Možná za to mohla ta zima, že jsem tam neběhal bez trenek, ale choval se jako mladý a uvědomělý muž

Prý už jsem mrtvej blogger, sdělilo mi dneska parte ve schránce. Nejsem. Ani zdaleka. Spíš jsem jenom spal. Na každýho to jednou za čas přijde a já si zrovna vybral leden a půlku února za svůj emo měsíc a půl a řešil si svý vlastní problémy. A když už jsem se zdárně doplácal k potěšujícímu konci, dospěl jsem současně k závěru, že je to se mnou fakt zlý. Zvýšil jsem svou alkoholovou imunitu a už mě bohužel neopije kde co. A bez peněz do hospody nelez. Ale na hory musíš!

Zřejmě právě ta změna prostředí mě probrala, horskej vzduch mě řádsky vyfackoval a sníh za krkem mi dal lekci a já se probral a konečně přešel tu špinavou krizi. Prostě jsem odjel na víkend do Jeseníků a tam sjížděl sjezdovky, chlastal chlast, pokeroval poker, vyhrával výhry, smál smích a nechal si fotit svoji holou prdel.

Když jsme někdy v devět ráno přijeli do dědiny, která pravděpodobně ani nemá jméno, protože tam není žádná pořádná hospoda, jak jsme záhy zjistili, seznámili jsme se s protivnou Hankou, které je tak dvacet osm a vlastní penzion, který jsme měli zakázáno zbořit, poblít a zdevastovat, jinak bychom si to zaplatili. Hanka je podle mě strašná čúza a hrozná manželka a chudák její manžel, jestli nějakýho má. Jestli nemá, tak to úplně chápu. Protože - samozřejmě - že jsme něco rozbili. A jelikož jsem váš nejoblíbenější blogger, tak zajisté víte, že s časovýma posloupnostma se moc nekámoším, tak mi to prosím zase nemějte za zlé, pokud mi to ani tentokrát nevyjde. Včil se ale budu fakt snažit.

Přijeli jsme teda do chaty, ubytovali se v tom nejvrchnějším pokoji a spočítali litry chlastu, který už se těšil, až ho večer vypijem. Inventář čítal dohromady hodně pálenky, hodně rumu, něco vodky a po chatě se v různých prostorových intervalech nacházely i jelziny. Když už jsme u těch sirupů, tak ty jsme nechali doma. Rychle jsme oblítli chatu, zkontrolovali, kde kdo spí, prolezli jsme prostě kdejaký kout, vyměnili si nadrženecké tužby ve společenské místnosti a očíhli si, kam půjdem na bazén a do sauny.

Jelikož jsem si všechny svoje buchty zbaštil už na pokoji, byl jsem hladný. A vedení odložilo oběd až na jednu hodinu. Ztýraný hladem jsem si chtěl aspoň něco dát na baru na chatě, ale když jsem zjistil, že nemají ani marlenku, odebral jsem se poghándiovsku umřít na svah. Pořád mi stejně nejde do hlavy, jak nemůžou mít na horské chatě medovník, základ toho, aby všecko dobře dopadlo, za to jim strhávám zlatý bludišťáky (a jestli si to čte Markétka, tak ji zdravím). Svah byl krátkej jak prase, fronty dlouhý jak kráva, lyžování super jak sviňa. Tak bych to v kostce shrnul. Na oběd jsem poněkud vláčnej zkonzumoval kuřecí řízek a po krátké pauze jsem se zas vydrápal do kopca a od tří do čtyř jsem projížděl svoji permici.

Zatímco někteří už se stihli místo lyžování dávno ožrat, my střízliví jsme vlítli do sauny, ti, kteří požili, nás následovali a asi to nebyl dobrej nápad, běhat s promilema do vedra a pak skákat do studené vody. Někteří z nás dokonce úplně nazí, což mi připomíná jednu veselou historku.

"Sedí dva nazí v sauně, kluk a holka. Je tam hrozná tma. Ona se zeptá: Vidíš něco? On odpoví: Vidím tak leda velkou piču."

Poté jsme zkoušeli kouřit Totiho mop, kterým on následně sejmul jeden reflektor nad hladinou bazénu, jehož voda byla studená, že kdyby tam plavala žena ve druhém měsíci, porodí z toho šoku dvouroční dceru. No, reflektor to nevydržel, rozbil se. Hanka asi nebude mít zrovna radost.

Před chlastací akcí jsem ještě stihl vyhrát 25 korun v pokeru a pak už se na to vlítlo. Rum s kolou, slivka. Tadeáš někam zmizel, tak jsem tam pil hlavně s Luckou, se kterou se pije úplně nejlíp. Stihli jsme si dát nějakejch osm kol, jenže jsem netušil, že Lucka měla předtím ještě tu slivku, takže jsem ji regulérně opil, aniž bych o tom věděl. Když jsme spolu položili půl litru rumu s kolou, přesunuli jsme se na slivku, ze které jsem se málem zeblul, zalil jsem to teda dalším rumem. Lucka se mezitím uložila do postele a každý dvě minuty opakovala, že jestli bude řvat, tak ju máme lištit. Kolem dvanácté došla Lokajová, že děláme hroznej bordel. Tom blul na hajzlu a když Lokajka odešla, vyřítila se za ní Lucka v náladě a zakopla přede dveřma, takže slítla na zem a Loki za náma dolítla podruhý, že jsme hovada a že Lucka má otravu alkoholem. Jedna nula pro mě.

Když jsme byli ujištěni, že je Lucka v klidu a spí a liská si, že se slila jak hovado a že Marky vedle ní chrápe, začali jsme znovu pít. Tentokrát se k nám připojila i Markétka, dcera pančelky, se kterou jsme to táhli až do čtyř ráno. Společnost nám dělala slivka, ožralej Mara, uremcanej Adam, ospalej Doktor a můj rum s kolou. Peši se s Nikem snažili přemluvit Luboša, aby dojel za nama chlastat a já si do toho furt usrkával svůj rum s kolou. Do čtyř hodin jsem toho v sobě musel mít dost, ale jestli jste doufali, že se zas zasmějete, jaký jsem vyváděl kraviny, moc vás nepotěším, protože jsem čtyři hodiny jenom seděl a debatoval o vážných věcech. Dva nula pro mě.

Téměř ke konci, když už došel chlast, zbyla jen Marova hruškovica, kterou jsem si radši nedal, protože mi bylo jasný, že bych ju vyvrhl ještě dřív, než bych se jí napil, se půlka pokoje vydala na kouřovu a vrátila se s rohlíkama v zubech, protože zrovna zachytili ranní rozvoz pekárny. Dva jedna pro ně.

Po té čtvrté hodince už jsme všichni spali, protože Mara, který byl odveden na pokoj se vrátil, tak se ho ujal Peši a když ho táhl ze schodů, spadl a byla to rana jak sviňa, tak jsme radši dělali, že už fakt spíme, protože by z nás Loki vymlátila nejenom duši, ale i všechny ty promile, co nám bujaře tekly žilama.

Ráno jsme poslušně v osm vstali na snídaňu, sušák jsme měli jak sviňa a hlava taky trochu bolela, já se do hodinky zfunkčněl, koupil si energiťák, co si říká Burn a nově posílen jsem znova vyrazil lyžovat, opět hladný jak to prase. Spásou se snad zdál jedině stánek těsně pod šleprem. Ale leda prd.

Borec stánek otevřel tak v deset a já si šel pro párek a čaj. Nik si chtěl koupit sprite, načež mu týpek odvětil: "Nemám, dáš si fantu." Tak si dal fantu. V průběhu deseti minut chlap už neměl ani palačinky a do dalších pěti minut už ani párky v rohlíku a všechny nás utvrdil, že mu je dovezou za patnáct minut. Lidi byli čím dál nasranější, protože ten borec stihl snad přijít o všechno jídlo a pití, který nabízel na lístku, co měl vlepenej v okně, tak jsem ho šel trochu poprovokovat s tím párkem, dozvěděl jsem se, že si mám počkat dvacet minut. Tak jsem si aspoň zkusil objednat čokoládovej koktejl a on mě poslal do prdele. Neměl jsem nervy čekat dalších dvacet minut, obul jsem se do lyží a za hodinu a půl jsem se vrátil.

"Máte párek v rohlíku?"

"Nemám párky."

Po půl hodině.

"Tak co, už máte?"

"Došly rohlíky. Jsem nevěděl, že jste takoví párkožrouti."

"Bez dvojsmyslů bych prosil."

"Ale já za to fakt nemožu, že tady to žrádlo nemám!"

Já za to nemožu, to byla jeho výmluva úplně na všechno. Za hodinu jsem to zkusil zas a úspěšně jsem si poručil další párek. Hádám, že borec ani nemohl za to, že ty párky uvařil. Asi fakt nemohl, páč do patnácti minut měl zas vyprodáno. Dlouhou chvíli jsme si aspoň ukrátili tanečně, když jsem musel svých sedm mínusových bludišťáků vykoupit zpět a tančil jsem kozáčka v lyžákách. Kozáček v lyžákách se tančí na hovno a bolí mě prdel ještě včil.

Kolem třetí hodiny jsme pak jedli knedlo-něco-zelo a naházeli věci zpátky do busu. Peši, Nik a Mara měli sračku, tak na oběd došli pozdě a tak to Loki cestou busem zpátky pak rozhlásila. Tou dobou jsem ale už spal na sedadle a poslintal jsem Pešimu modrou deku.

Myslím, že můj možná i měsíční blogovej půst je znát. Blog to nebyl ani vtipnej, ani výstižnej, ani dobře napsanej a já se za něj stydím. Ale slibuju, že teď už vás na dlouhou dobu zase neopustím. Fakt ne. Fakticky! Mějte se teda krásně a lyžím zdar jednou, chlastu dvakrát a jestli budu moc řvat, tak mě lištite, protože já za to vážně nemožu.