Po nás solární panely

Jaká je moje odpověď na snad nejhorší (co se formování mého vlastního názoru týče) téma MF Dnes. Zjistil jsem totiž, že si o tomto problému snad nemyslím skoro nic, co by mohlo někoho zajímat. A tak tedy alespoň stručné povzdechnutí.

Sám se hned přiznám, že nejsem jaderným technikem, ekologickým aktivistou a celkově nijak zvlášť zapáleným diskutérem na téma energie kdysi, nyní a dnes. K mému životu stačí podstatně omezený pohled na situaci – dochází nám fosilní paliva a budoucnost tedy leží buď v „jádru“ anebo v obnovitelných zdrojích. Musíme přece chránit přírodu, tu především.

Máme tedy aktuálně asi dva tábory bojovníků za zelenou planetu. Jedni tvrdí, že přeměna jaderné energie je víceméně ekologicky nezávadná (a já se k nim řadím), avšak stále je zde nebezpečí toho, že se něco zvrtne a všichni lehneme atomovým popelem. Druhé opoziční opevnění brání zastánci vody, větru, slunce a všech dalších možných zdrojů, o kterých zřejmě nemám ani potuchy. Přemýšlím sám nad tím, zda si tito lidé uvědomují jeden fakt – pakliže obě dvě strany bojují za zelenou planetu, bude i po jejich zásahu planeta stále zelená?

Mám totiž na mysli právě solární energii, která se teď často skloňuje ve všech možných pádech. Když se teď od místa, kde bydlím, vydám na jakoukoliv světovou stranu, můžu si být jistý, že v okruhu řekněme dvaceti kilometrů tam, kde dřív rostla kukuřice, řepka, pšenice nebo cokoliv jiného, se teď na mě usmívá slunce v odlesku solárních panelů, které jsou aktuálně očividně moderní zemědělskou plodinou. Zelené louky, zelená pole, zelené pastviny, zelené meze, ty všechny teď zdobí nový šperk technologického vývoje – stříbrné panely, o jejichž zelenosti by se dalo snadno pochybovat.

Nevím, zda jsou jejich betonové základy vyráběny z materiálů, které podporují růst plodin, anebo zda naopak právě úrodná zemědělská půda násobí účinnost těchto fotovoltaických nestvůr, ale čistě z pohledu mého laického oka soudím, že tomu tak nebude. Tím spíše se domnívám, že tento „podeštihoubovitý“ růst a rozmach solárních elektráren není zrovna vyloženě „zelený“, avšak „zelenou“ těmto projektům musejí dávat lidé, kteří rádi v kapse „zelené“ papírky. Ostatně komu se nelení, tomu se zelení.

Když tedy jako pouhý pozorovatel a obdivovatel přírody vejdu někam, kam se za sluncem už neotáčí slunečnice, ale futuristické pole kovově-skleněných okrasných rostlin 21. století, pozastavím se vždy nad tím, jak moc zelená budoucnost nás všechny, a hlavně naši planetu, čeká. Pokud se ale bude v příštích padesáti letech vyrábět chleba z elektřiny a slunečnicový olej nahradí olej sluneční, pak zřejmě nebudu mít žádný další problém, vyjma toho jediného – estetického. Těšme se. Přichází stříbrná, nikoli zelená planeta.

Školy musí s dobou jít, ne o ní jenom učit

Dle zadání druhého kola projektu Studenti čtou a píší noviny pro MF Dnes smolím právě dnes tuto myšlenku na papír. Tedy pardon, na blog.

Počítače. Internet. Dvě slova, která by určitě měla ležet v budoucnosti výuky. Nemluvím jen o tom, zařadit do rozvrhu o jednu hodinu týdně informatiky navíc a učit se v ní psát dokumenty, vytvářet tabulky, ořezávat fotky a jednoduše zpracovávat krátká videa. U toho totiž obvyklé školní „ajťáctví“ skončí. Potenciál moderních technologií je v tomto případě ale silně opomínán a obrovské množství nepřeberných možností leží jen ladem potlačeno sice odzkoušenými a fungujícími, přesto nemoderními principy.

Není to však celé jen o tom, co je zajímavější pro studenty, ale také o tom, co by mohlo být výhodnější pro školy. Není přece pro třídního učitele výhodnější, když si od žáků na začátku školního roku vybere e-maily, na které jim pak hromadně může posílat dokumenty, jako jsou třeba itineráře školních výletů nebo nabídky různých akcí a produktů, které firmy školám zasílají, než když musí všem třiceti dětem nakopírovat jednotlivé stránky textu, které pak čtvrtina z nich stejně někde ztratí nebo nechá? Stačí pak jen ve třídě říct: „Poslal jsem vám e-mail s informacemi o výletě, tak se všichni podívejte.“ Škola ušetří na papíru, nákladech na tisk a kopírování, učitel ušetří čas a bude mít jistotu, že se informace dostanou do rukou opravdu všem. Při dnešní rychlosti komunikace jsou snad i obavy, že by se zpráva k němu nějakým způsobem nemusela dostat, naprosto zbytečné a lehce úsměvné.

To je samozřejmě jenom jeden příklad za všechny. Začínáme už jen u toho nejzákladnějšího, tedy e-mailů. Pokročit můžeme mnohem dál. Můžou to být třeba zrovna ony všemi nenáviděné a zároveň všemi opěvované sociální sítě, přes které lze lehce žáky kontaktovat, případně vytvářet události, či jednoduše všechny informovat jako celá škola o jednotlivých akcích, které se připravují anebo zrovna staly. Za zmínku určitě stojí i blogy, které si může učitel založit a průběžně je aktualizovat a zaplňovat vlastním obsahem, který uzná za vhodné, aby jakkoliv mohl studentům prospět. A samozřejmě nekončíme – on-line kalendáře, galerie, datová uložiště, … vyjmenovat toho lze spousty.

Je důležité ukázat studentům nejen teoreticky ve škole, jak jim dokážou počítače a internet ulehčit práci, ale dokazovat jim to i v praxi vlastní cestou. Nejenom, že to osvěží výuku – ostatně sám věřím, že technologií lze využít v jakémkoliv předmětu – ale studenty samotné nabudí. Když totiž budou moci říct: „Třídní mi posílá e-maily, moje škola mě o všech svých akcích informuje přes svůj web a Facebook, celý harmonogram školního roku mám kdykoliv přístupný v kalendáři od Googlu a angličtinář každý den na svůj blog přispívá odkazy na různé stránky, videa a dokumenty, na které sám při brouzdání internetem narazil, a je přesvědčen, že by alespoň někoho z nás něco z toho mohlo zaujmout,“ určitě se málokdy dočkají nějaké negativní reakce a sami budou na svoji školu jistým způsobem „pyšní“, že se dokáže takto skvěle přizpůsobit jejich potřebám. Školy z toho zase budou těžit úsporou času, prostředků a bezprostředností spjatou s rychlostí.

Internet a počítače nejsou ďáblovým vynálezem a čirým zpodobněním zla, ale tím, co z nich sami dokážeme vytěžit. I v této dnes již neodmyslitelné části světa by škola měla jít příkladem, protože je nutné si uvědomit, že zajímavý a úžasný je nejenom „reálný svět“, ale čím dál více i svět virtuální, nehmotný. A o obou dvou bychom toho měli znát co nejvíce.

Hola, hola, škola volá!

A je to tady, všichni jsme to na to čekali! Kdybych teď žil v Americe, natočili by o nás nějaký pěkný muzikál pro duševně choré jedince. Graduation Year! High School Musical! Bude to divoký, bude to hodně teplý, bude se tam zpívat, všichni budeme krásní, oholení a s vyběleným chrupem. Navíc ještě budeme neuvěřitelně talentovaní, trošku vystresovaní, ale nakonec to zvládneme a pak budeme mít "poslední prázdniny po maturitě", během kterých musíme stihnout to, co jsme nestihli předtím - přijít o panictví a panenství. Takhle to probíhá v Americe, tady ale nějak... ne?

Je to sranda, jít do maturitního ročníku. Aspoň já se tomu zatím teď směju, příští rok na jaře budu nejspíš už jenom nadávat. Proč si ale kazit náladu hned na začátku nového školního roku, když to můžu odložit na později, že? Do školy vkročím s úsměvem a úplně novým studijním plánem.

Přijde mi to legrační, když někdy před osmi lety jsem šel do školy s taškou, kde jsem měl pečlivě naskládané přezůvky, tělocvik a kufřík do výtvarky. Měl jsem ostrouhané tužky, které čekaly na zlomení, nové propisky, které čekaly na vypsání, nezlomitelná pravítka, která čekala na zlomení, nové sešity, které čekaly na ztracení a nové učebnice, do kterých jsem nesměl psát, protože stále ještě byly majetkem školy. S čím jsem do školy přišel, s tím jsem taky odešel, všechno fungovalo správně, precizně, dle školního i osobního řádu.

Dneska? Do školy jdu s jednou propiskou (pokud ráno brzo vstanu a nezapomenu ji na stole), peněženkou, abych pak mohl jít po škole se spolužáky "na jedničku" - zapít nový školní rok a to je vlastně všechno. Psací potřeby si přinesu třeba později anebo si je od někoho půjčím. To, co před několika lety NEEXISTOVALO je dnes skutečností: 2. září někomu půjčíte propisku (protože jste pilný a nosíte si pro jistotu dvě, jelikož vám je jasné, že se vždycky někdo najde, kdo ji bude potřebovat) a na konci školního roku ji najdete u někoho úplně jiného v úplně jiné třídě a možná i v úplně jiné škole. Podezřívám propisky z tajné konspirace a kompetice, ve které je jejich cílovou metou jediné - projít přes co nejvíc ruk na co největší dálku. Jsou to svině, ty propisky.

Co třeba učebnice, ty si do školy taky neberu? No... upřímně... vlastně ne, neberu. Učebnice už si čtvrtý rok kupuju sám a zjistil jsem, že bez takových 80% z nich se obejdu, potřebuju akorát angličtinu, češtinu a francouzštinu (anglinu i fráninu už mám z minulýho roku, češtinu jsem si jako jedinou koupil). Zbytek si buď někde půjčím, anebo prostě odmaturuju bez nich, je to určitě běžný, často aplikovaný a léty praxe osvědčený proces.

Přijde mi to vtipné. Dřív všechno fungovalo jenom díky tomu, že se všechno přesně dodržovalo, dnes to funguje taky, možná ještě líp než dřív, a stojí to možná ani ne polovinu úsilí. Jasně, nemluvím o učení, toho je čím dál víc, každopádně čím víc se toho musíme naučit, tím lepší vymýšlíme finty, jak to obejít. Náš mozek neustále pracuje a my jsme už jenom krůček od dospělosti, kdy si uvědomíme, že na světě nejlíp se mají vychcaní lidi a ti, kteří za celý život nic nedokázali, jenom hongali nohama a nechali za sebe ostatní udělat svoji práci. Já na to sice nevěřím, něco v životě dokázat chci, ale nedá se jen tak popřít, že takhle to to prostě chodí, a je třeba se v neposlední řadě hlavně dívat, co to hodí.

Nebudu ale pesimistou, vrátím se raději zpět ke školním věcem. Probral jsem tedy už asi všechno, ne? Školní pomůcky, učebnice, sešity... Jo! Sešity! Dneska, když už si můžete všechno psát na notebook, jsou sešity do většiny předmětů poněkud pasé. Navíc kdo by dneska chtěl sešit, když se na něm nemůžete dívat na South Park, hrát Angry Birds nebo Age of Empires II, ani na něm nemůžete fotit spící spolužáky za vámi webkamerou, případně psát v Malování sprosté vzkazy těm, kteří nespí.

Probral jsem všechno? Nejspíš ne, vsaďte se ale, že na každé nalinkované pravidlo bych našel vždy aspoň jeden způsob, jak ho obejít, anebo ještě lépe, jak se už dlouhodobě bezproblémově obchází. Když si to všechno takhle představíte, skoro to vypadá, jako by ta škola byla jenom jedna velká sranda. Jasně, že není, ale není taky důvod z ní dělat takovou vědu. Nic není tak horké jak se uvaří a jestli vás štvou učitelé nebo nadřízení, stačí si jenom představit, že i oni měli ranní erekci, taky se museli jít ráno vyčurat, aby jim u snídaně nestál, i paní profesorky si musí jednou za měsíc vyměnit vložky a tampony (teda alespoň většina z nich) a všichni prostě chodí na záchod, mívají žaludeční a střevní potíže po prochlastaných oslavách, i oni musí pravidelně jíst a pít, mají sexuální život (ač je to pro některé z vás nejspíš nepředstavitelné) a taky občas chybují. Mají akorát jednu výhodu - oni nám to můžou nechat hezky sežrat. A tím se přece rozhodit nenechám. Ne letos :-)

Hezký nový školní rok, drazí čtenáři, přátelé i kantoři. Vzhůru k maturitě, vysokým školám a podaným přihláškám na pracovní úřady. Už se těším, až si vás podám!

PS: Vyhlašuju nábor pro třídního překladatele projevu ministra školství, kterému tradičně nepůjde v tom rozhlase rozumět ani půl slova. A otevírám sázky v tipovací soutěži "O kolik bude projev trapnější než loni" na stupnici od 1 (nejmíň) do 10 (nejvíc).

Lenivím, tedy jsem

Už je tady zase další psaní slohovek pro MF Dnes, tentokrát na téma "Generace líných teenagerů - pravda nebo omyl?" Takhle to vidím já:

Položme si jednu jednoduchou otázku: K čemu je škola? Na Facebooku jsem na ni našel výbornou odpověď: Matika - od toho je kalkulačka, čeština - mluvit umím, fyzika - proč padám na hubu, vím. Jdeme však ještě dál! Výtvarka - kolečko, čtvereček, umí namalovat i blbec, biologie - vím jak se rozmnožovat, to stačí. Přichází samozřejmě i další logická vysvětlení. Ájina - google překladač stačí, tělák - do krámu si doběhnu, zemák - sever, jih, západ, východ, děják - vím co bylo včera. Autor textu následně nabádá všechny podobně smýšlející: Dej to na zeď, jestli souhlasíš! A věřím, že řadu z vás by ani nepřekvapilo, kolik lidí s tím souhlasí.

Jsme líní, alespoň většina z nás. Je třeba ale rozlišit pojmy "líný" a "blbý". Pitomec je ten, který si myslí, že s kalkulačkou, internetovým překladačem a malováním koleček a čtverečků prakticky obsáhnul všechnu znalost na světě. Jakýsi celkový trend vedoucí ke vzniku podobný "liberálně" orientovaných myšlenek stále roste. Co je toho příčinou? Zde přichází na řadu „lenoch“ s odpovědí: nízké požadavky. V době, kdy je prakticky všechno dostupné bez větší námahy si totiž můžeme dovolit lenivět. Proč bych se učil celé odpoledne na písemku, když z ní dostanu stejnou známku jako ten, který vše jenom opíše z taháku? Nač pracovat, když můžu brát dávky od státu? K čemu je mi vlastně veškerá snaha, když největší nefachčenko z okolí zastává post náměstka primátora jenom proto, že měl štěstí, konexe a případně i peníze - já byl místo toho odměněn lopatou, přestože jsem na rozdíl od někoho jiného alespoň odmaturoval? Smutné je, že možná ani nemusím dodávat, že přeháním, protože takto to možná snad opravdu funguje.

Taková je doba. Kdokoliv se může dostat kamkoliv a mít prakticky cokoliv. I ti, kteří se ve škole snaží, o studium i pozdější práci se zajímají, jsou nakonec stejně povětšinou stáhnuti okolím k podávání slabších výkonů, protože vidí, že to jde a je to tak i jednodušší. Vidíme to všude kolem sebe a beru to jako pochopitelné, že se podle toho takto všichni zařizujeme - tedy lenivíme.

Proč se tedy náš zájem obecně o jakýkoliv podaný výkon blíží čím dál víc k nule? Můžeme si to totiž dovolit, nikdo po nás víc nechce. Postupně na to asi „přijde“ každý, bohužel. Dejte to na zeď, jestli souhlasíte. Pokud na to tedy nejste až moc líní.

Ženy už ztratily kouzlo Magdaleny Dobromily Rettigové

Myslím si, že mladý holky mají vážný problém, kvůli kterýmu je nechtějí perspektivní mladí kluci jako já. Mladý holky neumí vařit, tak se teď musí učit perspektivní mladí kluci jako já. Vždycky jsem snil o manželce, která bude hodná, milá, hezká, chytrá a vtipná, bude sportovat a bude se umět postarat o dobrou večeři a taky o děti. Musí taky umět dělat na zahrádce. Já ji budu doplňovat tím, že budu makat, což ona nebude muset, prachy domů vždycky přinesu já. Pak si dáme něco dobrýho k večeři a pudem spat. Jak se mi má ale splnit životní sen, když strašně málo holek umí vařit? Je jim šestnáct a místo sekané si umí akorát tak namíchat vodku s džusem. K čemu mi je holka, která neumí vařit? Holky, jestli si někdy chcete vzít perspektivního mladýho kluka, naučte se vařit a péct. Já se zase naučím grilovat a marinovat, abychom pak o víkendu mohli pozvat přátele a udělali si barbecue. Není nic lepšího než víkendová barbecue. Takže: která z vás umí vařit, je hezká, hodná, milá, chytrá, vtipná, nezadaná a není vám přes třicet? Rád bych nějakou takovou poznal a po nocích si s ní četl Domácí kuchařku.

Smutný antikoncepčně-erotický procházkový postřeh

Za ty roky, co několikrát týdně šlapu trasu Nesovice - Milonice jsem si už zvykl, že celkem často narazím na krabičku od kondomů anebo mnohem častěji na samotné použité kondomy. Určitě to může za tu sníženou natalitu v okolí, takže jsem se už pomalu smířil s tím, že asi bude běhat po světě jen málo potomků, kteří budou moci hrdě prohlašovat, že byli počati za svitu luny pod dohledem sochy Panny Marie u hlavní silnice za ne až tak úplně frekventovaného provozu v pásmu asi čtyř set metrů dlouhého chodníku, z druhé strany ohraničeného křovím, stromy, organickým bordelem a plechovek od energiťáků. Asi je to nějaká oáza zodpovědnosti. Dnes mě ale velice zamrzelo, že šance na početí potomka se v těchto místech ještě snížily, protože jsem dnes narazil na prázdné plato od viagry. Naše vesnice se jistojistě blíží k zatracení, mladá generace nevznikne a k moci se zas vrátí komunisti. Tak sakra, chlapi, co je s váma?!

This thing is already over

I still have a lot to say, to think or to write about. And then again... all the good things have to come to an end. I wish you good night. And good luck.

Su na sebe pyšné!

K čemu to člověku je, že má na vysvědčení v druháku dvě dvojky, když se ho na to ve dvaceti už stejně nikdo ptát nebude? Možná, že je to k ničemu a úplně zbytečný, ale pokud nic, můžete s tím maximálně nestydatě machrovat a naparovat se. A říct si: "Jo, tak tenhle rok jsem na sebe taky pyšnej!" A začínají prázdniny. Bude ze mě plavčík, pomocník na příměstským táboře, stážista v novinách, příležitostný spolupracovník svého táty v dílně a občasný návštěvník kulturních akcí, kde se hlavně hodně chlastá. Jako třeba zítra - Rock for People 2010, here I come!

Děti, ti lidé jsou cikáni. A já jsem snad rasista?

Nevíte. Každopádně bych rád vyjádřil svoje neuspořádané rozhořčené myšlenky nad romskými aktivisty. Když napíšu, že to je banda kreténů, určitě si mě najdou a budou o mně vykládat, že diskriminuju. Když to napíšu o komkoliv jiném, prostě se nasere a nechá to být. Jestli diskriminuju romy, to už je jejich věc. Ne všichni jsou stejní, že ano. Nic proti nim nemám. Teda ne proti těm, které znám a nechovají se tak, jako většina z nich. Ačkoliv jich není příliš mnoho. Nehážu do jednoho pytle. Ale vážně si myslím, že romští aktivisté jsou jenom banda kreténů. Když už o nich někdo špatného něco píše, můžou si za to sami. Takže ať si laskavě zametou před vlastním prahem. Anebo ať táhnou do Švýcarska nebo za Benediktem "Náckem" XVI., když tak moc chtějí. Uvidíme, co si myslí o menšinách. Protože tady je opravdu nikdo nepotřebuje. Romové mi nevadí. Ale i když se chovají, jak se chovají, nemůžu je neposlat do prdele. Což mě fakt strašně sere. Protože kdybych to udělal, budu rasista. Takže všichni ostatní mají asi smůlu. Do prdele smím posílat jenom bělochy. Budu se s tím muset smířit. Děti, ti lidé jsou cikáni! Na ně se musíte usmát a ve všem jim vyhovět! Jinak kurva diskriminujete a to se nesmí! Náš rom, náš kamarád. Jenže oni se nebojí nás, když jdeme večer ulicí. Já se bojím jich. Jestli tady někdo má důvod odjet vlakem do Švýcarska, jsem to já. Ne oni, kterým všechno projde.

Rum

Někteří z vás jej nikdy neokusili. Někteří jej mají rádi. Někteří nesnáší. Některým je lhostejný. Někteří jej milovali a poté nenáviděli. A jaká byla moje cesta?

Ať už v buchtě nebo v rumových pralinkách, ve vánočním cukroví či jakémkoliv jiném cukroví, nemohl jsem rum ani cítit. Myslím to doslova. Šestnáct let života mi rum smrděl, až se hory zelenaly a Lenin se obracel v mauzoleu na břicho.

První náznaky se objevily někdy v květnu (nebo možná ne, prostě v den, kdy měl náš učitel angličtiny narozeniny), když nám profesor Fiala donesl do třídy rumový pralinky. Nevím proč to udělal (jestli mu náhodou nechutnaly?), gesto to ale bylo velice milé. Já prve s díky odmítl, ale nakonec jsem neodolal a jednu okusil. Možná proto, že rumový pralinky neměly v mém okolí nikdy takový předchůdný hype jako District 9, děsivě mi zachutnaly. Tak děsivě, že jsem si dal dokonce i dvě.

Na konci prázdnin minulého roku jsem se náhle objevil na Pokrockové akci v Černčíně. Byly to alkholový začátky, takže mi stačilo pivo a dvě zelený a byl jsem jak prak, proto jsem se seznámil se dvěma chlápkama (30+), kteří mě chtěli pozvat na ruma. Ale chlapi, sorry, já ruma nepiju. Tak jsem zas dostal zelenou. Tehdy jsem dostal vynadaný, že rum je pití pro chlapy. Tak jsem byl asi hovno chlap. Já i tak začal trpět paranoidními představami, že těm dvěma chybí testosteron, protože se mě během té noci snažili několikrát odchytit, abych jim jejich laskavost vrátil a na něco je pozval. Představoval jsem si jednoho panáka, pak dva, pak tři, pak čtyři a pak divoký sex v roští (páč byl všude kolem les) a o ten jsem teda nestál, proto jsem vždycky něco zamrmlal a utekl z jejich dosahu. To byl poslední vzdor.

