Veselé Vánoce, šťastný nový rok a dík za všechny ty frajery z čeledi Cyprinidae

Když může mít Vodafone reklamu s velikonočníma zajíčkama - která mě mimochodem tak brutálně zmátla, že jsem chvíli věřil i tomu, že už je duben - proč bych nemohl vinšovat hezké prožití svátků na konci listopadu?

Nedělám to samozřejmě z komerčních důvodů, jenom se obávám, že o Vánocích na to nebudu mít čas. Před dvěma týdny jsem si konečně uvědomil, jaký je význam pojmu "maturant" neboli "letos maturuješ, ty vole", aniž bych použil etymologický slovník, slovník spisovné češtiny, slovník synonym a antonym, a ani slovník cizích slov. Nepoužil jsem žádný slovník, prostě nic, jenom jsem si to sám uvědomil a pochopil ten fakt, který jednou prostě musel přijít, zaklepat na dveře a otravovat svou přítomností.

Vlezlá svině maturita se ke mně do mé slastné oázy rve každou skulinkou a já ji nestíhám vyhazovat dveřma a přitom zabarikádovávat okna, aby se zas nevrátila. Smrdí mi už v předsíni a směje se mi za to, že moje zkušenosti s leností, které jsem sbíral celých těch osmnáct let, teď precizně aplikuji v praxi. Neumím se pořádně donutit k tomu, abych se naučil dvě strany žblebtů o sociální stratifikaci společnosti, donutím se někdy k tomu, abych k těma dvěma stranám přidal dalších milion?

Naštěstí jsem si našel geniální výmluvu - práci. Každý ráno vstávám brzo, abych objel dědinu s novinama, vysekal se na námraze na kole, případně zmrznul jako rampouch. Víkendy chodím makat do hospody, kde mi občas prostě zmizí z inventury nějakých těch osm set, takže si nemůžu na nic stěžovat. Co ztratím na valutách, získám na zkušenostech, protože ty hospodské jsou nejlepší. Například když vám tři hodiny nějaký stařík povídá o tom, jak si do baráku zve důchodkyně, klátí je, každá to chce jinak, jinam a něčím jiným, a oba dva si to užívají. To jsou prostě informace k nezpalacení, i těch osm stovek je málo!

K tomu všemu jsem si na sebe upletl ten nejsadomasochističtější bičík, který se jmenuje - jednou za měsíc se domluv se čtyřmi dětmi z tvého kroužku geocachingu a vezmi je na výlet. Ve finále člověk z posledních sil zorganizuje výlet, kterého se zúčastní jen dítě jedno, takže si prakticky uděláte takovou romantickou procházku ve dvou. (irony on) Nejlepší. (irony off)

Ve finále si nevyberu - plány mi kazí práce i škola zároveň, co ze mě teda sakra bude? Prý se mám vykašlat na žurnalistiku, protože to může dneska dělat každej i bez školy. Prý mám jít studovat práva a vlízt do politiky. Prý abych byl doktor nebo učitel. Možná by všem rádcům všechny tyhle prímový rady prošly, ale bohužel, já se zamiloval do brněnské FSS, takže i kdyby pak ze mně nic nebylo, budu žít zbytek života se slastným pocitem, že jsem si každý ráno objednával kafe v Krmítku. Vygooglete si to sami.

Tak co ze mě vlastně bude? Učit se mi nechce, pracovat se mi chce, ale nemůžu pak dělat to, co mě baví - rozuměj například sledovat seriály, dvoutýdenní zpoždění už se pomalu ozývá. Spát chodím nejdřív v jednu ráno a usínám pak v matice a češtině. Do toho všeho máme za týden stužkovák a upřímně si říkám, že to v životě nemůžeme stihnout natrénovat. Nicméně musíme.

A jak na truc do toho všeho vyjde na světlo světa další díl Assassin's Creed, který jednoduše nejde NEhrát. Svět se jednoduše zbláznil, spiknul se proti mně a zkouší, co vydržím. Má smůlu, že já vydržím hodně. Jenom pořád nevím, jak dlouho ještě.

Čili veselý svátky klidu a míru a všeobecné hospody. Gratuluju těm, kteří už stihli napsat Ježíškovi, kteří už nakoupili dárky (pokud jsem někomu právě vyzradil tajemství Vánoc, tak sorry, ale jednou mi budete děkovat), a kteří už jenom sedí na zadku a nemusí se prodírat neuvěřitelně nudným příběhem o tom, komu sakra zvoní hrana...

Tak teda ještě jednou: veselý Vánoce, šťastnej novej i zbytek toho starýho, dík za všechny ty ryby , který jsem letos poznal, a nevím, jak vy, ale já už se snad těším hlavně na kapra ;-)

Sejdeme se na hřbitově, v příštím životě, anebo na nástupišti devětatřičtvrtě.

Hledám překladatele z opilštiny do češtiny

Po včerejší akci bych potřeboval někoho, kdo má zkušenosti v oboru a dovede jednoduše překládat krátké smsky, abych věděl, o čem jsem si vlastně s kamarádem psal. V rámci diskrétnosti nebudu uvádět jména. Tak se do toho můžete pustit, drazí přátelé. 50,- Kč na hodinu.

- Ja sem zas tak desne statej... Rekni aspon, ze ty taky.

* Jestd ne, ale je to na dobre ceste :-D kde kalis? Za pul hodiny budu v pici

- U taty. Nejses v Brne?

* No to ne :-(

- Uz? Ja uz sem v pici... A sem nachlazenej, tak ani nemuzu mluvit.

* Nevim, jsem v piaje kawo :-D

- Flemcht?

* Do pice ja nfatvam prat smrmpříkazy jsem fl v kunde :-D

- -clo kuc bezohl. .. - chov mytia

* :-D :-D :-D stíháno rem nic npochopil

- Pian kola clo jj-cl koz..- :-S

* Pico ja jsem v kunde nejvic nedavam chlast+kurvanechadpujakwjsemwmoh I tyvole da+ tojik pmakt :-D

- Pico, ja tady jen mackam random klavesy, nevim jak ty. :-)

* Jdu dnwmwtpychu v phce tpředem +nw v xpibiol :-D:-{:-{:-O:-O(_)3

- To se pak tezko polyka. :-)

Jsem vesnickým nositelem slova českého

Po osmnácti letech života je to trochu zvláštní vstávat každý týden šest dní v kuse dřív, než všichni ostatní členové rodiny. Uhodilo ale osmnáct, už jsem dospělý. Už nějaký ten pátek umím vstát ve čtyři ráno (pokud teda tou dobou nejsem ještě vzhůru) a naládovat se penicilinem. Už nějaký ten pátek taky můžu řídit auto, což vlastně není jen tak "nějaký" pátek, jsou to zatím přesně "dva" pátky. Teď jsem se naučil nový kousek - vstanu v šest ráno, dům ještě spí, krajina se probouzí, ptáčci šveholí, sluníčko už je na své pouti oblohou a já to všechno stejně ignoruju, protože si pustím do sluchátek Anberlin (nejlepší kapela posledních dní, na to nezapomínejte!), popadnu denní tisk, jehož předplatné roznáším ráno co ráno dychtivým čtenářům, kteří jsou žádostivi každého článku. Už se z toho pomalu stává rituál, já dokonce vidím, že trochu hubnu, kondička se taky zvyšuje, protože já u toho, drazí přátelé, nepřetržitě běhám! Od pondělí do čtvrtka si osm minut běžím s pěti novinami svých 1,5 kilometru, v pátek pak se čtyřiceti novinami jezdím dokonce hodinu i na kole, a v sobotu, jako kupříkladu dnes, běhám přesně 11 minut 2 kilometry s osmi novinami. Nejenom, že něco dělám pro své tělo, vzdělávám také prostý lid, který tou dobou buď chrápe anebo má noční.

Jsem novodobý Josef Dobrovský, šiřitel slova, národní obrozenec. Jsem ochránce češtiny a pozvedávám procento národní gramotnosti a vzdělanosti. Jsem Mojžíšem, Mirkem Dušínem. Ráno co ráno se vydávám do propletených uliček našich malých Stínadel vstříc malým i Velkým Vontům, schovávám se před Amazonkami a poslouchám u toho kvalitní muziku. Jsem prostě príma kluk, dobrá partie a šikulka.

Svoji schopnost vstát poslušně v šest ráno jsem dokonce dovedl k takové dokonalosti, že už to zvládám i s kocovinou (což činí asi nějakých ... ehm 40% všech výběhů?) - a je to nový lék na bolavou hlavu a ukňourané břicho. Pročistit si hlavu, proběhnout se (pokud není kocovina až tak silná, že zvládnu jenom pomalu přešlapovat v žabkách a myslet si cosi o prdeli). No je to bájo!

Teď mám před sebou od sedmi hodin celý den a můžu se věnovat další bohulibé činnosti. Můžu třeba vyšívat krajky, plést svetry pro Armádu spásy, okopávat zahrádku nebo vodit babičky s nákupem přes silnici. No je to prostě rutina, nic víc. Mrzí mě jenom, že nebydlím někde na maloměstě, kde se lidi až tak moc neznají. Byl bych takový ten "chlápek, co každé ráno běhá a roznáší noviny". Neměl bych jméno, měl bych svoji vlastní větu! Strašně bych chtěl být chlápek, co každé ráno běhá a roznáší noviny. Ne, že bych jím nebyl, ale říkat si tak můžu jenom ve vlastní hlavě. Budu se muset přestěhovat do Stars Hollow, tam lidi takové přezdívky dostávají. Ale to už je úplně jiný příběh, úplně jiné postavy a úplně jiná Gilmorova děvčata.

Ale upřímně - je to přece Vyškovský Deník. Tak k čemu ta nabubřelost? Občas se bojím, že si ty noviny lidi spletou s letákem z Penny, co ve schránce někdy mívají. Ale už bych měl přestat pomlouvat, až jednou budu potřebovat zaměstnat, tohle by mi asi moc nepřidalo.

Dobré ráno, čtenáři!

Egoblog o osmnáctých narozeninách

Zlomů v životě muže je několik. První je asi ve dvanácti, když zjistí, k čemu všemu se dá použít jeho frantík, další v patnácti, když může chodit na diskotéky a dostane občanku a třetí, kterého jsem se kupodivu dožil a můžu ho tudíž zaznamenat, je dovršení osmnáctého roku života. Neznamená to prakticky nic, budu jenom dál dělat to, co jsem dělal doposud. Můžu si dál kupovat pivo, dívat se nestydaté filmy pro dospělé a kdybych kouřil, můžu v tom klidně pokračovat.

Osmnáct je vlastně takový "nic", ale strašně příjemný nic. Jsem blíž ke své novinářské kariéře, ke které jsem se předevčírem rozhodl. Možná, že lidi nemají rádi novináře a žurnalistika mi do života nic nedá, je to ale věc, kterou chci dělat a kterou budu dělat rád a s chutí. Co si taky budem povídat, je to asi jedna z mála věcí, který mi aspoň trochu jdou.

Brzo snad teda půjdu na vysokou vstříc novým zážitkům, za několik let třeba taky opustím tuhle zemi, když to tu nepůjde vydržet a proslavím se. Taky snad napíšu tu svoji knihu, kterou se proslavím až po své smrti. Všechno teď vidím krásně růžově. Netvrdím, že za to nemůže to víno.

Ale pořád nějak přemýšlím, co se tak strašně změnilo. Nebo co bych měl změnit já. Co na sebe třeba něco prásknout? Něco šťavnatýho, tajnýho, šokujícího? Co kdybych třeba řekl: Jsem gay! anebo Jsem adoptovanej! případně Ulítávám na povlečení Hello Kitty. Nabízí se i lákavé: Mám romské kořeny a hodlám celý život kočovat. Ještě mě napadají zvrhlosti typu: Poslouchám Kabáty, můj neoblíbenější film je Líbáš jako bůh a seriál zase Dallas. Ještě by mě zajímalo, jestli by vás překvapilo, že moji rodiče jsou mudlové a já chodím díky obraceči času souběžně na gympl do Bučovic a zároveň do Bradavic.

