Poslední ráno v kempu. Poslední (a zároveň první) snídaně, poslední vyčištění zubů, poslední, poslední, poslední. Prostě konec. Rozloučili jsme se s pohodlnými matracemi a otráveně jsme nakráčeli zpět do autobusu. Začalo pršet. Do deseti minut se na nebi rozpoutala čertovská svatba. A prý, jestli chceme zajet k moři. Všichni chtěli. Nejvíc Ondra, který si vytáhl speciálně plavky, že si v něm i zaplave.
Postupem času se začalo nejenom víc zhoršovat počasí, brzy jsme taky s klukama zjistili, že náš minulý výlet za vůní slané vody se zřejmě ubíral špatnou cestou (ačkoliv plánek ukazoval jasně: následujte kanál, který ústí do moře, což jsme splnili). Tak či tak, v tom dešti stálo moře za houby, proto mi přišlo divný, že většina autobusu na otázku: "Chcete se jít projít?" řekla téměř sborově "Ano!", načež madam průvodkyně oznámila do mikrofonu: "Tak teda ne," a řidič se rozjel. Všichni začali mrčet a nadávat, řidič se nasral, něco na nás do mikrofonu štěkl a prostě se jelo. Nestěžuju si, komu by se chtělo chodit po mořském úbočí v exkluzivním lijáku? No dobře, očividně jsem zůstal sám, kdo nechtěl.
Brzy jsem opět usnul a probudil se opět v Římě. Furt pršelo, což zkazilo celej ten den jak jen mohlo. Vlítli jsme do metra a hned prvním vlakem odjel manžel profesrky Moučkové - Moučka. Moučka normálně vlezl do vagónu, zasmál se, mával nám a teprve pak mu to došlo. Setkali jsme se s ním asi za hodinu ve Vatikánu. Na Vatikánu dle mého není vůbec nic k vidění, prostě jenom velký stavby, velký sochy, všechno mramorový a divný. Prohlídli jsme si nějakou tu baziliku a pak si šli koupit do stánku jídlo. Já se musel podělit o jednu ze svých dvou baget, protože kluci si ty svoje zapomněli vzít. Doma jsme před odjezdem dostal nakázaný, abych se zbavil těch drobáků, takže jsem za kinder bueno černochovi u pultíku doslova vycentoval dvě eura a arabáčovi, co tam stál s ním jsem hezky poděkoval a řekl: "See you, guys." Byli hrozně rádi.
Zbytek volnýho času jsme se schovávali pod nějakou tou kolonádou. Na deštník se mi vysral holub. Následně jsme se nastražili vprostřed chodníku petku od koly a čekali, kdo do ní kopne. Většinou to byli lidi mladí, kteří místo pod nohy čuměli podezřívavě vzhůru, k Bohu (kterýmu mimochodem dlužím tři dárkový koše za tři výhry v hokeji na MS, slíbil jsem mu to totiž na twitteru).
Z Vatikánu jsme si štrádovali k Andělskému hradu. Dovnitř jsme jako jedinní nešli, místo toho jsme bezúspěšně hledali kešky. Když nás to přestalo bavit, zakempili jsme na prolízačkách kousek vedle v parku, sestřelovali jsme racka z hlavy jedné sochy a lezli na opak torza (rozuměj socha bez hlavy) v životní velikosti. Místo prohlídky muzea uvnitř hradu jsme si vymysleli vlastní adrenalinový program. Sice jsme všichni došli poněkud ehm... jak říct slušně špinaví? Aha, špinaví.
Pršelo pořád a pořád a nás už to fakt nebavilo, průvodkyně nás nahnala do Pantheonu. Ten je možná velkej a má kopuli větší než Andorrra, každopádně tam není nic k vidění, proto jsme využili rozchodu a prchli na blízké náměstí, že si koupím nějakej suvenýr, abych dovezl domů důkaz, že jsem fakt v tom Římě byl. Nic jsem ale nemohl vybrat, proto jsme si řekli, že půjdem na pizzu. Předtím jsme ale dostali chuť na zmrzku. Statečně jsme zmrzlinu doblízali, což v tom lijáku působilo poněkud komicky, ale budiž, do Říma nejezdíte každej čtvrtek, že ano. Teď už jen zbývalo vybrat vhodnou restauraci.
Jakmile jsme se jen přiblížili k veřejně vyvěšenýmu jídelnímu lístkum, už tam přiběhl personál a chtěl nás nacpat dovnitř. Když jsme viděli ty ceny, brali jsme roha. Do toho všude ti černoši, co vám cpou deštníky a šátky a samý kraviny. Místo "No, thank you," jsem uvažoval nad slunce jasnějším "No, fuck you," protože byli neodbytní jak lepra. Náhle jsme uviděli jednu malou hospůdku a pizzu za pět euro. Vypadalo to tam hezky, zevnitř ale zase vylítla čarodějnice a lákala nás do své perníkové chaloupky. Já chtěl jít pryč, protože mě zase nasralo, že mi někdo něco podstrkuje, ale Nik zavelel, ať jdem dovnitř. Objednali jsme se tři margheritty a baba nerozuměla ani slovo anglicky. Furt nám cpala pastu a koláče, my trvali na pizze. Když jsme si neobjednali nic k pití, vypadalo to, že jí z otevřené pusy vyleze Voldemortův Nagini. Houkla za bar na svoji hezkou dceru, že tři marghertitty. Dcera vzala pizzu a dala ji ohřát do mikrovlnky, aby se rozpustila mozzarela. Po deseti minutách nám baba jaga nedonesla na stůl pizzu, nýbrž třícentimetrovou buchtu, která se tvářila, že ta rozblemcaná mozzarela z ní dělá pizzu. Nedalo se ukrájet ani pokousat, páč to bylo gumový jak barumka. Nedalo se to ani jíst, protože to po čase i ztvrdlo. Bylo to velký jak malej talířek (naštěstí) a mastnota se z toho dala stáčet do kanystrů. Ondra to dojedl celý, já spořádal jenom půlku a pak jsem se na to vysral, protože to nemělo význam. Nik nechal jeden klínek. Došla jagizna, podívala se na mě a štěkla: "Manžer! Manžer!" abych to jako dojedl. Jsem jí řekl, že "No, it was really disgusting." Ona nerozuměla, tak ukázala na mozzarelu, která teď spíš vypadala jak ztvrdnutej vápenec a zahulákala: "Mozzarela!" Odpověděl jsem jí: "NO, I think, I'm gonna puke." Samozřejmě to nepobrala a nasraně mi talíř odnesla. Zaplatili jsme a mám dojem, že mě i uhranula nebo něco. Svině!
Pokračovali jsme do zmrzlinářství. Kluci potřebovali na záchod, tak vlítli do nějaké chodby, já na ně čekal. Nik se vrátil a objednal si jahodovou, pak došel z toalet Ondra a naložil si kiwi. Já si řekl, že by nebyl blbej nápad taky vykonat potřebu, tak jsem vlezl do uličky. Nápis toalety na dveřích vyloženě vyzýval k zatáhnutí za kliku, ale nápis o trochu víc dole hlásal "Private". Milé děti, ony to byly hajzly pro personál. No ale když už jste v tom, přece nebudete másla a dokončíte to. Vypadalo to tam fakt krásně, no. Všude bordel, v koši vyhozený použitý vložky a nějak jsem nezjistil, jak se splachuje a jak mám docílit toho, aby mi z kohoutku tekla voda. Tak jsem jim tam nechal dáreček a utekl.
Hned potom jsem konečně sehnal nějaký ty suvenýry, dárky a tak a opět se ukázalo, jakej jsem debil. Vlezl jsem do obchodu a hned u vchodu byl takovej plastovej koš. Pohotově jsem do něj obrátil obsah kapes a šel si na pohodu prohlídnout zboží. Po chvíli jsem se podíval ke dveřím a do koše si nějaký dvě Japonky odkládaly deštníky. Stane se, no.
Šťastně jsme se opět jako skupinka dali dohromady u kašny a všichni vykládali, jak měli skvělou pizzu. My jsme radši mlčeli a následovali vedoucí k fontáně Di Trevi. Ta je fakt hezká, o tom žádná, ale i přesto, že lilo jak z konve, bylo tam lidí jak much na zdechlé kočce. Odtud to pak bylo jen pár kroků ke Španělským schodům. Prostě schody, nic víc nehledejte. Pobavil tam jeden černoch, kterej měl na hlavě místo čepice naraženou igelitku z Intersparu a vypadalo to jak turban. Dorazilo mě, že z bundy vytáhl rolexky a působil ohromně věrohodně. Do sparu jsme ale taky zamříli. Nakoupili jsme brambůrky Snuffles (rozuměj Prickles, rozuměj Pringles), sušenky Rondo, produkt Nuttela2go a italský škopky v láhvích po 0,66 litrech. Pak jsme se vrátili na metro a sedli do busu.
Pustili nám Anděle a démony, já a Nik jsme si načali piva mým zbrusunovým otvírákem I <3>
Ráno pustili do éteru Vratné lahve, hezký to český film. Zrovna při scéně, kdy se Tkaloun a Tkalounová potápí s balonem ve vodě, chcípl nám potřetí autobus na křižovatce kdesi v pustině. Zachránil nás autobus Student Agency. Klikař, Skin a Kanaďan to komentovali jako: "Ježiši, on nám pomáhá nějakej Pražák, fuj!" což byl poloviční znak čuráctví, protože maj být rádi, že jsme to vůbec rozjeli. Když bus SA odjel, zjistil Kanaďan, že to byli vlastně Brňáci, tak málem začal aplaudovat, čímž svoje čuráctví stvrdil. Možná byl ale z těch tří jedinej normální, protože podle všeho chodil s jedním ze dvojčat, který na zájezdu byly taky. Takže má buď prachy anebo velký péro, jinak si to nedokážu vysvětlit.
Jen co jsme šťastně dorazili do Brna, chcíplo nám to počtvrtý. Opakovaný vtip přestává být vtipem, kupodivu se ale hodně lidí smálo. Po patnácti minutách jsme opět nastartovali, vylodili Brňáky a odjeli domů. Juchej!
Došel jsem ale k zajímavýmu závěru: Ať už jste v Římě nebo v Brně, všude prší stejně. Můžu si teď Itálii odškrtnout na mapě, v životě už tam nepojedu. Takže arrivederci, sráči.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat