Dnes je to přesně rok, co se Bůh začal nudit

Dneska je sice apríl, ale kromě toho na Edně jsem prakticky žádnej nikomu neproved a ani jsem nebyl napálen. Teda aspoň doufám. To, že jsem dneska neměl jízdy v autoškole mě prvně zarazilo, jestli to není vtípek, ale nakonec se fakt ukázalo, že je to čistá pravda a fakt si dneska nezařídím. Ze vzteku a deprese vám ale aspoň ukážu, s jakýma slohovkama člověk získává třetí místo v okresním kole češtinářské olympiády (gramatickou část jsem podělal, jinak bych byl samozřejmě první, žejo):

"Ale já ti to tvrdil hned. Já ti to říkal, jak to dopadne, ty sis ale prostě nenechal poradit. Nevím, proč mě to vlastně ještě překvapuje, je to tak pokaždé," vyčítal Ďábel Bohovi, který jenom rozladěně seděl na prstenci Jupiteru a podvědomě prorážel houpavými pohyby nohou vakuum. "Copak já za to můžu?" bránil se Bůh, ačkoliv jeho tón hlasu prozrazoval, že si je až moc dobře vědom toho, že za to může. "S radostí ti to dokážu," zachechtal se Ďábel a začal se svým pálivým výkladem.

"Nejprve sis vymodeloval vesmír. Říkal jsem ti, že tě to nebude bavit a po pár letech omrzí, když tam uděláš jenom pár neškodných planet a nějaký ten meteorit, aby se neřeklo. Přesně po roce jsi ke mně přišel zklmaný a poprosil mě, že je to taková nuda se na to dívat, když se tam nic neděje, a jestli bych s tím nemohl něco udělat. Poslal jsem ti teda pár černých děr, což ti na chvíli vystačilo. Poté jsi přišel s nápadem, že vytvoříš něco živoého a morálně čistého. Já teda prvně myslel, že to budou ovce, ale nakonec jsi mě překvapil a stvořil člověka a život. A pamatuju si to jako dnes, co jsem ti řkal: 'Bože, ty bláhovej blázne, morální čistota tě hned omrzí, chce to i nějaký podvratný živly.' Ale ty sis stál za svým jako mezek. Samozřejmě, že po roce jsem se kvůli tobě musel převlíct potupně za hada a lákat ty dva tvoje svěřence, aby si kousli do naprosto normálního jabka, který jsi jenom jako fintu pojmenoval jablkem poznání, abys pak měl důvod a záminku je vykopnout z ráje. A proč? Protože ses nudil. A tak to pokračoval každý pitomý rok až do dneška."

Bůh jenom mlčky poslouchal příval výčitek a krátký výčet jeho životních omylů. "A teď jsi za mnou zase po roce přišel, a já už se ani neptám, proč tu jsi, protože jenom vidím ty tvoje otrávený pohledy a znuděný ksicht, čili mi je úplně jasný, že zas chceš nějaký vzrušení," vztekal se Ďábel. Chvíli proti sobě ti dva mlčky seděli a pak Ďábel pateticky vstal a otevřel svůj šatník. Pomalu odhrnoval různé obleky a převleky, a jejich názvy si mumlal sám pro sebe. "Had, Kain, Napoleon, Caesar, Hitler, Ho Či Min, Bush, Stalin, Lenin." Namátkově vytahoval pečlivě vyžehlené masky a pokládal je na stůl. "To už tady všechno bylo," namítl opatrně Bůh. Ďábel vzdychl a zašmátral na dně šatníku. Pak chvíli stál a smutně koukal, než prohlásil: "Mám tady pro tebe už jenom poslední dva převleky, tak si jeden vyber." Bůh pozorně prozkoumal oba dva a nakonec řekl: "Tak já si vezmu toho Kaddáfího."

Když Bůh odešel, uvařil si Ďábel kafe, přečetl noviny a zapálil si doutník, který našel v kapse od Castrova kabátu. Usnul. Vzbudil se těsně před půlnocí uklidil převlek se štítkem "Konec světa" zpátky do skříně a šel spát.