Začaly taneční a každej úterek po nich jsme se scházeli v pizzérce, celá dance group. Piva lítala a když nestačilo, ukecal mě Tom na rum. Se strachem jsem uchopil skleničku. Podíval se. Přičichnul. Znechuceně se zašklebil a odvrátil tvář směrem kamkoliv jinam, jenom ne k tomu patoku. A pak jsem zavřel oči, zatnul pěsti a kopnul to do sebe. Nic lepšího jsem nikdy nepil...

Poté to šlo ráz na ráz. Páteční posezení v pizzérce, moje zabijácká kombinace dvě piva a rum a potom dvouhodinové střízlivění v Bučovicích, utíkání policajtům, přespávání v dětských koutcích, tančení pod stolem, zpívání a přehazování cedulí s prodejem medu, ... jeden by to nikdy nespočítal. Rum se stal nedílnou součástí mého alkoholového života.

Před silvestrem se objevil na scéně Che Guevara. Něco jako rum se skořicí. To byla taky báseň. Na oslavu novýho roku jsem si ho trošku pochlemtal a následně se druhý den ráno zeblul jak šakal. Ani to mě neodradilo, abych rum snad nenáviděl.

Následují hory, na kterých jsem nevědomky opil Lucku rumem s kolou - mimochodem nápojem, který se mi vždy hnusil. Bylo prostě znatelné, že stárnu a rostu do moudrosti, že ano. Ani jsem netušil, že toho večera vzniklo nejsilnější alkoholové pouto na světě. Pozdější návštěvy pizzérky absolvované s Luckou se totiž neobešly nikdy bez rumu. S Luckou se rum totiž pije nejlíp! S ní se totiž pije nejlíp všechno! S nikým jiným už jsem od té doby ani rum neměl. Vlastně teda tuhle v pátek. Dvojrum jsem si dal sám.

Rum není jako slivovice. Slivovice smrdí a vypadá neškodně. Rum nesmrdí, rum voní a vypadá nebezpečně. Rozdíl mezi nimi je taky ten, že k slivce nemám tak silné citové pouto, a proto, když jsem na ostatky umíral u Tondy na záchytné stanici, sváděl jsem všechno na tu slivovici. Rum za nic nemohl. Rum je můj mazánek. Rum je prostě můj prvorozený syn, který zdědí království, korunu a až chcípnu, nechám v závěti přání, aby byli Rumovi bratři ve spánku zabiti a nemohli si tak dělat nárok na trůn. Rum dostane všechno. A nikdy ne nic! Rum je tekuté zlato. To si pamatujte, milé děti.

Na počest rumu jsem i složil toto závěrečné haiku:

Jen co jsem vypil

Čtyři skleničky rumu

Chtěl jsem víc. Víc. Víc!

Takže vy pohanští psi, co nemáte rum rádi samotnej (ten čtvrtej hlas jsem si přidal z jiné IP adresy), je čas vás obrátit na víru! A kdo rum konzumuje pouze v buchtách, ten u mě skončil na trvalo. Nebo ho aspoň vyloučím z Klubu přátel rumu. A lisknu každýho, kdo bude moc řvat!

Otázka rodičovství

Všichni bloggerští i nebloggerští, mám pro vás palčivou otázku. Jelikož mne už trošku znáte, je vám jasné, že blog někdy používám jako deníček a když už ne jako deníček, tak jako lodní deník všech (vlastně většiny, všech radši ne) svých chlastacích akcí. Dozvíte se zde, kde jsem byl, s kým jsem tam byl, co jsem všechno vypil, kdo je toho svědkem a jak jsme všichni dopadli.

Když jsem dneska vyvážel trávu, napadlo mě, jestli mí drazí rodičové můj blog čtou. Vím, že o něm ví. Ví o něm od těch sladkých dob Dobrovských, takže teoreticky to možné je. Nedovedu si zrovna představit, že by si sem každý týden najeli, hlasovali v anketě, přečetli si, kde jsem se opil a pak se na mě doma usmívali, jakože o ničem neví.

Takže mám doma buď hodně dobrý herce anebo jsou děsně čestní a fakt jsem nechodí. Já nevim. Kdybych měl děcko a věděl, že má blog, fakt si nejsem jistej, jestli bych dokázal mu tam nevlízt. Je to jeho soukromí, je to jako, kdybych mu třeba chtěl číst smsky v mobilu, což bych třeba neudělal. Ale zase je to hovno soukromí, když si to píše na internet. To je fakt dilema. V mých očích třeba vyrůstat andílek a ve skutečnosti to bude strašnej skřet a pardál. Jako rodič bych to fakt chtěl vědět. Jestli nekouří, nechlastá až moc (jako zas bych nebyl naivní, žejo, #tyvole) a jestli si nedává někde na vlakáču lajny se svou gothic aktuální přítelkyní, případně jestli se nelíbaj v hubě s žiletkama, jak to dělali v Bladeovi, prostě takový ty věci, co patří k dospívání.

Až budu rodič a moje děcko bude mít blog, jsou tu tři možnosti. Buď mi to bude jedno nebo sem budu chodit a pod nickem Taťka psát: "Jen počkej, až dojdeš domů, ty malej parchante! Ti zmaluju prdel, že si dva tejdny nesedneš!" anebo pod nickem Anonym psát: "Drsný vole, seš fakt hrubej, tvůj otec na tebe musí bejt kurva pyšnej!". O důvod víc, proč nechtít chytrý děti, který blogujou.

Vy byste se zachovali jak? Hm? Mami, tati, máte poslední možnost se projevit. Anebo mlčte navždy.

Někdo má narozeniny a já mám jen přání jediný

Štěstí, zdraví, štěstí, zdraví, ale hlavně vysokou návštěvnost. Když jsem jako malý kuře, kterýmu někdo dal do rukou interpunkci a diakritiku, napsal minulý rok v únoru svůj úvodní blogový příspěvek, který je opravdu klasou, ani ve snu mě nenapadlo, že bych snad mohl o svým životě psát až do dalšího února.

Změnilo se toho dost. To, o čem jsem vás celý rok zpravoval, i plno osobních věcí, který do blogu nepatří. Prožili jsme spolu pár příjemných i dost nepříjemných chvil, když jsem jako flameboy postupně ničil jeden velký knihkupecký komplex a posléze jednoho mrňavého skrčka z severních Čech (největší návštěvnost blogu vůbec). Zato jsem vás ale prý bavil svým líčením opileckých extempore.

Když mám teda ty svoje druhý narozeniny, nebudu chtít dárek já (to si nechte na duben), ale obdaruju vás. Ne dneska (protože můj stav mi to nedovoluje), ale během příštího týdne vám zkusím hezky vylíčit, jak jsem se tento rok ožral. A tentokrát už si z toho beru ponaučení, že na hodně dlouhou dobu se takhle nezřídím. Těšte se.

Jsem hovado faktu, ochlasta, detabuizátor, bestie a bezcharakterní mediální sketa. Jde mi jen o slávu, hodně čtenářů a peníze. Chci být špička. Chci moc. Jsem normální člověk, který to akorát neskrývá jako všichni ostatní, ale pálí to do vás ostrými. Myslím, že přesně proto mě milujete.

Jsem chladný jako obloha ve Vancouveru

Jsem sportovní antitalent. To už jsme si jednou řekli. A zrovna teď, když celý svět žije jenom Vancouverem, jsem dokonce i sportovní ignorant. Obojí neúmyslně.

V televizi sleduju maximálně hokej, fotbal jde naprosto kolem mě a ještě si občas rád pustím Golden League, či jak se to jmenuje, prostě nějaký to atletický závodění. A jednou za dva roky olympiádu. Rozhodně si ale nerezervuju místa v hospodě a nesleduju důležitý momenty pro český národ. Sedím si hezky doma, baštím namazanej rohlík a je mi jedno, jak to dopadne, protože on vždycky někdo vyhraje. To už tak pámbu na tom světě zařídil, že vždycky někdo vyhraje. A když to zrovna není můj favorit, nepáchám sebevraždu.

Abych ale pro svět nebyl taková velká chlapská svině, protože každej chlap má smrdět, mít chlupatý záda, z předkožky mu má vyletět masařka a hlavně musí sledovat sport v televizi. Vyberte si, co se vám ke mně hodí, ale když si zapnu v telce třeba i ten hokej, je to tak výjimečná událost, kterou si užívám a proto to nedělám často, abych se pak nestal běžným, téměř ordinárním fanouškem. Pro mě je mnohem větší událost, když dávají večerníček o zvířátkách pana Krbce.

Nicméně i přesto jsem si včera řekl, že se na Bauera podívám. Po roce Vánoce, zapnul jsem si bednu a zjistil jsem, že analogově už se dávno nevysílá a já nahoře v pokoji nechytám digitál. Jedna nula pro okolní svět, který mi hází klacky pod nohy a digitálem mi mlátí o hlavu a směje se mi. Abyste o mě teda neřekli, že nejsem správnej Čech a pseudofanoušek, obětoval jsem svých pět minut, jenom abych zjistil, že chytnu novu a stv1.

Snahu mi ale upřít nemůžete. Stejně jako snahu blogovat uprostřed hodiny biologie, před kterou jsem měl tělák, ve kterém jsme hráli basket, což je druhý nejhorší sport na světě pro správný chlapy, kteří jsou chlupatí a smrdí. Tak asi nejsem správnej chlap, když mě nebaví sdílet svůj pot s protihráčem.

Hlasovat v anketách můžete jak chcete, stejně budu na sračky

Když jsem se v létě poprvé seznámil s alkoholem, bylo to rande bez jediné chybičky a nemohl jsem si stěžovat. A teď, když se svými přáteli - chlastacími veterány - objevuju taje stavu opilosti, je logické, že letos nevynechám tu největší (a zároveň poslední) oslavu roku. Zeptal jsem se vás, jak moc si mám tento den užít, kolik toho vypít, jak moc se zbořit a historicky znemožnit. A byl jsem docela překvapen.

3 z vás mi přejou, abychom se spolu seznámili na záchytce, na znamení bratrství si navzájem pozvraceli trika (pokud je v té době ještě budeme mít na sobě), na ruce si lihovkou napsali telefonní čísla a pak si zas na rok zmizeli ze života. Ještě, že těch škodolibých je tak málo, abych si vás nepodal! Jsem ještě mladej na to, abych si prohlíd sanitku zevnitř.

Další směšný extrém zahrnuje těch 7 zoufalců, kteří mi radí, abych nepil. Když teda uznám, že jeden z těch sedmi je Karel Nešpor Csc., je tu furt šest naprosto pitomých lidí. Ale jestli vám vyhovuje čumět celej večer na televizi a pít džus, pak nejste jenom pitomí, ale taky přizdisráči. A co nejhůř, naivní.

Abych si prý dal jen trochu, opil se jen do nálady, to mi přeje 16 z vás. Musím říct, že vy jste dobří přátelé, vaše e-mailové adresy si z adresáře nesmažu, nechám si vás tam a určitě vás někdy kontaktuju, ale k vašim jménům si stejně napíšu takový malý velký enko, jakože jste pořád strašně naivní.

Zbylých 18 z těch 44 hlasujících frendíků jsou realisti tělem i duší, na nic si nehrají, prostě to tam sázej jak ředkvičky do záhonků a budou tam dneska večer někde se mnou a navzájem se budem podpírat při zvracení, přátelsky si vypomůžeme u pisoárů a vůbec, budem prostě bráchové a ségry první kategorie.

Ještě jsem vám chtěl něco říct. Stáhněte si 30 Seconds To Mars - This is War (mám na mysli album) a poslechněte si Closer to the Edge a Vox Populi. Do toho nějak vecpěte Foo Fighters - The Pretender a přimyslete si velkou gorilu. Takhle nějak bych mohl dneska vypadat.

Druhý vzkaz je směřovaný těm neustálým facebookovým emařům, kteří zakládají skupiny "Tento rok na silvestra budu bez holky/kluka" a taky těm, kteří se do nich přidávaj. Že jste celej rok sami, to byste si spíš místo toho neustálýho bulení mohli zvyknout. Já jsem sám šestnáct let a neřvu jak pardál. Ne, že by mě to ale zrovna bylo nějak volný, to ne.

Třetí vzkaz je vyloženě sumarizační. 10-12 lidí. 13 flašek. 2 kastly piva. 1 barák. Uzavíraj se sázky. Kdo z těch 10-12ti lidí přežije? Kolik z těch 13 flašek zůstane nedopitých? V kolik hodin zmizí oba kastly z povrchu zemského? Přijedou hasiči už dneska anebo až zítra?

Prostě nebrečte, jenom se smějte, serte na pravidla a čtěte můj blog. Tak zní má poslední slova pro rok 2009.

Agitka: "Být hrdý"

Teď si pročítám, co všechno bude naši republiku zastupovat v Číně na EXPO 2010 a řekl jsem si, že něco bych taky moh utrousit do éteru. Protože nechápu, jak zemi, jejíž vědci dali světu tryskový stav, mikrovlnou troubu, kontaktní čočky, lék na průvodní nemoci AIDS nebo lodní šroub, může někdo považovat stále za méněcennou. Čtu si tady třeba: "Česká škola je uznávaný vzor pro filmaře od Asie po Ameriku" nebo "Milan Kundera - Nejpřekládanější autor současnosti", "Secese - po Alfonsi Muchovi je pojmenován celý styl", "Pražský hrad - největší hradní komplex svého druhu na světě", "Karlovy Vary, M. a F. Lázně, světově uznávaný lázeňský trojúhelník", "Český Krumlov - jedno z nejzachovalejších historických měst Evropy", "Lednicko-Valtický areál - nejrozsáhlejší umělý park v Evropě", "První keramika a první tkaniny na světě objeveny ve Věstonicích", "České pivo, hokej, Jarmila Kratochvílová, design skla". A když k tomu dáte Vambereckou krajku, korunovační klenoty, kubismus a Járu Cimrmana, musí vám přijít, že aspoň něčím se můžem chlubit. Já jsem hrdý na to, že jsem Čech (Moravák), ale když někdo řekne, že v téhle zemi, která vlastně nikdy nic nedokázala, žít nechce (a že takovejch lidí je), nacpu mu tu přílohu novin, ze které jsem čerpal, rovnou do chřtánu.

Zůstávám fosilní

Když jsem si z návalu nudy projížděl starý blogy, objevil jsem tam kolem osmi miliard gramatickejch chyb, větnejch nesmyslů a nedokončených myšlenek. Zjistil jsem, že některý blogy úplně postrádaj návzanost a veškerá snaha o sjednocení tématu do velké kupy písmen přijde nazmar. Píšu s překlepama, píšu hovadiny, to, co napíšu, si po sobě zásadně nečtu, věřím jim totiž, arogantně si o tom myslím, že je to buď dobrý anebo hrozný, v žádným případě to nehodlám přepisovat. Takhle vzniká umění, sráči, nebudu to leštit na mramor, předhazuju vám tyhle nevybroušený diamanty, protože takhle se do toho otisknu. Serou mě tyhle perfektní větný skladby, haha-chytrý metafory nebo sinusovky, precizní zápisy s kostrou. To jenom, abyste si nemyslel, že jsem hňup. Nemůžete si to myslet, vy to prostě víte.

Nesem vám noviny, čtěte!

http://www.novinky.cz/vanoce/187649-sneci-se-vraci-na-stedrovecerni-tabuli-prazanu.html

Nejsou noviny, jako noviny. Některý vycházej na netu a některý zas papírově, všechny ale píšou o tom samým. Akorát jinak. Není blogger jako blogger. Já jsem jeden z nich a o Vánocích píšu jako hromady jiných bloggerů, píšu o tom samým - a přece jinak. Na těchhle Vánocích je hrubý to, že si můžete vybrat mezi novinama, mezi bloggerama, můžete si dokonce vybrat i vlastní vánoční večeři.

Že jsou v Praze ujetí, to se ví od té doby, co ji založila (k)něžná Libuše. Fluf možná drmolí něco o tom, že Brno je ještě horší, ale Fluf je z Olomouce, takže se mu ty plivance mezi oči hrozně těžko uvěří. Ale ani v Brně a ani v Olomouci určitě nejijou místo kapra šneky. I když my říkáme "nejijou" místo "nejí" či "nejedí", šnekama se fakt necpeme. Já akceptuju, když si někdo udělá na večeřu řízek, protože je alergickej na ryby, jsem v pohodě i se smaženým sýrem, když je někdo vegetarián anebo když si třeba osmaží tofu, když je někdo fakt srdcař-vegan, pochopím, když někdo nechce kapra a místo něj si uloví žraloka, kosatku nebo rejnoka, ale tyvole, kterej barbar jí na večeřu šneky (pokud vynechám menšinu Francouzů)?

Takže se prosimváspěkně vzpamatujte a udělejte si na štědrovečerní večeři něco fakt tradičního, dejte si pod talíř rybí šupina, která vám má údajně přinést do peněženky samý peníze (letos si tam pro sichr dám radši dvě), ať vám zaskočí kost v krku, protože lepší vytahovat na pohotovosti kost než lít do chřtánu glycerol, aby vám rozpustili zašprajcovanýho slimáka.

Musím jim to ale odpustit, oni za to nemůžou, že jsou z Prahy. Krásný Vánoce, drazí čtenáři.

Smrtonosně

Já jsem pravděpodobně už profláklej tím, že nemám rád Bruce Willise. Taky se všeobecně ví, že jsem neviděl žádnýho Terminátora. Všichni už tak nějak dlouho tuší, že nejsem fanoušek kultovního Červenýho trpaslíka, že mi to prostě nic neříká. Ještě jsem taky neviděl Forresta Gumpa, ale neříkám, že nechci. Taky jsem dal třeba Pulp Fiction jen čtyři hvězdičky na čsfd. Občas si i poslechnu Lucku Vondráčkovou a Leoše Mareše.

Jsem prostě známej, že nemám rád tohleto škatulkování a zařazování do stylů a jestliže je něco světově uznávanýho a mně se to nelíbí, tak to není kvůli tomu, že chci být nutně odlišnej, ale prostě proto, že se mi to nelíbí, to už by taky někteří mohli vědět.

Ale neměl bych s tím tak okatě čeřit vodu, zvlášť třeba dneska, když mi Hurley napíše, že se jde koukat na Smrtonosnou zbraň 4 a já mu na to odpovím, že nemám rád Willise, tak to jsem to očividně hodně pošlapal. Na svoji obranu chci jen říct, že Mel Gibson je frajer a Smrtonosná zbraň jednička je hodně dobrej film.

Ostatní jsem neviděl. A ne, nestydím se za to.

Klišé používám jako vycpávky do podprsenky

Divím se, kde se ve mně bere ještě ten cit pro jazyk? Jo, chápete, že prostě nepíšu "byl sem tam" a "pil sem enom slivku" a "su v piči". Já to takhle prostě nezkracuju, to je hrozně zvláštní, protože kdybych to tak zkracoval, moh by ten blog normálně úplně vstoupit úplně do nový dimenze. Znáte to. Przníte slova a je to hvězdná brána a na druhý straně pijete s ostatníma úspěšnejma bloggerama...

To vlastně musím vysvětlit. Když píšete sprostě, prostě, hrozně, tak ani nemusíte hledat ve slovníku popkulturní narážky. Ono je to vtipný za vás. A tihle bloggeři jsou kurva dobří, ale já jsem to teď zakřik, takže držím hubu a jedu si svoje štýlo. JO! To mi připomíná...

Jednou za život by každej měl jet do Pardubic. Normálně za těma ghettařema, ej kmon fellaz. Oni totiž maj svůj úplně geniální jazyk. "Seš níírenka, di do píry, nalož mordor, nir nedělám, práre, jedu pryr, zmizni, ghettaři tataři, osudová chvíle a taky láličovy palbirky". Já to neodsuzuju, já to chápu, ale stejně se tomu směju, protože je to hrozně směšný. Ne, fakt, kdybyste to slyšeli, budete se smát jak práre. I když teď jsem to asi použil špatně.

Abych se vrátil k tý hvězdný bráně, tak za ní už mám svoje bloggery. Oni tam jsou prostě a chlastaj to mochito a ten gambrinus a ty stalinovy slzy s tím džusem. No a čuměj na tu hvězdnou bránu a pak Fluf podá ten gambrinus (říkám gambrinus, ne pivo) Hurleymu a řekne "podrž mi to, du dělat py*oviny" (má tam být "č" kdyžtak, kdybyste nevěděli) a vlítne skrz tu hvězdnou bránu a odloví se mnou v Olomouci pár kešek a jde zas zpátky, akorát už tam nemá ten Gambrinus, protože mu ho vypil Of*a (nikdy nevim, jestli tam má být c/č) a kowakova se tomu v dálce směje a paří na nějakou kapelu. Gůdy je kamarád a rád by se za mnou vrátil, ale zapomněl si klíče jak nejsou klíče, není Florida.

Tak a jsme zase u toho, že si stěžuju.

JENOMŽE,

teďkon mám úplně super náladu, protože holky jsou nejúžasnější stvoření na tomhle světě.

A nende vo lásku, nende vo seks, já už su prostě takové. Takové melancholické magor.

Jo a dobrej nadpis ne?

Červen nekonfliktní?

Jestli to takhle půjde dál, bude to špatný. Ztratím jednoho z mála čtenářů, kterým nevadí napsat nesmyslné slovo do prohlížeče a číst moje bláboly. Což prakticky pohne s žebříčkem. Musím v sobě probudit Hulka a pořádně se vytočit. Leggyho oblíbená (prý teda) sekce "nasralo nás" zeje prázdnotou už celý měsíc. Vlastně by to mělo být dobře, peace'n'love a tak. Určitě bych si neměl stěžovat, protože je to lepší, než piss'n'drive, což taky o něčem svědčí. Možná jsem se třeba naštval. Ale že by to bylo něco pořádnýho a já si o tom chtěl napsat, to zase ne. Je to zajímavý, jak je celej rok úroda (Dobrovský) a pak, když se člověk zbaví tý železný koule na noze, nic se neděje. Pohybuje se to z extrému do extrému a jeto jako léto a zima a já ani u jednoho nevydržím nijak zvlášť dlouho. Což není dobře. Troufám si říct, že nemůžu žít bez hádek. Protože se ty malý střípky vzteku ve vás hromaděj, pak vám naskakujou na krku boule a už to je na doktora Dlahu. Musím se teda činit, být zlej, nepomáhat stařenkám s taškou přes přechod, seřvat hostinskýho, že mi natočil kofolu pod míru a kopnout do odpadkovýho koše z důvodu, že mi stál v cestě. Vyrostu v chuligána, budu po lidech střílet špuntovkou a flusat na auta z nadchodů. Takže ještě chvíli vydrž, Pájo, this is rebirth!