Švédský deník: Závěrem

Jsem zarostlý jako Rumcajs a sedím ve zpátečním autobuse, který mě veze směrem Česká republika. Vracím se domů rád a přitom vůbec nechci opustit místo, ve kterém jsem si splnil jeden velký sen z těch mnoha miliionů snů, který mi neustálé víří v hlavě. Navštívit Švédsko, v to jsem snad vůbec nedoufal, možná, že až mi bude třicet a pojedu tam na služební cestu s nadnárodní společností, možná tak, jinak vůbec. A je mi tyvole sedmnáct a měsíc a já právě na trajektu odjel z poloostrova, který je pro mě synonymem ráje na zemi. Trhá mi to srdce, nebudu si hrát na drsňáka, jsem z toho absolutně naměkko, až bych to do sebe neřekl, jak moc mě tahle osmidenní (když nepočítám dva dny cesty) poznamenala.

Ve Švédsku je všechno zelený, zachovalý a všechny ty řeči o tom, jak krásnou tu mají přírodu, tak všechno to je pravda, až na prostý fakt, že nikdo tu nádheru nemůže nijak popsat. Je to jako když Mácha spí se svou Lori, když Romeo vzkřísí Julii a žijí spolu šťastně a nikdy neumřou, je to jako vrátit se do kolébky, vnímat jenom vítr a do svých dvěmiliardypixelových očí zkusit nechat vstupovat odrazy Křehkosti a Andělské krásy, na tváři zračit Úžas a v myšlenkách se ponořit do vší té zeleně, té neposkrvněnosti, pannenskosti, setkat se s láskou na první pohled, zatímco v duši vám rozkvétá něžná třešeň. Jakobych se vrátil na místo, odkud jsem vzešel, což je pitomost, ale já se cítil, že to je přesně ta část světa, kam nějakým způsobem patřím. Možná jsem jenom pomíjivě opojený. Možná mám švédský kořeny, já nevím. Všechno ale do sebe tak nádherně zapadá, všechno je tak nenásilné, všechno tam má své místo a nic nepřebývá, nic nechybí, je to zemská dokonalost. A já se zamiloval. Bezhlavě. Samozřejmě. Jak už to se mnou ostatně bývá nějakej ten pátek. Kdo ví, kdy mě tahle snová milenka opustí. Spíš kdy teda opustím já ji. Stejně moc dobře vím, že si ji nechám navždy uloženou v adresáři jako zálohu, až mi žádná jiná kráska nedá.

Vidíte, tolik keců a to jsem se jenom krátce zmínil o přírodním bohatství. Ještě bych mohl psát třeba o lidech, kteří jsou slušní, váží si prostředí, kde žijí, nekradou, důvěřují si. Taky o systému, který je postaven všude pouze na zmíněné důvěře a očekává, že lidi nebudou svině a nebudou nic nijak ochcávat. Funguje tam všechno, nesere se nic, životní úroveň je sakramentsky vysoká a celkově ... chci tam žít ... někdy. Třeba až budu starej a senilní.

Závěrem děkuji Filipu Zachariáši, bez něhož bych nedostal certifikát na cestu autobusy Student Agency, Verči Reškové, že to všechno naplánovala a přežila nás, Lucce Reškové, že mě pozvala, Tomovi Reškovi, že tam byl (a zároveň gratuluju k semaforové výhře 8:4, dlužím ti marsku) a řidičům Vlastíkovi (že se v tom Stockholmu neztratil) a Peterovi (že mi byl dobrým otcem).

Momentálně jsem někde mezi Prahou a Brnem, opěvuji wifi připojení, které mi poprvé v historii funguje a jsem rád, že jsem tu cestu z Linköpingu do Prahy přežil. Viděl jsem cestou Tajnosti (5*), Sluneční stát (3/2*), Something's Gotta Give (4*) a Crash, u kterýho jsem usnul, ale mám pocit, že to stejně byla volovina. Zároveň zdravím Zuzku, snad šťastně dojela.

No a teď tyvole, teď se jdu učit. Uvidíme se v příštím týdnu. Nebo v příštím životě.