Všechny cesty vedou do Říma 2/4

Druhý den jsme asi v osm hodin ráno (možná i dřív, možná později, nejsem si jistý) vstali prkenně z autobusu. Všichni jenom nadávali, jak je bolí záda, jak je táhne za krkem, profesorka Moučková se práskla, že celou noc oko nezamhouřila. V autobusech prý jednoduše nedokáže usnout. Asi jí to trošku závidím, protože já usnul... a probouzel se během noci v roztodivných polohách. Já na Nikovi. Nik na mně. Kevin na mně. Já na Kevinovi. Nik a Kevin na mně. Já na Nikovi a Kevin na mně. Pak opačně. Nik na Ondrovi, já na Nikovi...

Když jsme vystáli dlouho kolonu do hlavního města (všechny cesty vedou do Říma a na všech těch cestách asi jedou největší pitomci, protože to byla unikátní zácpička) vytáhli nás z autobusu a hnali na metro. Sranda byla už při kupování lístků.

"Four tickets, please."

"[fór jů(ro)]." Neslyšel jsem bohužel to její italský polknutý (ro), takže jsem se na prodavačku zasmál a polichoceně navazál kontakt: "For me? Oh, thank you." Dívala se na mě nechápavě a pak mi na prstech ukázala čtyřku. Pochopil jsem, dal jí prachy, sbalil lístky a vypadl.

Římský metro je jako pražský, akorát asi sedmsektrát delší. Zdálo se mi, že do cílové stanice jedem asi půl hodiny, bylo to nekonečný. Když jsme vylezli ven, všichni hned začali fotit úplně všechno, co na místě stálo. Římský ulice, římský hradby, římskou díru v hradbách, římskej bordel na chodníku, římský holuby, Římany a Římanky, římský plotky, římskou zahradu za plotkem, římskej kostel, římskej vstup do kostela, aniž by kdokoliv z nás, kromě průvodkyně věděl, co si to vlastně fotíme. První navštívenej kostel byl fakt velkej. Měl hrozně obrovský vrata a svěcenou vodu. Přemýšleli jsme, co by se stalo, kdybychom si v tom umyli obličej, nebo si to napustili do flašky anebo kdybychom tam nalili matonku. Jako další věc nás zarazily elektronické svíčky. Hodili jste euro a wolframové vlákno se kvůli vašim touhám rozpálilo, církevní kapsa zacinkala. Nedořešený byl fakt, že od stolu s těma svíčkama vedl drát do lehce dosažitelné zásuvky, takže jsme přemýšleli, jestli nesetřeme toho týpka, co před náma přispěl do svíčkárny, a nevypojíme přístroj z obvodů. Nechtěli jsme ale dělat ostudu. Už tak stačilo, když jsem omylem vrazil do nějaké modlitebny a něco nahlas vysvětloval Nikovi. Jeden chlápek, co byl uprostřed italskýho otčenáše, se na mě tak hnusně podíval, že jsem rychle utekl pryč. V kostelech má být klid.

Z téhle památky jsme vlezli na dvůr, kde stál Obeliks (ne, fakt nebudu psát konvenčně obelisk, když to stejně ukradli z Egypta. On je vlastně celej Řím obšlehnutej od ostatních, tak co má být) a odtud se přesunuli do křtitelnice. "Proč tady jsou všichni v černým, tyvole?" Protože tam zrovna byl pohřeb. Uprostřed křtitelnice stála vana jak kdyby v tom koupali buvoly a jinak nic. Vylezli jsme ven a došli k dalšímu kostelu. Tam nás přepadli první černoši s šátkama a plánkama Říma, pohlednicema a všelijakejma tretkama. Údajně ten jeden prodával strašně za levno turistický český průvodce, takže půlka zájezdu tam nechala balík. My jsme radši Ondrovi snědli hořický trubičky a zbaštili vlastní řízky. Když jsme naklusali do kostela, bylo tam nějakých tuším 28 schodů, po kterých Římani stoupali po kolenou vzhůru a odříkavali si modlitby. Mělo jim to ulevit od hříchů. Nejvíc tam hřešili hlavně ti, co nedrželi hubu, takže ten italskej policajt tam furt hlasitým "pšššššt" utišoval davy. Nuda.

