RFP 2010: Než to všechno začalo (1/5)

Jak už se v rozvojových dědinách jižní Moravy stává pomalu ale jistě obyčejem, i letos jsem vyrazil do Hradce Králové, abych se tam mohl případně unudit k smrti, kdyby mě to doma nebavilo. Letošní Rock for People měl být určitě úžasně nabitej, já to vlastně ani nepopírám, ale furt mám Amebě za zlý, že mi nepřivezla ani Snow Patrol, ani Stereophonics a ani nejdrsnější rockerku Evičku Farnou. Jenže tradice je tradice a jelikož jsem si lístek nechal od Ježíška pořídit už na Vánoce ve speciální slevě, nebylo cesty zpět. No já se taky nikam neotáčel, těšil jsem se jako prase.

Ono je hrozně fajn, že dojedou Muse, The Prodigy, The Subways, Editors, Morcheeba a NOFX, co z toho ale mám, když od Prodigy umím maximálně tak vzletnou větu Smack my bitch up, Subways mě pokaždý nachytaj jako řadovýho debila, co ze sebe udělá největší fanouška jenom proto, že si pamatuje refrén Rock'n'roll Queen, no a od Morcheeby si dávám jenom starou dobrou Rome Wasn't Built in a Day (he-hej-héj!). Muse jsou sice asi moc skvělí, ale jakmile neumím minimálně polovinu písniček jakékoliv kapely nazpaměť, stojí to všechno za houby. Stejně ale nejde o to být nejhlasitější a nejfalešněji jektající fanoušek, stačí jenom tleskat a skákat a ono to vždycky nějak dopadne.

Letos to dopadlo tak tak. Můj rockový druh Tadeáš to měl na hraně, páč do poslední chvíle neměl lístek. Nakonec si ho domluvil s nějakou ženou, že mu ho prodá za půl druhýho tisíce přímo na místě, takže se celou dobu modlil, aby mu to vyšlo. Já s ním. I tak jsme ale oba vyrazili už prvního července do Pardubic za nejmilovanějším bratránkem Ondrou a jeho nejvíc správně ulítlou děvčicí Máčkou. Uvítání bylo veliký, hned jsme se najedli a jeli nakoupit do sparu, po cestě jsme vyzvedli Mrniče a v pěti lidech už se to vezlo. Bralo se jídlo a chlast. Možná víc chlastu jak jídla. OK, hlavně teda ten alkohol, ale nějaký brambůrky jsme si taky vzali, abychom to měli čím zajídat.

To byl čtvrtek, den spektakulárního šopování, v pátek jsme všechnu tu baštu, bumbu a nějakej ten stan a spacák narvali do auta, což je doteď dost záhadný, mám dojem, že strejdovi toho Citroena Xsaru prodával pan Weasley a kouzelně ho upravil, protože mi vůbec není jasný, jak se to tam všecko nacpalo. Jakmile jsme ale všechno to peklo převezli do Hradce na letiště, byli jsme tam opět za největší exoty. Z auta jsme vylezli jako ještě docela normální lidi, jakmile jsme ale tu haldu vysypali z kufru, začalo prvních padesát nedočkavých lidí, čekajících na otevření stanovýho městečka, blbě čumět a ukazovat si prstama.

Hrozně divný, vidět "camp city" úplně prázdný a vlastně celej areál naprosto vylidněnej. Z minulýho roku si pamatuju hlavně fronty na toi toikách, na pivu, na kebabu, na umyvadlech a vlastně úplně všude. Co jsem si z toho dne vzal za ponaučení, tak si do stanu, kam se vlezou dva lidi lehejte jenom v jednom člověku. Musíte vždycky mít stan určenej o jednoho člověka víc, než vás v něm skutečně bude spát. Když jsme totiž rozbalili ten náš pro dva, byli jsme strašně rádi, že nemusíme v celtě vyrábět speciální díry na nohy. Bylo to tak tak. Brzo dojeli i další borci, co jsme jim drželi místa a netrvalo dlouho a udělali jsme si vlastní camp city uvnitř camp city. Takovej jakoby Vatikán, akorát tam můžou gayové, lesby a nestojí tam okolo šašci v kombinezách, co už za Bonaparta byly dost fashion out, a nehlídají nám to tam. My jsme si to narozdíl od Kážovodů-Vínopijů uměli pohlídat sami. A taky nepotřebujem svěcený vývrtky k otevírání vína, to zmáknem i švýcarákem z Dharma sady na přežití, co mám z Lost.cz. Takže je to dost logický, že se hodně chlastalo, nejvíc to schytal Ondra, já osobně šel nějak ... hehe, no kdybych si to pamatoval, tak vám to řeknu ... spát. A největší zážitek byl, že jsem poprvé ochutnal vodnici, která na mě účinkovala, takže jsem se z ní maličko zhulil.

Je to dost prima, sešrotit se dva dny předtím, než oficiálně začne fesťák, aplikoval bych to častěji. Druhej den měl být večírek pro nedočkavé. Já byl tak nedočkavej, že jsem po Ondrovi převzal žezlo. Ale to si povíme až příště, čeká nás ještě dlouhá cesta. Asi nějak tááááááááááákhle.