Říkáme si za měsíc

"Běhat? Plavat? Posilovat? Povíme si za měsíc," řekl Hurley. Nepověděli jsme si a proto si povíme teď. A kupodivu to není až taková bída, jak jsem myslel, že bude.

Rozhodně největší kravinou bylo začít běhat na podzim. Měsíc a půl to šlo. Ale když pak začne pršet, všechno je rozbředlý a vy se z jednoho běhání vrátíte vyřízenej a špinavej jako někde ze zákopu z první fronty, umí to odradit. Ponaučení pro příští rok - běhá se v březnu!

Plavání, ó plavání, to mi vydrželo a já se ho držím jak čert Káčy. Nepolevuji, plavu, nehledím si protivníků, kličkuju jak delfín, soupeřům lámu potápěcí brýle, uzluju jim jejich dýchací trubice, ploutve jim lepím kanagonem a šnorchly jim ucpávám ovesnou kaší ze školní jídelny. Na plavkách mám napsáno fair play.

Posilovat jsem nezačal. Ano, jsem komár. Nikdy ale není pozdě a pod vedením "brněnských technik" dupu v patře třetí den při skákání přes švihadlo, podporuju svoji skoliózu cviky na karimatce, deformuji svůj břich a redukuji jeho objem. Bicáky zatím nehrají všemi barvami. Tricáky sice jo, ale to jsou dvě mega modřiny, jak jsem se švihnul zádama o rotoped. Na rotopedu šlapu jak drak a vypaluju do koberce díru, bojím se, že při vyšších rychlostech se to kolo urve ze stojanu a já si ladně projedu zdí s pocitem uspokojení.

Až začnu se svým krásným antickým tělem fušovat do řemesla baleťákům, budete první, komu o tom povím. Stanu se Homérem napnutých špiček.