Přeladil jsem

Ony všechny ty rockový koncerty začínají vždycky srandovně. Člověku se na ně vůbec nechce, po dvou pivech si řekne, že si dá ještě jedno a bude to dobrý, potom si jich dá ještě čtyři, kombinuje to s vodkou a najednou vám v žilách koluje divoká a horká krev. To pak člověk tančí, ladí, ladí až přeladí. Možná bych se měl hanbou zahrabat pod zem za ten včerejšek, ale ten blog jsem slíbil Radovi Drozdovi a Pavči Dvořákové, takže tímto má povinnost končí - doufám, že jste vděční za tento slavný moment na mém blogu. Musím zmínit, že zrovna oni dva byli včera v klubu nejlepších kalících parťáků. Rada dokonce vedl tajnou konspiraci a já vám teď povím jeden pravdivý příběh, který se opravdu stal a všichni byste se takovýmto věcem měli vyvarovat.

"Prosímtě, chodí teď Ona s někým?" zeptal jsem se já, protože mě to přirozeně zajímalo. "Nevím, ale zjistím to, dej mi číslo a já ti dám vědět," navrhl Radis. O půl hodiny později, co jsem s Ní mluvil a v opilosti (o několik chvil později) nabízel manželství a věrnost mi došla zpráva. Přečetl jsem si ji. Stálo v ní: "Tak poslušně hlásím, že slečna Ona mladší je volná ;)" Přečetla si ji i Ona. Následovala moje tupá výmluva: "Co to je? Kdo mi píše? To je asi nějakej omyl, ne?"

Takže přátelé, tak se to nedělá, slečna snad promine, já se omlouvám, takto nedotažené do konce to může mít jenom idiot jako já.

Možná proto jsem si dal další vodku a šel pogovat na parket, rozrážet čtrnáctiletý děti, kterým se to nelíbilo a tak jsem musel přestat. Jediná, která se ke mně nadšeně připojila byla Bětka Zezulová a já jí tímto vysekávám pukrle.

Tak doufám, že se zas někdy brzo na Pokrocích v podobné (nejlépe stejné) sestavě ožerem a uděláme ještě větší ostudu, než včera. Rád si to vezmu na starost.

Hurts v Lucerně - nejkrásnější pohřeb mého života

Předcházela tomu hodinová cesta do Brna, kafe, Interspar, dvouapůlhodinová jízda do Prahy, KFC, bloudění před Václavákem a asi hodinu a půl (minimálně) dlouhá fronta před Lucerna Music Barem, ve které stáli členové Charlie Straight a A-Tak, jak mě upozornil Fana, můj roadtripový parťák a hlavně pachatel všeho toho skvělého, co na nás ještě čekalo.

"To je teda pěkně malý," překvapivě jsme komentovali vnitřek Music Baru, ve kterém ještě ani nebylo moc lidí - pravděpodobně kvůli tomu, že ještě venku stáli ve frontě. Když jsem si představil, že koncert byl okamžitě vyprodaný, přemýšlel jsem, jak se můžeme uvnitř všichni naskládat, nedávalo mi to smysl. Logické mi nepřišlo ani celkové rozestavení pódia a vůbec všechno, co, jak se zdá, snad vrtá hlavou každému člověku, který Music Bar navštíví úplně poprvé. V průběhu večera jsem ale všechno pochopil.

