Poučná novela o vykradači stračích hnízd

Za x horami, y řekami a z moři žili byli, jedli a pili jeden vdovec s jednou vdovou. Vdovec byl impotent, vdově při operaci menisku omylem odstranili vaječníky. Vdova si však vysoudila třicet milionů cash. A tak si ti dva žili v luxusu (nebo v luxu, teď nevím), přecpávali se kaviárem a nalévali se červeným bordeaux. Jenže jim chybělo právě to dítě.
Vila těch dvou nešťastníků ležela blízko zámku Konopiště i s poli, lesy, rybníky i letními a zimními sídly. Kdekdo by řekl, že v této nádherné lokalitě se musí žít krásně a v tichosti. Problém spočíval v tom, že přesně na opačné straně vily, tedy ne tam, kde stálo Konopiště, televizní manažeři postavili dvě další vily. Jednu Big Brothera a tu druhou VyVolených, což je samo o sobě známkou maximálního hluku.

Nyní se vraťme ke vdovci a vdově. Vdovec rád lovil, vdova zas milovala malování z windowcoloru. Oba si koníčky navzájem tolerovali. Vdovec se svým přítelem Ferdou d’Eskou (Ptáte se proč to jméno? Inu, nikdo Ferdu nikdy neviděl jinak než na jeho vlastním kole značky Eska) si jednoho (a možná že i druhého) dne vyrazili zase na jeden (a nepopírám, že mohl být i druhý) ze svých honů. Ferdu jako obecního retarda nikdo neměl rád, a tak se ho podnapilý vdovec ujal. Při honech se sice bál o svůj vlastní život, ale na druhou stranu to pro něj byl určitý druh adrenalinu, který zbožňoval. Ferda si to tedy krosil na své „esce“ a elegantně se vyhýbal všem pařezům i borovicím. Když však náhle vystřelil jen tak nazdařbůh do neznáma a jeho brok podmetl větev malému klučinovi, který vykrádal stračí hnízda, lekl se, v hlavě mu zapraskalo, nakopl „esku“ a řítil se z lesa pryč.
Vdovci nezbylo nic jiného, než si asi pětiletého chlapce vzít s sebou domů. Vdova skákala dva metry čtyřicet osm a její jediné štěstí bylo, že tak konala v hale. A poněvadž byla tak trochu mešuge, dala chlapci jméno Neotesánek, protože ho vdovec odnikud neotesal. Ve vile tak bylo do rána pořádné mecheche. Mělo to však háček.
„Vdovo, já bych jed!“ vzkřikl Neotesánek.
Vdova, která k smrti nenáviděla vaření, chlapce umlčela lžící kaviáru. Ale po chvíli zase:
„Vdovo, chci maso!“ Vdova vstala a naštvaně odešla pro jehněčí kýtu. Jediné, čeho tím dosáhla, bylo pět minut ticha.
„Vdovo, naval zmrzlinu!“ To už bylo na vdovou moc. Vytáhla zpod gauče dvoukolák a jela pro mrazák. Postavila ho před kloučka. Mrazák v něm zmizel, vdova ani nemrkla.
„Cos to sem přitáhl, ty ožralo?!“ řvala vdova na vdovce, který jen krčil rameny a žasl. „To snad ani není Neotesánek! To je Neotesanec! Nebesa, smilujte se!“
„Vdovo! Chci zelí!“ rozkázal Neotesánek.
„Nic nebude! Po zelí se prdí!“
„Když chci zelí, tak chci zelí! A s kmínem!“ Neotesánek vstal a chytl vdovu pod krkem.
„No jak chceš, ty tchoři!“ vzlykla vdova a hnala se pro zelí. Neotesánek si tak postupně vydobyl mikrovlnku, kýbl rizota, telecí žaludky, býčí žlázy, míchačku s meruňkami, cisternu s mlékem a stihl očesat i třešňový sad. Po třech hodinách si čtyřhektarový chlapeček kecl na zem a lehce brkl, až to odválo vdovu i vdovce i s jejich vilou, poli, lesy, rybníky, sídly a Konopištěm. Neotesánek se podivil, kam všichni zmizeli, ale nakonec se jen usmál a hodil do sebe traktor i s vlečkou a cukrovou třtinou.

Nyní Neotesánek bydlí v měsíční krajině, kde již nejsou žádné Xté hory, Ypsilonté řeky a Zettá moře. Můžeme doufat, že tomu vykradači hnízd někdo stihne vypumpovat žaludek dřív, než jím bude sněden. A z toho, milé děti, plyne ponaučení, že ke zkáze světa nepřispějí asteroidy ani mimozemšťané, ale obezita. A proto se v zájmu lidstva vzdejte pro dnešní večer svého moučníku…

Knihkupectví Dobrovský - na každou svini se vaří voda!

Ať chcete nebo nechcete, léto se pomalu blíží. Hodně z vás pravděpodobně chce jít někam na brigádu. Jestli vám však můžu poradit, ani náhodou nechoďte pracovat do KNIHKUPECTVÍ DOBROVSKÝ! Budiž vám toto odstrašujícím případem:

Už dlouho mě takhle nikdo nenasral. Hodně dlouho. Minulé léto jsem byl zaměstnán jako brigádník v OC Brno Vaňkovka - knihy Dobrovský (přízemí). Byl jsem tam z protekce, jelikož vedoucí prodejny Jiří Hauska vede ve Vyškově kroužek kung-fu, kam můj táta a brácha chodili. Přes taťku jsem tedy měl domluvenou brigádu. Když jsem se ptal ostatních brigádníků i pracovníků, zjistil jsem, že je to tam vlastně vesměs jedna velká rodina. Přístup vedoucího Jiřího Hausky byl opravdu pozoruhodný. Vůbec jsem nevěděl, co můžu jako brigádník požadovat, co si můžu dovolit, co je moje právo. Když jsem se na něj obrátil s žádostí na sepsání smlouvy, řekl mi: "To sepíšeme pak." "Pak" znamenalo v srpnu. Nato, že jsem nastoupil na brigádu v červenci a pracoval jsem tam do srpna - to je celkem vtipné. Na konci prázdnin teda byla sepsána smlouva a já byl do knihkupectví pozván ještě třikrát v září na výpomoc. Loučil jsem se slovy, že smlouvu si pak s Hauskou domluvím, až k nim přijdu příště. Žádné příště nebylo. A nejlepší na tom je, že nebyly ani peníze. Tuším v září či říjnu došla první částečná výplata za červenec. Řekl jsem si, že je to fajn, že to snad začne chodit víc. Do prosince se však nikdo neozval. Táta sice každý týden tomu ..... Hauskovi volal a on stále a stále sliboval, nadával na účetní, že je kráva a má v tom bordel, nevěřil svým očím, divil se, ale pochybuju, že udělal něco pro to, abych byl řádně vyplacen. Hnát jsem to nikam nemohl, smlouvu jsem si totiž nevzal a na září ji ani nemám u nich (jestli jsou u nich ty dvě za červenec a srpen, to opravdu nevím, ale hádám, že ne). Je to samozřejmě moje chyba!

Pamatuju se, že jeden pátek jsem byl opravdu nasranej, co s těma penězma bude. Vánoce za dveřma a já bych i rád koupil dárky. Výplata stále v nedohlednu. To mě dovedlo k napsání tohoto e-mailu do brněnské prodejny:

Dobrý den,
TAK SAKRA KDYŽ UŽ DOSTANU TY SVOJE PENÍZE, CO? MĚ JE TOTÁLNĚ UKRADENÝ, JESTLI S TÍM MÁTE PROBLÉMY, JÁ PROSTĚ TY PRACHY CHCI, UŽ MĚ FAKT SERE VÁŠ PŘÍSTUP. JE MI JEDNO, ŽE JSEM NA VÁS SPROSTEJ, PROTOŽE MI UŽ FAKT PŘIJDE, ŽE SI NEZASLOUŽÍTE SOLIDNÍ JEDNÁNÍ, KDYŽ SAMI JEDNAT NEUMÍTE. 4 MĚSÍCE!!! 4 MĚSÍCE ČEKÁM NA SVÝCH BŮHVÍKOLIK TISÍC A FURT NIC. JESTLI JE NEBUDU MÍT PŘÍŠTÍ TÝDEN V RUCE NEBO NA ÚČTU, TAK MI VĚŘTE, ŽE VÁM TAM NA PRODEJNĚ UDĚLÁM SCÉNU. BUDE MI ÚPLNĚ U PRDELE, CO MI NA TO ŘEKNETE, PROTOŽE TOHLE UŽ NENÍ MOŽNÝ. TO BYLO FURT NĚJAKÝ SLIBOVÁNÍ, ALE HOVNO-HOVNO. STRČTE SI SVOJI POSRANOU KOMERCI DO HAJZLU, UŽ SI U VÁS NEKOUPÍM ANI LEPORELO! TAKŽE MI UŽ KURVA DEJTE TY PRACHY!

