Někdy je to vyloženě jako blesk z čistého nebe, že k vám přijde nabídka, která se neodmítá. Znám lidi, kteří mají štěstí v lásce, ale naopak smůlu na blesky. Také znám lidi, kteří mají v lásce výjimečnou smůlu, na blesky je ovšem užije. Někteří mí přátelé jsou magnety na peníze, druzí na průšvihy, další naprosto na nic, jiní přitáhnou všechno, co je jen možné. Každej to máme jednoduše jinak, což ale není nic překvapivého.
Já momentálně vyjel z trajektu a směruju plochým ranním Dánskem na sever. Asi byste to rádi osvětlili.
O štěstí jsem tuhle nemluvil jen tak pro nic za nic. Šťastně jsem se dostal ke speciálnímu certifikátu od Student Agency, který mi umožňoval navštívit několik evropských zemích a zajišťoval bezplatný lístek jak tam, tak i zpátky. Vypadalo to, že si udělám pěkné prázdniny. Ale smutným faktem je, že nemám peníze, abych si někde v cizině zaplatil ubytování, jídlo a všechny ty kraviny dokola. Pomalu jsem uvažoval, že volňásek zkusím prodat na aukru. Když hodiny odbily za pět minut dvanáct, objevila se u nás Lucka, že má sestřenici Verču v Dánsku na pobytu Erasmus a že ji tam pozvala a jestli nechci jet taky, když mám ten lístek. Domluvil jsem se rodiči, slovo dalo slovo a já měl povoleno. Průser nastal, když jsem si přečetl podmínky uplatnění certifikátu. Jízdenku můžete zakoupit nejdříve pět dní před odjezdem a zároveň v té době musí být v autobuse nejméně 20 volných míst.
V pátek 21. května jsem ráno sledoval rezervace a čísla hrála pro mě. 23. Ve tři hodiny odpoledne už jich bylo jen 17 a já se téměř vzdal svého snu, že do Švédska pojedu. Přesto jsem se sebral a šel se aspoň zkusit zeptat, ona líná huba je holý neštěstí. Měl jsem štěstí. U pokladny SA jsem dělal překvapenýho a že je to průser, protože už tam mám zamluvený ubytování a že jasný, že chápu, že je to moje chyba, ale prostě tohle mě nenapadlo. Paní u pokladny byla vstřícná a domluvila mi to, takže když jsem cestou do Domu pánů z Lipé málem brečel zklamáním, cestou na vlak z Brna jsem málem ronil slzy štěstí. V odjezdu nebránilo nic, ve škole mě bez problémů omluvili.
"Ty tam mezi ty Švédy úplně zapadneš..." konstatovala Handrlová. "Heh, no to jo. Tam před nima nesmím mluvit česky, abych nedostal po hubě za ten hokej," řek jsem jí. No co já vím, třeba teď v IKEA (jako skloňovat tenhle obchodňák, to je nad moje momentální síly, jsem rád, že se skloním do batohu pro pití, není mi zrovna dobře) nebudou už žádný slevy, když jim tam dojde Čech.
Tak či tak, 26. května jsem vstal v sedm ráno, abych jako nepospíchal a mohl se v klidu dochystat. Krásným pomalým tempem jsem si dobalil poslední věci a zeptal se dědy, jestli by mě hodil na vlak. Prý hodil. Kolem desáté mi ale psala Lucka, že jestli tam nechci hodit. Protože ještě nebyly jasný nějaký věci o tom, jak to ve Švédsku vlastně proběhne (zapomněl jsem zmínit, že Lucka a Peši tam doletí letadlem, já tím busem pojedu sám a ještě k tomu o den dřív, na místě se ale paradoxně setkáme prakticky zaráz), uvítal jsem její nabídku, zapomněl jsem ale odvolat dědu ze služby, tak snad se nezlobí, když přišel a barák prázdnej. Dovezu mu za to z IKEA nějakej šuflík třeba, aby to byl stylovej švédskej suvenýr.
Už jenom nastoupit do vlaku byl problém, mám totiž tašku plnou jídla (konzervy, instantní polívky, rýže, těstoviny, těsto v prášku, paštiky, ....) a dohromady to váží asi 287 tun, takže žádná prdel, zvlášť když tu tašku netáhnete na kolečkách, žejo. Nakonec se ale povedlo a já v jedenáct hodin ještě vyjel vyřídit nějaké pohledávky do Bučovic ;-). Ve vagónu jsem si sedl a na empétrojce pustil The Pretender od Foo Fighters. V tý chvíli mi částečně došlo, že tyvole, já jedu do Švédska a prozatím úplně sám! Tašku jsem v Bučkách ponechal na půl cesty ve školní jídelně a modlil se, aby mi ji tam někdo nevybrakoval, protože jinak bych byl docela namydlenej. Nastoupil jsem ve dvanáct do vlaku do Brna a příjemně pokecal s Luckou. V Brně jsem měl za úkol ve Vaňkovce rozměnit eura na švédský koruny. Cesta kolem Tesca byla uzavřena páskama, všude stáli policajti, asi nějakej těžkej zločin, tak se to muselo celý obcházet. Já si pořád nemohl uvědomit, kde je ve Vaňkovce směnárna, na netu jsem se koukal, že je to v prvním podlaží. První podlaží bohužel není první patro, jak jsem se domníval, alespoň teda v Brně ne, tam to znamená, že první podlaží rovná se přízemí. Takže jsem absolvoval krásnou cestu druhým podlažím až na konec Vaňkovky, kde byla mapa a já si teprve tam uvědomil, jak jsem pitomej. Tak jsem zas po eskalátoru sjel do prvního podlaží a dokončil okruh. Po cestě jsem asi čtyřikrát zastavil, protože ta taška už se nedala nýst. Na lavičce jsem zbaštil pár chlebů a konečně našel směnárnu. Borec ale zrovna neměl drobný ve švédskejch korunách, takže jsem se jen zbytečně vysílil.
Bylo čtvrt na dvě, tak jsem se rozhodl, že pomalu půjdu před Grand na autobus. Ono je vlastně dost zbytečný zmiňovat, že jsem tam šel pomalu, protože s tím olbřímím nákladem jsem se těžko mohl pohybovat rychleji než želva na útěku z Fox River. Úspěšně jsem se dobelhal před Grand a rezignoavně jsem sebou plácl na bágl a čekal půl hodiny na odvoz do Prahy. (Tyvole, tady v tom Dánsku, tady je milion větrných elektráren, ale žádná se netočí! Možná je to tím, že je tří čtvrtě na šest ráno.) Usadil jsem se na sedadle a přemýšlel, kdo bude můj spolusedící. Na poslední chvíli naběhl do dveří takovej plešatej kovboj, tak jsem protočil panenky (ale co si budem povídat, on vedle sebe taky nečekal zrzavýho Švéda) a tvářil se mile. Jelikož ale před náma bylo jedno dvojsedadlo volný, borec to udělal rychleji než já a do minuty už ho okupoval. No prima, takže jsem měl volno.
V telce hráli Alžbětu: Zlatý věk. První hodinu jsem s nima držel krok, pak jsem se napíchl na jejich poprockový rádio a celou cestu si ťukal do rytmu. Deset minut před půl pátou jsem napsal Terce, že za deset minut budu na Florenci. Ona bleskově odepsala, že tam není. Já jí napsal, že doufám, že si dělá prdel. Nedělala. My jsme se sice domluvili v pátek, kdy do Prahy dojedu, ale nějak jsme se o tom zapomněli zmínit třeba v úterý. I tak se ale obětovala a přijela navštívt svého oblíbeného turistu aspoň na těch čtyřicet posledních minut. Pojedli jsme u Burger Kinga, já mezitím dočetl Křest svatého Vladimíra. Pak jsme se rozloučili u autobusu, okecali poslední díl Lost a Terka si všimla plešatýho chlápka, kterej vypadal jak Widmore. "Tvůj spolusedící..." prohlásila. "No to snad ne, se ho budu bát." - "Co ty víš, kde budeš sedět." Nevím, jak to ta holka zpropadená věděla, ale fakt jsem vedle něho seděl. Naštěstí bylo za ním volný dvojsedadlo, tak jsem ho obsadil.
Zkusil jsem rozjet zakletý wifi připojení, který opět nějak nejelo, takže jsem smířlivě zabalil netbook do batohu. Steward mi donesl kafe a pustil Tróju. Protože ten film nenávidím, přeladil jsem opět na jejich rádio a vydržel to celý ty tři hodiny. Jen co jsem dopil kafe, borec rozhlásil, že jim kleknul kávovar, takže další horký nápoje už nebudou. No to mě nasralo, protože já si zrovna začínám pěstovat krásnou závislost na Nescafé 3v1. Fakt tyvole díky, no.
Po Tróji tam borec pustil Ostrov, toho jsem viděl hodinu a půl a pak mě to přestalo bavit a zapnul si mp3ku, nakonec jsem ale už potřetí přeladil na jejich palubní hudební vysílání. Jo, ještě jsem chtěl zmínit pasovou kontrolu v Německu. Můj pas si prohlídli a usmáli se a šli dál, což znamená, že odteď můžu do Německa bez problému pašovat trhaviny, to je skvělý zjištění. No Charles Widmore přede mnou to štěstí neměl, protože jeho pas (a pár dalších) si vzali na stanici. Byl z toho docela vyvalenej, mohl jsem ho tak blíže přezkoumat a vypadal spíš jako klon Widmora a Milana Kňažka, tak se těm Němcům ani nedivím, že jim byl podezřejel. Navíc to byl Slovák.
