Veselé Vánoce, šťastný nový rok a dík za všechny ty frajery z čeledi Cyprinidae

Když může mít Vodafone reklamu s velikonočníma zajíčkama - která mě mimochodem tak brutálně zmátla, že jsem chvíli věřil i tomu, že už je duben - proč bych nemohl vinšovat hezké prožití svátků na konci listopadu?

Nedělám to samozřejmě z komerčních důvodů, jenom se obávám, že o Vánocích na to nebudu mít čas. Před dvěma týdny jsem si konečně uvědomil, jaký je význam pojmu "maturant" neboli "letos maturuješ, ty vole", aniž bych použil etymologický slovník, slovník spisovné češtiny, slovník synonym a antonym, a ani slovník cizích slov. Nepoužil jsem žádný slovník, prostě nic, jenom jsem si to sám uvědomil a pochopil ten fakt, který jednou prostě musel přijít, zaklepat na dveře a otravovat svou přítomností.

Vlezlá svině maturita se ke mně do mé slastné oázy rve každou skulinkou a já ji nestíhám vyhazovat dveřma a přitom zabarikádovávat okna, aby se zas nevrátila. Smrdí mi už v předsíni a směje se mi za to, že moje zkušenosti s leností, které jsem sbíral celých těch osmnáct let, teď precizně aplikuji v praxi. Neumím se pořádně donutit k tomu, abych se naučil dvě strany žblebtů o sociální stratifikaci společnosti, donutím se někdy k tomu, abych k těma dvěma stranám přidal dalších milion?

Naštěstí jsem si našel geniální výmluvu - práci. Každý ráno vstávám brzo, abych objel dědinu s novinama, vysekal se na námraze na kole, případně zmrznul jako rampouch. Víkendy chodím makat do hospody, kde mi občas prostě zmizí z inventury nějakých těch osm set, takže si nemůžu na nic stěžovat. Co ztratím na valutách, získám na zkušenostech, protože ty hospodské jsou nejlepší. Například když vám tři hodiny nějaký stařík povídá o tom, jak si do baráku zve důchodkyně, klátí je, každá to chce jinak, jinam a něčím jiným, a oba dva si to užívají. To jsou prostě informace k nezpalacení, i těch osm stovek je málo!

K tomu všemu jsem si na sebe upletl ten nejsadomasochističtější bičík, který se jmenuje - jednou za měsíc se domluv se čtyřmi dětmi z tvého kroužku geocachingu a vezmi je na výlet. Ve finále člověk z posledních sil zorganizuje výlet, kterého se zúčastní jen dítě jedno, takže si prakticky uděláte takovou romantickou procházku ve dvou. (irony on) Nejlepší. (irony off)

Ve finále si nevyberu - plány mi kazí práce i škola zároveň, co ze mě teda sakra bude? Prý se mám vykašlat na žurnalistiku, protože to může dneska dělat každej i bez školy. Prý mám jít studovat práva a vlízt do politiky. Prý abych byl doktor nebo učitel. Možná by všem rádcům všechny tyhle prímový rady prošly, ale bohužel, já se zamiloval do brněnské FSS, takže i kdyby pak ze mně nic nebylo, budu žít zbytek života se slastným pocitem, že jsem si každý ráno objednával kafe v Krmítku. Vygooglete si to sami.

Tak co ze mě vlastně bude? Učit se mi nechce, pracovat se mi chce, ale nemůžu pak dělat to, co mě baví - rozuměj například sledovat seriály, dvoutýdenní zpoždění už se pomalu ozývá. Spát chodím nejdřív v jednu ráno a usínám pak v matice a češtině. Do toho všeho máme za týden stužkovák a upřímně si říkám, že to v životě nemůžeme stihnout natrénovat. Nicméně musíme.

A jak na truc do toho všeho vyjde na světlo světa další díl Assassin's Creed, který jednoduše nejde NEhrát. Svět se jednoduše zbláznil, spiknul se proti mně a zkouší, co vydržím. Má smůlu, že já vydržím hodně. Jenom pořád nevím, jak dlouho ještě.

Čili veselý svátky klidu a míru a všeobecné hospody. Gratuluju těm, kteří už stihli napsat Ježíškovi, kteří už nakoupili dárky (pokud jsem někomu právě vyzradil tajemství Vánoc, tak sorry, ale jednou mi budete děkovat), a kteří už jenom sedí na zadku a nemusí se prodírat neuvěřitelně nudným příběhem o tom, komu sakra zvoní hrana...

Tak teda ještě jednou: veselý Vánoce, šťastnej novej i zbytek toho starýho, dík za všechny ty ryby , který jsem letos poznal, a nevím, jak vy, ale já už se snad těším hlavně na kapra ;-)

Sejdeme se na hřbitově, v příštím životě, anebo na nástupišti devětatřičtvrtě.

Po nás solární panely

Jaká je moje odpověď na snad nejhorší (co se formování mého vlastního názoru týče) téma MF Dnes. Zjistil jsem totiž, že si o tomto problému snad nemyslím skoro nic, co by mohlo někoho zajímat. A tak tedy alespoň stručné povzdechnutí.

Sám se hned přiznám, že nejsem jaderným technikem, ekologickým aktivistou a celkově nijak zvlášť zapáleným diskutérem na téma energie kdysi, nyní a dnes. K mému životu stačí podstatně omezený pohled na situaci – dochází nám fosilní paliva a budoucnost tedy leží buď v „jádru“ anebo v obnovitelných zdrojích. Musíme přece chránit přírodu, tu především.

Máme tedy aktuálně asi dva tábory bojovníků za zelenou planetu. Jedni tvrdí, že přeměna jaderné energie je víceméně ekologicky nezávadná (a já se k nim řadím), avšak stále je zde nebezpečí toho, že se něco zvrtne a všichni lehneme atomovým popelem. Druhé opoziční opevnění brání zastánci vody, větru, slunce a všech dalších možných zdrojů, o kterých zřejmě nemám ani potuchy. Přemýšlím sám nad tím, zda si tito lidé uvědomují jeden fakt – pakliže obě dvě strany bojují za zelenou planetu, bude i po jejich zásahu planeta stále zelená?

Mám totiž na mysli právě solární energii, která se teď často skloňuje ve všech možných pádech. Když se teď od místa, kde bydlím, vydám na jakoukoliv světovou stranu, můžu si být jistý, že v okruhu řekněme dvaceti kilometrů tam, kde dřív rostla kukuřice, řepka, pšenice nebo cokoliv jiného, se teď na mě usmívá slunce v odlesku solárních panelů, které jsou aktuálně očividně moderní zemědělskou plodinou. Zelené louky, zelená pole, zelené pastviny, zelené meze, ty všechny teď zdobí nový šperk technologického vývoje – stříbrné panely, o jejichž zelenosti by se dalo snadno pochybovat.

Nevím, zda jsou jejich betonové základy vyráběny z materiálů, které podporují růst plodin, anebo zda naopak právě úrodná zemědělská půda násobí účinnost těchto fotovoltaických nestvůr, ale čistě z pohledu mého laického oka soudím, že tomu tak nebude. Tím spíše se domnívám, že tento „podeštihoubovitý“ růst a rozmach solárních elektráren není zrovna vyloženě „zelený“, avšak „zelenou“ těmto projektům musejí dávat lidé, kteří rádi v kapse „zelené“ papírky. Ostatně komu se nelení, tomu se zelení.

Když tedy jako pouhý pozorovatel a obdivovatel přírody vejdu někam, kam se za sluncem už neotáčí slunečnice, ale futuristické pole kovově-skleněných okrasných rostlin 21. století, pozastavím se vždy nad tím, jak moc zelená budoucnost nás všechny, a hlavně naši planetu, čeká. Pokud se ale bude v příštích padesáti letech vyrábět chleba z elektřiny a slunečnicový olej nahradí olej sluneční, pak zřejmě nebudu mít žádný další problém, vyjma toho jediného – estetického. Těšme se. Přichází stříbrná, nikoli zelená planeta.

Školy musí s dobou jít, ne o ní jenom učit

Dle zadání druhého kola projektu Studenti čtou a píší noviny pro MF Dnes smolím právě dnes tuto myšlenku na papír. Tedy pardon, na blog.

Počítače. Internet. Dvě slova, která by určitě měla ležet v budoucnosti výuky. Nemluvím jen o tom, zařadit do rozvrhu o jednu hodinu týdně informatiky navíc a učit se v ní psát dokumenty, vytvářet tabulky, ořezávat fotky a jednoduše zpracovávat krátká videa. U toho totiž obvyklé školní „ajťáctví“ skončí. Potenciál moderních technologií je v tomto případě ale silně opomínán a obrovské množství nepřeberných možností leží jen ladem potlačeno sice odzkoušenými a fungujícími, přesto nemoderními principy.

Není to však celé jen o tom, co je zajímavější pro studenty, ale také o tom, co by mohlo být výhodnější pro školy. Není přece pro třídního učitele výhodnější, když si od žáků na začátku školního roku vybere e-maily, na které jim pak hromadně může posílat dokumenty, jako jsou třeba itineráře školních výletů nebo nabídky různých akcí a produktů, které firmy školám zasílají, než když musí všem třiceti dětem nakopírovat jednotlivé stránky textu, které pak čtvrtina z nich stejně někde ztratí nebo nechá? Stačí pak jen ve třídě říct: „Poslal jsem vám e-mail s informacemi o výletě, tak se všichni podívejte.“ Škola ušetří na papíru, nákladech na tisk a kopírování, učitel ušetří čas a bude mít jistotu, že se informace dostanou do rukou opravdu všem. Při dnešní rychlosti komunikace jsou snad i obavy, že by se zpráva k němu nějakým způsobem nemusela dostat, naprosto zbytečné a lehce úsměvné.

To je samozřejmě jenom jeden příklad za všechny. Začínáme už jen u toho nejzákladnějšího, tedy e-mailů. Pokročit můžeme mnohem dál. Můžou to být třeba zrovna ony všemi nenáviděné a zároveň všemi opěvované sociální sítě, přes které lze lehce žáky kontaktovat, případně vytvářet události, či jednoduše všechny informovat jako celá škola o jednotlivých akcích, které se připravují anebo zrovna staly. Za zmínku určitě stojí i blogy, které si může učitel založit a průběžně je aktualizovat a zaplňovat vlastním obsahem, který uzná za vhodné, aby jakkoliv mohl studentům prospět. A samozřejmě nekončíme – on-line kalendáře, galerie, datová uložiště, … vyjmenovat toho lze spousty.

Je důležité ukázat studentům nejen teoreticky ve škole, jak jim dokážou počítače a internet ulehčit práci, ale dokazovat jim to i v praxi vlastní cestou. Nejenom, že to osvěží výuku – ostatně sám věřím, že technologií lze využít v jakémkoliv předmětu – ale studenty samotné nabudí. Když totiž budou moci říct: „Třídní mi posílá e-maily, moje škola mě o všech svých akcích informuje přes svůj web a Facebook, celý harmonogram školního roku mám kdykoliv přístupný v kalendáři od Googlu a angličtinář každý den na svůj blog přispívá odkazy na různé stránky, videa a dokumenty, na které sám při brouzdání internetem narazil, a je přesvědčen, že by alespoň někoho z nás něco z toho mohlo zaujmout,“ určitě se málokdy dočkají nějaké negativní reakce a sami budou na svoji školu jistým způsobem „pyšní“, že se dokáže takto skvěle přizpůsobit jejich potřebám. Školy z toho zase budou těžit úsporou času, prostředků a bezprostředností spjatou s rychlostí.

Internet a počítače nejsou ďáblovým vynálezem a čirým zpodobněním zla, ale tím, co z nich sami dokážeme vytěžit. I v této dnes již neodmyslitelné části světa by škola měla jít příkladem, protože je nutné si uvědomit, že zajímavý a úžasný je nejenom „reálný svět“, ale čím dál více i svět virtuální, nehmotný. A o obou dvou bychom toho měli znát co nejvíce.

Hola, hola, škola volá!

A je to tady, všichni jsme to na to čekali! Kdybych teď žil v Americe, natočili by o nás nějaký pěkný muzikál pro duševně choré jedince. Graduation Year! High School Musical! Bude to divoký, bude to hodně teplý, bude se tam zpívat, všichni budeme krásní, oholení a s vyběleným chrupem. Navíc ještě budeme neuvěřitelně talentovaní, trošku vystresovaní, ale nakonec to zvládneme a pak budeme mít "poslední prázdniny po maturitě", během kterých musíme stihnout to, co jsme nestihli předtím - přijít o panictví a panenství. Takhle to probíhá v Americe, tady ale nějak... ne?

Je to sranda, jít do maturitního ročníku. Aspoň já se tomu zatím teď směju, příští rok na jaře budu nejspíš už jenom nadávat. Proč si ale kazit náladu hned na začátku nového školního roku, když to můžu odložit na později, že? Do školy vkročím s úsměvem a úplně novým studijním plánem.

Přijde mi to legrační, když někdy před osmi lety jsem šel do školy s taškou, kde jsem měl pečlivě naskládané přezůvky, tělocvik a kufřík do výtvarky. Měl jsem ostrouhané tužky, které čekaly na zlomení, nové propisky, které čekaly na vypsání, nezlomitelná pravítka, která čekala na zlomení, nové sešity, které čekaly na ztracení a nové učebnice, do kterých jsem nesměl psát, protože stále ještě byly majetkem školy. S čím jsem do školy přišel, s tím jsem taky odešel, všechno fungovalo správně, precizně, dle školního i osobního řádu.

Dneska? Do školy jdu s jednou propiskou (pokud ráno brzo vstanu a nezapomenu ji na stole), peněženkou, abych pak mohl jít po škole se spolužáky "na jedničku" - zapít nový školní rok a to je vlastně všechno. Psací potřeby si přinesu třeba později anebo si je od někoho půjčím. To, co před několika lety NEEXISTOVALO je dnes skutečností: 2. září někomu půjčíte propisku (protože jste pilný a nosíte si pro jistotu dvě, jelikož vám je jasné, že se vždycky někdo najde, kdo ji bude potřebovat) a na konci školního roku ji najdete u někoho úplně jiného v úplně jiné třídě a možná i v úplně jiné škole. Podezřívám propisky z tajné konspirace a kompetice, ve které je jejich cílovou metou jediné - projít přes co nejvíc ruk na co největší dálku. Jsou to svině, ty propisky.

Co třeba učebnice, ty si do školy taky neberu? No... upřímně... vlastně ne, neberu. Učebnice už si čtvrtý rok kupuju sám a zjistil jsem, že bez takových 80% z nich se obejdu, potřebuju akorát angličtinu, češtinu a francouzštinu (anglinu i fráninu už mám z minulýho roku, češtinu jsem si jako jedinou koupil). Zbytek si buď někde půjčím, anebo prostě odmaturuju bez nich, je to určitě běžný, často aplikovaný a léty praxe osvědčený proces.

Přijde mi to vtipné. Dřív všechno fungovalo jenom díky tomu, že se všechno přesně dodržovalo, dnes to funguje taky, možná ještě líp než dřív, a stojí to možná ani ne polovinu úsilí. Jasně, nemluvím o učení, toho je čím dál víc, každopádně čím víc se toho musíme naučit, tím lepší vymýšlíme finty, jak to obejít. Náš mozek neustále pracuje a my jsme už jenom krůček od dospělosti, kdy si uvědomíme, že na světě nejlíp se mají vychcaní lidi a ti, kteří za celý život nic nedokázali, jenom hongali nohama a nechali za sebe ostatní udělat svoji práci. Já na to sice nevěřím, něco v životě dokázat chci, ale nedá se jen tak popřít, že takhle to to prostě chodí, a je třeba se v neposlední řadě hlavně dívat, co to hodí.

Nebudu ale pesimistou, vrátím se raději zpět ke školním věcem. Probral jsem tedy už asi všechno, ne? Školní pomůcky, učebnice, sešity... Jo! Sešity! Dneska, když už si můžete všechno psát na notebook, jsou sešity do většiny předmětů poněkud pasé. Navíc kdo by dneska chtěl sešit, když se na něm nemůžete dívat na South Park, hrát Angry Birds nebo Age of Empires II, ani na něm nemůžete fotit spící spolužáky za vámi webkamerou, případně psát v Malování sprosté vzkazy těm, kteří nespí.

Probral jsem všechno? Nejspíš ne, vsaďte se ale, že na každé nalinkované pravidlo bych našel vždy aspoň jeden způsob, jak ho obejít, anebo ještě lépe, jak se už dlouhodobě bezproblémově obchází. Když si to všechno takhle představíte, skoro to vypadá, jako by ta škola byla jenom jedna velká sranda. Jasně, že není, ale není taky důvod z ní dělat takovou vědu. Nic není tak horké jak se uvaří a jestli vás štvou učitelé nebo nadřízení, stačí si jenom představit, že i oni měli ranní erekci, taky se museli jít ráno vyčurat, aby jim u snídaně nestál, i paní profesorky si musí jednou za měsíc vyměnit vložky a tampony (teda alespoň většina z nich) a všichni prostě chodí na záchod, mívají žaludeční a střevní potíže po prochlastaných oslavách, i oni musí pravidelně jíst a pít, mají sexuální život (ač je to pro některé z vás nejspíš nepředstavitelné) a taky občas chybují. Mají akorát jednu výhodu - oni nám to můžou nechat hezky sežrat. A tím se přece rozhodit nenechám. Ne letos :-)

Hezký nový školní rok, drazí čtenáři, přátelé i kantoři. Vzhůru k maturitě, vysokým školám a podaným přihláškám na pracovní úřady. Už se těším, až si vás podám!

PS: Vyhlašuju nábor pro třídního překladatele projevu ministra školství, kterému tradičně nepůjde v tom rozhlase rozumět ani půl slova. A otevírám sázky v tipovací soutěži "O kolik bude projev trapnější než loni" na stupnici od 1 (nejmíň) do 10 (nejvíc).

Hledám překladatele z opilštiny do češtiny

Po včerejší akci bych potřeboval někoho, kdo má zkušenosti v oboru a dovede jednoduše překládat krátké smsky, abych věděl, o čem jsem si vlastně s kamarádem psal. V rámci diskrétnosti nebudu uvádět jména. Tak se do toho můžete pustit, drazí přátelé. 50,- Kč na hodinu.

- Ja sem zas tak desne statej... Rekni aspon, ze ty taky.

* Jestd ne, ale je to na dobre ceste :-D kde kalis? Za pul hodiny budu v pici

- U taty. Nejses v Brne?

* No to ne :-(

- Uz? Ja uz sem v pici... A sem nachlazenej, tak ani nemuzu mluvit.

* Nevim, jsem v piaje kawo :-D

- Flemcht?

* Do pice ja nfatvam prat smrmpříkazy jsem fl v kunde :-D

- -clo kuc bezohl. .. - chov mytia

* :-D :-D :-D stíháno rem nic npochopil

- Pian kola clo jj-cl koz..- :-S

* Pico ja jsem v kunde nejvic nedavam chlast+kurvanechadpujakwjsemwmoh I tyvole da+ tojik pmakt :-D

- Pico, ja tady jen mackam random klavesy, nevim jak ty. :-)

* Jdu dnwmwtpychu v phce tpředem +nw v xpibiol :-D:-{:-{:-O:-O(_)3

- To se pak tezko polyka. :-)

Jsem vesnickým nositelem slova českého

Po osmnácti letech života je to trochu zvláštní vstávat každý týden šest dní v kuse dřív, než všichni ostatní členové rodiny. Uhodilo ale osmnáct, už jsem dospělý. Už nějaký ten pátek umím vstát ve čtyři ráno (pokud teda tou dobou nejsem ještě vzhůru) a naládovat se penicilinem. Už nějaký ten pátek taky můžu řídit auto, což vlastně není jen tak "nějaký" pátek, jsou to zatím přesně "dva" pátky. Teď jsem se naučil nový kousek - vstanu v šest ráno, dům ještě spí, krajina se probouzí, ptáčci šveholí, sluníčko už je na své pouti oblohou a já to všechno stejně ignoruju, protože si pustím do sluchátek Anberlin (nejlepší kapela posledních dní, na to nezapomínejte!), popadnu denní tisk, jehož předplatné roznáším ráno co ráno dychtivým čtenářům, kteří jsou žádostivi každého článku. Už se z toho pomalu stává rituál, já dokonce vidím, že trochu hubnu, kondička se taky zvyšuje, protože já u toho, drazí přátelé, nepřetržitě běhám! Od pondělí do čtvrtka si osm minut běžím s pěti novinami svých 1,5 kilometru, v pátek pak se čtyřiceti novinami jezdím dokonce hodinu i na kole, a v sobotu, jako kupříkladu dnes, běhám přesně 11 minut 2 kilometry s osmi novinami. Nejenom, že něco dělám pro své tělo, vzdělávám také prostý lid, který tou dobou buď chrápe anebo má noční.

Jsem novodobý Josef Dobrovský, šiřitel slova, národní obrozenec. Jsem ochránce češtiny a pozvedávám procento národní gramotnosti a vzdělanosti. Jsem Mojžíšem, Mirkem Dušínem. Ráno co ráno se vydávám do propletených uliček našich malých Stínadel vstříc malým i Velkým Vontům, schovávám se před Amazonkami a poslouchám u toho kvalitní muziku. Jsem prostě príma kluk, dobrá partie a šikulka.

Svoji schopnost vstát poslušně v šest ráno jsem dokonce dovedl k takové dokonalosti, že už to zvládám i s kocovinou (což činí asi nějakých ... ehm 40% všech výběhů?) - a je to nový lék na bolavou hlavu a ukňourané břicho. Pročistit si hlavu, proběhnout se (pokud není kocovina až tak silná, že zvládnu jenom pomalu přešlapovat v žabkách a myslet si cosi o prdeli). No je to bájo!

Teď mám před sebou od sedmi hodin celý den a můžu se věnovat další bohulibé činnosti. Můžu třeba vyšívat krajky, plést svetry pro Armádu spásy, okopávat zahrádku nebo vodit babičky s nákupem přes silnici. No je to prostě rutina, nic víc. Mrzí mě jenom, že nebydlím někde na maloměstě, kde se lidi až tak moc neznají. Byl bych takový ten "chlápek, co každé ráno běhá a roznáší noviny". Neměl bych jméno, měl bych svoji vlastní větu! Strašně bych chtěl být chlápek, co každé ráno běhá a roznáší noviny. Ne, že bych jím nebyl, ale říkat si tak můžu jenom ve vlastní hlavě. Budu se muset přestěhovat do Stars Hollow, tam lidi takové přezdívky dostávají. Ale to už je úplně jiný příběh, úplně jiné postavy a úplně jiná Gilmorova děvčata.

Ale upřímně - je to přece Vyškovský Deník. Tak k čemu ta nabubřelost? Občas se bojím, že si ty noviny lidi spletou s letákem z Penny, co ve schránce někdy mívají. Ale už bych měl přestat pomlouvat, až jednou budu potřebovat zaměstnat, tohle by mi asi moc nepřidalo.

Dobré ráno, čtenáři!

Rokfórpíplování 2011

Přežil jsem. To je první a asi taky to jediné, co mě právě teď napadlo, když jsem se osprchoval, lehl na gauč a zapnul notebook. Letošní Rock for People byl pro mě hlavně o přežívání. S ním souvisí i letošní Prague City Festival, kde jsem prý sice údajně viděl The Hives, 30 Seconds to Mars, Support Lesbiens, Flogging Molly, Hadouken! a Gogol Bordello, zvláštní konstelace hvězd mi ale nějak zabraňuje v tom psát o koncertech, na které jsem jakoby zapomněl. I z těch útržků ale moc dobře vím, že nejvíc jsem se zpotil na Hadoukenech, nejlepší show předvedli The Hives a na 30STM jsem svým zpěvem naštval strašně moc lidí. Očividně jsem si PCF tedy užil. Vlastně přežil.

PÁTEK

Přijeli jsme do Hradce Králové už v pátek, kdy se otevíral kemp. Tradičně už získávám pocit, že naše skupina si veze vždycky nejvíc zásob a dalších vychytávek (altány, grily, kempingové židličky a stolky, ... viz fotka), které tam ale obvykle uvede do takového stavu, že si je už zpátky radši neodveze. Jak ostatně prohlásila úklidová četa festivalu pod krycím jménem EKO TÝM: "Tak tohle fakt uklízet nebudeme." Já bych to taky neuklízel. Krom toho, že jsme tedy v pátek vytvořili v našem malém kempu uprostřed kempu humusové podloží, na kterém za sto let bude růst fosforeskující žito, povedlo se mi dokonce dostat do takového rozpoložení mysli, že jsem pobíhal po všech možných cizích stanech, do některých dokonce lezl, a prováděl pasovou kontrolu. Vrátil jsem se v pořádku a živý, takže jsem snad nikoho nenaštval.

SOBOTA

Vraťme se ale k muzice, o tu jde přece na RFP především, že ano. V sobotu jsem tedy zašel na Imodium, kteří na Talent & Jam Stage otevírali festival. Poslechl jsem si asi tři písničky, než mi zavolal Fluf, že s Martaskou čekají před stanovým městečkem, a chtějí vědět, kde stanuju, aby se k nám mohli přikolíkovat. I za ty tři písničky jsem ale nucen uznat, že Imodium otevřeli za takových 7/10.

Druhou kapelou, kterou jsem poctil svou návštěvou na Evropa 2 Stage - což bylo ono vyzdvihované modré šapitó - byli listopadoví November 2nd. Znal jsem od nich jenom písničku Tomcat Blues a u toho to taky zůstane. 5/10.

Odpolední seanci s pivem a ginem jsme pak hrdinně zakončili s děvkama. The Prostitutes se stali první dobře navzučenou kapelou v šapitó Evropy 2. Famózní koncert, famózní atmosféra, famózně zpocený záda, vyskákaný nohy, vymávaný ruce a vyřvaný mandle. 9/10.

Největší pecka ale teprve měla přijít - U2 revival na Showcase Stage naprosto rozsekal všechny hodnoty, které U2 získali během svých let. Se svou verzí City of Blinding Lights začali dobře, tornádo Vertigo už je ale trochu smetlo a po skončení I'll Go Crazy If I Don't Go Crazy Tonight jsem opravdu málem zešílel a pro jistotu odešel, zanechaje po sobě odér známky 3/10.

Největší festivalová facka na mě čekala o něco později v přeplněné Evropa 2 Stage, kde Ondřej Hejma se Žlutým psem tak neuvěřitelně zabíjel a nakládal, že příští rok rozhodně nepřijdu jenom na tu poslední písničku, ať už bude jakkoliv Sametová. Nikoliv jejich koncert, ale onu píseň hodnotím známkou 9/10.

Euforie dlouho netrvala. S Martaskou jsme tak tak přežili a proklimbali koncert Xindla X. Ten kluk už je ztracenej, to mi věřte. Akustiku vyměnil za elektrobeaty a originalitu svých textů už jenom utápí v efektech. Ondro Ládku, Hejma ti to natřel. Míval jsem tě rád, ale kdyby ses někdy vrátil do klasiky Návodu ke čtení manuálu, mohl bych možná přimhouřit oči a dělat, jakože se nic nestalo. 5/10.

Když už jsem si myslel, že na mě přišla únava, vyvedl mě z omylu nějaký alkoholický nápoj, který moji nervovou soustavu nakopl natolik, že jsem se s Ondrou a Adamem vydal do nonstop hospůdky před areálem. Po cestě se k nám připojila i slečna Pája z Brna, kterou jsem ulovil na zvolání: "Udělám cokoliv za gyros!" Gyros neměla, ale na pivo s náma zašla. A na oldies disco do čtyř do rána taky. Tam jsem se naučil pravý význam slova pogo. Představte si situaci, když kluk, který měří metr sedmdesát napálí do dvoumetrového medvěda s bojovným výkřikem: "POGO!" a medvěd ho během sekundy usadí obranným zvoláním: "Naser si!" a na ta slova malého chlapce vzal a odhodil dva metry od sebe. Chlapec spadl na kolena, chvíli pád rozdýchával, poté vstal a s úsměvem si šel s medvědem plácnout s pobaveným: "Si zabil!".

NEDĚLE

Oficiálně první festivalový den. Začala ho Debbie, jejíž krásný hlas se linul ze Staropramen Cool Stage snad po celém areálu. Bohužel i když si moc přála aby sunshine comes to town, nedařilo se a bylo pořád stejně hnusně. 7/10.

Svou pověst si toho odpoledne vydobyla Evropa 2 Stage jako opravdu ta nejhůř nazvučená stage všech dob. Koncert Title Fight jsem musel opustit po první písničce, zpěváku mikrofónovou elfštinu zazděnou duněním bicích a kytar opravdu neovládám. Je to škoda, na CD to byli kluci šikovní - a za to dostanou body útěchy: 4/10.

Kulturní vsuvka z T&J Stage: Psychedelická formace Luno hrála přesně tak úchylně, jak jsem čekal. 6/10.

Z malé Velké Británie přijela Kate Nash s drze namalovanými rty, ladygagaovským outfitem a svým ječákem, který jsem naživo dokázal poslouchat jenom třicet minut. Byla dobrá, nebyla špatná, byla to prostě zlobivá holka, která umí zpívat, ale po půl hodině jsem málem dostal obrnu ušního bubínku a hlavně kvůli totálně znuděnému publiku v předních řadách jsem zahájil taktiku úprku. 7/10 hlavně za to, že jsi na pódiu vypadala kouzelně.

Možná největším překvapením festivalu a neděle minimálně byli Paramore. Když jsem před půl rokem zjistil, že vlastně nemám rád jejich hudbu, ale jenom jejich zpěvačku Hayley Williams, přestal jsem je úplně poslouchat, protože je to taková cédéčková nuda. Živé vystoupení bylo ale natolik živé (čti energické) a procítěné, že jsem Hayley s oranžovými vlasy věřil, jak moc si to užívá a jak moc do toho chce dát. Odešel jsem ale chvíli před koncem, abych si zajistil dobrá místa na největší masakr festivalu. 9/10.

Procpat se do první řady na The Qemists byl možná nejhorší nápad všech dob. Hudba je to skvělá, ale tak brutální pogo jsem nemohl se svou výškou, brýlemi a příruční taštičkou ustát. Rychlá smrt přišla po dvou písních a já ten loket v lebce a kopanec do žeber cítil ještě hodinu poté, co jsem opustil vydýchané šapitó a otřesený odešel do kempu. Od té doby si navíc skoro nic nepamatuju. Z povídání jsem se pak ale dozvěděl tak bláznivé věci, že mě vážně mrzí, že o nich nevím. Do stanu mě odvedl Fluf někdy o půl čtvrté a až budete chtít někdy vědět, jak moc epická nedělní noc se odehrála, pozvěte ho na pivo, on vám to rád poví. Každopádně The Qemists super. Vydržet tam o něco déle, nejspíš bych umřel v kotli nebo se utancoval k smrti. 8/10.

PONDĚLÍ

Začátek nového týdne jsem chtěl využít k tomu, abych viděl co nejvíc kapel v jednom dni. Prošvihl jsem Discoballs a From Our Hands, protože mi po nedělní jízdě nebylo do skoku, zato jsem ale podruhé v životě viděl Pipes & Pints, kteří na festival doslova přinesli slunce. 8/10.

Hned po nich zabíjeli Your Demise. Na YouTube zněli o dost líp, ale aspoň jsem mohl z kopce pozorovat největší mosh pit / circle of death všech dob. V monstrózním kruhu dokonce byli i takoví šílenci, kteří jezdili na koloběžkách. Brutá-á-á-á-lní. Na mě však až přespříliš. 5/10.

Právě kvůli moc tvrdým Your Demise jsem odešel na The Roads. A teď jak jen to říct? Je to složité: hrají dobře, ale je to takový slabý indie pro holky, trošku plošší kopie Charlie Straight a vůbec, řeknu to ještě jinak: Za rok se od indie oddělí specifický hudební styl, který se bude jmenovat skinny-jeans. Budou tam hrát Charlie Straight a The Roads, v kotli budou pařit holky a mladší osmnácti let. Bude to dobrý, hezký, pohodový, ale bude to víc o tom, jak se u toho hraní vypadá, nikoliv o tom, jak vypadá to, když se hraje. 7/10.

Hned vedle pak začala hrát slovenská kapela Talkshow. Dokonce i Fluf mi potvrdil, že moje přirovnání "jsou to takoví slovenští Sunshine" není úplně mimo a fakticky tak zní. Takže 7/10 a nahrajte nějaký Victimy a Top! Top!-y, kluci, ať jste slavnější.

Náhle přišlo něco neuvěřitelného. Byl to koncert White Lies, který byl tak neskutečně úchvatný, až se mi tajil dech. Možná za to mohla ta dvě pivka, možná to sluníčko, možná ta muzika, možná zpěvákův úsměv a vystupování, pravděpodobně za to ale mohlo všechno dohromady, protože tety a hudba, kterou White Lies tvoří je v živém provedení tak neuvěřitelně optimistická, až se člověku chce radostí plakat. Příště si je musím najít někde v klubu, tam by totiž působili úplně nejlíp. 10/10 pro nejlepší koncert festivalu.

Místo Levellers jsem raději počkal v kotli, který čekal na The Wombats. Prorokoval jsem jim, že se postarají o největší party tohoto roku, bohužel jsem se ale tak moc těšil, až jsem se přetěšil. Wombats byli zábavní a pařili dobře, na mě to ale nějak nestačilo. 7/10 a zamáčknutá slza.

Po britské invazi jsem pak na vlastní kůži poznal, jak chutná dvojité zklamání. Místo Keleho, který prý byl tak skvělý, že ani nešlo poznat, jak otřesně zní v E2 šapitó skoro každý koncert, jsem stál s praštěnýma fankynkama My Chemical Romance kousek od pódia. To čekání bylo asi na celém koncertě MCR to nejzábavnější. "Uhni s tou posranou kamerou, neuvidím na Franka! Naser si kokote a jdi s tou kamerou do prdele!" - "Kterej kokot mě polil pivem?!" (reakce na to, když někde vyhodil do vzduchu kelímek s pivem a na každého dopadlo pár kapek) - "Byla jsem na MCR pětkrát, takže vím, že tady se taky nebude pogovat!" - "Pozor, mám okovaný boty, až ti šlápnu na nohu, bude to bolet, jsem fakt nebezpečná!" (bylo jí tak šestnáct) - "Frank má vkus na svoje zvukaře." - a podobný kraviny, který tyhle nebezpečný holky valily pořád dokola jedna přes druhou a já se mohl potrhat smíchy, jaký to byly kravky. Když ale pak začali MCR hrát, nejlepší byla Na Na Na, pak dvakrát vypadl zvuk, takže vystoupení poněkud ztratilo na účinku a následně se mezi ty nejnebezpečnější fanynky probojovalo asi šest totálně zfetovaných jedinců, kteří rozráželi všechny lokty a kopanci, což fanynky neunesly a strašně vřeštěly. Mě osobně to ale taky štvalo, cítit všechny ty lokty v zádech fakt nebylo nic příjemného. Šest vysmažených debilů a minimální show ze strany MCR mě pak zahnala pryč z kotle a zbytek koncertu už jsem jenom prostál bokem a litoval, že jsem neviděl Keleho. My Chemical Romance byli dobří. Bohužel JENOM dobří, nic víc. 7/10.

Dobří byli i kluci z Asian Dub Foundation, na stupnici zábavy možná o kousek výš než jim předcházející MCR. A k nim vztahující se vtípek: "Při koncertě ADF byl zavřený stánek s čínskýma nudlema, protože kuchaři místo vařeček vzali do ruky mikrofony." taky není nejhorší, no ne? 7/10.

Chuť jsem si spravil konečně až na Bright Eyes. Nedostalo se mi bohužel žádných pomalých kytarovek, ocenil jsem ale konečně tribuny k sednutí, o kterých jsem dřív prohlašoval, že si na ně může sednout jenom idiot. Trochu jsem se pospal, trochu usmíval, přesto jsem se ale konečně hezky bavil. 8/10.

Když jsem pak jenom krátce prošel kolem stage, kde hráli Primus, rychle jsem zase odešel. 4/10. So called music.

ÚTERÝ

Vzhledem k tomu, že už u psaní usínám, budu velice stručný. Poslední den jsem byl vyčerpaný jak prase. Sice konečně hezky svítilo slunce a bylo vedro, tohle počasí ale naprosto podkoplo nohy dvouapůlhodinovému kino-koncertu Kryštofů, který byl sice krásný a klipy, které se vždy střídaly s hudbou, byly skutečně zajímavé, vydýchanou Evropa 2 Stage ale jednoduše nešlo, než opustit a trošku posmutněle koukat, jak z Kryštofů odchází čím dál víc lidí. Škoda kluci, tohle mě mrzí. 6/10.

Lus3 byla divně znějící, divně oblečená a divně divná. Kdyby hrála ve dvanáct večer na nějaké afterparty, slušelo by jí to mnohem víc. 6/10.

Destine dokázali, že už jsou na tu muziku staří a české publikum je skoro vůbec nezná. Taky potvrdili to, že mají jenom jednu hitovku a rozproudit to neumí. Ostrouhejte Blink-182 a přidejte pórek. 6/10.

Po všech těch šestkách se konečně usmála osmička pro skvělé vystoupení Anberlin. Sice jsem byl tak unavený, že jsem jenom rezignovaně seděl na kopci a houpal se do rytmu, i tak jsem si je ale náramně užil po všech stránkách. 8/10 nejspíš kvůli té mé náladě.

Na chvilku jsem se zastavil i na Charlie Straight, které jsem už komentoval u The Roads. Charlie Straight jsou tak strašně nečeští, že jsou právě čeští až hanba a já už jsem se té jejich polívky přejedl. 6/10 kluci, už mě fakt neberete.

Na mojí znuděnosti a vyčerpanosti pak ztroskotala i kocábka Jimmy Eat World, na kterých jsem prostě neobjevil nic, co by mě mohlo snad někdy bavit. 5/10.

Pronudil jsem se dokonce i vystoupením Tokyo Ska Paradise, který sice bylo výborný a ne až tak moc skáčkový jako třeba Sto Zvířat (no vidíte, byl jsem na Sto Zvířat, to byla taky kravina: 4/10) nebo Ska-P (ti jsou zase ale skvělí!). Vlastně to bylo takový úplně jiný skáčko, dobrý skáčko, ale byla mi zima a chtělo se mi spát. 6/10.

Abych si nezkazil poslední večer, oplakal jsem koncert Beatsteaks a šel vychlastat do kempu s Flufem a Martaskou dvě vodky s džusem. Kvůli té druhé vodce jsem zazdil i The Streets, o to víc mi pak ale stoupla nálada a s Flufem jsme se nejvíc vyřádili na naprosto totálně nejluxusněji božským Pendulum, který rozsekalo atmosféru i atomsféru na malinkatý fotony svítící energií. Takhle si představuju taneční muziku a páteční diskotéku! 10/10.

Kvůli rodinným problémům jsem pak s Flufem poslechl Digitalism jenom z hangáru, když jsme šli na pivko a následně se pokoušeli přes ochranku pronést krigl staropramenu dvanáctky. První pokus ochranka zastavila, druhý se už povedl, bohužel Flufovi sklinka spadla tak po padesáti metrech na zem, takže máme prostě smůlu. Ostatně už stejně zavírali areál a moje vodková radost vyprchala pryč, takže jsem šel spát a poslouchal, jak kolem mě lidi rozmlátili židle, altány a celkově jsem měl pocit, že nám stanem proletí kovová tyč a probodne mi stehno.

Celková rekapitulace? Tenhle rok (for Poeple) byl jiný než ty dva ostatní. Jednak kvůli počasí, pak taky kvůli lidem a kvůli muzice. Paradoxně jsem toho asi vypil nejvíc v historii alkoholu, přesto jsem ale viděl nejvíc kapel (31). Původně jsem si plánoval kapel 41, takže myslím, že letos jsem splnil očekávání na jedničku s mínusem.

Byl to festival nových shledání - poznal jsem moji oblíbenou twitteristku Elisx a občasnou čtenářku blogu Skuli.

Byl to festival zážitků, o kterých se nemluví - propařili jsme tolik nocí a udělali tolik kravin, že se to ani nehodí říkat veřejně, protože by mě už pak nikdo nikdy nemohl brát vážně.

Byl to festival zvláštního rozpoložení - únava přicházela mnohem dřív než obvykle.

Byl to festival menších kapel - ty obecně možná pobavily publikum víc než ty velké.

Byl to festival zesměšňování Rytmusa - si zabil, za to ťa uznávám, to si vychytal - ale aj dojebal, topánky lujvitonové, diamantové brajtlingy a já nevím co všechno, tyhle pitomý hlášky ale zněly festivalem celých šest dní.

Byl to festival ginu s tonicem a točené sodovky - ať už mluvíme o malinovce nebo točeném staropramenu cool lemon, který byl točení nejlepší na světě, na rozdíl od jeho plechovkové verze.

Byl to festival změn - nejenom úmorné vedro, ale i tradiční rituály jako vypít láhev piva značky Dragoun (největší a nejlevnější kentus), vykoupat se v Labi a jít na kulečník, nic z toho jsme letos nezažili.

Byl to ale hlavně parádní festival. Ostatně jako už každý rok. A teď dobrou noc, odcházím do stavu třídenní hibernace.

Večerní seance se smrtí a Frankem Sinatrou

Oheň na ohništi praskal do tichého večera svým kouzelným zvukem a teplé záblesky světla svou září vítaly tři přicházející postavy, které za sebou zanechávaly tři dlouhé stíny. Čím víc se blížili k ohni, tím víc šlo slyšet jejich rozhovor.

"Nikdy jsem si neuvědomila, jak je noc půvabná," pronesla ženským hlasem ještě temná postava úplně vpravo.

"Půvabná? Je kosa jak sviňa!" svěřil se nahlas hrubým hlasem muž úplně vlevo.

"Však se brzy ohřeješ," uklidňovala jej žena. Prostřední postava mlčela.

"Už aby to bylo, sakra!" zaklel muž a rozběhl se k ohni, žena se za ním hned přidala a utíkala také. Prostřední postava šla stále svým tempem pomaličku k nim.

"Kolikrát v životě ses takhle cítil?" zeptala se žena. To už seděli na lavičce kolem ohně a hřáli si ruce. Muž cosi držel v rukách a pořád si s tím hrál.

"Jako jak?"

"No takhle. Večer, oheň, jsme sami, všechno je tak nějak jasné a čisté, nic se neskrývá..."

"V téhle tmě? To se toho skrývá."

"No ale víš, jak to myslím. Nevidíš všechny ty detaily, před očima máš jen to, na co svítí světlo tady toho ohně, jenom to, na čem ti záleží." Při těch slovech se otočila hlavou na muže.

"No jo, ale z té tmy vždycky něco může vyskočit a vzít ti to," mrmlal nepřítomně muž a pořád vrtal do té věci, co držel v rukách.

Tmavá postava se zatím pomalu přiblížila k ohni a přehodila si přes rameno kosu. Stála muži hned za zády.

"Nějak se ochladilo, nezdá se ti?" zpozorněl najednou muž.

"Ne, neřekla bych. Tak si sedni blíž k ohni." Muž se zadíval do klidných plamenů a pak si přisedl k ženě. Stále však věnoval větší pozornost věcičce, která mu ležela na klíně. Postava s kosou jen s mrtvolným výrazem obešla ohniště a sedla si naproti nim. Najednou začal hrát saxofon. Muž položil malé rádio na baterky na zem a chvíli jen strnule poslouchal s kamennou tváří.

"Trápí tě něco?" zeptala se žena.

"Ne."

"Tak co se stalo?"

"Nic."

"Nekecej."

"Nic, jenom... jenom když slyším Sinatru... strašně to na mě působí. Je to jako když tě poleje teplá voda v zimě, jako když si horký čaj a cítíš, jak tě hřeje. Můžeš se cítít nejhůř na světě a najednou slyšíš ten jeho hlas do krátkých úderů do piána, jak to všechno podkresluje. Nejdřív to piano a pak on. Cítíš tu pohodu a všechno spadne, podkresluje ti život a ty se můžeš usmát a myslet ten úsměv vážně v ten stejný zlomek sekundy."

"Páni... To, to jsem o tobě nevěděla," mluvila udiveně žena a chytla muže za ruku. Usmála se.

Muž se usmál v ten stejný zlomek sekundy. Myslel to vážně.

Postava s kosou za zavrtěla na lavičce, odněkud pak vytáhla špekáček, napíchla ho na kosu a začala si ho nad ohněm opékat.

"Víte, já to nemám zrovna nejlehčí," řekla postava najednou. Pár naproti ní leknutím poskočil a zíral na na Smrtku, jak si na kose opéká buřt.

"Vy-vy, v-vy jste s-s-smrt-ka?" koktala žena.

"Přirozeně," odpověděla jí na otázku.

"A m-my, my... umřeme?"

Smrtka se zamyslela otočila kosu, aby opálila buřt i z druhé strany a pak jenom pozvdechla a do ticha pronesla: "Tohle je Sinatra, že?"

"No... to je," přitakal muž a stiskl ženě ruku.

Smrtka se usmála v ten stejný zlomek sekundy. Myslela to vážně.

"Víte, já vždycky když slyším Sinatru, tak už nemám chuť nikomu brát život. To si prostě jenom sednu a poslouchám a cítím se po dlouhé době taková... živá. To všechno ten Sinatra. To ten jazz. To je prostě nádhera. Nechcete taky špekáčky?"

Žena se usmála. Usmál se i muž. Usmála se taky Smrtka.

Všichni tři se usmáli ve stejný zlomek sekundy. Mysleli to vážně.

A Sinatra z malého rádia nepřestával zpívat.

Egoblog o osmnáctých narozeninách

Zlomů v životě muže je několik. První je asi ve dvanácti, když zjistí, k čemu všemu se dá použít jeho frantík, další v patnácti, když může chodit na diskotéky a dostane občanku a třetí, kterého jsem se kupodivu dožil a můžu ho tudíž zaznamenat, je dovršení osmnáctého roku života. Neznamená to prakticky nic, budu jenom dál dělat to, co jsem dělal doposud. Můžu si dál kupovat pivo, dívat se nestydaté filmy pro dospělé a kdybych kouřil, můžu v tom klidně pokračovat.

Osmnáct je vlastně takový "nic", ale strašně příjemný nic. Jsem blíž ke své novinářské kariéře, ke které jsem se předevčírem rozhodl. Možná, že lidi nemají rádi novináře a žurnalistika mi do života nic nedá, je to ale věc, kterou chci dělat a kterou budu dělat rád a s chutí. Co si taky budem povídat, je to asi jedna z mála věcí, který mi aspoň trochu jdou.

Brzo snad teda půjdu na vysokou vstříc novým zážitkům, za několik let třeba taky opustím tuhle zemi, když to tu nepůjde vydržet a proslavím se. Taky snad napíšu tu svoji knihu, kterou se proslavím až po své smrti. Všechno teď vidím krásně růžově. Netvrdím, že za to nemůže to víno.

Ale pořád nějak přemýšlím, co se tak strašně změnilo. Nebo co bych měl změnit já. Co na sebe třeba něco prásknout? Něco šťavnatýho, tajnýho, šokujícího? Co kdybych třeba řekl: Jsem gay! anebo Jsem adoptovanej! případně Ulítávám na povlečení Hello Kitty. Nabízí se i lákavé: Mám romské kořeny a hodlám celý život kočovat. Ještě mě napadají zvrhlosti typu: Poslouchám Kabáty, můj neoblíbenější film je Líbáš jako bůh a seriál zase Dallas. Ještě by mě zajímalo, jestli by vás překvapilo, že moji rodiče jsou mudlové a já chodím díky obraceči času souběžně na gympl do Bučovic a zároveň do Bradavic.

