Karamazovi [100%]

Před patnácti minutama skončil film v letňáku. Já jsem strašně ospalej. Únava mě přepadla na půl cesty do postele. Zapnutej počítač ale signalizuje, že bych se měl aspoň zmínit. Aspoň jednou větou, když tu teď zas týden nebudu. Karamazovi mi vyvrtali do mozku důlek a hrajou si tam kuličky. Raz, dva, tři, duhová! Teď už nemají s čím hrát. Odešli. Já jsem ty kuličky zase vyhrabal a hraju sám se sebou. Znova. Podle jejich pravidel. Nádherný film. A ty cvrnky! Obzvlášť Ivan Trojan. Vyhrál tu duhovou. Zaslouženě.

V údolí babiččině není Andělů ni démonů

Do Pardubic jezdím rád. V Pardubicích mám rodinu. Rád tam zůstávám na víkendy. Víkendy obvykle dopadnou nějakým společným výletem. A jelikož je tato předloha už vcelku zaběhnutá, nikdy není problém si ji zopakovat po stotísíceosmé.

V sobotu jsme proto vyrazili do Babiččina údolí. Jako malý klouček (malá Adélka s přeoperovaným pohlavím) jsem na zámku a v podzámčí Ratibořickém již byl. To bylo ještě tenkrát, když Viktorka vřískala u splavu. Doufal jsem, že návštěva proběhne klidně. Omyl, milí zlatí. Cumulonimby důchodců, zájezdů ze Zlína a německých existencí zamířilo na nějakou tamní akci, kdy je procházka až ke Starému bělidlu doprovázena historickými postavami. Navzdory očekáváním to však bylo opravdu vtipné a milé. Až na ty davy lidí. Vy, kteří čtete můj blog už delší dobu, jistě víte, že jsem zapálený geocacher. A když se jedna keška nachází pod altánkem v zámeckém parku, to by bylo, aby nebylo. Původní plán však nepočítal s paní kněžnou a třemi komtesami, které i se svými krinolýnami okupují přístrešek. Bezva! Smutně pokračujeme k mlýnu a spravíme si chuť jednou multinou (moje první). U splavu probíhá Neckyáda, na což se skvěle kouká, zvlášť když z těch pofidérních lodiček někdo slítne. Kvanta turistů mi ale dávají zabrat a těším se domů. Po cestě sebereme jednu fikaně schovanou kešku na autobusové zastávce a konečně je večer! Andělé a démoni! Mnou ostře sledovaný film. Tedy očekávaný. První část je vcelku Brownovská, jen jsem se musel smát, když tam symbolog a výzkumnice z CERNu začali vést takovéto druhy konverzace:

Langdon: Tohle je Santiho kaple.
Vittoria: Ale sochy nejsou původní.
Langdon: Benini!
Vittoria: Ale jak by se Benini...? Ledaže by.... Koukněte, Roberte, flek na zdi!
Langdon: Templáři! A podle toho, že Galileo patřil k Iluminátům, soudím, že tajemství kaple schoval ve svém třetím spisu na straně pět.
Vittoria: Ale né, je za deset minut osm, zemře první ze čtyř možných následovníků papeže.
Langdon: Za deset, říkáte? Tak to je rozhodně krypta pod chrámem Umučení sv. Terezy.
Vittoria: Máte na mysli knihu Ezechielovu, řádek sedmnáctý, žalm čtyřicátý pátý?

U Langdona bych ještě chápal, že si umí dát všechno dohromady, ale specialistka na urychlovač částic dle mého není tou, která si povečer předčítá z Larousse o Vatikáně. Druhá půlka už pak jen chce strhávat publikum, takže nabídne ryze akční figury a řekl bych, že je vůbec nejpovedenější. Sice to není to, co všichni očekávali, ale s tím soundtrackem v pozadí klidně mohli nechat na plátně záběry pohlavního styku plameňáků a bylo by to akčnější než Statham v prvním Kurýrovi (ten třetí stojí za hovno, to bych vás taky měl varovat). [65%] si myslím Andělé zaslouží. Démonům o [5%] přidám. Po návratu z kina ještě na HBO koukám na Hory mají oči 2 a z důvody očekávané stupidity v půlce odcházím. Dnes ráno pak ještě odlovím jednu rozhlednovou kešuli a těším se na večerní Karamazovi v letňáku. Nejdřív bych se ale měl naučit dějepis. Předposlední písemka, iHyi, no tak, to zmákneš!

Už se to pomalu blíží

23 dní! Už jenom 23 dní a máme tu Rock for People. Hudební akce, která bude tohle léto stěžejní a uvede mé bídné tělo do akordového transu. Zatímco si však dělám čárky a každým dnem se těším čím dál víc, ve škole to vře. Vřelo. Po dnešku už mi snad nic nezabrání v tom, abych měl jen dvojku z matiky (ne, šprt vůbec není správné slovo, ale klidně si ho řekněte nahlas). Gratuluju si a přece jsem bídně zmožen. Chtělo by to seznam:

Rozhodl jsem si udělat pořádek v kultovních filmech, které musím vidět. Pro dnešek Pulp Fiction (****)
Musím se naučit na dějepis a renesanční literaturu. Dekameron je pro slabochy.
Smutně mávám předem 2. filmové noci v Palace Cinemas
V neděli Karamazovi v letňáku
Školní výlet (geocaching, jedině)
25.6. Premiéra Transformers 2. Máte mě tam jako na koni!
Hodit na všechno bobek

Na vědomost se dává

Žalostný nedostatek času! A do toho musím prý "omezit" počítač. Je na čase postavit se na vlastní klávesy a zakoupit si ten netbook. Připíchnuto na nástěnku. Dammit!
(ne, není mi hanba, že zneužívám blogovou sféru a píšu sem krátká poselství, která patří na twitter, kdepak)

Ať žije streetart

Ať žije Berlín! A ať žijí výkřiky do tmy! Budiž světlo.

Tady to taky žije, abyste si nemysleli

Je sobota, mám zrovna čas, nikdo mě nevyhazuje od počítače, čili je na čase svěřit se čtenářům, jaký jsem měl vlastně týden. Od minulého pátku se stala hromada věcí. Což je na takovou malou vesničku celkem objevné zjištění.

Tak třeba v pátek, to jsem se podruhé v životě opil. Původní myšlenka "posezení s kamarádkou" se zvrtla v mírnější alkoholový dýchánek (opravdu mírnější, fakt). Ze dvou členů se pak vyklubali čtyři, z toho jeden chtěl po celý večer běhat v trenkách po střeše. Podle jeho plánu jsme postupně měli hrát kvarteto a kdo prohraje, bude běhat po střeše v trenkách, poté neustále vykřikoval, že jsme socky, že nám tahle zábava nepřijde vůbec vtipná. Nato si vzal pásek, uvázala si ho po obvodu hlavy a začal předvádět bojová umění. Najednou někoho napadlo, že si zahrajeme twistera. Michael znova navrhnul, že by se mohlo hrát o běhaní v trenkách po střeše. Byl opět přehlasován a tak se hrál twister jen pro zábavu. Nakonec byl však jeho plán stejně splněn a sám rozhodn vylezl z okna na tu svoji střechu, pod rouškou tmy sundal oblečení a proběhl se kolem dokola. Blaženě naběhl zpět do pokoje, vzal pásek, obmotal ho kolem pet flašky a udělal si z ní domácí zvířátko a zatakoval hrací plochu na již zmíněného twistera. Se závěrečnými slovy "všechno na všechno" zalehl většinou barevných koleček na plátně a bylo vymalováno. A z čeho jsem se to vlastně opil? Půl panáka jaggermeistera a dvě skleničky vodky s džusem (1:3). Ano, drazí čtenáři, jsem máčka. Jestli mě opije tohle (upozorňuji, že jsem byl pouze v náladě a motal jsem se, věděl jsem o sobě na sto procent), tak nechci vidět, co budu dělat na vlastní svatbě. Nicméně po cestě domů jsme naházeli do schránek pár volebních lístků. Po kilometru a půl, to už jsem seděl na židli za počítačem, jsem chvíli měl problém zorientovat se v prstokladu na klávesnici, ale do hodinky jsem byl jako rybka.