Tohle všechno by ale bylo trochu moc, takový odhalení si nechám až na později. Je mi přece osmnáct a celej život přede mnou! Já teda slíbím, že další osmnáctiletku se pokusím splnit na 120% a naučím se konečně pořádně číst ručičkový hodiny a dělat bubliny ze žvýkaček. A vypiluju svýho kozáčka. Děkuji, přátelé, a nezapomínejte, že nejsem jenom "another brick in the wall". Jsem přesně ta cihla, na kterou musíte zaťukat, abyste se dostali do Příčné ulice - nenápadná, ale kouzelná. A možná... možná trošičku nafoukaná :)

O řidičích, Angličanech a útěku za hranice

Kromě šelestu mám na srdci jenom tři slova. Není to facebookově zprofanovaná svatá trojice "miluj, trp a odpouštěj", jsou to jenom klasicky osmnáctiletý slovíčka "spojka, brzda, plyn". Moje řidičské vyhlídky jsou totiž naprosto růžový!

Myslím, že málokdo si dovolí zablokovat během hodiny a půl polovičku Vyškova, napálit to málem do auta při výjezdu ze Slavkova nebo skoro srazit jednu starší dámu, případně o dva centimetry minout otevřený dveře modré fabie vyčnívající do vozovky. Jsem jedinečná bytost! Jasně, jsou to teprve třetí jízdy, ale stejně si myslím, že co se týče ovládání motorových vozidel, měl jsem skončit u autodráhy. No ale teď už to přece nevzdám, ne? Někdo ty orgány darovat musí.

Co vidím černě je taky letní brigáda. Ne snad, že by na loňským plavčíkování... ehm teda dělání ze sebe debila na koupališti... bylo něco špatnýho, ale snad kromě minima pozitiv bych na té práci nenašel asi nic, kvůli čemu bych toužil si tuhle zkušenost zopakovat. Letos jsem tedy zamířil do slibnějších kruhů a prakticky vsadil na jistotu - netkané textile, v těch je vetkána budoucnost. No mýlil jsem se, samozřejmě. Měsíc jsem se snažil dovolat šéfovi fabriky, který mi včera konečně zvednul mobil a asi si moje číslo nespojil s těmi asi osmi sty nepřijatými hovory, který jsem mu tam zanechal, každopádně se mě ptal, jestli volám poprvé a že bohužel nepřijímají. Tak to zas půjdu o dům dál a když Ježíš na kříži zůstane nakloněn, nebudu pracovat v call centru.

Supr ale jsou hned dvěci. Ha, právě jsem překlepem vymyslel nový slovo. Původně jsem chtěl napsat dvě věci, ale uznejte, že dvěci jsou mnohem víc lepší. Každopádně ta první věc je, že dostávám nějaké to hezké všimné za práci na Edně, s čímž souvisí i fakt, že letos nepojedu na jeden, na dva, ale dokonce i na tři fesťáky! O tom třetím radši pomlčím, nebo tam zas pojede někdo, koho tam fakt nebudu chtít potkat a moje oáza klidu zůstane narušena. No a ta druhá věc je výměnnej pobyt do Dartfordu. V úterý jsem dostal jméno a nějaký základní informace o svým novým britským kámošovi. Jmenuje se jako já. Ano, správně, je to samozřejmě iHyi. Krom toho, že je vegetarián, strašně rád filozofuje, sleduje filmy a poslouchá muziku. Hraje kriket. A je zrzavej. Po dvouhodinovým chatování na Facebook jsem zahnal veškerý obavy, že si nebudem mít co říct a uznávám, že to bude velkej frajer. Žádnej ochlasta Čárlí, neochlasta Entony, fanynka sociálních sítí, která si zrušila Facebook Nana anebo parkourista Ed. Prostě takovej normální příměstskej kluk jako jsem já. Takže se na Toma těším a věřím, že to budou dva super týdny. První v Londýně, druhej u nás. Jíííííízda! Multikulturní!

Samozřejmě, že taky teď sleduju noviny a čtu zprávy na internetu. To, že Klaus "ukradl propisku" mi ani moc v patě neleží, aspoň se člověk může trochu pobavit, když tady všude prochází zprávy o Kikině Kočí a všech těch hvězdách z ODS a VV, z vnitra i z venku, prostě to je fakt solidní bordel. Sám ani nevím, jestli se tady dá někomu v tomhle státě vůbec věřit. Znamená to pro mě ale jediné. Buď půjdu na vysokou do zahraničí, najdu si tam životní lásku, práci a zůstanu tam navždycky, anebo vystuduju ještě tady a pak prchnu, protože v tomhle odmítám žít. Jediná lukrativní věc v tomhle případě se jeví akorát jít na brigádu v létě do call centra ABL, tam to asi dobře žije.

Cormac McCarthy to píše dobře - Tahle země není pro starý. Tahle země už ale není ani pro mladý. Tahle země už asi není vůbec pro nikoho.

Přeladil jsem

Ony všechny ty rockový koncerty začínají vždycky srandovně. Člověku se na ně vůbec nechce, po dvou pivech si řekne, že si dá ještě jedno a bude to dobrý, potom si jich dá ještě čtyři, kombinuje to s vodkou a najednou vám v žilách koluje divoká a horká krev. To pak člověk tančí, ladí, ladí až přeladí. Možná bych se měl hanbou zahrabat pod zem za ten včerejšek, ale ten blog jsem slíbil Radovi Drozdovi a Pavči Dvořákové, takže tímto má povinnost končí - doufám, že jste vděční za tento slavný moment na mém blogu. Musím zmínit, že zrovna oni dva byli včera v klubu nejlepších kalících parťáků. Rada dokonce vedl tajnou konspiraci a já vám teď povím jeden pravdivý příběh, který se opravdu stal a všichni byste se takovýmto věcem měli vyvarovat.

"Prosímtě, chodí teď Ona s někým?" zeptal jsem se já, protože mě to přirozeně zajímalo. "Nevím, ale zjistím to, dej mi číslo a já ti dám vědět," navrhl Radis. O půl hodiny později, co jsem s Ní mluvil a v opilosti (o několik chvil později) nabízel manželství a věrnost mi došla zpráva. Přečetl jsem si ji. Stálo v ní: "Tak poslušně hlásím, že slečna Ona mladší je volná ;)" Přečetla si ji i Ona. Následovala moje tupá výmluva: "Co to je? Kdo mi píše? To je asi nějakej omyl, ne?"

Takže přátelé, tak se to nedělá, slečna snad promine, já se omlouvám, takto nedotažené do konce to může mít jenom idiot jako já.

Možná proto jsem si dal další vodku a šel pogovat na parket, rozrážet čtrnáctiletý děti, kterým se to nelíbilo a tak jsem musel přestat. Jediná, která se ke mně nadšeně připojila byla Bětka Zezulová a já jí tímto vysekávám pukrle.

Tak doufám, že se zas někdy brzo na Pokrocích v podobné (nejlépe stejné) sestavě ožerem a uděláme ještě větší ostudu, než včera. Rád si to vezmu na starost.

Kluci nepláčou

Za 2 (slovy dva) dny jedu do Prahy na Hurts a cítím, jak to všechno ve mně vře. Jak se to moje bídný tělo snaží dosáhnout nějakýho stavu kardiomeditace, aby to už prostě přišlo a já tady nemusel čekat. A tak zatímco si tu skoro v půlce března notuju All I Want for Christmas is New Year's Day, někde támhle v dálavě za sedmero dé jedničkami, sedmero stanicemi metra a sedmero bezdomovci už se pomaličku rozsvěcí celá Lucerna. Bude to krásný, určitě budu brečet.

Mám víc důvodů brečet, ale nebrečím, protože už jsem vyrostl a za měsíc mi bude osmnáct. Moje bohulibá činnost momentálně sestává z tweetování, ednování a učení se. Když mě ale osvítila myšlenka, že konečně napíšu tu svoji velkou knihu, která mě proslaví až po smrti, hodil jsem to všechno nějak krátce za hlavu a vnořil se do toho jako šílenec. Kulturní enlajtment a katarze teda přišliaž poté, co jsem v Huse viděl Mistra a Markétku (tyvole!), nicméně jsem věděl, že to bude velký. Náhoda tomu dala, že jsem se o tom bavil s Hurleym a ten mě odkázal na 1984, že tu knihu miluje a je to trochu podobný. Najdu si teda na wiki 1984 od Orwella a prakticky zjišťuju, že Orwell, dacan, napsal něco asi na 90% podobnýho, jako mám na mysli já, akorát před šedesáti lety. Tak budu muset umřít o něco později, abych to vůbec stihl napsat.

Brečet bych taky asi mohl kvůli tomu, že se teď po škole roznáší, že umřela jedna osmačka, která si napsala na facebook, že se chce zabít a pak si ho smazala a od té doby ji nikdo neviděl. Předtím ještě prej svýmu "idolovi" předala v krabičce žiletku, se kterou se řezala a nějak ho prej jakoby vydírala, aby s ní chodil. Chudák kluk. Tak jestli je mrtvá, je mi to líto a mrzí mě to, přestože jsem tě vždycky považoval za trochu ... ehm, no... ale o mrtvých jen v dobrém.

Trochu mě i děsí autoškola, konkrétně ty tři učebnice, který přede mnou leží a já si dávám sázku sám se sebou, že jestli někdy složím technickou zkoušku a povede se mi popsat jak vypadá motor, koupím si pět piv, ukradnu auto a napálím to do zdi. Ačkoliv pochybuju, že mě dokáže někdo naučit to auto řídit, to se spíš dřív podívám na všechny série Doctora Who.

Já ale brečet nebudu, protože jsem silná osobnost plná chuti do života. Dneska jsem byl například v posilce a kromě toho, že jsem zjistil, že jsem neuvěřitelný másílko, strávil jsem třicet minut na spinneru a při tom jsem řešil s Adamem, jak bude vypadat naše jednodenní návštěva PCF a jak já na tom RFP vlastně budu vypadat, když si tam všichni vezou svoje holky a já budu spát ve stanu s Kuldou. Pak jsem si dal jedno pivo a šel spokojeně dom, vyvalil se na gauč a usnul a přitom jsem si představoval, jak mi přijde na účet první výplata z edny. Můžeme si to teda shrnout takhle: jsem stejně skvělej jako Orwell, když mě napadají stejný nápady, uběhnu třicet minut na spinneru, už ani nevím, jak chutná jiný pivo než staropramen granát a hlavně budu brzo strašně bohatej, akorát mi to nebude k ničemu, páč až udělám tu technickou, vysekám se v autě.

Nadějné vyhlídky, napsal by Dickens. Já bych to beztak napsal taky, a ještě bych pak byl za blbečka, že píšu knížku, kterou už napsal někdo, kdo si podával kliku od dveří s dinosaurama.

All I Want for Christmas is to Lay in Hay.

Letní festivalové postěžováníčko s krátkými vlasy

Myslím, že jsem asi vážně pitomec, protože opravdu nemám nejmenší představu a odhad o tom, jak moc mi vlasy zkrátí holiččin strojku s nástavcem "šestkou" nebo "devítkou". Chápu, že jedno asi víc a jedno asi míň. To je tak celý. Dneska jsem nebyl tak blbej a zeptal se své drahé paní holičky, kolik je ta "šestka" asi zhruba centimetrů a ona řekla, že půl centimetru. Tak si říkám, že to je asi hodně málo, ať to vezme "devítkou". Tak to vzala "devítkou", za pět minut byla hotová, moje skvostná hříva sletěla v mžiku na zem a já teď vypadám, jako bych chtěl narukovat do cizinecké legie. Na druhou ruku (jak říkají s oblibou v anglicky mluvících zemích) - mně se to líbí. A když nic, ono to zase někdy doroste.

Rock for People, přátelé, ten mi ale cuchá nervy. Dneska jsme to zrovna řešili s Flufákem. Prague City Festival má Blink-182 (I don't care), 30STM (I DO care) a Flogging Molly s Hadouken! (Yeah!). Open Air Festival má prý Interpol a Good Charlotte. Na Sázavafestu jsou Hurts. RFP má letos velkou nálož - Sum 41, Kele, The Wombats, The Streets. Zatímco všechny fesťáky okolo ohlašují velký čísla jako by to byla úplný samozřejmost, Rock for People dělá jako každoročně drahoty až do poslední chvíle, kdy už to asi všechny přestane bavit a pojedou do letního kina k Mácháči, kde se bude promítat Inception a Odcházení. Flufák to naprosto trefně popsal a já vám vřele doporučuju, abyste si to taky přečetli! Je hezký, že možná v červnu uznám, že RFP to letos zase neuvěřitelně dokázalo a přivezlo milion skvělých kapel, zatímco Open Air Festival si svoje ohlášení odbyde v březnu a pak už nic nebude, přesto mám nechutně silnej pocit, že aktuálně jediný, co na Facebooku RFP dovedou, je ohlašovat týden předem, že v pondělí ohlásí velký kapely, nakonec to udělají už večer, aby to vypadalo, jako že jsou strašně "fan-friendly". Pak, když už tu jednu kapelu ohlásí, týden se tam postují příspěvky o tom, jaký jsou jejich nejlepší vály a kde už všude hráli a kolik mají cen. Mnoho povyku pro nic. Pak se tam ještě stane taková drobná "věcička", že ostatním lidem, kteří si stěžují, jak může nějaký PCF ohlásit hvězdy jako kráva, ale v dodatku smířlivě dodá, že jim stále věří (psal jsem to já, myslíte si to správně), začnou chlapci z RFP mazat příspěvky a označí to cílenou reklamou. No holt tady někdo akorát neumí snášet kritiku, jak to tak vypadá.

Čili se RFP buď ještě předvede a nebude žít celý měsíc z toho, že přijedou Sum 41, jakoby se tím stal zázrak, protože Sum 41 tady loni vůbec nehráli dvakrát a vůbec jako v životě nebyli v Česku. Štvou mě, fakt mě štvou. Ale pořád ještě někde v hloubi duše doufám, že dovezou My Chemical Romance, Coldplay, Kings of Leon (ačkoliv 30STM a hlavně GCh jsou asi tak osmkrát větší terno) a podobný vály, po kterých bych pak mohl říct - dobře, Rock for People to opět dokázal a nezklamal. Uvidíme...

Postelové duševní melodrama

V únoru se stalo strašně moc dobrejch věcí. Vypatlaný mařky na Facebooku jsou ještě vypatlanější, já jsem vůči nim paradoxně nějak moc zapšklej a už se jim ani nevysmívám, nějak mě totiž opustil ten elán. Myslím si, že za to může ta nemoc.

Asi před dvěma týdny mě vyrazili z hor (dobrovolně jsem odešel, nechtěl jsem ředitelskou důtku), protože jsme po půlnoci svévolně opustili chatu a vrátili se před třetí. Problém byl, že jsme se nemohli strefit do okna. Byla to sranda, v hospodě, kde jsme strávili asi hodinu a půl jsme nechali útratu třináct set. Co si budem povídat, kraviny dělá každej. Na horách jsem tedy zůstal jenom 21 hodin a pak jsem jel domů. Co už taky, že?

V úterý jsem byl v Olomouci za Flufem, Martaskou a katedrou filozofie, abych se zúčastnil jejich soutěže Nebojme se myslet. Já jsem se teda myslet nebál, což nebyl moc dobrej nápad, protože právě to byl základ toho, že jsem to zprasil. Kdybych náhodou vyhrál ten iPod, došlo buď k justičnímu omylu anebo jsem fakt dobrej kluk. Mnohem zásadnější pak byla návštěva hospody s pravýma filozofama. Všichni se pohádali o tom, kterej filozof je lepší, která filozofie mele větší kraviny a proč bych vlastně nikdy neměl chtít být filozofem. Asi půl hodinu jsem jim rozuměl jenom sprostý slova, když si nadávali. Pak se debata otočila k seriálům, tak jsem se konečně chytil. Chytil jsem tam i tu nemoc, kterou ještě nějakej ten pátek potáhnu v srdci.

Zvláštní náhodou se ke mně dostala nahrávka Tepláky od kapely Nightwork. Nebudu svůj blog špinit odkazem na takovou obskurnost, je to příšerná muzika. Vůbec to není živý, roztančený, vybouřený a mladý, je to strašně suchý a vlezlý, jak když pustíte gramofon a přes tu gramofonovou trubku odkud jde zvuk přehodíte matraci a ještě poškrábete desku. Je to hrozný.

Tak jsem si vylil zlost, je to lepší. Viděl jsem hodně filmů. Jak mám teď ty nemocný plíce, mám asi nemocný i srdce, protože u všeho jsem brečel. U Lásky nebeský je to celkem pochopitelný, to byl skvělej biják. U 127 hodin je to taky trochu pochopitelný, navíc je ten film dost silnej. Moc pochopitelný to není u takovýho Prince of Persia: Sands of Time, ale svedu to na celkovou infantilnost toho filmu. Co už mě trochu zaráží, že mi ukápla i slza u Silent Hillu, kterej si to tím svým koncem dost pokazil. Další kapitolou jsou i Muži, co zírají na kozy a vtipnej McGregor, kterej neví, kdo jsou Jediové. Taky jsem brečel. Bulel jsem i u animované Megamysli a animovanýho Tangled. Oboje je výborný. Průlom jsem zaznamenal až dneska, když jsem nebrečel u Black Swan a Machete. Tak už se asi lepším. Jak jsem hodnotil si můžete přečíst na mým čsfd anebo na twitteru.

U čeho jsem nebrečel a docela bych zaplakal je druhá série Misfits, která mě začíná pěkně štvát, protože po třetí epizodě a "burákovým útoku na tatéra" stejně jako po "Simonovi z budoucnosti" se mi chce trošku zvracet. Klišééééé!

V červnu přijedou do republiky 30 Seconds to Mars. Větší lidí jde teda na Prague City Festival, aby viděli Blink-182, na který kašlu, beztak od nich znám akorát I Miss You, protože to kdysi byl můj bravíčkovskej emotivní song. Na Flogging Molly asi taky bude narváno, stejně jako na Hadouken! Na ty bych zašel rád, akorát si musím do té doby sehnat kanady. Hlavně ale když budou 30STM, snad to vyjde, tyvole.

Prague City Festival to obecně letos navolil dobře a hlavně všechno opět rychleji, než RFP. Jasný, RFP asi stejně jako vždycky ohlásí zase velký jména. Coldplay, Eros Ramazotti, Lady Gaga a tak. Na poslední chvíli ještě přijedou Billy Talent, aby tomu dali závěrečnou šťávu - a abych měl kapelu, ze které se trhnu a půjdu si vybrat do bankomatu. Navíc mě trošku děsí, kolik mých známých chce teď jet na RFP taky. Budu si muset najít nějakej novej festival, kde mě ještě nikdo nezná. Teda vybranej už mám, ale nebudu to nikomu hlásit, abyste tam nejeli taky.

Na druhou stranu se mi dost líbí, že asi uvidím The Wombats a The Like. Na třetí stranu absolutně nemůžu pochopit, co budou v Hradci Králové hledat The Streets, ti jsou mi třeba úplně volní. Jestli ale v rámci jejich vystoupení vyskočí z dortu Jamie T, asi se nakonec zúčastním a něco spolu zajamujem. Nebo s Fake Tapes, to je jedno. "Potřebuju ještě dva prásky, abych mohl hrát dál." Joo, Fake Tapes, o těch můžeme s Flufem mluvit pořád, starý časy jsou starý časy.

Mám pocit, že v červnu do Prahy chtějí přijet i My Chemical Romance. Bad timing again, bitches.

Myslím, že moje nitro tady umírá pod vrstvou holčičí blbosti. Normálně se nerozčiluju nad tím, jak si hvězdičky komentují fotky na Facebooku, obvykle v tom najdu svůj zdroj radosti a životní sílu, když mám ale rýmečku a kašílek, funguje to jako kryptonit, nejradši bych je pozabíjel. A taky emařky.

Na hrob mi kupte nějaký zvadlý kytky, ať je to hodně dramatický.

Jakej byl ples?

Já vím, jak všichni rádi poslouchají moje alkoholový zážitky, co jsem dělal za kraviny, koho jsem urazil, koho jsem pomiloval, komu jsem položil ruku kolem ramen a svěřil se mu, jak moc ho mám rád. Vy zase víte, že nejlepší věci se dějou hlavně na plesech a když je ples gymplu jedinej, na kterej jdu pařit (na ostatních makám), měl bych si ho dostatečně užít. Faktem ale zůstává, že kromě těch pár útržků, který si pamatuju, nevím zhola nic. Přiložená fotka vám to snad vysvětlí (a kdyby si někdo psal lístek všeho, co jsem vypil, tak by to bylo vysvětlení ještě mnohem pádnější). Napadá mě teda založit blogovou revoluci a místo toho, abych článek o plesu psal já, požádám vás, abyste mi do komentářů napsali, co jsem všechno dělal (jestli budete psát do komentářů na facebook, napište to prosím ale i sem) a blog takto přesuneme do sekce komentářové a budeme se skvěle bavit. Takže je to otevřené, je to na vás, pište dobrý i zlý věci, úplně všechno a klidně si vymýšlejte, jestli chcete, já to stejně nepoznám :)

Smutný antikoncepčně-erotický procházkový postřeh

Za ty roky, co několikrát týdně šlapu trasu Nesovice - Milonice jsem si už zvykl, že celkem často narazím na krabičku od kondomů anebo mnohem častěji na samotné použité kondomy. Určitě to může za tu sníženou natalitu v okolí, takže jsem se už pomalu smířil s tím, že asi bude běhat po světě jen málo potomků, kteří budou moci hrdě prohlašovat, že byli počati za svitu luny pod dohledem sochy Panny Marie u hlavní silnice za ne až tak úplně frekventovaného provozu v pásmu asi čtyř set metrů dlouhého chodníku, z druhé strany ohraničeného křovím, stromy, organickým bordelem a plechovek od energiťáků. Asi je to nějaká oáza zodpovědnosti. Dnes mě ale velice zamrzelo, že šance na početí potomka se v těchto místech ještě snížily, protože jsem dnes narazil na prázdné plato od viagry. Naše vesnice se jistojistě blíží k zatracení, mladá generace nevznikne a k moci se zas vrátí komunisti. Tak sakra, chlapi, co je s váma?!

Můj nový kamarád Andrej zo Slovenska

Co všechno člověk dělá místo toho, aby se nemusel učit? Já dneska vyměnil studium za práci a šel uklízet do hospody, dostal rozvrh dalších akcí, takže jestli si mě chce rezervovat na nějaký z následujících víkendů až do konce února, máte smůlu, můj diář na vás kašle. Já zase kašlu na lidi. Teda vlastně doslova seru. Dneska mi to řekl Andrej.

Jedna ze zimních (ne)výhod je určitě to, že brzy padne tma a v šest večer už abyste chodili s baterkou. Zrovna si jdu z hospody, klasicky jsem si doma zapomněl sluchátka, takže jsem nahlas poslouchal Planetary GO! (možná jsem tím nějak změnil konstelaci hvězd, smysl by to dávalo) a netrápilo mě to, protože kolem dokola nikde nikdo. Jakmile jsem ale vstoupil do své milované rodné vísky kousek za cedulí jde proti mě neznámá osoba. Ztlumím hudbu na nulu a protože mám pocit, že je to někdo, koho bych mohl znát a nechci se s ním bavit anebo nevím, jestli ho zdravit mám či nemám, jednoduše prostě použiju svou oblíbenou fintu, která nikdy neselže - předstírám, že s někým telefonuju. Z neznámé osoby se vyklube opilec mužského pohlaví, tipuju devatenáct let.

Okamžitě mě zastavil a já telefon položil.

"Ahoj, kamarát..." (anebo víte co, já radši nebudu zkoušet psát slovensky, jenom vám řeknu, že slovensky mluvil, ještě bych se tady gramaticky zostudil)

"Čau," odpovídám a sleduju, jak dokuřuje cigáro (pokud to nebyla tráva, ale podle zápachu asi ne) a motá se.

"Já som nějaký Ándrej..." (ok, jdu se zostudit)

"Eh, prima, já su Tomáš," a přijmu jeho podanou ruku.

"Vieš, já zrovna idem... No... Mám zraněné srdce."

"Nějaká holka? Ty jsi tady odsud?"

"Slyšíš ako rozprávam?"

"Tak slovensky."

"No tak?"

"Tak jsi ze Slovenska?"

"Tomáško, ty si chytrý chalan." (Díky kámo, ale fakt jsem neočkával, že jsi Čech, jenom si říkám, že z Bratislavy do Milonic je to asi celkem štreka, tak co bys tu jako dělal...)

"No jo. A kam jdeš?"

"Já idem... neviem kam (hledal slova) ... já prostě... idem a někam doidem. To je psycho, rozumíš, čo hovorím? Psycho, hej? Isť někam len tak..." (no ty vole)

"To jo, to je taky někdy dobrý prostě jít, utřídit si myšlenky, pročistit hlavu." (jsem tyvole jak ty holky psycholožky z facebooku, ještě jsem mu na to jeho "Mám zraněné srdce" odpovědět *NELÍBÍ SE MI* a byl bych jasnej. Hlavně jsem se ale snažil, aby už radši šel.)

Pak jsem pár minut poslouchal, jak se snaží mi vysvětlit, že ide neviem odkud a míří sám neviem kam a kladl zvláštní důraz na slovo psycho, asi se chtěl pochlubit, co umí.

"Uděláš pre mna niečo?"

"No co?"

"Já ti dám zlatý retiazok." (všichni Slováci, kteří mě čtou, teď musí vážně trpět)

"No počkej, to si nech, co já s tím budu dělat?"

"Já ti dám retiazok a ty ho dáš."

"Komu ho mám dát? Jak se jmenuje?"

"Predáš som myslel!"

"Aha, to jako teď? To asi ne, tady nikdo není."

Začal jsem mu vysvětlovat, že nikdo není venku, ale ať jde do vedlejší dědiny na vlak, že je tam i hospoda, ze které jsem se právě vrátil a že tam makám a že u vlaku je plno lidí, kterým to prodá. Poprvé mi to zbaštil.

"Tak mi daj aspoň stovku."

"Nemám, vždyť ti říkám, že jsem došel z práce, já si tam prachy neberu." (kecám jak sviňa)

"A kde bývaš? Tu v dědině?"

"Jo, tady kousek hnedka."

"Tak ja pojdem s tebou a ty mi dáš stovku." (a jde do tuhýho)

Začal jsem se vykrucovat, že mu nic nedám, že sám nemám tolik peněz a nemůžu mu přispět očividně na další flašku rumu (to jsem mu samozřejmě neřekl) a jenom jsem čekal, kdy vytáhne z kapsy kudlu nebo mi vrazí.

"Pujč mi alespoň na vlak."

"Nemám, vždyť povídám, že nemám."

Následuje další hádka, kdy borec chce jít k nám dom, kde bych ho mohl zasponzorvat, takže se bráním, že z toho nic nebude.

"Vieš, ako sa tomu hovorí?"

"No?"

"To je nedávanie penazí cizím ludom."

"Tak to jsem rád, že to chápeš." (protože fakt vypadal, že to chápe, dokud mě nechytnul oběma rukama za ramena)

"Sereš na mna?"

"Ne, neseru, jenom ti říkám, že nemám prachy."

"Takže na mna sereš?"

"Neseru, ale nemůžu ti teď pomoct."

"Sereš na mna sa ptám?" (ano, sral jsem na něj jak sviňa)

"Neseru, posílám tě do Nesovic na nádraží, víc pro tebe neudělám."

"Ptám sa ta, sereš na mna?!" (už tam byl trošku výhružnej tón, to se mi nelíbilo)

"Neseru, nechcu ti to takhle říct, prostě ti jen nemůžu pomoct."

"Prestaň kecať a okamžitě mi povedz jestli na mna sereš!" (začal se mnou cloumat)

"Jo seru!"

"Tak vieš čo?"

"No?"

"Vypadni odkial si prišel!" (a žduchnul mě od sebe, mně se ulevilo, že mě snad neubodá a pomalu jsem odcházel, ještě jsem se se zvučným "Tak jo, čau," rozloučil)

"A jdi, alebo sa za tebou rozběhnem!"

"Jo, dobrý, čau."

Pomalu kráčím pryč a sem tam se otočím, jestli za mnou nejde zpátky. No samozřejmě, že šel, takže jsem pomalým krokem vlezl za do ulice za hospodu, aby si myslel, že tam bydlím a když jsem věděl, že mě nemůže zahlédnout, změnil jsem rychle směr do tmavé uličky směrem k baráku. Jaký bylo moje překvapení, když borec vylezl kousek od hospody, takže jsem ani nevím proč zase nahodil svůj telefonovací grif (kdyby na mě zezadu skočil, tak mi můj imaginární přítel na telefonu asi moc nepomůže, imaginární pěsti a kopance prej moc nebolí - aspoň se to teda všeobecně říká, nevím) a šel k úplně cizímu baráku, aby si myslel, že tam bydlím. Frajer naštěstí zahnul k baráku, odkud jsem si poprvé myslel, že fakt přišel. Samozřejmě klasicky je to dům, odkud pokaždé vyjde jiný člověk, když někdo vchází, tak i se silným cinkotem lahví a než si koupili záclony, myslel jsem si, že je to varna perníku, pěstírna trávy a místo, který si kapitalističtí squatteři zaplatili, aby v něm mohli provozvat svoje umění a píchat na každým rohu. Když si hodili do okna dřevěnou desku, od té doby už nevím nic. Ve složení obyvatel ale většinou převládají snědší typy, takže je tam asi veselo. Já jsem hlavně rád, že teď neležím někde na mezi v kaluži krve a jsem hezky doma a místo studia literatury píšu blog. Na světě jsou totiž důležitější věci!

A kdyby si mě borec našel, tak tady je krátký popis - Andrej Bartoš, cca 19 let, je ze Slovenska, mluví slovensky, má zlatý přívěšek, který chce prodat, nemá peníze na vlak, je opilej, měří asi 168 cm, váhu si netroufnu odhadovat, ale podle mě nic moc, čepice černá, bunda červená, taková čárka vousů pod dolním rtem a víc už asi nevymyslím. To máte pro policii, kdyby mi náhodou hodil do okna zápalnou láhev a pak tvrdil, že nevěděl, že uvnitř někdo bydlí.

Moc se nesmějte, lidi jsou schopní všeho. Obzvlášť ti ožralí.

Novoroční ovládačka

Až se mě léto zeptá, co jsem dělal v zimě, budu se chechtat jako blázen. V zimě se dělá jenom jedno - odehrávají se ty nejlepší alkoholový dýchánky na světě.

Legendárnost letošním oslavám příchodu nového roku nelze rozhodně upřít, stejně jako jejich bujarost a rozmanitost, každý si tam něco našel. Někdo se zpukal v první hodině, jiní šli spát v deset, někdo jel vládnout beatům na disku v jednu ráno a vrátil se o půl šesté. Všichni jsme se ale klasicky ožrali, někteří zvraceli, já třeba jenom celej Novej rok prospal. Úvodní slova zakončím všeříkající fotografií:

Čeho jsme měli hodně, to byla vodka. Vodka se dá pít vždycky, hlavně s energiťákama, džusová kombinace přišla později. Pivaři letos svoje hody odložili na jindy a přešli na Kapitána a já společně s nima uznal, že to je úplně jiná liga, než ty patoky z Božkova. Ke konci jsem se chtěl sám trochu krotit a na svůj stav jsem si připíjel lemondama, srknul jsem si i citrusa, ale opět jsem uznal, že jsou to stále oprávnění ladder-leaders v žebříčku Splašky roku. Fernety jsme taky jako jediný nedopili. Novoroční přípitek probíhal nekonvenčně s dětským šampaňským aka Bublinkovým Robem a osobně jsem pocítil nechuť k dospěláckýmu šampaňskýmu, když jsme někdy v sedm ráno nechtěl pít tvrdej a začal jsem do sebe vpravovat bublinky, načež jsem skoro hned odpadl.

I letos jsme samozřejmě všichni společně zaútočili na otázku naší sexuality, důkazem byly hlavně fotky, které jsem ráno objevil ve foťáku a taky vzpomínky, které jsem objevil v hlavě. Co jsem si z toho všeho odnesl je prostý fakt, že ženy (až na výjimečné případy) k životu nepotřebujeme. Přátelství se letos ztvrzovalo všude, několik zajímavých poznatků a rad do příštích životů vám ale přinesu:

Když máte extempore v pokoji a na chvíli se z něj přesunete do sprchy, chtějte od toho pokoje mermomocí klíče, jinak se vám stane, že do pokoje vleze někdo úplně na šrot a blije vám na postel. Případně vám tam někdo poleze průběžně a bude se ptát, kde se zrovna nacházejí ostatní, jako byste to měli zrovna vy vědět.

Když pouštíte ohňostroj, snažte se, aby ho neodpalovali ti nejopilejší z vás.

Když chcete zápal plic, běhejte po venku v mínus patnácti v kraťasech, je to zdravý a posiluje to imunitní systém.

Když se řekne, že se na disku nepojede, vždycky se najdou aspoň dva lidi, kteří pravidlo poruší a vrátí se na snídani i s monoklem pod okem.

Když vám někdo udělá cucáka na krku, je lepší, když to není kluk.

Když jdete v devět večer s šesti džusama kilometr a půl opilí, vemte si na nějakou pevnou igelitku, pak to člověk musí každých pět minut sbírat ze země.

Když zpíváte českou hymnu a zapíjíte to fíkovou pičou (img), nebojte se inovovat - například za většinu slov dosazovat název ženského pohlavního orgánu ve vulgární formě na čtyři.

A na závěr už jen každoroční statistiky. Oproti minulému roku jsme se chovali civilizovaněji a dospěleji, škody jsme prakticky nenapáchali, jsme jednoduše frajeři. No a vítězem alkoholové maratonu se letos stal podle součtu množství vypitého alkoholu Peši a Kulda, kteří se dělí o první místo (33 jednotek), za nima jsem já (28 jednotek) a o třetí příčku se podělilo (25 jednotek) trio Houmi, Tom a Mara. Důkaz místo slibů na fotografii (větší náhled):

Jaké bude finální poselství? Všechno je opět otevřené!

Co do Nového roku a nového roku?

V tomhle roce jsem asi stihl všechno, co jsem stihnout chtěl. Dvojka nula jednička a zase nula byly ve znamení velkých pravd, zákeřných odhalení, nespoutaného chlastání a jiných zhovadilostí. Splnil jsem si další Rock for People, kterej byl pro mě svým způsobem zásadní, byl jsem na koncertě Kryštofů, viděl jsem další Cimrmanovskou hru v divadle, povedlo se mi zahubit v sobě tu rumovou vílu a ubytoval jsem v sobě jednu vodkovou. Taky jsem se zúčastnil koncertu Disco Ensemble a ovládl to nejvíc v životě. Nebudu to počítat, nemá to cenu.

Místo toho teď uzavírám sázky na příští rok, mám poslední den, kurz je luxusní, tak vzhůru plánovat, co všechno musím stihnout v novým roce dvacet jedenáct:

1. koncert Hurts v Praze - protože jsem od Ježíška z Fučíkovy z Bučovic (Fanovi posílám nejvřelejší díky od topení, kde právě sedím - i kdybych snad chtěl posílat chladné díky, neměl bych šanci) dostal lístek, hodlám si to 13.3. v Lucerně užít jak prase, aby mě pak ráno všecko bolelo a budu se s nima loučit, zatímco bude mrholit.

2. RFP 2011 - Tohle je bez debat nejvyhypeovanější (mnou samozřejmě) událost příštího léta. Těším se hlavně na Mňágu a Žďorp, plánuju proniknout na stage.

3. brigáda na léto - neeeeee snad, že by letošní brigádničení jako plavčík bylo špatný, aspoň jsem se pobavil, ale příští rok už bych rád našel práci, která bude mít i lákavější finanční ohodnocení, třeba prostituce nebo tak.

4. literárně-osvětový rozvoj ducha - sice jsem v páté třídě začal psát svoji třináctidílnou ságu o samurajích, kteří měli se samuraji společný velký hovno, dokonce jsem napsal i dva díly a rozepsal ten třetí, ale když jsem tu nedokončenou trilogii po letech vytáhnul na světlo a přečetl ji svým božím okem, strašně jsem se pobavil. Nikdy jsem nevěřil, že z dobrodružného příběhu pro starší deseti let může vzniknout biografická satyra a cesta do hlubin školákovy duše. Ale tak byla to pátá - osmá třída, na to nezapomínejme. Každopádně, mám větší plány, příští rok ten svůj chystaný původní psychologický román s prvky sci-fi a dobré nálady minimálně rozepíšu. A pokud to bude opět sračka, jednou se mi to snad povede a pak to i s tou mojí prvotinou vydražím nadrženým fanynkám. Prostě chci slávu a prachy, kdo ne?

5. seriály - stáhnu jich ještě víc, budu se dívat na ještě víc seriálů, navíc se podívám i na první sérii Dr. Who (aby Hurley s Mystikem nemrmlali), na první sérii Castla, dodívám se na kompletní BSGčko a dám si maraton Lost a Gilmorek.

6. energie - omezím pití redbullů, zaútočím na svou hladkou i příčně pruhovanou svalovinu, kafe jen střídmě a spát budu chodit dřív, třeba už v jednu ráno nebo tak nějak

7. řidičák - začnu hned v lednu/únoru pěkně zostra. Jakožto technický antitalent a lempl mám asi největší šanci stát se aspirantem na překonání rekordu v nejvíce pokusech, po kterých ten řidičák třeba na konci (tipuju tak někdy po osmnácté) dostanu z milosti.

8. ani ránu bez Koránu - zaměřím se na duchovno, přečtu si Bibli (i tu satanistickou) a Korán a všema třema budu elegantně pohrdat, odsuzovat papeže a klasicky navážu na svoji agnostickou víru.

9. závislosti - prodloužím svůj rekord o další rok nekouření (už to bude 18 let, ty vole!), pití alkoholických nápojů buď omezím anebo neomezím, podle toho, jak se mi bude chtít a kolik budu mít peněz. Na Facebook budu chodit pořád, protože ho mám rád a navíc se tam můžu smát strašně moc lidem za to, jak jsou strašně moc hloupí. Kvalitní hudbu poslouchat nepřestanu ani v suplovaných hodinách angličtiny a minimálně jednou měsíčně půjdu do kina a do divadla.

Poslední - desítka - už je jen přání do Nového roku, abych při bujarém oslavování nepoblil žádného ze svých přátel a cestou domů si neznačkoval svoje teritorium. Sice se řekne: "Mami, to je jenom jednou za rok," ale člověk pak nesmí chodit na ty hody a ostatky a všechny jiný akce, obzvlášť ty, kde se dá lehce zpicérkovat (sám už nevím, kde to slovo vzniklo, ale rozhodně to bylo na počest tohoto restauračního zařízení http://www.ristorantesole.eu)

Nejdůležitější je určit si priority a když si je během roku změníte, vždycky to můžete svést na to, že jste si je sepsali na silvestra a byli jste úplně na šrot.

Tak šťastný nový rok, mí drazí čtenáři.

RFP 2010: Třetí a poslední den (5/5)

Začalo to docela nevinně. Ráno v sedm hodin nás kupodivu nepřepadlo vedro a nevykopalo naše líný zadky ze stanů, ale dalo se spát až tak do desíti. Chládek je fajn. Když začalo poprchávat, bylo to ještě takový v rámci možností dobrý. Ale jak se jednu chvíli rozpršelo fakt prasácky, nezbývalo nám, než vynechat koncert Trashtucady. To byla první fatální chyba dne. Za chvíli si povíme proč. Mezitím se totiž na t-music stage chystali Gallows. Opět se setkali s mým nepochpením. Na myspace (nebo kde jsem je vyhrabal) zněli vážně skvěle. Na živo hrozně. Začnu tomuhle říkat Placebo efekt. Jejich hudbu jsem měl rád vždycky jen z repráku od počítače, ale když hráli minulej rok na RFP, seděl jsem na zemi a luštil sudoku. Doslova.

Počasí se trochu umoudřilo, tak se konečně dalo jít na Does It Offend You, Yeah? [80%], čili na nejlepší elektro festivalu, na úplně nejlepší tančení a na úplně největší vály. Přestávku mezi The Subways vyplňovali Horkýže Slíže, ale po jejich minulém fiasku "královéhradééc!" už jsem na ně odmítal jít a místo toho jsem si šel do stanu pro mikinu. Chtěl jsem si vyměnit i boty a proto jsem zahodil žabky a obul si sandály. O dost lepší.

V sandálech jsem potom odskákal a odpogoval (snažil jsem se, ale ten dav kolem byl hrozně strnulej, nuda) celý Subways v první řadě a zároveň nejlepší koncert letošního RFP. Já miluju, když je to správně trhlý, když je tam krásná kytaristka a zpěvačka a úplně nejvíc miluju, když je stagediving a zpěvák plave na rukách a skáče z beden a neustále komunikuje s ožralýma a nadrženýma fanouškama (nebo pseudofanouškama jako já, kteří uměj zazpívat akorát refrén od Rock'n'roll Queen a navíc poloopilej, takže to zní nějak: "Bíímá, bímá, bímáááááá rkrlkín!") Ale přesto všechno jsem podle mě působil dost věrohodně. Druhá fatální chyba se ale i tak objevila ještě před koncertem, když jsem řekl před nějakou hodně ortodoxní fanynkou, že se mi líbí jejich album The Back Room a ona se na mě podívala, vykulila oči jak kobra a zasyčela: "Víš vůbec, na jaké jsi kapele?" Bál jsem se, že se její paže promění v jakoukoliv zbraň, kterou se daj v Counter-Striku dobře zabíjet flojdi, a hned jsem se opravil, že jak jsem ožralej, tak mi to nemyslí. Pak jsem do ní v mým vlastním improvizovaným soft pogu vrážel nejvíc, aby si to teda užila, když jí tak moc jde o ty správný názvy, krávě.

Pak měli hrát Billy Talent [50%]. Na ty jsem původně ani nechtěl jít, protože jsem byl uraženej, že rozhodili na poslední chvíli line-up a já opět neuvidím Xaviho Baumaxu a Pipes & Pints. Byl jsem tam na dva songy, postával jsem vzadu. Slyšel jsem Surrender a pak ještě něco, ale byla to nuda, takže jsem šel stát frontu na bankomat. Jsem si říkal: "Tyvole, všichni jsou teď na talentech, jdu si vybrat prachy." U přístroje na peníze ale stála asi stometrová fronta nasraných fanoušků Xaviho a Pipes & Pints, takže jsem nakonec prostál celej koncert BT ve frontě a ve finále jsem si ani nevybral, ale potkal Flufa, že jdou na Editors dopředu.

Editors [50%] - Nevím, co se stalo, jestli za to mohl vítr, Máchal anebo Dorota, ale každopádně to byla strašná nuda a největší zklamání festivalu. Aspoň jsem se mohl sbalit a jít kalit na česko-americkej dudovej punk.

Pipes & Pints [80%] - Nečekal jsem ani zdaleka tolik příznivců, nejdřív jsem s Marky a Ondrou postávali vzadu, ale nakonec Ondra vtrhl do poga, já stáhl Marky a všichni tři jsme se najednou prorvali do kotle. Tam to bylo kurevsky o hubu. Pankáči se stahovákama, v koženejch bundách a kanadách si tam skákali a jejich verze poga připomínala spíš býčí zápasy, ale o tom to je. Akorát nesmíte měřit metr a půl, nosit brýle a v tašce přes rameno foťák a mobil. Když jsem dostal loket do hlavy, vzdal jsem to a táhl pryč stoupnout do první řady na Kryštofy a tím pádem hodil bobek na NOFX. Třetí fatální chyba. Údajně.

Kryštof [70%] - Asi jsem chytnul špatnou první řadu. A přitom přesně uprostřed bývá vždycky největší kotel fanoušků. Mrzelo mě to, že tam ti lidi kolem mě vůbec nežili, ale co se dá dělat. I tak to bylo fajn, zpíval jsem jak o život a asi se zamiloval do Evžena Hofmanna, nejsympatičtějšího a nejlepšího kytaristy na světě. Je fakt hrozně dobrej!

Na závěr mě jenom tak uspala Morcheeba [80%], proseděl jsem ji na kopci a byla vážně dobrá :) :) :)

Jenomže jsem musel jít s dobou, takže jsem se poslední den fesťáku musel logicky ožrat nejvíc jako prase. Šli jsme do stanu s Tadem a Mrničem a šlohli někomu velkou flašku jégra. Doplazili jsme ještě před půlnocí do areálu, aby nás nevyhodili hned u brány a obsadili fotbálek. Najednou přiběhla veselá Anet s tequilou v ruce. Brzy se dostavil i její bratránek, odkud tequila pocházela, ten byl ale mimo, takže jsme tam všichni chlastali. Za celou hru jsme několikrát pozměnili pravidla:

Kdo dá gól, pije tequilu.

Kdo dostane gól, pije tequilu. (To jsem prosadil sám, protože jsme zrovna dostali gól a dlouho jsem nepil.)

Kdo dá gól a i ten, kdo gól dostane, pije tequilu.

Tequilu pije ten, kdo se blbě směje.

Ten, kdo už nechce pít tequilu, pije tequilu.

Tequilu pijí všichni, i ti, kteří vůbec nehrají.

Kdo dopil tequilu, pije jégra.

Kdo jégra jenom tak cucá a nepije ho jak vodu, pije jégra.

Kurva, došel jégr!

Když došel jégr, pustili jsme ke stolu dva týpky z Vídně a hodně jsme s nima kecali, hlavně já s Mírou. Byli hodně v pohodě, ale protože je jejich rodnej jazyk němčina, bylo naší občanskou povinností je s Tadem porazit. Smůla hoši, třeba příště, až se svět zblázní a já přistoupím na Martinu teorii soužití slovanských národů pod vedením tvrdé ruky austroslavismu. Takže nikdy, to nedopustím, budu novej Karel Havlíček, akorát začnu s prevencí pro jistotu už příští rok.

Když ale došel ten jégr, šlo se pro pivo. Nevím, kterej kretén vymyslel, že se areál bude poslední den zavírat v jedu ráno, ale vážně to ti kreténi zavřeli. A pivo už se taky nikde netočilo. S Mírou jsme strašně zuřili a řvali. Náhle jsme uslyšeli hudbu linoucí se z t-music zóny, tak jsme tam hned nakráčeli a minimálně já začal tančit a předvádět kozáčka na píseň ... ehm ... Včelka Mája. A když i ta definitivně dohrála, objevil se na protest všemu vláček složenej z asi pěti lidí.

Co jsem asi tak mohl udělat, když jsem ho uviděl? Ano, připojil se a verboval další lidi, ať jdou s náma. Přidalo se jich jak sviní a tradičně se vyvolávalo hovno na stage a hledal se karel, já jsem řval na paní, co prodávala trdelníky, ať jde taky za náma, ale nešla. Neva, stejně jí bylo padesát.

Vláček se najednou rozrostl o asi sto lidí a lokomotivu napadlo, že prorazíme sekuriťáky. Rozběhli jsme se proti nim, ale asi půl centimetru od nich jsme to radši otočili a pomalu si to šinuli zpět. Samozřejmě, že jsme u toho řvali a ječeli. S velkou slávou jsme došli až k bráně. Najednou někoho hrozně inteligentního napadlo zařvat: "Dřepkins!" a sednout si na beton. Ten hrozně inteligentní jsem byl a netušil jsem, že se to tak ujme a lidi si fakt začali sedat a do minuty se před východem z areálu vytvořil sedící protest opilců. Jak ale sekuriťáci začali vytahovat teleskopy a podobný voloviny, radši jsme prchali.

Před areálem se lidové vrstvy opět vzbouřili, jedna odvážná dívka se vyšplhala na konstrukci, že přeleze celou bránu. Nevím už proč slezla, každopádně jsem za ní hned utíkal a objal ji, že je moje hrdinka a začal řvát, že bychom si z její odvahy měli všichni vzít příklad. Když jsem se od statečné dívčiny vracel k Tadovi a Anet, zahlédl jsem holku s copem. Ihned jsem křičel z plných plic, že je to Lara Croft a že ji miluju, kdy natočí další film a jakou chystá další hru na PC. Její kamarádky ji ode mě furt odstrkovaly, asi se bály, že Laru znásilnil, tak jsem jim řekl, že nechápu, co tady hrajou za divadlo, že Lara se snad dokáže ubránit sama. Pak Lara i kamarádky zmizely. Potkal jsem je za deset minut před jedním stánkem s pivem, kde hrála hudba. Nějaký disko nebo co. Bylo mi to jedno, potkal jsem Laru! Tentokrát jsem se nenechal odbýt, vytáhl jsem z tašky propisku a donutil madam Croft, aby se mi podepsala na ruku! Udělala to, já ji nechal na pokoji a vyrazil machrovat mezi lidi. Mojí další obětí se stala jedna dívka, se kterou jsem dlouho kecal, náhle mi to ale zkazil jeden Španěl. Už ani nevím, co jsem tam s nima vykládal, on pořád vyznával lásku mojí nové kamarádce a já mu to musel překládat pro tu mařku, potom jsem mu řekl, že jsem byl na koncertu Trashtucady a že to bylo strašně dobrý, abych si u něj šplhnul a on ze sebe vyrazil, že hraje v Trashtucadě a v ještě nějaké kapele, jejíž název mi napsal na ruku hned vedle podpisu od Lary. Larou jsem se mu taky pochlubil, ale on pořád chtěl něco říkat té hezké holce a začínal mě srát. Pak přišel jeho španělskej kámoš, takže už na mě byli dva, i když jsem s nima fakt dobře kecal. Náhle se objevila kámoška té holky, která prej umí španělsky a začala s těma dvěma ožralýma hovadama diskutovat v jejich rodným jazyce. Je fakt, že jejich angličtina byla příšerná.

Kolem druhé hodiny ráno se objevil týpek s rumem a kolou, jestli nechem napít. Chtěl jsem, napil jsem se. Pak jsem tam nechal Tada a Anet a šel do stanu. Po cestě jsem potkal hovno pochod, který se valil někde od rybníka a uvažoval jsem o tom, kolik lidí se asi napilo toho rumu a jestli třeba nedostanu AIDS, syfl, žloutenku nebo aspoň mononukleózu. Vyschýzovanej jsem dopackal přes kolíky a šňůry od cizích stanů do našeho kempu, tam mi ukázali, že někdo se nám vysral na gril a leží tam čtyři hovna jak od šakala. To mě pobavilo, zlepšilo náladu a mohl jsem klidně spát.

Vlastně nemohl, vedle furt někdo do něčeho kopal, řval u toho: "Chcípni, ty hajzle!" a rány to byly jak z děla. Na druhé straně zpívali dva borci neustále Kláru od Chinaski pro jejich kámošku, asi aby jim ukázala kozy. A pak už si nepamtuju nic, jenom vím, že jsem o pěti ráno konečně usnul a vzbudil se až kolem desáté.

Takže poslední noc opět nejlepší na světě, fesťák jako vždy nejlepší na světě a těžko říct, jestli byl lepší, než ten minulej. Minule byly kapely, který jsem si víc užíval, letos jsem zase víc chlastal, takže mi to bylo celkem jedno. Ale jo, RFP 2010 byl tentokrát lepší, než ten minulej. Uvidíme, co přijde příští rok. Třeba si tam konečně zapíchám.

Prostitution is (not) a solution

V pátek jsem zjistil, že na účtě nemám peníze, takže jsem je ani nevymlátil z bankomatu, dokonce jsem ani nemohl zaplatit v Penny Marketu dvě stě pade za nákup, jsem teda docela silně švorc. Je to úplně novej a nepoznanej pocit. Nemáte prachy, nic vás netíží, nic neřešíte. To je ta jedna strana. Druhá strana je, že ty peníze potřebuju a výplata z brigády dojde až v půlce srpna, do té doby musím vymyslet náhradní plán, jak si vydělat asi tisícovku, kterou docela dost nutně potřebuju. Když ji neseženu, nesplatím dluh v Penny, nepojedu na chatu a neuvidím Inception s afterparty. Takže to beru zpátky, je na houby nemít peníze. Připadám si jak svobodná matka s třema děckama, která bydlí v rozpadlým bytě, právě jí odpojili telefon a na dveřích našla druhou upomínku o tom, že nezaplatila za nájem, kterej má platit z alimentů, jenže za ty si kupuje cíga. Nekouřím, ale připadám si tak. Náladu mi aspoň zlepšujou poslední díly IT Crowd, který jsou vážně dobrý a taky Weeds (když už jsme u toho hulení), což je moc dobrej matroš, ten doporučuju, kvalitní kouření do večerní pohody. Mezitím jsem si stáhl desku Charlie Straight. Třeba mi vyčaruje ještě širší úsměv na tváři. Protože i když ty prachy vážně nemám, momentálně se té situaci směju. Uvidíme, kdo se bude smát, až ze mě bude svobodná matka se třema děckama...

RFP 2010: Druhý konečně hudební den (4/5)

Jelikož minule jsem tomu moc nedal, cítil jsem nutkání, že když už jsem dostal na Vánoce lístek za tisíc korun českých, měl bych si těch kapel vážit a navštívit co nejvíc z těch, které jsem si našel na netu, líbili se mi a bylo by více než možné rozšířit si obzory. A tak zatímco ostatní zůstali v kempu, šli se koupat anebo prostě jenom leželi na karimatkách a dekách a zírali na nebe, já svůj den začal ve dvě hodiny na t-music stage.

Werner Krauss [80%] - Zůstal jsem sice na prvních třech písních, které zahráli, a udiveně jsem koukal. Nejprve na kluky z té německé bandy, která se zase řadí pod značku "indie" a "alternativní", kam se vetřou všechny kapely, které hrají šílenosti a neví, kam jinam svoji hudbu šoupnout. Jejich jediný štěstí je, že lidi bude asi vždycky přitahovat indie a alternativno, takže ve finále je z toho jenom plná škála nepřeberných ztroskotanců, jejichž existence by raději měla zůstat opomenuta. Není to ovšem případ Werne Krauss. Ti jsou v něčem tak skvěle nápadití a znějí slibně. Vydají tři hitovky, objeví se na německým MTV a Vivě, kde propadnou, ale všimnou si jich lidi a do pěti let jsou to noví The Kooks zpoza železné opony.

Eddie Stoilow [40%] - Kvůli těmhle českým "jsme noví Chinaski a jedeme s nima na turné, takže si nás važte" jsem úplně zbytečně odešel z koncertu Werner Krauss, protože se navzájem kryli. Zahráli jednu hitovku, na kterou mě musel Fluf upozornit, že je to hitovka, ta jediná byla dobrá, ale všechno to dokola byla nuda, nuda, šeď, šeď.

Johnny Said the Number [60%] - Na R&P stage se letos mělo údajně urodit. Na myspace a bandzone jsem vystopoval snad milion kapel, na které jsem chtěl jít a rozhodně je slyšet. Většina z nich ale zklamala. V Alexisonfire jsem slyšel právě ono zatrápené "indie", na živo to byl snad nějakej "hard-rock-punk" nebo co já vím, každopádně se mi to nelíbilo. Stejně jako Tricky, Eddie Stoilow a později i další kapely, musím i Johnnyho zařadit mezi ty, kteří zní lépe přes internet, než-li na živo. Škoda, věřil jsem jim.

No Heroes [70%] - Čekat na tenhle počin půl hodiny na trávě před R&P stage se mi vyplatilo a tak znuděnost z Jonnyho vystřídalo malé nefalšované nadšeníčko (ale opravdu jenom malé) a No Heroes zahráli parádně.

Disco Ensemble [80%] - Poslechl jsem si je jenom z dálky, se všema jsme seděli na kopci a pili svá piva. Musím si je co nejrychleji stáhnout. Přidal se k nám i Fluf a s tím jsem pak zůstal i po koncertě. Zatímco jsme se nalívali staropramenem, vydali jsme se hledat uživatelku dj.kajda, která prý čekala někde v první řadě. Protože jsme ale ještě neměly ty správně nacucané alkoholové koule, nezačali jsme hledat kajdu nahlas, ale jenom tak očima jsem tipovali, která by to tak mohla být. Mezitím jsme se pořád jenom smáli, pili a z dálky vypadali jak pandy pářící se přes mříže. Musela to zachránit Marťaska a Fiksu Pojka, aby nás od sebe odtrhli a Fluf pak mohl pít sám, zatímco já střízlivěl. Původně jsme teda čekali, až na t-music zahraje Jello Biafra, o kterém Fluf mluvil jako "tyvole, až dojedeš s fesťáku a lidi se tě budou ptát, na čem jsi byl a ty jim řekneš, že na Jellovi, tak budou říkat: 'Tyvole! tys byl na Jellovi? Mě poser!' a budou závidět", jenomže já o to vůbec nestál a radši šel pryč.

Aneta Langerová [x%] - Kvůli téhle dámě jsem opustil natěšenou t-music stage a vydal se do prvních řad Evropa2 stage. Těch šest piv ale bylo poznat a já v první řadě usnul. Když jsem si to uvědomil a probral se, radši jsem rychle odkráčel pryč. Takže z Anety si pamatuju dvě první písničky, který byly dobrý, ale na svůj nejoblíbenější song V bezvětří jsem si radši nepočkal, Aneta by asi nebyla ráda, kdyby se musela dívat na spícího iHyiho.

Juliette Lewis [80%] - Energická dáma, která nemá smlouvu s ďáblem, takže jí na koncertě pršelo a já byl proto zavřenej v t-music sky a s ostatníma hrál fotbálek a poslouchal jenom z dálky.

Muse [80%] - Nejvíc hype, nejvíc lidí, nejvíc pseudofanoušků na centimetr čtvereční a já byl jeden z nich. Asi jsem svině, že se vždycky nějak nacpu dopředu na největší kapelu a pak tam zůstanu a nechám za sebou stát třeba holku, která je ještě menší než já, očividně je tímhle zázrakem úplně posedlá a zřejmě přes ostatní nevidí a moje místo by ji určitě potěšilo, ale smůla, první řada je první řada. Nemůžu ani náhodou říct, že to byl špatnej koncert, jenže já fakt nerad, když je ta kapela chladná jak leden a odehraje si svou trošku a i se svýma šedesáti kamionama odtáhne pryč. Asi to můžu nazvat "Arctic Monkeys efektem" - hrajou skvěle, ale ne pro lidi. Když pak taková kapela vypadá, že ji to vůbec nebaví, nemůžou čekat, že jim snad budu ještě tleskat, to si prostě nezaslouží odezvu. I přesto byli ale právě jako Arctic Monkeys dost dobří. Škoda, že mi u stage pokáceli ten strom, kam jsem se minulej rok na Arcticy vydal posedět a něco vyfotit, letos bych tam taky zamířil. No a navíc, když neznáte žádný texty kapely, i přesto, že tu kapelu znáte, to si pak ten koncert taky moc neužijete. Takže ahoj, Muse, bylo to dobrý, ale už se nikdy neuvidíme.

Archive [70%] - Poslední dokalovací kapela. Koncert jsme strávili na kopci a já si zase uvědomil, že na netu jsem asi musel poslouchat úplně jiný Archive, protože tohle rozhodně znělo úplně jinak. I tak to ale nebylo vůbec špatný.

Southpaw [70%] - Na to, že jsou Češi, jsou vážně dobří. Angličtinu snad teda ještě vypilujou, ale minimálně zážitek to byl silnej. Zůstal jsem na nich s Tadem jako poslední z našeho klubu "nespi vůbec a chlastej až do rána", ale stejně jsem brzo odešel. Chtěl jsem vyspat...

RFP 2010: První kocovinový festivalový den (3/5)

Drazí čtenáři a bloggeři, práce je špatná věc. Nikdy proto nepracujte. Když totiž pracujete, nemáte čas blogovat, píše vám na icq Fluf a nadává vám, že jste kreténi. Na to jsem ale zvyklej, to mě nemohlo rozhodit, práce je prostě práce. Ale když se situace dostane tak daleko, že vám napíše neznámá čtenářka. No jen se podívejte sami, jak daleko jsem to nechal zavést. Jelikož jsem už chtěl jít pomalu spát, nepůjdu a napíšu třetí díl jen pro Banshee. A abych teda nebyl svině, v sobotu bude článek další. Teď už jsme teda skončili s formalitkama a můžeme začít tam, kde jsme minule skončili.

Byl jsem znásilněn? Šel jsem ještě na koncert Lypais Trubetskoj, Le Pneumatiq, Eggnoise a Laca Decziho? Tančil jsem kozáčka na t-music stage? Rozřízl jsem někomu stan žiletkou? Ukradl jsem trdelník a pak mě honili po celém areálu? Nadal jsem sekuriťákům do krys a dostal obuškem do ramene? Co všechno z toho je pravda?

Milí přátelé, vůbec nic. Pravda je taková, že jsem se jenom děsně ožral, kalil na Mňágu a Žďorp ado jedenácti hodin mě Fluf a Marťaska táhli do stanu, protože sám jsem to nezvládal. Tam jsem se údajně vyslíkl, vlezl do stanu a hlavou venku prozřetelně usnul, abych mohl zvracet. Ráno jsem se probudil, vylezl ze stanu, všichni se mi vysmáli a já vztekle kopl do něčeho červenýho zabalenýho v igelitu a zvolal: "Kdo sem háže ten bordel?!" Netušil jsem, proč jsem úplně nahej, netušil jsem, co jsem večer dělal a jak jsem se dostal domů. Naštěstí mě v tom opodál stanující Fluf dlouho nenechal a všechno mi sdělil a uklidnil mě. Marky mi ještě řekla, že jsem prej před stanem hodně blil a že mě ve dvě ráno strkali hlavu zpátky, abych nespal v těch zvratkách. Moc pěkná podívaná. Po následcích včerejší noci nebylo však kupodivu ani památky, naivně jsem věřil, že to snědli mravenci. Po půl hodině přišla Anet, která dopadla nějak podobně, akorát ji narozdíl ode mě chtěl někdo znásilnit, ona se tomu pořád jen smála, sekuriťáci pak z jejího mobilu volali jejím kamarádům, aby si pro ni přišli. Když pak ráno kontrolovala svoje věci, bylo jí celkem fuk, že přišla o mobil, foťák a peněženku, největší starost jí dělaly tři krabičky cigaret a že ztratila botu. Já neměl akorát tričko. Mobil se našel brzo, foťák taky. Když se do něj podívala, našla tam fotky se sekuriťákama. Hezký překvápko. Taky se vzbudil Vojta a Ondra na něj hned: "Eeeej, a co ta čičinka, co sis včera ladil?" Vojta se najednou zatvářil vyděšeně a s hláškou: "A jo, ty vole!" se podíval zpátky do stanu, kde nějaká holka fakt spala. Jsem si fakt připadal jak v Pařbě ve Vegas. A to jsem si doteď myslel, že takový věci se dějou jen ve filmech. Anet nakonec peněženku nenašla, cigarety taky ne, já jsem tričko našel. Byl to ten červenej bordel zabalenej v igelitu. Nevím, kdo ho tam zabalil, ale když jsem šťastně zvolal: "Moje tričko!" a vytáhl ho na světlo boží, radši jsem ho hned vrazil zpátky. Rozhodně se tím vyvrátilo moje tvrzení, že blitky spapali mravenečci. A vzhledem k tomu, že jsem se o to triko do konce fesťáku nestaral, zplesnivělo mi a teď je úplně zničený. Jsem prostě dobrej. (Zato jsem tam ale na zemi našel něčí triko a protože bylo hezký, tak jsem si ho vzal. Oko za oko, triko za triko.)

To bychom si tedy užili té ranní klasiky. O tom, že se chodíme koupat do rybníka, že si tam dáváme chladit chlast, že jezdíme nakupovat do města, o tom víte z minulýho roku, na tom není nic zajímavýho. Jasný, že sranda byla, ale s takovým zpožděním už to vtipný nebude, nechám si to na jindy, až mě pozvete na pivo, všechno si to povíme ;-)

Kvůli nákupům ve městě jsme nestihli Charlie Straight, to mě mrzelo nejvíc. Po nich jsem chtěl jít na Five O'Clock Tea. Ani ne tak proto, že by snad náhodou hráli dobře, to vůbec, ale rozdávali tam trička zdarma, tak jsem jedno chtěl a až budou FO'CT slavní, dělal bych největšího machra, že jsem s touhle super kapelou už od začátku, tak ať ostatní táhnou. To mi ale taky nevyšlo a zamířil jsem na Pink It Black. Nějak jsem se ale asi zdržel u piva a opět se nic nekonalo. A zatímco jsem se nejvíc těšil na The Mahones, ty jsem taky nějak zaspal. První koncert dne byl tedy Xindl X. Ten byl dost dobrej, dobrej jako vždycky, prostě fesťákovej interpret, žádný velký koncerty, jenom kluby, pivko, cíga a kecat s publikem. Ale lidí tam i tak bylo jak much. A mně se to samozřejmě líbilo. I s Olgou Lounovou. [90%] Dokonce tam byl jeden nakalenec, kterej mě poznal, že jsem včera soutěžil u stanu České spořitelny a pak se se mnou chtěl probourat davem za Olgou. Nevím, jak dopadl, jmenoval se prý Pavel, ale já si ho přejmenoval na Radima 2, ať v tom nemám bordel. Snad Olgu potkal, já fakt nevím. Tou dobou už se totiž chystala naproti ve stanu Anna K. Na tu jsem se těšil, ale zůstal jsem tam jenom krátce.

Místo toho, abych šel na The Inspector Cluza, došel jsem do stanu, pak jsme potkali Ondru a Marky, něco jsme ugrilovali a šli na Alexisonfire. Nic moc. [60%]. Pak jsme šli zase do stanu, ostatní se těšili na Toxique, já s Marky se stavil na otočku na Tricky. Taky nic moc. [60%] Potom jsme šli stát frontu na Prožidy.

The Prodigy [95%] - Těch posledních pět procent, to je za to, že neznám všechny texty. Teda ono to vypadá dost divně, páč Prožidy zrovna nemaj texty, to jsou jenom věty, ale já ani ty věty moc nedával. Každopádně bejt na Prodidžy v první řadě, to bylo psycho. Davy se hýbaly jak sviňa. Záchranáři pořád nosili vodu mezi lidi a místo kelímků si odnášely omdlelé křehké fanynky, které to v kotli nevydržely a nemohly se dostat ven z toho chaosu. My jsme stáli nalevo pod reprákama, takže vydunění jsme byli prasácky. Keith Flint za náma furt chodil a díval se na nás a s Marky jsme usoudili, že nás miluje a po koncertě si nás oba zavolá a budem mu dělat groupies a pak nás ošustí a odkopne, jak už to hvězdy dělaj. Keith byl fakt ďábel, nechápal jsem ty jeho kreace a tu energii, odzbrojil mě nehorázným způsobem. He completely smacked my bitch up! Zatímco ten druhej, ten černoch - Maxim Reality - ten byl úplně hnusnej, ošklivej a furt řval: "All my people! All my fucking people! All my magic people! Rock for people! All my voodoo people!" A furt a furt takový sračky jako: "Move one step back!" a podobně, protože zábrany drželi sekuriťáci a měli asi co dělat, protože fanoušci to málem prorvali. Asi mu všichni chtěli za ty kecy dát loktem jako já, fakt jsem se tomu hrozně vysmál. Ke konci fesťáku hláška "Ól maj medžik pípa" zkultovněla. Ale Prožidy měli fakt skvělou show, na to se nezapomíná.

Dreadzone [80%] - Když jsme ztratili všechny ostatní z kempu, vlítli jsme na t-music stage a tam to rozbalili jak sviňa. Dreadzone byli moc dobrej rasta-funky-hophophopityhop-reagge styl, na kterej se dalo dobře odvařit. Pak jsme potkali Anet a Tada, odmítli jsme jít na Blasted Mechanism a šli se vykalit do Cool stanu, kde bylo nějaký disko trisko. Kdo mě zná, tak ví, že jakmile slyším disko trisko, musím tančit. Takže jsem se procpal až k dýdžejovi a spustil tam svoje tance. Jako vždy, když tančím, strhnu poprask a všichni se na mě dívají, ukazují a kývají hlavama jako "ty pičo čum, ten dává jak prase!". Já skromně přiznám, že fakt dávám jak prase. A hlavně, když naložím kozáčka, to teprv byly ovace. A lidi jenom čuměli. I am a humble bitch, motherfuckers!

A pak náš den skončil. Byla tam kurevská opice, bylo tam málo kapel a proto jsem si to musel vynahradit dalším dnem. Kdybych v sobotu ten článek nepublikoval, vzkažte někdo Banshee, ať mi zas napíše na icq. Fluf mi zatím vyhrožuje hrozný másílka.

RFP 2010: Večírek pro nedočkavé opilce (2/5)

V sobotu se dá dělat spousta věcí. Můžete sedět doma a dívat se na film, můžete jet autem do Chorvatska a v neposlední řadě se taky můžete vzbudit v sedm ráno zpocení jak vrata od chlíva ve stanu a s malinkou opičičikou. Jen co jsme takhle učinili, vylezli jsme na světlo boží a od posledního nejvytrvalejšího opilce, o kterém se minulou noc zpívaly výpravné písně oslavující jeho gayství, jsme se dozvěděli, že "dneska je největší vedro světa". Fakt to tak vypadalo.

Stejně jako minulý rok, i letos jsme hojně využívali nedalekého rybníka, kde jsme smyli hříchy včerejška a ani moc dlouho netrvalo, že mi najednou zavolal Fluf, ať odhodím flašku a jdu jeho a Marťasku přivítat k hajzlům. Flašku jsem neodhodil nikam, amundsenka vychlazená v rybníku, to bylo boží pití, takže zatímco ostatní pili na molu piva, já si zavdával vodky. Live fast, die young! Cestou k toi toikám, kam jsme minulý rok schovávali Karla, jsem potkal Monču a její kámošky a nabídl jim slušně přivítacího panáka. Holky si daly a od té doby už jsem je neviděl. Za deset minut mi Fluf volá a rozlíceně se ptá, kde jako jsem. Nedorozumění se vysvětlilo záhy: "Já jsem neříkal zahoď flašku a dojdi k hajzlům, jsme u brány, já jsem říkal abys odhodil flašku, šel na hajzl a pak na nás čekal u brány." No hlavně že jsme se potkali a přivítali, připili si na šťastné shledání a načali večírek pro nedočkavé.

Jelikož si Fluf naložil, že chce vidět nějakých asi 50 kapel, měli jsme spolu první sraz na Rock&Pop stage.

Dirty Game [40%] - Já nejsem fanoušek tvrdé hudby a když je tvrdá a zároveň česká, je to úplně nejhorší kombinace. Asi jako když pijete rumy a hodně piva. Po tomhle úchvatným přivítání se trojice ve složení já - Fluf - Marťaska šli podívat na

Filipes a Plaché Laně [60%] - Na bandzone mi to znělo jako Chinaski z dob, kdy ještě nezaprodali duši komerčnímu Satanovi, na živo to bylo nudný až hanba. Jen co na pódium přiletěl týpek ve vestičce, Fluf mě zabil hláškou: "Tak tohle je Filipes?" a já okomentoval bubeníka, že ten moc plaše nevypadá. A ani to nebyla žádná laňka. Velký zklamání.

Potom jsme měli volno, já se potkal s Ondrou a Marky u fun zóny české spořitelny. Akorát tam měla probíhat soutěž o diabolo. Páč s tím umím a jsem hell of an exhibicionist, bylo úplně jasný, že se zúčastním. Natřel jsem tam prdel několika lidem a vznikl tam můj malej fanklub a všichni prý řvali: "Tomáš! Tomáš! Tomáš!", ale to já vůbec nevim, byl jsem do toho děsně zabranej, hlavně proto, že hned první trik, co jsem chtěl předvíst, se mi nepoved a já svoje fanoušky zklamal. Pak to bylo ale jenom lepší a vyhrál jsem diabolo. Škoda, že tam vedle nestál opilec z rána, potřeboval bych tu hračku okomentovat jako "nejhorší diabolo světa". Ale co bych neudělal pro slávu, že. Taky jsem navštívil ještě neposkrvněné Kotex toiky. Marky tam vyrvala zamčený dveře a mě zas zastavil chlápek: "Hele mladej, tohle jsou červený záchody pro holky!" - "To si jako nemůžu vyměnit tampón?" A zavřel jsem za sebou hnedka dveře. Na normální toiky mě nikdo nedostane, ale tyhle byly fakt moc krásný, nepoužitý a voněly, tak jsem toho hned zneužil.

18:30 měli hrát Mandrage na Evropa 2 stage a kryli se tak s Mindway na R&P stage. Nebyl jsem ani na jednom, zrovna jsem vyhrával to diabolo, takže další zastávkou měla být Mňága a Žďorp na Evropě. Na tu jsem se potkal po cestě s Flufem a Marťaskou, dostal jsem nadáno, že Mindway byli nejvíc a že jsem idiot, když jsem tam nešel. Vzhledem k tomu, že už jsem byl celkem opilej, poněvadž jsem před Mňágou vypil asi během deseti minut litr vodky s džusem. O zbylej půllitr se postaral Fluf a Marťa, nechal jsem se pozvat na pivo. Nesnáším fronty, ale jelikož jsem debrujár a vím si vždycky rady, seznámil jsem se s Radimem z Ostravy. To byl kolík jak sviňa a jelikož to byl první Ostravák, kterýho jsem na fesťáku potkal, hned jsem se ho zeptal, jestli viděl Sluneční stát. Sdělil jsem mu, že se mi to zdálo jako strašná sračka, ale prý to tam u nich fakt takhle funguje. To mi Radim potvrdil, takže jsem mu slíbil, že jen co přijdu domů, změním hodnocení na čsfd ze tří hvězdiček na pět a že ten film není kokotina, ale moc dobrý snímek a že si Radim zaslouží respekt. Fakt dobrej kámoš, tenhle Radim.

To pivo už jsem pít neměl. Moc si toho už nepamatuju, mám jenom záblesky. Vím, že jsem chtěl hrozně moc, aby zahráli Hodinový hotel a jen co ho dohráli, chtěl jsem ho nanovo. Pak jsem tam tančil s ocelovým drátem (to jsem se dozvěděl až z Flufova twitteru, který jsem si pak ve středu doma projížděl) a prý dokonce zpíval všechny texty Mňágy. To je dost divný, vzhledem k tomu, že já od nich žádný texty neznám. V závěru jsem tam prý v návaznosti na jeden song vyzýval davy, aby spasili svoje duše a pak se šlo asi domů a Fluf a Marťa mě museli podpírat. Mňága a Žďorp každopádně za [90%] - teda aspoň to, co si z ní pamatuju. Pak už jen vím, jak jsem se druhý den probudil úplně nahej ve stanu a nevěděl, jak jsem se tam dostal.

Byl jsem znásilněn? Šel jsem ještě na koncert Lypais Trubetskoj, Le Pneumatiq, Eggnoise a Laca Decziho? Tančil jsem kozáčka na t-music stage? Rozřízl jsem někomu stan žiletkou? Ukradl jsem trdelník a pak mě honili po celém areálu? Nadal jsem sekuriťákům do krys a dostal obuškem do ramene? Co všechno z toho je pravda? Na to si počkejte v příštím článku ;-)

RFP 2010: Než to všechno začalo (1/5)

Jak už se v rozvojových dědinách jižní Moravy stává pomalu ale jistě obyčejem, i letos jsem vyrazil do Hradce Králové, abych se tam mohl případně unudit k smrti, kdyby mě to doma nebavilo. Letošní Rock for People měl být určitě úžasně nabitej, já to vlastně ani nepopírám, ale furt mám Amebě za zlý, že mi nepřivezla ani Snow Patrol, ani Stereophonics a ani nejdrsnější rockerku Evičku Farnou. Jenže tradice je tradice a jelikož jsem si lístek nechal od Ježíška pořídit už na Vánoce ve speciální slevě, nebylo cesty zpět. No já se taky nikam neotáčel, těšil jsem se jako prase.

Ono je hrozně fajn, že dojedou Muse, The Prodigy, The Subways, Editors, Morcheeba a NOFX, co z toho ale mám, když od Prodigy umím maximálně tak vzletnou větu Smack my bitch up, Subways mě pokaždý nachytaj jako řadovýho debila, co ze sebe udělá největší fanouška jenom proto, že si pamatuje refrén Rock'n'roll Queen, no a od Morcheeby si dávám jenom starou dobrou Rome Wasn't Built in a Day (he-hej-héj!). Muse jsou sice asi moc skvělí, ale jakmile neumím minimálně polovinu písniček jakékoliv kapely nazpaměť, stojí to všechno za houby. Stejně ale nejde o to být nejhlasitější a nejfalešněji jektající fanoušek, stačí jenom tleskat a skákat a ono to vždycky nějak dopadne.

Letos to dopadlo tak tak. Můj rockový druh Tadeáš to měl na hraně, páč do poslední chvíle neměl lístek. Nakonec si ho domluvil s nějakou ženou, že mu ho prodá za půl druhýho tisíce přímo na místě, takže se celou dobu modlil, aby mu to vyšlo. Já s ním. I tak jsme ale oba vyrazili už prvního července do Pardubic za nejmilovanějším bratránkem Ondrou a jeho nejvíc správně ulítlou děvčicí Máčkou. Uvítání bylo veliký, hned jsme se najedli a jeli nakoupit do sparu, po cestě jsme vyzvedli Mrniče a v pěti lidech už se to vezlo. Bralo se jídlo a chlast. Možná víc chlastu jak jídla. OK, hlavně teda ten alkohol, ale nějaký brambůrky jsme si taky vzali, abychom to měli čím zajídat.

To byl čtvrtek, den spektakulárního šopování, v pátek jsme všechnu tu baštu, bumbu a nějakej ten stan a spacák narvali do auta, což je doteď dost záhadný, mám dojem, že strejdovi toho Citroena Xsaru prodával pan Weasley a kouzelně ho upravil, protože mi vůbec není jasný, jak se to tam všecko nacpalo. Jakmile jsme ale všechno to peklo převezli do Hradce na letiště, byli jsme tam opět za největší exoty. Z auta jsme vylezli jako ještě docela normální lidi, jakmile jsme ale tu haldu vysypali z kufru, začalo prvních padesát nedočkavých lidí, čekajících na otevření stanovýho městečka, blbě čumět a ukazovat si prstama.

Hrozně divný, vidět "camp city" úplně prázdný a vlastně celej areál naprosto vylidněnej. Z minulýho roku si pamatuju hlavně fronty na toi toikách, na pivu, na kebabu, na umyvadlech a vlastně úplně všude. Co jsem si z toho dne vzal za ponaučení, tak si do stanu, kam se vlezou dva lidi lehejte jenom v jednom člověku. Musíte vždycky mít stan určenej o jednoho člověka víc, než vás v něm skutečně bude spát. Když jsme totiž rozbalili ten náš pro dva, byli jsme strašně rádi, že nemusíme v celtě vyrábět speciální díry na nohy. Bylo to tak tak. Brzo dojeli i další borci, co jsme jim drželi místa a netrvalo dlouho a udělali jsme si vlastní camp city uvnitř camp city. Takovej jakoby Vatikán, akorát tam můžou gayové, lesby a nestojí tam okolo šašci v kombinezách, co už za Bonaparta byly dost fashion out, a nehlídají nám to tam. My jsme si to narozdíl od Kážovodů-Vínopijů uměli pohlídat sami. A taky nepotřebujem svěcený vývrtky k otevírání vína, to zmáknem i švýcarákem z Dharma sady na přežití, co mám z Lost.cz. Takže je to dost logický, že se hodně chlastalo, nejvíc to schytal Ondra, já osobně šel nějak ... hehe, no kdybych si to pamatoval, tak vám to řeknu ... spát. A největší zážitek byl, že jsem poprvé ochutnal vodnici, která na mě účinkovala, takže jsem se z ní maličko zhulil.

Je to dost prima, sešrotit se dva dny předtím, než oficiálně začne fesťák, aplikoval bych to častěji. Druhej den měl být večírek pro nedočkavé. Já byl tak nedočkavej, že jsem po Ondrovi převzal žezlo. Ale to si povíme až příště, čeká nás ještě dlouhá cesta. Asi nějak tááááááááááákhle.