Jsem vesnickým nositelem slova českého

Po osmnácti letech života je to trochu zvláštní vstávat každý týden šest dní v kuse dřív, než všichni ostatní členové rodiny. Uhodilo ale osmnáct, už jsem dospělý. Už nějaký ten pátek umím vstát ve čtyři ráno (pokud teda tou dobou nejsem ještě vzhůru) a naládovat se penicilinem. Už nějaký ten pátek taky můžu řídit auto, což vlastně není jen tak "nějaký" pátek, jsou to zatím přesně "dva" pátky. Teď jsem se naučil nový kousek - vstanu v šest ráno, dům ještě spí, krajina se probouzí, ptáčci šveholí, sluníčko už je na své pouti oblohou a já to všechno stejně ignoruju, protože si pustím do sluchátek Anberlin (nejlepší kapela posledních dní, na to nezapomínejte!), popadnu denní tisk, jehož předplatné roznáším ráno co ráno dychtivým čtenářům, kteří jsou žádostivi každého článku. Už se z toho pomalu stává rituál, já dokonce vidím, že trochu hubnu, kondička se taky zvyšuje, protože já u toho, drazí přátelé, nepřetržitě běhám! Od pondělí do čtvrtka si osm minut běžím s pěti novinami svých 1,5 kilometru, v pátek pak se čtyřiceti novinami jezdím dokonce hodinu i na kole, a v sobotu, jako kupříkladu dnes, běhám přesně 11 minut 2 kilometry s osmi novinami. Nejenom, že něco dělám pro své tělo, vzdělávám také prostý lid, který tou dobou buď chrápe anebo má noční.

Jsem novodobý Josef Dobrovský, šiřitel slova, národní obrozenec. Jsem ochránce češtiny a pozvedávám procento národní gramotnosti a vzdělanosti. Jsem Mojžíšem, Mirkem Dušínem. Ráno co ráno se vydávám do propletených uliček našich malých Stínadel vstříc malým i Velkým Vontům, schovávám se před Amazonkami a poslouchám u toho kvalitní muziku. Jsem prostě príma kluk, dobrá partie a šikulka.

Svoji schopnost vstát poslušně v šest ráno jsem dokonce dovedl k takové dokonalosti, že už to zvládám i s kocovinou (což činí asi nějakých ... ehm 40% všech výběhů?) - a je to nový lék na bolavou hlavu a ukňourané břicho. Pročistit si hlavu, proběhnout se (pokud není kocovina až tak silná, že zvládnu jenom pomalu přešlapovat v žabkách a myslet si cosi o prdeli). No je to bájo!

Teď mám před sebou od sedmi hodin celý den a můžu se věnovat další bohulibé činnosti. Můžu třeba vyšívat krajky, plést svetry pro Armádu spásy, okopávat zahrádku nebo vodit babičky s nákupem přes silnici. No je to prostě rutina, nic víc. Mrzí mě jenom, že nebydlím někde na maloměstě, kde se lidi až tak moc neznají. Byl bych takový ten "chlápek, co každé ráno běhá a roznáší noviny". Neměl bych jméno, měl bych svoji vlastní větu! Strašně bych chtěl být chlápek, co každé ráno běhá a roznáší noviny. Ne, že bych jím nebyl, ale říkat si tak můžu jenom ve vlastní hlavě. Budu se muset přestěhovat do Stars Hollow, tam lidi takové přezdívky dostávají. Ale to už je úplně jiný příběh, úplně jiné postavy a úplně jiná Gilmorova děvčata.

Ale upřímně - je to přece Vyškovský Deník. Tak k čemu ta nabubřelost? Občas se bojím, že si ty noviny lidi spletou s letákem z Penny, co ve schránce někdy mívají. Ale už bych měl přestat pomlouvat, až jednou budu potřebovat zaměstnat, tohle by mi asi moc nepřidalo.

Dobré ráno, čtenáři!

Rokfórpíplování 2011

Přežil jsem. To je první a asi taky to jediné, co mě právě teď napadlo, když jsem se osprchoval, lehl na gauč a zapnul notebook. Letošní Rock for People byl pro mě hlavně o přežívání. S ním souvisí i letošní Prague City Festival, kde jsem prý sice údajně viděl The Hives, 30 Seconds to Mars, Support Lesbiens, Flogging Molly, Hadouken! a Gogol Bordello, zvláštní konstelace hvězd mi ale nějak zabraňuje v tom psát o koncertech, na které jsem jakoby zapomněl. I z těch útržků ale moc dobře vím, že nejvíc jsem se zpotil na Hadoukenech, nejlepší show předvedli The Hives a na 30STM jsem svým zpěvem naštval strašně moc lidí. Očividně jsem si PCF tedy užil. Vlastně přežil.

