Můj historicky první bleg

Nejsem žádná máčka a navíc se toho nebojím. A chlubit se klidně budu, je to totiž moje peří. Teda teď už je moje.

Abyste věděli, tak na stránkách twobits.cz proběhla jedna bloggerská soutěž, kde jsem vyhrál (ano, sám jsem tomu zrovna moc nevěřil) první cenu. Netbook Acer Aspire One (prosím vás, ty kecy, že Acery jsou na dvě věci si nechte pro sebe, jo?). Původně jsem o tom ani nechtěl psát, ale zase si to třeba můžu napsat do životopisu a Fluf mě přesvědčil, takže opravdu píšu.

Co bych netbooku vytknul? Vůbec nic, protože je to netbook, takže prakticky nemůžete očekávat domácí kino a jednu z těch "vykopávek" co Gates posílá na hraní vnoučatům. Jde jen o ten nezvyk, že obrazovka je čtyřikrát menší, klávesnice dvakrát (ale píšu na ní suprově, takže rozdíl ani nepoznávám) a občas to nestíhá, ale oni to ti kluci z Aceru taky nevymysleli proto, abych na tom pařil Assassin's Creed od rána do večera. Takže zápory (zatím) vůbec nehodlám nijak rozebírat. (možná chybějící mechanika, ale jak jsem říkal, to se vědělo dávno)

Naopak co bych pochválil? Fešný dyzajn, je to přenosný, takže ani moucha jako já nemá problém to přenýst do pokoje po schodech. Má to Wi-Finku, takže třeba zrovna tento blog můžu psát v pohodlí svojí postýlky. Tu bych taky klidně moh' ukázat na webkameře, co tu je a dát vám k tomu přes skype komentář (vlastně bych vám popsal, jakou polohu zaujímám večer a jakou ráno). Že se mi krásně píše na klávesnici už jsem zdůrazňoval (no, ony ty roky ZAVu opravdu k něčemu jsou, nemyslete si) a že to má dobrou výdrž, to je taky plus. Jsem tedy naprosto unešen, poslouchám songy z flashky a koupil jsem si myš, protože na touchpad nemám nervy. Tento úžasný netbook mě stál jen 235 korun i s DPH, takže aukro se může bodnout. Znamená to, že bychom se mohli dočkat více blogů (i z terénu) a celkově si teď užijem mnohem víc srandy. Začíná mě mrzet, že už nejsem uživatelem twitteru. Sakra :(

Očividně mi přálo štěstí, budu tu až do rána, tak jsem se chtěl zeptat, jestli nevíte o nějaký soutěži, kde vyhrát GPSku. Celkem by bodla.

A prosím vás, ten nadpis není překlep, opravdu tam má být "e". Ale to vám určitě došlo.

Nejhorší sen

V poslední době mám obrácenej režim. V noci žiju, ve dne spím. A proto není divu, že jsem náhle usnul dneska o dvou odpoledne. A vzbudil se o půl čtvrtý. Zdá se to jako chvíle, ale byl to nejdelší, nejhorší a nejzoufalejší sen, jakej se mi kdy zdál. Cítil jsem Bezmoc. A bylo to hrozný. Tady je neupravená zpráva ze skypu:

no tak se mi zdál nejhorší sen na světě
já jsem se z toho nemohl dostat
já jsem nevěděl, co je pravda a co je sen
protože jsem se nějak pohádal s taťkou
doopravdy
a teď najdednou jsem nevěděl, jestli se mi to třeba nezdá
zdálo se mi, že jsi u nás byla na prázdninách
a že najednou musíš odjet
tak já že teda jo a tys najednou byla pryč
a najednou ses objevila a já že tě zavezem na vlak
ty, že jo a čekala jsi na obrubníku až vyjede máma s autem
najednou přijeli nějací lidi
tys té paní řekla mami a já tam seděl asi deset minut a pak jsem se zděsil a šel se jim představit
(a mezitím mi furt probleskovalo, že chci vstát a že přemýšlím, jestli je to pravda, nebo ne)
tak jsem se představil a pak jsem začal vrávorat (to se mi stávalo vždycky, když jsem přemýšlel, jestli je to fakt pravda)
nakonec tys zase zmizela a já byl úplně mimo, nechápal jsem vůbec nic
ta paní co byla "tvoje máma" byla nějaká žena, co nás měla za tebou odvízt na vlak
a já šel k jejímu autu, nastoupila tam máma a já zas zavrávoral a spadl jsem tam
nakonec jsem se octnul v Brně a tys seděla na lavičce
já chtěl za tebou jít, ale furt jsem jaksi padal a nechápal
najednou jsem mluvil s mámou, otočil jsem se a pak zas zpátky a na tý lavce místo tebe seděla účetní od nás ze školy
paní Srnová
a máma řekla, že jedeš s ní, že hned dojdeš
ale tys nedošla
a já jsem se tam zoufale motal a nemoh se hnout a chtěl jsem se s tebou rozloučit
jenže tys tam nebyla a já tě nemoh najít, tak jsem tam začal na zemi brečet
vtom jsem se objevil u babičky
a chvíli si s ní povídal, to bylo takový "vyrovnaný"
ona šla najdnou telefonovat a mluvila se strejdou, že prej jejich babiččin pes je stíhanej za to, že ukousl nějaké kočce všechny nohy
a já byl naštvanej, že to není pravda, že přece jejich pes byl furt na zahradě
a pak mě to přestalo tam bavit a dostal jsem strach asi, ale nevím z čeho, asi, že jem tu kočku zabil já
a tak jsem zdrhal do kopce na zahradu
a čím jsem byl výš, tím mi to přišlo trapnější a navíc jsem těžknul a byl jako z železa
stával se ze mě robot
a pak jsem si všiml, že nemám svoje sandály
tak jsem zas utíkal dolů a babička furt telefonovala ale už končila a já nemoh najít druhou botu
a chtěl jsem zdrhnout, aby mě neviděla
najednou se otevřely dveře a vešel strejda a já ho zabil svou zbraní v robo ruce a otočil se a uviděl tu sandálu
a pak babička položila telefon a já jsem zdrhal a zas jsem byl na tom nádraží
a odjel vlak
a já furt ležel na zemi a bulel

Myslím, že si to ani neumíte představit, ale já za hodinu a půl prožil jeden z nejhorších zážitků ve svým životě. A ještě k tomu ve spánku. Ve spánku, ze kterýho jsem se nemohl dostat. Trpěl jsem. Tak snad jsem aspoň někoho spasil.

Old MciHák had a farm, e-yaah, e-yaah, ou

Vždycky jsem si myslel, že nějaký libimseti, lide.cz a tak, že tohle všechno se mi prostě vyhne. Že se tomu já vyhnu a bude to lepší pro obě strany. Ale nakonec jsem se asi v říjnu minulýho roku registroval na facebook. Je hrozně blbý, že není podzim, protože bych moh použít tu krásnou větu "rok se s rokem sešel". Nicméně rok se s rokem teprve sejde, zatím se vše nachází ve fázi "vycházím z domu - co ty?" a já jsem pořád na facebooku. Dneska jsem pokořil stého přítele. A kupodivu jsem nefejkoval. Great! (Píšu sám sobě plusový body do rozpisky, třeba za to vyhraju fén, když to někam odešlu.) O tom to ale není, víte?

Stal jsem se na facebooku asi závislej. Či spíš už ani ne tak na FB samotném (testy už si nedělám a na podobný reklamní srandy jim už nikdy neskočím, parchantům), ale na hře FarmVille.

(fotky z mé farmy. iHyik (c))

Je to hrozně jednoduché. Na začátku máte pár políček. Takové pole se musí nejprve založit, pak porýt a nakonec do něj vsadíte semínka. Za každém zryté pole a zasazené semínko dostávate body, díky kterým se dostáváte do vyšších levelů, můžete kupovat lepší semínka, zvířata, kraviny a baráky. Za každé sklizené pole dostáváte prachy. Mimoto můžete podojit krávu, očesat jabloň, odehnat vrány ze sousedovic farmy, vytrhat kamarádovi plevel, ... Je toho dost. A nejhorší na tom je, že toho bude ještě víc, protože FarmVille je stále vylepšováno a ještě pořád při svém spuštění hlásí slůvko "beta".

Vzhledem k tomu, že každá rostlina potřebuje pro svoje dozrání určitý čas (4 hodiny, 12 hodin, den, 4 dny, ...) musíte si všechno plánovat. Taktizovat. Budu doma v jedenáct? Sakra, nebudu! Tak to nemůžu zasadit dýně. Shit, jediná možnost je tam plácnout papriky. Tak a je to! Kdybyste totiž zasázeli dýně a nechali je tam dvě hoďky jen tak ležet, zhnijou vám a žně jsou v prdeli.

Konečně už tedy vím, jaké to je, kdy si myslíte, že svůj čas řídíte takřka dokonale, ale pravda je taková, že si to opravdu jen myslíte. Celý můj den se teď točí okolo FarmVille. Ráno sklidit jahody, hodit tam rýži, v jedenáct ji sebrat, hodit tam dýně, to bude do pěti, pak tam plácnu jahody, to je v devět ke sklizení. Mezitím si půjdu číst, ale za další čtyři hodiny musím bejt čilej, abych to sklidil a pak tam asi plácnu ještě jedny jahody, a vydržím tu nejmíň do tří, abych tam pak moh rychle dát okurky. Je to hrozně jednoduchý.

Táži se tedy sám sebe, jak je možné, že mě to tak vtáhlo? Proč zrovna mě, který o sociálních sítích nechtěl nikdy nic slyšet? Musím se od toho nějak odprostit. Udělal jsem tedy pár kompromisů. Předně jsem si zrušil twitter, kterej je mi fakt na hovno. A pak vždycky v devět večer sázím papriky. Sklízej se totiž po jednom dni.

