Dnes je to přesně rok, co se Bůh začal nudit

Dneska je sice apríl, ale kromě toho na Edně jsem prakticky žádnej nikomu neproved a ani jsem nebyl napálen. Teda aspoň doufám. To, že jsem dneska neměl jízdy v autoškole mě prvně zarazilo, jestli to není vtípek, ale nakonec se fakt ukázalo, že je to čistá pravda a fakt si dneska nezařídím. Ze vzteku a deprese vám ale aspoň ukážu, s jakýma slohovkama člověk získává třetí místo v okresním kole češtinářské olympiády (gramatickou část jsem podělal, jinak bych byl samozřejmě první, žejo):

"Ale já ti to tvrdil hned. Já ti to říkal, jak to dopadne, ty sis ale prostě nenechal poradit. Nevím, proč mě to vlastně ještě překvapuje, je to tak pokaždé," vyčítal Ďábel Bohovi, který jenom rozladěně seděl na prstenci Jupiteru a podvědomě prorážel houpavými pohyby nohou vakuum. "Copak já za to můžu?" bránil se Bůh, ačkoliv jeho tón hlasu prozrazoval, že si je až moc dobře vědom toho, že za to může. "S radostí ti to dokážu," zachechtal se Ďábel a začal se svým pálivým výkladem.

"Nejprve sis vymodeloval vesmír. Říkal jsem ti, že tě to nebude bavit a po pár letech omrzí, když tam uděláš jenom pár neškodných planet a nějaký ten meteorit, aby se neřeklo. Přesně po roce jsi ke mně přišel zklmaný a poprosil mě, že je to taková nuda se na to dívat, když se tam nic neděje, a jestli bych s tím nemohl něco udělat. Poslal jsem ti teda pár černých děr, což ti na chvíli vystačilo. Poté jsi přišel s nápadem, že vytvoříš něco živoého a morálně čistého. Já teda prvně myslel, že to budou ovce, ale nakonec jsi mě překvapil a stvořil člověka a život. A pamatuju si to jako dnes, co jsem ti řkal: 'Bože, ty bláhovej blázne, morální čistota tě hned omrzí, chce to i nějaký podvratný živly.' Ale ty sis stál za svým jako mezek. Samozřejmě, že po roce jsem se kvůli tobě musel převlíct potupně za hada a lákat ty dva tvoje svěřence, aby si kousli do naprosto normálního jabka, který jsi jenom jako fintu pojmenoval jablkem poznání, abys pak měl důvod a záminku je vykopnout z ráje. A proč? Protože ses nudil. A tak to pokračoval každý pitomý rok až do dneška."

Bůh jenom mlčky poslouchal příval výčitek a krátký výčet jeho životních omylů. "A teď jsi za mnou zase po roce přišel, a já už se ani neptám, proč tu jsi, protože jenom vidím ty tvoje otrávený pohledy a znuděný ksicht, čili mi je úplně jasný, že zas chceš nějaký vzrušení," vztekal se Ďábel. Chvíli proti sobě ti dva mlčky seděli a pak Ďábel pateticky vstal a otevřel svůj šatník. Pomalu odhrnoval různé obleky a převleky, a jejich názvy si mumlal sám pro sebe. "Had, Kain, Napoleon, Caesar, Hitler, Ho Či Min, Bush, Stalin, Lenin." Namátkově vytahoval pečlivě vyžehlené masky a pokládal je na stůl. "To už tady všechno bylo," namítl opatrně Bůh. Ďábel vzdychl a zašmátral na dně šatníku. Pak chvíli stál a smutně koukal, než prohlásil: "Mám tady pro tebe už jenom poslední dva převleky, tak si jeden vyber." Bůh pozorně prozkoumal oba dva a nakonec řekl: "Tak já si vezmu toho Kaddáfího."

Když Bůh odešel, uvařil si Ďábel kafe, přečetl noviny a zapálil si doutník, který našel v kapse od Castrova kabátu. Usnul. Vzbudil se těsně před půlnocí uklidil převlek se štítkem "Konec světa" zpátky do skříně a šel spát.

