Zpět. O stovky let.

To album je. Je! Už docela dlouho je. Tři roky. Což je hrozně zajímavý. Protože to ve skutečnosti není zas tak dlouho.

Když si vzpomenu, že jednou z mých nejlepších (a myslím, že bych ji dokonce mohl nazvat i nejlepší) kamarádek byla jedna z těch nejmenovaných, zamrazí mě. Protože si uvědomím, jak hrozně je to dávno. Příšerně dávno. Ne v přepočtu na písek, kterej prosily mý ruce, ale počítáno na kilometry krychlový zážitků. Změn. Rozhodnutí. O kolik kroků jsem zase popošel dál v utváření své osobnosti. Je to až neskutečný, jak moc jsem se změnil. No ty vole, bylo mi taky třináct. Teď jsem se rozesmál, vidíte to? Děsně mě pobavil fakt, že každej den si připadám(e) na svým nejvyšším (evolučním?) stupni. Že teď už svět chápem. A dokonce líp, než včera. Máme svůj rozum a jsme bohové. Geniální. Protože to samý si uvědomím i zítra. Můžu na sebe bejt sakra pyšnej. Jestli to takhle půjde dál, budu v osmdesáti Albert fucking Freud. Terrific!

Nejsem si úplně jistej, jestli se chci svěřovat se všema změnama, co přišly a bodly mě nožem a jizvy nezamaskuju. Vlastně ani nechci. Ne, fakt nechci. Ne teď. Ale zasloužíte si vědět, proč sdílím tělo se sentimentální rádoby vědmou. Jsem dokonce tak dobrej, že mi na to stačej jen tři slova: The, Black a Parade. A jestli pořád nic, tak vás navedu na My, Chemical a Romance. Lepší, ne?

O několik kyblů prospanýho písku zpátky jsem si to album znova stáhnul, abych si ho moh znova poslechnout. A řeknu vám, že ve třinácti jsem to nemohl tak vnímat, a že jsem to jako fakt vnímal, to si pamatuju. Začalo to rádiovkou Welcome to the Black Parade, která svejma údernejma ding, ding-ding-ding do klavírovejch strun zrušila okolní svět. K naučení se celýho textu už to byl jen krůček. K přemluvení bratrance, aby mi to album sehnal to byl další krok. A když jsem ho o dva týdne jako skokem slyšel, trhalo mi to plíce. Dneska si do seznamu "čeho v životě lituji nejvíc" píšu "3.6.2007 jsem to pěkně posral, že jsem nejel s Klárou na ten koncert".

Když si ho teda teďkon zase přehrávám, upadne mi čelist do publika a ty lidi se pro ni ani neshýbnou. Ještě ji zakopnou pod pódium. Budu si vás pamatovat. Sakra, zrovna se spustila "Mama". A tu teda nemám rád. Tu jedinou od nich nemám rád. Takže jawbone-kickers jásejte, ztratil jsem náladu dál to rozebírat. Divný. Před třema rokama bych si nechal šlápnout na hlavu, aby to mělo úroveň a konec. A dneska?

Ještě přijede hodně plně naloženejch náklaďáků na stavbu. Ale dům na písku nepostavíš.

A fotku jsem ukrad na musicserveru. To bych ve třinácti taky neudělal.