Smrdím aneb O samochvále

Když už teda píšu druhým rokem do těch slavných novin, doufal jsem, že to přinese alespoň nějaké ovoce. Redaktoři, redaktorky, korektoři, korektorky a pan vrátný, prostě všichni z MF Dnes mi dneska otiskli článek v novinách. Jde o maturitní článek spíchnutý horkou jehlou jedno sobotní odpoledne při sledování jedenácté série Simpsonů. Takže takhle se na ně musí! Alespoň mi ta knižní odměna vynahradí ten nedělní večer, kdy jsem slohovku na téma "Záchrana planety" psal nejen sobě, ale i třem dalším. Teda snad vynahradí. V pátek (mimo to, že se na oslavě narozenin děsivě zpráskám a pak o tom budu vesele blogovat) jedu totiž do Slavkova na předání dalších knižních cen s Danou a Bárou. Dana tam byla i minule a obdržela prý knihy o Františku z Assisi a něco o Umučení sv. Kateřiny. Prostě hodnotná četba na nedělní odpoledne. Tak snad mají ve Slavkově někde blízko bazar. Jsem na sebe vážně hrdý. A smrdím.

Proč se těšit na letošní RFP?

Taky to nevím. Já osobně si tam asi ani nevyberu. Protože mě nebaví být někde v kotli a předstírat, jak si užívám celej koncert, když ani pořádně nevím, co hrajou a jaký maj texty. To mi přijde fakt strašně otravný cpát se k pódiu a dělat ze sebe pseudofanouška. Takže tam přijedou The Subways. No prima. The Prodigy. Tak na ty si ještě umím představit kotel. NOFX jdou mimo mě. Na Morcheebu to asi moc nepojede, i když je to fajnový. A jestli tam teda dojedou Billy Talent, ty taky nemám vůbec zmáklý. Takže pořádně nevím, co já tam budu dělat a na koho se tam letos jedu podívat. Nějak se mi nezavděčili. To mě mrzí. Snad tam aspoň bude levná balená voda.

Čtyřikrát a dost

Diskanti, kteří se za to nestydí, jsou prý hlavy vymazaný, v uších jim zní jenom Lady Gaga a Cascada, jsou teplí a do jednoho šampóni. Pak tu máme ty, kteří jsou diskanti, ale skrývají to za mikinou Everlast a do piškoték chodí vyhledávat spory, chlastat a pak se mlátit s každým, kdo projde kolem. Tvoří hloučky a mají vzbuzovat respekt. Mají vyholený hlavy. A většinou jsou to pěkní sráči. Další skupina jsou ti, kteří se tam jezdí prostě občas bavit a nejsou natolik pokrytečtí, aby se ostatním vysmívali za to, že mají jiný hudební vkus. A pak jsem já, co chodím na disky jednou za rok. Akorát letos jsem jaksi přetáhl limit.

Před dvěma roky, bylo to na podzim, bylo mi patnáct a přijel bratránek z Pardubic pomstít se své ex tím, že někde nalepí veselou samolepku. Byla z toho hádka jak hrom, ale nakonec se usmířili a jsou šťastní kamarádi. Doufám, že jim to teď tímhle článkem nepokazím. Vyrazil jsem tam pln nulových očekávání. Když jsem viděl všude ty bitkaře a cikány, kteří na mě dělali posunky, dost jsem se bál. Já si navíc nepotrpím na značky světově proslulých značek, které mají poukazovat na to, že jsem jako fakt drsnej sk8er boy a kdo si bude dovolovat, zlomím mu svým prknem nos anebo mu vrazím stupačky z BMXky do řitě. To není zrovna můj styl, takže už tak jsem tam působil dost jako pěst na oko. Bratránkovi bylo sedmnáct a chtěli po něm občanku, mně patnáctiletýho pustili dál bez problému. Navíc jsem se zařekl, že nebudu pít. A přijedu domů ve dvanáct. V té době jsem samozřejmě nepil a přijel domů ve dvanáct. Hned co jsem tam vešel, nepochopil jsem, co se na tom všem tolik líbí. Pak jsem se nějak dostal do varu, začalo to se mnou škubat a já šel tančit. A že jsem tančil!

