Přežil jsem. To je první a asi taky to jediné, co mě právě teď napadlo, když jsem se osprchoval, lehl na gauč a zapnul notebook. Letošní Rock for People byl pro mě hlavně o přežívání. S ním souvisí i letošní Prague City Festival, kde jsem prý sice údajně viděl The Hives, 30 Seconds to Mars, Support Lesbiens, Flogging Molly, Hadouken! a Gogol Bordello, zvláštní konstelace hvězd mi ale nějak zabraňuje v tom psát o koncertech, na které jsem jakoby zapomněl. I z těch útržků ale moc dobře vím, že nejvíc jsem se zpotil na Hadoukenech, nejlepší show předvedli The Hives a na 30STM jsem svým zpěvem naštval strašně moc lidí. Očividně jsem si PCF tedy užil. Vlastně přežil.
PÁTEK
Přijeli jsme do Hradce Králové už v pátek, kdy se otevíral kemp. Tradičně už získávám pocit, že naše skupina si veze vždycky nejvíc zásob a dalších vychytávek (altány, grily, kempingové židličky a stolky, ... viz fotka), které tam ale obvykle uvede do takového stavu, že si je už zpátky radši neodveze. Jak ostatně prohlásila úklidová četa festivalu pod krycím jménem EKO TÝM: "Tak tohle fakt uklízet nebudeme." Já bych to taky neuklízel. Krom toho, že jsme tedy v pátek vytvořili v našem malém kempu uprostřed kempu humusové podloží, na kterém za sto let bude růst fosforeskující žito, povedlo se mi dokonce dostat do takového rozpoložení mysli, že jsem pobíhal po všech možných cizích stanech, do některých dokonce lezl, a prováděl pasovou kontrolu. Vrátil jsem se v pořádku a živý, takže jsem snad nikoho nenaštval.
SOBOTA
Vraťme se ale k muzice, o tu jde přece na RFP především, že ano. V sobotu jsem tedy zašel na Imodium, kteří na Talent & Jam Stage otevírali festival. Poslechl jsem si asi tři písničky, než mi zavolal Fluf, že s Martaskou čekají před stanovým městečkem, a chtějí vědět, kde stanuju, aby se k nám mohli přikolíkovat. I za ty tři písničky jsem ale nucen uznat, že Imodium otevřeli za takových 7/10.
Druhou kapelou, kterou jsem poctil svou návštěvou na Evropa 2 Stage - což bylo ono vyzdvihované modré šapitó - byli listopadoví November 2nd. Znal jsem od nich jenom písničku Tomcat Blues a u toho to taky zůstane. 5/10.
Odpolední seanci s pivem a ginem jsme pak hrdinně zakončili s děvkama. The Prostitutes se stali první dobře navzučenou kapelou v šapitó Evropy 2. Famózní koncert, famózní atmosféra, famózně zpocený záda, vyskákaný nohy, vymávaný ruce a vyřvaný mandle. 9/10.
Největší pecka ale teprve měla přijít - U2 revival na Showcase Stage naprosto rozsekal všechny hodnoty, které U2 získali během svých let. Se svou verzí City of Blinding Lights začali dobře, tornádo Vertigo už je ale trochu smetlo a po skončení I'll Go Crazy If I Don't Go Crazy Tonight jsem opravdu málem zešílel a pro jistotu odešel, zanechaje po sobě odér známky 3/10.
Největší festivalová facka na mě čekala o něco později v přeplněné Evropa 2 Stage, kde Ondřej Hejma se Žlutým psem tak neuvěřitelně zabíjel a nakládal, že příští rok rozhodně nepřijdu jenom na tu poslední písničku, ať už bude jakkoliv Sametová. Nikoliv jejich koncert, ale onu píseň hodnotím známkou 9/10.
Euforie dlouho netrvala. S Martaskou jsme tak tak přežili a proklimbali koncert Xindla X. Ten kluk už je ztracenej, to mi věřte. Akustiku vyměnil za elektrobeaty a originalitu svých textů už jenom utápí v efektech. Ondro Ládku, Hejma ti to natřel. Míval jsem tě rád, ale kdyby ses někdy vrátil do klasiky Návodu ke čtení manuálu, mohl bych možná přimhouřit oči a dělat, jakože se nic nestalo. 5/10.
Když už jsem si myslel, že na mě přišla únava, vyvedl mě z omylu nějaký alkoholický nápoj, který moji nervovou soustavu nakopl natolik, že jsem se s Ondrou a Adamem vydal do nonstop hospůdky před areálem. Po cestě se k nám připojila i slečna Pája z Brna, kterou jsem ulovil na zvolání: "Udělám cokoliv za gyros!" Gyros neměla, ale na pivo s náma zašla. A na oldies disco do čtyř do rána taky. Tam jsem se naučil pravý význam slova pogo. Představte si situaci, když kluk, který měří metr sedmdesát napálí do dvoumetrového medvěda s bojovným výkřikem: "POGO!" a medvěd ho během sekundy usadí obranným zvoláním: "Naser si!" a na ta slova malého chlapce vzal a odhodil dva metry od sebe. Chlapec spadl na kolena, chvíli pád rozdýchával, poté vstal a s úsměvem si šel s medvědem plácnout s pobaveným: "Si zabil!".
NEDĚLE
Oficiálně první festivalový den. Začala ho Debbie, jejíž krásný hlas se linul ze Staropramen Cool Stage snad po celém areálu. Bohužel i když si moc přála aby sunshine comes to town, nedařilo se a bylo pořád stejně hnusně. 7/10.
Svou pověst si toho odpoledne vydobyla Evropa 2 Stage jako opravdu ta nejhůř nazvučená stage všech dob. Koncert Title Fight jsem musel opustit po první písničce, zpěváku mikrofónovou elfštinu zazděnou duněním bicích a kytar opravdu neovládám. Je to škoda, na CD to byli kluci šikovní - a za to dostanou body útěchy: 4/10.
Kulturní vsuvka z T&J Stage: Psychedelická formace Luno hrála přesně tak úchylně, jak jsem čekal. 6/10.
Z malé Velké Británie přijela Kate Nash s drze namalovanými rty, ladygagaovským outfitem a svým ječákem, který jsem naživo dokázal poslouchat jenom třicet minut. Byla dobrá, nebyla špatná, byla to prostě zlobivá holka, která umí zpívat, ale po půl hodině jsem málem dostal obrnu ušního bubínku a hlavně kvůli totálně znuděnému publiku v předních řadách jsem zahájil taktiku úprku. 7/10 hlavně za to, že jsi na pódiu vypadala kouzelně.
Možná největším překvapením festivalu a neděle minimálně byli Paramore. Když jsem před půl rokem zjistil, že vlastně nemám rád jejich hudbu, ale jenom jejich zpěvačku Hayley Williams, přestal jsem je úplně poslouchat, protože je to taková cédéčková nuda. Živé vystoupení bylo ale natolik živé (čti energické) a procítěné, že jsem Hayley s oranžovými vlasy věřil, jak moc si to užívá a jak moc do toho chce dát. Odešel jsem ale chvíli před koncem, abych si zajistil dobrá místa na největší masakr festivalu. 9/10.
Procpat se do první řady na The Qemists byl možná nejhorší nápad všech dob. Hudba je to skvělá, ale tak brutální pogo jsem nemohl se svou výškou, brýlemi a příruční taštičkou ustát. Rychlá smrt přišla po dvou písních a já ten loket v lebce a kopanec do žeber cítil ještě hodinu poté, co jsem opustil vydýchané šapitó a otřesený odešel do kempu. Od té doby si navíc skoro nic nepamatuju. Z povídání jsem se pak ale dozvěděl tak bláznivé věci, že mě vážně mrzí, že o nich nevím. Do stanu mě odvedl Fluf někdy o půl čtvrté a až budete chtít někdy vědět, jak moc epická nedělní noc se odehrála, pozvěte ho na pivo, on vám to rád poví. Každopádně The Qemists super. Vydržet tam o něco déle, nejspíš bych umřel v kotli nebo se utancoval k smrti. 8/10.
PONDĚLÍ
Začátek nového týdne jsem chtěl využít k tomu, abych viděl co nejvíc kapel v jednom dni. Prošvihl jsem Discoballs a From Our Hands, protože mi po nedělní jízdě nebylo do skoku, zato jsem ale podruhé v životě viděl Pipes & Pints, kteří na festival doslova přinesli slunce. 8/10.
Hned po nich zabíjeli Your Demise. Na YouTube zněli o dost líp, ale aspoň jsem mohl z kopce pozorovat největší mosh pit / circle of death všech dob. V monstrózním kruhu dokonce byli i takoví šílenci, kteří jezdili na koloběžkách. Brutá-á-á-á-lní. Na mě však až přespříliš. 5/10.
Právě kvůli moc tvrdým Your Demise jsem odešel na The Roads. A teď jak jen to říct? Je to složité: hrají dobře, ale je to takový slabý indie pro holky, trošku plošší kopie Charlie Straight a vůbec, řeknu to ještě jinak: Za rok se od indie oddělí specifický hudební styl, který se bude jmenovat skinny-jeans. Budou tam hrát Charlie Straight a The Roads, v kotli budou pařit holky a mladší osmnácti let. Bude to dobrý, hezký, pohodový, ale bude to víc o tom, jak se u toho hraní vypadá, nikoliv o tom, jak vypadá to, když se hraje. 7/10.
Hned vedle pak začala hrát slovenská kapela Talkshow. Dokonce i Fluf mi potvrdil, že moje přirovnání "jsou to takoví slovenští Sunshine" není úplně mimo a fakticky tak zní. Takže 7/10 a nahrajte nějaký Victimy a Top! Top!-y, kluci, ať jste slavnější.
Náhle přišlo něco neuvěřitelného. Byl to koncert White Lies, který byl tak neskutečně úchvatný, až se mi tajil dech. Možná za to mohla ta dvě pivka, možná to sluníčko, možná ta muzika, možná zpěvákův úsměv a vystupování, pravděpodobně za to ale mohlo všechno dohromady, protože tety a hudba, kterou White Lies tvoří je v živém provedení tak neuvěřitelně optimistická, až se člověku chce radostí plakat. Příště si je musím najít někde v klubu, tam by totiž působili úplně nejlíp. 10/10 pro nejlepší koncert festivalu.
Místo Levellers jsem raději počkal v kotli, který čekal na The Wombats. Prorokoval jsem jim, že se postarají o největší party tohoto roku, bohužel jsem se ale tak moc těšil, až jsem se přetěšil. Wombats byli zábavní a pařili dobře, na mě to ale nějak nestačilo. 7/10 a zamáčknutá slza.
Po britské invazi jsem pak na vlastní kůži poznal, jak chutná dvojité zklamání. Místo Keleho, který prý byl tak skvělý, že ani nešlo poznat, jak otřesně zní v E2 šapitó skoro každý koncert, jsem stál s praštěnýma fankynkama My Chemical Romance kousek od pódia. To čekání bylo asi na celém koncertě MCR to nejzábavnější. "Uhni s tou posranou kamerou, neuvidím na Franka! Naser si kokote a jdi s tou kamerou do prdele!" - "Kterej kokot mě polil pivem?!" (reakce na to, když někde vyhodil do vzduchu kelímek s pivem a na každého dopadlo pár kapek) - "Byla jsem na MCR pětkrát, takže vím, že tady se taky nebude pogovat!" - "Pozor, mám okovaný boty, až ti šlápnu na nohu, bude to bolet, jsem fakt nebezpečná!" (bylo jí tak šestnáct) - "Frank má vkus na svoje zvukaře." - a podobný kraviny, který tyhle nebezpečný holky valily pořád dokola jedna přes druhou a já se mohl potrhat smíchy, jaký to byly kravky. Když ale pak začali MCR hrát, nejlepší byla Na Na Na, pak dvakrát vypadl zvuk, takže vystoupení poněkud ztratilo na účinku a následně se mezi ty nejnebezpečnější fanynky probojovalo asi šest totálně zfetovaných jedinců, kteří rozráželi všechny lokty a kopanci, což fanynky neunesly a strašně vřeštěly. Mě osobně to ale taky štvalo, cítit všechny ty lokty v zádech fakt nebylo nic příjemného. Šest vysmažených debilů a minimální show ze strany MCR mě pak zahnala pryč z kotle a zbytek koncertu už jsem jenom prostál bokem a litoval, že jsem neviděl Keleho. My Chemical Romance byli dobří. Bohužel JENOM dobří, nic víc. 7/10.
Dobří byli i kluci z Asian Dub Foundation, na stupnici zábavy možná o kousek výš než jim předcházející MCR. A k nim vztahující se vtípek: "Při koncertě ADF byl zavřený stánek s čínskýma nudlema, protože kuchaři místo vařeček vzali do ruky mikrofony." taky není nejhorší, no ne? 7/10.
Chuť jsem si spravil konečně až na Bright Eyes. Nedostalo se mi bohužel žádných pomalých kytarovek, ocenil jsem ale konečně tribuny k sednutí, o kterých jsem dřív prohlašoval, že si na ně může sednout jenom idiot. Trochu jsem se pospal, trochu usmíval, přesto jsem se ale konečně hezky bavil. 8/10.
Když jsem pak jenom krátce prošel kolem stage, kde hráli Primus, rychle jsem zase odešel. 4/10. So called music.
ÚTERÝ
Vzhledem k tomu, že už u psaní usínám, budu velice stručný. Poslední den jsem byl vyčerpaný jak prase. Sice konečně hezky svítilo slunce a bylo vedro, tohle počasí ale naprosto podkoplo nohy dvouapůlhodinovému kino-koncertu Kryštofů, který byl sice krásný a klipy, které se vždy střídaly s hudbou, byly skutečně zajímavé, vydýchanou Evropa 2 Stage ale jednoduše nešlo, než opustit a trošku posmutněle koukat, jak z Kryštofů odchází čím dál víc lidí. Škoda kluci, tohle mě mrzí. 6/10.
Lus3 byla divně znějící, divně oblečená a divně divná. Kdyby hrála ve dvanáct večer na nějaké afterparty, slušelo by jí to mnohem víc. 6/10.
Destine dokázali, že už jsou na tu muziku staří a české publikum je skoro vůbec nezná. Taky potvrdili to, že mají jenom jednu hitovku a rozproudit to neumí. Ostrouhejte Blink-182 a přidejte pórek. 6/10.
Po všech těch šestkách se konečně usmála osmička pro skvělé vystoupení Anberlin. Sice jsem byl tak unavený, že jsem jenom rezignovaně seděl na kopci a houpal se do rytmu, i tak jsem si je ale náramně užil po všech stránkách. 8/10 nejspíš kvůli té mé náladě.
Na chvilku jsem se zastavil i na Charlie Straight, které jsem už komentoval u The Roads. Charlie Straight jsou tak strašně nečeští, že jsou právě čeští až hanba a já už jsem se té jejich polívky přejedl. 6/10 kluci, už mě fakt neberete.
Na mojí znuděnosti a vyčerpanosti pak ztroskotala i kocábka Jimmy Eat World, na kterých jsem prostě neobjevil nic, co by mě mohlo snad někdy bavit. 5/10.
Pronudil jsem se dokonce i vystoupením Tokyo Ska Paradise, který sice bylo výborný a ne až tak moc skáčkový jako třeba Sto Zvířat (no vidíte, byl jsem na Sto Zvířat, to byla taky kravina: 4/10) nebo Ska-P (ti jsou zase ale skvělí!). Vlastně to bylo takový úplně jiný skáčko, dobrý skáčko, ale byla mi zima a chtělo se mi spát. 6/10.
Abych si nezkazil poslední večer, oplakal jsem koncert Beatsteaks a šel vychlastat do kempu s Flufem a Martaskou dvě vodky s džusem. Kvůli té druhé vodce jsem zazdil i The Streets, o to víc mi pak ale stoupla nálada a s Flufem jsme se nejvíc vyřádili na naprosto totálně nejluxusněji božským Pendulum, který rozsekalo atmosféru i atomsféru na malinkatý fotony svítící energií. Takhle si představuju taneční muziku a páteční diskotéku! 10/10.
Kvůli rodinným problémům jsem pak s Flufem poslechl Digitalism jenom z hangáru, když jsme šli na pivko a následně se pokoušeli přes ochranku pronést krigl staropramenu dvanáctky. První pokus ochranka zastavila, druhý se už povedl, bohužel Flufovi sklinka spadla tak po padesáti metrech na zem, takže máme prostě smůlu. Ostatně už stejně zavírali areál a moje vodková radost vyprchala pryč, takže jsem šel spát a poslouchal, jak kolem mě lidi rozmlátili židle, altány a celkově jsem měl pocit, že nám stanem proletí kovová tyč a probodne mi stehno.
Celková rekapitulace? Tenhle rok (for Poeple) byl jiný než ty dva ostatní. Jednak kvůli počasí, pak taky kvůli lidem a kvůli muzice. Paradoxně jsem toho asi vypil nejvíc v historii alkoholu, přesto jsem ale viděl nejvíc kapel (31). Původně jsem si plánoval kapel 41, takže myslím, že letos jsem splnil očekávání na jedničku s mínusem.
Byl to festival nových shledání - poznal jsem moji oblíbenou twitteristku Elisx a občasnou čtenářku blogu Skuli.
Byl to festival zážitků, o kterých se nemluví - propařili jsme tolik nocí a udělali tolik kravin, že se to ani nehodí říkat veřejně, protože by mě už pak nikdo nikdy nemohl brát vážně.
Byl to festival zvláštního rozpoložení - únava přicházela mnohem dřív než obvykle.
Byl to festival menších kapel - ty obecně možná pobavily publikum víc než ty velké.
Byl to festival zesměšňování Rytmusa - si zabil, za to ťa uznávám, to si vychytal - ale aj dojebal, topánky lujvitonové, diamantové brajtlingy a já nevím co všechno, tyhle pitomý hlášky ale zněly festivalem celých šest dní.
Byl to festival ginu s tonicem a točené sodovky - ať už mluvíme o malinovce nebo točeném staropramenu cool lemon, který byl točení nejlepší na světě, na rozdíl od jeho plechovkové verze.
Byl to festival změn - nejenom úmorné vedro, ale i tradiční rituály jako vypít láhev piva značky Dragoun (největší a nejlevnější kentus), vykoupat se v Labi a jít na kulečník, nic z toho jsme letos nezažili.
Byl to ale hlavně parádní festival. Ostatně jako už každý rok. A teď dobrou noc, odcházím do stavu třídenní hibernace.
Příspěvky
