Pokus o biofejeton-nebiofejeton

"Co máme na večeři?" ptám se každý večer manželky a obvykle se mi dostává odpovědi, že si mám ohřát v mikrovlnce co zbylo z oběda. Neprotestuji, bůček, koleno, tlačenku, kuře na paprice, zapečené brambory s uzeným, všechny tyhle výdobytky potravinářského průmyslu, to je přesně podle mého gusta. Jak moc jsem ale byl překvapen, když jsem po patnácti letech manželství přišel unavený z kanceláře a Marie mi na stole v kuchyni nechala lístek: "Dneska jsem ti nachystala něco speciálního, máš to v ledničce, pečivo si vem ve špajzu." Ač jsem ženatý patnáct let, naprosto nezkušeně jsem se nechal omámit kouzlem tajemného vzkazu a se svíticíma očkama jsem se dokolébal k lednici. Po jejím otevření mi málem vypadly oči. Marie se zřejmě dopoledne dočetla hesla, že s jarem je třeba vymést babu z chalupy a přivést si novou, a aplikovala to na naši magickou chladící truhlici. Očekával jsem všechno, ale ne tohle. Bio kozí sýr, bio rajčata, bio máslo, bio sójová šunka, bio bílé jogurty, bio nápoje pro štíhlou linii, bio zelí, bio zálivka do bio salátů. Zajímalo by mě, proč je tam zvláštně zmíněno, že směs patří jenom do bio salátů, co by se tak stalo, kdybych si jí ochutil salát naprosto nebio? Mohutná exploze? Nad tím jsem ale neměl čas uvažovat, věděl jsem, že je zle, že už i moje žena podlehla šílenému trendu a já se tudíž nejmíň měsíc pořádně nenajím. Otráveně jsem práskl se dveřmi od ledničky a zkusil štěstí ve spíži, kde na mě čekal další vzkaz: "Řekla jsem si, že začneme jíst zdravěji, vem si ty rohlíky, co jsou na druhé polici, to je něco na tvůj cholesterol." O můj zvýšený cholesterol mě už může připravit jenom zubatá, takže vážně nevím, co to teď mou milovanou ženu popadlo, každopádně jsem zašmátrlal v polici a opravdu jsem nebyl zklamán, když jsem si jak z klobouku vytáhl dva králíky. Větší, Bob, se jmenoval bio slunečnicový chléb tmavý, menší, Bobek, měl za ušima vyraženo Bio rýžový chléb bez konzervantů. Oba dva králíky, stejně jako obsah ledničky, schválila EU a Evropská potravinářská inspekce, produkty byly okolkovány všemožnými značkami, které zabezpečovaly, že jíme jídlo bez chemických přísad, že kozy nebyly dopovány steroidy a že prášková letadla se bio farmám vyhla osmi oblouky minimálně. Tohle mě nezajímalo, mně bylo jasné, že co ubezpečení o kvalitě, to pět korun ceny navrch. Smutně jsem tedy vzal za vděk Bobem a vrátil se se sklopenýma ušima k lednici, vytáhl na světlo boží ten ultrazdravý hermeticky uzavřený kozí zázrak a malou krabičku másla, jehož cena byla určitě nepřímo úměrná jeho ceně. A podle velikosti vaničky soudím, že moje starostlivá žena dnes ráno musela platit v konzumu šekem. Na místě, kdo obvykle stávalo pivo se teď na mě usmívala koza z obrázku na krabici od mlíka. Vzal to čert, položil jsem ji taky před sebe na stůl a dal se do hodů. Na rozbalení sýra jsem málem potřeboval kotoučovou brusku, ten obal odolával i nůžkám, máslo šlo zato otevřít lehce, jenom to následné zděšení, že krabička o objemu asi jednoho nanometru v sobě skrývá tři pikometry másla. Namazal jsem těch pár atomů na slunečnicový chléb tmavý a na vrch položil nakrájený sýr. Otočil jsem kozu zády ke mně, protože jsem měl pocit, že se mi vysmívá, jak už je zvyklá už všech manželů, kteří takhle blbě naletí. Na zadní straně krabice byl nalepený další vzkaz od Marie: "Já vím, že to není pivo, ale nerozčiluj se, však to ochutnej, je to moc dobrý, budeš překvapenej." Odlil jsem si trochu mléka do sklenice a napil se. Překvapený jsem byl, nic tak hnusného jsem v životě nepil a to je místní pivovar v tomhle oboru opravdu machr. Reflexivně jsem strčil do pusy kus toho žvance, ale zapomněl jsem, že na mě číhá další kozí dáréček, který ihned letěl zpátky na talíř. Znechuceně jsem vyhodil všechno ze stolu do koše, tam jsem si ale všiml zmačkané účtenky. Jako prvotřídní pražský bufeťák jsem jej mistrně vytáhl a rozložil. Když jsem ta bionumera spatřil, hladina cholesterolu mi v těle zřejmě vystoupila až pod uši a se mnou to málem švihlo. Sáhl jsem tedy po peněžence a napsal Marii lísteček, který jsem nalepil na mikrovlnku: "Já a můj nejlepší kamarád cholesterol se právě jdeme najíst dolů do hospody. Nechal jsem se tebou inspirovat, dám si dva bioutopence a tři biodesítky. S pozdravem, tvůj biomanžel."