Takže teď zase zpátky k Ostrovu. Film skončil a borec vyhlásil noční klid. Napojil jsem se na rádio (kua, teď se na mě Kňažko otočil a jde spat, on to ví, že o něm píšu, on to tyvole ví!) a usnul. Několikrát jsem se probudil, pustil si jednu epizodu South Parku a pak opět usnul. Ve čtyři jsem se vzbudil na trajektu z Německa do Dánska. Třičtvrtěhodinovou plavbu (ha, Kňažko se zas otočil, to asi proto, že už o něm nepíšu!) jsme museli strávit na horní palubě. Nasralo mě, že foťák je dole mezi zavazadlama, čili jsem to nemoh vyfotit a to bylo na hovno. Stanul jsem na vyhlídkové venkovní terase, obul se do mě severák a já s problémy zapnul bundu, kterou mi mamka před odjezdem ještě upravila, aby se vůbec dala zapnout. Opřel jsem se o zábradlí a čuměl do vody a všude okolo. Do sluchátek jsem pustil The Adventure od AVY a najednou jsem to zase pochopil, že tyvole já jedu sám do Švédska! Strašně jsem tomu začal smát a byl hrozně šťastnej, bylo to úžasný. Vždyť v autobuse jsem tu skoro nejmladší, když nepočítám to malý korejský děcko, který o sobě někdy dává brekem vědět, abych nezapomněl, že teď na blogu nemůžu moc machrovat. Každopádně jsem tu ale nejmladší pasažér, kterej někam jede úplně sám a to je fakt tyjo, to je prostě neskutečný. Jsem z toho vážně odvázanej, vzrušenej, úplně mě ten pocit svobody naplňuje, to jste nezažili, to musíte zkusit. A teď jako já nevim, představte si, že jedete sami prostě do Švédska a zrovna stojíte na trajektu a čumíte do vody a jste kurevsky daleko od domova. Nejde tady o ten pocit, že jste jako snad vypadli z domu, to ne, ten pocit nemám, ale prostě jde o to, že jsem prostě někde jinde a jsem tam sám! Ježiši, to je úžasný, ani bych se nedivil, kdyby ta moje euforie neroztočila ty nehybný větrný elektrárny tady.
Ah, no prostě hrubý. Na trajektu jsem zkusil jít do směnárny, ale fakt jsem nečekal, že by byla ve čtyři ráno otevřená. Na palubě mě najednou zastavil týpek a zeptal se: "Is this a motor?" a ukázal někam za mě. Já se otočil a řekl jsem, že "I'm not sure." On zavrtěl hlavou a ukázal mi přesněji na můj batoh, kde vyčnívala flaška od rajce a zeptal se znovu: "No, is this a water?" Jako ono se to dá lehko přeslechnout, když s divným německým přízvukem říká lámaně [moutr] a myslí tím vlastně [voutr]. Jsem ho opravil, že [Jes, ic e votr] a von, že jestli by si to moh půjčit, že mu spadlo cigáro dolů na záchranej člun a že by bylo asi "kinda uncool" kdyby to jako neuhasil. No tak jsem mu to "Sure, here you are" půjčil a on tam vilil půlku té půky, co mi tam zbyla a že jako "Thank you, I hit that" tak jsem mu jasně řek, že je "Welcome" a "Not at all" a borec někam zmizel.
Na další trajekt jsme přestupovali v Malmo v Dánsku a pluli dvacet minut do Malmö ve Švédsku. To bylo tak někdy v sedm hodin. Pak jsme jenom jeli a jeli, já se podíval na další South Park, ignoroval film Prázdniny, co borec pustil do televize, chytl jsem se až na The Departed, třetí film: Hellboy, ten už jsem viděl pětkrát, na toho mě neužilo. Původně jsem měl dojet do Linköpingu o čtvrt na dvě, no dojel jsem o čtvrt na čtyři a pak tu do třičtvrtě na pět čekal, až pro mě přijede Verča. Seděl jsem zoufale na lavce, jedl bábovku, pil poslední vodu a dočítal Cestu. Náhle se zjevila moje spasitelka, protože začínala být fakt kosa a hezky profukovalo. Protože můj bágl váží těch několik tun, ihned jsem zavrhnul možnost, že bych se třeba šel někam podívat. Takže jsem prostě jenom seděl a četl si a zíral na korejce, co si na lavce vedle mě lízal zmrzlinu. Fakt hovado v takové kose ještě nanuka.
Verčou mi cesta sdělila svoje plány, já to radosně odkýval, protože se mi to líbilo. Na koleji jsem se konečně zcvilizoval a vlezl na net. Za chvíli dojede Lucka a Peši. Muhahaha. Tývole, to bude krása, prostě krása!
Příspěvky
