pondělí 14. března 2011

Hurts v Lucerně - nejkrásnější pohřeb mého života

Předcházela tomu hodinová cesta do Brna, kafe, Interspar, dvouapůlhodinová jízda do Prahy, KFC, bloudění před Václavákem a asi hodinu a půl (minimálně) dlouhá fronta před Lucerna Music Barem, ve které stáli členové Charlie Straight a A-Tak, jak mě upozornil Fana, můj roadtripový parťák a hlavně pachatel všeho toho skvělého, co na nás ještě čekalo.


"To je teda pěkně malý," překvapivě jsme komentovali vnitřek Music Baru, ve kterém ještě ani nebylo moc lidí - pravděpodobně kvůli tomu, že ještě venku stáli ve frontě. Když jsem si představil, že koncert byl okamžitě vyprodaný, přemýšlel jsem, jak se můžeme uvnitř všichni naskládat, nedávalo mi to smysl. Logické mi nepřišlo ani celkové rozestavení pódia a vůbec všechno, co, jak se zdá, snad vrtá hlavou každému člověku, který Music Bar navštíví úplně poprvé. V průběhu večera jsem ale všechno pochopil.

Začali hrát Rara Avis. Představili se česky, zpívali anglicky, frontman v černých mrkváčích a ukradeném stylu se občas snažil glosovat slovensky. Jeho anglická deformace se projevila i v českém projevu, když s nepřirozeným přízvukem volal do publika "Ďhík[hee]". Nedovedu si to představit, anglicky zpíval chabě. Jejich předskokanská půlhodinka (namísto Clare Maguire, která asi měla doma lepší věci na práci, možná musela nutně přesadit rajčata, nevím, každopádně nepřijela) byla v expresivním jazyce "nudná jak sviňa", "táhlá jak sopel" a pokud milovníci Máchy dovolí, použiju i jeden oxymoron: už vím, jak vypadá "mrtvé milenky cit". Přestože se Rara Avis snažili, snažili se pramálo. O jejich hudbě bych nemohl říct, že je špatná anebo neposlouchatelná, ona vlastně docela ujde. Kámen úrazu nastává tehdy, když se skrze své podání snaží kluci vypadat jako pseudohvězdy rocku, indie a alternativní hudby, jelikož jejich hudba zní úplně přesně jako když dáte do kopírky koláž několika kapel, jejichž názvy zrovna nevymyslím, stisknete "Copy" a jako mávnutím kouzelného proutku vám vylezou Rara Avis i se svým nezajímavým provedením. Netvrdím, že na to nemají, jenom jsou málo rockoví, málo indie a svoji alternativnost teda rozhodně nedovedou (zatím?) prodat širšímu publiku. Úspěšně jsem se pronudil za 4/10.

V deset hodin se na pódiu objevili Hurts, ve složení Thea, Adama a tříčlenné kapely. Za zvuků úderného nástupu náhle začali sypat. I think we'll never change and our hearts will always separate. Hrdlo i jazyk mi vibrují, pomalu je s ostatními doprovázím a oči se mi blyští slzami. Když se rozhlížím kolem, nejsem v tom sám. A pak najednou přichází ta část, na kterou celou dobu čekám. Leave it unspoken, leave it unspoken, leave it unspoken, leave it unspoken now.Po zádech mi přejede mráz, nakrátko mi do očí zase vyhrknou drobný slzičky radosti a já se cítím nevyjádřitelně křehce. Obrovský aplaus. Jestli jsem si na začátku myslel, že Unspoken je úplně jasná závěrečná píseň, Hurts mi dokázali, že je to naprosto přesná úvodní drásačka nervových zakončení.


Poté přichází nejsilnější nával energie. The rain's going to follow you wherever you go, the clouds go black and the thunder rolls and I see lightning, I see lightning. Theo na pódiu rozpoutal totální bouři emocí, která mě zasáhla přímo do hrudi a neustále gradovala a zesilovala. Při každém zadunění, při každé takové gradaci, při všem, co člověku evokuje sílu dovedl Theo provést patřičné gesto, správný pohyb, konkrétní škubnutí těla, které jenom stříbrnou čaroupodtrhne, jak moc si to užívá a jak upřímně jde všechno ze srdce.

Don't let go. Never give up, it's such a wonderful life. [video] Cítil jsem, jak se celý Music Bar urval a zachvěl, protože každý, komu na rtech zůstala aspoň poslední dvě slova z refrénu, věřil tomu, že život je opravdu nádherný a neměli by se ničeho vzdávat. I kdyby si to měl každý myslet jenom nějaké ty čtyři minuty, důležité bylo, že všichni si snad nějak telepaticky přenášeli tu stejnou zprávu: Happiness. To byla také další písnička v pořadí a zároveň první, kterou jsem slyšel úplně poprvé.

Myslím, že se tento podivný nemusím bát bez ostýchání nazvat jako "Mňága a Žďorp úkazem". Možná si ještě pamatujete, jak jsem prý údajně na loňském Rock for People vypil až moc piv a vodky s džusem a pak jsem odzpíval valnou část celého koncertu Mňágy, aniž bych je kdy dřív poslouchal a jejich texty znal. Takhle mi to aspoň říkal Fluf, já sám nevím. Tehdy jsem byl opilej, Hurts to ve mně ale dovedli vyvolat i bez jediné kapky alkoholu, náhle se pro mě nestal žádný problém odzpívat téměř doslovně Blood, Tears & Gold, následující Evelyn a svatou trojici zakončující tématická Loveless nights, they seem so long. I know that I'll hold you someday. But till you come back where you belong, it's just another lonely Sunday. Epické. [video]

Měl bych se možná považovat za pravého fanouška, když mi byla neznámá i další píseň, kterou zpívali, a sice Mother Nature. O to víc jsem si ji užil. O to víc radosti mi protékalo žilami. O to víc jsem si přál, aby to nikdy neskončilo. Jenže muselo. Sladká Verona, žhnoucí Devotion, třetí neznámá Confide in me, mocná Illuminated a pak slavná Stay [video s kousky mého vlastního nefalšovaného zpěvu v tóninách "OMG" a "STFU"] na konec celé parády.

We say goodbye in the pouring rain and I break down as you walk away. Stay! Stay! 'Cause all my life I felt this way but I could never find the words to say: Stay! Stay!

Chápete to, ne? Hurts se loučí a přesně popisují, co se stane. I broke down as they walked away. Stay! Stay! Celých těch úžasných šedesát minut v lidech probouzeli pocity, o kterých věděli, že je mají, ale báli se je vyjádřit. Stay! Stay! A pak už jen poslední přídavek. Better than love. A pak odešli.

Kdo Hurts znal a zná a vnímá jejich hudbu a texty, , co dovedou s člověkem udělat. Kdo ale byl na jejich vystoupení, ten to navíc zaručeně i cítí, jak je jejich tvorba mocná, jak jí Theo, Adam i celá kapela vládnou svojí mocno rukou, jak ji dovedou prožít, jak si ji dovedou užít, jak ji dokážou předat a nakolik dovedou všechny během jednoho momentu vyždímat a zároveň naplnit srdce každého vlastními nepopsatelnými algoritmy ekvivalence štěstí.


Je zvláštní, jak někdo, kdo nazve své album Happiness, vystupuje na scéně v pohřebním oděvu, do davů rozhazuje bílé růže a jeho hudba je přitom vlastně smutná dokáže rozvířit kolem sebe tolik pozitivní energie a lásky. Po skončení koncertu si nepřipadáte zlomení z toho, co jste zažili, ale zlomení z toho, že už všechno skončilo a vy se nemůžete jen tak vrátit. Přitom ale víte, jak skvěle vám je, že jejich hebká a nenucená hudba vám pohladila duši a vracíte se domů v obalu klidu a radosti, cestami mimo realitu. Hurts byli v několika slovech: precizní, ždímaví, silní, drásaví, jemní, nezlomní a hlavně upřímní. K dokonalosti jim chybělo jenom jedno - druhý přídavek.

Na jejich koncertu nikdo neumřel. Naopak - znovu se narodil. Už je mi jasné, co je na Music Baru tak skvělého. To, že je "malý" znamenalo pro Hurts a všechny ostatní kolem jen jedno - čím komornější, tím úžasnější. Vsadím se, že Hurts na Sázavafestu nebudou takoví. Hurts nejsou Muse. Jsou lepší.

And it feels better then love.

Děkuji.

(videa na YouTube k písním Wonderful Life, Sunday a Stay postupně nahrávám a objeví se zde)

8 komentářů:

  1. Krásně jsi to napsal. Vážně že jo! O to víc lituju, že mi to lupení zmizelo pod nosem tak rychle.

    OdpovědětVymazat
  2. A Hurts Ti nezněli jako kopírka něčeho co už tu dávno bylo? :) Myslím si, že rara mají image naprosto související s jejich hudbou, nevypadají že by si hráli na něco a už vůbec mi nepřijde, málo rockoví, indie, alternativní to je skvělý popis. Myslím si že ses tak moc těšil na Hurts až jsi zbytečně shodil předkapelu a udělal z ní zmiňované charlie straight, kteří se tak moc snaží vše kopírovat, aby to vypadalo autenticky až je to úplně trapné. Respektuji názor, jen si myslím že si tam některé věci lehce protiřečí. Rara jsem měl možnost několikrát vidět a prostě role předskokanů není jednoduchá přesně v tomto, lidi chtějí hlavní band a je jim jedno co a jak tam zahraje a je a velmi rychle odsoudí. :) jinak hezky psané a neber to jako navážení se do tebe, jen si myslím že rara jsou zorvna jedna z kapel co by se tu měla podpořit v čechách a ne shazovat. Když se zamyslíš málokdo tu je schopný dělat něco jako oni, být svůj, originální, dobře znít a držet si svůj ksicht.. toť můj názor na věc. měj se

    OdpovědětVymazat
  3. Jasně, já chápu, že Rara Avis se někomu určitě líbí a někomu zase nelíbí. Mně se zrovna nelíbilo jejich podání, i když si sám sebe dovedu představit, že je poslouchám. Když jsi mluvil(a) o tom, že se člověk moc těší na ten hlavní nášup, myslím, že to zrovna není můj případ, protože už se mi stalo, že jsem si kolikrát užil předkapelu úplně stejně jako tu "hlavní" :) Rara Avis byli navíc i na loňským RFP a už ani tam mi moc neutkvěli v paměti, proto je hodnotím takto :) A abych to uvedl na pravou míru, co se Charlie Straight týče, já je mám rád, ale nemyslím si, že jsou kdovíjak božští. Rozhodně se mi ale líbí víc než Rara Avis ;)

    OdpovědětVymazat
  4. V tom vyctu pozitiv si zapomnel jeste na jedno sice nepodstatne, ale velice dulezite. Ze ac je Lucerna prakticky 6 dni v tydnu beznadejne zahulena, prani Hurts ten vecer nekourit bylo vyslyseno az na par vyjimek perfektne. Sice to atmosfere nijak nepomahalo, ale me to koncert rozhodne zprijemnilo.

    OdpovědětVymazat
  5. S tím nezbývá, než souhlasit :)

    OdpovědětVymazat
  6. absolutně se vším souhlasím, máme stejné pocity a dojmy :))

    OdpovědětVymazat
  7. Tito angličtí distingovaní pánové přesně vědi, jak dělat hudbu a jak zaručit publiku maximální možný zážitek a krásné myšlenky ještě na hodně dlouho.Byl to (asi na dlouho) nejlepší koncert, pevně doufám, že se bude ještě opakovat.Koncert měl perfektní atmosféru, trochu toho erotického nádechu, hodně kvalitní hudby a hlavně nesčetně prožitků.Bravo.Znovu, prosím.(perfektní článek, nemá někdo kontakt na autora, pokud by mu to tedy nevadilo?)

    OdpovědětVymazat
  8. Tak autorovi by to určitě nevadilo, stačí e-mail iHyik13@gmail.com? :)

    OdpovědětVymazat