PÁTEK

Přijeli jsme do Hradce Králové už v pátek, kdy se otevíral kemp. Tradičně už získávám pocit, že naše skupina si veze vždycky nejvíc zásob a dalších vychytávek (altány, grily, kempingové židličky a stolky, ... viz fotka), které tam ale obvykle uvede do takového stavu, že si je už zpátky radši neodveze. Jak ostatně prohlásila úklidová četa festivalu pod krycím jménem EKO TÝM: "Tak tohle fakt uklízet nebudeme." Já bych to taky neuklízel. Krom toho, že jsme tedy v pátek vytvořili v našem malém kempu uprostřed kempu humusové podloží, na kterém za sto let bude růst fosforeskující žito, povedlo se mi dokonce dostat do takového rozpoložení mysli, že jsem pobíhal po všech možných cizích stanech, do některých dokonce lezl, a prováděl pasovou kontrolu. Vrátil jsem se v pořádku a živý, takže jsem snad nikoho nenaštval.

SOBOTA

Vraťme se ale k muzice, o tu jde přece na RFP především, že ano. V sobotu jsem tedy zašel na Imodium, kteří na Talent & Jam Stage otevírali festival. Poslechl jsem si asi tři písničky, než mi zavolal Fluf, že s Martaskou čekají před stanovým městečkem, a chtějí vědět, kde stanuju, aby se k nám mohli přikolíkovat. I za ty tři písničky jsem ale nucen uznat, že Imodium otevřeli za takových 7/10.

Druhou kapelou, kterou jsem poctil svou návštěvou na Evropa 2 Stage - což bylo ono vyzdvihované modré šapitó - byli listopadoví November 2nd. Znal jsem od nich jenom písničku Tomcat Blues a u toho to taky zůstane. 5/10.

Odpolední seanci s pivem a ginem jsme pak hrdinně zakončili s děvkama. The Prostitutes se stali první dobře navzučenou kapelou v šapitó Evropy 2. Famózní koncert, famózní atmosféra, famózně zpocený záda, vyskákaný nohy, vymávaný ruce a vyřvaný mandle. 9/10.

Největší pecka ale teprve měla přijít - U2 revival na Showcase Stage naprosto rozsekal všechny hodnoty, které U2 získali během svých let. Se svou verzí City of Blinding Lights začali dobře, tornádo Vertigo už je ale trochu smetlo a po skončení I'll Go Crazy If I Don't Go Crazy Tonight jsem opravdu málem zešílel a pro jistotu odešel, zanechaje po sobě odér známky 3/10.

Největší festivalová facka na mě čekala o něco později v přeplněné Evropa 2 Stage, kde Ondřej Hejma se Žlutým psem tak neuvěřitelně zabíjel a nakládal, že příští rok rozhodně nepřijdu jenom na tu poslední písničku, ať už bude jakkoliv Sametová. Nikoliv jejich koncert, ale onu píseň hodnotím známkou 9/10.

Euforie dlouho netrvala. S Martaskou jsme tak tak přežili a proklimbali koncert Xindla X. Ten kluk už je ztracenej, to mi věřte. Akustiku vyměnil za elektrobeaty a originalitu svých textů už jenom utápí v efektech. Ondro Ládku, Hejma ti to natřel. Míval jsem tě rád, ale kdyby ses někdy vrátil do klasiky Návodu ke čtení manuálu, mohl bych možná přimhouřit oči a dělat, jakože se nic nestalo. 5/10.

Když už jsem si myslel, že na mě přišla únava, vyvedl mě z omylu nějaký alkoholický nápoj, který moji nervovou soustavu nakopl natolik, že jsem se s Ondrou a Adamem vydal do nonstop hospůdky před areálem. Po cestě se k nám připojila i slečna Pája z Brna, kterou jsem ulovil na zvolání: "Udělám cokoliv za gyros!" Gyros neměla, ale na pivo s náma zašla. A na oldies disco do čtyř do rána taky. Tam jsem se naučil pravý význam slova pogo. Představte si situaci, když kluk, který měří metr sedmdesát napálí do dvoumetrového medvěda s bojovným výkřikem: "POGO!" a medvěd ho během sekundy usadí obranným zvoláním: "Naser si!" a na ta slova malého chlapce vzal a odhodil dva metry od sebe. Chlapec spadl na kolena, chvíli pád rozdýchával, poté vstal a s úsměvem si šel s medvědem plácnout s pobaveným: "Si zabil!".

NEDĚLE

Oficiálně první festivalový den. Začala ho Debbie, jejíž krásný hlas se linul ze Staropramen Cool Stage snad po celém areálu. Bohužel i když si moc přála aby sunshine comes to town, nedařilo se a bylo pořád stejně hnusně. 7/10.

Svou pověst si toho odpoledne vydobyla Evropa 2 Stage jako opravdu ta nejhůř nazvučená stage všech dob. Koncert Title Fight jsem musel opustit po první písničce, zpěváku mikrofónovou elfštinu zazděnou duněním bicích a kytar opravdu neovládám. Je to škoda, na CD to byli kluci šikovní - a za to dostanou body útěchy: 4/10.

Kulturní vsuvka z T&J Stage: Psychedelická formace Luno hrála přesně tak úchylně, jak jsem čekal. 6/10.

Z malé Velké Británie přijela Kate Nash s drze namalovanými rty, ladygagaovským outfitem a svým ječákem, který jsem naživo dokázal poslouchat jenom třicet minut. Byla dobrá, nebyla špatná, byla to prostě zlobivá holka, která umí zpívat, ale po půl hodině jsem málem dostal obrnu ušního bubínku a hlavně kvůli totálně znuděnému publiku v předních řadách jsem zahájil taktiku úprku. 7/10 hlavně za to, že jsi na pódiu vypadala kouzelně.

Možná největším překvapením festivalu a neděle minimálně byli Paramore. Když jsem před půl rokem zjistil, že vlastně nemám rád jejich hudbu, ale jenom jejich zpěvačku Hayley Williams, přestal jsem je úplně poslouchat, protože je to taková cédéčková nuda. Živé vystoupení bylo ale natolik živé (čti energické) a procítěné, že jsem Hayley s oranžovými vlasy věřil, jak moc si to užívá a jak moc do toho chce dát. Odešel jsem ale chvíli před koncem, abych si zajistil dobrá místa na největší masakr festivalu. 9/10.

Procpat se do první řady na The Qemists byl možná nejhorší nápad všech dob. Hudba je to skvělá, ale tak brutální pogo jsem nemohl se svou výškou, brýlemi a příruční taštičkou ustát. Rychlá smrt přišla po dvou písních a já ten loket v lebce a kopanec do žeber cítil ještě hodinu poté, co jsem opustil vydýchané šapitó a otřesený odešel do kempu. Od té doby si navíc skoro nic nepamatuju. Z povídání jsem se pak ale dozvěděl tak bláznivé věci, že mě vážně mrzí, že o nich nevím. Do stanu mě odvedl Fluf někdy o půl čtvrté a až budete chtít někdy vědět, jak moc epická nedělní noc se odehrála, pozvěte ho na pivo, on vám to rád poví. Každopádně The Qemists super. Vydržet tam o něco déle, nejspíš bych umřel v kotli nebo se utancoval k smrti. 8/10.

PONDĚLÍ

Začátek nového týdne jsem chtěl využít k tomu, abych viděl co nejvíc kapel v jednom dni. Prošvihl jsem Discoballs a From Our Hands, protože mi po nedělní jízdě nebylo do skoku, zato jsem ale podruhé v životě viděl Pipes & Pints, kteří na festival doslova přinesli slunce. 8/10.

Hned po nich zabíjeli Your Demise. Na YouTube zněli o dost líp, ale aspoň jsem mohl z kopce pozorovat největší mosh pit / circle of death všech dob. V monstrózním kruhu dokonce byli i takoví šílenci, kteří jezdili na koloběžkách. Brutá-á-á-á-lní. Na mě však až přespříliš. 5/10.

Právě kvůli moc tvrdým Your Demise jsem odešel na The Roads. A teď jak jen to říct? Je to složité: hrají dobře, ale je to takový slabý indie pro holky, trošku plošší kopie Charlie Straight a vůbec, řeknu to ještě jinak: Za rok se od indie oddělí specifický hudební styl, který se bude jmenovat skinny-jeans. Budou tam hrát Charlie Straight a The Roads, v kotli budou pařit holky a mladší osmnácti let. Bude to dobrý, hezký, pohodový, ale bude to víc o tom, jak se u toho hraní vypadá, nikoliv o tom, jak vypadá to, když se hraje. 7/10.

Hned vedle pak začala hrát slovenská kapela Talkshow. Dokonce i Fluf mi potvrdil, že moje přirovnání "jsou to takoví slovenští Sunshine" není úplně mimo a fakticky tak zní. Takže 7/10 a nahrajte nějaký Victimy a Top! Top!-y, kluci, ať jste slavnější.

Náhle přišlo něco neuvěřitelného. Byl to koncert White Lies, který byl tak neskutečně úchvatný, až se mi tajil dech. Možná za to mohla ta dvě pivka, možná to sluníčko, možná ta muzika, možná zpěvákův úsměv a vystupování, pravděpodobně za to ale mohlo všechno dohromady, protože tety a hudba, kterou White Lies tvoří je v živém provedení tak neuvěřitelně optimistická, až se člověku chce radostí plakat. Příště si je musím najít někde v klubu, tam by totiž působili úplně nejlíp. 10/10 pro nejlepší koncert festivalu.

Místo Levellers jsem raději počkal v kotli, který čekal na The Wombats. Prorokoval jsem jim, že se postarají o největší party tohoto roku, bohužel jsem se ale tak moc těšil, až jsem se přetěšil. Wombats byli zábavní a pařili dobře, na mě to ale nějak nestačilo. 7/10 a zamáčknutá slza.

Po britské invazi jsem pak na vlastní kůži poznal, jak chutná dvojité zklamání. Místo Keleho, který prý byl tak skvělý, že ani nešlo poznat, jak otřesně zní v E2 šapitó skoro každý koncert, jsem stál s praštěnýma fankynkama My Chemical Romance kousek od pódia. To čekání bylo asi na celém koncertě MCR to nejzábavnější. "Uhni s tou posranou kamerou, neuvidím na Franka! Naser si kokote a jdi s tou kamerou do prdele!" - "Kterej kokot mě polil pivem?!" (reakce na to, když někde vyhodil do vzduchu kelímek s pivem a na každého dopadlo pár kapek) - "Byla jsem na MCR pětkrát, takže vím, že tady se taky nebude pogovat!" - "Pozor, mám okovaný boty, až ti šlápnu na nohu, bude to bolet, jsem fakt nebezpečná!" (bylo jí tak šestnáct) - "Frank má vkus na svoje zvukaře." - a podobný kraviny, který tyhle nebezpečný holky valily pořád dokola jedna přes druhou a já se mohl potrhat smíchy, jaký to byly kravky. Když ale pak začali MCR hrát, nejlepší byla Na Na Na, pak dvakrát vypadl zvuk, takže vystoupení poněkud ztratilo na účinku a následně se mezi ty nejnebezpečnější fanynky probojovalo asi šest totálně zfetovaných jedinců, kteří rozráželi všechny lokty a kopanci, což fanynky neunesly a strašně vřeštěly. Mě osobně to ale taky štvalo, cítit všechny ty lokty v zádech fakt nebylo nic příjemného. Šest vysmažených debilů a minimální show ze strany MCR mě pak zahnala pryč z kotle a zbytek koncertu už jsem jenom prostál bokem a litoval, že jsem neviděl Keleho. My Chemical Romance byli dobří. Bohužel JENOM dobří, nic víc. 7/10.

Dobří byli i kluci z Asian Dub Foundation, na stupnici zábavy možná o kousek výš než jim předcházející MCR. A k nim vztahující se vtípek: "Při koncertě ADF byl zavřený stánek s čínskýma nudlema, protože kuchaři místo vařeček vzali do ruky mikrofony." taky není nejhorší, no ne? 7/10.

Chuť jsem si spravil konečně až na Bright Eyes. Nedostalo se mi bohužel žádných pomalých kytarovek, ocenil jsem ale konečně tribuny k sednutí, o kterých jsem dřív prohlašoval, že si na ně může sednout jenom idiot. Trochu jsem se pospal, trochu usmíval, přesto jsem se ale konečně hezky bavil. 8/10.

Když jsem pak jenom krátce prošel kolem stage, kde hráli Primus, rychle jsem zase odešel. 4/10. So called music.

ÚTERÝ

Vzhledem k tomu, že už u psaní usínám, budu velice stručný. Poslední den jsem byl vyčerpaný jak prase. Sice konečně hezky svítilo slunce a bylo vedro, tohle počasí ale naprosto podkoplo nohy dvouapůlhodinovému kino-koncertu Kryštofů, který byl sice krásný a klipy, které se vždy střídaly s hudbou, byly skutečně zajímavé, vydýchanou Evropa 2 Stage ale jednoduše nešlo, než opustit a trošku posmutněle koukat, jak z Kryštofů odchází čím dál víc lidí. Škoda kluci, tohle mě mrzí. 6/10.

Lus3 byla divně znějící, divně oblečená a divně divná. Kdyby hrála ve dvanáct večer na nějaké afterparty, slušelo by jí to mnohem víc. 6/10.

Destine dokázali, že už jsou na tu muziku staří a české publikum je skoro vůbec nezná. Taky potvrdili to, že mají jenom jednu hitovku a rozproudit to neumí. Ostrouhejte Blink-182 a přidejte pórek. 6/10.

Po všech těch šestkách se konečně usmála osmička pro skvělé vystoupení Anberlin. Sice jsem byl tak unavený, že jsem jenom rezignovaně seděl na kopci a houpal se do rytmu, i tak jsem si je ale náramně užil po všech stránkách. 8/10 nejspíš kvůli té mé náladě.

Na chvilku jsem se zastavil i na Charlie Straight, které jsem už komentoval u The Roads. Charlie Straight jsou tak strašně nečeští, že jsou právě čeští až hanba a já už jsem se té jejich polívky přejedl. 6/10 kluci, už mě fakt neberete.

Na mojí znuděnosti a vyčerpanosti pak ztroskotala i kocábka Jimmy Eat World, na kterých jsem prostě neobjevil nic, co by mě mohlo snad někdy bavit. 5/10.

Pronudil jsem se dokonce i vystoupením Tokyo Ska Paradise, který sice bylo výborný a ne až tak moc skáčkový jako třeba Sto Zvířat (no vidíte, byl jsem na Sto Zvířat, to byla taky kravina: 4/10) nebo Ska-P (ti jsou zase ale skvělí!). Vlastně to bylo takový úplně jiný skáčko, dobrý skáčko, ale byla mi zima a chtělo se mi spát. 6/10.

Abych si nezkazil poslední večer, oplakal jsem koncert Beatsteaks a šel vychlastat do kempu s Flufem a Martaskou dvě vodky s džusem. Kvůli té druhé vodce jsem zazdil i The Streets, o to víc mi pak ale stoupla nálada a s Flufem jsme se nejvíc vyřádili na naprosto totálně nejluxusněji božským Pendulum, který rozsekalo atmosféru i atomsféru na malinkatý fotony svítící energií. Takhle si představuju taneční muziku a páteční diskotéku! 10/10.

Kvůli rodinným problémům jsem pak s Flufem poslechl Digitalism jenom z hangáru, když jsme šli na pivko a následně se pokoušeli přes ochranku pronést krigl staropramenu dvanáctky. První pokus ochranka zastavila, druhý se už povedl, bohužel Flufovi sklinka spadla tak po padesáti metrech na zem, takže máme prostě smůlu. Ostatně už stejně zavírali areál a moje vodková radost vyprchala pryč, takže jsem šel spát a poslouchal, jak kolem mě lidi rozmlátili židle, altány a celkově jsem měl pocit, že nám stanem proletí kovová tyč a probodne mi stehno.

