Poučná novela o vykradači stračích hnízd

Za x horami, y řekami a z moři žili byli, jedli a pili jeden vdovec s jednou vdovou. Vdovec byl impotent, vdově při operaci menisku omylem odstranili vaječníky. Vdova si však vysoudila třicet milionů cash. A tak si ti dva žili v luxusu (nebo v luxu, teď nevím), přecpávali se kaviárem a nalévali se červeným bordeaux. Jenže jim chybělo právě to dítě.
Vila těch dvou nešťastníků ležela blízko zámku Konopiště i s poli, lesy, rybníky i letními a zimními sídly. Kdekdo by řekl, že v této nádherné lokalitě se musí žít krásně a v tichosti. Problém spočíval v tom, že přesně na opačné straně vily, tedy ne tam, kde stálo Konopiště, televizní manažeři postavili dvě další vily. Jednu Big Brothera a tu druhou VyVolených, což je samo o sobě známkou maximálního hluku.

Nyní se vraťme ke vdovci a vdově. Vdovec rád lovil, vdova zas milovala malování z windowcoloru. Oba si koníčky navzájem tolerovali. Vdovec se svým přítelem Ferdou d’Eskou (Ptáte se proč to jméno? Inu, nikdo Ferdu nikdy neviděl jinak než na jeho vlastním kole značky Eska) si jednoho (a možná že i druhého) dne vyrazili zase na jeden (a nepopírám, že mohl být i druhý) ze svých honů. Ferdu jako obecního retarda nikdo neměl rád, a tak se ho podnapilý vdovec ujal. Při honech se sice bál o svůj vlastní život, ale na druhou stranu to pro něj byl určitý druh adrenalinu, který zbožňoval. Ferda si to tedy krosil na své „esce“ a elegantně se vyhýbal všem pařezům i borovicím. Když však náhle vystřelil jen tak nazdařbůh do neznáma a jeho brok podmetl větev malému klučinovi, který vykrádal stračí hnízda, lekl se, v hlavě mu zapraskalo, nakopl „esku“ a řítil se z lesa pryč.
Vdovci nezbylo nic jiného, než si asi pětiletého chlapce vzít s sebou domů. Vdova skákala dva metry čtyřicet osm a její jediné štěstí bylo, že tak konala v hale. A poněvadž byla tak trochu mešuge, dala chlapci jméno Neotesánek, protože ho vdovec odnikud neotesal. Ve vile tak bylo do rána pořádné mecheche. Mělo to však háček.
„Vdovo, já bych jed!“ vzkřikl Neotesánek.
Vdova, která k smrti nenáviděla vaření, chlapce umlčela lžící kaviáru. Ale po chvíli zase:
„Vdovo, chci maso!“ Vdova vstala a naštvaně odešla pro jehněčí kýtu. Jediné, čeho tím dosáhla, bylo pět minut ticha.
„Vdovo, naval zmrzlinu!“ To už bylo na vdovou moc. Vytáhla zpod gauče dvoukolák a jela pro mrazák. Postavila ho před kloučka. Mrazák v něm zmizel, vdova ani nemrkla.
„Cos to sem přitáhl, ty ožralo?!“ řvala vdova na vdovce, který jen krčil rameny a žasl. „To snad ani není Neotesánek! To je Neotesanec! Nebesa, smilujte se!“
„Vdovo! Chci zelí!“ rozkázal Neotesánek.
„Nic nebude! Po zelí se prdí!“
„Když chci zelí, tak chci zelí! A s kmínem!“ Neotesánek vstal a chytl vdovu pod krkem.
„No jak chceš, ty tchoři!“ vzlykla vdova a hnala se pro zelí. Neotesánek si tak postupně vydobyl mikrovlnku, kýbl rizota, telecí žaludky, býčí žlázy, míchačku s meruňkami, cisternu s mlékem a stihl očesat i třešňový sad. Po třech hodinách si čtyřhektarový chlapeček kecl na zem a lehce brkl, až to odválo vdovu i vdovce i s jejich vilou, poli, lesy, rybníky, sídly a Konopištěm. Neotesánek se podivil, kam všichni zmizeli, ale nakonec se jen usmál a hodil do sebe traktor i s vlečkou a cukrovou třtinou.

Nyní Neotesánek bydlí v měsíční krajině, kde již nejsou žádné Xté hory, Ypsilonté řeky a Zettá moře. Můžeme doufat, že tomu vykradači hnízd někdo stihne vypumpovat žaludek dřív, než jím bude sněden. A z toho, milé děti, plyne ponaučení, že ke zkáze světa nepřispějí asteroidy ani mimozemšťané, ale obezita. A proto se v zájmu lidstva vzdejte pro dnešní večer svého moučníku…

Knihkupectví Dobrovský - na každou svini se vaří voda!

Ať chcete nebo nechcete, léto se pomalu blíží. Hodně z vás pravděpodobně chce jít někam na brigádu. Jestli vám však můžu poradit, ani náhodou nechoďte pracovat do KNIHKUPECTVÍ DOBROVSKÝ! Budiž vám toto odstrašujícím případem:

Už dlouho mě takhle nikdo nenasral. Hodně dlouho. Minulé léto jsem byl zaměstnán jako brigádník v OC Brno Vaňkovka - knihy Dobrovský (přízemí). Byl jsem tam z protekce, jelikož vedoucí prodejny Jiří Hauska vede ve Vyškově kroužek kung-fu, kam můj táta a brácha chodili. Přes taťku jsem tedy měl domluvenou brigádu. Když jsem se ptal ostatních brigádníků i pracovníků, zjistil jsem, že je to tam vlastně vesměs jedna velká rodina. Přístup vedoucího Jiřího Hausky byl opravdu pozoruhodný. Vůbec jsem nevěděl, co můžu jako brigádník požadovat, co si můžu dovolit, co je moje právo. Když jsem se na něj obrátil s žádostí na sepsání smlouvy, řekl mi: "To sepíšeme pak." "Pak" znamenalo v srpnu. Nato, že jsem nastoupil na brigádu v červenci a pracoval jsem tam do srpna - to je celkem vtipné. Na konci prázdnin teda byla sepsána smlouva a já byl do knihkupectví pozván ještě třikrát v září na výpomoc. Loučil jsem se slovy, že smlouvu si pak s Hauskou domluvím, až k nim přijdu příště. Žádné příště nebylo. A nejlepší na tom je, že nebyly ani peníze. Tuším v září či říjnu došla první částečná výplata za červenec. Řekl jsem si, že je to fajn, že to snad začne chodit víc. Do prosince se však nikdo neozval. Táta sice každý týden tomu ..... Hauskovi volal a on stále a stále sliboval, nadával na účetní, že je kráva a má v tom bordel, nevěřil svým očím, divil se, ale pochybuju, že udělal něco pro to, abych byl řádně vyplacen. Hnát jsem to nikam nemohl, smlouvu jsem si totiž nevzal a na září ji ani nemám u nich (jestli jsou u nich ty dvě za červenec a srpen, to opravdu nevím, ale hádám, že ne). Je to samozřejmě moje chyba!

Pamatuju se, že jeden pátek jsem byl opravdu nasranej, co s těma penězma bude. Vánoce za dveřma a já bych i rád koupil dárky. Výplata stále v nedohlednu. To mě dovedlo k napsání tohoto e-mailu do brněnské prodejny:

Dobrý den,
TAK SAKRA KDYŽ UŽ DOSTANU TY SVOJE PENÍZE, CO? MĚ JE TOTÁLNĚ UKRADENÝ, JESTLI S TÍM MÁTE PROBLÉMY, JÁ PROSTĚ TY PRACHY CHCI, UŽ MĚ FAKT SERE VÁŠ PŘÍSTUP. JE MI JEDNO, ŽE JSEM NA VÁS SPROSTEJ, PROTOŽE MI UŽ FAKT PŘIJDE, ŽE SI NEZASLOUŽÍTE SOLIDNÍ JEDNÁNÍ, KDYŽ SAMI JEDNAT NEUMÍTE. 4 MĚSÍCE!!! 4 MĚSÍCE ČEKÁM NA SVÝCH BŮHVÍKOLIK TISÍC A FURT NIC. JESTLI JE NEBUDU MÍT PŘÍŠTÍ TÝDEN V RUCE NEBO NA ÚČTU, TAK MI VĚŘTE, ŽE VÁM TAM NA PRODEJNĚ UDĚLÁM SCÉNU. BUDE MI ÚPLNĚ U PRDELE, CO MI NA TO ŘEKNETE, PROTOŽE TOHLE UŽ NENÍ MOŽNÝ. TO BYLO FURT NĚJAKÝ SLIBOVÁNÍ, ALE HOVNO-HOVNO. STRČTE SI SVOJI POSRANOU KOMERCI DO HAJZLU, UŽ SI U VÁS NEKOUPÍM ANI LEPORELO! TAKŽE MI UŽ KURVA DEJTE TY PRACHY!

S PŘÁNÍM BRZKÉHO KRACHU (SAMOZŘEJMĚ POTOM, AŽ MI POŠLETE VÝPLATU)
VÁŠ
Tomáš Kremr

Nelituji toho, co jsem napsal, jsem na to vlastně hrdý! Vedoucí samozřejmě volal tátovi, že jsem ho velice urazil a já musel s brekem napsat tento omluvný e-mail:

Dobrý den,
nepředpokládám, že máte chuť čist si tuto zprávu. Nicméně i přes to vám píšu. Víte, ten první e-mail, byl opravdu odporný. Lidé by k sobě měli být upřímní, ale určitě v mezích slušnosti. To předtím bylo až přespříliš upřímné, ale co hlavní - vulgární. Zpětně si uvědomuji, že takto jsem určitě jednat neměl. Měl jsem se ovládnout a vybít si vztek jinak. Vy musíte pochopit, že moje situace ale moc příjemná taky nebyla. První brigáda, jednání, nad kterým zůstává rozum stát a peníze, na které jsem čekal čtyři měsíce. Jsem dost impulzivní člověk, což mě zajisté neomlouvá, ale takováto první zkušenost nebyla moc pěkná. I přes to, že jsem na Vás stále nazlobený (nechci se zachovat jako úplný pokrytec), nemůžu opominout fakt, že jsem vás urazil. Nežádám od vás milosrdenství, mávnutí rukou, poplácání po rameni za slov "každý dělá chyby". Jen je mojí povinností vám napsat, že toho lituji a že se omlouvám. Vyšlo to čistě z mé vlastní inciativy (dá-li se to takto nazvat), správné to nebylo a jsem ochoten nést následky. A ani náhodou neočekávám nějakou další spolupráci (jen abyste si nemyslel, že mě taková věc vůbec napadla), už jen z toho důvodu, že si to nepřeji jak já, tak určitě ani vy.

Zdraví
Tomáš Kremr

Na ten už tak hrdý nejsem, pravda. Jenomže jsem prostě musel. Vtipné na tom je, že doma si o tom mysleli všichni nějak to samé. S lidmi se sice musí jednat hezky, ani náhodou neřešit nic vulgárně, jenomže já tu trpělivost neměl. Vedoucí pravděpodobně omluvu přijal, ale peníze nikde. Až o něco později jsem objevil další částku u sebe na účtu. Řekl jsem si tedy, že fajn, že ten zbytek snad zaplatí později. Hovno později, nezaplatili nic! Následují další nekonečné telefonáty plné planých slibů. Leden, únor, březen, přičtěmě září, říjen, listopad a prosinec, můžeme i duben - a máme tu skoro červenec. Je to téměř rok vymáhání peněz z firmy, která v sobě nemá kousek slušnosti. Telefonáty do Prahy, kde to nikdo nebere, pan vedoucí Pavel Dobrovský je pryč - zavolá vám, já vám zavolám po víkendu, všichni by moc rádi volali, ale pravděpodobně už v pondělí neměli kredit. Pak se to zahrálo da autu.

S chutí bych přidal další věc, která je sice naprosto z jiného soudku, ale přesto s tímto článkem souvisí. Jiří Hauska je totiž naprosto nespolehlivý člověk. Když táta jednomu známému půjčoval několik mých DVDček, musel to udělat přes Hausku, který slíbil, že onoho známého o víkendu uvidí a předá mu to. Bylo to v lednu. DVDčka se k dotyčnému dostala až koncem března a já je měl v ruce až v dubnu. Pan Hauska pravděpodobně vůbec neřeší záležitosti jiných, slibuje jako na běžícím pásu, který končí v sekci "na tohle se můžu vykašlat". Další velice veselá historka je ta, když se Hauska v telefonu omluvil, že je v autobuse, až vystoupí, tak zavolá - a nezavolal. Pozor, pane Hauska, tomu se říká skleróza.

Zpátky k hlavní otázce. Víte tedy, že jsme volali, že jsme se domáhali zbytku (4 000,-) a že nám to stejně bylo k hovnu. Dnes táta volal znovu (už je to taková rutina - vzbudit se, posnídat, jít do dílny, přijít ve čtyři na svačinu a zavolat Hauskovi). Hauska ho odbyl tím, že "účetní tam nemá nic napsaného a že je to divné a kdesi cosi". Upřímně, vůbec nechápu, kde táta bere tu trpělivost, já bych toho blbečka nakopal do prdele.

Se svými penězi jsem se tedy už rozloučil. Válku jsem prohrál, je to avšak i moje chyba. Teď už se pokusím jen udělat jim takovou reklamu, na kterou nezapomenou. Nemám šanci jim udělat ze života peklo, ale zkusit to opravdu můžu, no ne?

PROTO TEDY NAPOSLEDY ŽÁDÁM VŠECHNY, KTEŘÍ TENTO ČLÁNEK ČTETE: NIKDY! NIKDY NECHOĎTE BRIGÁDNIČIT DO KNIHKUPECTVÍ DOBROVSKÝ. JE TO O NERVY, JE TO O ZDRAVÍ, JE TO O ZBYTEČNÝ STRES. POKUD MÁTE PODOBNÉ ZÁŽITKY, PŘEDEJTE TENTO ČLÁNEK DÁL, PUBLIKUJTE HO NA SVÝCH STRÁNKÁCH, JE MI TO JEDNO. JEN CHCI, ABY SE TO VĚDĚLO - KNIHKUPECTVÍ DOBROVSKÝ = PODVODNÍCI, U KTERÝCH SE OPRAVDU, OPRAVDU NEHODÍ KOUPIT ANI TO ZMIŇOVANÉ LEPORELO.

Za vulgarismy se neomlouvám, omlouvám se (zčásti) Jiřímu Hauskovi, (viz nový článek) ani knihkupectví Dobrovský, neomlouvám se vůbec nikomu, kdo s nimi má co společného. Až na pár zaměstnanců pobočky v Brně - s nimi jsem vycházel :o)

Až mě chytnou

Co se mnou provedou? Co když mě sejmou? Anebo nechytnou a zkontrolují zpětně. A pak dostanu na holou? Jo? Ne? Rozumí se, že to ve mně hlodá. Jen se divím, že mě to napadlo až teď. Tohle si přece nemůžu dovolit, no ne? Ale tak co, může mě drbat na zádech. Je čas publikovat zeměpisný blog. Mise splněna. Gejzíry se objevují na Islandu - a kdy vybuchne tenhle?

Plátno ze smutku

Něco z mé "poezie" (ty vole, já jsem dneska fakt vtipnej!) "Básnička" (chachá) vznikla kvůli jedné soutěži. Téma znělo "Dlouhá cesta". Můžete posoudit sami, přeji pěkné počteníčko: (jo a je to trošku depresivní, tak si u toho pusťte například Henriettu od The Fratellis - můj "novej" objev)

Zvláštní je plátno ze smutku
V něm jednou se zatočit - dost
A nikdo vás nevezme na milost
Zbývá jen tkát
Z černého zármutku

Pak koupit si křídla
A přišít je provázkem ze žalu
Za svitu měsíce pomalu
Jak vánek zlehka
Se rozlítit
Pro bublinu z mýdla

Jen nazout boty a odletět
Kamkoli od ní
Kde nocí je den
Kde padnout do kolen
A chvíli tak posedět

Jehlou mi nebývá kdejaký kov
Vyšívám myšlenkou
Povadlou domněnkou
Že míti rád nestačí
Když blízko nad hlavou
Hmatáte krov

Vždyť chci jen lásku bez příkras
Ta křídla andělská pekelně pálí
A kdo se na vteřinu o míli vzdálí
Nechť letí mu blázni napospas

Mlčeti zvuky
Mluviti ticho
Sledovat tmu v pohybu
A v každém jejím záhybu
Vidět tu tvář

Už nejde jen o princip
Vše je nastokrát pryč
A chtít odhodit míč?
V tom není řešení
Zas začne trápení

Koupit si sukno
Ale pořádně nachové
A na konci partie šachové
Začít s ním tančit
Pak zbytečně čekat
Až bude vám smutno