To nás přesouvá k sobotě, která pravděpodobně neznamenala v tomhle týdnu vůbec nic.

Neděla byla ve znamení částečné biologie (písemka) a RocknRolly (automaticky zařazena jako jeden z nejlepších filmů, jakej jsem viděl, navíc ten přízvuk anglickej....).

Pondělí bylo stěžejní. Na moje nebohé tělo se přes noc z neděla přenesla rýma jako trám. Bylo to strašný a ještě teď je to dost na nic. Kašlu, smrkám (= troubím) a v pondělí mě ukrutně bolela hlava. Ale úplně hrozně. S diagnózou ucpaných dutin ale do školy stejně musím. Závěrečné písemky totiž nedávají druhou šanci. Večer jsem pak uznal, že jsem se stal závislý na kakau. Do jedné hodiny se pokoušel naučit. Vzdal jsem se a šáhnul po nové premiere. Poslední premiere. Rozlučková. Ach jo.

Úterek jsem využil ve prospěch neznalosti kapraďorostů a ve fyzice jsem byl mučen aspoň 25 minut lavičního času. Předtabulní čas, jen tak pro zajímavost, byl něco kolem deseti miliard let. Za jedna. *OBROVSKEJ_ODDYCH*

Ve středu jsem vyrazili zase na návětrnou stranu Vysočiny a zmrzali tam až do dvanácti. Navíc jsem chytil do zubů průvan a ten zmetek se mě drží ještě dneska. Důležité bylo, že v Nesovicích, chápete to, to je kousek prostě, taková díra, kde si myslej, že jak je tam teď přestupní uzel IDS JMK, tak jsou střed světa (to máte za to, že na prvního máje jste k MOJÍ vesnici napsali "Ceckojedy", parchanti [;-)]), no tak prostě tam, tam na sloupu zrovna uprostře uzlu, někdo vylepil tohle. To udělal nějakej zmetek z devátý třídy beztak, tipuju to na ty blbečky, co vždycky sedávaj v autobuse na padláku! Po vzoru Flufa (tam si taky přečtěte, o co vlastně jde) to při nejbližší příležitosti strhnu.

Čtvrtek je zase o ničem, jen písemka z matiky možná tak stojí za zmínku. I když vlastně. Objevil jsem dvě soutěže. Literární. Psací. Pro psavce. Takže je obě zkusím. A k tomu se musím pochlubit, že jsem vyhál tady, což bylo veselé (hledejte fotogalerii).

Pátek - den ve znamení sekání trávy. Původně jsem si připravoval vtipný článeček o mých geinálních počinech, ale když to shrnu větou "Holky, jestli chcete manžela, kterej vám s chutí okope rajčata a pohnojí okurky, radši běžte zvonit na jiný dveře", vypoví to takřka o všem (jen ne o bráchovi, kterej vzal srp a z nudy začal osekávat omítku u souseda).

Jéžiš, to už je zase sobota?

Kdo umí norsky?

Na google analytics už dlouho pozoruju, že mému (to je ten, který si právě čtete, kdyby vás to snad někoho zmátlo) blogu se daří v zahraničí. Obyčejně jde spíše o omyl a náhodnou návštěvu, ale co mě překvapuje, tak jsou to Norové. Je snad symbiothic nějakým mezinárodním slovem? Není to třeba fráze "Máma mele maso" zakódovaná do norštiny? 121 Norů si čte můj blog! Sakra, jestli si myslej, že tu spřádám tajné plány, jak nechat vyletět Oslo do vzduchu, tak jsem totálně v háji. Navíc tady vydržej průměrně pět minut! Oni si to snad i čtou! Navíc 71% z nich se stále vrací. Až tedy na Prahu spadne nějaký ten Jökerbagk norský raketový pozdrav, víte, kdo za to může. A takoví Poláci, kteří maj důvod, ti sem ani nepáchnou. Ach jo, chudák iHyi. Rozdmýchávač konfliktů, strůjce atomové války anebo kvůli mě přeruší dodávky makrel. Předem "be om unnskyldning" = omlouvám se svou lámanou norštinou.