Všechny cesty vedou do Říma 3/4

V pátek mi zvonil budík o půl paté. Já píchal do Nikovy matračky na palandě, abych ho vzbudil.

"Co jé?"

"Půl šesté, musíme vstávat."

"Nasrat."

Nasrali jsme kolektivně a vzbudili se za deset šest. Fofrově jsme nabalili do batohu to nejdůležitější, co nám zbylo k přežití a rozespalým kempem (i tempem) jsme se šouřali k autobusu. Dostali jsme balíček se snídaní - dva chleby, dvě máslíčka, dvě marmelády, jednu nuttelu, jedno fruko a kafe zdarma. Nik si to svoje kafe zdarma nechtěně vylil, já si to svoje alespoň vychutnal. Jídlo jsem si nechal na později a brzo jsem opět usnul. Střídaly se obvyklé polohy známé z první autobusové noci, až jsme nakonec dojeli k Neapoli. Jo, k tý Neapoli, co leží u Tyrhénského moře. Přesně tam.

Takže přesně tam někde leží Vesuv, na kterej jsme měli namířeno. Cesta to bylo dlouhá, klikatá a ostře řezaná, fakt mě fascinuje ten autobusák, že to zmákl vyjet až na to parkoviště. Škoda jenom byla, že to parkoviště nahoře zablokoval, protože se odehrála stejná situace jako v Rakousku a autobus prostě chcípnul. To celkem naštve, zablokovat parking na Vesuvu, no. My jsme to tam nechali stát, já nabalil bagety a pití a vyrazil na první kešku. Nacházela se kousek pod parkovištěm, doslova jsme ji objevili ve sračkách... protože si na to místo chodí kamioňáci ulevit. Ale našli jsme ji! Já tam odevzdal Lucčin geocoin a našel tam nějakej německej coin. Tak ho zas někam zavezu.

Se zpožděním jsme vystoupali na Vesuv, vyfotili se milionkrát, dostali nadaný od taloša, že prej nemáme lozit na jakejsi kameň. Aby se neposral, stejně tam lozili všeci. Každopádně když jsme obešli celou sopku skoro dokola, museli jsme zas jít dolů. A maličko jsme nestíhali. Cestou zpátky jsme vzali s Nikem dva velký šutry tátům na skalku a já po cestě rychle rozebíral Vesuv - čili jsme kradl kamínky, co jsem dovezl dom kámošům jako suvenýr. Jestli to tam takhle dělá každej, tak tyvole, za chvílu to nebude sopka ale termální lázně s nulovou nadmořskou výškou.

Zrovna v největším spěchu se Ondrovi urvaly sandále, takže to nějak provizorně vyřešil a my jsme to normálně seběhli dolů na čas! Přesní jak švýcarky. Prostě pecka. Takže nám nic nebránilo odjet do Pompejí, autobus už fungoval. Takže posílám gratulace. Takže cajk.

Z Vesuvu jsem byl uchvácenej, z Pompejí jenom o maličko míň. Je to fascinující, zbořený a opravuje se to. Všude tam jsou podzemní prameny vody, takže se tam napijete zadarmo, což jsem s Ondrou hojně využíval. Ondrovi se tam taky povedlo odrovnat takový to lano, jak tam visí prověšený mezi dvěma sloupkama, abyste tam jako nelozili. Prostě si na něj sednul. Nik se tak smál, že z euforie urval nějaký velký kvítko, vypadalo docela vzácně. A tak jsme se radši spakovali a šli.

Chtěli jsme zkusit tu slavnou neapolskou pizzu. Na přechodu nás odchytil nějakej Ital, že jako máme jít na pizzu s ním. Tak jsme šli. Normálně vlítl do silnice, zastavil tam kvůli nám dva autobusy a několik aut, prostě nám udělal koridor. Před restaurací seděli nějací tři jeho kumpáni a on na ně cosi kýval, no vypadalo to, jak mafie a my za chvíli skončíme pod kudlou někde a budou z nás akorát orgány v igeltových sáčcích. Nakonec to dopadlo dobře, dali nám pizzu, ale byla nic moc. Postupem času vylezlo z vylidněné restaurace ještě asi dvacet zaměstnanců, kteří očividně neměli co dělat, tak seděli na obrubníku, kouřili, psali smsky a čuměli na nás, jak jíme. Potom tam dojel chlápek s dvanáctiletým klukem a dovezli mega pytel mouky. Přemýšlel jsem, že když už tam dělají tuhle aro rozmraženou pizzu, jestli to není náhodou taková finta na zákazníky, že jako vždycky dovezou pytel a až odejdem, zas ho z tama odvezou. Že by to bylo prostě takový rodinný dědictví. Vrchol byl, když dvanáctiletej kluk šel s tím autem vycouvat, to mě dorazil. A do toho byl vtipnej Ondra, když prvně vlezl do skladu a pak do kuchyně, když hledal záchod. Byli jsme fakt rádi, že jsme pryč. A pizzu neměli dobrou ani trochu.

Ve jménu hledání poštovních známek, takhle jsme strávili další půlhodinku. Pošta byla zavřená, černoch ze stánku mě poslal rovně a doleva. Tam jsme našli benzínku, tak jsem to zkusil. Mařka vůbec nevěděla, tak jsme šli zase zpátky k jednomu stánku. Mařka nic neměla, ale věděla, že nejbližší prodejna je někde kilometr cesty v centru. Kluci řekli, že na mě serou a tak jsme šli všeci na zmrzku. Měli ju hustou jak sviňa! Zbytek volnýho času jsme seděli na lavce a dělali po čem hovno. No, doslova.

O šesti jsme vlítli na kafe a dostali na večeřu párky. Následně nás vyhodili v jakýmsi supermarketu, velký to bylo jak kráva, ale nikde se nedaly koupit známky na pohledy. Tak jsme aspoň jezdili po schodech nahoru a dolů a nakonec se vrátili k autobusu. Zakempili jsme na obrubníku. Najednou se tam zničehonic zjevil takovej asi čtyřicetiletej taloš a ptal se, z kama jsme jako dojeli. Nejdřív jsme se teda museli najít na společné anglické vlně a až pak jsem mu řekl, že Czech republic. Šrotovalo mu to v hlavě, to šlo vidět, ale asi to byl dement, když pak řekl: "Ooooh, I know, New York?" Tak jsme se dost nachlámali a opravili ho, že "Czechoslovakia, you know?" a jemu to konečně docvaklo. Fakt nesnáším lidi, co si nějak neuvědomujou, že už starý dobrý Československo sedmnáct let neexistuje. Kretén. Ještě se ptal, jak se nám jako líbí Itálie, tož mu říkám, že great, but you know, it's not Czech republic. No usmál se, asi mi hovno rozuměl a popřál šťastnou cestu dom. Taky jsme mu popřáli, ať dojede dobře dom a pak jsme nalezli do autobusu.

Tma se dala krájet na deka a prodávat v masně, když řidič zabloudil a my přijeli do kempu o hodinu později. Já mezitím spal a Skin si mě natáčel na kameru a Kanaďan do mě prej drbal nějakou tyčinkou nebo co. Doufám, že to nebyla metafora a že ta tyčinka byla fakt jenom tyčinka. Nevim, jakou v tom hrál úlohu Klikař, ale pokud zrovna nedělal shyby na tyčce od takové té vrchní poličky, beztak se toho taky účastnil. Ale tak hlavně, že se opice baví, člověka to rozhodit nemůže.

V noci jsme zase vlítli na karty, rozemleli Ondru v pokeru a radši už nepodnikali vycházky k moři. Nevím, v kolik jsme šli spát, ale rozhodně to bylo slastný snění. Na ty poslední dva dny jsme museli nabrat hodně sil.