Veselé Vánoce, šťastný nový rok a dík za všechny ty frajery z čeledi Cyprinidae

Když může mít Vodafone reklamu s velikonočníma zajíčkama - která mě mimochodem tak brutálně zmátla, že jsem chvíli věřil i tomu, že už je duben - proč bych nemohl vinšovat hezké prožití svátků na konci listopadu?

Nedělám to samozřejmě z komerčních důvodů, jenom se obávám, že o Vánocích na to nebudu mít čas. Před dvěma týdny jsem si konečně uvědomil, jaký je význam pojmu "maturant" neboli "letos maturuješ, ty vole", aniž bych použil etymologický slovník, slovník spisovné češtiny, slovník synonym a antonym, a ani slovník cizích slov. Nepoužil jsem žádný slovník, prostě nic, jenom jsem si to sám uvědomil a pochopil ten fakt, který jednou prostě musel přijít, zaklepat na dveře a otravovat svou přítomností.

Vlezlá svině maturita se ke mně do mé slastné oázy rve každou skulinkou a já ji nestíhám vyhazovat dveřma a přitom zabarikádovávat okna, aby se zas nevrátila. Smrdí mi už v předsíni a směje se mi za to, že moje zkušenosti s leností, které jsem sbíral celých těch osmnáct let, teď precizně aplikuji v praxi. Neumím se pořádně donutit k tomu, abych se naučil dvě strany žblebtů o sociální stratifikaci společnosti, donutím se někdy k tomu, abych k těma dvěma stranám přidal dalších milion?

Naštěstí jsem si našel geniální výmluvu - práci. Každý ráno vstávám brzo, abych objel dědinu s novinama, vysekal se na námraze na kole, případně zmrznul jako rampouch. Víkendy chodím makat do hospody, kde mi občas prostě zmizí z inventury nějakých těch osm set, takže si nemůžu na nic stěžovat. Co ztratím na valutách, získám na zkušenostech, protože ty hospodské jsou nejlepší. Například když vám tři hodiny nějaký stařík povídá o tom, jak si do baráku zve důchodkyně, klátí je, každá to chce jinak, jinam a něčím jiným, a oba dva si to užívají. To jsou prostě informace k nezpalacení, i těch osm stovek je málo!

K tomu všemu jsem si na sebe upletl ten nejsadomasochističtější bičík, který se jmenuje - jednou za měsíc se domluv se čtyřmi dětmi z tvého kroužku geocachingu a vezmi je na výlet. Ve finále člověk z posledních sil zorganizuje výlet, kterého se zúčastní jen dítě jedno, takže si prakticky uděláte takovou romantickou procházku ve dvou. (irony on) Nejlepší. (irony off)

Ve finále si nevyberu - plány mi kazí práce i škola zároveň, co ze mě teda sakra bude? Prý se mám vykašlat na žurnalistiku, protože to může dneska dělat každej i bez školy. Prý mám jít studovat práva a vlízt do politiky. Prý abych byl doktor nebo učitel. Možná by všem rádcům všechny tyhle prímový rady prošly, ale bohužel, já se zamiloval do brněnské FSS, takže i kdyby pak ze mně nic nebylo, budu žít zbytek života se slastným pocitem, že jsem si každý ráno objednával kafe v Krmítku. Vygooglete si to sami.

Tak co ze mě vlastně bude? Učit se mi nechce, pracovat se mi chce, ale nemůžu pak dělat to, co mě baví - rozuměj například sledovat seriály, dvoutýdenní zpoždění už se pomalu ozývá. Spát chodím nejdřív v jednu ráno a usínám pak v matice a češtině. Do toho všeho máme za týden stužkovák a upřímně si říkám, že to v životě nemůžeme stihnout natrénovat. Nicméně musíme.

A jak na truc do toho všeho vyjde na světlo světa další díl Assassin's Creed, který jednoduše nejde NEhrát. Svět se jednoduše zbláznil, spiknul se proti mně a zkouší, co vydržím. Má smůlu, že já vydržím hodně. Jenom pořád nevím, jak dlouho ještě.

Čili veselý svátky klidu a míru a všeobecné hospody. Gratuluju těm, kteří už stihli napsat Ježíškovi, kteří už nakoupili dárky (pokud jsem někomu právě vyzradil tajemství Vánoc, tak sorry, ale jednou mi budete děkovat), a kteří už jenom sedí na zadku a nemusí se prodírat neuvěřitelně nudným příběhem o tom, komu sakra zvoní hrana...

Tak teda ještě jednou: veselý Vánoce, šťastnej novej i zbytek toho starýho, dík za všechny ty ryby , který jsem letos poznal, a nevím, jak vy, ale já už se snad těším hlavně na kapra ;-)

Sejdeme se na hřbitově, v příštím životě, anebo na nástupišti devětatřičtvrtě.

Po nás solární panely

Jaká je moje odpověď na snad nejhorší (co se formování mého vlastního názoru týče) téma MF Dnes. Zjistil jsem totiž, že si o tomto problému snad nemyslím skoro nic, co by mohlo někoho zajímat. A tak tedy alespoň stručné povzdechnutí.

Sám se hned přiznám, že nejsem jaderným technikem, ekologickým aktivistou a celkově nijak zvlášť zapáleným diskutérem na téma energie kdysi, nyní a dnes. K mému životu stačí podstatně omezený pohled na situaci – dochází nám fosilní paliva a budoucnost tedy leží buď v „jádru“ anebo v obnovitelných zdrojích. Musíme přece chránit přírodu, tu především.

Máme tedy aktuálně asi dva tábory bojovníků za zelenou planetu. Jedni tvrdí, že přeměna jaderné energie je víceméně ekologicky nezávadná (a já se k nim řadím), avšak stále je zde nebezpečí toho, že se něco zvrtne a všichni lehneme atomovým popelem. Druhé opoziční opevnění brání zastánci vody, větru, slunce a všech dalších možných zdrojů, o kterých zřejmě nemám ani potuchy. Přemýšlím sám nad tím, zda si tito lidé uvědomují jeden fakt – pakliže obě dvě strany bojují za zelenou planetu, bude i po jejich zásahu planeta stále zelená?

Mám totiž na mysli právě solární energii, která se teď často skloňuje ve všech možných pádech. Když se teď od místa, kde bydlím, vydám na jakoukoliv světovou stranu, můžu si být jistý, že v okruhu řekněme dvaceti kilometrů tam, kde dřív rostla kukuřice, řepka, pšenice nebo cokoliv jiného, se teď na mě usmívá slunce v odlesku solárních panelů, které jsou aktuálně očividně moderní zemědělskou plodinou. Zelené louky, zelená pole, zelené pastviny, zelené meze, ty všechny teď zdobí nový šperk technologického vývoje – stříbrné panely, o jejichž zelenosti by se dalo snadno pochybovat.

Nevím, zda jsou jejich betonové základy vyráběny z materiálů, které podporují růst plodin, anebo zda naopak právě úrodná zemědělská půda násobí účinnost těchto fotovoltaických nestvůr, ale čistě z pohledu mého laického oka soudím, že tomu tak nebude. Tím spíše se domnívám, že tento „podeštihoubovitý“ růst a rozmach solárních elektráren není zrovna vyloženě „zelený“, avšak „zelenou“ těmto projektům musejí dávat lidé, kteří rádi v kapse „zelené“ papírky. Ostatně komu se nelení, tomu se zelení.

Když tedy jako pouhý pozorovatel a obdivovatel přírody vejdu někam, kam se za sluncem už neotáčí slunečnice, ale futuristické pole kovově-skleněných okrasných rostlin 21. století, pozastavím se vždy nad tím, jak moc zelená budoucnost nás všechny, a hlavně naši planetu, čeká. Pokud se ale bude v příštích padesáti letech vyrábět chleba z elektřiny a slunečnicový olej nahradí olej sluneční, pak zřejmě nebudu mít žádný další problém, vyjma toho jediného – estetického. Těšme se. Přichází stříbrná, nikoli zelená planeta.

Školy musí s dobou jít, ne o ní jenom učit

Dle zadání druhého kola projektu Studenti čtou a píší noviny pro MF Dnes smolím právě dnes tuto myšlenku na papír. Tedy pardon, na blog.

Počítače. Internet. Dvě slova, která by určitě měla ležet v budoucnosti výuky. Nemluvím jen o tom, zařadit do rozvrhu o jednu hodinu týdně informatiky navíc a učit se v ní psát dokumenty, vytvářet tabulky, ořezávat fotky a jednoduše zpracovávat krátká videa. U toho totiž obvyklé školní „ajťáctví“ skončí. Potenciál moderních technologií je v tomto případě ale silně opomínán a obrovské množství nepřeberných možností leží jen ladem potlačeno sice odzkoušenými a fungujícími, přesto nemoderními principy.

Není to však celé jen o tom, co je zajímavější pro studenty, ale také o tom, co by mohlo být výhodnější pro školy. Není přece pro třídního učitele výhodnější, když si od žáků na začátku školního roku vybere e-maily, na které jim pak hromadně může posílat dokumenty, jako jsou třeba itineráře školních výletů nebo nabídky různých akcí a produktů, které firmy školám zasílají, než když musí všem třiceti dětem nakopírovat jednotlivé stránky textu, které pak čtvrtina z nich stejně někde ztratí nebo nechá? Stačí pak jen ve třídě říct: „Poslal jsem vám e-mail s informacemi o výletě, tak se všichni podívejte.“ Škola ušetří na papíru, nákladech na tisk a kopírování, učitel ušetří čas a bude mít jistotu, že se informace dostanou do rukou opravdu všem. Při dnešní rychlosti komunikace jsou snad i obavy, že by se zpráva k němu nějakým způsobem nemusela dostat, naprosto zbytečné a lehce úsměvné.

To je samozřejmě jenom jeden příklad za všechny. Začínáme už jen u toho nejzákladnějšího, tedy e-mailů. Pokročit můžeme mnohem dál. Můžou to být třeba zrovna ony všemi nenáviděné a zároveň všemi opěvované sociální sítě, přes které lze lehce žáky kontaktovat, případně vytvářet události, či jednoduše všechny informovat jako celá škola o jednotlivých akcích, které se připravují anebo zrovna staly. Za zmínku určitě stojí i blogy, které si může učitel založit a průběžně je aktualizovat a zaplňovat vlastním obsahem, který uzná za vhodné, aby jakkoliv mohl studentům prospět. A samozřejmě nekončíme – on-line kalendáře, galerie, datová uložiště, … vyjmenovat toho lze spousty.

Je důležité ukázat studentům nejen teoreticky ve škole, jak jim dokážou počítače a internet ulehčit práci, ale dokazovat jim to i v praxi vlastní cestou. Nejenom, že to osvěží výuku – ostatně sám věřím, že technologií lze využít v jakémkoliv předmětu – ale studenty samotné nabudí. Když totiž budou moci říct: „Třídní mi posílá e-maily, moje škola mě o všech svých akcích informuje přes svůj web a Facebook, celý harmonogram školního roku mám kdykoliv přístupný v kalendáři od Googlu a angličtinář každý den na svůj blog přispívá odkazy na různé stránky, videa a dokumenty, na které sám při brouzdání internetem narazil, a je přesvědčen, že by alespoň někoho z nás něco z toho mohlo zaujmout,“ určitě se málokdy dočkají nějaké negativní reakce a sami budou na svoji školu jistým způsobem „pyšní“, že se dokáže takto skvěle přizpůsobit jejich potřebám. Školy z toho zase budou těžit úsporou času, prostředků a bezprostředností spjatou s rychlostí.

Internet a počítače nejsou ďáblovým vynálezem a čirým zpodobněním zla, ale tím, co z nich sami dokážeme vytěžit. I v této dnes již neodmyslitelné části světa by škola měla jít příkladem, protože je nutné si uvědomit, že zajímavý a úžasný je nejenom „reálný svět“, ale čím dál více i svět virtuální, nehmotný. A o obou dvou bychom toho měli znát co nejvíce.

Hola, hola, škola volá!

A je to tady, všichni jsme to na to čekali! Kdybych teď žil v Americe, natočili by o nás nějaký pěkný muzikál pro duševně choré jedince. Graduation Year! High School Musical! Bude to divoký, bude to hodně teplý, bude se tam zpívat, všichni budeme krásní, oholení a s vyběleným chrupem. Navíc ještě budeme neuvěřitelně talentovaní, trošku vystresovaní, ale nakonec to zvládneme a pak budeme mít "poslední prázdniny po maturitě", během kterých musíme stihnout to, co jsme nestihli předtím - přijít o panictví a panenství. Takhle to probíhá v Americe, tady ale nějak... ne?

Je to sranda, jít do maturitního ročníku. Aspoň já se tomu zatím teď směju, příští rok na jaře budu nejspíš už jenom nadávat. Proč si ale kazit náladu hned na začátku nového školního roku, když to můžu odložit na později, že? Do školy vkročím s úsměvem a úplně novým studijním plánem.

Přijde mi to legrační, když někdy před osmi lety jsem šel do školy s taškou, kde jsem měl pečlivě naskládané přezůvky, tělocvik a kufřík do výtvarky. Měl jsem ostrouhané tužky, které čekaly na zlomení, nové propisky, které čekaly na vypsání, nezlomitelná pravítka, která čekala na zlomení, nové sešity, které čekaly na ztracení a nové učebnice, do kterých jsem nesměl psát, protože stále ještě byly majetkem školy. S čím jsem do školy přišel, s tím jsem taky odešel, všechno fungovalo správně, precizně, dle školního i osobního řádu.

Dneska? Do školy jdu s jednou propiskou (pokud ráno brzo vstanu a nezapomenu ji na stole), peněženkou, abych pak mohl jít po škole se spolužáky "na jedničku" - zapít nový školní rok a to je vlastně všechno. Psací potřeby si přinesu třeba později anebo si je od někoho půjčím. To, co před několika lety NEEXISTOVALO je dnes skutečností: 2. září někomu půjčíte propisku (protože jste pilný a nosíte si pro jistotu dvě, jelikož vám je jasné, že se vždycky někdo najde, kdo ji bude potřebovat) a na konci školního roku ji najdete u někoho úplně jiného v úplně jiné třídě a možná i v úplně jiné škole. Podezřívám propisky z tajné konspirace a kompetice, ve které je jejich cílovou metou jediné - projít přes co nejvíc ruk na co největší dálku. Jsou to svině, ty propisky.

Co třeba učebnice, ty si do školy taky neberu? No... upřímně... vlastně ne, neberu. Učebnice už si čtvrtý rok kupuju sám a zjistil jsem, že bez takových 80% z nich se obejdu, potřebuju akorát angličtinu, češtinu a francouzštinu (anglinu i fráninu už mám z minulýho roku, češtinu jsem si jako jedinou koupil). Zbytek si buď někde půjčím, anebo prostě odmaturuju bez nich, je to určitě běžný, často aplikovaný a léty praxe osvědčený proces.

Přijde mi to vtipné. Dřív všechno fungovalo jenom díky tomu, že se všechno přesně dodržovalo, dnes to funguje taky, možná ještě líp než dřív, a stojí to možná ani ne polovinu úsilí. Jasně, nemluvím o učení, toho je čím dál víc, každopádně čím víc se toho musíme naučit, tím lepší vymýšlíme finty, jak to obejít. Náš mozek neustále pracuje a my jsme už jenom krůček od dospělosti, kdy si uvědomíme, že na světě nejlíp se mají vychcaní lidi a ti, kteří za celý život nic nedokázali, jenom hongali nohama a nechali za sebe ostatní udělat svoji práci. Já na to sice nevěřím, něco v životě dokázat chci, ale nedá se jen tak popřít, že takhle to to prostě chodí, a je třeba se v neposlední řadě hlavně dívat, co to hodí.

Nebudu ale pesimistou, vrátím se raději zpět ke školním věcem. Probral jsem tedy už asi všechno, ne? Školní pomůcky, učebnice, sešity... Jo! Sešity! Dneska, když už si můžete všechno psát na notebook, jsou sešity do většiny předmětů poněkud pasé. Navíc kdo by dneska chtěl sešit, když se na něm nemůžete dívat na South Park, hrát Angry Birds nebo Age of Empires II, ani na něm nemůžete fotit spící spolužáky za vámi webkamerou, případně psát v Malování sprosté vzkazy těm, kteří nespí.

Probral jsem všechno? Nejspíš ne, vsaďte se ale, že na každé nalinkované pravidlo bych našel vždy aspoň jeden způsob, jak ho obejít, anebo ještě lépe, jak se už dlouhodobě bezproblémově obchází. Když si to všechno takhle představíte, skoro to vypadá, jako by ta škola byla jenom jedna velká sranda. Jasně, že není, ale není taky důvod z ní dělat takovou vědu. Nic není tak horké jak se uvaří a jestli vás štvou učitelé nebo nadřízení, stačí si jenom představit, že i oni měli ranní erekci, taky se museli jít ráno vyčurat, aby jim u snídaně nestál, i paní profesorky si musí jednou za měsíc vyměnit vložky a tampony (teda alespoň většina z nich) a všichni prostě chodí na záchod, mívají žaludeční a střevní potíže po prochlastaných oslavách, i oni musí pravidelně jíst a pít, mají sexuální život (ač je to pro některé z vás nejspíš nepředstavitelné) a taky občas chybují. Mají akorát jednu výhodu - oni nám to můžou nechat hezky sežrat. A tím se přece rozhodit nenechám. Ne letos :-)

Hezký nový školní rok, drazí čtenáři, přátelé i kantoři. Vzhůru k maturitě, vysokým školám a podaným přihláškám na pracovní úřady. Už se těším, až si vás podám!

PS: Vyhlašuju nábor pro třídního překladatele projevu ministra školství, kterému tradičně nepůjde v tom rozhlase rozumět ani půl slova. A otevírám sázky v tipovací soutěži "O kolik bude projev trapnější než loni" na stupnici od 1 (nejmíň) do 10 (nejvíc).

Hledám překladatele z opilštiny do češtiny

Po včerejší akci bych potřeboval někoho, kdo má zkušenosti v oboru a dovede jednoduše překládat krátké smsky, abych věděl, o čem jsem si vlastně s kamarádem psal. V rámci diskrétnosti nebudu uvádět jména. Tak se do toho můžete pustit, drazí přátelé. 50,- Kč na hodinu.

- Ja sem zas tak desne statej... Rekni aspon, ze ty taky.

* Jestd ne, ale je to na dobre ceste :-D kde kalis? Za pul hodiny budu v pici

- U taty. Nejses v Brne?

* No to ne :-(

- Uz? Ja uz sem v pici... A sem nachlazenej, tak ani nemuzu mluvit.

* Nevim, jsem v piaje kawo :-D

- Flemcht?

* Do pice ja nfatvam prat smrmpříkazy jsem fl v kunde :-D

- -clo kuc bezohl. .. - chov mytia

* :-D :-D :-D stíháno rem nic npochopil

- Pian kola clo jj-cl koz..- :-S

* Pico ja jsem v kunde nejvic nedavam chlast+kurvanechadpujakwjsemwmoh I tyvole da+ tojik pmakt :-D

- Pico, ja tady jen mackam random klavesy, nevim jak ty. :-)

* Jdu dnwmwtpychu v phce tpředem +nw v xpibiol :-D:-{:-{:-O:-O(_)3

- To se pak tezko polyka. :-)

Jsem vesnickým nositelem slova českého

Po osmnácti letech života je to trochu zvláštní vstávat každý týden šest dní v kuse dřív, než všichni ostatní členové rodiny. Uhodilo ale osmnáct, už jsem dospělý. Už nějaký ten pátek umím vstát ve čtyři ráno (pokud teda tou dobou nejsem ještě vzhůru) a naládovat se penicilinem. Už nějaký ten pátek taky můžu řídit auto, což vlastně není jen tak "nějaký" pátek, jsou to zatím přesně "dva" pátky. Teď jsem se naučil nový kousek - vstanu v šest ráno, dům ještě spí, krajina se probouzí, ptáčci šveholí, sluníčko už je na své pouti oblohou a já to všechno stejně ignoruju, protože si pustím do sluchátek Anberlin (nejlepší kapela posledních dní, na to nezapomínejte!), popadnu denní tisk, jehož předplatné roznáším ráno co ráno dychtivým čtenářům, kteří jsou žádostivi každého článku. Už se z toho pomalu stává rituál, já dokonce vidím, že trochu hubnu, kondička se taky zvyšuje, protože já u toho, drazí přátelé, nepřetržitě běhám! Od pondělí do čtvrtka si osm minut běžím s pěti novinami svých 1,5 kilometru, v pátek pak se čtyřiceti novinami jezdím dokonce hodinu i na kole, a v sobotu, jako kupříkladu dnes, běhám přesně 11 minut 2 kilometry s osmi novinami. Nejenom, že něco dělám pro své tělo, vzdělávám také prostý lid, který tou dobou buď chrápe anebo má noční.

Jsem novodobý Josef Dobrovský, šiřitel slova, národní obrozenec. Jsem ochránce češtiny a pozvedávám procento národní gramotnosti a vzdělanosti. Jsem Mojžíšem, Mirkem Dušínem. Ráno co ráno se vydávám do propletených uliček našich malých Stínadel vstříc malým i Velkým Vontům, schovávám se před Amazonkami a poslouchám u toho kvalitní muziku. Jsem prostě príma kluk, dobrá partie a šikulka.

Svoji schopnost vstát poslušně v šest ráno jsem dokonce dovedl k takové dokonalosti, že už to zvládám i s kocovinou (což činí asi nějakých ... ehm 40% všech výběhů?) - a je to nový lék na bolavou hlavu a ukňourané břicho. Pročistit si hlavu, proběhnout se (pokud není kocovina až tak silná, že zvládnu jenom pomalu přešlapovat v žabkách a myslet si cosi o prdeli). No je to bájo!

Teď mám před sebou od sedmi hodin celý den a můžu se věnovat další bohulibé činnosti. Můžu třeba vyšívat krajky, plést svetry pro Armádu spásy, okopávat zahrádku nebo vodit babičky s nákupem přes silnici. No je to prostě rutina, nic víc. Mrzí mě jenom, že nebydlím někde na maloměstě, kde se lidi až tak moc neznají. Byl bych takový ten "chlápek, co každé ráno běhá a roznáší noviny". Neměl bych jméno, měl bych svoji vlastní větu! Strašně bych chtěl být chlápek, co každé ráno běhá a roznáší noviny. Ne, že bych jím nebyl, ale říkat si tak můžu jenom ve vlastní hlavě. Budu se muset přestěhovat do Stars Hollow, tam lidi takové přezdívky dostávají. Ale to už je úplně jiný příběh, úplně jiné postavy a úplně jiná Gilmorova děvčata.

Ale upřímně - je to přece Vyškovský Deník. Tak k čemu ta nabubřelost? Občas se bojím, že si ty noviny lidi spletou s letákem z Penny, co ve schránce někdy mívají. Ale už bych měl přestat pomlouvat, až jednou budu potřebovat zaměstnat, tohle by mi asi moc nepřidalo.

Dobré ráno, čtenáři!

Rokfórpíplování 2011

Přežil jsem. To je první a asi taky to jediné, co mě právě teď napadlo, když jsem se osprchoval, lehl na gauč a zapnul notebook. Letošní Rock for People byl pro mě hlavně o přežívání. S ním souvisí i letošní Prague City Festival, kde jsem prý sice údajně viděl The Hives, 30 Seconds to Mars, Support Lesbiens, Flogging Molly, Hadouken! a Gogol Bordello, zvláštní konstelace hvězd mi ale nějak zabraňuje v tom psát o koncertech, na které jsem jakoby zapomněl. I z těch útržků ale moc dobře vím, že nejvíc jsem se zpotil na Hadoukenech, nejlepší show předvedli The Hives a na 30STM jsem svým zpěvem naštval strašně moc lidí. Očividně jsem si PCF tedy užil. Vlastně přežil.

PÁTEK

Přijeli jsme do Hradce Králové už v pátek, kdy se otevíral kemp. Tradičně už získávám pocit, že naše skupina si veze vždycky nejvíc zásob a dalších vychytávek (altány, grily, kempingové židličky a stolky, ... viz fotka), které tam ale obvykle uvede do takového stavu, že si je už zpátky radši neodveze. Jak ostatně prohlásila úklidová četa festivalu pod krycím jménem EKO TÝM: "Tak tohle fakt uklízet nebudeme." Já bych to taky neuklízel. Krom toho, že jsme tedy v pátek vytvořili v našem malém kempu uprostřed kempu humusové podloží, na kterém za sto let bude růst fosforeskující žito, povedlo se mi dokonce dostat do takového rozpoložení mysli, že jsem pobíhal po všech možných cizích stanech, do některých dokonce lezl, a prováděl pasovou kontrolu. Vrátil jsem se v pořádku a živý, takže jsem snad nikoho nenaštval.

SOBOTA

Vraťme se ale k muzice, o tu jde přece na RFP především, že ano. V sobotu jsem tedy zašel na Imodium, kteří na Talent & Jam Stage otevírali festival. Poslechl jsem si asi tři písničky, než mi zavolal Fluf, že s Martaskou čekají před stanovým městečkem, a chtějí vědět, kde stanuju, aby se k nám mohli přikolíkovat. I za ty tři písničky jsem ale nucen uznat, že Imodium otevřeli za takových 7/10.

Druhou kapelou, kterou jsem poctil svou návštěvou na Evropa 2 Stage - což bylo ono vyzdvihované modré šapitó - byli listopadoví November 2nd. Znal jsem od nich jenom písničku Tomcat Blues a u toho to taky zůstane. 5/10.

Odpolední seanci s pivem a ginem jsme pak hrdinně zakončili s děvkama. The Prostitutes se stali první dobře navzučenou kapelou v šapitó Evropy 2. Famózní koncert, famózní atmosféra, famózně zpocený záda, vyskákaný nohy, vymávaný ruce a vyřvaný mandle. 9/10.

Největší pecka ale teprve měla přijít - U2 revival na Showcase Stage naprosto rozsekal všechny hodnoty, které U2 získali během svých let. Se svou verzí City of Blinding Lights začali dobře, tornádo Vertigo už je ale trochu smetlo a po skončení I'll Go Crazy If I Don't Go Crazy Tonight jsem opravdu málem zešílel a pro jistotu odešel, zanechaje po sobě odér známky 3/10.

Největší festivalová facka na mě čekala o něco později v přeplněné Evropa 2 Stage, kde Ondřej Hejma se Žlutým psem tak neuvěřitelně zabíjel a nakládal, že příští rok rozhodně nepřijdu jenom na tu poslední písničku, ať už bude jakkoliv Sametová. Nikoliv jejich koncert, ale onu píseň hodnotím známkou 9/10.

Euforie dlouho netrvala. S Martaskou jsme tak tak přežili a proklimbali koncert Xindla X. Ten kluk už je ztracenej, to mi věřte. Akustiku vyměnil za elektrobeaty a originalitu svých textů už jenom utápí v efektech. Ondro Ládku, Hejma ti to natřel. Míval jsem tě rád, ale kdyby ses někdy vrátil do klasiky Návodu ke čtení manuálu, mohl bych možná přimhouřit oči a dělat, jakože se nic nestalo. 5/10.

Když už jsem si myslel, že na mě přišla únava, vyvedl mě z omylu nějaký alkoholický nápoj, který moji nervovou soustavu nakopl natolik, že jsem se s Ondrou a Adamem vydal do nonstop hospůdky před areálem. Po cestě se k nám připojila i slečna Pája z Brna, kterou jsem ulovil na zvolání: "Udělám cokoliv za gyros!" Gyros neměla, ale na pivo s náma zašla. A na oldies disco do čtyř do rána taky. Tam jsem se naučil pravý význam slova pogo. Představte si situaci, když kluk, který měří metr sedmdesát napálí do dvoumetrového medvěda s bojovným výkřikem: "POGO!" a medvěd ho během sekundy usadí obranným zvoláním: "Naser si!" a na ta slova malého chlapce vzal a odhodil dva metry od sebe. Chlapec spadl na kolena, chvíli pád rozdýchával, poté vstal a s úsměvem si šel s medvědem plácnout s pobaveným: "Si zabil!".

NEDĚLE

Oficiálně první festivalový den. Začala ho Debbie, jejíž krásný hlas se linul ze Staropramen Cool Stage snad po celém areálu. Bohužel i když si moc přála aby sunshine comes to town, nedařilo se a bylo pořád stejně hnusně. 7/10.

Svou pověst si toho odpoledne vydobyla Evropa 2 Stage jako opravdu ta nejhůř nazvučená stage všech dob. Koncert Title Fight jsem musel opustit po první písničce, zpěváku mikrofónovou elfštinu zazděnou duněním bicích a kytar opravdu neovládám. Je to škoda, na CD to byli kluci šikovní - a za to dostanou body útěchy: 4/10.

Kulturní vsuvka z T&J Stage: Psychedelická formace Luno hrála přesně tak úchylně, jak jsem čekal. 6/10.

Z malé Velké Británie přijela Kate Nash s drze namalovanými rty, ladygagaovským outfitem a svým ječákem, který jsem naživo dokázal poslouchat jenom třicet minut. Byla dobrá, nebyla špatná, byla to prostě zlobivá holka, která umí zpívat, ale po půl hodině jsem málem dostal obrnu ušního bubínku a hlavně kvůli totálně znuděnému publiku v předních řadách jsem zahájil taktiku úprku. 7/10 hlavně za to, že jsi na pódiu vypadala kouzelně.

Možná největším překvapením festivalu a neděle minimálně byli Paramore. Když jsem před půl rokem zjistil, že vlastně nemám rád jejich hudbu, ale jenom jejich zpěvačku Hayley Williams, přestal jsem je úplně poslouchat, protože je to taková cédéčková nuda. Živé vystoupení bylo ale natolik živé (čti energické) a procítěné, že jsem Hayley s oranžovými vlasy věřil, jak moc si to užívá a jak moc do toho chce dát. Odešel jsem ale chvíli před koncem, abych si zajistil dobrá místa na největší masakr festivalu. 9/10.

Procpat se do první řady na The Qemists byl možná nejhorší nápad všech dob. Hudba je to skvělá, ale tak brutální pogo jsem nemohl se svou výškou, brýlemi a příruční taštičkou ustát. Rychlá smrt přišla po dvou písních a já ten loket v lebce a kopanec do žeber cítil ještě hodinu poté, co jsem opustil vydýchané šapitó a otřesený odešel do kempu. Od té doby si navíc skoro nic nepamatuju. Z povídání jsem se pak ale dozvěděl tak bláznivé věci, že mě vážně mrzí, že o nich nevím. Do stanu mě odvedl Fluf někdy o půl čtvrté a až budete chtít někdy vědět, jak moc epická nedělní noc se odehrála, pozvěte ho na pivo, on vám to rád poví. Každopádně The Qemists super. Vydržet tam o něco déle, nejspíš bych umřel v kotli nebo se utancoval k smrti. 8/10.

