Čtyřikrát a dost

Diskanti, kteří se za to nestydí, jsou prý hlavy vymazaný, v uších jim zní jenom Lady Gaga a Cascada, jsou teplí a do jednoho šampóni. Pak tu máme ty, kteří jsou diskanti, ale skrývají to za mikinou Everlast a do piškoték chodí vyhledávat spory, chlastat a pak se mlátit s každým, kdo projde kolem. Tvoří hloučky a mají vzbuzovat respekt. Mají vyholený hlavy. A většinou jsou to pěkní sráči. Další skupina jsou ti, kteří se tam jezdí prostě občas bavit a nejsou natolik pokrytečtí, aby se ostatním vysmívali za to, že mají jiný hudební vkus. A pak jsem já, co chodím na disky jednou za rok. Akorát letos jsem jaksi přetáhl limit.

Před dvěma roky, bylo to na podzim, bylo mi patnáct a přijel bratránek z Pardubic pomstít se své ex tím, že někde nalepí veselou samolepku. Byla z toho hádka jak hrom, ale nakonec se usmířili a jsou šťastní kamarádi. Doufám, že jim to teď tímhle článkem nepokazím. Vyrazil jsem tam pln nulových očekávání. Když jsem viděl všude ty bitkaře a cikány, kteří na mě dělali posunky, dost jsem se bál. Já si navíc nepotrpím na značky světově proslulých značek, které mají poukazovat na to, že jsem jako fakt drsnej sk8er boy a kdo si bude dovolovat, zlomím mu svým prknem nos anebo mu vrazím stupačky z BMXky do řitě. To není zrovna můj styl, takže už tak jsem tam působil dost jako pěst na oko. Bratránkovi bylo sedmnáct a chtěli po něm občanku, mně patnáctiletýho pustili dál bez problému. Navíc jsem se zařekl, že nebudu pít. A přijedu domů ve dvanáct. V té době jsem samozřejmě nepil a přijel domů ve dvanáct. Hned co jsem tam vešel, nepochopil jsem, co se na tom všem tolik líbí. Pak jsem se nějak dostal do varu, začalo to se mnou škubat a já šel tančit. A že jsem tančil!

Druhá návštěva proběhla za rok. Na podzim. Tenkrát mě to tam tak nasralo, že jsem jel domů myslím už v deset. Všichni, co mě tam tak hrozně zvali, se spolu ožrali, nevšímali si mě a rozběhli se honit si ego po všech holčinách. Na to já stavěnej nejsem, já jsem jenom pitomá romantická duše, která ještě furt věří na lásku, takže jsem si to logicky nemohl užít. Vypadl jsem odtud šmahem a nadával na celej svět. Řekl jsem, že potřetí mě tam už nikdo nedostane.

Potřetí jsem se tam rozjel 2.4.2010. V sedm jsem si řekl: "Půjdu na disku." Tak jsem jel. Vstup tam byl zdarma, tak jsem si myslel, že tam bude aspoň hodně lidí, pokud možno známejch. Byl tam všehovšudy nikdo, tak jsme skončili na stopce, kde to smrdělo, proto jsem o půlnoci jel domů celý zhrzený, že spontánní akce nedopadla podle představ. Stane se, no.

A teď v pátek jsem se tam na narozky dostal stejně spontánně. Ani jsem to pořádně nečekal. Ale když tak vidím na té pizzérce Toma a Fanu, najednou mně to blesklo a já zavelel, že jdem na disku a oni taky. Nevzpouzeli se.

Přese všechna očekávání, bylo to tam nejlepší. Nejenom, že jsem se celkem nalil, přese všechny ty sliby, že na disce já nepiju. Pivo, rumy a už to lítalo. Nekonečná zásoba energie. Snad jsem si to nevybral na celej rok dopředu. Neskutečně jsem to tam zabíjel, to můžu snad s klidem říct, aniž bych se začervenal. Aspoň podle těch úsměvů a pohledů ze mě ostatní naprosto nemohli. Před půl druhou mi asi pět lidí oblíklo bundu a Nika se mnou přežila cestu na vlak. A já pak přežil nějakej ten kilometr a něco pěšky domů. Tam jsem se vyblul a šel spat.

Stěžejní zážitky večera: Opilej já. Tanec se dvěma maminama. Tanec s profesorkou výtvarné výchovy. Omluva Sonči a Tomovi, že jsem je při tanci sejmul do nosu. Písnička na přání (vtipně to byla Hush Hush, hehe, ta, kterou jsem nechával hrát na ostatkách). Opilej tančící já. Tančící já. A ještě jednou tančící já. Až tak moc jsem si přišel vtipnej. Ale beztak to stálo za houby a já teďka jenom planě machruju.

Takže kdo mě chce vidět navářet, potkáme se tam zase až na podzim. Anebo třeba za dva týdny. Spontánnosti prostě nezabráníš.

"Just easy as ABC, do the dance, do the dance. The way you move is a mystery. You're always there for music and me."