Tohle všechno by ale bylo trochu moc, takový odhalení si nechám až na později. Je mi přece osmnáct a celej život přede mnou! Já teda slíbím, že další osmnáctiletku se pokusím splnit na 120% a naučím se konečně pořádně číst ručičkový hodiny a dělat bubliny ze žvýkaček. A vypiluju svýho kozáčka. Děkuji, přátelé, a nezapomínejte, že nejsem jenom "another brick in the wall". Jsem přesně ta cihla, na kterou musíte zaťukat, abyste se dostali do Příčné ulice - nenápadná, ale kouzelná. A možná... možná trošičku nafoukaná :)

O řidičích, Angličanech a útěku za hranice

Kromě šelestu mám na srdci jenom tři slova. Není to facebookově zprofanovaná svatá trojice "miluj, trp a odpouštěj", jsou to jenom klasicky osmnáctiletý slovíčka "spojka, brzda, plyn". Moje řidičské vyhlídky jsou totiž naprosto růžový!

Myslím, že málokdo si dovolí zablokovat během hodiny a půl polovičku Vyškova, napálit to málem do auta při výjezdu ze Slavkova nebo skoro srazit jednu starší dámu, případně o dva centimetry minout otevřený dveře modré fabie vyčnívající do vozovky. Jsem jedinečná bytost! Jasně, jsou to teprve třetí jízdy, ale stejně si myslím, že co se týče ovládání motorových vozidel, měl jsem skončit u autodráhy. No ale teď už to přece nevzdám, ne? Někdo ty orgány darovat musí.

Co vidím černě je taky letní brigáda. Ne snad, že by na loňským plavčíkování... ehm teda dělání ze sebe debila na koupališti... bylo něco špatnýho, ale snad kromě minima pozitiv bych na té práci nenašel asi nic, kvůli čemu bych toužil si tuhle zkušenost zopakovat. Letos jsem tedy zamířil do slibnějších kruhů a prakticky vsadil na jistotu - netkané textile, v těch je vetkána budoucnost. No mýlil jsem se, samozřejmě. Měsíc jsem se snažil dovolat šéfovi fabriky, který mi včera konečně zvednul mobil a asi si moje číslo nespojil s těmi asi osmi sty nepřijatými hovory, který jsem mu tam zanechal, každopádně se mě ptal, jestli volám poprvé a že bohužel nepřijímají. Tak to zas půjdu o dům dál a když Ježíš na kříži zůstane nakloněn, nebudu pracovat v call centru.

Supr ale jsou hned dvěci. Ha, právě jsem překlepem vymyslel nový slovo. Původně jsem chtěl napsat dvě věci, ale uznejte, že dvěci jsou mnohem víc lepší. Každopádně ta první věc je, že dostávám nějaké to hezké všimné za práci na Edně, s čímž souvisí i fakt, že letos nepojedu na jeden, na dva, ale dokonce i na tři fesťáky! O tom třetím radši pomlčím, nebo tam zas pojede někdo, koho tam fakt nebudu chtít potkat a moje oáza klidu zůstane narušena. No a ta druhá věc je výměnnej pobyt do Dartfordu. V úterý jsem dostal jméno a nějaký základní informace o svým novým britským kámošovi. Jmenuje se jako já. Ano, správně, je to samozřejmě iHyi. Krom toho, že je vegetarián, strašně rád filozofuje, sleduje filmy a poslouchá muziku. Hraje kriket. A je zrzavej. Po dvouhodinovým chatování na Facebook jsem zahnal veškerý obavy, že si nebudem mít co říct a uznávám, že to bude velkej frajer. Žádnej ochlasta Čárlí, neochlasta Entony, fanynka sociálních sítí, která si zrušila Facebook Nana anebo parkourista Ed. Prostě takovej normální příměstskej kluk jako jsem já. Takže se na Toma těším a věřím, že to budou dva super týdny. První v Londýně, druhej u nás. Jíííííízda! Multikulturní!

Samozřejmě, že taky teď sleduju noviny a čtu zprávy na internetu. To, že Klaus "ukradl propisku" mi ani moc v patě neleží, aspoň se člověk může trochu pobavit, když tady všude prochází zprávy o Kikině Kočí a všech těch hvězdách z ODS a VV, z vnitra i z venku, prostě to je fakt solidní bordel. Sám ani nevím, jestli se tady dá někomu v tomhle státě vůbec věřit. Znamená to pro mě ale jediné. Buď půjdu na vysokou do zahraničí, najdu si tam životní lásku, práci a zůstanu tam navždycky, anebo vystuduju ještě tady a pak prchnu, protože v tomhle odmítám žít. Jediná lukrativní věc v tomhle případě se jeví akorát jít na brigádu v létě do call centra ABL, tam to asi dobře žije.

Cormac McCarthy to píše dobře - Tahle země není pro starý. Tahle země už ale není ani pro mladý. Tahle země už asi není vůbec pro nikoho.

Lenivím, tedy jsem

Už je tady zase další psaní slohovek pro MF Dnes, tentokrát na téma "Generace líných teenagerů - pravda nebo omyl?" Takhle to vidím já:

Položme si jednu jednoduchou otázku: K čemu je škola? Na Facebooku jsem na ni našel výbornou odpověď: Matika - od toho je kalkulačka, čeština - mluvit umím, fyzika - proč padám na hubu, vím. Jdeme však ještě dál! Výtvarka - kolečko, čtvereček, umí namalovat i blbec, biologie - vím jak se rozmnožovat, to stačí. Přichází samozřejmě i další logická vysvětlení. Ájina - google překladač stačí, tělák - do krámu si doběhnu, zemák - sever, jih, západ, východ, děják - vím co bylo včera. Autor textu následně nabádá všechny podobně smýšlející: Dej to na zeď, jestli souhlasíš! A věřím, že řadu z vás by ani nepřekvapilo, kolik lidí s tím souhlasí.

Jsme líní, alespoň většina z nás. Je třeba ale rozlišit pojmy "líný" a "blbý". Pitomec je ten, který si myslí, že s kalkulačkou, internetovým překladačem a malováním koleček a čtverečků prakticky obsáhnul všechnu znalost na světě. Jakýsi celkový trend vedoucí ke vzniku podobný "liberálně" orientovaných myšlenek stále roste. Co je toho příčinou? Zde přichází na řadu „lenoch“ s odpovědí: nízké požadavky. V době, kdy je prakticky všechno dostupné bez větší námahy si totiž můžeme dovolit lenivět. Proč bych se učil celé odpoledne na písemku, když z ní dostanu stejnou známku jako ten, který vše jenom opíše z taháku? Nač pracovat, když můžu brát dávky od státu? K čemu je mi vlastně veškerá snaha, když největší nefachčenko z okolí zastává post náměstka primátora jenom proto, že měl štěstí, konexe a případně i peníze - já byl místo toho odměněn lopatou, přestože jsem na rozdíl od někoho jiného alespoň odmaturoval? Smutné je, že možná ani nemusím dodávat, že přeháním, protože takto to možná snad opravdu funguje.

Taková je doba. Kdokoliv se může dostat kamkoliv a mít prakticky cokoliv. I ti, kteří se ve škole snaží, o studium i pozdější práci se zajímají, jsou nakonec stejně povětšinou stáhnuti okolím k podávání slabších výkonů, protože vidí, že to jde a je to tak i jednodušší. Vidíme to všude kolem sebe a beru to jako pochopitelné, že se podle toho takto všichni zařizujeme - tedy lenivíme.

Proč se tedy náš zájem obecně o jakýkoliv podaný výkon blíží čím dál víc k nule? Můžeme si to totiž dovolit, nikdo po nás víc nechce. Postupně na to asi „přijde“ každý, bohužel. Dejte to na zeď, jestli souhlasíte. Pokud na to tedy nejste až moc líní.

Dnes je to přesně rok, co se Bůh začal nudit

Dneska je sice apríl, ale kromě toho na Edně jsem prakticky žádnej nikomu neproved a ani jsem nebyl napálen. Teda aspoň doufám. To, že jsem dneska neměl jízdy v autoškole mě prvně zarazilo, jestli to není vtípek, ale nakonec se fakt ukázalo, že je to čistá pravda a fakt si dneska nezařídím. Ze vzteku a deprese vám ale aspoň ukážu, s jakýma slohovkama člověk získává třetí místo v okresním kole češtinářské olympiády (gramatickou část jsem podělal, jinak bych byl samozřejmě první, žejo):

"Ale já ti to tvrdil hned. Já ti to říkal, jak to dopadne, ty sis ale prostě nenechal poradit. Nevím, proč mě to vlastně ještě překvapuje, je to tak pokaždé," vyčítal Ďábel Bohovi, který jenom rozladěně seděl na prstenci Jupiteru a podvědomě prorážel houpavými pohyby nohou vakuum. "Copak já za to můžu?" bránil se Bůh, ačkoliv jeho tón hlasu prozrazoval, že si je až moc dobře vědom toho, že za to může. "S radostí ti to dokážu," zachechtal se Ďábel a začal se svým pálivým výkladem.

"Nejprve sis vymodeloval vesmír. Říkal jsem ti, že tě to nebude bavit a po pár letech omrzí, když tam uděláš jenom pár neškodných planet a nějaký ten meteorit, aby se neřeklo. Přesně po roce jsi ke mně přišel zklmaný a poprosil mě, že je to taková nuda se na to dívat, když se tam nic neděje, a jestli bych s tím nemohl něco udělat. Poslal jsem ti teda pár černých děr, což ti na chvíli vystačilo. Poté jsi přišel s nápadem, že vytvoříš něco živoého a morálně čistého. Já teda prvně myslel, že to budou ovce, ale nakonec jsi mě překvapil a stvořil člověka a život. A pamatuju si to jako dnes, co jsem ti řkal: 'Bože, ty bláhovej blázne, morální čistota tě hned omrzí, chce to i nějaký podvratný živly.' Ale ty sis stál za svým jako mezek. Samozřejmě, že po roce jsem se kvůli tobě musel převlíct potupně za hada a lákat ty dva tvoje svěřence, aby si kousli do naprosto normálního jabka, který jsi jenom jako fintu pojmenoval jablkem poznání, abys pak měl důvod a záminku je vykopnout z ráje. A proč? Protože ses nudil. A tak to pokračoval každý pitomý rok až do dneška."

Bůh jenom mlčky poslouchal příval výčitek a krátký výčet jeho životních omylů. "A teď jsi za mnou zase po roce přišel, a já už se ani neptám, proč tu jsi, protože jenom vidím ty tvoje otrávený pohledy a znuděný ksicht, čili mi je úplně jasný, že zas chceš nějaký vzrušení," vztekal se Ďábel. Chvíli proti sobě ti dva mlčky seděli a pak Ďábel pateticky vstal a otevřel svůj šatník. Pomalu odhrnoval různé obleky a převleky, a jejich názvy si mumlal sám pro sebe. "Had, Kain, Napoleon, Caesar, Hitler, Ho Či Min, Bush, Stalin, Lenin." Namátkově vytahoval pečlivě vyžehlené masky a pokládal je na stůl. "To už tady všechno bylo," namítl opatrně Bůh. Ďábel vzdychl a zašmátral na dně šatníku. Pak chvíli stál a smutně koukal, než prohlásil: "Mám tady pro tebe už jenom poslední dva převleky, tak si jeden vyber." Bůh pozorně prozkoumal oba dva a nakonec řekl: "Tak já si vezmu toho Kaddáfího."

Když Bůh odešel, uvařil si Ďábel kafe, přečetl noviny a zapálil si doutník, který našel v kapse od Castrova kabátu. Usnul. Vzbudil se těsně před půlnocí uklidil převlek se štítkem "Konec světa" zpátky do skříně a šel spát.