Celková rekapitulace? Tenhle rok (for Poeple) byl jiný než ty dva ostatní. Jednak kvůli počasí, pak taky kvůli lidem a kvůli muzice. Paradoxně jsem toho asi vypil nejvíc v historii alkoholu, přesto jsem ale viděl nejvíc kapel (31). Původně jsem si plánoval kapel 41, takže myslím, že letos jsem splnil očekávání na jedničku s mínusem.

Byl to festival nových shledání - poznal jsem moji oblíbenou twitteristku Elisx a občasnou čtenářku blogu Skuli.

Byl to festival zážitků, o kterých se nemluví - propařili jsme tolik nocí a udělali tolik kravin, že se to ani nehodí říkat veřejně, protože by mě už pak nikdo nikdy nemohl brát vážně.

Byl to festival zvláštního rozpoložení - únava přicházela mnohem dřív než obvykle.

Byl to festival menších kapel - ty obecně možná pobavily publikum víc než ty velké.

Byl to festival zesměšňování Rytmusa - si zabil, za to ťa uznávám, to si vychytal - ale aj dojebal, topánky lujvitonové, diamantové brajtlingy a já nevím co všechno, tyhle pitomý hlášky ale zněly festivalem celých šest dní.

Byl to festival ginu s tonicem a točené sodovky - ať už mluvíme o malinovce nebo točeném staropramenu cool lemon, který byl točení nejlepší na světě, na rozdíl od jeho plechovkové verze.

Byl to festival změn - nejenom úmorné vedro, ale i tradiční rituály jako vypít láhev piva značky Dragoun (největší a nejlevnější kentus), vykoupat se v Labi a jít na kulečník, nic z toho jsme letos nezažili.

Byl to ale hlavně parádní festival. Ostatně jako už každý rok. A teď dobrou noc, odcházím do stavu třídenní hibernace.

Večerní seance se smrtí a Frankem Sinatrou

Oheň na ohništi praskal do tichého večera svým kouzelným zvukem a teplé záblesky světla svou září vítaly tři přicházející postavy, které za sebou zanechávaly tři dlouhé stíny. Čím víc se blížili k ohni, tím víc šlo slyšet jejich rozhovor.

"Nikdy jsem si neuvědomila, jak je noc půvabná," pronesla ženským hlasem ještě temná postava úplně vpravo.

"Půvabná? Je kosa jak sviňa!" svěřil se nahlas hrubým hlasem muž úplně vlevo.

"Však se brzy ohřeješ," uklidňovala jej žena. Prostřední postava mlčela.

"Už aby to bylo, sakra!" zaklel muž a rozběhl se k ohni, žena se za ním hned přidala a utíkala také. Prostřední postava šla stále svým tempem pomaličku k nim.

"Kolikrát v životě ses takhle cítil?" zeptala se žena. To už seděli na lavičce kolem ohně a hřáli si ruce. Muž cosi držel v rukách a pořád si s tím hrál.

"Jako jak?"

"No takhle. Večer, oheň, jsme sami, všechno je tak nějak jasné a čisté, nic se neskrývá..."

"V téhle tmě? To se toho skrývá."

"No ale víš, jak to myslím. Nevidíš všechny ty detaily, před očima máš jen to, na co svítí světlo tady toho ohně, jenom to, na čem ti záleží." Při těch slovech se otočila hlavou na muže.

"No jo, ale z té tmy vždycky něco může vyskočit a vzít ti to," mrmlal nepřítomně muž a pořád vrtal do té věci, co držel v rukách.

Tmavá postava se zatím pomalu přiblížila k ohni a přehodila si přes rameno kosu. Stála muži hned za zády.

"Nějak se ochladilo, nezdá se ti?" zpozorněl najednou muž.

"Ne, neřekla bych. Tak si sedni blíž k ohni." Muž se zadíval do klidných plamenů a pak si přisedl k ženě. Stále však věnoval větší pozornost věcičce, která mu ležela na klíně. Postava s kosou jen s mrtvolným výrazem obešla ohniště a sedla si naproti nim. Najednou začal hrát saxofon. Muž položil malé rádio na baterky na zem a chvíli jen strnule poslouchal s kamennou tváří.

"Trápí tě něco?" zeptala se žena.

"Ne."

"Tak co se stalo?"

"Nic."

"Nekecej."

"Nic, jenom... jenom když slyším Sinatru... strašně to na mě působí. Je to jako když tě poleje teplá voda v zimě, jako když si horký čaj a cítíš, jak tě hřeje. Můžeš se cítít nejhůř na světě a najednou slyšíš ten jeho hlas do krátkých úderů do piána, jak to všechno podkresluje. Nejdřív to piano a pak on. Cítíš tu pohodu a všechno spadne, podkresluje ti život a ty se můžeš usmát a myslet ten úsměv vážně v ten stejný zlomek sekundy."

"Páni... To, to jsem o tobě nevěděla," mluvila udiveně žena a chytla muže za ruku. Usmála se.

Muž se usmál v ten stejný zlomek sekundy. Myslel to vážně.

Postava s kosou za zavrtěla na lavičce, odněkud pak vytáhla špekáček, napíchla ho na kosu a začala si ho nad ohněm opékat.

"Víte, já to nemám zrovna nejlehčí," řekla postava najednou. Pár naproti ní leknutím poskočil a zíral na na Smrtku, jak si na kose opéká buřt.

"Vy-vy, v-vy jste s-s-smrt-ka?" koktala žena.

"Přirozeně," odpověděla jí na otázku.

"A m-my, my... umřeme?"

Smrtka se zamyslela otočila kosu, aby opálila buřt i z druhé strany a pak jenom pozvdechla a do ticha pronesla: "Tohle je Sinatra, že?"

"No... to je," přitakal muž a stiskl ženě ruku.

Smrtka se usmála v ten stejný zlomek sekundy. Myslela to vážně.

"Víte, já vždycky když slyším Sinatru, tak už nemám chuť nikomu brát život. To si prostě jenom sednu a poslouchám a cítím se po dlouhé době taková... živá. To všechno ten Sinatra. To ten jazz. To je prostě nádhera. Nechcete taky špekáčky?"

Žena se usmála. Usmál se i muž. Usmála se taky Smrtka.

Všichni tři se usmáli ve stejný zlomek sekundy. Mysleli to vážně.

A Sinatra z malého rádia nepřestával zpívat.

Egoblog o osmnáctých narozeninách

Zlomů v životě muže je několik. První je asi ve dvanácti, když zjistí, k čemu všemu se dá použít jeho frantík, další v patnácti, když může chodit na diskotéky a dostane občanku a třetí, kterého jsem se kupodivu dožil a můžu ho tudíž zaznamenat, je dovršení osmnáctého roku života. Neznamená to prakticky nic, budu jenom dál dělat to, co jsem dělal doposud. Můžu si dál kupovat pivo, dívat se nestydaté filmy pro dospělé a kdybych kouřil, můžu v tom klidně pokračovat.

Osmnáct je vlastně takový "nic", ale strašně příjemný nic. Jsem blíž ke své novinářské kariéře, ke které jsem se předevčírem rozhodl. Možná, že lidi nemají rádi novináře a žurnalistika mi do života nic nedá, je to ale věc, kterou chci dělat a kterou budu dělat rád a s chutí. Co si taky budem povídat, je to asi jedna z mála věcí, který mi aspoň trochu jdou.

Brzo snad teda půjdu na vysokou vstříc novým zážitkům, za několik let třeba taky opustím tuhle zemi, když to tu nepůjde vydržet a proslavím se. Taky snad napíšu tu svoji knihu, kterou se proslavím až po své smrti. Všechno teď vidím krásně růžově. Netvrdím, že za to nemůže to víno.

Ale pořád nějak přemýšlím, co se tak strašně změnilo. Nebo co bych měl změnit já. Co na sebe třeba něco prásknout? Něco šťavnatýho, tajnýho, šokujícího? Co kdybych třeba řekl: Jsem gay! anebo Jsem adoptovanej! případně Ulítávám na povlečení Hello Kitty. Nabízí se i lákavé: Mám romské kořeny a hodlám celý život kočovat. Ještě mě napadají zvrhlosti typu: Poslouchám Kabáty, můj neoblíbenější film je Líbáš jako bůh a seriál zase Dallas. Ještě by mě zajímalo, jestli by vás překvapilo, že moji rodiče jsou mudlové a já chodím díky obraceči času souběžně na gympl do Bučovic a zároveň do Bradavic.

Tohle všechno by ale bylo trochu moc, takový odhalení si nechám až na později. Je mi přece osmnáct a celej život přede mnou! Já teda slíbím, že další osmnáctiletku se pokusím splnit na 120% a naučím se konečně pořádně číst ručičkový hodiny a dělat bubliny ze žvýkaček. A vypiluju svýho kozáčka. Děkuji, přátelé, a nezapomínejte, že nejsem jenom "another brick in the wall". Jsem přesně ta cihla, na kterou musíte zaťukat, abyste se dostali do Příčné ulice - nenápadná, ale kouzelná. A možná... možná trošičku nafoukaná :)

O řidičích, Angličanech a útěku za hranice

Kromě šelestu mám na srdci jenom tři slova. Není to facebookově zprofanovaná svatá trojice "miluj, trp a odpouštěj", jsou to jenom klasicky osmnáctiletý slovíčka "spojka, brzda, plyn". Moje řidičské vyhlídky jsou totiž naprosto růžový!

Myslím, že málokdo si dovolí zablokovat během hodiny a půl polovičku Vyškova, napálit to málem do auta při výjezdu ze Slavkova nebo skoro srazit jednu starší dámu, případně o dva centimetry minout otevřený dveře modré fabie vyčnívající do vozovky. Jsem jedinečná bytost! Jasně, jsou to teprve třetí jízdy, ale stejně si myslím, že co se týče ovládání motorových vozidel, měl jsem skončit u autodráhy. No ale teď už to přece nevzdám, ne? Někdo ty orgány darovat musí.

Co vidím černě je taky letní brigáda. Ne snad, že by na loňským plavčíkování... ehm teda dělání ze sebe debila na koupališti... bylo něco špatnýho, ale snad kromě minima pozitiv bych na té práci nenašel asi nic, kvůli čemu bych toužil si tuhle zkušenost zopakovat. Letos jsem tedy zamířil do slibnějších kruhů a prakticky vsadil na jistotu - netkané textile, v těch je vetkána budoucnost. No mýlil jsem se, samozřejmě. Měsíc jsem se snažil dovolat šéfovi fabriky, který mi včera konečně zvednul mobil a asi si moje číslo nespojil s těmi asi osmi sty nepřijatými hovory, který jsem mu tam zanechal, každopádně se mě ptal, jestli volám poprvé a že bohužel nepřijímají. Tak to zas půjdu o dům dál a když Ježíš na kříži zůstane nakloněn, nebudu pracovat v call centru.

Supr ale jsou hned dvěci. Ha, právě jsem překlepem vymyslel nový slovo. Původně jsem chtěl napsat dvě věci, ale uznejte, že dvěci jsou mnohem víc lepší. Každopádně ta první věc je, že dostávám nějaké to hezké všimné za práci na Edně, s čímž souvisí i fakt, že letos nepojedu na jeden, na dva, ale dokonce i na tři fesťáky! O tom třetím radši pomlčím, nebo tam zas pojede někdo, koho tam fakt nebudu chtít potkat a moje oáza klidu zůstane narušena. No a ta druhá věc je výměnnej pobyt do Dartfordu. V úterý jsem dostal jméno a nějaký základní informace o svým novým britským kámošovi. Jmenuje se jako já. Ano, správně, je to samozřejmě iHyi. Krom toho, že je vegetarián, strašně rád filozofuje, sleduje filmy a poslouchá muziku. Hraje kriket. A je zrzavej. Po dvouhodinovým chatování na Facebook jsem zahnal veškerý obavy, že si nebudem mít co říct a uznávám, že to bude velkej frajer. Žádnej ochlasta Čárlí, neochlasta Entony, fanynka sociálních sítí, která si zrušila Facebook Nana anebo parkourista Ed. Prostě takovej normální příměstskej kluk jako jsem já. Takže se na Toma těším a věřím, že to budou dva super týdny. První v Londýně, druhej u nás. Jíííííízda! Multikulturní!

Samozřejmě, že taky teď sleduju noviny a čtu zprávy na internetu. To, že Klaus "ukradl propisku" mi ani moc v patě neleží, aspoň se člověk může trochu pobavit, když tady všude prochází zprávy o Kikině Kočí a všech těch hvězdách z ODS a VV, z vnitra i z venku, prostě to je fakt solidní bordel. Sám ani nevím, jestli se tady dá někomu v tomhle státě vůbec věřit. Znamená to pro mě ale jediné. Buď půjdu na vysokou do zahraničí, najdu si tam životní lásku, práci a zůstanu tam navždycky, anebo vystuduju ještě tady a pak prchnu, protože v tomhle odmítám žít. Jediná lukrativní věc v tomhle případě se jeví akorát jít na brigádu v létě do call centra ABL, tam to asi dobře žije.

Cormac McCarthy to píše dobře - Tahle země není pro starý. Tahle země už ale není ani pro mladý. Tahle země už asi není vůbec pro nikoho.

Lenivím, tedy jsem

Už je tady zase další psaní slohovek pro MF Dnes, tentokrát na téma "Generace líných teenagerů - pravda nebo omyl?" Takhle to vidím já:

Položme si jednu jednoduchou otázku: K čemu je škola? Na Facebooku jsem na ni našel výbornou odpověď: Matika - od toho je kalkulačka, čeština - mluvit umím, fyzika - proč padám na hubu, vím. Jdeme však ještě dál! Výtvarka - kolečko, čtvereček, umí namalovat i blbec, biologie - vím jak se rozmnožovat, to stačí. Přichází samozřejmě i další logická vysvětlení. Ájina - google překladač stačí, tělák - do krámu si doběhnu, zemák - sever, jih, západ, východ, děják - vím co bylo včera. Autor textu následně nabádá všechny podobně smýšlející: Dej to na zeď, jestli souhlasíš! A věřím, že řadu z vás by ani nepřekvapilo, kolik lidí s tím souhlasí.

Jsme líní, alespoň většina z nás. Je třeba ale rozlišit pojmy "líný" a "blbý". Pitomec je ten, který si myslí, že s kalkulačkou, internetovým překladačem a malováním koleček a čtverečků prakticky obsáhnul všechnu znalost na světě. Jakýsi celkový trend vedoucí ke vzniku podobný "liberálně" orientovaných myšlenek stále roste. Co je toho příčinou? Zde přichází na řadu „lenoch“ s odpovědí: nízké požadavky. V době, kdy je prakticky všechno dostupné bez větší námahy si totiž můžeme dovolit lenivět. Proč bych se učil celé odpoledne na písemku, když z ní dostanu stejnou známku jako ten, který vše jenom opíše z taháku? Nač pracovat, když můžu brát dávky od státu? K čemu je mi vlastně veškerá snaha, když největší nefachčenko z okolí zastává post náměstka primátora jenom proto, že měl štěstí, konexe a případně i peníze - já byl místo toho odměněn lopatou, přestože jsem na rozdíl od někoho jiného alespoň odmaturoval? Smutné je, že možná ani nemusím dodávat, že přeháním, protože takto to možná snad opravdu funguje.

Taková je doba. Kdokoliv se může dostat kamkoliv a mít prakticky cokoliv. I ti, kteří se ve škole snaží, o studium i pozdější práci se zajímají, jsou nakonec stejně povětšinou stáhnuti okolím k podávání slabších výkonů, protože vidí, že to jde a je to tak i jednodušší. Vidíme to všude kolem sebe a beru to jako pochopitelné, že se podle toho takto všichni zařizujeme - tedy lenivíme.

Proč se tedy náš zájem obecně o jakýkoliv podaný výkon blíží čím dál víc k nule? Můžeme si to totiž dovolit, nikdo po nás víc nechce. Postupně na to asi „přijde“ každý, bohužel. Dejte to na zeď, jestli souhlasíte. Pokud na to tedy nejste až moc líní.

Dnes je to přesně rok, co se Bůh začal nudit

Dneska je sice apríl, ale kromě toho na Edně jsem prakticky žádnej nikomu neproved a ani jsem nebyl napálen. Teda aspoň doufám. To, že jsem dneska neměl jízdy v autoškole mě prvně zarazilo, jestli to není vtípek, ale nakonec se fakt ukázalo, že je to čistá pravda a fakt si dneska nezařídím. Ze vzteku a deprese vám ale aspoň ukážu, s jakýma slohovkama člověk získává třetí místo v okresním kole češtinářské olympiády (gramatickou část jsem podělal, jinak bych byl samozřejmě první, žejo):

"Ale já ti to tvrdil hned. Já ti to říkal, jak to dopadne, ty sis ale prostě nenechal poradit. Nevím, proč mě to vlastně ještě překvapuje, je to tak pokaždé," vyčítal Ďábel Bohovi, který jenom rozladěně seděl na prstenci Jupiteru a podvědomě prorážel houpavými pohyby nohou vakuum. "Copak já za to můžu?" bránil se Bůh, ačkoliv jeho tón hlasu prozrazoval, že si je až moc dobře vědom toho, že za to může. "S radostí ti to dokážu," zachechtal se Ďábel a začal se svým pálivým výkladem.

"Nejprve sis vymodeloval vesmír. Říkal jsem ti, že tě to nebude bavit a po pár letech omrzí, když tam uděláš jenom pár neškodných planet a nějaký ten meteorit, aby se neřeklo. Přesně po roce jsi ke mně přišel zklmaný a poprosil mě, že je to taková nuda se na to dívat, když se tam nic neděje, a jestli bych s tím nemohl něco udělat. Poslal jsem ti teda pár černých děr, což ti na chvíli vystačilo. Poté jsi přišel s nápadem, že vytvoříš něco živoého a morálně čistého. Já teda prvně myslel, že to budou ovce, ale nakonec jsi mě překvapil a stvořil člověka a život. A pamatuju si to jako dnes, co jsem ti řkal: 'Bože, ty bláhovej blázne, morální čistota tě hned omrzí, chce to i nějaký podvratný živly.' Ale ty sis stál za svým jako mezek. Samozřejmě, že po roce jsem se kvůli tobě musel převlíct potupně za hada a lákat ty dva tvoje svěřence, aby si kousli do naprosto normálního jabka, který jsi jenom jako fintu pojmenoval jablkem poznání, abys pak měl důvod a záminku je vykopnout z ráje. A proč? Protože ses nudil. A tak to pokračoval každý pitomý rok až do dneška."

Bůh jenom mlčky poslouchal příval výčitek a krátký výčet jeho životních omylů. "A teď jsi za mnou zase po roce přišel, a já už se ani neptám, proč tu jsi, protože jenom vidím ty tvoje otrávený pohledy a znuděný ksicht, čili mi je úplně jasný, že zas chceš nějaký vzrušení," vztekal se Ďábel. Chvíli proti sobě ti dva mlčky seděli a pak Ďábel pateticky vstal a otevřel svůj šatník. Pomalu odhrnoval různé obleky a převleky, a jejich názvy si mumlal sám pro sebe. "Had, Kain, Napoleon, Caesar, Hitler, Ho Či Min, Bush, Stalin, Lenin." Namátkově vytahoval pečlivě vyžehlené masky a pokládal je na stůl. "To už tady všechno bylo," namítl opatrně Bůh. Ďábel vzdychl a zašmátral na dně šatníku. Pak chvíli stál a smutně koukal, než prohlásil: "Mám tady pro tebe už jenom poslední dva převleky, tak si jeden vyber." Bůh pozorně prozkoumal oba dva a nakonec řekl: "Tak já si vezmu toho Kaddáfího."

Když Bůh odešel, uvařil si Ďábel kafe, přečetl noviny a zapálil si doutník, který našel v kapse od Castrova kabátu. Usnul. Vzbudil se těsně před půlnocí uklidil převlek se štítkem "Konec světa" zpátky do skříně a šel spát.