Cenu za největšího ubožáka měsíce dostává Martina Čiklová

Bloguju, zase piju pivo a flejmuju. Akorát mě napadlo, že bych moh jen tak ze srandy tady každej měsíc udělit cenu za největšího ubožáka. Ale bylo by to stejně zbytečný, protože by to od ledna do prosince stejně pořád vyhrával Benedikt XVI., takže by to ztratilo smysl. Teď v březnu si ale zaflejmuju rád a cenu přeci jen udělám.

Nejdřív vám dám k nahlédnutí do malého historického okénka. Psal se rok 2008, když moje třídní vyhrála Zlatýho Ámose. Ve finále s ní skončila ještě jedna žena. Jmenovala se Martina 'Čikita' Čiklová a kdybych si, já blbec, nezapomněl vzít na finále do Prahy medaili za nejtrapnějšího, nejafektovanějšího a nejinfantilnějšího člověka, okamžitě bych ji na schodech korunoval a rituálně jí jednu vrazil.

Paní učitelka Banánová se totiž o post nejlepšího učitele ucházela už v roce 2006. Tehdejší prohra ji pravděpodobně poznamenala. I když vyhrála smskovou anketu Ámos Sympaťák, je to jedno. Sympatická není, když hlasujou lidi smskama, není to zrovna moc objektivní, nakonec stejně vyhraje ten, komu není líto ty peníze vyhodit - říká ten, komu druhej měsíc přišla ve vyúčtování částka 800,- Kč. Když se Čikitka přihlásila i pro rok - jo počkat, ona se teda nepřihlásila, přihlásily ji samozřejmě děti, které ji milují, jak jinak. Na děti to může svést vždycky, ale určitě tím nezakryje fakt, že kdyby jí to nebylo blbý, tak dá děckám domácí úkol, aby pro příště nevymýšlely pičoviny - 2008, vyvolalo to vlnu neskrývaného nadšení hlavně z naší strany, protože ta banánovka si nás dávala v smskách. Tyvole, tak když už je někdo jednou sympatickej, nemůže bejt dvakrát. Nakonec jsme jí setřeli úsměv ze slupky a totálně ji pošlapali napříč celou soutěží, protože jsme vyhráli, co jsme mohli a Čikitu jenom postříkala ta pověstná špína z kaluže, když zrovna projíždí kamion, však to sami znáte, drazí chodci.

Letos ji děti nominovaly zase. Jak ona to jenom dělá, že je tak skvělá a úžasná, vtipná, šarmantní a krásná, věčně optimistická, hravá a usměvavá. Zní to jak kdyby Srstka prodával psa v Chcete mě?. Jednoduše ta žena se prostě zase procpala až do finále. A vyhrála to. Což je hrozně vtipný.

Upřímně, to je jako chodit třikrát po sobě do miss, dokud už to porotu nezačne srát a tu korunku vám nakonec dá, abyste tam už nelezli počtvrté. Téhle bestii prostě není nic svatý, ona se přes tu nejočividnější ubohost opravdu zúčastní třikrát jedné soutěže, dokud jí to nevyjde a nedojede s dortem a nabubřelou slávou. V té porotě museli sedět asi samí zabedněnci, když většina byla pro, aby to letos Banánová dostala. Vidět ten patos potřetí, asi ji vypískám. Celkově mi není jasný, jak mohla prolízt celým tím sítem opakovaně už potřetí. Já bych ji vyhodil hned v prvním kole.

Blbost prostě kvete všude. Ne snad, že by mi tím Čikitka trhala srdce, já se jí spíš směju a poukazuju na ni, ačkoliv jí musejí být stejně všechny ty narážky na to, jak je pitomá, úplně volný. Ona je prostě taková splachovací. Mluví jako největší samaritánka, všechno dělá kvůli dětem, které jsou prostě tak vytrvalé, že ji do soutěže pořád přihlašují. Nepřeju jí to, protože je to srabský. Její výhra je možná zasloužená, ale spíš než to, tak by nad ní člověk zaplakal. A vysmál se.

Až se za dvacet let bude otvírat zoo s lidskou blbostí, potažmo prodejem orgánů na černém trhu, zasadím se o to, aby Martina dostala výběh a aby to dětem nebylo líto, vedle si budou moct pronajmout unimobuňku. Postavím ji za mříže, na hlavu jí dám korunku a ona bude hnít ve vlastní slávě. Pravděpodobně si toho stejně nevšimne. Metál pro Ubožáka blogu pověsím k popisné tabulce před klec. A navrch toho napíšu Groeningovi, aby mi na víkendy půjčoval Nelsona, který na ni bude za peníze ukazovat a posmívat se.

Čikita na Hrad!

Pro forma

Na blogové narozeniny jsem zveřejnil jednu ego anketu, abych si trošku pomastil břich, potěšil své oko, prostě si nahonil triko a zvedl svou duši do výšin. Prostě takové ty běžné bloggerské pocity, znáte to.

Tak kdybych to měl závěrečně vyhodnotit, zdravím všech 15 hlasujících, kteří sem chodí rádi a já to chápu. Dneska ze mě prostě mluví úplně hnusná arogance, vím o tom.

Takže se ani nebudu divit, kdyby se po dnešku k těm šesti lidem (mimochodem co sem lezou, když mě nemaj rádi?) přidalo dalších šest. I tak žejo, díky moc, výsledky ankety uschovám a uvidíme se zase příští rok a budeme porovnávat. Slibuju, že příští únor z toho udělám hezkou šarádu. Tímto bych tedy pro jistotu ukončil svůj krátký štěk a odešel zpět do hodiny dějepisu. Husité tady nebudou celej den.

Otázka rodičovství

Všichni bloggerští i nebloggerští, mám pro vás palčivou otázku. Jelikož mne už trošku znáte, je vám jasné, že blog někdy používám jako deníček a když už ne jako deníček, tak jako lodní deník všech (vlastně většiny, všech radši ne) svých chlastacích akcí. Dozvíte se zde, kde jsem byl, s kým jsem tam byl, co jsem všechno vypil, kdo je toho svědkem a jak jsme všichni dopadli.

Když jsem dneska vyvážel trávu, napadlo mě, jestli mí drazí rodičové můj blog čtou. Vím, že o něm ví. Ví o něm od těch sladkých dob Dobrovských, takže teoreticky to možné je. Nedovedu si zrovna představit, že by si sem každý týden najeli, hlasovali v anketě, přečetli si, kde jsem se opil a pak se na mě doma usmívali, jakože o ničem neví.

Takže mám doma buď hodně dobrý herce anebo jsou děsně čestní a fakt jsem nechodí. Já nevim. Kdybych měl děcko a věděl, že má blog, fakt si nejsem jistej, jestli bych dokázal mu tam nevlízt. Je to jeho soukromí, je to jako, kdybych mu třeba chtěl číst smsky v mobilu, což bych třeba neudělal. Ale zase je to hovno soukromí, když si to píše na internet. To je fakt dilema. V mých očích třeba vyrůstat andílek a ve skutečnosti to bude strašnej skřet a pardál. Jako rodič bych to fakt chtěl vědět. Jestli nekouří, nechlastá až moc (jako zas bych nebyl naivní, žejo, #tyvole) a jestli si nedává někde na vlakáču lajny se svou gothic aktuální přítelkyní, případně jestli se nelíbaj v hubě s žiletkama, jak to dělali v Bladeovi, prostě takový ty věci, co patří k dospívání.

Až budu rodič a moje děcko bude mít blog, jsou tu tři možnosti. Buď mi to bude jedno nebo sem budu chodit a pod nickem Taťka psát: "Jen počkej, až dojdeš domů, ty malej parchante! Ti zmaluju prdel, že si dva tejdny nesedneš!" anebo pod nickem Anonym psát: "Drsný vole, seš fakt hrubej, tvůj otec na tebe musí bejt kurva pyšnej!". O důvod víc, proč nechtít chytrý děti, který blogujou.

Vy byste se zachovali jak? Hm? Mami, tati, máte poslední možnost se projevit. Anebo mlčte navždy.

EDNA.cz proudly presents: Pacific

Jestli vás zaujalo Bratrstvo neohrožených - válečná minisérie, neměl by vám utéct ani seriál Pacific. Edna si zase dala záležet a vytvořila tenhle parádní web pro všechny fanoušky tohoto nového objevu stanice HBO. Epizody, postavy, novinky a brzy snad i titulky, to všechno najdete na: http://www.edna.cz/pacific/. Edna se činí i v roce 2010.

Karneval a neplánovaná početí

Když jsem byl malý, nikdy jsem se neúčastnil debat o svém budoucím povolání. Zatímco se školka rozdělila na pět táborů: princezny, kosmonauty, kovboje, paní učitelky a policajty, já se zabarikádoval v perníkové chaloupce, nakradl jsem si nějaké plastové potraviny z improvizované kuchyňky v rožku a na tomto neutrálním území nikoho jsem z okýnka sledoval, jak kolem mého království probíhá válka. Občas jsem se pootevřel vrátka, vystrčil dva prstíčky a zařval, že kovboj ani princezna není povolání. Ale děti byly v té době církev a já Galileo. Děti byly svině a já měl pravdu.

V neděli jsem dostal nabídku, jestli nechci napsat článek do novin o dětském karnevale. Chtěl jsem, to víte, že jsem té příležitosti rád využil, ale abych vůbec věděl, o čem psát, musel jsem se toho stát svědkem na vlastní oči. Přemluvil jsem Madli, ať tu vraždu absolvuje se mnou.

Karneval začal ve tři a sešlo se tam asi 50 prcků v maskách. Většina pravděpodobně ještě stále věřila tomu, že budou princeznami, kovboji, vojáky, vodníky nebo kuchaři. Raritou byl zaměstnanec z Mongolska: Čingischán. Já jsem tentokrát neměl to srdce brát těm dětem iluze a nechal jsem je snít. V průběhu tří následujících hodin jsem učinil následující objevy:

#1 0,05 l rumu za 20,- Kč! No bylo by to sice terno, ožrat se za takovou krásnou cenu a pak kalit mezi dětma, vyřvat si hlasivky na Maxim Turbulenc, trhat princeznám závoje a vyhazovat lupiče z oken, ale až takovej hardcorista nejsem. Stejně nechápu, jak někdo může na dětským karnevale chlastat. Možná to měli schovaný na afterparty.

#2 Děcka jsou čím dál větší potvory. Bezelstný úsměv udělá andílka i z parchanta s páčidlem v ruce. Jde jim hlavně o to, aby dostali dva oplatky, víc kokin a vyhráli v tombole úplně všechno. Když před ně postavíte misku s čokoládou, dokážou si navzájem zatančit na ksichtu foxtrot. Chovají se jak důchodci v Kauflandu. Do toho všeho jsou drzí, za každou větu strčí pičuvole a nedají se zvládnout. Ani bych se nedivil, kdyby se nějaká rodička v půlce sbalila a odešla na potrat. Takový smrady vychovávat, to je o život.

#3 DJ na karnevale byl stejnej, jako ten chlapík z ostatků. Schválně, jestli za ním někdo přišel a zeptal se, jestli mu zahrají nějakej ploužák z Princů, kteří jsou na draka, protože se chce líbat se svou školkovou láskou. Ne. Určitě nikdo. Nikdo není takovej blázen. Jenom já.

#4 Když po dětech chcete, aby přestaly vyvádět, dejte jim balónky. Netřeba se rozepisovat, video určitě postačí:

Jaké z této nebajky plyne ponaučení? KONDOMY! Holky, jestli nechcete fakany, noste je furt při sobě, chlapi nemůžou myslet na všechno. Takový kondom navíc můžete nafouknout, takže z něj hned máte prima balónek. A vsadím se, že se z nich dá pít i rum.

Až budu velký, určitě nebudu takovej blbec jako dneska. Poněvadž zatímco se vám tu sepisuju s blogem, v Praze si Jared Leto lakuje nehty a zvýrazňuje oční stíny. A já na tom koncertě budu chybět. Snad mi vydají aspoň ten článek v novinách.

