"Děkujeme za projevenou přízeň" aneb Nepijte, o ta rána stejně nikdo nestojí

Jak jsem proklamoval 21.2.2010, jednou prostě musel přijít čas, kdy se podle toho zařídím. Moje poslední opilecká fiaskální akce. Těžko říct, jestli předčila silvestrovskou noc plnou vášní (pořád jsem se ještě neodhodlal vrátit článek na své původní místo), každopádně zasvěcení (anebo velmi rychlí čtenáři) moc dobře vědí, co všechno jsem toho dne (a i toho následujícího) měl na svědomí. Ne, že by nebyl důvod ještě teď občas projít kanálem nebo schovat hlavu do písku. Na silnicích je ho teď totiž fakt hodně, když všechno pořád taje a pak zase sněží. Úklidové četě naší obce však do řemesla radši kibicovat nebudu, určitě to mají těžký. Jednou budu rád, když budu mít šanci za Milonice padnout s koštětem a lopatou v ruce. Abych se nedivil...

Byl to krásný páteční večer, kdy jsem se dozvěděl, že natvrdo musím přijít na ostatky do Nesovic. A že musím být zítra v devět i v masce u hospody v Letošově. Ve stejný večer jsem se rozhodl, že nakonec budu věřit facebooku a opravdu se zúčastním té "mega awesome pizzérka maskarade party" v sobotu večer. Do jedenácti jsem si vyráběl masku své oblíbené seriálové postavy - Tedovy manželky z HIMYM. S Madli a Danou jsme se rozhodli, že za Wanted Mother půjdeme všichni tři, aby to bylo napínavější, kdo z nás vůbec tou matkou je.

Ráno o půl desáté mi zvoní mobil. Típnu to, protože si myslím, že je to otravný budík. Mobil zvoní znova. "Kurva, už jsem tě vypnul jednou!" zahučím rozespale a típnu to podruhý. Jelikož ale moje nokia umí říct nahlas jméno volaného, dozvěděl jsem se při třetím zvonění, že volá "Lucka Reškouva" (má to jenom anglickej přízvuk, zní to fakt vtipně). Rychle mě to probere a hned to beru a zjišťuju, že jsem samozřejmě zaspal. Není to ale až tak horký. "Dondi v deset k nám, mám pro tebe masku. Nástup je o půl jedenácté." 9:55 vyjíždím na kole z domu a stíhám 9:59 přijet k Reškům domů. Obdržím vojenský mundúr a před půl razíme směr hospoda.

Abych to shrnul, ostatky v Nesovicích byly extrémně ubohý. Pod vedením nenechavých důchodů se kradly koláče, chlast, jitrnice i koblihy do košů. Pod vedením nenechavých důchodců se první hodinu a půl chodilo v maskách vesnicí bez hudby. Na žebříčku trapnosti by se první dvě hodiny zřejmě ani neobjevily, protože nic trapnějšího nebylo. Slíbil jsem Lucce, že jí to na blogu spočítám, že si na Nesovákách smlsnu, že poflušu všechny důchodce. Nejhorší na tom je, že takhle ostudně se chovala moje drahá rodinná příslušnice - babička. Hodnoty na Ostudoměru stoupaly závratně vzhůru. Ona a ještě nějaká paní [Rizmanová] (nevím, jak se přesně píše, transkript snad postačí) - věkový průměr 348 let - si vzaly průvod na povel a pod jejich nesmyslnýma rozkazma se museli všichni otáčet. "Vy mlaďoši možete jít tam do kopca.... Mlaďoši, počkejte na nás, hrozně ženete... (Když jsme zpomalili) Kde se tak couráte pořád? Abysme furt na ty mlaďochy čekali..." Bla bla bla. Mezitím se rozneslo, že babička provádí nálety na občerstvení a shrabuje si nadílku do koše - očividně - pro sebe. Mohl jsem se ostudou propadnout.

Aby mě v Austrálii nepřekvapila Nicole Kidman držící opratě, radši jsem začal pít. S Pešim jsme do toho od jedenácti bušili a kde nabídli, tam jsme neodmítli. Do pěti hodin odpoledne dokonce stihl dorazit chlápek s harmonikou a lidi byl čím dál pohostinnější, takže se to lilo do krku samo. Všude slivka, slivka, slivka, slivka. Jedna hnusná vodka. Zajedli jsme to sekanou, koblihama, něco jsme i vytančili (hahaha). Ve čtyři jsme to zapíchli u Mrs. Fronkové na "nejlepší slivovici ve střední Evropě", což stejně hlásal chlápek s megafonem u každýho baráku.