Je cesta dlouhá k zapomnění
Hloupé je psát ti
Že kde nic tu nic není
Že ten pocit už nikdo nepromění
I kdyby stokrát chtěl

Kdo vystačí si vzpomínkami
Na doby dávno za námi
Na lásku která bojovala
Která kdysi měla smysl
To já byl tvůj Nezamysl
Teď je jím někdo jiný

Již nevidím žádných východů
Už nechci kupovat zajíce v pytli
Stále jen sedět na vyviklané židli
Nepouštět se do jiných rozchodů

Zvláštní je plátno ze smutku
V něm jednou se zatočit - dost
A nikdo vás nevezme na milost
Zbývá jen tkát
Z černého zármutku

O budoucnosti

Už třetí školní blog. Mobil pod lavicí a pokoukávám po ostatních, zatímco se pokouším popaměti psát (prosým, omluvte chibi). Biologie je nudná, ale to ví každý, komu vadí injekce, nekoupe se v rybníku s řasama a nedopuje se biozrním. Plus všichni ostatní. Když se tak zamýšlím, zase jsem se odhalil kousek ze své budoucnosti: z bioly maturovat nebudu! Teď to tu mám - bílé na černém - a nejde to vzít zpět (čímž si mezi náma kryju záda).

Nemáte někdo špendlík?

Potřeboval bych na nástěnku připíchnout, že jsem si teda nahodil ten twitter widget. Webovatím :)

Což o to, já mám vůli z betonu

Doufám, že jste se taky zasmáli. Já, jehož plány do budoucna jako "začnu zase číst", "budu makat na svým těle" a "dneska nebudu na internetu a opravdu budu pilně psát ZAV" jsou takřka po chvíli zahozeny do koše. Vidíte sami, že teď bych měl psát ZAV - a bloguju.

Obecně u mě platí, že se do věcí pustím, ale mezitím dělám milion jiných aktivit. To má za následek, že u primárního problému, který je potřeba ŘEŠIT vážně dlouho nevydržím.

Krátce jsem si tedy postěžoval na svoji prachmizernou situaci, ale co je hlavní, včera jsem začal zvažovat, zda nemám seknout s blogováním. Dospěl jsem k názoru, že bych opravdu mohl, proč by taky ne. Stejnak tak nějak .... no vidíte! A nevím! Vůbec nevím, proč mě to napadlo. Takže všichni, co jste sem zabloudili, co jste hledali recept na svíčkovou, co si tady hledáte záminky ke konverzaci v reálném životě, dokonce i vy, co si to čtete! Vy všichni nemějte obavy. Jestli totiž mám někde udělat ten pověstný první krok, bude to tady! Dokážu sám sobě, že na to mám a třeba to pak bude všechno nějak snazší. Jasněže asi nebude, ale věřit tomu můžu furt.

Takže iHyik nekončí, ale taky nezačíná. iHyik se udrží, vydrží a tasí. Přinejhorším pár draků přijde o hlavu.

Zvláštní blog z hodiny chemie

Není to provokace, není to nechuť k učivu, není to náznak pokročilé demence. Jen si jsem si vyznačil cíl (stalo se to právě teď) napsat v každé hodině blog. A nemá to co dělat s narážkami na školství.

Dnes je zajímavý den. Taková událost! A já na ni zapomněl. Došlo mi to až za hodinu. Ale co je to za událost, to už zůstane navždy zahaleno.

"A na čem, že je založena koordinačně-kovalentní vazba?"

Nesoudnost

Zameť si před vlastním prahem, to říkám na úvod a spíš jen tak pro sebe. Situace se má totiž tak: ze školy jezdím autobusem. Autobusem jezdí rozličné existence. Existence ječí, smějí se a nahlas si stěžují "na ten můj zkurvenej život s alimentama". Proti tomu se dá bojovat sluchátkama a Papa Roach. Co je však existenční chyba existencí? Zápach. Někteří (a mladí zčásti taky) nehorázně smrdí. Já beru sociální problémy, beru to, že starý člověk už v tom prostě bydlí, ale proboha, nesprchovat se? (ano, opravdu) Nekoupit si aspoň pitomej sprej? Protože když má člověk jet s takovými lidmi, je to utrpení, ti, co jezdí autobusem, se s tím určitě setkali. Já se momentálně nacházím v "sevřené" pozici a dýchám ústy. Prosím, buďte soudní! Každý má svůj charakteristický zápach, ale tohle fakt není vada charakteristiky, nýbrž charakteru. Příště si budu protestně odsedat. Můžete mě bít, že jsem takhle arogantní (a sprej nosím po ruce stále, takže věřím, že už jsem si zametl), ale tohle je opravdu o myokard. Teď bijte, chcete-li, ale za tímhle si stát budu. Jestli to teda těch zbylých 5 km přežiju ve zdraví.

Blogové sucho

...anebo jsem debil a nevšímám si zajímavejch věcí. Dobře, takže článek o IT Crowd nechám zase dlouho rozdělanej, o Dead Like Me se taky rozhodně zmíním (dojel jsem obě série i s filmem), ale i tak! Proč není o čem psát? Zápisy jako: "Tak jsem si namazal rohlík prošlou paštikou" mi fakt nepřijdou adekvátní. Že bych si sakra fakt (no jo, Flufe, já jsem nepoučitelnej) hodil na blog ten twitter widget?

Poetičnost kvete v každém věku aneb Beze slov

Zvyk je železná košile (a ne, že ne!)

Dnes se mi stalo to, co přesně vystihuje nadpis článku. Nebylo to příjemné, ve skutečnosti spíš k vzteku. Posuďte sami.

Co se týče oblíkaní, bla bla, nemám přímo vyhraněnou touhu nakoupovat jen na tržnici, jen v Quiksilveru, jen v Marks & Spencer, atd. Když ale jdu nakupovat, obvykle to nejdřív beru stylem C&A, New Yorker, Reserverd, Wildcat a pak už jen tak chodím, záleží na tom, co potřebuju. Mimochodem, u Marks & Spencer mají perfektní věc - a to jsou potraviny, kupte si někdy nějaký jejich sušenky a budete tam chodit pořád, protože je to perfektní! Nicméně zpátky k věci.

Dnes jsme tedy zase vyjeli nakupovat (radost neskonalá) :(
Obvyklý útok nejprve tedy do Bati, protože brácha byl reklamovat boty. Pak jsem rychle vběhl do Vodafonu pro nový ČiliChili (tohle číslo je opravdu suprový, asi si to předplatím, protože hrách na klečení, to je bomba) a poté už obvyklý nájezd do C&A. Vím, že už to tam delší dobu nějak přestavují na větší, ale teď tam změnili vchod (posunuli ho teda o deset metrů asi dál) a vchází se do jiné části (té, jakoby nové). Vypadá to tak, že to "velké" céáčko je teď dvakrát menší a navíc se tam absolutně nedá vyznat. Kdykoliv jsem tam vlítnul, znamenalo to rychle se kouknout hned u chovu, pak zamířit vlevo, držet se lajny, rozhlížet se, obhlídnout klobouky, bekovky a podobný blbosti, mrknout na šály, na rifle, na trička a tak. No a pak už se jen tak flákám na tý levý straně. Teď tam vlezte, praštěj vás do ksichtu korále, náramky, náušnice, prstýnky, ... (a na krásné holce by to vypadalo fakticky nádherně) a levá - mužská - část nikde. Pak jsem teda něco objevil, ale takovej jakoby útržek. Pokouším se rozhlídnout. Nikde nic. Po dlouhé době nacházím něco, co asi má být pánská sekce. Říkám si tedy: "Ha, tady je ta moje lajna!", ale ouha, za šest kroků už jsem v dámský sekci a mate mě to. Doslova zuřím! Nejnom, že všude jsou prostě dámský hadry (nejsou škaredý, holky se prostě můžou víc vystylovat) a my, muži, kluci, chlapci, ženští transvestiti, my jsme prostě utřeli. Na světě vládne chaos a začíná to tady. Chci si něco koupit, ale zlost zahnala chuť do jinam a já jen zoufale přihlížím, jak si ostatní lidé (rozuměj ženy) v novém zasedacím pořádku libují. Zase si budu muset zvykat. A až si zvyknu, tak otevřou i tu druhou část a já zcvoknu.

Jo, je to malicherný, ale prostě mě to nasralo. Ještěže do toho Brna taky nejezdím každej týden a když už, tak do kina nebo jen tak. Proto tedy žádám: "Už mi to laskavě nedělejte!"

Dveře

Řekněme, že tohleto ehm něco mě jakoby dostalo na web našeho gymplu. Takže za účelem postupné blogalizace vám přeji: užijte si to :o)

Buch! Vše se událo tak rychle. Život pořádně práskla dveřmi. Spěchala. Měla schůzku s rodinou. Od dveří zavanulo. Rozechvělý vzduch se dal do pohybu. Vše začalo běžet. Dveře zůstaly otevřené. Foukalo od nich dál. A dál. A dál. Život se dala do běhu...

Čas se Smrtem seděli a čekali. Život si dělala co chtěla. I díky tomu chodila na schůzky stále pozdě. „Ale, co to?“ podivil se v duchu Smrt. „No jistě,“povzdechl si. „Ach, ty děti. Nevydrží beze mne doma chvilku samy.“

Běžící chlapec už volá: „Tati! Tati! Zhouba se mi posmívá! Říká že mám nejdivnější jméno, jaký vůbec existuje! Že ne, tati, že nemám?!“

„To víš, že ne, Žiravine! A teď upaluj domů a Zhouby si už nevšímej! Ahoj!“

„Ty dnešní děti,“ zasmál se Čas. Byl to šetřílek, ale ne lakomec. Byl dnešní, nebyl včerejší. Žil okamžikem. Jeho život postrádal jednoduchost. Život byla jeho sestra, úplně stejně tak jako Smrtova sestra. Když se tak nad tím zamyslel, nebylo se vlastně nad čím zamýšlet. Už to tak bylo. A basta!

„Promiňte! Uklízela jsem v pokoji. To byste nevěřili, co tam bylo prachu,“ vtrhla mezi bratry Život. „Tak kam půjdeme?“

„Zase pozdě,“ utrousil Čas.

„Kam jinam bychom mohli jít? Všude už je zavřeno. Klasika. Půjdeme se projít kolem jezera. Ať se nenudíme,“ odpověděl Smrt.

„Bezva,“ souhlasil Čas. Život to ale moc nepotěšilo. Sevřela rty a v nadurděném úšklebku ironicky odvětila: „To jsem vždycky chtěla.“

„Ach jo,“ povzdechl si Smrt a dál už nic neříkal.

Vyšli. Kolem jezera se vinula pěkná cesta. Dlažba. Skvělý vynález. Pohodlné.

„Jak jde život, Život?“ otázal se Smrt.

„Jak chci. Záleží na náladě. Poslední dobou mi přijde, že jsem nějak moc oblíbená.“

„To já právě naopak. Mám dojem, že se mě všichni bojí. Cítím práci. Jsem unavený.“

„Jak by ne,“ pravil Čas.

„Proč?“ zeptal se Smrt.

„Jen tak. Z principu.“

„Dobrá neříkej mi to. Já… já… Co vlastně já?“

„Ty nic,“ zavtipkovala Život.

„Tvůj suchý humor by potřeboval zalít. Je přesušený,“ odvětil Smrt.

„Ha, ha, ha, ha!“

„Další hádka?“ pronesl Čas.

„Čím dřív,tím líp,“ řekl Smrt.

„Jak to myslíš?!“ vyhrkla Život podrážděně.

„Metafora. Znamená Život,“ objasnil Smrt.

„Já tu ale vůbec nemusím být!“

„Tady zrovna ne, to máš pravdu.“

„No prosím. Tak já skočím do jezera!“ vyštěkla Život a skočila. Chvíli se snažila dělat utopenou, ale když zjistila, že to bratry nijak nepohnulo, odplula na druhou stranu jezera.

„Urazili jsme ji,“ pravil Čas.

„Vrátíš to zpět?“

„Tak jo…“

„Jak to myslíš?!“ vyhrkla Život podrážděně.

„Potřebuju se trochu odreagovat od všech těch jmen. Leze mi to na mozek,“ objasnil Smrt.

„Ty nějaký máš?“ zeptala se Život nevinně.

„Mě jen tak nenaštveš!“

„Tak proč křičíš?“

„Nekřičím!!“

„Pravda. Už řveš.“

„Neřvu!!!“

„Samozřejmě. Hysterický záchvat.“

„Nashle. Jdu domů. Nevypnul jsem žehličku,“ rozloučil se Smrt a odešel.

„Naštvala jsi ho,“usoudil Čas.

„Já vím. Když mě to tak baví. Nechceš to vrátit zpět?“

„No dobrá…“

„Jak to myslíš?!“ vyhrkla Život podrážděně.

„Zeptej se Časa. On to vymyslel,“ lhal Smrt.

Časem to ani kapinku neotřáslo.

„Co to znamená, dochvilňáčku?!“

„Veskrze nic,“ řekl znuděně Čas.

„Ale vždyť jsi říkal, že to znamená ,idiot‘,“ namítl Smrt.

„To o sobě mluvíš tak škaredě, Čase?“ pochopila Život Smrtovu hru „Jak naštvat Časa“. Čas ale vypadal, jako by si toho ani nevšiml.

„To není zábava, když mu to nevadí,“ zlobila se Život, „jdu domů.“

„Já taky,“ usoudil Smrt.

A šli. Každý jinam.

„Naštval jsem je. Ale co, začali si. Stejně to tak dopadne vždycky. Teď se půjdu kouknout na ryby, jestli mám jít večer chytat. A pak domů. Tam to bude zase stejné.No nic.

Smrt se vracel k domovu. Byl unavený. Velmi unavený. Skoro belhal. Před dveřmi do bytu se už plazil. Paní domácí, která šla zrovna kolem nic neříkala a sáhla na kliku. Dveře se otevřely a Smrt se vplazil dovnitř. Nohou dveře zabouchl a zemřel. Zanikl. Mělo to jen jeden jediný důvod. Život.

Ta si jen tak, prostě a jednoduše šlapala ke svému domu. Čím víc se k němu blížila, tím s i připadala zbytečnější. Otevřenými dveřmi vstoupila do domu. Zavřela je a zamkla. Buch!

A vše se zhroutilo. Jen Čas byl potěšen. Konečně se dělo něco méně jednotvárného. Konečně vyšel ze stereotypu. Kouknul se na své hodiny s 96 431 852,5 ručičkami. Je čas. Čas odejít. Čas dělat bratra jinde. Nastupuje nová éra. Láska se zmocňuje trůnu. Ona – Královna.

P.S. KONEC!

Vhodná doba odejít na onen svět

http://www.rockforpeople.cz/index.php?ids=15&idc=518
Děkuju, merci beacoup, thanks, ich bedanke mich, grazie, gracias, благодарю, regratio, danki deFe!!!

Tam jít a umřít, no ne, sakra, to je tak kurevsky poslušnej výběr, jakobych jim to diktoval nebo co! Arctic Monkeys, kurva, jo!!! Určitě na taneční ploše vypadaj dobře. Pak jim v tom cirkusovým domečku zatančím já, jakožto světýlkující puberťák a v zákulisí jim povím pár smyšlenejch příběhů o San Francisku. Odejdu, než rožnou světla.

Pak The Kooks! No není to nejkrásnější den na světě? Zabrnkaj pár akordů a já tam padnu k nohám a budu se modlit, ať neskončej! Nějakej debil po mně hodí plechovku od redbullu a já se nenaštvu (pominu to, že bych stejnak nikoho nezmlátil) a budu spokojeně vrnět do rytmu Shine on třeba, to je fuk, hlavně že to uslyším.

A Bloc Party! Seru na všechny ostatní kapely, ale tyhlety tři chci vidět. Slyšet. Dýchat jejich tóny a rozprsknout se do výstřihu Sarah Roemer. A v něm umře opojen čtyřnásobným orgasmem. Bude to trochu moderní láska a sežerem pár skel, ale proč ne, ne?


Ty vole, kdo jde se mnou?!

Rychlý aprílový blog z hodiny francouzštiny

Mám na sobě kšandy a pokouším se napodobit vzhled nějakýho americkýho gangstera dvacátých let. Tohle je pravda.

Na své čtenáře však nemůžu zapomenout. Takže skončím s blogováním (muehehe, ne, to byste ještě byli rádi, nejsem blbej). Chce to jinej apríl. Dobrej. Já nic nemám. A nikdy jsem snad nic skvělýho nezažil.

Tentokrát jsem vymyslel fakt skvělej vtip. Fakt dobrej. Famózní! U tohohle vtipu se umlátíte smíchy! Utrhne vám to bránici a rozsekáte si brňavku o hranu stolu. Pak mi napíšete na icq, ať to smažu, protože na tom bude záviset váš život.

Apríl! Nic nebude, plantážnici. Ale vy se svěřte, co vy a apríl? :o)