Baví mě lidi pobuřovat

Možná proto si teď říkám, že když jsem to původně nechtěl zveřejňovat, mohl bych to udělat právě v tuhle chvíli. It's coming...

Jsem svoje nemocná duše. Poslouchám sám sebe a bojuji proti sobě samému. Na jedné straně emoce, na druhé okolní svět. Chci všem něco sdělit. Dokážu to ale? Můžu vůbec kdy zvítězit? Vždyť sám sobě - v jeden a ten samý moment - radím křičet a zároveň mlčet navždy.

Jsem Tyler Durden. Vlastně chci být Tyler Durden. Bouřím se proti společnosti. Abych pochopil sám sebe, musím se zničit. Odpoutat se od svého těla, pochopit, že pokud si sáhnu na dno, je to vlastně to nejlepší, co mě v životě může potkat. Když ztratím všechno a nemám nic – můžu mít cokoliv. Nemusím se řídit zákony, společenskými zásadami, výstražnými znameními. V této chvíli jsem nejvíce člověkem, jak jen bych kdy mohl být. Pronikl jsem ke svým pudům, nehledím na mrtvoly. Burcuji svět, vyprošťuji jej z jeho vlastní utkané pasti. Jsem Tyler Durden. Jsem každý z vás.

Jsem občan Pompejí. Toužíval jsem kdysi mluvit k lidem a být k nim upřímný. Nebýt spravedlivý. Jen upřímný. Míval jsem přátele a silné postavení. Míval jsem svou tógu potřísněnou krví svých nepřátel. Míval jsem moc. Chtěl jsem ji využít. Jsem občan Pompejí. Pasivně bojuji za svobodu.

Jsem Vesuv. Občan Pompejí už nikdy nepromluví. Chtěl. Ale nestihl to. Rukama si zakrývá svou popelavou tvář, svůj výraz zděšení a paniky. Z posledních slov křičí svou pravdu. Nikdo ho neslyší. Jsem Vesuv. Zasypu vás všechny.

Jsem Munchův Výkřik. Jsem plný abstraktních, nepopsatelných pocitů. Křičím je tiše na vše živé. Křičím a přitom mlčím. Chci se zbavit všeho, co mi leží na srdci. Kdybych měl právě teď zemřít, kdyby měla právě teď přijít moje poslední minuta, netoužil bych po ničem jiném, než se zbavit sžírající pravdy. Než nechat příkře vyplynout své myšlenky ven. Rozhlásit je všude. Být alespoň na minutu svobodný. Jsem Munchův Výkřik. Svazuji sám sebe.

Jsem titan. Ležím ve IV. B skupině. Jsem hojně zastoupený v zemské kůře. Jsem poměrně tvrdý a mimořádně odolný vůči korozi. Moje atomové číslo je 22. Sečtěte cifry. Jsem mimořádně chemicky stálý. Moje hustota je 4,5 g/cm3. Možná ze mě vyrobili vaše hodinky. Jsem titan. Odpočítávám si svůj čas.

Jsem krůpěj potu. Jsem derivát dlouhotrvající války odehrávající se v mém těle. Jakmile proniknu za hranici pokožky, jsem tak slabý, že nedokážu říct ani slovo. Stékám pomalu dolů. Mizím v zatracenu. Ačkoliv chci mluvit, fyzikální zákony mi to nedovolí. Jsem krůpěj potu. Zbavuji tělo horkosti.

Jsem romantický autor. Paradoxní zoufalství, které plyne z malicherností. Lehce podléhám okolnostem. Řeším problémy, které řešit nepotřebuji. Rozčiluji se zbytečně. Nemám pádný důvod ke svému chování. Ve skutečnosti se jen bojím sám sebe. Jsem rozervaný. Vím, co je špatné i co naopak není. Bojuji sám se sebou. Proti všem. Jsem romantický autor. Lásku prožívám příliš intenzivně.

Jsem citace. And I don’t want the world to see me, cause I don’t think that they’d understand. When everything’s made to be broken, I just want you to know who I am. Jsem citace. Goo Goo Dolls – Iris.

Jsem Řím, zapálený Neronovou láskou.

Jsem úsměv pokrytce, který uvnitř pláče.