Přeladil jsem

Ony všechny ty rockový koncerty začínají vždycky srandovně. Člověku se na ně vůbec nechce, po dvou pivech si řekne, že si dá ještě jedno a bude to dobrý, potom si jich dá ještě čtyři, kombinuje to s vodkou a najednou vám v žilách koluje divoká a horká krev. To pak člověk tančí, ladí, ladí až přeladí. Možná bych se měl hanbou zahrabat pod zem za ten včerejšek, ale ten blog jsem slíbil Radovi Drozdovi a Pavči Dvořákové, takže tímto má povinnost končí - doufám, že jste vděční za tento slavný moment na mém blogu. Musím zmínit, že zrovna oni dva byli včera v klubu nejlepších kalících parťáků. Rada dokonce vedl tajnou konspiraci a já vám teď povím jeden pravdivý příběh, který se opravdu stal a všichni byste se takovýmto věcem měli vyvarovat.

"Prosímtě, chodí teď Ona s někým?" zeptal jsem se já, protože mě to přirozeně zajímalo. "Nevím, ale zjistím to, dej mi číslo a já ti dám vědět," navrhl Radis. O půl hodiny později, co jsem s Ní mluvil a v opilosti (o několik chvil později) nabízel manželství a věrnost mi došla zpráva. Přečetl jsem si ji. Stálo v ní: "Tak poslušně hlásím, že slečna Ona mladší je volná ;)" Přečetla si ji i Ona. Následovala moje tupá výmluva: "Co to je? Kdo mi píše? To je asi nějakej omyl, ne?"

Takže přátelé, tak se to nedělá, slečna snad promine, já se omlouvám, takto nedotažené do konce to může mít jenom idiot jako já.

Možná proto jsem si dal další vodku a šel pogovat na parket, rozrážet čtrnáctiletý děti, kterým se to nelíbilo a tak jsem musel přestat. Jediná, která se ke mně nadšeně připojila byla Bětka Zezulová a já jí tímto vysekávám pukrle.

Tak doufám, že se zas někdy brzo na Pokrocích v podobné (nejlépe stejné) sestavě ožerem a uděláme ještě větší ostudu, než včera. Rád si to vezmu na starost.

Hurts v Lucerně - nejkrásnější pohřeb mého života

Předcházela tomu hodinová cesta do Brna, kafe, Interspar, dvouapůlhodinová jízda do Prahy, KFC, bloudění před Václavákem a asi hodinu a půl (minimálně) dlouhá fronta před Lucerna Music Barem, ve které stáli členové Charlie Straight a A-Tak, jak mě upozornil Fana, můj roadtripový parťák a hlavně pachatel všeho toho skvělého, co na nás ještě čekalo.

"To je teda pěkně malý," překvapivě jsme komentovali vnitřek Music Baru, ve kterém ještě ani nebylo moc lidí - pravděpodobně kvůli tomu, že ještě venku stáli ve frontě. Když jsem si představil, že koncert byl okamžitě vyprodaný, přemýšlel jsem, jak se můžeme uvnitř všichni naskládat, nedávalo mi to smysl. Logické mi nepřišlo ani celkové rozestavení pódia a vůbec všechno, co, jak se zdá, snad vrtá hlavou každému člověku, který Music Bar navštíví úplně poprvé. V průběhu večera jsem ale všechno pochopil.

Začali hrát Rara Avis. Představili se česky, zpívali anglicky, frontman v černých mrkváčích a ukradeném stylu se občas snažil glosovat slovensky. Jeho anglická deformace se projevila i v českém projevu, když s nepřirozeným přízvukem volal do publika "Ďhík[hee]". Nedovedu si to představit, anglicky zpíval chabě. Jejich předskokanská půlhodinka (namísto Clare Maguire, která asi měla doma lepší věci na práci, možná musela nutně přesadit rajčata, nevím, každopádně nepřijela) byla v expresivním jazyce "nudná jak sviňa", "táhlá jak sopel" a pokud milovníci Máchy dovolí, použiju i jeden oxymoron: už vím, jak vypadá "mrtvé milenky cit". Přestože se Rara Avis snažili, snažili se pramálo. O jejich hudbě bych nemohl říct, že je špatná anebo neposlouchatelná, ona vlastně docela ujde. Kámen úrazu nastává tehdy, když se skrze své podání snaží kluci vypadat jako pseudohvězdy rocku, indie a alternativní hudby, jelikož jejich hudba zní úplně přesně jako když dáte do kopírky koláž několika kapel, jejichž názvy zrovna nevymyslím, stisknete "Copy" a jako mávnutím kouzelného proutku vám vylezou Rara Avis i se svým nezajímavým provedením. Netvrdím, že na to nemají, jenom jsou málo rockoví, málo indie a svoji alternativnost teda rozhodně nedovedou (zatím?) prodat širšímu publiku. Úspěšně jsem se pronudil za 4/10.

V deset hodin se na pódiu objevili Hurts, ve složení Thea, Adama a tříčlenné kapely. Za zvuků úderného nástupu náhle začali sypat. I think we'll never change and our hearts will always separate. Hrdlo i jazyk mi vibrují, pomalu je s ostatními doprovázím a oči se mi blyští slzami. Když se rozhlížím kolem, nejsem v tom sám. A pak najednou přichází ta část, na kterou celou dobu čekám. Leave it unspoken, leave it unspoken, leave it unspoken, leave it unspoken now.Po zádech mi přejede mráz, nakrátko mi do očí zase vyhrknou drobný slzičky radosti a já se cítím nevyjádřitelně křehce. Obrovský aplaus. Jestli jsem si na začátku myslel, že Unspoken je úplně jasná závěrečná píseň, Hurts mi dokázali, že je to naprosto přesná úvodní drásačka nervových zakončení.

Poté přichází nejsilnější nával energie. The rain's going to follow you wherever you go, the clouds go black and the thunder rolls and I see lightning, I see lightning. Theo na pódiu rozpoutal totální bouři emocí, která mě zasáhla přímo do hrudi a neustále gradovala a zesilovala. Při každém zadunění, při každé takové gradaci, při všem, co člověku evokuje sílu dovedl Theo provést patřičné gesto, správný pohyb, konkrétní škubnutí těla, které jenom stříbrnou čaroupodtrhne, jak moc si to užívá a jak upřímně jde všechno ze srdce.

Don't let go. Never give up, it's such a wonderful life. [video] Cítil jsem, jak se celý Music Bar urval a zachvěl, protože každý, komu na rtech zůstala aspoň poslední dvě slova z refrénu, věřil tomu, že život je opravdu nádherný a neměli by se ničeho vzdávat. I kdyby si to měl každý myslet jenom nějaké ty čtyři minuty, důležité bylo, že všichni si snad nějak telepaticky přenášeli tu stejnou zprávu: Happiness. To byla také další písnička v pořadí a zároveň první, kterou jsem slyšel úplně poprvé.

Myslím, že se tento podivný nemusím bát bez ostýchání nazvat jako "Mňága a Žďorp úkazem". Možná si ještě pamatujete, jak jsem prý údajně na loňském Rock for People vypil až moc piv a vodky s džusem a pak jsem odzpíval valnou část celého koncertu Mňágy, aniž bych je kdy dřív poslouchal a jejich texty znal. Takhle mi to aspoň říkal Fluf, já sám nevím. Tehdy jsem byl opilej, Hurts to ve mně ale dovedli vyvolat i bez jediné kapky alkoholu, náhle se pro mě nestal žádný problém odzpívat téměř doslovně Blood, Tears & Gold, následující Evelyn a svatou trojici zakončující tématická Loveless nights, they seem so long. I know that I'll hold you someday. But till you come back where you belong, it's just another lonely Sunday. Epické. [video]

Měl bych se možná považovat za pravého fanouška, když mi byla neznámá i další píseň, kterou zpívali, a sice Mother Nature. O to víc jsem si ji užil. O to víc radosti mi protékalo žilami. O to víc jsem si přál, aby to nikdy neskončilo. Jenže muselo. Sladká Verona, žhnoucí Devotion, třetí neznámá Confide in me, mocná Illuminated a pak slavná Stay [video s kousky mého vlastního nefalšovaného zpěvu v tóninách "OMG" a "STFU"] na konec celé parády.

We say goodbye in the pouring rain and I break down as you walk away. Stay! Stay! 'Cause all my life I felt this way but I could never find the words to say: Stay! Stay!

Chápete to, ne? Hurts se loučí a přesně popisují, co se stane. I broke down as they walked away. Stay! Stay! Celých těch úžasných šedesát minut v lidech probouzeli pocity, o kterých věděli, že je mají, ale báli se je vyjádřit. Stay! Stay! A pak už jen poslední přídavek. Better than love. A pak odešli.

Kdo Hurts znal a zná a vnímá jejich hudbu a texty, ví, co dovedou s člověkem udělat. Kdo ale byl na jejich vystoupení, ten to navíc zaručeně i cítí, jak je jejich tvorba mocná, jak jí Theo, Adam i celá kapela vládnou svojí mocno rukou, jak ji dovedou prožít, jak si ji dovedou užít, jak ji dokážou předat a nakolik dovedou všechny během jednoho momentu vyždímat a zároveň naplnit srdce každého vlastními nepopsatelnými algoritmy ekvivalence štěstí.

Je zvláštní, jak někdo, kdo nazve své album Happiness, vystupuje na scéně v pohřebním oděvu, do davů rozhazuje bílé růže a jeho hudba je přitom vlastně smutná dokáže rozvířit kolem sebe tolik pozitivní energie a lásky. Po skončení koncertu si nepřipadáte zlomení z toho, co jste zažili, ale zlomení z toho, že už všechno skončilo a vy se nemůžete jen tak vrátit. Přitom ale víte, jak skvěle vám je, že jejich hebká a nenucená hudba vám pohladila duši a vracíte se domů v obalu klidu a radosti, cestami mimo realitu. Hurts byli v několika slovech: precizní, ždímaví, silní, drásaví, jemní, nezlomní a hlavně upřímní. K dokonalosti jim chybělo jenom jedno - druhý přídavek.

Na jejich koncertu nikdo neumřel. Naopak - znovu se narodil. Už je mi jasné, co je na Music Baru tak skvělého. To, že je "malý" znamenalo pro Hurts a všechny ostatní kolem jen jedno - čím komornější, tím úžasnější. Vsadím se, že Hurts na Sázavafestu nebudou takoví. Hurts nejsou Muse. Jsou lepší.

And it feels better then love.

Děkuji.

(videa na YouTube k písním Wonderful Life, Sunday a Stay postupně nahrávám a objeví se zde)

Kluci nepláčou

Za 2 (slovy dva) dny jedu do Prahy na Hurts a cítím, jak to všechno ve mně vře. Jak se to moje bídný tělo snaží dosáhnout nějakýho stavu kardiomeditace, aby to už prostě přišlo a já tady nemusel čekat. A tak zatímco si tu skoro v půlce března notuju All I Want for Christmas is New Year's Day, někde támhle v dálavě za sedmero dé jedničkami, sedmero stanicemi metra a sedmero bezdomovci už se pomaličku rozsvěcí celá Lucerna. Bude to krásný, určitě budu brečet.

Mám víc důvodů brečet, ale nebrečím, protože už jsem vyrostl a za měsíc mi bude osmnáct. Moje bohulibá činnost momentálně sestává z tweetování, ednování a učení se. Když mě ale osvítila myšlenka, že konečně napíšu tu svoji velkou knihu, která mě proslaví až po smrti, hodil jsem to všechno nějak krátce za hlavu a vnořil se do toho jako šílenec. Kulturní enlajtment a katarze teda přišliaž poté, co jsem v Huse viděl Mistra a Markétku (tyvole!), nicméně jsem věděl, že to bude velký. Náhoda tomu dala, že jsem se o tom bavil s Hurleym a ten mě odkázal na 1984, že tu knihu miluje a je to trochu podobný. Najdu si teda na wiki 1984 od Orwella a prakticky zjišťuju, že Orwell, dacan, napsal něco asi na 90% podobnýho, jako mám na mysli já, akorát před šedesáti lety. Tak budu muset umřít o něco později, abych to vůbec stihl napsat.

Brečet bych taky asi mohl kvůli tomu, že se teď po škole roznáší, že umřela jedna osmačka, která si napsala na facebook, že se chce zabít a pak si ho smazala a od té doby ji nikdo neviděl. Předtím ještě prej svýmu "idolovi" předala v krabičce žiletku, se kterou se řezala a nějak ho prej jakoby vydírala, aby s ní chodil. Chudák kluk. Tak jestli je mrtvá, je mi to líto a mrzí mě to, přestože jsem tě vždycky považoval za trochu ... ehm, no... ale o mrtvých jen v dobrém.

Trochu mě i děsí autoškola, konkrétně ty tři učebnice, který přede mnou leží a já si dávám sázku sám se sebou, že jestli někdy složím technickou zkoušku a povede se mi popsat jak vypadá motor, koupím si pět piv, ukradnu auto a napálím to do zdi. Ačkoliv pochybuju, že mě dokáže někdo naučit to auto řídit, to se spíš dřív podívám na všechny série Doctora Who.

Já ale brečet nebudu, protože jsem silná osobnost plná chuti do života. Dneska jsem byl například v posilce a kromě toho, že jsem zjistil, že jsem neuvěřitelný másílko, strávil jsem třicet minut na spinneru a při tom jsem řešil s Adamem, jak bude vypadat naše jednodenní návštěva PCF a jak já na tom RFP vlastně budu vypadat, když si tam všichni vezou svoje holky a já budu spát ve stanu s Kuldou. Pak jsem si dal jedno pivo a šel spokojeně dom, vyvalil se na gauč a usnul a přitom jsem si představoval, jak mi přijde na účet první výplata z edny. Můžeme si to teda shrnout takhle: jsem stejně skvělej jako Orwell, když mě napadají stejný nápady, uběhnu třicet minut na spinneru, už ani nevím, jak chutná jiný pivo než staropramen granát a hlavně budu brzo strašně bohatej, akorát mi to nebude k ničemu, páč až udělám tu technickou, vysekám se v autě.

Nadějné vyhlídky, napsal by Dickens. Já bych to beztak napsal taky, a ještě bych pak byl za blbečka, že píšu knížku, kterou už napsal někdo, kdo si podával kliku od dveří s dinosaurama.

All I Want for Christmas is to Lay in Hay.

Letní festivalové postěžováníčko s krátkými vlasy

Myslím, že jsem asi vážně pitomec, protože opravdu nemám nejmenší představu a odhad o tom, jak moc mi vlasy zkrátí holiččin strojku s nástavcem "šestkou" nebo "devítkou". Chápu, že jedno asi víc a jedno asi míň. To je tak celý. Dneska jsem nebyl tak blbej a zeptal se své drahé paní holičky, kolik je ta "šestka" asi zhruba centimetrů a ona řekla, že půl centimetru. Tak si říkám, že to je asi hodně málo, ať to vezme "devítkou". Tak to vzala "devítkou", za pět minut byla hotová, moje skvostná hříva sletěla v mžiku na zem a já teď vypadám, jako bych chtěl narukovat do cizinecké legie. Na druhou ruku (jak říkají s oblibou v anglicky mluvících zemích) - mně se to líbí. A když nic, ono to zase někdy doroste.

Rock for People, přátelé, ten mi ale cuchá nervy. Dneska jsme to zrovna řešili s Flufákem. Prague City Festival má Blink-182 (I don't care), 30STM (I DO care) a Flogging Molly s Hadouken! (Yeah!). Open Air Festival má prý Interpol a Good Charlotte. Na Sázavafestu jsou Hurts. RFP má letos velkou nálož - Sum 41, Kele, The Wombats, The Streets. Zatímco všechny fesťáky okolo ohlašují velký čísla jako by to byla úplný samozřejmost, Rock for People dělá jako každoročně drahoty až do poslední chvíle, kdy už to asi všechny přestane bavit a pojedou do letního kina k Mácháči, kde se bude promítat Inception a Odcházení. Flufák to naprosto trefně popsal a já vám vřele doporučuju, abyste si to taky přečetli! Je hezký, že možná v červnu uznám, že RFP to letos zase neuvěřitelně dokázalo a přivezlo milion skvělých kapel, zatímco Open Air Festival si svoje ohlášení odbyde v březnu a pak už nic nebude, přesto mám nechutně silnej pocit, že aktuálně jediný, co na Facebooku RFP dovedou, je ohlašovat týden předem, že v pondělí ohlásí velký kapely, nakonec to udělají už večer, aby to vypadalo, jako že jsou strašně "fan-friendly". Pak, když už tu jednu kapelu ohlásí, týden se tam postují příspěvky o tom, jaký jsou jejich nejlepší vály a kde už všude hráli a kolik mají cen. Mnoho povyku pro nic. Pak se tam ještě stane taková drobná "věcička", že ostatním lidem, kteří si stěžují, jak může nějaký PCF ohlásit hvězdy jako kráva, ale v dodatku smířlivě dodá, že jim stále věří (psal jsem to já, myslíte si to správně), začnou chlapci z RFP mazat příspěvky a označí to cílenou reklamou. No holt tady někdo akorát neumí snášet kritiku, jak to tak vypadá.

Čili se RFP buď ještě předvede a nebude žít celý měsíc z toho, že přijedou Sum 41, jakoby se tím stal zázrak, protože Sum 41 tady loni vůbec nehráli dvakrát a vůbec jako v životě nebyli v Česku. Štvou mě, fakt mě štvou. Ale pořád ještě někde v hloubi duše doufám, že dovezou My Chemical Romance, Coldplay, Kings of Leon (ačkoliv 30STM a hlavně GCh jsou asi tak osmkrát větší terno) a podobný vály, po kterých bych pak mohl říct - dobře, Rock for People to opět dokázal a nezklamal. Uvidíme...

Paramount Styles do každé domácnosti

Myslím, že v životě máme každý někoho, komu bychom měli za něco poděkovat. Já bych kupříkladu měl právě teď děkovat Kubovi za to, že mi ukázal cestu k Paramount Styles a jejich úžasné hudbě. Věřím, že každý by měl mít doma jejich první desku Failure American Style (http://bit.ly/dN5Bwd) a poslechnout si ji několikrát po sobě, aby se do ní mohl zamilovat, protože mi je jasný, že u většiny z vás to asi nebude na první pohled i poslech. U mě bylo. Pak se hezky zaposlouchejte do písně jménem One Last Surprise a představte si, že ležíte na smrtelné posteli, nad váma stojí lidi, který milujete, usmívají se na vás i pláčou a vy jenom čekáte na posledních pár vteřin vašeho života, až si pro vás přijde a s úsměvem na rtech šeptáte, ale uvnitř to přímo řvete: "No tak, máš posledních pár vteřin, překvap mě! Naposledy!" A člověk, kterýho milujete nejvíc vás drží za ruku. A něco se stane! Poslední překvapení. Hned po něm umřete. Jednou bych chtěl takhle umřít.

No a potom jsou tu jiný věci, kterým já říkám dary z nebes, a to jsou třeba druhý alba úžasnejch kapel, jako jsou Paramount Styles. Dnes jsem si ho stáhnul a poslechl a důrazně bych vám ho chtěl doporučit (http://bit.ly/fndlZS), protože to je zase album, který by mi mělo hrát při porodu, kdybych měl ještě druhou šanci a bylo to možný. Steal Your Life.

Víc nevím, víc vám ani nepovím, přestože na srdci toho mám určitě víc. Jsou to ale moje pocity, který ve mně vyvolávaj a nejenom, že asi nejdou popsat, já je navíc ani popsat nechci. Všichni si je ale zkuste, třeba je zažijete. Stačí mi jenom vědět, že existuje kapela jménem Paramount Styles, vydala dvě alba a já obě miluju.

Děkuju, Kubo.

Česká andělská hudební scéna

Sice jsem v televizi chytil předávání Andělů až někdy u konce, ale docela jsem se pobavil. Předně bych rád vyzdvihl moderátorskou dvojici Tomáš Klus a Eva Farna, kteří to hezky hudebně zmákli. Jsem rád, že kapelou dvacetiletí se nestali Kabáti, protože kdyby vyhráli Kabáti, přežil bych to, ale strašně bych nadával. Ačkoliv se není čemu divit, jestli prototyp českého posluchače hudby vypadá jako kdokoliv z Kabátů a svoji hudební pohodu si představuje někde, kde se chlapi poperou a kdyby tam stála stovka žen, vyzvou ji k tanci, i když netančí, je mi líto, kam se česká hudební scéna šine. No ale je tady asi masa lidí, která si koupila jejich nový album Banditi di Praga, a ti o tom vědí víc než já, já ostatně uznám, že několik písní od Kabátů se mi líbí a většina se mi líbí, když jsem ožralej a strhne mě dav, ale v životě se mi ještě nestalo, že bych přišel domů a pustil si Colorado, nechal narůst umaštěný vlasy a vyžral na ex flašku whisky. Takhle nějak to na mě působí, ale no prosím, proti gustu.... Ti moji Chinaski a Kryštofové už taky nejsou nijak slavní. Jo a skupina dvacetiletí je Lucie, což chápu a jsem docela rád, protože si to zaslouží.

Do Síně slávy skočil Petr Muk, na tom není ani co komentovat, protože to čekali všichni. Já to čekal taky, protože hlavně proto, že Muk umřel. Spíš by mě zajímalo, kdo by to dostal místo něho. A jakej to má vlastně význam dávát ceny posmrtně? Hezké uznání, určitě, ale to tu zlatou sošku radši lidem dejte, když ještě žijí, je z toho pak větší radost.

Zpěvačkou roku se podle práva nestala Lucka Vondráčková, které jsem vždycky fandil ani ne tak za to, jak zpívá, ale hlavně za to, jak je strašně cílevědomá a sebevědomá. Její hudba je čím dál divnější a smůla se jí taky lepí na paty, nicméně si jí hrozně vážím. Taková Hana Hegerová je podle mě neuvěřitelná frajerka. Bude jí 80 a pořád vydává a když jsem byl před třemi lety na jejím koncertě, strašně mě uchvátila. Vyhrála ale Lucka Bílá, o které nikdy nevím, co si mám myslet. Asi zpívá hodně dobře, její vystupování je taky zábavný, ale když slyším její písničky, prostě se mi nelíbí. Akademie to asi ví líp než já.

Když se teď dívám na nominace k Videoklipu roku a Zpěvákovi roku, docela mě mrzí, že nevím, kdo vyhrál. Sošku za skladbu roku si tuším odnesla Debii - Touch the Sun, což chápu, je to dobrá skladba a navíc v reklamě, že. Kdyby to vyhráli Nightwork za Tepláky, asi se poseru a Xindl X za Lásku v housce, strávím na tom záchodě půl dne. A ještě mi vlastně uniklo (když už můžeme plivat na Nightwork), kdo vyhrál Skupinu roku . Tak asi beztak ti Kabáti.

Co třeba zase ale vím je, že Album roku vydali Nightwork. To je zase další fakt, který mi moje hlava nepobírá, protože jako co? Tepláky? To ne, tyvole, vždyť oni snad ani neumí zpívat, ne? To ale neumí snad ani Kabáti a vyprodávaj haly, to je pravda. Vlastně v tý hudební branži už to není o tom, kdo umí zpívat, ale kdo má barevnější tepláky.

Mezi Objevy roku se zkusil prosadit Martin Chodúr, o kterým tak nějak jako vím, že asi byl v nějaké superstar (mimochodem další řada na Nově, myslíte to vážně, jo?) a asi i nějakou vyhrál, to už nevim, každopádně co tam zpíval, to bylo hezký. Ale za chvíli o něm už neuslyšíme ani na Andělech. O Republic of Two snad jo, tahle písnička se mi od nich líbí. No a taky to vyhráli, že ano.

To bychom tak nějak měli to, co jsem viděl a můžu reprodukovat dál, pobavil mě však Peter Nagy a proto vlastně píšu. Už si přesně nevybavuju tu situaci, ale Farna a Nagy se bavili o pirátech a ptala se ho, jestli si někdy nějaké album stáhnul a on řekl, že ne, že si je kupuje v obchodě. No předně Nagy vypadá, že by si to možná stáhnul, ale neví jak. A takový kecy jako, no tyvole. Kdybych si nemohl nic stahovat, pořídím si tak za svůj život kolik? 30 alb? A to bych ještě musel jít vyloženě do tvrdýho a vědět, co chci slyšet. Nějaký "hmm, teď si třeba stáhnu tohle a uvidíme" by asi nefungovalo. Vážně mě mrzí, milí hudebníci, že cena vaší desky se pohybuje mezi 300 a 600 korunami. Kdyby to všechno stálo stovku, dá se už o něčem bavit. Ostatně že by to byl nějaký světu prospěšný výrobek a materiální hodnota, o tom lze polemizovat. Když to neuslyším, nic se neděje, když nebudu ale mít chleba, můžu chcípnout hlady. Můžou být rádi, že si je lidi stahujou, že se dostanou do podvědomí, že lidi přijdou na koncert. Rozumím tomu, že pro mladý kapely je těžký se uplatnit a vydělávat, ale ty kapely do toho jdou s tím, že to bude těžký a jestli jejich hudba stojí za hovno, nikdo si ji nekoupí, jasný jak facka. Budou se ale místo toho odsuzovat piráti, to se mi líbí. A nejvíc se mi líbí, že si vždycky stěžujou hvězdy, který vydávají přes dvacet, třicet let, mají peněz plnou prdel a rejpou do lidí, že si jejich CD nekoupí, ale radši stáhnou. Jednoduše mi vadí celá ta bublina kolem hudebního pirátství. Já mám originálních alb několik, třeba dvoje Chinaski a jedny Kryštofy, když za to stáli ještě všichni. Uvažoval jsem o tom, že si koupí i ty jejich novinky, ale nakonec mě těší, že jsem to neudělal. Teď už bych koupi alba řešil spíš jako projev uznání interpretovi, že pro mě byl v něčem tak moc zajímavý, že jsem se rozhodl ho podpořit. Když pro mě ale nikdo tak zajímavý není, holt se ztratí v lese torrentů, takhle to funguje.

Abyste třeba měli představu, čeho si vážím, tak si vážím Cimrmanů (ale to se nebavíme o hudbě), jejichž DVD i CD mám originály (a který nemám, tak si je postupně dokupuju a nahrazuju je). Vážím si Hurvínka, to mám jen originální kazety a CDčka, stejně jako to jedno DVDčko. Vážím si celkem i těch Kryštofů, jejichž bestofko jsem si pořídil. I Hanu Hegerovou bych si koupil a vlastně o tom i celkem uvažuju, protože si myslím, že si to zaslouží. Ale určitě si nekoupím Petera Nagyho, protože je rok 2011 a on má pořád na hlavě zplihlou trvalou. Co si on vůbec tak může kupovat? Reedice Queenů, Beatles a Abby? To už se snad ani nehodí kupovat, ne? To by mi musely všechny ruce upadnout.

Co z toho tedy vyplývá? Česká MEDIÁLNÍ (to je důležité slovo) hudební scéna je otřesná, o té undergroundové se moc neví, a kdo ví, tak drží hubu a spokojeně poslouchá a nic jinýho neřeší. Druhé poselství zní - už se těším na nový album The Wombats. Konkrétně na to, až si ho stáhnu a poslechnu. Schválně, jestli bude hrát jinak než to, co si koupí Nagy.

Ženy už ztratily kouzlo Magdaleny Dobromily Rettigové

Myslím si, že mladý holky mají vážný problém, kvůli kterýmu je nechtějí perspektivní mladí kluci jako já. Mladý holky neumí vařit, tak se teď musí učit perspektivní mladí kluci jako já. Vždycky jsem snil o manželce, která bude hodná, milá, hezká, chytrá a vtipná, bude sportovat a bude se umět postarat o dobrou večeři a taky o děti. Musí taky umět dělat na zahrádce. Já ji budu doplňovat tím, že budu makat, což ona nebude muset, prachy domů vždycky přinesu já. Pak si dáme něco dobrýho k večeři a pudem spat. Jak se mi má ale splnit životní sen, když strašně málo holek umí vařit? Je jim šestnáct a místo sekané si umí akorát tak namíchat vodku s džusem. K čemu mi je holka, která neumí vařit? Holky, jestli si někdy chcete vzít perspektivního mladýho kluka, naučte se vařit a péct. Já se zase naučím grilovat a marinovat, abychom pak o víkendu mohli pozvat přátele a udělali si barbecue. Není nic lepšího než víkendová barbecue. Takže: která z vás umí vařit, je hezká, hodná, milá, chytrá, vtipná, nezadaná a není vám přes třicet? Rád bych nějakou takovou poznal a po nocích si s ní četl Domácí kuchařku.

Postelové duševní melodrama

V únoru se stalo strašně moc dobrejch věcí. Vypatlaný mařky na Facebooku jsou ještě vypatlanější, já jsem vůči nim paradoxně nějak moc zapšklej a už se jim ani nevysmívám, nějak mě totiž opustil ten elán. Myslím si, že za to může ta nemoc.

Asi před dvěma týdny mě vyrazili z hor (dobrovolně jsem odešel, nechtěl jsem ředitelskou důtku), protože jsme po půlnoci svévolně opustili chatu a vrátili se před třetí. Problém byl, že jsme se nemohli strefit do okna. Byla to sranda, v hospodě, kde jsme strávili asi hodinu a půl jsme nechali útratu třináct set. Co si budem povídat, kraviny dělá každej. Na horách jsem tedy zůstal jenom 21 hodin a pak jsem jel domů. Co už taky, že?

V úterý jsem byl v Olomouci za Flufem, Martaskou a katedrou filozofie, abych se zúčastnil jejich soutěže Nebojme se myslet. Já jsem se teda myslet nebál, což nebyl moc dobrej nápad, protože právě to byl základ toho, že jsem to zprasil. Kdybych náhodou vyhrál ten iPod, došlo buď k justičnímu omylu anebo jsem fakt dobrej kluk. Mnohem zásadnější pak byla návštěva hospody s pravýma filozofama. Všichni se pohádali o tom, kterej filozof je lepší, která filozofie mele větší kraviny a proč bych vlastně nikdy neměl chtít být filozofem. Asi půl hodinu jsem jim rozuměl jenom sprostý slova, když si nadávali. Pak se debata otočila k seriálům, tak jsem se konečně chytil. Chytil jsem tam i tu nemoc, kterou ještě nějakej ten pátek potáhnu v srdci.

Zvláštní náhodou se ke mně dostala nahrávka Tepláky od kapely Nightwork. Nebudu svůj blog špinit odkazem na takovou obskurnost, je to příšerná muzika. Vůbec to není živý, roztančený, vybouřený a mladý, je to strašně suchý a vlezlý, jak když pustíte gramofon a přes tu gramofonovou trubku odkud jde zvuk přehodíte matraci a ještě poškrábete desku. Je to hrozný.

Tak jsem si vylil zlost, je to lepší. Viděl jsem hodně filmů. Jak mám teď ty nemocný plíce, mám asi nemocný i srdce, protože u všeho jsem brečel. U Lásky nebeský je to celkem pochopitelný, to byl skvělej biják. U 127 hodin je to taky trochu pochopitelný, navíc je ten film dost silnej. Moc pochopitelný to není u takovýho Prince of Persia: Sands of Time, ale svedu to na celkovou infantilnost toho filmu. Co už mě trochu zaráží, že mi ukápla i slza u Silent Hillu, kterej si to tím svým koncem dost pokazil. Další kapitolou jsou i Muži, co zírají na kozy a vtipnej McGregor, kterej neví, kdo jsou Jediové. Taky jsem brečel. Bulel jsem i u animované Megamysli a animovanýho Tangled. Oboje je výborný. Průlom jsem zaznamenal až dneska, když jsem nebrečel u Black Swan a Machete. Tak už se asi lepším. Jak jsem hodnotil si můžete přečíst na mým čsfd anebo na twitteru.

U čeho jsem nebrečel a docela bych zaplakal je druhá série Misfits, která mě začíná pěkně štvát, protože po třetí epizodě a "burákovým útoku na tatéra" stejně jako po "Simonovi z budoucnosti" se mi chce trošku zvracet. Klišééééé!

V červnu přijedou do republiky 30 Seconds to Mars. Větší lidí jde teda na Prague City Festival, aby viděli Blink-182, na který kašlu, beztak od nich znám akorát I Miss You, protože to kdysi byl můj bravíčkovskej emotivní song. Na Flogging Molly asi taky bude narváno, stejně jako na Hadouken! Na ty bych zašel rád, akorát si musím do té doby sehnat kanady. Hlavně ale když budou 30STM, snad to vyjde, tyvole.

Prague City Festival to obecně letos navolil dobře a hlavně všechno opět rychleji, než RFP. Jasný, RFP asi stejně jako vždycky ohlásí zase velký jména. Coldplay, Eros Ramazotti, Lady Gaga a tak. Na poslední chvíli ještě přijedou Billy Talent, aby tomu dali závěrečnou šťávu - a abych měl kapelu, ze které se trhnu a půjdu si vybrat do bankomatu. Navíc mě trošku děsí, kolik mých známých chce teď jet na RFP taky. Budu si muset najít nějakej novej festival, kde mě ještě nikdo nezná. Teda vybranej už mám, ale nebudu to nikomu hlásit, abyste tam nejeli taky.

Na druhou stranu se mi dost líbí, že asi uvidím The Wombats a The Like. Na třetí stranu absolutně nemůžu pochopit, co budou v Hradci Králové hledat The Streets, ti jsou mi třeba úplně volní. Jestli ale v rámci jejich vystoupení vyskočí z dortu Jamie T, asi se nakonec zúčastním a něco spolu zajamujem. Nebo s Fake Tapes, to je jedno. "Potřebuju ještě dva prásky, abych mohl hrát dál." Joo, Fake Tapes, o těch můžeme s Flufem mluvit pořád, starý časy jsou starý časy.

Mám pocit, že v červnu do Prahy chtějí přijet i My Chemical Romance. Bad timing again, bitches.

Myslím, že moje nitro tady umírá pod vrstvou holčičí blbosti. Normálně se nerozčiluju nad tím, jak si hvězdičky komentují fotky na Facebooku, obvykle v tom najdu svůj zdroj radosti a životní sílu, když mám ale rýmečku a kašílek, funguje to jako kryptonit, nejradši bych je pozabíjel. A taky emařky.

Na hrob mi kupte nějaký zvadlý kytky, ať je to hodně dramatický.

Jakej byl ples?

Já vím, jak všichni rádi poslouchají moje alkoholový zážitky, co jsem dělal za kraviny, koho jsem urazil, koho jsem pomiloval, komu jsem položil ruku kolem ramen a svěřil se mu, jak moc ho mám rád. Vy zase víte, že nejlepší věci se dějou hlavně na plesech a když je ples gymplu jedinej, na kterej jdu pařit (na ostatních makám), měl bych si ho dostatečně užít. Faktem ale zůstává, že kromě těch pár útržků, který si pamatuju, nevím zhola nic. Přiložená fotka vám to snad vysvětlí (a kdyby si někdo psal lístek všeho, co jsem vypil, tak by to bylo vysvětlení ještě mnohem pádnější). Napadá mě teda založit blogovou revoluci a místo toho, abych článek o plesu psal já, požádám vás, abyste mi do komentářů napsali, co jsem všechno dělal (jestli budete psát do komentářů na facebook, napište to prosím ale i sem) a blog takto přesuneme do sekce komentářové a budeme se skvěle bavit. Takže je to otevřené, je to na vás, pište dobrý i zlý věci, úplně všechno a klidně si vymýšlejte, jestli chcete, já to stejně nepoznám :)

Strašně tě miluju

A nikdy tě neopustím, má lásko, ó jemná vodko z Finska, země zaslíbené, mléka a strdí plné. Ty budiž mou vyvolenou a stát při mě budeš ve zlém i dobrém, nikdy mi neřekneš ne a budeš se mnou sdílet mé strasti a radosti a já ti slibuju, že ti budu věrným konzumentem a nikdy už se nespřáhnu s tou děvkou Božkovou a jenom s tvým svolením si občas skočím s tou holkou od Amundsenů na kafe, anebo tam s tou 42letou maminou. Pokud ti to nebude vadit, zajedu si sem tam do Absolutova pokecat se starým spolužákem Smirnoffem, ale neboj, vždy budu hlásat jen tvé jméno s úctou, úsměvem a pýchou. Buď vždy mou - bezednou...