PONDĚLÍ

Začátek nového týdne jsem chtěl využít k tomu, abych viděl co nejvíc kapel v jednom dni. Prošvihl jsem Discoballs a From Our Hands, protože mi po nedělní jízdě nebylo do skoku, zato jsem ale podruhé v životě viděl Pipes & Pints, kteří na festival doslova přinesli slunce. 8/10.

Hned po nich zabíjeli Your Demise. Na YouTube zněli o dost líp, ale aspoň jsem mohl z kopce pozorovat největší mosh pit / circle of death všech dob. V monstrózním kruhu dokonce byli i takoví šílenci, kteří jezdili na koloběžkách. Brutá-á-á-á-lní. Na mě však až přespříliš. 5/10.

Právě kvůli moc tvrdým Your Demise jsem odešel na The Roads. A teď jak jen to říct? Je to složité: hrají dobře, ale je to takový slabý indie pro holky, trošku plošší kopie Charlie Straight a vůbec, řeknu to ještě jinak: Za rok se od indie oddělí specifický hudební styl, který se bude jmenovat skinny-jeans. Budou tam hrát Charlie Straight a The Roads, v kotli budou pařit holky a mladší osmnácti let. Bude to dobrý, hezký, pohodový, ale bude to víc o tom, jak se u toho hraní vypadá, nikoliv o tom, jak vypadá to, když se hraje. 7/10.

Hned vedle pak začala hrát slovenská kapela Talkshow. Dokonce i Fluf mi potvrdil, že moje přirovnání "jsou to takoví slovenští Sunshine" není úplně mimo a fakticky tak zní. Takže 7/10 a nahrajte nějaký Victimy a Top! Top!-y, kluci, ať jste slavnější.

Náhle přišlo něco neuvěřitelného. Byl to koncert White Lies, který byl tak neskutečně úchvatný, až se mi tajil dech. Možná za to mohla ta dvě pivka, možná to sluníčko, možná ta muzika, možná zpěvákův úsměv a vystupování, pravděpodobně za to ale mohlo všechno dohromady, protože tety a hudba, kterou White Lies tvoří je v živém provedení tak neuvěřitelně optimistická, až se člověku chce radostí plakat. Příště si je musím najít někde v klubu, tam by totiž působili úplně nejlíp. 10/10 pro nejlepší koncert festivalu.

Místo Levellers jsem raději počkal v kotli, který čekal na The Wombats. Prorokoval jsem jim, že se postarají o největší party tohoto roku, bohužel jsem se ale tak moc těšil, až jsem se přetěšil. Wombats byli zábavní a pařili dobře, na mě to ale nějak nestačilo. 7/10 a zamáčknutá slza.

Po britské invazi jsem pak na vlastní kůži poznal, jak chutná dvojité zklamání. Místo Keleho, který prý byl tak skvělý, že ani nešlo poznat, jak otřesně zní v E2 šapitó skoro každý koncert, jsem stál s praštěnýma fankynkama My Chemical Romance kousek od pódia. To čekání bylo asi na celém koncertě MCR to nejzábavnější. "Uhni s tou posranou kamerou, neuvidím na Franka! Naser si kokote a jdi s tou kamerou do prdele!" - "Kterej kokot mě polil pivem?!" (reakce na to, když někde vyhodil do vzduchu kelímek s pivem a na každého dopadlo pár kapek) - "Byla jsem na MCR pětkrát, takže vím, že tady se taky nebude pogovat!" - "Pozor, mám okovaný boty, až ti šlápnu na nohu, bude to bolet, jsem fakt nebezpečná!" (bylo jí tak šestnáct) - "Frank má vkus na svoje zvukaře." - a podobný kraviny, který tyhle nebezpečný holky valily pořád dokola jedna přes druhou a já se mohl potrhat smíchy, jaký to byly kravky. Když ale pak začali MCR hrát, nejlepší byla Na Na Na, pak dvakrát vypadl zvuk, takže vystoupení poněkud ztratilo na účinku a následně se mezi ty nejnebezpečnější fanynky probojovalo asi šest totálně zfetovaných jedinců, kteří rozráželi všechny lokty a kopanci, což fanynky neunesly a strašně vřeštěly. Mě osobně to ale taky štvalo, cítit všechny ty lokty v zádech fakt nebylo nic příjemného. Šest vysmažených debilů a minimální show ze strany MCR mě pak zahnala pryč z kotle a zbytek koncertu už jsem jenom prostál bokem a litoval, že jsem neviděl Keleho. My Chemical Romance byli dobří. Bohužel JENOM dobří, nic víc. 7/10.

Dobří byli i kluci z Asian Dub Foundation, na stupnici zábavy možná o kousek výš než jim předcházející MCR. A k nim vztahující se vtípek: "Při koncertě ADF byl zavřený stánek s čínskýma nudlema, protože kuchaři místo vařeček vzali do ruky mikrofony." taky není nejhorší, no ne? 7/10.

Chuť jsem si spravil konečně až na Bright Eyes. Nedostalo se mi bohužel žádných pomalých kytarovek, ocenil jsem ale konečně tribuny k sednutí, o kterých jsem dřív prohlašoval, že si na ně může sednout jenom idiot. Trochu jsem se pospal, trochu usmíval, přesto jsem se ale konečně hezky bavil. 8/10.

Když jsem pak jenom krátce prošel kolem stage, kde hráli Primus, rychle jsem zase odešel. 4/10. So called music.

ÚTERÝ

Vzhledem k tomu, že už u psaní usínám, budu velice stručný. Poslední den jsem byl vyčerpaný jak prase. Sice konečně hezky svítilo slunce a bylo vedro, tohle počasí ale naprosto podkoplo nohy dvouapůlhodinovému kino-koncertu Kryštofů, který byl sice krásný a klipy, které se vždy střídaly s hudbou, byly skutečně zajímavé, vydýchanou Evropa 2 Stage ale jednoduše nešlo, než opustit a trošku posmutněle koukat, jak z Kryštofů odchází čím dál víc lidí. Škoda kluci, tohle mě mrzí. 6/10.

Lus3 byla divně znějící, divně oblečená a divně divná. Kdyby hrála ve dvanáct večer na nějaké afterparty, slušelo by jí to mnohem víc. 6/10.

Destine dokázali, že už jsou na tu muziku staří a české publikum je skoro vůbec nezná. Taky potvrdili to, že mají jenom jednu hitovku a rozproudit to neumí. Ostrouhejte Blink-182 a přidejte pórek. 6/10.

Po všech těch šestkách se konečně usmála osmička pro skvělé vystoupení Anberlin. Sice jsem byl tak unavený, že jsem jenom rezignovaně seděl na kopci a houpal se do rytmu, i tak jsem si je ale náramně užil po všech stránkách. 8/10 nejspíš kvůli té mé náladě.

Na chvilku jsem se zastavil i na Charlie Straight, které jsem už komentoval u The Roads. Charlie Straight jsou tak strašně nečeští, že jsou právě čeští až hanba a já už jsem se té jejich polívky přejedl. 6/10 kluci, už mě fakt neberete.

Na mojí znuděnosti a vyčerpanosti pak ztroskotala i kocábka Jimmy Eat World, na kterých jsem prostě neobjevil nic, co by mě mohlo snad někdy bavit. 5/10.

Pronudil jsem se dokonce i vystoupením Tokyo Ska Paradise, který sice bylo výborný a ne až tak moc skáčkový jako třeba Sto Zvířat (no vidíte, byl jsem na Sto Zvířat, to byla taky kravina: 4/10) nebo Ska-P (ti jsou zase ale skvělí!). Vlastně to bylo takový úplně jiný skáčko, dobrý skáčko, ale byla mi zima a chtělo se mi spát. 6/10.

Abych si nezkazil poslední večer, oplakal jsem koncert Beatsteaks a šel vychlastat do kempu s Flufem a Martaskou dvě vodky s džusem. Kvůli té druhé vodce jsem zazdil i The Streets, o to víc mi pak ale stoupla nálada a s Flufem jsme se nejvíc vyřádili na naprosto totálně nejluxusněji božským Pendulum, který rozsekalo atmosféru i atomsféru na malinkatý fotony svítící energií. Takhle si představuju taneční muziku a páteční diskotéku! 10/10.

Kvůli rodinným problémům jsem pak s Flufem poslechl Digitalism jenom z hangáru, když jsme šli na pivko a následně se pokoušeli přes ochranku pronést krigl staropramenu dvanáctky. První pokus ochranka zastavila, druhý se už povedl, bohužel Flufovi sklinka spadla tak po padesáti metrech na zem, takže máme prostě smůlu. Ostatně už stejně zavírali areál a moje vodková radost vyprchala pryč, takže jsem šel spát a poslouchal, jak kolem mě lidi rozmlátili židle, altány a celkově jsem měl pocit, že nám stanem proletí kovová tyč a probodne mi stehno.

Celková rekapitulace? Tenhle rok (for Poeple) byl jiný než ty dva ostatní. Jednak kvůli počasí, pak taky kvůli lidem a kvůli muzice. Paradoxně jsem toho asi vypil nejvíc v historii alkoholu, přesto jsem ale viděl nejvíc kapel (31). Původně jsem si plánoval kapel 41, takže myslím, že letos jsem splnil očekávání na jedničku s mínusem.

Byl to festival nových shledání - poznal jsem moji oblíbenou twitteristku Elisx a občasnou čtenářku blogu Skuli.

Byl to festival zážitků, o kterých se nemluví - propařili jsme tolik nocí a udělali tolik kravin, že se to ani nehodí říkat veřejně, protože by mě už pak nikdo nikdy nemohl brát vážně.

Byl to festival zvláštního rozpoložení - únava přicházela mnohem dřív než obvykle.

Byl to festival menších kapel - ty obecně možná pobavily publikum víc než ty velké.

Byl to festival zesměšňování Rytmusa - si zabil, za to ťa uznávám, to si vychytal - ale aj dojebal, topánky lujvitonové, diamantové brajtlingy a já nevím co všechno, tyhle pitomý hlášky ale zněly festivalem celých šest dní.

Byl to festival ginu s tonicem a točené sodovky - ať už mluvíme o malinovce nebo točeném staropramenu cool lemon, který byl točení nejlepší na světě, na rozdíl od jeho plechovkové verze.

Byl to festival změn - nejenom úmorné vedro, ale i tradiční rituály jako vypít láhev piva značky Dragoun (největší a nejlevnější kentus), vykoupat se v Labi a jít na kulečník, nic z toho jsme letos nezažili.

Byl to ale hlavně parádní festival. Ostatně jako už každý rok. A teď dobrou noc, odcházím do stavu třídenní hibernace.