Jsem svoje nemocná duše. Poslouchám sám sebe a bojuji proti sobě samému. Na jedné straně emoce, na druhé okolní svět. Chci všem něco sdělit. Dokážu to ale? Můžu vůbec kdy zvítězit? Vždyť sám sobě - v jeden a ten samý moment - radím křičet a zároveň mlčet navždy.

Můžu? Můžu?

Můžu.

Jsem si tím jistý.

Pozdrav z Izraele

Moje drahá kamarádka Andulák navštívila Izrael. Důvod návštěvy zveřejňovat nebudu (přece ji neprásknu, co kdyby jí to chtěli přišít?!), zvláštní je na tom spíš to, jak moc mi otevřela oči. V Izraeli mají supermarkety! Jsou prý velice civilizovaní. Všichni maj hezký auta a jezdí jak hovada! Vojáci pořád chodí se samopalama a kupujou si rajčata! Největším překvapením pro mě ale bylo, že tam mají internet. A Andulka byla tak hodná, že mi dala nahlednout do izraelskýho googlu. Ti blázni to maj všecko naopak!

Seznal jsem toto uspořádání velice nevhodným. Vemte si, že se bude dívat na porno a do pokoje přijde máma a vy to budete chtít hned vypnout. A ouha, křížek je vlevo! A hned je průser na světě. Chudáci Izraelci.

Ale i tak, tyvole, mají tam internet. To už prostě není žádná Nigérie!

Nutit někoho k vlastenectví. To jsme tu dlouho neměli.

Pod lavicí

Dvouhodinovka chemie. Naprosto nezáživný. A tak proč by si člověk neblognul. Protože neťásek je až děsivě malej, vleze se všude. Protože učitelka je slepá a hluchá, ani se moc nebojím, že mi na to někdo přijde. Na druhou stranu je to docela adrenalin. Takovej ten zdravej adrenalin. Navíc mám baterku, takže si tuto rebelii můžu dovolit. Jsem prostě online úplně všude. A ještě důkaz místo slibů:

Ať žije minimalismus!

Richarde, Ondro, už se na vás nezlobím

Všichni dobře víme, že nové Jeviště od Kryštofů stojí celkem za prd, což asi málokterý fanoušek čekal. Richardovi už to nějak divně básní a navíc se spojil s Ondrou Ládkem aka Xindlem X a vznikl z toho pro mne poslouchatelný, ale i přesto otravný paskvil tónů a slov, která už toho říkají čím dál míň. Poezie umírá v komerčních intervalech od rána do večera.

Na jejich koncert na brněnským výstavišti jsem se ani moc netěšil. Od začátku to navíc vypadalo, že se to všechno posere. Fana si zapomněl lístek, šalina asi čtvrt hodiny stávkovala, pavilon P ležel až kdesi na výpadovce k Vídni. Zato jsme ale po cestě nabrali Janču 'Chir' a Terku 'Terku?', napili se T-Mobile čaje a ač jsem plnokrevný vodafoňák, zasoutěžil jsem si o iPhone a dostal samolepku. Protlačili jsme se až k pódiu, těsně před startem nabrali Marky a sestava byla v pěti lidech kompletní. Mohlo se začít hrát.

Xindl X prý v Praze totálně pohořel. V Brně to možná bylo lepší, ale když jsem se kolem sebe (při své monstrózní komínové výšce) rozhlídnul, zpíval jsem si s ním, jeho kytarou a kapelou o třech lidech jenom já. Jako výjimečný exot jsem si to očividně jako jedinej kurevsky užil a když mi tam Xindl pustil Cool v plotě, měl jsem opět jasno v tom, že kdo ho neposlouchá, je sráč. Já jsem taky poloviční sráč, protože jsem nedosáhl na Flufa a neudělal jsem žádnou řádskou ostudu. Na konci jsem se nejvíc vysmál publiku, který si začalo notovat Anděla a ze stáda ignorantů se stalo poslušný stádo pseudofanoušků. Chudák, neměl to hrát a všem to natřít.

Po půl hodince chystání se vyvěsila obrovská růžová opona, Kryštofákům za ní jen prosvítaly obrysy těl a hudebních nástrojů. Úvodní melodka z Jeviště se rozeznívala čím dál hlasitěji a Krajčo pomaličku začal: "A když mi řekneš odletím hned pryč, z tvého srdce dokořán a když se vyhnu záclonám, zbudu nad městem jen já a ten kýč, co ho Bůh sype z rukavic, starý plešatý měsíc a nic víc. Budu jak prázdný kulturák, jen jedna z tvých derniér, snad nejhezčí z nejhorších her. Budu jak prázdný kulturák a jediné, co mě zmate, budou všude kolem staré lístky z šaten."

Na pódium vtrhla gradace a se slovy: "A mé prázdné jeviště ti nechám na příště!" opona slítla, všechno se rozsvítilo a kdo mohl, ten do svých kytar, bubnů, saxíků a kdo ví čeho všeho řezal o sto šest. V té chvíli jsem se otočil na Fanu a málem se slzama v očích mu sdělil jen: "Já jim to album odpouštím..." Taková jsem máčka, čajíček. Stačí pár tónů a svou rozladěnost a nevyrovnanost, chuť hodit na Jeviště šlupku od banánu se rozplynula v davu a já za své činy nenesl žádnou odpovědnost. Čím víc hráli písniček z novýho alba, tím víc se mi líbily a já tudíž doporučuji všem, kteří na album flušou - jděte v pátek rychle do Ostravy na poslední koncert. Naživo je to totiž nezapomenutelný.

Kdybych koncert srovnal s DVDčkovým "Ži(v)je", zdržel se Richard svýho mluvenýho proslovu, nechal za sebe hovořit promítačku upevněnou na traverze někde ve výšinách. Fotky kapely, krátké věty sdělující milníky jejich působení a nějaká ta veselé projekce, dokonce se objevil i Bard Ostravský. Krajčo navíc přesedlává na SKAčko, který jim všem svinsky sluší, takže kompletně rozeskákal celou halu a vliv do všech pozitivní energii. Nikdy byste asi neřekli, že pochmurné Ženy mužou v "haha" úpravě znít ještě líp, než originál. Všechno, všechno skvěle, nic špatně. Při Atentátu jsme se chytli do kruhu a vlnili se v rytmu, jedna malá - asi dvanáctiletá - nesympatická blonďatá holka chtěla pustit dopředu, protože neviděla. Byla sice menší, než já, ale na Kryštofy se nejezdí každou neděli a já proto odmítl udělat jakýkoliv kompromis a stál jsem si pevně u zábradlíčka. Udělal jsem moc dobře.

Nemám teď tušení, na jakou písničku jsem volal Tomovi a jestli jsem se mu vůbec dovolal, ale když mi pak došla smska: "To ctu az ted :-) se akorat kopu, asi si to tam uzivas? sem te vubec neslysel.", takže asi něco zaslechl. Zkusil jsem zavolat ještě jednou, když tam hráli Obchodníka s deštěm, ale to už jsem zřejmě vážně nedovolal, ačkoliv jsem se snažil řvát do mikrofonu své nokie co nejhlasitěji. Nevadí. Nokia má i tak určitě dobrej mikrofon. Má i dobrej foťák. Ale sakra, fakt jsem zalitoval, že jsem si nezval svou sonku, která by ty momenty určitě zachytila mnohem líp. Na druhou stranu, aspoň jsem si to o to víc odskákal. Doslova. I přesto, že ty fotky, co jsem teď upnul na facebook jsou naprosto katastrofální. Snad to zachrání Janka s Terkou.

Těsně před jedenáctou se dostavilo závěrečné Zrcadlení, tak jsme se s Chir hezky chytli a kolábali se do rytmu a zpívali si pro sebe. A když už jsem vážně víc energie neustál, odešli...

První letošní koncert, tedy velký koncert a kurňa, fakticky skvělej. Kryštofům to ve velký hale strašně sedí, naprosto tam patří a dokážou udělat vymakanou show naprosto kdekoliv. Narozdíl od nich je Xindl prostě jenom takovej klubovej písničkář. Tak ať se každej drží svýho kopyta. Já už o nich pochybovat nebudu. A pustím si k tomu Jeviště. Který je vlastně dost dobrý, když se to veme kolem a kolem. Teď už mě jen zajímá, co Tom a Šárka na Charlie Straight?

O tom, jak jsem se pak z Brna málem nedostal domů, o tom se mi ani moc vypisovat nechce. Protože jsem nakonec dom dojel. Ale bylo to "těsný". Ti, co se v tom autě mačkali se mnou, to určitě pochopí.

Někdo má narozeniny a já mám jen přání jediný

Štěstí, zdraví, štěstí, zdraví, ale hlavně vysokou návštěvnost. Když jsem jako malý kuře, kterýmu někdo dal do rukou interpunkci a diakritiku, napsal minulý rok v únoru svůj úvodní blogový příspěvek, který je opravdu klasou, ani ve snu mě nenapadlo, že bych snad mohl o svým životě psát až do dalšího února.

Změnilo se toho dost. To, o čem jsem vás celý rok zpravoval, i plno osobních věcí, který do blogu nepatří. Prožili jsme spolu pár příjemných i dost nepříjemných chvil, když jsem jako flameboy postupně ničil jeden velký knihkupecký komplex a posléze jednoho mrňavého skrčka z severních Čech (největší návštěvnost blogu vůbec). Zato jsem vás ale prý bavil svým líčením opileckých extempore.

Když mám teda ty svoje druhý narozeniny, nebudu chtít dárek já (to si nechte na duben), ale obdaruju vás. Ne dneska (protože můj stav mi to nedovoluje), ale během příštího týdne vám zkusím hezky vylíčit, jak jsem se tento rok ožral. A tentokrát už si z toho beru ponaučení, že na hodně dlouhou dobu se takhle nezřídím. Těšte se.

Jsem hovado faktu, ochlasta, detabuizátor, bestie a bezcharakterní mediální sketa. Jde mi jen o slávu, hodně čtenářů a peníze. Chci být špička. Chci moc. Jsem normální člověk, který to akorát neskrývá jako všichni ostatní, ale pálí to do vás ostrými. Myslím, že přesně proto mě milujete.

Jsem chladný jako obloha ve Vancouveru

Jsem sportovní antitalent. To už jsme si jednou řekli. A zrovna teď, když celý svět žije jenom Vancouverem, jsem dokonce i sportovní ignorant. Obojí neúmyslně.

V televizi sleduju maximálně hokej, fotbal jde naprosto kolem mě a ještě si občas rád pustím Golden League, či jak se to jmenuje, prostě nějaký to atletický závodění. A jednou za dva roky olympiádu. Rozhodně si ale nerezervuju místa v hospodě a nesleduju důležitý momenty pro český národ. Sedím si hezky doma, baštím namazanej rohlík a je mi jedno, jak to dopadne, protože on vždycky někdo vyhraje. To už tak pámbu na tom světě zařídil, že vždycky někdo vyhraje. A když to zrovna není můj favorit, nepáchám sebevraždu.

Abych ale pro svět nebyl taková velká chlapská svině, protože každej chlap má smrdět, mít chlupatý záda, z předkožky mu má vyletět masařka a hlavně musí sledovat sport v televizi. Vyberte si, co se vám ke mně hodí, ale když si zapnu v telce třeba i ten hokej, je to tak výjimečná událost, kterou si užívám a proto to nedělám často, abych se pak nestal běžným, téměř ordinárním fanouškem. Pro mě je mnohem větší událost, když dávají večerníček o zvířátkách pana Krbce.

Nicméně i přesto jsem si včera řekl, že se na Bauera podívám. Po roce Vánoce, zapnul jsem si bednu a zjistil jsem, že analogově už se dávno nevysílá a já nahoře v pokoji nechytám digitál. Jedna nula pro okolní svět, který mi hází klacky pod nohy a digitálem mi mlátí o hlavu a směje se mi. Abyste o mě teda neřekli, že nejsem správnej Čech a pseudofanoušek, obětoval jsem svých pět minut, jenom abych zjistil, že chytnu novu a stv1.

Snahu mi ale upřít nemůžete. Stejně jako snahu blogovat uprostřed hodiny biologie, před kterou jsem měl tělák, ve kterém jsme hráli basket, což je druhý nejhorší sport na světě pro správný chlapy, kteří jsou chlupatí a smrdí. Tak asi nejsem správnej chlap, když mě nebaví sdílet svůj pot s protihráčem.