I blogger musí někdy spát

Určitě jste zaznamenali, že toho teď moc nenapíšu. Určitě je o čem psát, o zajímavosti přímo zakopávám. A že jich zrovna tenhle týden nebylo málo. Tak například jsem něco vyhrál. Třeba tady je taková jedna to. No a pak na ještě jinde jsem díky Gůdymu vyhrál DVDčko a poukaz na nákup v parfumérii za pět set korun českých (už mám dva, cheche, hádejte, co letos bude nadělovat ježíšek?). Samozřejmě děkuji svému oblíbenému (nejoblíbenějšímu) měsíčníku ČILICHILI. To by asi tak stačilo, je vidět, že mi konečně ta závislost na internetu přinesla nějaké ovoce. Takže mami, tady to máš. Už mě od počítače nikdy nevyháněj.

Hlavně jsem ale chtěl poukázat na tohle: Pravděpodobně jste zklamáni vy všichni, kdo jste čekali, že se budu řídit dle "co den - to příspěvek". Tento měsíc je zatím nejslabší (únor nepočítám) a zůstane jím. Jsou přece prázdniny.

A v týhle džungli, tuhle noc, tenhle lev .... spí.

200 nejlepších alb

Jestli si myslíte, že za všechno může Paroubek, Bush anebo ekonomická krize, tak si tomu věřte, ale za tohle může Fluf. Nechci podávat zkreslené informace, ale jednoduše si koupil F:lter, kde objevil seznam 200 nejlepších alb za ? let a pak přišel s návrhem, že si je musíme poslechnout. Že je prostě pokoříme, ať jsme taky kulturně vzdělaní lidé. Já na to řek, proč ne, navíc deF je teď na dva týdny pryč, takže nás nemůže zabít za to, že posloucháme braky. Takže, abyste věděli, já teď budu poslouchat 200 nejlepších alb podle F:lteru a jestli tam nebudou Stereophonics anebo Snow Patrol, zabiju je. Jsem obeznámem s první (poslední) osmičkou. Dámy a pánové, přivítejte:

200. The Wombats - A Guide to Love, Loss & Desperation
199. The Magic Numbers - The Magic Numbers (tomu se říká originální název)
198. The Teenagers - Reality Check
197. Madonna - Music (tohle jsem asi už slyšel)
196. Kelis - Tasty (jó, tak tohle jsem slyšel - nebo aspoň něco z toho)
195. Wolfmother - Wolfmother (ti maj teda fantazii)
194. Fun Lovin' Criminals - Loco
193. Test Icicles - For Screening Purposes Only (jednu skladbu mám od deFa a musím říct, že se mi líbila)

Z toho vyplývá, že nám máte držet palce a do konce srpna s námi setrvat na vlně, protože na konci .... nó, to bude.

Harry Potter a Princ dvojí krve [69%]

Harry Potter je rok od roku temnější, dospělejší a díky bohu, dokonce i koukatelnější. Všichni si pamatujete začátky, kde jste na druhém místě (Voldemorta #1 taktně vynechávám) sledovali, jestli Nebelvír opravdu získá jakýsi pohár nejlepší koleje školy. První a druhý díl si jaksi odbyli svůj úvod a stejně jsme ho milovali. S příchodem Vězně z Azkabanu jsem ihned zapomněl, že nějaký Kámen mudrců v tajemné komnatě existoval a sledoval, jak se Harry gymnasticky (10.0) vyšvihnul na hrazdu. Že jsou levotoče zrádný svině, o tom svědčí Ohnivý pohár - nejslabší díl série (a vždy bude). Když už to vypadalo, že náš mladej kouzelník zůstane ležet na žíněnce s vyraženým dechem, přispěchal kouč Yates na pomoc a děly se divy. Fénixův řád - nejlepší díl série (zatím) - předčil naprosto všechna očekávání. A když už se pomalu sám trhal kalendář do premiéry šestky, kousal jsem si netrpělivostí nehty.

Co Yates vlastně Potter-sáze přinesl? Rozhodně vytáhnul žaluzie, protože jsem konečně neměl problém s tím rozeznat, kdo se zrovna před kamerou pohybuje. A pak to všechno ostatní, za co se už nemusí stydět. Dokonce i podobnost s knížkou už není jen čistě náhodná. Za to jsou body. (Ačkoliv už jsem si zvykl)

Co bych šestému dílu vytknul? Že zůstal poněkud pasivní. Žádné hromadné čarobitky se tedy nekonaly. To především. Jestliže ale Yates bere tento díl jako základ pro sedmičku, nemohl udělat lépe. Celkově totiž film působí skvěle, vtipných momentů se zde najde víc než dost (škoda, že Harry vyplýtval svůj Felix Felicis lektvar, kdyby si ubalil špeka, dopadlo by to stejně legračně), atmosféra je opravdu hutná a snaží se neořezávat nepodstatné (Brumbálův pohřeb omluví nejlepší scéna filmu - zdvihání hůlek k nebi), jednoduše si to užíváte. Ale nedostatek akce celý dojem naprosto shazuje z útesu. Jen tak jakoby proplouváte a i když je na co koukat, úžas v očích a otevřená ústa si na tuhle plavbu do batohu nebalte - to je možná základ všeho. Netěšit se jako já a přijmout to takové, jaké by to mohlo být.

Proto se na Prince dvojí krve netěště, ale jděte se na něj podívat. Pokud si odnesete silnější zážitky, dobře pro vás a svěřte se. Pokud mi dáte za pravdu, budu rád, že jsem tu nezůstal úplně sám. A abych se opakoval (naposledy, slibuju): Yates si - doufám - vykopal velice pevné základy, na kterých chce postavit hned dva domy po sobě. Jestli se mám těšit na epochální uzavření série, strčím Yatese do své top desítky režiséru.

A jestli Harry Potter 6 překopne hranici 85% na čsfd, sežeru tenhle článek. (Protože ne, Harry, těch 70% na čtyři hvězdičky jsem ti fakt dát neboh. Hey, put your wand off!)

Zpět. O stovky let.

To album je. Je! Už docela dlouho je. Tři roky. Což je hrozně zajímavý. Protože to ve skutečnosti není zas tak dlouho.

Když si vzpomenu, že jednou z mých nejlepších (a myslím, že bych ji dokonce mohl nazvat i nejlepší) kamarádek byla jedna z těch nejmenovaných, zamrazí mě. Protože si uvědomím, jak hrozně je to dávno. Příšerně dávno. Ne v přepočtu na písek, kterej prosily mý ruce, ale počítáno na kilometry krychlový zážitků. Změn. Rozhodnutí. O kolik kroků jsem zase popošel dál v utváření své osobnosti. Je to až neskutečný, jak moc jsem se změnil. No ty vole, bylo mi taky třináct. Teď jsem se rozesmál, vidíte to? Děsně mě pobavil fakt, že každej den si připadám(e) na svým nejvyšším (evolučním?) stupni. Že teď už svět chápem. A dokonce líp, než včera. Máme svůj rozum a jsme bohové. Geniální. Protože to samý si uvědomím i zítra. Můžu na sebe bejt sakra pyšnej. Jestli to takhle půjde dál, budu v osmdesáti Albert fucking Freud. Terrific!

Nejsem si úplně jistej, jestli se chci svěřovat se všema změnama, co přišly a bodly mě nožem a jizvy nezamaskuju. Vlastně ani nechci. Ne, fakt nechci. Ne teď. Ale zasloužíte si vědět, proč sdílím tělo se sentimentální rádoby vědmou. Jsem dokonce tak dobrej, že mi na to stačej jen tři slova: The, Black a Parade. A jestli pořád nic, tak vás navedu na My, Chemical a Romance. Lepší, ne?

O několik kyblů prospanýho písku zpátky jsem si to album znova stáhnul, abych si ho moh znova poslechnout. A řeknu vám, že ve třinácti jsem to nemohl tak vnímat, a že jsem to jako fakt vnímal, to si pamatuju. Začalo to rádiovkou Welcome to the Black Parade, která svejma údernejma ding, ding-ding-ding do klavírovejch strun zrušila okolní svět. K naučení se celýho textu už to byl jen krůček. K přemluvení bratrance, aby mi to album sehnal to byl další krok. A když jsem ho o dva týdne jako skokem slyšel, trhalo mi to plíce. Dneska si do seznamu "čeho v životě lituji nejvíc" píšu "3.6.2007 jsem to pěkně posral, že jsem nejel s Klárou na ten koncert".

Když si ho teda teďkon zase přehrávám, upadne mi čelist do publika a ty lidi se pro ni ani neshýbnou. Ještě ji zakopnou pod pódium. Budu si vás pamatovat. Sakra, zrovna se spustila "Mama". A tu teda nemám rád. Tu jedinou od nich nemám rád. Takže jawbone-kickers jásejte, ztratil jsem náladu dál to rozebírat. Divný. Před třema rokama bych si nechal šlápnout na hlavu, aby to mělo úroveň a konec. A dneska?

Ještě přijede hodně plně naloženejch náklaďáků na stavbu. Ale dům na písku nepostavíš.

A fotku jsem ukrad na musicserveru. To bych ve třinácti taky neudělal.

Rock for People, den poslední (4/4)

Než začal festival | První den | Druhý den | Třetí den
GudMen: Než začal festival | První den | Druhý | Karel | Třetí den
Fluf: První den | Druhý den | Karel | Třetí den

Podpořte hledání Karla na facebooku

Každý příběh nějak končí, ať už otevřeně anebo uzavřeně. I nekonečný příběh jednou zkončí, protože vypravěč taky musí někdy večeřet. A jelikož vy už byste určitě rádi, abych dostal hlad a zmizel se najíst co nejdřív, nebudu to protahovat.

P. Henych & G-Bod [40%] - Kdo to poslouchá?
Clou [70%] - Neposlouchám je a stejně znám všechny písničky. Svět je divnej.
Ignite [90%] - Slyšel jsem je poprvé, třetinu jsem prospal, na konci jsem hlídal věci Flufovi, kterej s válečným pokřikem: "Pohlídej mi to, jdu dělat dopředu pičoviny!" vlít do kotle. A stejně jsem si to sakramentsky užíval.
Sunshine [80%] - Top Top the Radio, Victim is antoher name for lover a tím moje znalost SVNSHINE končí. Ale celkově to bylo dost zábavný.
Bloc Party [100%] - Kick-ass pro Arctic Monkeys. Sakra, nemusíte mít veselý a rozjařený písničky a stejně můžete udělat megashow. Bloc Party druhá nejlepší kapela fesťáku, jsem za ni vděčenej, ale plyne z toho ponaučení, že bych se měl doučit ty zbylý texty.
Placebo [30%] - Jejich písničky si s ohromnou chutí pustím na yt, ale živej koncert byl příšernej. Seděl jsem vzadu, psal smsky a hrál na mobilu sudoku.
Underworld [90%] - Kdyby aspoň trošku obmnělili styl písniček, na konci už jsem se nudil, ale zase se na to dalo tančit jak hrom. Yes, iHyik, Mr. Dancer!
The Fake Tapes [50%] - Na tohle mě vytáhl Fluf, že jsou prý hrozní. Zas tak hrozný to nebylo, muzika se mi líbila, ale když tam ten emař začal zpívat na svoje dylynky v publiku, blil jsem. Několikrát jsem chtěl odejít, ale někteří z týmu to brzdili. Když "zpěvák zpívá" a není mu rozumět ani slovo, je to hodně špatný. Vyhodit!

Večer pak proběhl hovno pochod, prozevlili jsme se trochu, někteří se opili. Nespali jsme, odjeli jsme asi v sedm/osm a já spal, kde to šlo (autobus na vlak, vlak, čekáni na autobus, v autobuse, u Ondry, ve vlaku, doma). Počkat? Taky jste to slyšeli? Do-ma? No jo! Vždyť já už jsem DOMA!

Rock for People, den Karel (3/4)

Než začal festival | První den | Druhý den | Třetí den
GudMen: Než začal festival | První den | Druhý | Karel | Třetí den
Fluf: První den | Druhý den | Karel | Třetí den

Podpořte hledání Karla na facebooku

Ten povedený rozcestník nahoře by se vám určitě mohl hodit (významně mrkám). Úspěšně jsem zvládl popis prvních dnů našeho společného festivalování, nyní je čas, povědět vám, co přinesl druhý (a nejlepší) fest-den. Vstávat se nikomu zrovna nechce, ale když už jsme za tou hudbou jednou přijeli, museli bychom pak psát fejkový blogy, což je na houby. Ve skutečnosti tenhle den byl celkem nic moc. Ale s perfektním rozjezdem. Jirka totiž v Gambrinus městečku zábavy vyhrál na opičí dráze s nejlepším časem 9.56 sekund nějakou hypermoderní hračku, která zřejmě má imitovat vznášedlo z Hvězdných válek. Fotka vedle je jen pro ilustraci. Jediným hudebním zážitkem mohlo být všech Sto zvířat, jenže na ně jsem se nějak nevypravil a místo toho jsme s Ondrou, Mirkem a Terkou zevlili u stanu České spořitelny, somrovali ledovou tříšť, vyhrávali hakisáky a nechávali si zaplíst nějaký barevný copánky. Koncert Mucky Pup [30%] bych zdálky (seděl jsem zrovna u t-music stanu a nechal si dobít mobil) ohodnotil jako příšerný. Před touhle (asi) kapelou jsme ještě stačili zapařit na Horkýže slíže [50%]. Jestli si teda mysleli, že mě oblbne tím, že po každé písničce zařve do publika "královéhradeeeeec" a bude to tak dělat až do konce koncertu, pak u mě tvrdě narazili. Ale aspoň měli silný refrén jak hovado. Večer pak hrozně hezky vyplnili:

The Kooks [100%]

Jednoduše bych to mohl shrnout do: "nádherné, fenomenální, šťavnaté, optimistické, veselé a letní". Po trošku neúspěchu s Arctic Monkeys (mluvím teď o práci s publikem) jsem byl totálně šokován, jak tahle kapela zvládá skvěle hrát (dobře, tak někdo říká, že prý to zpěvák neuzpíval, na to já seru, já to neslyšel) a ještě si s publikem povídat. Nejenom že hned po nástupu začal frontman zdravit všechny česky a ptát se "jak sé mamé", ale vůbec celá jejich show byla založena na komunikaci s lidmi, kteří si je přišli poslechnout. Navíc se nechovali jako mrtví brouci z polárních oblastí, ale bylo na nich úplně vidět, jak si ten koncert užívají a jak jsou šťastní, že jsou tady. Totálně mi zlepšili náladu, cítil jsem, jak mi štěstí teče žilama a je to písničku od písničky lepší. A po Shine On jsem prožil novou dimenzi radosti. The Kooks se stali mým fest numero uno!

Po nadupaném koncertě z Británie to chtělo ještě víc barev, lásky, srandy a sexu, čili španělé Ska-P [90%] byli jasnou volbou. Protančil jsem celej koncert a i když se mi tam původně moc nechtělo, uznal jsem, že na autogramiádě The Kooks by asi nebyla taková prdel. A ne, nebyla.

Co je ale NAPROSTO LEGENDÁRNÍ a činí tento den NAPROSTO NEJUNIKÁTNĚJŠÍM, je ...... a teď chvíli ticha, přichází mistr...... Karel! To si takhle sedíme s Flufem, Tadem, Terkou a Jirkou u stanu, kdo může, chlastá lemonda (jako vodu, že, iHyi?) a kdo nemůže, vykládá příběhy ze života. Je to super sranda, znovu jsem utvrzen v tom, že v mým životě nejsou špatní lidé, ale jsem obklopen skvělými špičkami. Komu chci ale vzdát hold a hezky mu zatleskat, je Jirka. Jeho totiž napadlo, že někde vezme plastovou (asi metrovou) sochu kuchaře v kostkovaných kalhotách a strčí mi ji do spacáku. Já se málem posral a lekl se, že je ve stanu mrtvola a zblblej loutkama za Saw jsem už začal uvažovat, že mě chce někdo zabít. Všichni ze mě ale měli spíš malou poplavu, takže jsem to vzal s humorem. Když ve dvě hodiny trošku docházela řeč, vymyslel Jirka, že bychom toho panáka mohli strčit na hajzly. Asi nečekal takový ohlas, ale za půl hodiny už kuchař čekal na svou oběť v jedné z hnědých kabinek. A my opodál, jen Terka spala (a doteď nás za to nenávidí). TY VOLE! Nikdy! Už nikdy! Už prostě vůbec nikdy si neužiju tolik srandy! Takovej fekální humor. Ty ksichty lidí! Ty komentáře! Ono se to nehodí, ale: :D :D :D :D! Po chvíli se k nám přidává jedno děvče, kterou to vzalo až moc, že z toho musela i trošku ječet, se svou kamarádkou. Postupem večera přenásíme panáka do jiné kabinky, kam leze víc lidí. Fanklub se nám rozrůstá. Náhle se tu objeví Ondra a Mirek, Ondra totálně na sračky a hezky je mele. Mluví o protestu proti státním maturitám, jak v areálu žebrali, jak si lehli pod čtyřkolku a když objeví naši past, ihned vytáhne harmoniku a jde číhat do vedlejší kabinky. Do půl hodiny už jsou čtyři kabinky za sebou zaplněny a osazenstvo čeká, až někoho donutí se strachy (smíchy) posrat před kabinkou. Daří se nám skvěle a brzy zkultovní hlášky jako "ty vole, nějakej skáčkovej kuchař", "hej, týpku, chcípni", "čeká na mě jedna hnědovláska - dobrý, probuď se z tý diskotéky", "hééj, to je člověk s harmonikou", "bílý víno nejvíííc", "zmizni, feťáku" anebo "hej, změna strategie". To ale není zdaleka všechno. Jsme možná slavní, ale do té doby, než přijde jedna totálně nachcaná holka, že už dva dny hledá Karla. Navedeme ji do kabinky s panákem, ona se začne smát, že to není on a zmizne. Do takových patnácti minut začnou k toitoikám chodit lidi, kteří chtějí vidět Karla a vzadu v kempu je zorganizována výprava za cílem najít Karla. O šesti ráno, kdy stále ještě stojíme u záchodků je naprosto celej kemp pohlcenej Karlem, najednou jsou všichni Karel, Karel je všude a nikdo, Karel je fenomén a legenda. Karel je génius. A Jirka největší. Vrchol to má ten, že druhý den večer se všechno opakuje v netradičím pochodu přes kemp. Jirka nechtěně ovládnul celej festival, celej kemp a úplně všichni hledají Karla, ačkoliv asi jen deset lidí ví, o co ve skutečnosti jde. Kdo tenhle blog "čte" a dostal se až na konec, prosím, zatleskejte do komentářů (klidně jako anonymní) Jirkovi a vzdejte mu poklonu. Tohle se už dlouho nikomu nepodaří. (fotky by měl mít Fluf, sledujte jeho blog)

No a zítra se vám svěřím, jak to celé vlastně dopadlo.

Rock for People, den první (2/4)

Než začal festival | První den | Druhý den | Třetí den
GudMen: Než začal festival | První den | Druhý | Karel | Třetí den
Fluf: První den | Druhý den | Karel | Třetí den

Podpořte hledání Karla na facebooku

Včera jsem vás obeznámil s tím, jak to všechno vlastně začalo, než to začalo. Dneska vás naopak zahrnu prvníma oficiálně-festivalníma informacema.

Každýmu je úplně jedno, jak jsme si ráno umývali hlavu v rybníku (greenpeace promine) a čistili zuby kousek od umyvadla, kde si nějakej tlustej chlápek umýval genitálie (slabší povahy prominou) a nakupovali v Tescu jídlo. Totiž eeeeh chlast. Jen co vlezem do areálu, hrozně málo lidí si na nás ukazuje. Objasní se to za chvíli - Mirek, já a Ondra jsme dvakrát vyfocení v historicky prvním festivalovým zpravodaji. Je to hrozná fotka, jeden by na to holku nesbalil. Ještě, než začne hrát Xindl X, naběhnem se mrknout do Gambrinus městečka zábavy. Je to na hovno, protože pokud chcete chodit na atrakce, musí vám být osmnáct, což stvrdíte růžovou páskou přes ruku, kterou obdržíte v jednom stánku. Opičí dráha byla však tak lákavá, že mi nedělalo problém zfalšovat svý datum narození a podepsat se pod to. Malá fintička. Vyzkoušíme si tam všecko: tu dráhu, splašenou plechovku, přechod mezi koulema, fotbálek i sumo. Pak už je ale fakt čas na Xindla X, kde se mám úplně poprvé setkat s mým blogerským hrdinou - Flufem.

Xindl X [90%] - Jestliže jeho písničky miluju a zpívám si je úplně pořád, pak je to úplná bída proti tomu, co mi ten koncert přines. Xindl naživo je Termíx. Termín teda. Všechny nápěvy jsem si zpíval s ním a dokonce i Čert nás vem, kterej mi nikdy nešel a koktal jsem u toho. Perfektní! Akorát Flufa jsem nikde nepotkal, prý se zdržel u stanu. Další možná schůzka byla na UDG.

UDG [75%] - Jejich hudba mi vůbec nic neříkala, slyšel jsem jednu písničku a přesto se mi to děsně líbilo. Takový chytlavý. A byl tam Fluf! Takže jsme se konečně potkali. Opravdu žije a opravdu vypadá tak, jako na facebooku. A taky se vám musím svěřit, že frontman UDG je hr ozně vtipnej: "Tahleta písnička je takovou parodií na Sámera Issu". To je luxusní vtip, uznejte sami.

Chinaski [90%] - Tihle kluci maj pořád stejný koncerty, vůbec s ničím novým snad ještě nepřišli, ale stejně jsem si je užil na maximum, jelikož znám všechny texty. Ale nehráli vinárnu, sráči, to jim nikdy nezapomenu. Na konci koncertu vždycky hrajou Vinárnu!

Vypsaná fiXa [100%] - Ta čísla jsou za to, že jsem do toho stanu vlezl zrovna, když hráli Dezolát, kterej jedinej znám. A pak jsem zas zmizel pryč.

Wohnout [70%] - Asi zhulenej frontman, či co. Za což dávám plusový body!

A konečně jsou tu Hadouken! [95%] - Ta fotka vlevo, to je jediná fotka, kterou jsem vyfotil, protože jinak bych o foťák přišel. Strašně málo se tam totiž pogovalo. Nejdřív jsme já, Terka a Jirka stáli u sebe, ale jak začal koncert, Jirka zařval "tak se tu vy dva opatrujte" a zmizel do kotle. Vrátil se na konci úplně potěšenej, zpocenej a hýřil štěstím. Prostě si užil trošku toho násilí. Hadouken! byli ale fakticky fenomenální, měli krátký písničky (to asi proto, aby si lidi od toho zabíjení trošku odpočali. Frontman tam řval na lidi, ať si pod pódiem utvořej "circle of death" a tam, ať si klidně pochcípaj. Vůbec celkově se to neslo v nádechu: Klidně si tu házejte cihly do ksichtu, my vám k tomu jen budem hrát, abyste si to užili ještě víc. Což bylo skvělý. A Tadeáš chytnul bubeníkovu paličku. Hajzl!

ARCTIC MONKEYS [85%]

Kvůli téhle skvělé kapele jsem na RfP vlastně jel! Do kotle jsem samozřejmě šel ihned, fronta se stála, to rozhodně jo. Jirka nás zase opustil, takže jsme tam s Terkou stáli sami. Já ji pořád nějak držel, aby nezmizela, protože je to holka a takovej dav byl na všechny celkem maso a já zrovna nestál o to, aby domů přijela ve třech vlacích. Vypadalo to asi hodně divně, když jsem se pak dověděl, ať ji nechám být. A když to začalo vypadat, že v mojí brašně je na sračky foťák i mobil i brýle, zmizel jsem někam dozadu. Tam jsem objevil skvělej strom, na kterej jsem vylez a užíval si to ještě víc, protože jsem měl nejlepší rozhled, moh jsem fotit jak ďábel a taky na I Bet That You Look Good On The Dancefloor zavolat Kubovi a dát mu ji celou poslechnout. Jenže co mě fakt sralo, tak byl jejich naprosto neosobní přístup. Alex si tam něco mumlal pod fousy, nijak koncert neprožíval a hned jak skončili, tak odjeli. Chovali se jako velký hvězdy a na to já si flusnu teda, to jo. Byli úžasní, miluju je, ale tak kurva, jeden stage-diving by snad přežili, ne?