Druhá návštěva proběhla za rok. Na podzim. Tenkrát mě to tam tak nasralo, že jsem jel domů myslím už v deset. Všichni, co mě tam tak hrozně zvali, se spolu ožrali, nevšímali si mě a rozběhli se honit si ego po všech holčinách. Na to já stavěnej nejsem, já jsem jenom pitomá romantická duše, která ještě furt věří na lásku, takže jsem si to logicky nemohl užít. Vypadl jsem odtud šmahem a nadával na celej svět. Řekl jsem, že potřetí mě tam už nikdo nedostane.

Potřetí jsem se tam rozjel 2.4.2010. V sedm jsem si řekl: "Půjdu na disku." Tak jsem jel. Vstup tam byl zdarma, tak jsem si myslel, že tam bude aspoň hodně lidí, pokud možno známejch. Byl tam všehovšudy nikdo, tak jsme skončili na stopce, kde to smrdělo, proto jsem o půlnoci jel domů celý zhrzený, že spontánní akce nedopadla podle představ. Stane se, no.

A teď v pátek jsem se tam na narozky dostal stejně spontánně. Ani jsem to pořádně nečekal. Ale když tak vidím na té pizzérce Toma a Fanu, najednou mně to blesklo a já zavelel, že jdem na disku a oni taky. Nevzpouzeli se.

Přese všechna očekávání, bylo to tam nejlepší. Nejenom, že jsem se celkem nalil, přese všechny ty sliby, že na disce já nepiju. Pivo, rumy a už to lítalo. Nekonečná zásoba energie. Snad jsem si to nevybral na celej rok dopředu. Neskutečně jsem to tam zabíjel, to můžu snad s klidem říct, aniž bych se začervenal. Aspoň podle těch úsměvů a pohledů ze mě ostatní naprosto nemohli. Před půl druhou mi asi pět lidí oblíklo bundu a Nika se mnou přežila cestu na vlak. A já pak přežil nějakej ten kilometr a něco pěšky domů. Tam jsem se vyblul a šel spat.

Stěžejní zážitky večera: Opilej já. Tanec se dvěma maminama. Tanec s profesorkou výtvarné výchovy. Omluva Sonči a Tomovi, že jsem je při tanci sejmul do nosu. Písnička na přání (vtipně to byla Hush Hush, hehe, ta, kterou jsem nechával hrát na ostatkách). Opilej tančící já. Tančící já. A ještě jednou tančící já. Až tak moc jsem si přišel vtipnej. Ale beztak to stálo za houby a já teďka jenom planě machruju.

Takže kdo mě chce vidět navářet, potkáme se tam zase až na podzim. Anebo třeba za dva týdny. Spontánnosti prostě nezabráníš.

"Just easy as ABC, do the dance, do the dance. The way you move is a mystery. You're always there for music and me."

Děti, ti lidé jsou cikáni. A já jsem snad rasista?

Nevíte. Každopádně bych rád vyjádřil svoje neuspořádané rozhořčené myšlenky nad romskými aktivisty. Když napíšu, že to je banda kreténů, určitě si mě najdou a budou o mně vykládat, že diskriminuju. Když to napíšu o komkoliv jiném, prostě se nasere a nechá to být. Jestli diskriminuju romy, to už je jejich věc. Ne všichni jsou stejní, že ano. Nic proti nim nemám. Teda ne proti těm, které znám a nechovají se tak, jako většina z nich. Ačkoliv jich není příliš mnoho. Nehážu do jednoho pytle. Ale vážně si myslím, že romští aktivisté jsou jenom banda kreténů. Když už o nich někdo špatného něco píše, můžou si za to sami. Takže ať si laskavě zametou před vlastním prahem. Anebo ať táhnou do Švýcarska nebo za Benediktem "Náckem" XVI., když tak moc chtějí. Uvidíme, co si myslí o menšinách. Protože tady je opravdu nikdo nepotřebuje. Romové mi nevadí. Ale i když se chovají, jak se chovají, nemůžu je neposlat do prdele. Což mě fakt strašně sere. Protože kdybych to udělal, budu rasista. Takže všichni ostatní mají asi smůlu. Do prdele smím posílat jenom bělochy. Budu se s tím muset smířit. Děti, ti lidé jsou cikáni! Na ně se musíte usmát a ve všem jim vyhovět! Jinak kurva diskriminujete a to se nesmí! Náš rom, náš kamarád. Jenže oni se nebojí nás, když jdeme večer ulicí. Já se bojím jich. Jestli tady někdo má důvod odjet vlakem do Švýcarska, jsem to já. Ne oni, kterým všechno projde.

Rum

Někteří z vás jej nikdy neokusili. Někteří jej mají rádi. Někteří nesnáší. Některým je lhostejný. Někteří jej milovali a poté nenáviděli. A jaká byla moje cesta?

Ať už v buchtě nebo v rumových pralinkách, ve vánočním cukroví či jakémkoliv jiném cukroví, nemohl jsem rum ani cítit. Myslím to doslova. Šestnáct let života mi rum smrděl, až se hory zelenaly a Lenin se obracel v mauzoleu na břicho.

První náznaky se objevily někdy v květnu (nebo možná ne, prostě v den, kdy měl náš učitel angličtiny narozeniny), když nám profesor Fiala donesl do třídy rumový pralinky. Nevím proč to udělal (jestli mu náhodou nechutnaly?), gesto to ale bylo velice milé. Já prve s díky odmítl, ale nakonec jsem neodolal a jednu okusil. Možná proto, že rumový pralinky neměly v mém okolí nikdy takový předchůdný hype jako District 9, děsivě mi zachutnaly. Tak děsivě, že jsem si dal dokonce i dvě.

Na konci prázdnin minulého roku jsem se náhle objevil na Pokrockové akci v Černčíně. Byly to alkholový začátky, takže mi stačilo pivo a dvě zelený a byl jsem jak prak, proto jsem se seznámil se dvěma chlápkama (30+), kteří mě chtěli pozvat na ruma. Ale chlapi, sorry, já ruma nepiju. Tak jsem zas dostal zelenou. Tehdy jsem dostal vynadaný, že rum je pití pro chlapy. Tak jsem byl asi hovno chlap. Já i tak začal trpět paranoidními představami, že těm dvěma chybí testosteron, protože se mě během té noci snažili několikrát odchytit, abych jim jejich laskavost vrátil a na něco je pozval. Představoval jsem si jednoho panáka, pak dva, pak tři, pak čtyři a pak divoký sex v roští (páč byl všude kolem les) a o ten jsem teda nestál, proto jsem vždycky něco zamrmlal a utekl z jejich dosahu. To byl poslední vzdor.

Začaly taneční a každej úterek po nich jsme se scházeli v pizzérce, celá dance group. Piva lítala a když nestačilo, ukecal mě Tom na rum. Se strachem jsem uchopil skleničku. Podíval se. Přičichnul. Znechuceně se zašklebil a odvrátil tvář směrem kamkoliv jinam, jenom ne k tomu patoku. A pak jsem zavřel oči, zatnul pěsti a kopnul to do sebe. Nic lepšího jsem nikdy nepil...

Poté to šlo ráz na ráz. Páteční posezení v pizzérce, moje zabijácká kombinace dvě piva a rum a potom dvouhodinové střízlivění v Bučovicích, utíkání policajtům, přespávání v dětských koutcích, tančení pod stolem, zpívání a přehazování cedulí s prodejem medu, ... jeden by to nikdy nespočítal. Rum se stal nedílnou součástí mého alkoholového života.

Před silvestrem se objevil na scéně Che Guevara. Něco jako rum se skořicí. To byla taky báseň. Na oslavu novýho roku jsem si ho trošku pochlemtal a následně se druhý den ráno zeblul jak šakal. Ani to mě neodradilo, abych rum snad nenáviděl.

Následují hory, na kterých jsem nevědomky opil Lucku rumem s kolou - mimochodem nápojem, který se mi vždy hnusil. Bylo prostě znatelné, že stárnu a rostu do moudrosti, že ano. Ani jsem netušil, že toho večera vzniklo nejsilnější alkoholové pouto na světě. Pozdější návštěvy pizzérky absolvované s Luckou se totiž neobešly nikdy bez rumu. S Luckou se rum totiž pije nejlíp! S ní se totiž pije nejlíp všechno! S nikým jiným už jsem od té doby ani rum neměl. Vlastně teda tuhle v pátek. Dvojrum jsem si dal sám.

Rum není jako slivovice. Slivovice smrdí a vypadá neškodně. Rum nesmrdí, rum voní a vypadá nebezpečně. Rozdíl mezi nimi je taky ten, že k slivce nemám tak silné citové pouto, a proto, když jsem na ostatky umíral u Tondy na záchytné stanici, sváděl jsem všechno na tu slivovici. Rum za nic nemohl. Rum je můj mazánek. Rum je prostě můj prvorozený syn, který zdědí království, korunu a až chcípnu, nechám v závěti přání, aby byli Rumovi bratři ve spánku zabiti a nemohli si tak dělat nárok na trůn. Rum dostane všechno. A nikdy ne nic! Rum je tekuté zlato. To si pamatujte, milé děti.

Na počest rumu jsem i složil toto závěrečné haiku:

Jen co jsem vypil

Čtyři skleničky rumu

Chtěl jsem víc. Víc. Víc!

Takže vy pohanští psi, co nemáte rum rádi samotnej (ten čtvrtej hlas jsem si přidal z jiné IP adresy), je čas vás obrátit na víru! A kdo rum konzumuje pouze v buchtách, ten u mě skončil na trvalo. Nebo ho aspoň vyloučím z Klubu přátel rumu. A lisknu každýho, kdo bude moc řvat!

Rande s maturitou

Slohovka, kterou jsem nechtěl psát. Slohovka pro MF Dnes. Na druhou stranu, když za to budu měsíc dostávat zdarma noviny...

Někdo proti státním maturitám zakládá skupiny na sociálních sítích, někdo živě protestuje, někdo souhlasí a kritizuje odpůrce. Někomu je to úplně jedno, což je většinou způsobeno faktem, že o maturitách nikdo nic neví. Kdybych si teď vymyslel fiktivní dotazník o státních maturitách a rozeslal ho po celé škole, vsadím se, že dvě třetiny studentů by jej vrátily nevyplněný, jelikož o novém způsobu přezkoušení nikdo nic neví. Nevím o něm nic ani já. Kde může být problém?

Pokud chci v továrně uvést do chodu nový mechanizmus, pošlu všechny zaměstnance, kterých se změna týká, na školení. Když do výroby zavedu stroj, se kterým se ještě nikdo nikdy nesetkal, nemůžu se pak divit, že zaměstnanci protestují, protože sami nevědí, jak jej obsluhovat. Od nich se neočekává, že se budou hromadně a poslušně pídit po návodu k obsluze, spíše budou rozčilení a s otrávenými obličeji se vrhnou stěžovat si k vedení. Nečeká snad někdo od studentů, aby si před novou maturitou postahovali prospekty z internetu, každý den poslouchali rádio, dívali se na televizi, četli noviny a ze všeho si udělali vlastní obrázek. Vyhovovaly nám staré „stroje“, hodilo by se nám tedy vysvětlení, v čem jsou ty nové lepší.

Jestli by někdo měl studenty na maturitu připravit, jsou to také učitelé. Jestliže si ale oni stěžují, že o ní prakticky nic neví – a jak by taky mohli, když se kolem ní všechno neustále mění. Studenti i učitelé jsou tedy z obliga? Řekněme, že ano. Pak už se můžeme odvolávat jenom výš, na posty ministrů. Až si v tom udělají sami pořádek, ať prosím laskavě uvědomí učitele, nebo ať rovnou vyškolí své vlastní lidi a rozešlou je po školách. Ať nám, studentům, někdo konečně všechno vysvětlí a ukáže. A teprve po tom po nás může někdo chtít, abychom o maturitě mluvili. Abychom o ní psali do novin.

Někdo by konečně měl pochopit, že maturita není rande naslepo. Alespoň já nikam se zavázanýma očima nepůjdu. Mně totiž na své budoucnosti záleží.

To už můžu rovnou zůstat doma a okopávat rajčata

Nemám pořádně ani peníze na narozeninovou oslavu v dubnu, ale už si plánuju akce bůhvíjak dopředu. Udělejme si průřez letošní sezónou. Kalkulujme.

Nejdřív bych rád odjel v květnu do Prahy. 600,- Kč. Účast ohrožena.

Green Day v Praze 29.6. 2000,- Kč. Keep on dreaming.

Následuje 3.-6.7. Rock for People. Tam jedu na 100%. 2000,- Kč.

15.-18.7. Colours of Ostrava. To by byly asi 3000,- Kč. Ale nakonec nejedu.

26.7. Mika v Praze. 1500,- Kč. Když budou peníze, pojedu rád.

Do začátku prázdnin bych tedy potřeboval sehnat 10 000,- Kč. Nevím, kde ty prachy vezmu. Když teda odškrtnu Colours of Ostrava, budu potřebovat jen sedm tisíc. Jinak zůstanu v létě doma a o hudbě si nechám leda tak zdát. A teď jak si to mám sakra vydělat, když sice odpovídám na milion nabídek k brigádám, ale odnikud mi neodpoví? Tohle je zoufalá situace. Jediné možné východisko je začít točit porno. Máte někdo číslo na Dášu?