Pokus o biofejeton-nebiofejeton

"Co máme na večeři?" ptám se každý večer manželky a obvykle se mi dostává odpovědi, že si mám ohřát v mikrovlnce co zbylo z oběda. Neprotestuji, bůček, koleno, tlačenku, kuře na paprice, zapečené brambory s uzeným, všechny tyhle výdobytky potravinářského průmyslu, to je přesně podle mého gusta. Jak moc jsem ale byl překvapen, když jsem po patnácti letech manželství přišel unavený z kanceláře a Marie mi na stole v kuchyni nechala lístek: "Dneska jsem ti nachystala něco speciálního, máš to v ledničce, pečivo si vem ve špajzu." Ač jsem ženatý patnáct let, naprosto nezkušeně jsem se nechal omámit kouzlem tajemného vzkazu a se svíticíma očkama jsem se dokolébal k lednici. Po jejím otevření mi málem vypadly oči. Marie se zřejmě dopoledne dočetla hesla, že s jarem je třeba vymést babu z chalupy a přivést si novou, a aplikovala to na naši magickou chladící truhlici. Očekával jsem všechno, ale ne tohle. Bio kozí sýr, bio rajčata, bio máslo, bio sójová šunka, bio bílé jogurty, bio nápoje pro štíhlou linii, bio zelí, bio zálivka do bio salátů. Zajímalo by mě, proč je tam zvláštně zmíněno, že směs patří jenom do bio salátů, co by se tak stalo, kdybych si jí ochutil salát naprosto nebio? Mohutná exploze? Nad tím jsem ale neměl čas uvažovat, věděl jsem, že je zle, že už i moje žena podlehla šílenému trendu a já se tudíž nejmíň měsíc pořádně nenajím. Otráveně jsem práskl se dveřmi od ledničky a zkusil štěstí ve spíži, kde na mě čekal další vzkaz: "Řekla jsem si, že začneme jíst zdravěji, vem si ty rohlíky, co jsou na druhé polici, to je něco na tvůj cholesterol." O můj zvýšený cholesterol mě už může připravit jenom zubatá, takže vážně nevím, co to teď mou milovanou ženu popadlo, každopádně jsem zašmátrlal v polici a opravdu jsem nebyl zklamán, když jsem si jak z klobouku vytáhl dva králíky. Větší, Bob, se jmenoval bio slunečnicový chléb tmavý, menší, Bobek, měl za ušima vyraženo Bio rýžový chléb bez konzervantů. Oba dva králíky, stejně jako obsah ledničky, schválila EU a Evropská potravinářská inspekce, produkty byly okolkovány všemožnými značkami, které zabezpečovaly, že jíme jídlo bez chemických přísad, že kozy nebyly dopovány steroidy a že prášková letadla se bio farmám vyhla osmi oblouky minimálně. Tohle mě nezajímalo, mně bylo jasné, že co ubezpečení o kvalitě, to pět korun ceny navrch. Smutně jsem tedy vzal za vděk Bobem a vrátil se se sklopenýma ušima k lednici, vytáhl na světlo boží ten ultrazdravý hermeticky uzavřený kozí zázrak a malou krabičku másla, jehož cena byla určitě nepřímo úměrná jeho ceně. A podle velikosti vaničky soudím, že moje starostlivá žena dnes ráno musela platit v konzumu šekem. Na místě, kdo obvykle stávalo pivo se teď na mě usmívala koza z obrázku na krabici od mlíka. Vzal to čert, položil jsem ji taky před sebe na stůl a dal se do hodů. Na rozbalení sýra jsem málem potřeboval kotoučovou brusku, ten obal odolával i nůžkám, máslo šlo zato otevřít lehce, jenom to následné zděšení, že krabička o objemu asi jednoho nanometru v sobě skrývá tři pikometry másla. Namazal jsem těch pár atomů na slunečnicový chléb tmavý a na vrch položil nakrájený sýr. Otočil jsem kozu zády ke mně, protože jsem měl pocit, že se mi vysmívá, jak už je zvyklá už všech manželů, kteří takhle blbě naletí. Na zadní straně krabice byl nalepený další vzkaz od Marie: "Já vím, že to není pivo, ale nerozčiluj se, však to ochutnej, je to moc dobrý, budeš překvapenej." Odlil jsem si trochu mléka do sklenice a napil se. Překvapený jsem byl, nic tak hnusného jsem v životě nepil a to je místní pivovar v tomhle oboru opravdu machr. Reflexivně jsem strčil do pusy kus toho žvance, ale zapomněl jsem, že na mě číhá další kozí dáréček, který ihned letěl zpátky na talíř. Znechuceně jsem vyhodil všechno ze stolu do koše, tam jsem si ale všiml zmačkané účtenky. Jako prvotřídní pražský bufeťák jsem jej mistrně vytáhl a rozložil. Když jsem ta bionumera spatřil, hladina cholesterolu mi v těle zřejmě vystoupila až pod uši a se mnou to málem švihlo. Sáhl jsem tedy po peněžence a napsal Marii lísteček, který jsem nalepil na mikrovlnku: "Já a můj nejlepší kamarád cholesterol se právě jdeme najíst dolů do hospody. Nechal jsem se tebou inspirovat, dám si dva bioutopence a tři biodesítky. S pozdravem, tvůj biomanžel."

Rande s maturitou

Slohovka, kterou jsem nechtěl psát. Slohovka pro MF Dnes. Na druhou stranu, když za to budu měsíc dostávat zdarma noviny...

Někdo proti státním maturitám zakládá skupiny na sociálních sítích, někdo živě protestuje, někdo souhlasí a kritizuje odpůrce. Někomu je to úplně jedno, což je většinou způsobeno faktem, že o maturitách nikdo nic neví. Kdybych si teď vymyslel fiktivní dotazník o státních maturitách a rozeslal ho po celé škole, vsadím se, že dvě třetiny studentů by jej vrátily nevyplněný, jelikož o novém způsobu přezkoušení nikdo nic neví. Nevím o něm nic ani já. Kde může být problém?

Pokud chci v továrně uvést do chodu nový mechanizmus, pošlu všechny zaměstnance, kterých se změna týká, na školení. Když do výroby zavedu stroj, se kterým se ještě nikdo nikdy nesetkal, nemůžu se pak divit, že zaměstnanci protestují, protože sami nevědí, jak jej obsluhovat. Od nich se neočekává, že se budou hromadně a poslušně pídit po návodu k obsluze, spíše budou rozčilení a s otrávenými obličeji se vrhnou stěžovat si k vedení. Nečeká snad někdo od studentů, aby si před novou maturitou postahovali prospekty z internetu, každý den poslouchali rádio, dívali se na televizi, četli noviny a ze všeho si udělali vlastní obrázek. Vyhovovaly nám staré „stroje“, hodilo by se nám tedy vysvětlení, v čem jsou ty nové lepší.

Jestli by někdo měl studenty na maturitu připravit, jsou to také učitelé. Jestliže si ale oni stěžují, že o ní prakticky nic neví – a jak by taky mohli, když se kolem ní všechno neustále mění. Studenti i učitelé jsou tedy z obliga? Řekněme, že ano. Pak už se můžeme odvolávat jenom výš, na posty ministrů. Až si v tom udělají sami pořádek, ať prosím laskavě uvědomí učitele, nebo ať rovnou vyškolí své vlastní lidi a rozešlou je po školách. Ať nám, studentům, někdo konečně všechno vysvětlí a ukáže. A teprve po tom po nás může někdo chtít, abychom o maturitě mluvili. Abychom o ní psali do novin.

Někdo by konečně měl pochopit, že maturita není rande naslepo. Alespoň já nikam se zavázanýma očima nepůjdu. Mně totiž na své budoucnosti záleží.

Baví mě lidi pobuřovat

Možná proto si teď říkám, že když jsem to původně nechtěl zveřejňovat, mohl bych to udělat právě v tuhle chvíli. It's coming...

Jsem svoje nemocná duše. Poslouchám sám sebe a bojuji proti sobě samému. Na jedné straně emoce, na druhé okolní svět. Chci všem něco sdělit. Dokážu to ale? Můžu vůbec kdy zvítězit? Vždyť sám sobě - v jeden a ten samý moment - radím křičet a zároveň mlčet navždy.

Jsem Tyler Durden. Vlastně chci být Tyler Durden. Bouřím se proti společnosti. Abych pochopil sám sebe, musím se zničit. Odpoutat se od svého těla, pochopit, že pokud si sáhnu na dno, je to vlastně to nejlepší, co mě v životě může potkat. Když ztratím všechno a nemám nic – můžu mít cokoliv. Nemusím se řídit zákony, společenskými zásadami, výstražnými znameními. V této chvíli jsem nejvíce člověkem, jak jen bych kdy mohl být. Pronikl jsem ke svým pudům, nehledím na mrtvoly. Burcuji svět, vyprošťuji jej z jeho vlastní utkané pasti. Jsem Tyler Durden. Jsem každý z vás.

Jsem občan Pompejí. Toužíval jsem kdysi mluvit k lidem a být k nim upřímný. Nebýt spravedlivý. Jen upřímný. Míval jsem přátele a silné postavení. Míval jsem svou tógu potřísněnou krví svých nepřátel. Míval jsem moc. Chtěl jsem ji využít. Jsem občan Pompejí. Pasivně bojuji za svobodu.

Jsem Vesuv. Občan Pompejí už nikdy nepromluví. Chtěl. Ale nestihl to. Rukama si zakrývá svou popelavou tvář, svůj výraz zděšení a paniky. Z posledních slov křičí svou pravdu. Nikdo ho neslyší. Jsem Vesuv. Zasypu vás všechny.

Jsem Munchův Výkřik. Jsem plný abstraktních, nepopsatelných pocitů. Křičím je tiše na vše živé. Křičím a přitom mlčím. Chci se zbavit všeho, co mi leží na srdci. Kdybych měl právě teď zemřít, kdyby měla právě teď přijít moje poslední minuta, netoužil bych po ničem jiném, než se zbavit sžírající pravdy. Než nechat příkře vyplynout své myšlenky ven. Rozhlásit je všude. Být alespoň na minutu svobodný. Jsem Munchův Výkřik. Svazuji sám sebe.

Jsem titan. Ležím ve IV. B skupině. Jsem hojně zastoupený v zemské kůře. Jsem poměrně tvrdý a mimořádně odolný vůči korozi. Moje atomové číslo je 22. Sečtěte cifry. Jsem mimořádně chemicky stálý. Moje hustota je 4,5 g/cm3. Možná ze mě vyrobili vaše hodinky. Jsem titan. Odpočítávám si svůj čas.

Jsem krůpěj potu. Jsem derivát dlouhotrvající války odehrávající se v mém těle. Jakmile proniknu za hranici pokožky, jsem tak slabý, že nedokážu říct ani slovo. Stékám pomalu dolů. Mizím v zatracenu. Ačkoliv chci mluvit, fyzikální zákony mi to nedovolí. Jsem krůpěj potu. Zbavuji tělo horkosti.

Jsem romantický autor. Paradoxní zoufalství, které plyne z malicherností. Lehce podléhám okolnostem. Řeším problémy, které řešit nepotřebuji. Rozčiluji se zbytečně. Nemám pádný důvod ke svému chování. Ve skutečnosti se jen bojím sám sebe. Jsem rozervaný. Vím, co je špatné i co naopak není. Bojuji sám se sebou. Proti všem. Jsem romantický autor. Lásku prožívám příliš intenzivně.

Jsem citace. And I don’t want the world to see me, cause I don’t think that they’d understand. When everything’s made to be broken, I just want you to know who I am. Jsem citace. Goo Goo Dolls – Iris.

Jsem Řím, zapálený Neronovou láskou.

Jsem úsměv pokrytce, který uvnitř pláče.

Jsem svoje nemocná duše. Poslouchám sám sebe a bojuji proti sobě samému. Na jedné straně emoce, na druhé okolní svět. Chci všem něco sdělit. Dokážu to ale? Můžu vůbec kdy zvítězit? Vždyť sám sobě - v jeden a ten samý moment - radím křičet a zároveň mlčet navždy.

Můžu? Můžu?

Můžu.

Jsem si tím jistý.

Dnešní zatrápená slohovka, co mi zabrala tři hodiny a třeba se vám nelíbí, ale já jsem na ni zatím docela pyšnej

Drahý Jane Huse,

jsem Tvojí odvěkou fanynkou a ctitelkou. Chci Ti věnovat tento dopis jako důkaz mé nehynoucí úcty k Tvé osobě a Tvým skutkům. Omluv prosím, že Ti tykám, ale jako skalní fanynka jsem tohoto práva dozajista nabyla a Ty s tím určitě nebudeš mít žádný problém.

Mým miláčkem jsi už od narození, kdy jsem tě, coby malá holka, poprvé uviděla na plakátě v časopise mojí starší sestry. Měl jsi takový podmanivý a žhnoucí pohled, naprosto sis mě získal. Když jsem dorostla do kalhot a naučila jsem se číst, jako první jsem sáhla po Tvém životopise, který si před spaním čtu dodnes. Zaujala mě hlavně kapitola, ve které si neochvějně stojíš za svým a stavíš se proti zlotřilému větru tehdejší církve. Tvůj vzdor, Tvá nezkrotnost a Tvoje pravda, která pro Tebe tolik znamenala, pro to všechno Tě miluji z celého srdce. Jsi mým vzorem a jen díky Tobě si uvědomuji, jak je důležité stát si za svým názorem a klidně pro něj i zemřít, stejně jako Ty. Nebýt Tebe, nikdy bych nemohla tak prozřít a pochopit podstatu života, a sice nebát se následků, jen pevně věřit. Chci být jako Ty, přeji si to každým coulem svého těla. Ach, být já tak statečná a nezlomná, ano, ano! To chci! A takovou budu, tak přísahám!

Bohužel se ale velice bojím, abych za své názory nesklidila nevděk a pohrdání. Co kdybych svoji pravdu otevřeně pronesla na veřejnosti a ostatní by mě ukamenovali? Co kdybych se stala vyděděncem všech lidí jen proto, že jsem byla upřímná? Co by tomu řekli moji spolužáci, mí rodiče a učitelé, kdybych se přiznala ke všemu, v co věřím? Jak by se zachovali mí blízcí, kdybych jim třeba pověděla, co si o nich doopravdy myslím? Co kdyby mě třeba zabili jen proto, že jsem byla stejně tak neochvějná, jako Ty? Byla by to taková potupa, ach, Jane! Jane, to je strašné! Můj nejdražší Jane, vždyť to přece nejde, já nechci umřít a nechci, aby mě nikdo neměl rád! Je to tak šílené! Raději budu jen Tvojí tichou fanynkou a holkou bez vlastního názoru, raději se přizpůsobím většině, jen, abych byla milována, ano? Co říkáš? Ano, tak je to dozajisté v pořádku, Ty sám bys s tím jistě souhlasil, jen abych byla v bezpečí. Ale nezoufej! Nic se nezmění, stále Tě budu milovat a opěvovat, budu Tě mít vyvěšeného na všech zdech ve svém pokoji, stále budu tvrdit, že jsi pro mne největším hrdinou. Být tichou fanynkou je totiž mnohem bezpečnější, víš? Prosím Tě jen, abys tento dopis po přečtení ihned spálil.

Děkuji Ti mnohokrát.

S láskou

Tvoje Společnost

Kdyby pera uměla mluvit

Pomalu vyčerpávám studnici svých kulinářských webových příspěvků, takže mlsný čtenářův jazýček budu muset hýčkat archivními počiny nezveřejněnými. Do té doby si můžete pochutnat na jednom z posledních kousků zveřejněných na stránkách našeho gymnázia. Tak ať šmakuje.

Bylo by to strašné. Děsivé. Ba přímo vulgární. Kdyby pera uměla mluvit. No to svět nezažil. Kde bychom měli Máchovo růžinu jevil vonný vzdech ? Pero, kterým Mácha psal by na něj stroze vyštěklo: „Nepiš to! Nikdo tomu nebude rozumět! Růžinu? Co to má být?“ Karel Hynek se chystal odpovědět, ale jeho pero ho rázně zarazilo: „Žádné ale! Jinak přestanu psát! A basta fidli!“ Mácha by si povzdychl a začal vymýšlet něco jiného…
Žáček sedí ve své pracovně a píše báseň Rým pro slepice. Začíná.
Jestlipak mohou sle-
pice hrát na housle?
Mohou.
Ale jenom nohou.

Téměř vypsaná tužka, vlastně její zbytek namítne: „Originální, ale gramaticky se mi to vůbec nelíbí.“
„Koho zajímá tvůj názor? Co takhle Čapek? Ten si taky vymýšlel novotvary a různá neobvyklá slova a vtipné chytáky, he!“
„Čapek byl a je literární génius.“
„Proč bych jím nemohl být já?“
„Protože ti to přeškrtám!“ vzteká se pahýl pisátka. Vytrhuje se Jiřímu z ruky a začíná jezdit po papíře, přičemž za sebou zanechává tmavé stopy – tlusté linky. Žáček jen udiveně a nečinně přihlíží…
V posteli leží muž. Chlapec. Rozsvěcí si lampičku. Očima přejíždí CD přehrávač, zapnutou televizi, propisovačku a knížku a konečně 2x2 je někdy 5 od Žáčka a Máj od Máchy. Co teď? Ptá se sám sebe. Mám si pustit My Chemical Romance, dodívat se na CSI:Miami, nebo si číst? Či snad psát? Volba je jasná. Televize! Vezme do ruky ovladač a pokusí se zesílit zvuk. Náhle však uslyší: „Nedělej to. Když nemáš pevnou vůli, musím ti ji dodat. Tou americkou pitomostí nic nevytvoříš. Pojď psát. Umíš to, tak v čem je problém?“
„Myslíš, že umím dobře psát?“
„Ne, ale musíš to zkoušet dál a dál. Talent ti byl přidělen, ale musíš ho v sobě probudit. Chytit jej a nepustit. Cvičit!“
„Když mně se nechce.“
„Nechci nic slyšet!“ zpražila chlapce propiska a vyskočila po ovladači, hrotem mířila na rudé tlačítko OFF. Chlapec ji nechal. V pokoji vše utichlo, jen lampička nepřítomně bzučela.
„Co je zase?“ zeptala se propisovačka.
„Já nevím. Mám chuť poslouchat hudbu.“
„Tak ty takhle?!“ zavrčela a urazila se. „Jak chceš. Chtěla jsem pro tebe to nejlepší.“ Chlapec se zamyslel a omluvně pero chytil do rukou a otevřel knihu. Nalistoval druhou kapitolu a rozhodl se ji dopsat…

„…Hotovo! Spokojená?“ zeptal se.
„Nemusels´ to dělat.“
Chlapec si povzdechl. A pak se usmál. „Líbilo?“
„Ne! Ale ty to nacvičíš.“
„Kdy?“ Pero významně povzdechlo.
„Dnes? Já chci ale spát,“ prohlásil chlapec rezolutně. „Dobrá,“ svolil nakonec, donucen nafučenou propiskou. Začal psát.
„Takhle to není správně spisovně…“ pravila propisovačka. To už chlapec nevydržel a vztekle jí mrštil ven ze dveří.
Pak vstal a usedl k počítači. Otevřel si Microsoft Word 98 a začal psát. „Ještě že ten stroj neumí mluvit,“ usmál se.
„Prosím?“ ozvalo se odněkud.
Zděšeně jsem se podíval na obrazovku, bleskově ji vypnul a šel spát.

Neaktuálně, srabsky

Schovávám se za hloupé výmluvy a jsem rád, že moje pisatelská sekce mi vždy poskytne možnost, jak se zbavit pocitu vinu, že nemám čas na blogování :) Krátké štěky psát odmítám, jenom někdy, ale teď přesně vím, že se tak do úterka nedostanu k ničemu dlouhému, aktuálnímu, nervydrásajícímu ani k ničemu, co zavání touhou upozrňovat na sebe. Vezměte tedy zavděk aspoň touhletou částí mé.... jak jen to nazvat? Nuda v hodině je řekl bych velice příhodný název. (Uuuf, protentokrát mi to ještě vyšlo, ale až dojdou zdroje, co pak?)

Je pozdní večer, spíše noc, čtrnáctý únor, je spánku čas…
A všechno spí. Jen hvězdy a lampy zkouší proříznout tmu paprsky světla. Jsou úspěšné. Všude je klid. Město spí a zvuky diskoték zní jako chrápání. Město a les. Dva různé světy. V lese hvězdy, v městě lampy, v lese zvěř a v městě lid. Pod rouškou tmy však jako by se oba světy spojily. Rozdíly jsou patrné, jen pokud je cítíme. Nosem. Smrky versus benzín, lípy kontra stoky. Poslední chodci přicházejí z nočních směn a zoufale hledají teplo v temných výlohách. Chtějí spát. Tak jako les. Ten spí. Zajíci a sojky a srny a lišky i zbloudilý tatranský medvěd. Všichni zařezávají ve svých peleších a jejich sny o jídle, mláďatech, sny bez lišek a medvědů, sny o konci noci se zdají až nápadně podobné těm našim. Zítřejší koncert, slohovka z češtiny, nahé blondýny i princezna na hrášku. Jistě, nejsou stejné zbarvením, délkou ani obsahem. Podobají se svým významem. Sny o strachu, kráse, míru a starostech a nakonec proč ne, i o sexu. Pro sny je noc jako stvořená.
Byl pozdní večer, vlastně ne, patnáctý únor, vstávání čas..

Poučná novela o vykradači stračích hnízd

Za x horami, y řekami a z moři žili byli, jedli a pili jeden vdovec s jednou vdovou. Vdovec byl impotent, vdově při operaci menisku omylem odstranili vaječníky. Vdova si však vysoudila třicet milionů cash. A tak si ti dva žili v luxusu (nebo v luxu, teď nevím), přecpávali se kaviárem a nalévali se červeným bordeaux. Jenže jim chybělo právě to dítě.
Vila těch dvou nešťastníků ležela blízko zámku Konopiště i s poli, lesy, rybníky i letními a zimními sídly. Kdekdo by řekl, že v této nádherné lokalitě se musí žít krásně a v tichosti. Problém spočíval v tom, že přesně na opačné straně vily, tedy ne tam, kde stálo Konopiště, televizní manažeři postavili dvě další vily. Jednu Big Brothera a tu druhou VyVolených, což je samo o sobě známkou maximálního hluku.

Nyní se vraťme ke vdovci a vdově. Vdovec rád lovil, vdova zas milovala malování z windowcoloru. Oba si koníčky navzájem tolerovali. Vdovec se svým přítelem Ferdou d’Eskou (Ptáte se proč to jméno? Inu, nikdo Ferdu nikdy neviděl jinak než na jeho vlastním kole značky Eska) si jednoho (a možná že i druhého) dne vyrazili zase na jeden (a nepopírám, že mohl být i druhý) ze svých honů. Ferdu jako obecního retarda nikdo neměl rád, a tak se ho podnapilý vdovec ujal. Při honech se sice bál o svůj vlastní život, ale na druhou stranu to pro něj byl určitý druh adrenalinu, který zbožňoval. Ferda si to tedy krosil na své „esce“ a elegantně se vyhýbal všem pařezům i borovicím. Když však náhle vystřelil jen tak nazdařbůh do neznáma a jeho brok podmetl větev malému klučinovi, který vykrádal stračí hnízda, lekl se, v hlavě mu zapraskalo, nakopl „esku“ a řítil se z lesa pryč.
Vdovci nezbylo nic jiného, než si asi pětiletého chlapce vzít s sebou domů. Vdova skákala dva metry čtyřicet osm a její jediné štěstí bylo, že tak konala v hale. A poněvadž byla tak trochu mešuge, dala chlapci jméno Neotesánek, protože ho vdovec odnikud neotesal. Ve vile tak bylo do rána pořádné mecheche. Mělo to však háček.
„Vdovo, já bych jed!“ vzkřikl Neotesánek.
Vdova, která k smrti nenáviděla vaření, chlapce umlčela lžící kaviáru. Ale po chvíli zase:
„Vdovo, chci maso!“ Vdova vstala a naštvaně odešla pro jehněčí kýtu. Jediné, čeho tím dosáhla, bylo pět minut ticha.
„Vdovo, naval zmrzlinu!“ To už bylo na vdovou moc. Vytáhla zpod gauče dvoukolák a jela pro mrazák. Postavila ho před kloučka. Mrazák v něm zmizel, vdova ani nemrkla.
„Cos to sem přitáhl, ty ožralo?!“ řvala vdova na vdovce, který jen krčil rameny a žasl. „To snad ani není Neotesánek! To je Neotesanec! Nebesa, smilujte se!“
„Vdovo! Chci zelí!“ rozkázal Neotesánek.
„Nic nebude! Po zelí se prdí!“
„Když chci zelí, tak chci zelí! A s kmínem!“ Neotesánek vstal a chytl vdovu pod krkem.
„No jak chceš, ty tchoři!“ vzlykla vdova a hnala se pro zelí. Neotesánek si tak postupně vydobyl mikrovlnku, kýbl rizota, telecí žaludky, býčí žlázy, míchačku s meruňkami, cisternu s mlékem a stihl očesat i třešňový sad. Po třech hodinách si čtyřhektarový chlapeček kecl na zem a lehce brkl, až to odválo vdovu i vdovce i s jejich vilou, poli, lesy, rybníky, sídly a Konopištěm. Neotesánek se podivil, kam všichni zmizeli, ale nakonec se jen usmál a hodil do sebe traktor i s vlečkou a cukrovou třtinou.

Nyní Neotesánek bydlí v měsíční krajině, kde již nejsou žádné Xté hory, Ypsilonté řeky a Zettá moře. Můžeme doufat, že tomu vykradači hnízd někdo stihne vypumpovat žaludek dřív, než jím bude sněden. A z toho, milé děti, plyne ponaučení, že ke zkáze světa nepřispějí asteroidy ani mimozemšťané, ale obezita. A proto se v zájmu lidstva vzdejte pro dnešní večer svého moučníku…

Plátno ze smutku

Něco z mé "poezie" (ty vole, já jsem dneska fakt vtipnej!) "Básnička" (chachá) vznikla kvůli jedné soutěži. Téma znělo "Dlouhá cesta". Můžete posoudit sami, přeji pěkné počteníčko: (jo a je to trošku depresivní, tak si u toho pusťte například Henriettu od The Fratellis - můj "novej" objev)

Zvláštní je plátno ze smutku
V něm jednou se zatočit - dost
A nikdo vás nevezme na milost
Zbývá jen tkát
Z černého zármutku

Pak koupit si křídla
A přišít je provázkem ze žalu
Za svitu měsíce pomalu
Jak vánek zlehka
Se rozlítit
Pro bublinu z mýdla

Jen nazout boty a odletět
Kamkoli od ní
Kde nocí je den
Kde padnout do kolen
A chvíli tak posedět

Jehlou mi nebývá kdejaký kov
Vyšívám myšlenkou
Povadlou domněnkou
Že míti rád nestačí
Když blízko nad hlavou
Hmatáte krov

Vždyť chci jen lásku bez příkras
Ta křídla andělská pekelně pálí
A kdo se na vteřinu o míli vzdálí
Nechť letí mu blázni napospas

Mlčeti zvuky
Mluviti ticho
Sledovat tmu v pohybu
A v každém jejím záhybu
Vidět tu tvář

Už nejde jen o princip
Vše je nastokrát pryč
A chtít odhodit míč?
V tom není řešení
Zas začne trápení

Koupit si sukno
Ale pořádně nachové
A na konci partie šachové
Začít s ním tančit
Pak zbytečně čekat
Až bude vám smutno

Je cesta dlouhá k zapomnění
Hloupé je psát ti
Že kde nic tu nic není
Že ten pocit už nikdo nepromění
I kdyby stokrát chtěl

Kdo vystačí si vzpomínkami
Na doby dávno za námi
Na lásku která bojovala
Která kdysi měla smysl
To já byl tvůj Nezamysl
Teď je jím někdo jiný

Již nevidím žádných východů
Už nechci kupovat zajíce v pytli
Stále jen sedět na vyviklané židli
Nepouštět se do jiných rozchodů

Zvláštní je plátno ze smutku
V něm jednou se zatočit - dost
A nikdo vás nevezme na milost
Zbývá jen tkát
Z černého zármutku

Dveře

Řekněme, že tohleto ehm něco mě jakoby dostalo na web našeho gymplu. Takže za účelem postupné blogalizace vám přeji: užijte si to :o)

Buch! Vše se událo tak rychle. Život pořádně práskla dveřmi. Spěchala. Měla schůzku s rodinou. Od dveří zavanulo. Rozechvělý vzduch se dal do pohybu. Vše začalo běžet. Dveře zůstaly otevřené. Foukalo od nich dál. A dál. A dál. Život se dala do běhu...

Čas se Smrtem seděli a čekali. Život si dělala co chtěla. I díky tomu chodila na schůzky stále pozdě. „Ale, co to?“ podivil se v duchu Smrt. „No jistě,“povzdechl si. „Ach, ty děti. Nevydrží beze mne doma chvilku samy.“

Běžící chlapec už volá: „Tati! Tati! Zhouba se mi posmívá! Říká že mám nejdivnější jméno, jaký vůbec existuje! Že ne, tati, že nemám?!“

„To víš, že ne, Žiravine! A teď upaluj domů a Zhouby si už nevšímej! Ahoj!“

„Ty dnešní děti,“ zasmál se Čas. Byl to šetřílek, ale ne lakomec. Byl dnešní, nebyl včerejší. Žil okamžikem. Jeho život postrádal jednoduchost. Život byla jeho sestra, úplně stejně tak jako Smrtova sestra. Když se tak nad tím zamyslel, nebylo se vlastně nad čím zamýšlet. Už to tak bylo. A basta!

„Promiňte! Uklízela jsem v pokoji. To byste nevěřili, co tam bylo prachu,“ vtrhla mezi bratry Život. „Tak kam půjdeme?“

„Zase pozdě,“ utrousil Čas.

„Kam jinam bychom mohli jít? Všude už je zavřeno. Klasika. Půjdeme se projít kolem jezera. Ať se nenudíme,“ odpověděl Smrt.

„Bezva,“ souhlasil Čas. Život to ale moc nepotěšilo. Sevřela rty a v nadurděném úšklebku ironicky odvětila: „To jsem vždycky chtěla.“

„Ach jo,“ povzdechl si Smrt a dál už nic neříkal.

Vyšli. Kolem jezera se vinula pěkná cesta. Dlažba. Skvělý vynález. Pohodlné.

„Jak jde život, Život?“ otázal se Smrt.

„Jak chci. Záleží na náladě. Poslední dobou mi přijde, že jsem nějak moc oblíbená.“

„To já právě naopak. Mám dojem, že se mě všichni bojí. Cítím práci. Jsem unavený.“

„Jak by ne,“ pravil Čas.

„Proč?“ zeptal se Smrt.

„Jen tak. Z principu.“

„Dobrá neříkej mi to. Já… já… Co vlastně já?“

„Ty nic,“ zavtipkovala Život.

„Tvůj suchý humor by potřeboval zalít. Je přesušený,“ odvětil Smrt.

„Ha, ha, ha, ha!“

„Další hádka?“ pronesl Čas.

„Čím dřív,tím líp,“ řekl Smrt.

„Jak to myslíš?!“ vyhrkla Život podrážděně.

„Metafora. Znamená Život,“ objasnil Smrt.

„Já tu ale vůbec nemusím být!“

„Tady zrovna ne, to máš pravdu.“

„No prosím. Tak já skočím do jezera!“ vyštěkla Život a skočila. Chvíli se snažila dělat utopenou, ale když zjistila, že to bratry nijak nepohnulo, odplula na druhou stranu jezera.

„Urazili jsme ji,“ pravil Čas.

„Vrátíš to zpět?“

„Tak jo…“

„Jak to myslíš?!“ vyhrkla Život podrážděně.

„Potřebuju se trochu odreagovat od všech těch jmen. Leze mi to na mozek,“ objasnil Smrt.

„Ty nějaký máš?“ zeptala se Život nevinně.

„Mě jen tak nenaštveš!“

„Tak proč křičíš?“

„Nekřičím!!“

„Pravda. Už řveš.“

„Neřvu!!!“

„Samozřejmě. Hysterický záchvat.“

„Nashle. Jdu domů. Nevypnul jsem žehličku,“ rozloučil se Smrt a odešel.

„Naštvala jsi ho,“usoudil Čas.

„Já vím. Když mě to tak baví. Nechceš to vrátit zpět?“

„No dobrá…“

„Jak to myslíš?!“ vyhrkla Život podrážděně.

„Zeptej se Časa. On to vymyslel,“ lhal Smrt.

Časem to ani kapinku neotřáslo.

„Co to znamená, dochvilňáčku?!“

„Veskrze nic,“ řekl znuděně Čas.

„Ale vždyť jsi říkal, že to znamená ,idiot‘,“ namítl Smrt.

„To o sobě mluvíš tak škaredě, Čase?“ pochopila Život Smrtovu hru „Jak naštvat Časa“. Čas ale vypadal, jako by si toho ani nevšiml.

„To není zábava, když mu to nevadí,“ zlobila se Život, „jdu domů.“

„Já taky,“ usoudil Smrt.

A šli. Každý jinam.

„Naštval jsem je. Ale co, začali si. Stejně to tak dopadne vždycky. Teď se půjdu kouknout na ryby, jestli mám jít večer chytat. A pak domů. Tam to bude zase stejné.No nic.

Smrt se vracel k domovu. Byl unavený. Velmi unavený. Skoro belhal. Před dveřmi do bytu se už plazil. Paní domácí, která šla zrovna kolem nic neříkala a sáhla na kliku. Dveře se otevřely a Smrt se vplazil dovnitř. Nohou dveře zabouchl a zemřel. Zanikl. Mělo to jen jeden jediný důvod. Život.

Ta si jen tak, prostě a jednoduše šlapala ke svému domu. Čím víc se k němu blížila, tím s i připadala zbytečnější. Otevřenými dveřmi vstoupila do domu. Zavřela je a zamkla. Buch!

A vše se zhroutilo. Jen Čas byl potěšen. Konečně se dělo něco méně jednotvárného. Konečně vyšel ze stereotypu. Kouknul se na své hodiny s 96 431 852,5 ručičkami. Je čas. Čas odejít. Čas dělat bratra jinde. Nastupuje nová éra. Láska se zmocňuje trůnu. Ona – Královna.

P.S. KONEC!

Z deníku pacifisty, který válčil

Myslím, že je čas pomalu přesouvat má původní dílka z celého toho internetu na domovskou stránku. Tohle je jedno z posledních. Nehraju si na znalce, spisovatele, hvězdu, ale baví mě to, tak proč se nepodělit? (BTW: zkuste klíč I = H)

Všude tekla krev a kapky deště pomalu skrápěly vojínovo ztuhlé tělo. Pod nánosy bahna a špíny bylo jen stěží poznat, zda to něco na zemi vůbec mohlo být člověkem. A pak znova prásk, prásk výstřely. Jen některé zmizely v černi noci nepovšimnuty. Za většinou z nich zněly ze všech stran výkřiky. Déšť nehrál do karet nikomu. Déšť nikdy není na ničí straně. Déšť jenom smývá krev a hnus a podlost válčení. Kdo je tady teď nepřítel? Ten početnější? Ten šílenější? Ten, který hájí své názory? Anebo ten, na jehož helmě svítí nápis „Já jsem nepřítel“? Nepřítelem zřejmě bude ten, kdo vám oddělí hlavu od těla.
Válka je nesmysl. Všichni to vědí, jak jinak. Všechny ty pokrytecké krysy schované za masami lidí, kteří neměli na vybranou. „Válka je zlo, skončeme jej!“ křiknul někdo do velitelského stanu. Odpověď přišla záhy a do zad. „Nikdo nebude rozkazovat Ijumfsovi, co má a nemá dělat. Ijumfs chce moc a taky ji dostane! Ijumfs je náš vůdce! Vojáku, pojď do stanu, zasloužíš si povýšení.“ Možná na co nejvyšším stromě.
Ne tedy ti, co padnou, ale ti, kteří jsou „chytří“, ti jsou ve válkách oceněni. Zbytek dostane kulku do hlavy a společný hrob. Pocta jako pocta? Mohyla pro příští generace? K čemu vlastně ocenění? Jak je vůbec možné dostat ocenění za to, že někdo někoho zabije? U většiny kultur za to člověk dostane provaz, jinde křeslo, případně doživotí. Vždyť válčení je jenom o vraždění, tak proč někomu leštit odznaky a medaile? Dámy a pánové, seznamte se …. s člověkem!
Dočkáme se někdy té doby, kdy spory nebude nikdo řešit kudlou do nohy a šrapnelem pod postel?
Ale ne, musím končit. Myslím, že tohle je můj poslední deníkový zápis. Nestojím o slávu ani nic jiného, proto stále neuvádím své jméno ani datum, kdy byl tento deník napsán. Velitel volá do boje. Nejdu tam rád. Nikdo z nás tam nejde rád. Ale musíme. Kdo by bojovat za ty, kteří si myslí, že jejich život má větší cenu než život kohokoli z nás? Budeme to vždy jen my. Vše, o čem jsem psal, to vše, všechno přesně tak, jak jsem napsal, úplně vše se stalo. O těchto věcech se nikdo nezmiňuje, ačkoliv se o nich všeobecně ví – a kdo o nich poví, zemře. Vlastně proto nepíšu své jméno. Tak či tak stejně zemřu. I když mám malou, malinkatou naději. Ta naděje je tu vždycky.
Už vážně musím pryč. Zbraň do ruky a zabíjet! Je to tedy možná můj poslední zápis, ale to jsem už taky psal, že? Motá se mi hlava a ze všech těch věcí se mi dělá zle a obrací se mi žaludek. Všude je cítit smrt a popel. Vdechujeme kouř. V dáli už jsou lehce slyšet motory letadel. Smrt poháněná benzínem. A pak my v jejích spárech. Prosím, ať je to alespoň rychlé…