Přechod pro chodce, zákaz odbočení vpravo, jednosměrka, .... pozor, los! To je prostě skvělá značka, kterou tady ve Švédsku budete míjet celkem často. A mají ji tu asi docela oprávněně, protože po cestě z Uppsaly, když zrovna zapadlo slunce (asi tak v jedenáct? možná později), normálně nám přes silnici přešla srnka a očividně jí to moc nevadilo, že se proti ní řítí malej VW Polo s pěti lidma stodvacítkou. Normálně si to překráčela, tak jsme jí dali přednost a celkem z toho byli dohukaní. Pak nás trochu sralo, že nám nezkřížil cestu aspoň jelen, když už ne ten los, no uznejte sami, srnka, to by se mohlo stát klidně i u nás, to je takový neexotický zvíře. Na mě ale příroda kašle, to se ví už dlouho.
To jsem jenom chtěl doplnit k výletu do Stockholmu (dneska jsem si všiml, že tu maj fakt i cedule pozor jelen a pozor srna. Podle počtu přejetých zajíců se ale nikdo neobtěžuje vyrobit značku pro ušáky! Tohle smrdí diskriminací!). No ke včerejšku (teda předvčerejšku už vlastně, to už jsou tři ráno hahá!) ještě asi tolik:
Pojali jsme to jakože sportovně, páč Peši šel hrát s borcama z univerzity fotbal, na což mě neužije, tak jsem s Luckou a Verčou vyjel do blízké Motaly a Vadsteny. Kešek tam mají plnou prdel, nachystali jsme si jich jenom pár a našli jenom čtyři. V Motale to bylo celkem vostrý, takový lázeňský městečko a opět se tam z krásnýho počasí urvaly mraky a chcalo. Pro jednu kešku jsme lezli na strom a pak jsme před deštěm běželi zpátky do auta.
Ve Vadsteně to bylo vtipnější, tam byla dokonce bouřka a blesky, no prostě jako psycho, asi pět minut jsme seděli v autě a pak to přešlo a jakoby nic. Další pohroma byla cestou k majáku, když na nás zaútočili komáři, ale fakt jako, to jste neviděli, to jako když jsou v těch kreslených pohádkách roje včel, jak vylítnou z úlu, víte, ne, co myslím, takový ty prostě velký černý kule na obloze, no tak prostě tohle byli přesně ti komáři a lítali do očí, do pusy, prostě egyptská rána jak vyšitá. Statečně jsme se ale ubránili (viz fotka, žejo) a na majáčku našli kešku. Prošli jsme se zámkem a ze střechy na nás spadl sníh. To asi jako není zrovna normální, že tu mají na konci května sníh. No vrchol byl, že na nádvoří dokonce stálo na zemi normálně šest sněhových koulí, to jsem čuměl jako puk. Nechali jsme to být a vyšli za další keškou. Tu jsme našli. Po zjištění, že cukrárna je v sobotu zavřená a že další keška leží kdesi za hřbitovem, sbalili jsme se do auta a vyjeli za posledním cílem: keška u lesa.
Zkusili jsme zaparkovat kdesi u baráku, vyběhla na nás švédská mařka, že tady nemožem parkovat. No tak jsme zaparkovali jinde a dvojnásob nás naštvalo, že kešku někdo vykradl, takže dvojitej voser. Nevadí nevadí, jelo se domů.
Večer (ehm, teeeeda asi v jedenáct? - asi i později) jsme se dostali na narozeninovou párty nějaké studentky Radky. Neznáme ji, ale donesli jsme tam chlast a banánovo-čokoládový jednohubky. Hodinku jsme tam stáli v kuchyni, nikoho neznali a Verča nám po talířkách nosila jídlo z obyváku. Když už to bylo vážně trapný, šli jsme bez Verči dom a jenom zírali, jak před naším bytem tančí Íránci. Jako docela prdel, když tam měli jenom asi jednu misku brambůrek, skleničku tyčinek a jeden popcorn, došlo jich tam ale asi tři sta, no vypadalo to, jakoby se půlka Íránu odstěhovala do Linköpingu. Chvíli jsme uvažovali, že tam vyrazíme taky anebo že si aspoň otevřem dveře a budeme očumovat, nic z toho dvakrát nevyšlo, tak jsme šli spat.
O včerejšku si povíme za pár minut.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat