhodně nedovedou (zatím?) prodat širšímu publiku. Úspěšně jsem se pronudil za 4/10.

V deset hodin se na pódiu objevili Hurts, ve složení Thea, Adama a tříčlenné kapely. Za zvuků úderného nástupu náhle začali sypat. I think we'll never change and our hearts will always separate. Hrdlo i jazyk mi vibrují, pomalu je s ostatními doprovázím a oči se mi blyští slzami. Když se rozhlížím kolem, nejsem v tom sám. A pak najednou přichází ta část, na kterou celou dobu čekám. Leave it unspoken, leave it unspoken, leave it unspoken, leave it unspoken now.Po zádech mi přejede mráz, nakrátko mi do očí zase vyhrknou drobný slzičky radosti a já se cítím nevyjádřitelně křehce. Obrovský aplaus. Jestli jsem si na začátku myslel, že Unspoken je úplně jasná závěrečná píseň, Hurts mi dokázali, že je to naprosto přesná úvodní drásačka nervových zakončení.

Poté přichází nejsilnější nával energie. The rain's going to follow you wherever you go, the clouds go black and the thunder rolls and I see lightning, I see lightning. Theo na pódiu rozpoutal totální bouři emocí, která mě zasáhla přímo do hrudi a neustále gradovala a zesilovala. Při každém zadunění, při každé takové gradaci, při všem, co člověku evokuje sílu dovedl Theo provést patřičné gesto, správný pohyb, konkrétní škubnutí těla, které jenom stříbrnou čaroupodtrhne, jak moc si to užívá a jak upřímně jde všechno ze srdce.

Don't let go. Never give up, it's such a wonderful life. [video] Cítil jsem, jak se celý Music Bar urval a zachvěl, protože každý, komu na rtech zůstala aspoň poslední dvě slova z refrénu, věřil tomu, že život je opravdu nádherný a neměli by se ničeho vzdávat. I kdyby si to měl každý myslet jenom nějaké ty čtyři minuty, důležité bylo, že všichni si snad nějak telepaticky přenášeli tu stejnou zprávu: Happiness. To byla také další písnička v pořadí a zároveň první, kterou jsem slyšel úplně poprvé.

Myslím, že se tento podivný nemusím bát bez ostýchání nazvat jako "Mňága a Žďorp úkazem". Možná si ještě pamatujete, jak jsem prý údajně na loňském Rock for People vypil až moc piv a vodky s džusem a pak jsem odzpíval valnou část celého koncertu Mňágy, aniž bych je kdy dřív poslouchal a jejich texty znal. Takhle mi to aspoň říkal Fluf, já sám nevím. Tehdy jsem byl opilej, Hurts to ve mně ale dovedli vyvolat i bez jediné kapky alkoholu, náhle se pro mě nestal žádný problém odzpívat téměř doslovně Blood, Tears & Gold, následující Evelyn a svatou trojici zakončující tématická Loveless nights, they seem so long. I know that I'll hold you someday. But till you come back where you belong, it's just another lonely Sunday. Epické. [video]

Měl bych se možná považovat za pravého fanouška, když mi byla neznámá i další píseň, kterou zpívali, a sice Mother Nature. O to víc jsem si ji užil. O to víc radosti mi protékalo žilami. O to víc jsem si přál, aby to nikdy neskončilo. Jenže muselo. Sladká Verona, žhnoucí Devotion, třetí neznámá Confide in me, mocná Illuminated a pak slavná Stay [video s kousky mého vlastního nefalšovaného zpěvu v tóninách "OMG" a "STFU"] na konec celé parády.

We say goodbye in the pouring rain and I break down as you walk away. Stay! Stay! 'Cause all my life I felt this way but I could never find the words to say: Stay! Stay!

