Jedny hody, druhé hody, afterparty

Před týdnem se jelo hromadně pít a bavit se do Letonic. Měli tam totiž, Belgičani ušatí, antonínské hody. Byla to sranda, hned na začátku jsme si dali ruma, lemonda, pivko a pak jsme s Adou během patnácti minut vypili sedmičku bílýho vína. I to mi stačilo k tomu, abych z toho žil celý večer, tančil a bavil se. Legrační na tom mým tanci bylo rozhodně to, jak jsem si pořád stěžoval, že se hraje jenom polka a polka a nikdy tam nelupnou aspoň jeden valčík. Ovšem jak jsem se dozvěděl včera od Fany, prej jsem tam byl jedinej, kdo tančil polku úplně na všechno, samozřejmě i na ten valčík, ale prej nám to s Alčou šlo, že to vypadalo divně, ale minimálně do rytmu jsme se vešli. A to se počítá.

Do nějaké druhé hodiny ráno jsem pak střízlivěl a na závěr někdy kolem druhé hodiny, tak nějak jsme s Adou, Tadem a Pájou rozjeli nejlepší afterparty na světě, kradli jsme tam ze stolů chlebíčky, jednohubky, cukroví a buchty, co napekli stárci a začali se těma dobrotama ládovat, protože hlad nás vážně ovládl. Co se týče všech potravin, zaujmuli jsme s Adou stanovisko, že všechno jsme vyrobili, upekli, uvařili, prostě vyprodukovali my dva a cpali jsme všechna ta zla a pekla důvěřivému letonickém lidu, který nám to po chvilce zbaštil (doslova!) a všichni nám ty buchty chválili, zejména Marcelka, se kterou jsme tam vedli velice plodnou diskuzi, ačkoliv její ?sestřenice? se ji snažila od nás dostat neustále pryč a zatáhnout domů. Naše argumenty - jako třeba že vaříme podle Domácí kuchařky Magdaleny Dobromily Rettigové a že dneska nikdo neví, co je to biedermeier a že v těch buchtách je smyslné souznění hladké a polohrubé mouky - však byly mnohem silnější a my byli tak žádostivi naši nejoblíbenější básnířku Marcelku zpravit o všem, co jsme považovali za důležité. Upřímně sám nechápu, jak jsme mohli dvě hodiny básnit o struktuře jídla, které jsme vlastně skoro ani neochutnali.

Brzy se náš věhlas roznesl po celém kraji, byli jsme tak slavní naším pekařským uměním, že se na to přijeli podívat i páni policajti. To jsme byli někteří trochu v prdeli a tak jsme s Kocim utekli schovat se na záchod, já pořád v ruce držel ten tác s buchtama, abychom si ukrátili dlouhou záchodovou chvíli. Pohroma však byla brzy zažehnána, oficíři odjeli včele s Adovým bratrancem policistou. To bylo taky docela veselý, když tam ten borec v uniformě dojel, Ada ho familiérně a žoviálně přivítal a on jen chladně a hrubě odvětil, ať mu ukáže občanku. Rodina nerodina, někteří policajti jsou fakt zmrdi. Dokonce jsem se pak dozvěděl, že takhle ve tři hodiny nad ránem přijeli kvůli tomu, že letoňáci šli rozmrdávat kolotoče a - to mi přijde nejvtipnější - někdo prej vzbudil jednu kolotočářku, vytáhl ji z maringotky a zeptal se, jestli jí nevadí, že má na zádech hnědej pruh. Prostě katastrofa. Spát jsme šli někdy ve čtyři, o půl páté, mám ten dojem, k Adamíkům. Těm samozřejmě ještě jednou děkuji vřele.

V týdnu jsme pak byli na výletě v Beskydech, to vlastně ale ani nestojí moc za zmínku. Mnohem víc za zmínku stojí hody v Milonicích, tedy v rodné domovině, vesnici, která mi je kolébkou. Být Mácha, popíšu vám je více vzletněji, ale bohužel nejsem ani Karel, ani Hynek a navíc jsme z písemky na Máj dostal 3-, takže si může políbit prdel a odejít zadním vchodem, blbeček zhrzenej.

Hody v Milonicích měly jednu vlastnost - očekávalo se, že stát za hovno velký jak celej milonickej rynk. Nejvíc na pytel byl fakt, že mi skoro všichni pozvaní odřekli účast, což mě pekelně mrzelo, ale aspoň už vím, že nemá smysl něco půl roku plánovat, aby vám pak i ti, kteří před půl rokem slíbili, že přijdou, dali košem. To už tak bývá. Druhým vyloženě na pytel faktorem bylo taky to, že Milonice už maj trochu jinou omladinu, že jsou takoví semknutí a tak, no a že na zábavy hlavně chodí spíš ti starší a zas tak moc se tu nepije (no, to asi kecám), každopádně to nejsou Letonice, tam, kde každýmu tečou minimálně dvě promile v krvi každej den. Bál jsem se, že to bude propadák jak sviňa, pomalu jsem uvažoval, že poslední dva lidi, kteří přijdou - tedy Ada a Fana - že jim prostě zavolám a řeknu, že je tu povodeň a hody se ruší, protože jsem nechtěl snášet ty vyčítající pohledy, které jasně říkají, že Milonice stojí za prd.

Chá, ještěže jsem tak neudělal! Nakonec všichni, kteří nepřišli, by mohli litovat (samozřejmě doufám, že si to užili tam, kde zrovna museli být nutněji než u nás na hodech, ale stejně - dobře jim tak), protože to bylo küfkůl! S Adou a Fanou jsme se usadili ke stolu s dědou a tetou a rodinou, pak jsme rychle našli volná místa a rychle vyklidili pole, zrovna když přišla Lucka Grimová a překvapení večera - Lucka Rešková s Faňou. To potěšilo jak sviňa, takže se to rozproudilo. Pilo se hlavně bílý, toho se vypily tak tři nebo čtyři flašky, takže náladička minimálně u mě byla. Ada to vzal za jinej konec a dal si někde s někým pár rumů, takže byl hodně veselej. Co vím já, tak jsem si nakoupil čtyři kytičky na volenku a postupně protancoval střevíce s Luckou, s Luckou, pak s tetou a nakonec s Lenkou a bylo to hustý, akorát jsem se asi motal jako špina v kyblu, patří vám omluva veliká, dámy! Následoval ještě taneček s mamkou a nakonec se Silvou a pak už to šlo nějak ráz na ráz.

Zklamání večera bylo jednoznačně to, že došlo bílý víno a my museli pít červený. To už tak na odbyt nešlo, ale furt se to dalo pít a tak jsme pili. Po půlnoci měl Faňa narozeniny a tak jsme z tajných zdrojů vytáhli prskavky a dáreček a za velké slávy mu to všechno předali. Dárek znamenal piškoty zabalené v balícím papíru, ale máme dobrou představivost, takže jsme si z toho udělali dort a baštili o sto šest. Definitely good cake! Indeed!

Před jednou hodinou ranní jsem šel zavíst Lucku a Faňu domů do Nesovic a po cestě obdržel zprávu od Tondy, že se řítí do Milonic na hody. Domluvili jsme se doslova, že "okay, I'll meet you halfway" a tak jsme na sebe narazili u vlakáče a kráčeli zpět se bavit. Problém byl v tom, že Tonda utekl z rozlučky s fotbalovou sezónou a všichni ho tam hledali. V čele hledačů stál Kulda, kterej po chvíli přijel do Milonic na kole a vyčítal nám, že jsme pěkní kokoti, ale stejně jsme ho překecali, ať jdou na chvíli na zábavu, dáme panáka a bude líp. Dali jsme ruma a víno, Toník tam trošku opilej dělal ostudu, ale to jsme dělali všichni. Na Kuldovo přání jsme Tondu vybavili bicyklem a poslali je zpátky na rozlučku. S Fanou jsme uložili hodně veselýho Adu do postele, vzali kola a rozjeli se za klukama chlastat na koupák do Nesovic. Dva kiláky sem, dva kiláky tam, stejně jsme někdy po druhé hodině ráno neměli nic lepšího na práci. Na cestu jsme se vybavili flaškou rumu, co má mamka do buchet. V Letošově jsme potkali Tondu a Kuldu, jak se vrací na kole zpátky do Milonic na hody, takže jsme je obrátili a všichni čtyři už společně dorazili na koupák. Obdrželi jsme vodku za statečnost, kopli ji do sebe, pokecali s posledníma vytrvalcama a s Tondou jsme jeli domů.

Po delším přemlouvání jsme hodně veselýho Tondu uložili spát a už jenom ve dvou jeli zpět do Milonic. Dva kiláky sem, dva kiláky tam, whatever. Tam už zůstali jenom poslední opilci, tak jsme se k nim přidali. Jako v Letonicích, i tady jsme (tentokrát za doprovodu Kuby Chramosty) dožírali zbytky, do udírny jsme si dali doudit nějaký chlebíčky, pochroustali jednohubky a cukroví a koketovali s myšlenou, že se ještě dorazíme režnou. Nakonec jsme odolali, Kuba si ji sbalil domů. O půl čtvrté jsme jeli z hospody domů a statečně ulehli po téhle neskutečné afterparty. Afterparty jsou vždycky nejlepší!

Jako jo, mohlo to bejt lepší, ale na to, jak jsem si myslel, že to bude stát za houby, rozhodně to předčilo všechna očekávání a nakonec to byla docela velká sranda, to ne že ne! Už je to třetí týden v tahu, co se chlastá. Příští sobotu jsou hody v Nesovicích. Sice obsluhuju v hospodě, ale nějakej ten panáček by jít mohl, abych neporušil tradici. A pak bude Rock for People! A o tom radši ani nemluvím, tak budem tak namol, že nás ani kluci z Prodigy nepoznaj...

Mmmm, začínám pomalu uvažovat, že si vytvořím speciální štítek s názvem "chlast - slast", abych si to pak mohl hezky ucelit. Možná jsem to měl udělat už dávno. Jo, možná měl.