Hlasovat v anketách můžete jak chcete, stejně budu na sračky

Když jsem se v létě poprvé seznámil s alkoholem, bylo to rande bez jediné chybičky a nemohl jsem si stěžovat. A teď, když se svými přáteli - chlastacími veterány - objevuju taje stavu opilosti, je logické, že letos nevynechám tu největší (a zároveň poslední) oslavu roku. Zeptal jsem se vás, jak moc si mám tento den užít, kolik toho vypít, jak moc se zbořit a historicky znemožnit. A byl jsem docela překvapen.

3 z vás mi přejou, abychom se spolu seznámili na záchytce, na znamení bratrství si navzájem pozvraceli trika (pokud je v té době ještě budeme mít na sobě), na ruce si lihovkou napsali telefonní čísla a pak si zas na rok zmizeli ze života. Ještě, že těch škodolibých je tak málo, abych si vás nepodal! Jsem ještě mladej na to, abych si prohlíd sanitku zevnitř.

Další směšný extrém zahrnuje těch 7 zoufalců, kteří mi radí, abych nepil. Když teda uznám, že jeden z těch sedmi je Karel Nešpor Csc., je tu furt šest naprosto pitomých lidí. Ale jestli vám vyhovuje čumět celej večer na televizi a pít džus, pak nejste jenom pitomí, ale taky přizdisráči. A co nejhůř, naivní.

Abych si prý dal jen trochu, opil se jen do nálady, to mi přeje 16 z vás. Musím říct, že vy jste dobří přátelé, vaše e-mailové adresy si z adresáře nesmažu, nechám si vás tam a určitě vás někdy kontaktuju, ale k vašim jménům si stejně napíšu takový malý velký enko, jakože jste pořád strašně naivní.

Zbylých 18 z těch 44 hlasujících frendíků jsou realisti tělem i duší, na nic si nehrají, prostě to tam sázej jak ředkvičky do záhonků a budou tam dneska večer někde se mnou a navzájem se budem podpírat při zvracení, přátelsky si vypomůžeme u pisoárů a vůbec, budem prostě bráchové a ségry první kategorie.

Ještě jsem vám chtěl něco říct. Stáhněte si 30 Seconds To Mars - This is War (mám na mysli album) a poslechněte si Closer to the Edge a Vox Populi. Do toho nějak vecpěte Foo Fighters - The Pretender a přimyslete si velkou gorilu. Takhle nějak bych mohl dneska vypadat.

Druhý vzkaz je směřovaný těm neustálým facebookovým emařům, kteří zakládají skupiny "Tento rok na silvestra budu bez holky/kluka" a taky těm, kteří se do nich přidávaj. Že jste celej rok sami, to byste si spíš místo toho neustálýho bulení mohli zvyknout. Já jsem sám šestnáct let a neřvu jak pardál. Ne, že by mě to ale zrovna bylo nějak volný, to ne.

Třetí vzkaz je vyloženě sumarizační. 10-12 lidí. 13 flašek. 2 kastly piva. 1 barák. Uzavíraj se sázky. Kdo z těch 10-12ti lidí přežije? Kolik z těch 13 flašek zůstane nedopitých? V kolik hodin zmizí oba kastly z povrchu zemského? Přijedou hasiči už dneska anebo až zítra?

Prostě nebrečte, jenom se smějte, serte na pravidla a čtěte můj blog. Tak zní má poslední slova pro rok 2009.

Agitka: "Být hrdý"

Teď si pročítám, co všechno bude naši republiku zastupovat v Číně na EXPO 2010 a řekl jsem si, že něco bych taky moh utrousit do éteru. Protože nechápu, jak zemi, jejíž vědci dali světu tryskový stav, mikrovlnou troubu, kontaktní čočky, lék na průvodní nemoci AIDS nebo lodní šroub, může někdo považovat stále za méněcennou. Čtu si tady třeba: "Česká škola je uznávaný vzor pro filmaře od Asie po Ameriku" nebo "Milan Kundera - Nejpřekládanější autor současnosti", "Secese - po Alfonsi Muchovi je pojmenován celý styl", "Pražský hrad - největší hradní komplex svého druhu na světě", "Karlovy Vary, M. a F. Lázně, světově uznávaný lázeňský trojúhelník", "Český Krumlov - jedno z nejzachovalejších historických měst Evropy", "Lednicko-Valtický areál - nejrozsáhlejší umělý park v Evropě", "První keramika a první tkaniny na světě objeveny ve Věstonicích", "České pivo, hokej, Jarmila Kratochvílová, design skla". A když k tomu dáte Vambereckou krajku, korunovační klenoty, kubismus a Járu Cimrmana, musí vám přijít, že aspoň něčím se můžem chlubit. Já jsem hrdý na to, že jsem Čech (Moravák), ale když někdo řekne, že v téhle zemi, která vlastně nikdy nic nedokázala, žít nechce (a že takovejch lidí je), nacpu mu tu přílohu novin, ze které jsem čerpal, rovnou do chřtánu.

Zůstávám fosilní

Když jsem si z návalu nudy projížděl starý blogy, objevil jsem tam kolem osmi miliard gramatickejch chyb, větnejch nesmyslů a nedokončených myšlenek. Zjistil jsem, že některý blogy úplně postrádaj návzanost a veškerá snaha o sjednocení tématu do velké kupy písmen přijde nazmar. Píšu s překlepama, píšu hovadiny, to, co napíšu, si po sobě zásadně nečtu, věřím jim totiž, arogantně si o tom myslím, že je to buď dobrý anebo hrozný, v žádným případě to nehodlám přepisovat. Takhle vzniká umění, sráči, nebudu to leštit na mramor, předhazuju vám tyhle nevybroušený diamanty, protože takhle se do toho otisknu. Serou mě tyhle perfektní větný skladby, haha-chytrý metafory nebo sinusovky, precizní zápisy s kostrou. To jenom, abyste si nemyslel, že jsem hňup. Nemůžete si to myslet, vy to prostě víte.

Zamilovat se je tak lehké

Osudové dívky číhají všude, vlastně úplně všude. Číhají i tam, kde je nečekáme. Jsou to třeba blondýnky na houpačkách, jsou to ale i tyhle krásky, který se svou oranžovou hlavou tiše vyčkávají v lídlu schovaný pod pomerančama, až je vytahám za pačesy a odvezu si je domů v nákupním vozíku vedle právě uzrátýho camembertu. Hayley je prostě kočka!

Nesem vám noviny, čtěte!

http://www.novinky.cz/vanoce/187649-sneci-se-vraci-na-stedrovecerni-tabuli-prazanu.html

Nejsou noviny, jako noviny. Některý vycházej na netu a některý zas papírově, všechny ale píšou o tom samým. Akorát jinak. Není blogger jako blogger. Já jsem jeden z nich a o Vánocích píšu jako hromady jiných bloggerů, píšu o tom samým - a přece jinak. Na těchhle Vánocích je hrubý to, že si můžete vybrat mezi novinama, mezi bloggerama, můžete si dokonce vybrat i vlastní vánoční večeři.

Že jsou v Praze ujetí, to se ví od té doby, co ji založila (k)něžná Libuše. Fluf možná drmolí něco o tom, že Brno je ještě horší, ale Fluf je z Olomouce, takže se mu ty plivance mezi oči hrozně těžko uvěří. Ale ani v Brně a ani v Olomouci určitě nejijou místo kapra šneky. I když my říkáme "nejijou" místo "nejí" či "nejedí", šnekama se fakt necpeme. Já akceptuju, když si někdo udělá na večeřu řízek, protože je alergickej na ryby, jsem v pohodě i se smaženým sýrem, když je někdo vegetarián anebo když si třeba osmaží tofu, když je někdo fakt srdcař-vegan, pochopím, když někdo nechce kapra a místo něj si uloví žraloka, kosatku nebo rejnoka, ale tyvole, kterej barbar jí na večeřu šneky (pokud vynechám menšinu Francouzů)?

Takže se prosimváspěkně vzpamatujte a udělejte si na štědrovečerní večeři něco fakt tradičního, dejte si pod talíř rybí šupina, která vám má údajně přinést do peněženky samý peníze (letos si tam pro sichr dám radši dvě), ať vám zaskočí kost v krku, protože lepší vytahovat na pohotovosti kost než lít do chřtánu glycerol, aby vám rozpustili zašprajcovanýho slimáka.

Musím jim to ale odpustit, oni za to nemůžou, že jsou z Prahy. Krásný Vánoce, drazí čtenáři.

Dvě piva, dva rumy, dva amundseny, dva čaje, dvě vodárky

Včerejší akce, na kterou jsem původně ani neměl jít, byla nejlepší za dekády let, co jsem tady na světě a otravuju vám všem život. Když se řekne pizzérka, znamená to jediné místo v Bučovicích, kde může člověk pařit do skonání, kde si může dát pizzu, kde se může opít. Je to také asi nejlepší místo, kde bořit své alkoholové hranice. Včera jsem to zbořil jak sviňa.

Možná jsem vám říkal (beztak jsem vám říkal), že moje akurátní dávka jsou dvě piva a jeden rum, potom jsem krásně v náladě, do půlnoci vystřízlivuju a domů přicházím naprosto v pohodě. Je to dost máčkovská sestava, nechat se položit jenom tímhle, to mi věřte. Bylo na čase s tím něco udělat. Normálně ta dvě piva a rum vypiju v průběhu asi tří hodin, včera jsem to do sebe kopnul v rekordní hodině a půl a jelikož ze mě měli všichni srandu, byl jsem pozván na višňovýho amundsena. Chtěli mě opít ještě víc, než jsem byl, svině, tak je to. Ale já se nezlobím. Náhodou jsem se seznámil s Knedlou, která má piercing, s Péťou, se Sárou a s Káťou, který ze mě měly ohromnou prdel, když jsem tam do nich valil svoje opilecký nabalovací frázičky. Nemoh jsem pak odmítnout pozvání na druhýho ruma, to už však znamenalo, že jsem začal mlít naprostý sračky a hned, co jsem si všiml nějakýho zamilovanýho páru u sebe, přiběhl jsem k nim a nutně jsem jim potřeboval něco sdělit. Taky mám dojem, že jsem se pokoušel sbalit Barču, která tam byla s Piňdou, což je její boyfriend, kterýho jsem záhy musel ujistit, že jsem dneska kompletně impotentní, tak ať se nebojí. Dokonce jsem v návalu vášně (spíš těch dvou rumů) nějak chtěl zkusit dát jí pořádnýho hubana, ale byl jsem zastaven a díky bohu za to, Piňda by se mnou vytřel hajzly.

Nevim, v které části večera pak přišla Lucka a dala mi tučňáka a já jsem do ní cosi valil o tom, že jsem se opil. Ani nevim, v které části večera mě Fana pozval na dalšího amundsena, v které části jsem vyšel z pizzérky, potkal tam Marky a Jirku a toužebně zvolal "Já bych kurva šukal!" a utekl na parkoviště. Páreček mě přivolal, zkoumali jsme potom, jestli má Jirka hezkej zadek a nakonec jsme neodolali Markynýmu návrhu jít si to rozdat na pánský. Tak tak jsme se tam všichni tři nacpali, přibrali pak mezi sebe ještě Aldu a ani nevim, o čem jsme mluvili, ale ke styku stopro nedošlo.

Taky vůbec nevim, v které části večera jsem se svalil do dětskýho koutku a přikryl se nějakým torzem houpacího koně, každopádně jsem ráno v mobilu našel fotku, tak se podělím:

Časový posloupnosti po mně fakt nechtějte, protože jsem stěží dokázal přečíst čas na hodinkách, ale asi bylo deset, když jsme šli s Fanou vyprovodit na bus Toma, následoval nás Houmi a Pája. Málem jsem usnul na lavce, jako obvyklel kecal hrozný nesmysly, pak od Fany dostal cenné rady do života (ale beze srandy, fakt!) a zamířil za zbytkem do nové čajovny u Tibeťana, kde jsem vyzkoušel svou první vodárku (mazec, Knedla si mě právě přidala do přátel :D Takže si mě asi pamatuje) a musím říct, že mi to nešlo ani trochu. Zůstal jsem tam vlastně jen já, Fana, Tad, Peši a Dan (!!!!!!!! 500 miles, Je to fajn !!!!!!!!) s Faňou, pak došel i Peťa. Pánské osazenstvo se mě snažilo naučit, jak si to mám vecpat do hlavy, ale jsem lamka, tak se mi to povedlo jen párkrát, obvykle jsem to obvykle šluknul jak správný jelito. Pili jsme rýžovej čaj, pak nějakej čaj s mlíkem, jedli u toho růžový linecký a kecali. Objednali jsme si Tadem a Fanou ještě jednu vodárku, protože Peši a Dan se odmítali podělit o tu svou. A pak už tak nějak vzpomínám, jak jsme utíkali na vlak.

Momentálně mě trochu bolí hlava. A jak by taky ne, po takové dvojkové noci. Sakra, teď jsem úplně zapomněl, že jsem si vlastně vyřval hlasivky, jak se tam na pizzérce furt zpívalo a tančilo, prostě jsme tam hulákali lidovky, Beatlesáky, sem tam někdo nahodil 500 miles a do toho nějaký ty Chinaski!

Mám dojem, že jsem stejnak něco zapomněl, ale všechno, co se tam stalo, si nepamatuju. Jestli se najde nějaká dobrá duše, ať se klidně svěří v komentářích, rád bych věděl, co jsem všecko vyváděl. A na Silvestra vám slibuju, že tahle hranice moc dlouho nevydrží a já ji zase zbořím. A vezmu si k tomu i foťák, ať se mi pak líp rozpomíná.

(Děkuju všem, co se na mě nevysrali, co se bavili, co pili, co mě neposlali do prdele, když jsem chtěl líbat jejich holky a taky děkuju všem, kterým jsem ještě neděkoval.)

Osmdesátiprocentní Avatar s afterparty

BACHA, JE TAM KUPA SPOILERŮ!

"Demente, počkej!" zvolal kdosi za jeho zády, zatímco se hnal podzemní koridorem, aby byl na setkání včas. Snažil se zrychlit, netušil, co ho může čekat a nehodlal pokoušet náhodu. Jeho rychlost ale nebyla tak velká, aby ho onen kdosi dohnal a chytil za rameno. Tomáš se vyděsil, ale když zvedl hlavu a podíval se nebezpečí do očí, zjistil, že je to jenom Fluf a rozesmál se. "Ty vole, já na tebe čekám u vlaku a ty se místo toho rozběhneš někam úplně pryč!" To jsem celej já, chtěl jsem být ve Vaňkovce včas. A tak jsme rukavici (19,- Kč) v rukavici (7,- Kč) zamířili k Vaňkovce. Ukázal jsem návštěvě z Olomouce Knihkupectví Do*rovský, vystáli jsme spolu frontu v Datartu, koupili si zájezd do Alexandrie, Fluf mi koupil ve špáru lemonda a v papírnictví neměli náplně do tavné pistole. Zatímco Mystik s bráchou někde v Datartu nakupovali plazmu, vydali jsme se napříč rozbouřeným Brnem a po pár minutách stanuli u Špalku. Fluf furt kouří, tak si zapálil, vevnitř jsme hned našli Hurleyho, který se snažil schovat do kostýmu chlupaté veverky a ani Sad na sebe nenechala dlouho čekat. Akorát jedinej Mystik, kterej měl lístky, furt nikde.

"No, čau, kde jsi."

"Podívej se doleva."

"Co? Kde jsi?"

"Podívej se doleva."

Hahaha. Byl vlevo. Čili jsme mohli jít na biják, šustit u něj sáčkama od brambůrek, provokovat Mystika a hltat "The Most Hypest Movie of the Year".

Avatar je hlavně strašně přeceněnej film s děsivě průhledným příběhem. Co je na něm fakt jedinečný, tak je to propracovaný celý to fantastický prostředí. Když se ale na výtvor podíváte o nice více povrchněji, zjistíte, že je to vlastně jen další ekologická agitka proti kácení pralesů a poukazuje na to, že lidi jsou fakt svině, když chtěj prachy. V první půlce (před přestávkou) se mi chvílema chtělo i spát a pořád jsem čekal na ten moment, kdy se fakt začnu bavit. Modří AvatÁři (i Na'viové) byli sice skvělí, ale to mi ani omylem nestačilo. Mířil jsem k Flufovým třem hvězdičkám a ve volných chvílích jsem pozoroval, jak se návštěva z Olomouce směje těm prakticky nejvážnějším scénám.

Po patnácti minutách...

A je tu kurva akce, exploze, výbuchy, lítání, střílení šípů, zabíjení hrdých amerických mariňáků, pálení zeleně a házení oštěpů. Matka Ejwa se taky přidala a poštvala proti lidskejm sviním i svoje kladivo-nosorožce a všecky ptáky. Bylo to fakticky strašně silný a já jsem byl děsně odvařenej, že jde jedna bitka natočit takhle krutě. A ačkoliv hlavní záporák (se Sad máme stejný názor) nechtěl umřít a kdo-ví-kdo mu pomáhal, aby mu ta nabroušená čepel neprošla skrz lebku, nakonec stejně chcípl a všechno dobře dopadlo. "Žejksuly" se vetřel mezi Na'vie, lidské plemeno se muselo spakovat a pokud nikdo z těch co neumřel, neumřel, pak tam žijí šťastně až do dnes. A já jim za to dávám adekvátní čtyři hvězdičky aka 80%. Vyhypovanej Temnej rytíř byl aspoň vyhypovanej oprávněně. A ten navíc neměl tak děsnou závěrečnou písničku, jakou stvořila Leona Lewis. Se mrknětě sami.

Následně jsme se sešli pod Špalkem, deset minut tam stáli a vymýšleli, kam se půjdem ohřát. Zavelela Sad, nahnala nás "Pod Obrazy", kde bylo plno, čili jsme to vzali do Steak Baru, kde bylo ještě plněji, proto jsme museli jít ještě kousek do Steak Baru #2. Tam jsme šťastně zakempili hned u záchodků a řešili jsme prakticky úplně všechno, až na Doktora Who, což mi přišlo hrozně divný, protože Sad, Hurley, Mystik a myslím, že i jeho brácha jsou děsní fanoušci toho seriálu a přitom o něm nepadlo ani slovo. Fakt hrozně divný. My jsme si místo toho s Flufem vymysleli svůj vlastní seriál "Ex" s českým názvem "Příhody profesora Bejvalky" a možná si ještě teď někdo myslí, že ten seriál fakt existuje. Mně stačilo jedno pivo, abych začal blbě artikulovat, druhý pivo to jenom podtrhlo. Fluf a Hurley si koupili Horký maliny se zmrzlinou, což bylo trochu gay, ale všichni jsme jim je záviděli. Diskuze pak sestávala hlavně jen ze seriálů (jsem se dozvěděl, že o Firefly se taky nikdo nechtěl bavit), filmů (jsem se dozvěděl, že jsem zase nic neviděl), hudby (jsem se dozvěděl, že můj vkus je úplně příšernej) a her (jsem se dozvěděl, že když jsem nehrál Star Wars, měl bych radši držet hubu a přikyvovat). Neustále jsem rodičům psal smsky, jak jedu vlakem a jak už jsem skoro doma a jak má vlak zpoždění, zatímco jsem se snažil něco hlučně blekotat u stolu a zapíjel to Holbou.

Krásný večer zakončil ještě krásnější běh skrz Brno do Vaňkovky pro auto, aby nám ho tam náhodou nezavřeli, rychlé rozloučení s Flufem (jsme si plácli tak dvanáctkrát), se Sad (jsem jí chtěl podat ruku, chápete to? Měli by mě za to pověsit za dřeváky do průvanu, doufám, že mi to zaváhání odpustí, nebylo v tom nic osobního, spíš jsem byl blbej) a s Hurleym alá Spockem, kterej asi chtěl stylově vyjádřit svoje sympatie k Vulkáncům, já ho ale stejně po Barneyovsku "zhigh-fiveoval". Domů jsme po silnici přijeli po půl dvanácté, kupodivu jsem ani nedostal, že jsem doma pozdě (původně jsem měl přijet do jedenácti a hlídat bráchu, naštěstí akce kvůli zimě padla a naši byli doma), Mystik přijel domů o čtyřicet minut později (normálně ta cesta trvá tak patnáct minut), což vede k jedinému závěru: Když večer sněží, jede se stěží.

A abych tomu všemu dodal horkou malinu na vršek dortu, musím se s vámi podělit i o tento výtečný film. Doktor od jezera hrochů. Zdeno, těšíme se :-*

Takhle jsem dneska vypadal

Prolog: Do matematiky se nenoste kalkulačky, můžete se potom krásně nudit.

Epilog: A třeba vám váš kamarád nageluje na hlavě tohle.

A u vás sněží?

Konečně se něco děje a já vidím první letošně-vánoční sníh. Měl jsem z něj obrovitananananánskou radost. Sněhulák z toho udělat nešel, jen co to dopadlo, tak roztálo a ani jsem si pořádně nemoh prohlídnout strukturu vločky pod mikroskopem, ale stálo to za to. Za to jedno půlminutový přeběhnutí z baráku do dílny. Je to předzvěst bílých Vánoc. Když jsem se podíval do mraků, všim jsem si, jak na mě Boží oko Binga Crosbyho spiklenecky mrklo.

Mikulášovy patálie [90%]

Když máte krásnou vzpomínku na něco z dětství a nikdy se od ní neodtrhnete a rok co rok se k ní vracíte? Mikuláš mezi ty moje vzpomínky patří, ó jéje. Jsem hrdým vlastníkem všech jeho doposud vyšlých knih a všechny jsem několikrát přelouskal tam i zpátky. Děsně se mi zalíbil ten krásný a milý humor, který z Mikuláše dokázal vygenerovat jedno z nejinspirativnějších a nejzamyšleníhodných děl mého života. Mikuláš je na jednu stranu knížka pro děti, na druhou stranu ji pochopíte, až dospějete. Z nějakého důvodu mě děsí, že jsem se chytl na Goscinnyho udičku už ve třetí třídě.

Když něco milujete a říkáte tomu kniha, je pochopitelné a obvyklé, že obvykle je to právě film, který záhy nenávidíte. Bál jsem se, že z Patálií vyleze Lapálie jak sviňa a já si zkazím svůj dětský sen o čistotě duše. Drazí přátelé, nekonalo se. Nevěřil jsem svým očím a dokonce jsem i štěstím v kině dokázal plakat.

Za co dávám tvůrcům filmu jedničku z hvězdičkou je naprosto přirozený přesun ze Sempého kreseb do reálné kresby z masa, krve, kostí, dřevotřísky a bakelitu staré-nové-stále přívětivé Franice. Postavy jsou přesnými kopiemi postaviček a nemohly být namaskovány lépe, nemohly to hrát lépe, rozhodčí vkusu Petronius fucking Arbiter by to nesvedl lépe, než castingový tým, co se postaral o tenhle stříbrný zázrak. Za autenticitu celého prostředí udílím hvězdičku první.

Hvězdička druhá je za to, že se z Mikuláše nevytratil ten jeho pověstný humor. Že jsem se smál, usmíval, došlo i na oblíbenou otázku "odejdu z domu, vrátím za dvacet let na parníku a pozvu rodiče do kina" a duch příběhu zůstal pokaždé zachován.

Třetí hvězda je za vstřícnost. Věnovat se takhle všem postavám, abychom se s nimi mohli setkat stejně často, jako v knihách, to byl mistrovský kousek. Každá postava má svůj vlastní malý příběh a každá z nich je vylíčena naprosto detailně přesně. Možná, že Albínův brácha voják se tam neobjevil, že paní Durdová taky ne a ani pana Semtele jsme si neužili o nic víc, než Mikulášovy srdnaté bábinky (stejně jde jen o takový hostující hvězdy), ale přeci jen by byl nadpozemský kousek, kdyby se do filmu dali nacpat úplně všichni. Zato tam byl Jáchym, Fridolín, Vendelín, Augustýn, Albín (počkat, byl tam Fridolín? Asi jo), Viktorýn, Celestýn i Kryšpín, prostě celá úderná banda mstitelů.

Čtvrtá hvězdička. Příběh. Kdo Mikuláše čet', ví, že nějakej ucelenej příběh tam nět. Prostě soubor povídek bez jakékoliv návaznosti. Naprosto nechápu, která chytrá hlava si takhle všechny knihy pročetla, vybrala z nich ty zásadní (až na kotrmelce a závod tatínka a pana Durdy na kole) a do rámce jednoho z nich položila na stříbrném táce na stříbrné plátno olejomalbu jak od Vinciho da a do toho všeho k sobě povolali švadlenku ze středověké Belgie, aby jim všechny jednotlivý fragmenty pospojovala krajkou. Za sebou jdoucí děj se nikde vůbec nezadrhne a i když jsem znal příběhy nazpaměť, nenásilných přechodů jsem si ani jednou nevšiml. Všechno se sebou souvisí, kolečka se nezadírají, kukačky kukají.

Vykukaly pátou hvězdičku. Ta je za drzost režiséra, že si pro sebe ukrojil takovej krajíc a popasoval se s ním jak Rocky čtverka. Ta pátá je taky za to, že mi splnili sen. I za to, že mi ukápla slza. I za to, že díky němu je teď Mikuláš ještě nesmrtelnější a Evanescence by o něm mohli nazpívat novou verzi My Immortal.

P.S.: Nechtěl jsem vám rušit požitek, takže těch stržených deset procent je za to, že ke konci je to maličko zdlouhavé a uspávací. Ale to je beztak moje chyba, páč teď dospávám čtyři měsíce ponocování a tohle mám za to, že neposlouchám maminku.

Back to Black

A Boris je zpět. V plné parádě.

Byl jsem celý rok hodný

Ráno jsem ve sklepě našel dvě flašky jelzina (jabko, višeň) a řekl jsem si, že Mikuláš by moh být letos fakt kámoš. Do sedmi večer mě nechával na vážkách a když už jsem si chtěl podřezat žíly z toho, že se na mě nebeská trojice řádsky vysrala. Ani jedné brikety nejsem hodnej a jelikož je to holý nesmysl, že bych snad tenhle rok zlobil, chystal jsem se dojít k závěru, že Bůh neexistuje a neseslal mi z nebe ani uhelnou imitaci kindrvajíčka. Jak moc jsem se mýlil.

Ty dvě kindrvajíčka jsem rychle snědl (brácha dostal mnohem lepší hračky, parchant malej!), ostatní si nechám na večer, kdy si dám Mikulášký maraton druhé řady Californication (Hank naděluje) a pak nějakej ten filmeček. A jestli si myslíte, že se tímhle dokázalo, že Bůh existuje, jste na omylu. Kdyby existoval, přibalil by do té tašky i ty dva jelziny.

Mám dvojče!

Není moc optimální, když víte, jak Váš oblíbený (nejoblíbenější) či nenáviděný ("iHyi? To je ten vyhulbrk?") blogger vypadá. Nejsem tohoto zastáncem. Ale když můj blog čtou stejně z většiny mí přátelé, asi už není co skrývat. A tak vám povím: Adam Rippl mi dnes na youtube objevil moje zřejmě dávno ztracené dvojče. Navzdory nepochybným důkazům mí rodiče ale zapírají (tohle prosím musíte číst jen s pozitivním lékařským testem na těžkou ironii) (tu minulou závorku musíte taky číst s pozitivním lékařským testem na těžkou ironii) (ty dvě předchozí závorky asi nikdo nepochopí). Ale co vy, čtenáři, co vy na to říkáte? Ten člověk, to jsem prostě celej já aji s ušima. Zajímalo by mě, jestli má taky tak chlupatou pr-avou ruku.

http://img690.imageshack.us/i/testui.jpg/ (díky patří Mystikovi)

Tak či tak, nechce se mi prostě věřit svým očím. Nejprve jsem se vyděsil, když jsem ho viděl. Pak jsem se začal smát. Potom jsem dostal depresi, když jsem si uvědomil, že se právě dívám sám na sebe a vypadám jak ten největší výmaz, výtěr, výpadek a výstřik. Ale na druhou stranu, nechtěli byste mít taky tak nadaný dvojče? Pan Muzikant.

I přesto všichni víme (vím to vlastně jenom já), kdo je mým jediným dvojčetem. Kdo to uhodne, má u mýho pseudobráchy jednu písničku. Malá nápověda: můj penis to není.

Dneska se jenom usmívám

Dneska už nedokážu napsat žádnýho vyřehtanýho smajlíka, žádnou vyzubenou žlutou potvoru. Dneska jsem si pustil Goo Goo Dolls - Iris a jsem z toho strašně naměkko. Jsem z toho úplně krásně zdevastovanej, že mě to nutí se pořád usmívat, psát jenom jakoby vzletně a hezky a mít skvělou náladu. Je to tak nádhernej pocit. Dneska se něco stane. Dneska se musí něco stát. Iris to předurčuje, je to jasný. Rve mi to plíce, jak si uvnitř prozpěvuju "And I don't want the world to see me, cause I don't think that they'd understand. When everything's made to be broken I just want you to know who I am". Je to hrozně dech a hraniceberoucí. Je v tom cítit strašnej pokrok. A ten pokrok se musí někde projevit. Asi si udělám kakao, vypnu ten takzvaný internet a budu čekat, až se něco zlomí. Dneska se něco stane. A já se navzdory usmívám.