- Když už jsme u chlápka s megafonem, to byl asi stoletej stařík, kterýmu to dal někdo do ruky, protože se nikdo nehodlal dobrovolně ztrapňovat. Nejdřív byl s přístrojem trochu nesmělý, pak to ale začlo. "Budíme pana Vranu! Zdravíme paní Vranovou a zveme ji na ostatkovou zábavu na hospodě v Letošově a na půlnoční pochovávání basy." Paní Vranová vyšla z baráku. "Haló, haló, budíme pana Vranu!" Pan Vrana vylezl z baráku, dal do kasy dvacku a Megafoňák zařval: "Děkujeme za projevenou přízeň!" U každýho baráku to samý. Nevím, kolik je v Nesovicích baráků, ale ta hláška za tu dobu stačila zkultovnět. Mám nutkání ukradnout nesovskou kroniku a naškrábat to tam někam na okraj. -

K Mrs. Fronkové se dobelhal celkem slitej Jeňa, pozval ji příští rok do Ria de Janeira a po chvíli jsme ho s Pešim odtáhli k Reškům, kde průvod končil. Po cestě mě Jeňa přemlouval, ať s nima jdu na Maracanu, já ale oponoval, že musím ještě večer na pizzérku. "Vole, vždyť jsou čtyři ráno, pizzérka je dávno zavřená." "Ne, Jeňo, je půl paté odpoledne..." "Hovno!" "Ne fakt, podívej se na mobil." "NO TY PIČO!" O pěti jsme si dali s Pešim posledního panáka, já ho překecal, ať jde se mnou večer na pizzérku, že se tam dorazíme. Po těch jedenácti (nebo kolika) slivkách jsem pak nasedl na kolo a "odjel" domů, kde jsem napsal pár zdánlivě nesmyslných vzkazů na facebook.

V sedm jsem s Madli a Pešim vlítli do vlaku směr Bučky a dozvěděl jsem se, že Peši překecal Čundyho, kterej tam už čekal od šesti, protože si spletl vlaky. Po cestě jsme nabrali Danu a nasadili masky.

Samozřejmě, že otazníky na držce a nápisy: "Kids, I'm your real mother." nemohly konkurovat Mossovi aka Fanovi z IT Crowd, každopádně za originalitu jsou body. Na hovno bylo, že přes ten papír se nedalo pít, takže jsem ho brzo odhodil. Stejně jako zábrany. Jeden rum, dva a už to jelo. Nejlíp se samozřejmě rumovalo s Luckou, se kterou jsme dokonce uprostřed všech těch seriálových postav (nejvíc bylo upírů!) dokonce uspořádali vlastní ples, vyběhli ven z pizzérky a šli hledat lavičku. Lavičku jsem našli až za čtvrt hodiny. Po další snad čtvrthodince jsme se vrátili zpět a už se šuškalo, že spolu chodíme. :-)

V deset dojel Tonda a já už dost nakalenej najednou přijmul nabídku Kláry Piňosové, že nás hodí do Letošova. Protože Jeňa se tak ztřískal, že jsem to za něj musel vzít já. Do půlnoci mi sehnali bílou košili, kravatu a já se kupodivu furt držel velice dobře. Při půlnočním rituálu jsem do sebe kopnul ještě jednu slivku a někdy do půl druhé jsem si dal ještě asi tři dvojpanáky rumu. Kalili jsme tam jak sviňa, DJ jsme byli s Pešim přemlouvat, ať zahraje Hush Hush, protože to chcou naše holky, se kterýma si chceme dneska zašukat. Byla to lež, ale pan DJ furt vzdoroval, tak jsem musel zahrát na hardcorovější notu.

O půl druhé jsem došel k Tondovi, u kterýho jsem měl slíbenou další slivku. Ten jenom otevřel dveře a zvolal: "Tak ty spíš dneska u mě!" Já ani moc nevzdoroval. Napsal jsem domů a ulehl do postele. Někdy ve tři ráno jsem si zažádal o kýbl a jen co mi ho Toník přinesl, naplnil jsem ho. Slastně jsem usnul. Od devíti do dvanácti jsem podnikal cesty postel - záchod - gauč - záchod - kuchyň - záchod, pořád a pořád dokola. Vypil jsem čaj, nesneděl snídani, vypil jsem taky hektolitr vody a dal si okurek a pomeranč. A hrdě prohlašuju, že v žaludku nezůstalo nic. Při odchodu ve dvanáct jsem zjistil, že jsem Toníkovi poblul postel a já jsem si extrémně zeblul tričko. Nedalo se nic dělat. Musel jsem absolovovat kilometrovou cestu v mrazu domů.

Když jsem procházel kolem Machálkovýho, stál zrovna Nik v okně a vysmál se mi. Asi jsem vypadal strašně. Rozhodně jsem se tak cítil. Po pěti minutách projel v protisměru Brďa a málem strhl volant do křa, když se mi vysmíval. Takže jsem musel vypadat fakt jak troska. Doma jsem slíbil, že už fakt nikdy nebudu TAKHLE pít a v pět hodin jsem se zrepetal z nejhoršího.

Poděkování patří tenotkrát Pešimu, který se mnou ten chlastací den vydržel. Poděkování patří všem, kteří mi nalili a já díky nim měl tak 12x slivku, 8x rum a 1x vodku. Poděkování patří mým rodičům, kteří mě nevydědili. Poděkování patří mé babičce, které se směju ještě dneska. Poděkování patří Lucce, že Tondovi zavolala, aby mě nechal u něj přespat. A největší díky dlužím Toníkovi, kterýmu jsem (asi jako poslední člověk ze třídy) zablul barák.

Děkuju taky všem těm náhodám, kvůli kterým se stejně objevím na každé akci, kterou týden dopředu rázně zavrhnu. Nevím, jak to dělám, že se prostě nakonec dostanu úplně všude. Ale je to jenom dobře.

A prosim vás, ať vám je taky někdy tak blbě jako mně. A pak o tom napište blog. Rád se pobavím na cizí účet.