Chápete to, ne? Hurts se loučí a přesně popisují, co se stane. I broke down as they walked away. Stay! Stay! Celých těch úžasných šedesát minut v lidech probouzeli pocity, o kterých věděli, že je mají, ale báli se je vyjádřit. Stay! Stay! A pak už jen poslední přídavek. Better than love. A pak odešli.

Kdo Hurts znal a zná a vnímá jejich hudbu a texty, ví, co dovedou s člověkem udělat. Kdo ale byl na jejich vystoupení, ten to navíc zaručeně i cítí, jak je jejich tvorba mocná, jak jí Theo, Adam i celá kapela vládnou svojí mocno rukou, jak ji dovedou prožít, jak si ji dovedou užít, jak ji dokážou předat a nakolik dovedou všechny během jednoho momentu vyždímat a zároveň naplnit srdce každého vlastními nepopsatelnými algoritmy ekvivalence štěstí.

Je zvláštní, jak někdo, kdo nazve své album Happiness, vystupuje na scéně v pohřebním oděvu, do davů rozhazuje bílé růže a jeho hudba je přitom vlastně smutná dokáže rozvířit kolem sebe tolik pozitivní energie a lásky. Po skončení koncertu si nepřipadáte zlomení z toho, co jste zažili, ale zlomení z toho, že už všechno skončilo a vy se nemůžete jen tak vrátit. Přitom ale víte, jak skvěle vám je, že jejich hebká a nenucená hudba vám pohladila duši a vracíte se domů v obalu klidu a radosti, cestami mimo realitu. Hurts byli v několika slovech: precizní, ždímaví, silní, drásaví, jemní, nezlomní a hlavně upřímní. K dokonalosti jim chybělo jenom jedno - druhý přídavek.

Na jejich koncertu nikdo neumřel. Naopak - znovu se narodil. Už je mi jasné, co je na Music Baru tak skvělého. To, že je "malý" znamenalo pro Hurts a všechny ostatní kolem jen jedno - čím komornější, tím úžasnější. Vsadím se, že Hurts na Sázavafestu nebudou takoví. Hurts nejsou Muse. Jsou lepší.

And it feels better then love.

Děkuji.

(videa na YouTube k písním Wonderful Life, Sunday a Stay postupně nahrávám a objeví se zde)

Kluci nepláčou

Za 2 (slovy dva) dny jedu do Prahy na Hurts a cítím, jak to všechno ve mně vře. Jak se to moje bídný tělo snaží dosáhnout nějakýho stavu kardiomeditace, aby to už prostě přišlo a já tady nemusel čekat. A tak zatímco si tu skoro v půlce března notuju All I Want for Christmas is New Year's Day, někde támhle v dálavě za sedmero dé jedničkami, sedmero stanicemi metra a sedmero bezdomovci už se pomaličku rozsvěcí celá Lucerna. Bude to krásný, určitě budu brečet.

Mám víc důvodů brečet, ale nebrečím, protože už jsem vyrostl a za měsíc mi bude osmnáct. Moje bohulibá činnost momentálně sestává z tweetování, ednování a učení se. Když mě ale osvítila myšlenka, že konečně napíšu tu svoji velkou knihu, která mě proslaví až po smrti, hodil jsem to všechno nějak krátce za hlavu a vnořil se do toho jako šílenec. Kulturní enlajtment a katarze teda přišliaž poté, co jsem v Huse viděl Mistra a Markétku (tyvole!), nicméně jsem věděl, že to bude velký. Náhoda tomu dala, že jsem se o tom bavil s Hurleym a ten mě odkázal na 1984, že tu knihu miluje a je to trochu podobný. Najdu si teda na wiki 1984 od Orwella a prakticky zjišťuju, že Orwell, dacan, napsal něco asi na 90% podobnýho, jako mám na mysli já, akorát před šedesáti lety. Tak budu muset umřít o něco později, abych to vůbec stihl napsat.

Brečet bych taky asi mohl kvůli tomu, že se teď po škole roznáší, že umřela jedna osmačka, která si napsala na facebook, že se chce zabít a pak si ho smazala a od té doby ji nikdo neviděl. Předtím ještě prej svýmu "idolovi" předala v krabičce žiletku, se kterou se řezala a nějak ho prej jakoby vydírala, aby s ní chodil. Chudák kluk. Tak jestli je mrtvá, je mi to líto a mrzí mě to, přestože jsem tě vždycky považoval za trochu ... ehm, no... ale o mrtvých jen v dobrém.

Trochu mě i děsí autoškola, konkrétně ty tři učebnice, který přede mnou leží a já si dávám sázku sám se sebou, že jestli někdy složím technickou zkoušku a povede se mi popsat jak vypadá motor, koupím si pět piv, ukradnu auto a napálím to do zdi. Ačkoliv pochybuju, že mě dokáže někdo naučit to auto řídit, to se spíš dřív podívám na všechny série Doctora Who.

Já ale brečet nebudu, protože jsem silná osobnost plná chuti do života. Dneska jsem byl například v posilce a kromě toho, že jsem zjistil, že jsem neuvěřitelný másílko, strávil jsem třicet minut na spinneru a při tom jsem řešil s Adamem, jak bude vypadat naše jednodenní návštěva PCF a jak já na tom RFP vlastně budu vypadat, když si tam všichni vezou svoje holky a já budu spát ve stanu s Kuldou. Pak jsem si dal jedno pivo a šel spokojeně dom, vyvalil se na gauč a usnul a přitom jsem si představoval, jak mi přijde na účet první výplata z edny. Můžeme si to teda shrnout takhle: jsem stejně skvělej jako Orwell, když mě napadají stejný nápady, uběhnu třicet minut na spinneru, už ani nevím, jak chutná jiný pivo než staropramen granát a hlavně budu brzo strašně bohatej, akorát mi to nebude k ničemu, páč až udělám tu technickou, vysekám se v autě.

Nadějné vyhlídky, napsal by Dickens. Já bych to beztak napsal taky, a ještě bych pak byl za blbečka, že píšu knížku, kterou už napsal někdo, kdo si podával kliku od dveří s dinosaurama.

All I Want for Christmas is to Lay in Hay.

Letní festivalové postěžováníčko s krátkými vlasy

Myslím, že jsem asi vážně pitomec, protože opravdu nemám nejmenší představu a odhad o tom, jak moc mi vlasy zkrátí holiččin strojku s nástavcem "šestkou" nebo "devítkou". Chápu, že jedno asi víc a jedno asi míň. To je tak celý. Dneska jsem nebyl tak blbej a zeptal se své drahé paní holičky, kolik je ta "šestka" asi zhruba centimetrů a ona řekla, že půl centimetru. Tak si říkám, že to je asi hodně málo, ať to vezme "devítkou". Tak to vzala "devítkou", za pět minut byla hotová, moje skvostná hříva sletěla v mžiku na zem a já teď vypadám, jako bych chtěl narukovat do cizinecké legie. Na druhou ruku (jak říkají s oblibou v anglicky mluvících zemích) - mně se to líbí. A když nic, ono to zase někdy doroste.

Rock for People, přátelé, ten mi ale cuchá nervy. Dneska jsme to zrovna řešili s Flufákem. Prague City Festival má Blink-182 (I don't care), 30STM (I DO care) a Flogging Molly s Hadouken! (Yeah!). Open Air Festival má prý Interpol a Good Charlotte. Na Sázavafestu jsou Hurts. RFP má letos velkou nálož - Sum 41, Kele, The Wombats, The Streets. Zatímco všechny fesťáky okolo ohlašují velký čísla jako by to byla úplný samozřejmost, Rock for People dělá jako každoročně drahoty až do poslední chvíle, kdy už to asi všechny přestane bavit a pojedou do letního kina k Mácháči, kde se bude promítat Inception a Odcházení. Flufák to naprosto trefně popsal a já vám vřele doporučuju, abyste si to taky přečetli! Je hezký, že možná v červnu uznám, že RFP to letos zase neuvěřitelně dokázalo a přivezlo milion skvělých kapel, zatímco Open Air Festival si svoje ohlášení odbyde v březnu a pak už nic nebude, přesto mám nechutně silnej pocit, že aktuálně jediný, co na Facebooku RFP dovedou, je ohlašovat týden předem, že v pondělí ohlásí velký kapely, nakonec to udělají už večer, aby to vypadalo, jako že jsou strašně "fan-friendly". Pak, když už tu jednu kapelu ohlásí, týden se tam postují příspěvky o tom, jaký jsou jejich nejlepší vály a kde už všude hráli a kolik mají cen. Mnoho povyku pro nic. Pak se tam ještě stane taková drobná "věcička", že ostatním lidem, kteří si stěžují, jak může nějaký PCF ohlásit hvězdy jako kráva, ale v dodatku smířlivě dodá, že jim stále věří (psal jsem to já, myslíte si to správně), začnou chlapci z RFP mazat příspěvky a označí to cílenou reklamou. No holt tady někdo akorát neumí snášet kritiku, jak to tak vypadá.

Čili se RFP buď ještě předvede a nebude žít celý měsíc z toho, že přijedou Sum 41, jakoby se tím stal zázrak, protože Sum 41 tady loni vůbec nehráli dvakrát a vůbec jako v životě nebyli v Česku. Štvou mě, fakt mě štvou. Ale pořád ještě někde v hloubi duše doufám, že dovezou My Chemical Romance, Coldplay, Kings of Leon (ačkoliv 30STM a hlavně GCh jsou asi tak osmkrát větší terno) a podobný vály, po kterých bych pak mohl říct - dobře, Rock for People to opět dokázal a nezklamal. Uvidíme...

Paramount Styles do každé domácnosti

Myslím, že v životě máme každý někoho, komu bychom měli za něco poděkovat. Já bych kupříkladu měl právě teď děkovat Kubovi za to, že mi ukázal cestu k Paramount Styles a jejich úžasné hudbě. Věřím, že každý by měl mít doma jejich první desku Failure American Style (http://bit.ly/dN5Bwd) a poslechnout si ji několikrát po sobě, aby se do ní mohl zamilovat, protože mi je jasný, že u většiny z vás to asi nebude na první pohled i poslech. U mě bylo. Pak se hezky zaposlouchejte do písně jménem One Last Surprise a představte si, že ležíte na smrtelné posteli, nad váma stojí lidi, který milujete, usmívají se na vás i pláčou a vy jenom čekáte na posledních pár vteřin vašeho života, až si pro vás přijde a s úsměvem na rtech šeptáte, ale uvnitř to přímo řvete: "No tak, máš posledních pár vteřin, překvap mě! Naposledy!" A člověk, kterýho milujete nejvíc vás drží za ruku. A něco se stane! Poslední překvapení. Hned po něm umřete. Jednou bych chtěl takhle umřít.

No a potom jsou tu jiný věci, kterým já říkám dary z nebes, a to jsou třeba druhý alba úžasnejch kapel, jako jsou Paramount Styles. Dnes jsem si ho stáhnul a poslechl a důrazně bych vám ho chtěl doporučit (http://bit.ly/fndlZS), protože to je zase album, který by mi mělo hrát při porodu, kdybych měl ještě druhou šanci a bylo to možný. Steal Your Life.

Víc nevím, víc vám ani nepovím, přestože na srdci toho mám určitě víc. Jsou to ale moje pocity, který ve mně vyvolávaj a nejenom, že asi nejdou popsat, já je navíc ani popsat nechci. Všichni si je ale zkuste, třeba je zažijete. Stačí mi jenom vědět, že existuje kapela jménem Paramount Styles, vydala dvě alba a já obě miluju.

Děkuju, Kubo.