Večerní seance se smrtí a Frankem Sinatrou

Oheň na ohništi praskal do tichého večera svým kouzelným zvukem a teplé záblesky světla svou září vítaly tři přicházející postavy, které za sebou zanechávaly tři dlouhé stíny. Čím víc se blížili k ohni, tím víc šlo slyšet jejich rozhovor.

"Nikdy jsem si neuvědomila, jak je noc půvabná," pronesla ženským hlasem ještě temná postava úplně vpravo.

"Půvabná? Je kosa jak sviňa!" svěřil se nahlas hrubým hlasem muž úplně vlevo.

"Však se brzy ohřeješ," uklidňovala jej žena. Prostřední postava mlčela.

"Už aby to bylo, sakra!" zaklel muž a rozběhl se k ohni, žena se za ním hned přidala a utíkala také. Prostřední postava šla stále svým tempem pomaličku k nim.

"Kolikrát v životě ses takhle cítil?" zeptala se žena. To už seděli na lavičce kolem ohně a hřáli si ruce. Muž cosi držel v rukách a pořád si s tím hrál.

"Jako jak?"

"No takhle. Večer, oheň, jsme sami, všechno je tak nějak jasné a čisté, nic se neskrývá..."

"V téhle tmě? To se toho skrývá."

"No ale víš, jak to myslím. Nevidíš všechny ty detaily, před očima máš jen to, na co svítí světlo tady toho ohně, jenom to, na čem ti záleží." Při těch slovech se otočila hlavou na muže.

"No jo, ale z té tmy vždycky něco může vyskočit a vzít ti to," mrmlal nepřítomně muž a pořád vrtal do té věci, co držel v rukách.

Tmavá postava se zatím pomalu přiblížila k ohni a přehodila si přes rameno kosu. Stála muži hned za zády.

"Nějak se ochladilo, nezdá se ti?" zpozorněl najednou muž.

"Ne, neřekla bych. Tak si sedni blíž k ohni." Muž se zadíval do klidných plamenů a pak si přisedl k ženě. Stále však věnoval větší pozornost věcičce, která mu ležela na klíně. Postava s kosou jen s mrtvolným výrazem obešla ohniště a sedla si naproti nim. Najednou začal hrát saxofon. Muž položil malé rádio na baterky na zem a chvíli jen strnule poslouchal s kamennou tváří.

"Trápí tě něco?" zeptala se žena.

"Ne."

"Tak co se stalo?"

"Nic."

"Nekecej."

"Nic, jenom... jenom když slyším Sinatru... strašně to na mě působí. Je to jako když tě poleje teplá voda v zimě, jako když si horký čaj a cítíš, jak tě hřeje. Můžeš se cítít nejhůř na světě a najednou slyšíš ten jeho hlas do krátkých úderů do piána, jak to všechno podkresluje. Nejdřív to piano a pak on. Cítíš tu pohodu a všechno spadne, podkresluje ti život a ty se můžeš usmát a myslet ten úsměv vážně v ten stejný zlomek sekundy."

"Páni... To, to jsem o tobě nevěděla," mluvila udiveně žena a chytla muže za ruku. Usmála se.

Muž se usmál v ten stejný zlomek sekundy. Myslel to vážně.

Postava s kosou za zavrtěla na lavičce, odněkud pak vytáhla špekáček, napíchla ho na kosu a začala si ho nad ohněm opékat.

"Víte, já to nemám zrovna nejlehčí," řekla postava najednou. Pár naproti ní leknutím poskočil a zíral na na Smrtku, jak si na kose opéká buřt.

"Vy-vy, v-vy jste s-s-smrt-ka?" koktala žena.

"Přirozeně," odpověděla jí na otázku.

"A m-my, my... umřeme?"

Smrtka se zamyslela otočila kosu, aby opálila buřt i z druhé strany a pak jenom pozvdechla a do ticha pronesla: "Tohle je Sinatra, že?"

"No... to je," přitakal muž a stiskl ženě ruku.

Smrtka se usmála v ten stejný zlomek sekundy. Myslela to vážně.

"Víte, já vždycky když slyším Sinatru, tak už nemám chuť nikomu brát život. To si prostě jenom sednu a poslouchám a cítím se po dlouhé době taková... živá. To všechno ten Sinatra. To ten jazz. To je prostě nádhera. Nechcete taky špekáčky?"

Žena se usmála. Usmál se i muž. Usmála se taky Smrtka.

Všichni tři se usmáli ve stejný zlomek sekundy. Mysleli to vážně.

A Sinatra z malého rádia nepřestával zpívat.