Odtud jsme se došli po exkluzivně poexkrementované ulici ke kostelu sv. Konstantina? Nebo možná sv. Klementa. Určitě nějakej svatej, jehož jméno začínalo sympatickým káčkem. Kluci mě nutili, ať vyfotím tu hezkou mindu, co se tam uvnitř procházela, nedařilo se ale, pořád tam totiž chodila patrola a nadávala, že se nesmí fotit s bleskem. A o rozmazanou mindu nikdo nestál.

Konečně Koloseum! Už bylo na čase. Kostely v Římě jsou strašná nuda, pokud nejste blbej, dospělej anebo věřící. Ale takový Koloseum, to je fakt terno. Ihned jsem zbystřili a vytáhl GPSku. Naťukal jsem souřadnice a těšil se, až pokořím první římskou kešku. Předtím jsme ale naběhli do fronty na lístky. Vypadalo to nekonečně. Nik se s Ondrou nakonec odvážili pro radikální zákrok a nenápadně přeběhli do pásma, kudy chodili VIP. Já měl bobky a nechal se přemluvit až když se po pěti minutách vrátili s lístkama v ruce. U pokladen jsem se prodral dopředu, ukázal občanku, vyfasoval tiket a namířil ke vstupu. Tam jsem předběhl nějakou hnusnou Rakušanku, kterou jsem chtěl předběhnout už u pokladen, ale ta svině monarchistická si toho všimla a byla rychlejší.

Za vstupem jsme potkali schody nahoru, na kterých bylo napsáno, že se po nich nesmí chodit nahoru. Takže jsme našli výtah. Byl to prima výtah, protože byl jen pro tělesně postižené a nemocné lidi. Trochu jsem aspoň nahrál kulhání, abychom mezi těma důchodcema nepůsobili jako pěst na oko. Vylítli jsme z výtahu, nafotili milion fotek, obešli si to celý dokola a protože byl za dvacet minut sraz, chtěl jsem ještě stihnout kešku. Tu ale nastal problém, že nevíme, kudy se dostat ven. Na schodech v horním patře všude visela upozornění, že po schodech se nesmí chodit dolů, což nedávalo zrovna smysl, proto jsme radši porušili zákaz. V přízemí visela šipka, že východ je támhletudy. Tak jsme se támhletudy vypravili, jenže to bylo do schodů opět do horního patra. Sběhli jsme zase dolů, zeptali se mařky v kukani a ta nás poslala do leva. Takže zas po schodech. Oběhli jsme znovu první patro a vrátili se výtahem dolů. Až potom nás napadlo, že ta šipka sice ukazuje támhletudy, ale znamená to ještě popojít padesát metrů a teprv potom zahnout. Značení na hovno, to vám řeknu.

Kešku jsme stejně neobjevili, nacházela se totiž na Pallatinu (nevím, co to je), kam jsme měli jít později. Usedli jsme pod nějakou fosilní stavbu, krmili hejna holubů a odháněli černochy, co nám nutili svoje superzboží.

"We don't have any money."

"That's ok, 2 euro."

"Well, sorry, we have only one euro."

"OK, half price, one euro."

"But we don't have any money."

"One euro."

"We don't want it, ok?"

A po pěti minutách táhli po svých. Celá naše skupina potom naběhla na Pallatinum, Nik zažil trošku srandy u turniketu, když do mašiny cpal lístek do metra, místo toho správnýho lístku. Jakmile se ale všichni procpali, lozili jsme tam jakýmsi parkem po zříceninách. Není mi moc jasný, kdo si zaplatí víc jak pět euro, aby mohl sednout do trávy a číst si knížku, to je mrhání penězma. Hodně lidí tam takhle mrhalo. Mě čich vedl k pokladu, kterej jsem nenašel. Jakmile mě někam šipka na GPSce dotáhla, na tom místě ihned změnila směr na opačnou stranu, atd. Uvažoval jsem, že skočím se oběsim na mandarinkovníku nebo co to bylo, protože to bylo fakt na ranu. Po dvaceti minutách jsem to vzdal a následoval skupinu na Forum Romanum. Na warforum to teda nemá ani omylem. Všude naaranžovaný kusy zdiva a hovno hovno. Ono je to první tři hodiny pěkný, pak ten stereotyp ale brzy omrzí.

Na jednom z kopců stála socha Marca Aurelia na koni. Nik si na nás spravil sebevědomí, protože nás ponížil, jelikož jsme nevěděli, že je to Marcus Aurelius. Tou dobou tam ale probíhal asi nějakej policejní zátah anebo převáželi nějakou politickou osobnost, prostě tam stálo všude milion agentů a černejch aut. Nik na jednoho naznačil, jakože po něm střílí. Agent se nadmul, zafuněl a všichni jsme z tama radši zdrhali. U obrovskýho bílýho paláce jsme dostali rozchod. Chtěli jsme jít na pizzu - na tu pravou, italskou - takže jsme hledali nějakou dobrou restauraci. Já jsem určoval směr, brzo jsme se ale dostali do míst, kde to vypadalo jak půda parlamentu s dalšíma agentama. Naštěstí jsme se opět dostali na hlavní bulvár. Po první rozkoukávání jsme občíhli hezkou restauraci. Možná byla hezká až moc, konkrétně já, takovej učebnicovej příklad a prototypní turista první třídy, konkrétně já bych tam působil jak pizza margeritta bez mozzarely. Navíc jsme si všimli jejich super cen a proto jsme zvolili levnější variantu. Podnik to byl dobrej, bylo tam strašně moc lidí. Pizza stála polovičku, co v předchózí nóbl restauračce. Borci nás hned na ulici zpacifikovali a usadili, ani jsme nemrkli. Byli tam asi čtyři chlapi a teda trtali jak blázni, měli nehoráznej fofr, ale očividně je to bavilo. Zkusil jsem tam najít záchod. Byl to jak vstup do atomovýho bunkru, dole ve sklepě byly troje dveře bez klik a jakéhokoliv označení, jestli jde o pány, dámy nebo tělesně postižené. U umyvadla se na mě divně šklebily dvě ženy, jakoby mi chtěly prodat koks, kterýho si právě na přebalovacím pultu daly dvě lajny. Všude plíseň. Obezřetně jsem vlítl do jedné kabinky a snažil se odtud co nejdřív dostat.

Pizza nahoře byla hrubá. Hafo tenká, ananas tam dali čerstvej, takže chutnal úplně jinak a celkově se fakt povedla. Čekal jsem teda mnohem víc, ale přesto to byla bašta. Dojedli jsme, Nik zaplatil stoeurovkou, obsluha na něj dost zlostně čuměla, protože neměli na vrácení. Jejich původní vstřícnost najednou vystřídala zášť a myslím, že moc nechybělo, aby nás někde sbalili do pytle a pak z nás udělali přísadu do lasagní. Poté jsem si vydupal, že musím koupit pohledy, který pak následně někde odešlu. Ondra s Nikem zase zatoužili po zrmzlině. Já na ni moc chuť neměl, když jsem pak ale ochutnal, docela jsem zalitoval, že jsem šetřilskej blbeček. Kór ta jahodová měla fakt grády.

Opět jsme se s paní blonďato-růžovou paní průvodkyní sešli u toho mega bílýho paláce a vyšli vstříc dalším uměle naaranžovaným zříceninám a kostelům. Do posledního svatostánku jsme vlezli naprosto znudění. Všude opět chodili taliánští sekuriťáci a permanentně nás pššštěli. Na konci stavby byla taková malá prohlubeň, kde hořel strom se svíčkama - tentokrát kupodivu opravdovýma. Celé scenérii ubírala na efektu jedna zhaslá čajovka, Ondra se tedy dobrosrdečně ujal jejího znovuzapálení o jinou čajovou svíčku. Docílil jenom toho, že zhasil i tu druhou. Já se začal smát do ledvin, protože jinak by mě sekuriťačka na místě ukřižovala a svíjel se na schodech. Na Ondru začal nějakej Ital ukazovat, ať si vezme jinou svíčku vedle na pultíku a zapálí je obě. Ondra mu moc nerozuměl a tak jsme se radši zdekovali a vyrazili se skupinou na metro a odtud k autobusu.

Drama začalo vstupem do metra. Nevím, kdo vydával zmatené rozkazy, ale určitě za to může i to jejich italský dementní značení, kterýho jsme si dostatečně užili v Koloseu. Vrcholem například bylo, že na metro trasy A se dá dostat i chodbou vlevo, tak i vpravo, když jsme ale šli vlevo, skončili jsme na béčku, o kterým nikde nebyla řeč a odtud se pak dalo projít na áčko. Půlka grupy se odtrhla a nastupila ihned do přijíždějího vlaku, někdo bystrozraký ale pohotově upozornil, že ten vlak jede špatně a tak zase celá půlka vystoupila. Římský plně elektrizovaný podzemní Knóssos neustále překvapoval, zdárně jsme ale došli k cíli. Ztratilo se nás jenom šest, mezi nima Nik i Ondra. Číslo na ně nikdo neměl, mně se vybil mobil v noci, když se přehrál v autobuse a Nik si ke mně schoval peněženku. Vznikla proto v našich řadách záchranná skupinka. Po pár minutách se ale vrátila, protože v metru stejně není signál a sami dobře přehodnotili celou situaci, protože jim došlo, že jakmile jednou na vlastní pěst vkročí opět do labyrintu, nenajdou nikdy cestu zpět a sežere je Minotaur anebo ta odporná stvůra z Metra. Doufali jsme tedy, že se nějak dopraví ven a my je na cílové zastávce Anagnine nějak nabereme. Všichni ale byli vzhledem k šesti chybějícím docela klidní. Přišel čas na další záchrannou akci, dva lidi se od nás odtrhli a jali se statečně pročesávat parkoviště. Jen co odešli, ztracená šestice se objevila. První došel Skin a Klikař v zápětí za nima dvě mařky a jako poslední vysmátí Nik s Ondrou. Celkem si to užili, no a to je přece to nejhlavnější - při ztrátě neztratit hlavu.

Trvalo to asi půl hodiny do kempu. Zjistil jsem, že tam mají pokrytí wifi a že to vlastně není kemp ale minivesnice. Ubytovali nás ve smardlavých dvojchatkách, plusem ale byla hezká koupelna a lednička, k tomu ještě funkční zásuvky a klimatizace. Terasa, tři židle a stůl, to byl skoro nadstandard, stejně jako mýdlo na záchodech a obrázky namalovaný zřejmě ještě někdy v dobách starýho dobrýho Benita.

Ondra stále trval, že chce jít k moři, tak jsme se v devět večer sebrali, prošli si kemp dokola a pak podél kanálu a jachet vyšli za švestkovou vůní, údajnou polohou slané vody. Tři čtvrtě hodiny cesty a na obzoru se zjevila jenom fotbalová hřiště. Obrátili jsme to teda zpátky a sprintovali do kempu, aby nám náhodou o desíti nezavřeli hlavní bránu a my tam nezůstali na pospas italským pasákům. Stihli jsme to včas, vrátnýmu jsme se prokázali klíčkama od pokojů a v poklidu jsme už jen ledabyle vkráčeli do areálu.

Když jsem zmiňoval, že to nebyl kemp, ale malá vesnice, určitě jsem tím chtěl něco říct. Nikdo z nás neměl mobil, v deset hodin už začala být poněkud tma, ve vesnici naštěstí byla sem tam rozházena nějaká ta lampa, které byly naší jedinnou záchranou. Do pěti minut jsme se ve změti stanů, chatek, stromů a jachet dočista ztratili. Chvíli jsme šli jen tak nazdařbůh, dokud jsme nenarazili na první ukazatel. "Když jsme sem jeli, míjeli jsme bazén. Takže jdeme směr Piscina," zavelel jsem ve stylu Jacka [Šeprda]. K bazénu jsme došli, ale k nějakému úplně jinému, proto nám to absolutně nepomohlo a skončili jsme u "supermarketu" (prostě takovej větší barák). Odtud jsem opět zvolil směr ukazatele a vyšli jsme k baru. Po pár minutách jsem šťastně zvolal: "Tyvole! Už jsme tady!! To je ono, to je ten barák s wifinou!" a kluci se mi jenom vysmáli, protože jsem je dovedl zpět k supermarketu. Začínali jsme být zoufalí a přemýšleli jsme, co uděláme, jestli si prostě neusteleme někde pod stromem a ráno už to nějak zvládneme. V žádném případě nehrozilo, že bychom se jakkoliv šťastně mohli dostat zpět k vrátnýmu a zeptat se ho. Tu někoho napadla spásná myšlenka podívat se na klíče. M 123. To už byl posun, protože jsme aspoň věděli, že hledáme blok M. Nik potom vyrazil nějakým směrem a tvrdil, že se zorientoval. Podél plotu s ostnatými dráty jsme došli až na druhou stranu vesnice, plot jsme poté kopírovali i nadále a až potom jsme se konečně zorientovali i my dva. Jakmile nám zkřížili cestu i domorodci z česka, bylo jasno, že už zbývá jen najít naši chatku. A tak jsme po čtyřicetiminutovém bloudění došli o tři čtvrtě na jedenáct domů.

Ačkoliv jsme se předtím dušovali, jak už nás všechno bolí a půjdem se vyčurat a spat, šťastně jsme vytáhli židle a stůl na terasu, naházeli jídlo do ledničky, vytáhli sladkosti z domova a rozehráli jsme partičku prší. Z něj jsme brzo přešli na poker a bylo to vostrý. Skin se zeptal, jestli si s nima nechcem zahrát o centy. Já jsem nepřijel do Itálie sázet prachy do karet a tak jsem hru odmítnul a myslel v duchu, jak se zítra najím nějaké exkluzivní pizzy a dám si zmrzlinu velkou jako jedno z Dvojčat, budiž jim země lehká. On totiž Skin, Klikař a Kanaďan bydleli v chatce naproti. A Klikař tam samozřejmě... jak jinak, než dělal večerní kliky. Hned vedle těch tří bydlely ty jejich dívčiny, z nich i jedna Japonka, které jsme podle Ondry začali říkat Třináctka, hlavně proto, že fakt vypadalo, jako by jí bylo třináct. Brzo s náma navázala kontakt: "Kucí, co hrajeté?" - "Poker." - "Ahá, tak to neumíím, jáá umíím pršíí." - "No, my hrajeme poker." - "A nechceté jíít hráát k náám?" - "Ani ne." Z toho jsme usoudili, že jí je nejenom třináct, ale ještě k tomu je pěkně nadržená, čehož využíval Skin i Klikař, když po ní chtěli, aby jednomu z nich prostě lehla na záda. Kromě toho, že Třináctka byla nadržená jak stepní koza, byla asi taky úplně blbá, protože se lehání na záda pořád smála a říkala, že jak jsou klucíí asíí blbíí a furt se hihňala a sténala, jakoby jí už jenom myšlenka ležení na zádech přivodila orgasmus. My jsme si radši hleděli karet.

Do postele jsme to zakrojili někdy ve dvě. Já se dušoval, že jsem na prázdninách, takže na žádnou blbou wifinu nevlezu, protože bych pak ještě moh strávit noc do čtyř na icq a FB a za to mi to fakt nestálo. Ondra ale na neťasu wifinu zkusil a došel k závěru, že je zaheslovaná, takže to bylo stejně k ničemu. Dal jsem si nabít mobil, neťas i foťák a usínal nasraně, protože jsem věděl, že o půl šesté mě vzbudí budík, abychom o šesti mohli vyjet k Neapoli.

V noci se mi zdálo o tom, jak jsme všichni tři v chatce nehorázně trpěli plynatostí a jak jsme postupně v různých časových intervalech zamořovali záchod. Taky se mi zdálo, jak někdo z nás špinavýma botama zaprasil koupelnu, takže jsme neměli šanci vyjít z místnosti s čistýma nohama, leda, že bychom uměli běhat po zdech. Navíc se mi zdálo, jak si Ondra pořád pouštěl songy z Mafie a Nik mu za to chtěl ustřihnout koule.

Ne, počkejte. To se mi nezdálo. To se fakt stalo. No, hlavní je, že jsme první/druhý den přežili ve zdraví.