Začali hrát Rara Avis. Představili se česky, zpívali anglicky, frontman v černých mrkváčích a ukradeném stylu se občas snažil glosovat slovensky. Jeho anglická deformace se projevila i v českém projevu, když s nepřirozeným přízvukem volal do publika "Ďhík[hee]". Nedovedu si to představit, anglicky zpíval chabě. Jejich předskokanská půlhodinka (namísto Clare Maguire, která asi měla doma lepší věci na práci, možná musela nutně přesadit rajčata, nevím, každopádně nepřijela) byla v expresivním jazyce "nudná jak sviňa", "táhlá jak sopel" a pokud milovníci Máchy dovolí, použiju i jeden oxymoron: už vím, jak vypadá "mrtvé milenky cit". Přestože se Rara Avis snažili, snažili se pramálo. O jejich hudbě bych nemohl říct, že je špatná anebo neposlouchatelná, ona vlastně docela ujde. Kámen úrazu nastává tehdy, když se skrze své podání snaží kluci vypadat jako pseudohvězdy rocku, indie a alternativní hudby, jelikož jejich hudba zní úplně přesně jako když dáte do kopírky koláž několika kapel, jejichž názvy zrovna nevymyslím, stisknete "Copy" a jako mávnutím kouzelného proutku vám vylezou Rara Avis i se svým nezajímavým provedením. Netvrdím, že na to nemají, jenom jsou málo rockoví, málo indie a svoji alternativnost teda rozhodně nedovedou (zatím?) prodat širšímu publiku. Úspěšně jsem se pronudil za 4/10.

V deset hodin se na pódiu objevili Hurts, ve složení Thea, Adama a tříčlenné kapely. Za zvuků úderného nástupu náhle začali sypat. I think we'll never change and our hearts will always separate. Hrdlo i jazyk mi vibrují, pomalu je s ostatními doprovázím a oči se mi blyští slzami. Když se rozhlížím kolem, nejsem v tom sám. A pak najednou přichází ta část, na kterou celou dobu čekám. Leave it unspoken, leave it unspoken, leave it unspoken, leave it unspoken now.Po zádech mi přejede mráz, nakrátko mi do očí zase vyhrknou drobný slzičky radosti a já se cítím nevyjádřitelně křehce. Obrovský aplaus. Jestli jsem si na začátku myslel, že Unspoken je úplně jasná závěrečná píseň, Hurts mi dokázali, že je to naprosto přesná úvodní drásačka nervových zakončení.

Poté přichází nejsilnější nával energie. The rain's going to follow you wherever you go, the clouds go black and the thunder rolls and I see lightning, I see lightning. Theo na pódiu rozpoutal totální bouři emocí, která mě zasáhla přímo do hrudi a neustále gradovala a zesilovala. Při každém zadunění, při každé takové gradaci, při všem, co člověku evokuje sílu dovedl Theo provést patřičné gesto, správný pohyb, konkrétní škubnutí těla, které jenom stříbrnou čaroupodtrhne, jak moc si to užívá a jak upřímně jde všechno ze srdce.

Don't let go. Never give up, it's such a wonderful life. [video] Cítil jsem, jak se celý Music Bar urval a zachvěl, protože každý, komu na rtech zůstala aspoň poslední dvě slova z refrénu, věřil tomu, že život je opravdu nádherný a neměli by se ničeho vzdávat. I kdyby si to měl každý myslet jenom nějaké ty čtyři minuty, důležité bylo, že všichni si snad nějak telepaticky přenášeli tu stejnou zprávu: Happiness. To byla také další písnička v pořadí a zároveň první, kterou jsem slyšel úplně poprvé.

Myslím, že se tento podivný nemusím bát bez ostýchání nazvat jako "Mňága a Žďorp úkazem". Možná si ještě pamatujete, jak jsem prý údajně na loňském Rock for People vypil až moc piv a vodky s džusem a pak jsem odzpíval valnou část celého koncertu Mňágy, aniž bych je kdy dřív poslouchal a jejich texty znal. Takhle mi to aspoň říkal Fluf, já sám nevím. Tehdy jsem byl opilej, Hurts to ve mně ale dovedli vyvolat i bez jediné kapky alkoholu, náhle se pro mě nestal žádný problém odzpívat téměř doslovně Blood, Tears & Gold, následující Evelyn a svatou trojici zakončující tématická Loveless nights, they seem so long. I know that I'll hold you someday. But till you come back where you belong, it's just another lonely Sunday. Epické. [video]

Měl bych se možná považovat za pravého fanouška, když mi byla neznámá i další píseň, kterou zpívali, a sice Mother Nature. O to víc jsem si ji užil. O to víc radosti mi protékalo žilami. O to víc jsem si přál, aby to nikdy neskončilo. Jenže muselo. Sladká Verona, žhnoucí Devotion, třetí neznámá Confide in me, mocná Illuminated a pak slavná Stay [video s kousky mého vlastního nefalšovaného zpěvu v tóninách "OMG" a "STFU"] na konec celé parády.

We say goodbye in the pouring rain and I break down as you walk away. Stay! Stay! 'Cause all my life I felt this way but I could never find the words to say: Stay! Stay!

Chápete to, ne? Hurts se loučí a přesně popisují, co se stane. I broke down as they walked away. Stay! Stay! Celých těch úžasných šedesát minut v lidech probouzeli pocity, o kterých věděli, že je mají, ale báli se je vyjádřit. Stay! Stay! A pak už jen poslední přídavek. Better than love. A pak odešli.

Kdo Hurts znal a zná a vnímá jejich hudbu a texty, ví, co dovedou s člověkem udělat. Kdo ale byl na jejich vystoupení, ten to navíc zaručeně i cítí, jak je jejich tvorba mocná, jak jí Theo, Adam i celá kapela vládnou svojí mocno rukou, jak ji dovedou prožít, jak si ji dovedou užít, jak ji dokážou předat a nakolik dovedou všechny během jednoho momentu vyždímat a zároveň naplnit srdce každého vlastními nepopsatelnými algoritmy ekvivalence štěstí.

Je zvláštní, jak někdo, kdo nazve své album Happiness, vystupuje na scéně v pohřebním oděvu, do davů rozhazuje bílé růže a jeho hudba je přitom vlastně smutná dokáže rozvířit kolem sebe tolik pozitivní energie a lásky. Po skončení koncertu si nepřipadáte zlomení z toho, co jste zažili, ale zlomení z toho, že už všechno skončilo a vy se nemůžete jen tak vrátit. Přitom ale víte, jak skvěle vám je, že jejich hebká a nenucená hudba vám pohladila duši a vracíte se domů v obalu klidu a radosti, cestami mimo realitu. Hurts byli v několika slovech: precizní, ždímaví, silní, drásaví, jemní, nezlomní a hlavně upřímní. K dokonalosti jim chybělo jenom jedno - druhý přídavek.

Na jejich koncertu nikdo neumřel. Naopak - znovu se narodil. Už je mi jasné, co je na Music Baru tak skvělého. To, že je "malý" znamenalo pro Hurts a všechny ostatní kolem jen jedno - čím komornější, tím úžasnější. Vsadím se, že Hurts na Sázavafestu nebudou takoví. Hurts nejsou Muse. Jsou lepší.

And it feels better then love.

Děkuji.

(videa na YouTube k písním Wonderful Life, Sunday a Stay postupně nahrávám a objeví se zde)

Kluci nepláčou

Za 2 (slovy dva) dny jedu do Prahy na Hurts a cítím, jak to všechno ve mně vře. Jak se to moje bídný tělo snaží dosáhnout nějakýho stavu kardiomeditace, aby to už prostě přišlo a já tady nemusel čekat. A tak zatímco si tu skoro v půlce března notuju All I Want for Christmas is New Year's Day, někde támhle v dálavě za sedmero dé jedničkami, sedmero stanicemi metra a sedmero bezdomovci už se pomaličku rozsvěcí celá Lucerna. Bude to krásný, určitě budu brečet.

Mám víc důvodů brečet, ale nebrečím, protože už jsem vyrostl a za měsíc mi bude osmnáct. Moje bohulibá činnost momentálně sestává z tweetování, ednování a učení se. Když mě ale osvítila myšlenka, že konečně napíšu tu svoji velkou knihu, která mě proslaví až po smrti, hodil jsem to všechno nějak krátce za hlavu a vnořil se do toho jako šílenec. Kulturní enlajtment a katarze teda přišliaž poté, co jsem v Huse viděl Mistra a Markétku (tyvole!), nicméně jsem věděl, že to bude velký. Náhoda tomu dala, že jsem se o tom bavil s Hurleym a ten mě odkázal na 1984, že tu knihu miluje a je to trochu podobný. Najdu si teda na wiki 1984 od Orwella a prakticky zjišťuju, že Orwell, dacan, napsal něco asi na 90% podobnýho, jako mám na mysli já, akorát před šedesáti lety. Tak budu muset umřít o něco později, abych to vůbec stihl napsat.

Brečet bych taky asi mohl kvůli tomu, že se teď po škole roznáší, že umřela jedna osmačka, která si napsala na facebook, že se chce zabít a pak si ho smazala a od té doby ji nikdo neviděl. Předtím ještě prej svýmu "idolovi" předala v krabičce žiletku, se kterou se řezala a nějak ho prej jakoby vydírala, aby s ní chodil. Chudák kluk. Tak jestli je mrtvá, je mi to líto a mrzí mě to, přestože jsem tě vždycky považoval za trochu ... ehm, no... ale o mrtvých jen v dobrém.

Trochu mě i děsí autoškola, konkrétně ty tři učebnice, který přede mnou leží a já si dávám sázku sám se sebou, že jestli někdy složím technickou zkoušku a povede se mi popsat jak vypadá motor, koupím si pět piv, ukradnu auto a napálím to do zdi. Ačkoliv pochybuju, že mě dokáže někdo naučit to auto řídit, to se spíš dřív podívám na všechny série Doctora Who.

Já ale brečet nebudu, protože jsem silná osobnost plná chuti do života. Dneska jsem byl například v posilce a kromě toho, že jsem zjistil, že jsem neuvěřitelný másílko, strávil jsem třicet minut na spinneru a při tom jsem řešil s Adamem, jak bude vypadat naše jednodenní návštěva PCF a jak já na tom RFP vlastně budu vypadat, když si tam všichni vezou svoje holky a já budu spát ve stanu s Kuldou. Pak jsem si dal jedno pivo a šel spokojeně dom, vyvalil se na gauč a usnul a přitom jsem si představoval, jak mi přijde na účet první výplata z edny. Můžeme si to teda shrnout takhle: jsem stejně skvělej jako Orwell, když mě napadají stejný nápady, uběhnu třicet minut na spinneru, už ani nevím, jak chutná jiný pivo než staropramen granát a hlavně budu brzo strašně bohatej, akorát mi to nebude k ničemu, páč až udělám tu technickou, vysekám se v autě.

Nadějné vyhlídky, napsal by Dickens. Já bych to beztak napsal taky, a ještě bych pak byl za blbečka, že píšu knížku, kterou už napsal někdo, kdo si podával kliku od dveří s dinosaurama.

All I Want for Christmas is to Lay in Hay.

Letní festivalové postěžováníčko s krátkými vlasy

Myslím, že jsem asi vážně pitomec, protože opravdu nemám nejmenší představu a odhad o tom, jak moc mi vlasy zkrátí holiččin strojku s nástavcem "šestkou" nebo "devítkou". Chápu, že jedno asi víc a jedno asi míň. To je tak celý. Dneska jsem nebyl tak blbej a zeptal se své drahé paní holičky, kolik je ta "šestka" asi zhruba centimetrů a ona řekla, že půl centimetru. Tak si říkám, že to je asi hodně málo, ať to vezme "devítkou". Tak to vzala "devítkou", za pět minut byla hotová, moje skvostná hříva sletěla v mžiku na zem a já teď vypadám, jako bych chtěl narukovat do cizinecké legie. Na druhou ruku (jak říkají s oblibou v anglicky mluvících zemích) - mně se to líbí. A když nic, ono to zase někdy doroste.

Rock for People, přátelé, ten mi ale cuchá nervy. Dneska jsme to zrovna řešili s Flufákem. Prague City Festival má Blink-182 (I don't care), 30STM (I DO care) a Flogging Molly s Hadouken! (Yeah!). Open Air Festival má prý Interpol a Good Charlotte. Na Sázavafestu jsou Hurts. RFP má letos velkou nálož - Sum 41, Kele, The Wombats, The Streets. Zatímco všechny fesťáky okolo ohlašují velký čísla jako by to byla úplný samozřejmost, Rock for People dělá jako každoročně drahoty až do poslední chvíle, kdy už to asi všechny přestane bavit a pojedou do letního kina k Mácháči, kde se bude promítat Inception a Odcházení. Flufák to naprosto trefně popsal a já vám vřele doporučuju, abyste si to taky přečetli! Je hezký, že možná v červnu uznám, že RFP to letos zase neuvěřitelně dokázalo a přivezlo milion skvělých kapel, zatímco Open Air Festival si svoje ohlášení odbyde v březnu a pak už nic nebude, přesto mám nechutně silnej pocit, že aktuálně jediný, co na Facebooku RFP dovedou, je ohlašovat týden předem, že v pondělí ohlásí velký kapely, nakonec to udělají už večer, aby to vypadalo, jako že jsou strašně "fan-friendly". Pak, když už tu jednu kapelu ohlásí, týden se tam postují příspěvky o tom, jaký jsou jejich nejlepší vály a kde už všude hráli a kolik mají cen. Mnoho povyku pro nic. Pak se tam ještě stane taková drobná "věcička", že ostatním lidem, kteří si stěžují, jak může nějaký PCF ohlásit hvězdy jako kráva, ale v dodatku smířlivě dodá, že jim stále věří (psal jsem to já, myslíte si to správně), začnou chlapci z RFP mazat příspěvky a označí to cílenou reklamou. No holt tady někdo akorát neumí snášet kritiku, jak to tak vypadá.

Čili se RFP buď ještě předvede a nebude žít celý měsíc z toho, že přijedou Sum 41, jakoby se tím stal zázrak, protože Sum 41 tady loni vůbec nehráli dvakrát a vůbec jako v životě nebyli v Česku. Štvou mě, fakt mě štvou. Ale pořád ještě někde v hloubi duše doufám, že dovezou My Chemical Romance, Coldplay, Kings of Leon (ačkoliv 30STM a hlavně GCh jsou asi tak osmkrát větší terno) a podobný vály, po kterých bych pak mohl říct - dobře, Rock for People to opět dokázal a nezklamal. Uvidíme...

Paramount Styles do každé domácnosti

Myslím, že v životě máme každý někoho, komu bychom měli za něco poděkovat. Já bych kupříkladu měl právě teď děkovat Kubovi za to, že mi ukázal cestu k Paramount Styles a jejich úžasné hudbě. Věřím, že každý by měl mít doma jejich první desku Failure American Style (http://bit.ly/dN5Bwd) a poslechnout si ji několikrát po sobě, aby se do ní mohl zamilovat, protože mi je jasný, že u většiny z vás to asi nebude na první pohled i poslech. U mě bylo. Pak se hezky zaposlouchejte do písně jménem One Last Surprise a představte si, že ležíte na smrtelné posteli, nad váma stojí lidi, který milujete, usmívají se na vás i pláčou a vy jenom čekáte na posledních pár vteřin vašeho života, až si pro vás přijde a s úsměvem na rtech šeptáte, ale uvnitř to přímo řvete: "No tak, máš posledních pár vteřin, překvap mě! Naposledy!" A člověk, kterýho milujete nejvíc vás drží za ruku. A něco se stane! Poslední překvapení. Hned po něm umřete. Jednou bych chtěl takhle umřít.

No a potom jsou tu jiný věci, kterým já říkám dary z nebes, a to jsou třeba druhý alba úžasnejch kapel, jako jsou Paramount Styles. Dnes jsem si ho stáhnul a poslechl a důrazně bych vám ho chtěl doporučit (http://bit.ly/fndlZS), protože to je zase album, který by mi mělo hrát při porodu, kdybych měl ještě druhou šanci a bylo to možný. Steal Your Life.

Víc nevím, víc vám ani nepovím, přestože na srdci toho mám určitě víc. Jsou to ale moje pocity, který ve mně vyvolávaj a nejenom, že asi nejdou popsat, já je navíc ani popsat nechci. Všichni si je ale zkuste, třeba je zažijete. Stačí mi jenom vědět, že existuje kapela jménem Paramount Styles, vydala dvě alba a já obě miluju.

Děkuju, Kubo.

Česká andělská hudební scéna

Sice jsem v televizi chytil předávání Andělů až někdy u konce, ale docela jsem se pobavil. Předně bych rád vyzdvihl moderátorskou dvojici Tomáš Klus a Eva Farna, kteří to hezky hudebně zmákli. Jsem rád, že kapelou dvacetiletí se nestali Kabáti, protože kdyby vyhráli Kabáti, přežil bych to, ale strašně bych nadával. Ačkoliv se není čemu divit, jestli prototyp českého posluchače hudby vypadá jako kdokoliv z Kabátů a svoji hudební pohodu si představuje někde, kde se chlapi poperou a kdyby tam stála stovka žen, vyzvou ji k tanci, i když netančí, je mi líto, kam se česká hudební scéna šine. No ale je tady asi masa lidí, která si koupila jejich nový album Banditi di Praga, a ti o tom vědí víc než já, já ostatně uznám, že několik písní od Kabátů se mi líbí a většina se mi líbí, když jsem ožralej a strhne mě dav, ale v životě se mi ještě nestalo, že bych přišel domů a pustil si Colorado, nechal narůst umaštěný vlasy a vyžral na ex flašku whisky. Takhle nějak to na mě působí, ale no prosím, proti gustu.... Ti moji Chinaski a Kryštofové už taky nejsou nijak slavní. Jo a skupina dvacetiletí je Lucie, což chápu a jsem docela rád, protože si to zaslouží.

Do Síně slávy skočil Petr Muk, na tom není ani co komentovat, protože to čekali všichni. Já to čekal taky, protože hlavně proto, že Muk umřel. Spíš by mě zajímalo, kdo by to dostal místo něho. A jakej to má vlastně význam dávát ceny posmrtně? Hezké uznání, určitě, ale to tu zlatou sošku radši lidem dejte, když ještě žijí, je z toho pak větší radost.

Zpěvačkou roku se podle práva nestala Lucka Vondráčková, které jsem vždycky fandil ani ne tak za to, jak zpívá, ale hlavně za to, jak je strašně cílevědomá a sebevědomá. Její hudba je čím dál divnější a smůla se jí taky lepí na paty, nicméně si jí hrozně vážím. Taková Hana Hegerová je podle mě neuvěřitelná frajerka. Bude jí 80 a pořád vydává a když jsem byl před třemi lety na jejím koncertě, strašně mě uchvátila. Vyhrála ale Lucka Bílá, o které nikdy nevím, co si mám myslet. Asi zpívá hodně dobře, její vystupování je taky zábavný, ale když slyším její písničky, prostě se mi nelíbí. Akademie to asi ví líp než já.

Když se teď dívám na nominace k Videoklipu roku a Zpěvákovi roku, docela mě mrzí, že nevím, kdo vyhrál. Sošku za skladbu roku si tuším odnesla Debii - Touch the Sun, což chápu, je to dobrá skladba a navíc v reklamě, že. Kdyby to vyhráli Nightwork za Tepláky, asi se poseru a Xindl X za Lásku v housce, strávím na tom záchodě půl dne. A ještě mi vlastně uniklo (když už můžeme plivat na Nightwork), kdo vyhrál Skupinu roku . Tak asi beztak ti Kabáti.

Co třeba zase ale vím je, že Album roku vydali Nightwork. To je zase další fakt, který mi moje hlava nepobírá, protože jako co? Tepláky? To ne, tyvole, vždyť oni snad ani neumí zpívat, ne? To ale neumí snad ani Kabáti a vyprodávaj haly, to je pravda. Vlastně v tý hudební branži už to není o tom, kdo umí zpívat, ale kdo má barevnější tepláky.

Mezi Objevy roku se zkusil prosadit Martin Chodúr, o kterým tak nějak jako vím, že asi byl v nějaké superstar (mimochodem další řada na Nově, myslíte to vážně, jo?) a asi i nějakou vyhrál, to už nevim, každopádně co tam zpíval, to bylo hezký. Ale za chvíli o něm už neuslyšíme ani na Andělech. O Republic of Two snad jo, tahle písnička se mi od nich líbí. No a taky to vyhráli, že ano.

To bychom tak nějak měli to, co jsem viděl a můžu reprodukovat dál, pobavil mě však Peter Nagy a proto vlastně píšu. Už si přesně nevybavuju tu situaci, ale Farna a Nagy se bavili o pirátech a ptala se ho, jestli si někdy nějaké album stáhnul a on řekl, že ne, že si je kupuje v obchodě. No předně Nagy vypadá, že by si to možná stáhnul, ale neví jak. A takový kecy jako, no tyvole. Kdybych si nemohl nic stahovat, pořídím si tak za svůj život kolik? 30 alb? A to bych ještě musel jít vyloženě do tvrdýho a vědět, co chci slyšet. Nějaký "hmm, teď si třeba stáhnu tohle a uvidíme" by asi nefungovalo. Vážně mě mrzí, milí hudebníci, že cena vaší desky se pohybuje mezi 300 a 600 korunami. Kdyby to všechno stálo stovku, dá se už o něčem bavit. Ostatně že by to byl nějaký světu prospěšný výrobek a materiální hodnota, o tom lze polemizovat. Když to neuslyším, nic se neděje, když nebudu ale mít chleba, můžu chcípnout hlady. Můžou být rádi, že si je lidi stahujou, že se dostanou do podvědomí, že lidi přijdou na koncert. Rozumím tomu, že pro mladý kapely je těžký se uplatnit a vydělávat, ale ty kapely do toho jdou s tím, že to bude těžký a jestli jejich hudba stojí za hovno, nikdo si ji nekoupí, jasný jak facka. Budou se ale místo toho odsuzovat piráti, to se mi líbí. A nejvíc se mi líbí, že si vždycky stěžujou hvězdy, který vydávají přes dvacet, třicet let, mají peněz plnou prdel a rejpou do lidí, že si jejich CD nekoupí, ale radši stáhnou. Jednoduše mi vadí celá ta bublina kolem hudebního pirátství. Já mám originálních alb několik, třeba dvoje Chinaski a jedny Kryštofy, když za to stáli ještě všichni. Uvažoval jsem o tom, že si koupí i ty jejich novinky, ale nakonec mě těší, že jsem to neudělal. Teď už bych koupi alba řešil spíš jako projev uznání interpretovi, že pro mě byl v něčem tak moc zajímavý, že jsem se rozhodl ho podpořit. Když pro mě ale nikdo tak zajímavý není, holt se ztratí v lese torrentů, takhle to funguje.

Abyste třeba měli představu, čeho si vážím, tak si vážím Cimrmanů (ale to se nebavíme o hudbě), jejichž DVD i CD mám originály (a který nemám, tak si je postupně dokupuju a nahrazuju je). Vážím si Hurvínka, to mám jen originální kazety a CDčka, stejně jako to jedno DVDčko. Vážím si celkem i těch Kryštofů, jejichž bestofko jsem si pořídil. I Hanu Hegerovou bych si koupil a vlastně o tom i celkem uvažuju, protože si myslím, že si to zaslouží. Ale určitě si nekoupím Petera Nagyho, protože je rok 2011 a on má pořád na hlavě zplihlou trvalou. Co si on vůbec tak může kupovat? Reedice Queenů, Beatles a Abby? To už se snad ani nehodí kupovat, ne? To by mi musely všechny ruce upadnout.

Co z toho tedy vyplývá? Česká MEDIÁLNÍ (to je důležité slovo) hudební scéna je otřesná, o té undergroundové se moc neví, a kdo ví, tak drží hubu a spokojeně poslouchá a nic jinýho neřeší. Druhé poselství zní - už se těším na nový album The Wombats. Konkrétně na to, až si ho stáhnu a poslechnu. Schválně, jestli bude hrát jinak než to, co si koupí Nagy.