sobota 16. července 2011

Jsem vesnickým nositelem slova českého

Po osmnácti letech života je to trochu zvláštní vstávat každý týden šest dní v kuse dřív, než všichni ostatní členové rodiny. Uhodilo ale osmnáct, už jsem dospělý. Už nějaký ten pátek umím vstát ve čtyři ráno (pokud teda tou dobou nejsem ještě vzhůru) a naládovat se penicilinem. Už nějaký ten pátek taky můžu řídit auto, což vlastně není jen tak "nějaký" pátek, jsou to zatím přesně "dva" pátky. Teď jsem se naučil nový kousek - vstanu v šest ráno, dům ještě spí, krajina se probouzí, ptáčci šveholí, sluníčko už je na své pouti oblohou a já to všechno stejně ignoruju, protože si pustím do sluchátek Anberlin (nejlepší kapela posledních dní, na to nezapomínejte!), popadnu denní tisk, jehož předplatné roznáším ráno co ráno dychtivým čtenářům, kteří jsou žádostivi každého článku. Už se z toho pomalu stává rituál, já dokonce vidím, že trochu hubnu, kondička se taky zvyšuje, protože já u toho, drazí přátelé, nepřetržitě běhám! Od pondělí do čtvrtka si osm minut běžím s pěti novinami svých 1,5 kilometru, v pátek pak se čtyřiceti novinami jezdím dokonce hodinu i na kole, a v sobotu, jako kupříkladu dnes, běhám přesně 11 minut 2 kilometry s osmi novinami. Nejenom, že něco dělám pro své tělo, vzdělávám také prostý lid, který tou dobou buď chrápe anebo má noční.

Jsem novodobý Josef Dobrovský, šiřitel slova, národní obrozenec. Jsem ochránce češtiny a pozvedávám procento národní gramotnosti a vzdělanosti. Jsem Mojžíšem, Mirkem Dušínem. Ráno co ráno se vydávám do propletených uliček našich malých Stínadel vstříc malým i Velkým Vontům, schovávám se před Amazonkami a poslouchám u toho kvalitní muziku. Jsem prostě príma kluk, dobrá partie a šikulka.

Svoji schopnost vstát poslušně v šest ráno jsem dokonce dovedl k takové dokonalosti, že už to zvládám i s kocovinou (což činí asi nějakých ... ehm 40% všech výběhů?) - a je to nový lék na bolavou hlavu a ukňourané břicho. Pročistit si hlavu, proběhnout se (pokud není kocovina až tak silná, že zvládnu jenom pomalu přešlapovat v žabkách a myslet si cosi o prdeli). No je to bájo!

Teď mám před sebou od sedmi hodin celý den a můžu se věnovat další bohulibé činnosti. Můžu třeba vyšívat krajky, plést svetry pro Armádu spásy, okopávat zahrádku nebo vodit babičky s nákupem přes silnici. No je to prostě rutina, nic víc. Mrzí mě jenom, že nebydlím někde na maloměstě, kde se lidi až tak moc neznají. Byl bych takový ten "chlápek, co každé ráno běhá a roznáší noviny". Neměl bych jméno, měl bych svoji vlastní větu! Strašně bych chtěl být chlápek, co každé ráno běhá a roznáší noviny. Ne, že bych jím nebyl, ale říkat si tak můžu jenom ve vlastní hlavě. Budu se muset přestěhovat do Stars Hollow, tam lidi takové přezdívky dostávají. Ale to už je úplně jiný příběh, úplně jiné postavy a úplně jiná Gilmorova děvčata.

Ale upřímně - je to přece Vyškovský Deník. Tak k čemu ta nabubřelost? Občas se bojím, že si ty noviny lidi spletou s letákem z Penny, co ve schránce někdy mívají. Ale už bych měl přestat pomlouvat, až jednou budu potřebovat zaměstnat, tohle by mi asi moc nepřidalo.

Dobré ráno, čtenáři!

1 komentář: