Švédský deník: Západním směrem

Slíbený výlet do Göteborgu začal velice úspěšně hned ráno, když jsme zaspali asi o padesát minut, což našeho spolujezdce, vlastně řidiče a nového studentského kamaráda zřejmě moc nepotěšilo, ale co se dá dělat, stroj času nemáme, žejo.

A tak jsme vyjeli. Když jsem jel z Göteborgu do Linköpingu autobusem, trvalo to snad čtyři hodiny, proto jsem se do auta netěšil ani trošku. O to víc jsem byl překvapený, když jsme za dvě a půl hodinky byli na místě, což je docela terno, na takovou dálku. Na místě to opět vypadalo nádherně, přesně podle slov Lucky: "Doporučila bych Švédům, aby změnili svoje hlavní město," a to si myslím to samý, Stockholm na to už prostě nemá, může se jít zahrabat, vivat Göteborg, [Jeteborí] na Hrad!

Prošli jsme to tam všude, protože včera byla ale maxi spánková krize, nenachystali jsme si žádnou kešku a tak jsme jen smutně pluli mezi budovama a fotili. U mekáče jsem si dal CBO a bylo to nic moc, začínám tenhle celej McD's podnik odstřihávat ze svýho života, ponvědaž když už tam nemají chicken roll, ale místo toho nějaký náhražkový wrapy, který mají poloviční objem a jsou ještě k tomu takový divný, nemá už smysl tam nic kupovat, burgery nesnáším a i kdyby, tak se z nich nenajím.

Navštívili jsme muzeum. Záchod zadarmo. Nakoupili jsme v coopu a v parku u vody jsme si udělali mini piknik. Potom nás Peťa zavezl na boží hrad v soukromým vlastnictví (asi proto to tak vypadá) Tjolöholms Slott. Zakempili jsme tam na víc jak půl hodiny, fotili a fotili a leželi a leželi. Nejdřív jsme se pováleli na trávě, potom nás to zaneslo na obrovský kameny k moři, na který jsme lehli jak vyvržení vorvani. Každej přidal nějakou tu trošku ze svýho života, hody, babičky, chlast a potom už jenom honem směr F1. Předtím ještě ale věnujeme několik cenných minut nákupu večeře.

K večeři byly chleby (poprvé nebyly sladký, z toho už bych se asi poblil) se šunkou a sýrem, zákuskem se staly čokoládový cookies, euroshopper quality.Vydatnou krmi jsme zapíjeli bílým i červeným vínem, pojídali arašídy a nestydatě tloustli. Dlouho jsme projížděli fotky a pak ještě zaplatili internet na čtyři hodiny, abychom ukkojili naši závislost na facebooku, abychom odpověděli na všechny e-maily a prostě, abychom si připadali jako v civilizaci.

Zvláštní. Švédové tady moc o civilizaci mluvit nemůžou se svým schématem stavění sídel: velký město - nic - nic- nic - tři domy - nic - dům - nic - nic - dva domy a stodola - nic - nic - nic - jezero. Nic si v hlavě zobrazte v měřítku 5 km. Vesnici tady pohledáte těžko. Paradoxně i přes tu všechnu poskrovnost civilizace jako takové jsou Švédové jedni z nejcivilizovanějších národů. Stačí si jenom zamýst před vlastním prahem a nebýt líný přemýšlet. Vztaženo k Česku, zní to skoro stejně proveditelně jako utopický socialismus Boženy Němcové. Jestli se ale někdy dočkáme dob, kdy bohatí budou dávat chudým a všichni na tom zůstaneme stejně, rozhodně je to pravděpodobnější, než že vymaštěnci tribunu lidu a celého lidského pokolení otevřou oči, nakloní hlavy a budou poslouchat a sami uvažovat. Když vidím, co všechno ve Švédsku funguje, mrzí mě trochu, že se musím vracet tam k nám. Tam, kde je zřejmě polovina věcí úplně postavená na hlavu.

Ve dvě hodiny jsem tento blog rozepsal a po prvním odstavci usnul, proto jej dopisuji ještě tady v autě cestou na Marstrand, podle Peti prý jedno z nejúžasnějších míst ve Švédsku, který viděl. Vzhledem k tomu, kam nás vzal včera, obávám se, že vším tím nadšením, který mě pokaždý chytlo za srdíčko a já si v duchu říkal, že při odjezdu budu brečet jak malej kluk, mi praskne hlava a dostanu infarkt.

Nemám rád trička jako "I LOVE PRAGUE" a "I LUV NY", začínám ale pomalu avšak jistě uvažovat, že si pořídím jedno bílý "I LOVE SWEDEN". Šlo by to ze srdce.