EDNA.cz proudly presents: Glee, Spartacus, Rules of Engagement

Lepší pozdě než-li později, říkávala babička a měla pravdu. A tak - s několikatýdenním zpožděním - alespoň krátce informuju o tom, že EDNA.cz stále žije. Už to bude nějaký ten měsíc, kdy spustila web http://edna.cz/glee o seriálovém muzikálovém hitu stanice Fox. Bude to nějaký ten týden, kdy se na edně objevil web o nejznámějším gladiátorovi a otrokovi všech dob: http://edna.cz/spartacus. A bude to nějaké ty tři týdny, co se do rodiny přidal sitcom http://edna.cz/rules-of-engagement, který stojí za hřích. To bychom měli formalitky, příště si povykládáme o tom, jak se dá kalit na dětském karnevale.

"Děkujeme za projevenou přízeň" aneb Nepijte, o ta rána stejně nikdo nestojí

Jak jsem proklamoval 21.2.2010, jednou prostě musel přijít čas, kdy se podle toho zařídím. Moje poslední opilecká fiaskální akce. Těžko říct, jestli předčila silvestrovskou noc plnou vášní (pořád jsem se ještě neodhodlal vrátit článek na své původní místo), každopádně zasvěcení (anebo velmi rychlí čtenáři) moc dobře vědí, co všechno jsem toho dne (a i toho následujícího) měl na svědomí. Ne, že by nebyl důvod ještě teď občas projít kanálem nebo schovat hlavu do písku. Na silnicích je ho teď totiž fakt hodně, když všechno pořád taje a pak zase sněží. Úklidové četě naší obce však do řemesla radši kibicovat nebudu, určitě to mají těžký. Jednou budu rád, když budu mít šanci za Milonice padnout s koštětem a lopatou v ruce. Abych se nedivil...

Byl to krásný páteční večer, kdy jsem se dozvěděl, že natvrdo musím přijít na ostatky do Nesovic. A že musím být zítra v devět i v masce u hospody v Letošově. Ve stejný večer jsem se rozhodl, že nakonec budu věřit facebooku a opravdu se zúčastním té "mega awesome pizzérka maskarade party" v sobotu večer. Do jedenácti jsem si vyráběl masku své oblíbené seriálové postavy - Tedovy manželky z HIMYM. S Madli a Danou jsme se rozhodli, že za Wanted Mother půjdeme všichni tři, aby to bylo napínavější, kdo z nás vůbec tou matkou je.

Ráno o půl desáté mi zvoní mobil. Típnu to, protože si myslím, že je to otravný budík. Mobil zvoní znova. "Kurva, už jsem tě vypnul jednou!" zahučím rozespale a típnu to podruhý. Jelikož ale moje nokia umí říct nahlas jméno volaného, dozvěděl jsem se při třetím zvonění, že volá "Lucka Reškouva" (má to jenom anglickej přízvuk, zní to fakt vtipně). Rychle mě to probere a hned to beru a zjišťuju, že jsem samozřejmě zaspal. Není to ale až tak horký. "Dondi v deset k nám, mám pro tebe masku. Nástup je o půl jedenácté." 9:55 vyjíždím na kole z domu a stíhám 9:59 přijet k Reškům domů. Obdržím vojenský mundúr a před půl razíme směr hospoda.

Abych to shrnul, ostatky v Nesovicích byly extrémně ubohý. Pod vedením nenechavých důchodů se kradly koláče, chlast, jitrnice i koblihy do košů. Pod vedením nenechavých důchodců se první hodinu a půl chodilo v maskách vesnicí bez hudby. Na žebříčku trapnosti by se první dvě hodiny zřejmě ani neobjevily, protože nic trapnějšího nebylo. Slíbil jsem Lucce, že jí to na blogu spočítám, že si na Nesovákách smlsnu, že poflušu všechny důchodce. Nejhorší na tom je, že takhle ostudně se chovala moje drahá rodinná příslušnice - babička. Hodnoty na Ostudoměru stoupaly závratně vzhůru. Ona a ještě nějaká paní [Rizmanová] (nevím, jak se přesně píše, transkript snad postačí) - věkový průměr 348 let - si vzaly průvod na povel a pod jejich nesmyslnýma rozkazma se museli všichni otáčet. "Vy mlaďoši možete jít tam do kopca.... Mlaďoši, počkejte na nás, hrozně ženete... (Když jsme zpomalili) Kde se tak couráte pořád? Abysme furt na ty mlaďochy čekali..." Bla bla bla. Mezitím se rozneslo, že babička provádí nálety na občerstvení a shrabuje si nadílku do koše - očividně - pro sebe. Mohl jsem se ostudou propadnout.

Aby mě v Austrálii nepřekvapila Nicole Kidman držící opratě, radši jsem začal pít. S Pešim jsme do toho od jedenácti bušili a kde nabídli, tam jsme neodmítli. Do pěti hodin odpoledne dokonce stihl dorazit chlápek s harmonikou a lidi byl čím dál pohostinnější, takže se to lilo do krku samo. Všude slivka, slivka, slivka, slivka. Jedna hnusná vodka. Zajedli jsme to sekanou, koblihama, něco jsme i vytančili (hahaha). Ve čtyři jsme to zapíchli u Mrs. Fronkové na "nejlepší slivovici ve střední Evropě", což stejně hlásal chlápek s megafonem u každýho baráku.

- Když už jsme u chlápka s megafonem, to byl asi stoletej stařík, kterýmu to dal někdo do ruky, protože se nikdo nehodlal dobrovolně ztrapňovat. Nejdřív byl s přístrojem trochu nesmělý, pak to ale začlo. "Budíme pana Vranu! Zdravíme paní Vranovou a zveme ji na ostatkovou zábavu na hospodě v Letošově a na půlnoční pochovávání basy." Paní Vranová vyšla z baráku. "Haló, haló, budíme pana Vranu!" Pan Vrana vylezl z baráku, dal do kasy dvacku a Megafoňák zařval: "Děkujeme za projevenou přízeň!" U každýho baráku to samý. Nevím, kolik je v Nesovicích baráků, ale ta hláška za tu dobu stačila zkultovnět. Mám nutkání ukradnout nesovskou kroniku a naškrábat to tam někam na okraj. -

K Mrs. Fronkové se dobelhal celkem slitej Jeňa, pozval ji příští rok do Ria de Janeira a po chvíli jsme ho s Pešim odtáhli k Reškům, kde průvod končil. Po cestě mě Jeňa přemlouval, ať s nima jdu na Maracanu, já ale oponoval, že musím ještě večer na pizzérku. "Vole, vždyť jsou čtyři ráno, pizzérka je dávno zavřená." "Ne, Jeňo, je půl paté odpoledne..." "Hovno!" "Ne fakt, podívej se na mobil." "NO TY PIČO!" O pěti jsme si dali s Pešim posledního panáka, já ho překecal, ať jde se mnou večer na pizzérku, že se tam dorazíme. Po těch jedenácti (nebo kolika) slivkách jsem pak nasedl na kolo a "odjel" domů, kde jsem napsal pár zdánlivě nesmyslných vzkazů na facebook.

V sedm jsem s Madli a Pešim vlítli do vlaku směr Bučky a dozvěděl jsem se, že Peši překecal Čundyho, kterej tam už čekal od šesti, protože si spletl vlaky. Po cestě jsme nabrali Danu a nasadili masky.

Samozřejmě, že otazníky na držce a nápisy: "Kids, I'm your real mother." nemohly konkurovat Mossovi aka Fanovi z IT Crowd, každopádně za originalitu jsou body. Na hovno bylo, že přes ten papír se nedalo pít, takže jsem ho brzo odhodil. Stejně jako zábrany. Jeden rum, dva a už to jelo. Nejlíp se samozřejmě rumovalo s Luckou, se kterou jsme dokonce uprostřed všech těch seriálových postav (nejvíc bylo upírů!) dokonce uspořádali vlastní ples, vyběhli ven z pizzérky a šli hledat lavičku. Lavičku jsem našli až za čtvrt hodiny. Po další snad čtvrthodince jsme se vrátili zpět a už se šuškalo, že spolu chodíme. :-)

V deset dojel Tonda a já už dost nakalenej najednou přijmul nabídku Kláry Piňosové, že nás hodí do Letošova. Protože Jeňa se tak ztřískal, že jsem to za něj musel vzít já. Do půlnoci mi sehnali bílou košili, kravatu a já se kupodivu furt držel velice dobře. Při půlnočním rituálu jsem do sebe kopnul ještě jednu slivku a někdy do půl druhé jsem si dal ještě asi tři dvojpanáky rumu. Kalili jsme tam jak sviňa, DJ jsme byli s Pešim přemlouvat, ať zahraje Hush Hush, protože to chcou naše holky, se kterýma si chceme dneska zašukat. Byla to lež, ale pan DJ furt vzdoroval, tak jsem musel zahrát na hardcorovější notu.

O půl druhé jsem došel k Tondovi, u kterýho jsem měl slíbenou další slivku. Ten jenom otevřel dveře a zvolal: "Tak ty spíš dneska u mě!" Já ani moc nevzdoroval. Napsal jsem domů a ulehl do postele. Někdy ve tři ráno jsem si zažádal o kýbl a jen co mi ho Toník přinesl, naplnil jsem ho. Slastně jsem usnul. Od devíti do dvanácti jsem podnikal cesty postel - záchod - gauč - záchod - kuchyň - záchod, pořád a pořád dokola. Vypil jsem čaj, nesneděl snídani, vypil jsem taky hektolitr vody a dal si okurek a pomeranč. A hrdě prohlašuju, že v žaludku nezůstalo nic. Při odchodu ve dvanáct jsem zjistil, že jsem Toníkovi poblul postel a já jsem si extrémně zeblul tričko. Nedalo se nic dělat. Musel jsem absolovovat kilometrovou cestu v mrazu domů.

Když jsem procházel kolem Machálkovýho, stál zrovna Nik v okně a vysmál se mi. Asi jsem vypadal strašně. Rozhodně jsem se tak cítil. Po pěti minutách projel v protisměru Brďa a málem strhl volant do křa, když se mi vysmíval. Takže jsem musel vypadat fakt jak troska. Doma jsem slíbil, že už fakt nikdy nebudu TAKHLE pít a v pět hodin jsem se zrepetal z nejhoršího.

Poděkování patří tenotkrát Pešimu, který se mnou ten chlastací den vydržel. Poděkování patří všem, kteří mi nalili a já díky nim měl tak 12x slivku, 8x rum a 1x vodku. Poděkování patří mým rodičům, kteří mě nevydědili. Poděkování patří mé babičce, které se směju ještě dneska. Poděkování patří Lucce, že Tondovi zavolala, aby mě nechal u něj přespat. A největší díky dlužím Toníkovi, kterýmu jsem (asi jako poslední člověk ze třídy) zablul barák.

Děkuju taky všem těm náhodám, kvůli kterým se stejně objevím na každé akci, kterou týden dopředu rázně zavrhnu. Nevím, jak to dělám, že se prostě nakonec dostanu úplně všude. Ale je to jenom dobře.

A prosim vás, ať vám je taky někdy tak blbě jako mně. A pak o tom napište blog. Rád se pobavím na cizí účet.

Baví mě lidi pobuřovat

Možná proto si teď říkám, že když jsem to původně nechtěl zveřejňovat, mohl bych to udělat právě v tuhle chvíli. It's coming...

Jsem svoje nemocná duše. Poslouchám sám sebe a bojuji proti sobě samému. Na jedné straně emoce, na druhé okolní svět. Chci všem něco sdělit. Dokážu to ale? Můžu vůbec kdy zvítězit? Vždyť sám sobě - v jeden a ten samý moment - radím křičet a zároveň mlčet navždy.

Jsem Tyler Durden. Vlastně chci být Tyler Durden. Bouřím se proti společnosti. Abych pochopil sám sebe, musím se zničit. Odpoutat se od svého těla, pochopit, že pokud si sáhnu na dno, je to vlastně to nejlepší, co mě v životě může potkat. Když ztratím všechno a nemám nic – můžu mít cokoliv. Nemusím se řídit zákony, společenskými zásadami, výstražnými znameními. V této chvíli jsem nejvíce člověkem, jak jen bych kdy mohl být. Pronikl jsem ke svým pudům, nehledím na mrtvoly. Burcuji svět, vyprošťuji jej z jeho vlastní utkané pasti. Jsem Tyler Durden. Jsem každý z vás.

Jsem občan Pompejí. Toužíval jsem kdysi mluvit k lidem a být k nim upřímný. Nebýt spravedlivý. Jen upřímný. Míval jsem přátele a silné postavení. Míval jsem svou tógu potřísněnou krví svých nepřátel. Míval jsem moc. Chtěl jsem ji využít. Jsem občan Pompejí. Pasivně bojuji za svobodu.

Jsem Vesuv. Občan Pompejí už nikdy nepromluví. Chtěl. Ale nestihl to. Rukama si zakrývá svou popelavou tvář, svůj výraz zděšení a paniky. Z posledních slov křičí svou pravdu. Nikdo ho neslyší. Jsem Vesuv. Zasypu vás všechny.

Jsem Munchův Výkřik. Jsem plný abstraktních, nepopsatelných pocitů. Křičím je tiše na vše živé. Křičím a přitom mlčím. Chci se zbavit všeho, co mi leží na srdci. Kdybych měl právě teď zemřít, kdyby měla právě teď přijít moje poslední minuta, netoužil bych po ničem jiném, než se zbavit sžírající pravdy. Než nechat příkře vyplynout své myšlenky ven. Rozhlásit je všude. Být alespoň na minutu svobodný. Jsem Munchův Výkřik. Svazuji sám sebe.

Jsem titan. Ležím ve IV. B skupině. Jsem hojně zastoupený v zemské kůře. Jsem poměrně tvrdý a mimořádně odolný vůči korozi. Moje atomové číslo je 22. Sečtěte cifry. Jsem mimořádně chemicky stálý. Moje hustota je 4,5 g/cm3. Možná ze mě vyrobili vaše hodinky. Jsem titan. Odpočítávám si svůj čas.

Jsem krůpěj potu. Jsem derivát dlouhotrvající války odehrávající se v mém těle. Jakmile proniknu za hranici pokožky, jsem tak slabý, že nedokážu říct ani slovo. Stékám pomalu dolů. Mizím v zatracenu. Ačkoliv chci mluvit, fyzikální zákony mi to nedovolí. Jsem krůpěj potu. Zbavuji tělo horkosti.

Jsem romantický autor. Paradoxní zoufalství, které plyne z malicherností. Lehce podléhám okolnostem. Řeším problémy, které řešit nepotřebuji. Rozčiluji se zbytečně. Nemám pádný důvod ke svému chování. Ve skutečnosti se jen bojím sám sebe. Jsem rozervaný. Vím, co je špatné i co naopak není. Bojuji sám se sebou. Proti všem. Jsem romantický autor. Lásku prožívám příliš intenzivně.

Jsem citace. And I don’t want the world to see me, cause I don’t think that they’d understand. When everything’s made to be broken, I just want you to know who I am. Jsem citace. Goo Goo Dolls – Iris.

Jsem Řím, zapálený Neronovou láskou.

Jsem úsměv pokrytce, který uvnitř pláče.

Jsem svoje nemocná duše. Poslouchám sám sebe a bojuji proti sobě samému. Na jedné straně emoce, na druhé okolní svět. Chci všem něco sdělit. Dokážu to ale? Můžu vůbec kdy zvítězit? Vždyť sám sobě - v jeden a ten samý moment - radím křičet a zároveň mlčet navždy.

Můžu? Můžu?

Můžu.

Jsem si tím jistý.

Pozdrav z Izraele

Moje drahá kamarádka Andulák navštívila Izrael. Důvod návštěvy zveřejňovat nebudu (přece ji neprásknu, co kdyby jí to chtěli přišít?!), zvláštní je na tom spíš to, jak moc mi otevřela oči. V Izraeli mají supermarkety! Jsou prý velice civilizovaní. Všichni maj hezký auta a jezdí jak hovada! Vojáci pořád chodí se samopalama a kupujou si rajčata! Největším překvapením pro mě ale bylo, že tam mají internet. A Andulka byla tak hodná, že mi dala nahlednout do izraelskýho googlu. Ti blázni to maj všecko naopak!

Seznal jsem toto uspořádání velice nevhodným. Vemte si, že se bude dívat na porno a do pokoje přijde máma a vy to budete chtít hned vypnout. A ouha, křížek je vlevo! A hned je průser na světě. Chudáci Izraelci.

Ale i tak, tyvole, mají tam internet. To už prostě není žádná Nigérie!

Nutit někoho k vlastenectví. To jsme tu dlouho neměli.