Navrch mě nasralo, že jsem nestihl Xaviera Baumaxu, což byl nejsmutnější zážitek dne. Ne, nemohla to prostě být nejdokonalejší sobota mýho života, prostě nemohla. Zítra to však napravím historkou, jak největší kalič světa Jirka ovládnul celej festival, jak jsem se málem posral z The Kooks a .... no, nechte se prostě překvapit.

Rock for People, ještě než to propuklo (1/4)

Než začal festival | První den | Druhý den | Třetí den
GudMen: Než začal festival | První den | Druhý | Karel | Třetí den
Fluf: První den | Druhý den | Karel | Třetí den

Podpořte hledání Karla na facebooku

Když nemůže Mohamed k hoře, musí to jít naopak. Když nechtěj přijet tři skvělý kapely do Milonic, musí jet Tomáš do Hradce Králové. A proto se už ve čtvrtek s Tadem sbalíme a míříme do Pardubic. Za Ondrou. Vyjdem do špáru na nákupy a z původního plánu, který zahrnuje myšlenku "abychom měli na rfp co jíst" ihned sešlo na "jenom dement nechlastá". Večer je fajn, jde se na kulečník, kde zase předvedu, že i největší lemra může vyhrát. Následuje letní kino, kde jsou nám neustále za prdelí policajti. K tomu taky musím říct, že jít do kina na Austrálii je jeden z největších omylů, jakých se můžete v létě dopustit. Už jen z toho důvodu, že v kině je vám ovladač úplně k ničemu. Následně jsme zamířili do Road Café - odteď tam chci i zemřít - a potom se kluci vydali na dobrodružnou výpravu napříč rozvodněným Labem, hezky po proudu. V pátek vyzvedáváme Terku na vlakáči a mažeme k vlaku. Stihli jsme to, žádný problém, žádný stress, I don't wanna work today a tak, vždyť to sami znáte. V pátek asi zvedli platy všem průvodčím, protože jeden z nich vytočně konstatuje, že tohle není vlak do Hradce, ale do Jihlavy. Kdo se v tom má jako vyznat, když ty vlaky stojej těsně za sebou?! O dvacet minut později k sobě připojujeme ještě Jirku, který dojel kousíček od Řáholce. Náš tým je naprosto bezkonkurenční. Navíc nehorázně přechčijeme dav s krosnama, když do autobusu zadarmiko na letiště nastoupíme o zastávku dřív a všem se pak hezky vytlemíme. Co nás ale vyvede z míry je stavba stanu. Nejenom, že v obalu na stan najdeme dvě nepoužitý šprcky, ale taky máme problém s konstrukcí. Když se nakonec povede a my postavíme stan, je na čase zasadit strom a zplodit syna. Sázení přeskočíme, protože náš tucet špinavců doplní Mrnič a může se jít kalit. A taky, že se kalí. Většinu chlastu, co jsme si přivezli si dáme hned první den a nejvíc to "odskáče" Mirek, kterej spustí na jeden reflektor "ty vole, to je čůrák, on na mě svítí". Ano, pro dnešek máme o zábavu postaráno. A já navštívím s Terkou úplně první koncert:
Laco Deczi [100%] - jo, možná za to může ten chlast, ale na žádnou jinou hudbu se mi netančilo líp. Jen mám dojem, že jsem byl trošku pro ostudu. Trošku víc pro ostudu. Každopádně na rozjezd je to super. Když pak zkoušíme najít kluky, doslova se nám před očima objeví Jirka, taky trošku veselej. Hlavně z toho, že si zapogoval na The Chancers, kam jsem se teda nedostal. Asi půl hodiny pak kecáme s holkama, který Jirka nebojácně oslovil, na křižovatce. Je to výhodný, protože se vsadí, že když jedna z nich udělá maturitu se samejma jedničkama, tak ta druhá přeběhne václavák úplně nahá. A naopak (haha)! Což je skvělý! Neradi odcházíme (co kdyby tu sázku přesunuli na dnešek?), ale je to nutné. Do pěti do rána dojíždíme načaté flašky a povídáme si ve stanu. To je vůbec magickej stan, protože je pro čtyři lidi, vyspí se tam jen tři, ale sedět nás tam mohlo pět. Mirek dospává jinde.

A protože jsem línej, tak vám povím až zítra, jací byli Arctic Monkeys a vůbec celej první festivalovej den.

Adios, amigos

Je to celkem ironie, loučit se s vámi v prvním příspěvku za měsíc červenec. V nejlepším se má ale přestat (tenhle byl ale dobrej, chápete, ne?) a já si řekl, že už toho bylo dost. Vzpomínejte na mě v dobrém, protože jinak vám to pámbu oplatí na dětech. Děti, loučil bych se s vámi nějakou hezkou pohádkou, ale jelikož se musím balit, utnu to rychle. Beztak byste potom jen plakali. Díky za pozornost, klaun se vrací ve středu. A hezky vám popíšu, jaký to bylo na Rock for People.

P.S.: Tento textový blok je určen pro všechny, kteří se lekli, kteří mají smysl pro humor a pro ty, kteří ještě nestihli spáchat sebevraždu ze žalu.

P.P.S.: A taky pro ty, co mě neberou vůbec vážně.