S PŘÁNÍM BRZKÉHO KRACHU (SAMOZŘEJMĚ POTOM, AŽ MI POŠLETE VÝPLATU)
VÁŠ
Tomáš Kremr

Nelituji toho, co jsem napsal, jsem na to vlastně hrdý! Vedoucí samozřejmě volal tátovi, že jsem ho velice urazil a já musel s brekem napsat tento omluvný e-mail:

Dobrý den,
nepředpokládám, že máte chuť čist si tuto zprávu. Nicméně i přes to vám píšu. Víte, ten první e-mail, byl opravdu odporný. Lidé by k sobě měli být upřímní, ale určitě v mezích slušnosti. To předtím bylo až přespříliš upřímné, ale co hlavní - vulgární. Zpětně si uvědomuji, že takto jsem určitě jednat neměl. Měl jsem se ovládnout a vybít si vztek jinak. Vy musíte pochopit, že moje situace ale moc příjemná taky nebyla. První brigáda, jednání, nad kterým zůstává rozum stát a peníze, na které jsem čekal čtyři měsíce. Jsem dost impulzivní člověk, což mě zajisté neomlouvá, ale takováto první zkušenost nebyla moc pěkná. I přes to, že jsem na Vás stále nazlobený (nechci se zachovat jako úplný pokrytec), nemůžu opominout fakt, že jsem vás urazil. Nežádám od vás milosrdenství, mávnutí rukou, poplácání po rameni za slov "každý dělá chyby". Jen je mojí povinností vám napsat, že toho lituji a že se omlouvám. Vyšlo to čistě z mé vlastní inciativy (dá-li se to takto nazvat), správné to nebylo a jsem ochoten nést následky. A ani náhodou neočekávám nějakou další spolupráci (jen abyste si nemyslel, že mě taková věc vůbec napadla), už jen z toho důvodu, že si to nepřeji jak já, tak určitě ani vy.

Zdraví
Tomáš Kremr

Na ten už tak hrdý nejsem, pravda. Jenomže jsem prostě musel. Vtipné na tom je, že doma si o tom mysleli všichni nějak to samé. S lidmi se sice musí jednat hezky, ani náhodou neřešit nic vulgárně, jenomže já tu trpělivost neměl. Vedoucí pravděpodobně omluvu přijal, ale peníze nikde. Až o něco později jsem objevil další částku u sebe na účtu. Řekl jsem si tedy, že fajn, že ten zbytek snad zaplatí později. Hovno později, nezaplatili nic! Následují další nekonečné telefonáty plné planých slibů. Leden, únor, březen, přičtěmě září, říjen, listopad a prosinec, můžeme i duben - a máme tu skoro červenec. Je to téměř rok vymáhání peněz z firmy, která v sobě nemá kousek slušnosti. Telefonáty do Prahy, kde to nikdo nebere, pan vedoucí Pavel Dobrovský je pryč - zavolá vám, já vám zavolám po víkendu, všichni by moc rádi volali, ale pravděpodobně už v pondělí neměli kredit. Pak se to zahrálo da autu.

S chutí bych přidal další věc, která je sice naprosto z jiného soudku, ale přesto s tímto článkem souvisí. Jiří Hauska je totiž naprosto nespolehlivý člověk. Když táta jednomu známému půjčoval několik mých DVDček, musel to udělat přes Hausku, který slíbil, že onoho známého o víkendu uvidí a předá mu to. Bylo to v lednu. DVDčka se k dotyčnému dostala až koncem března a já je měl v ruce až v dubnu. Pan Hauska pravděpodobně vůbec neřeší záležitosti jiných, slibuje jako na běžícím pásu, který končí v sekci "na tohle se můžu vykašlat". Další velice veselá historka je ta, když se Hauska v telefonu omluvil, že je v autobuse, až vystoupí, tak zavolá - a nezavolal. Pozor, pane Hauska, tomu se říká skleróza.

Zpátky k hlavní otázce. Víte tedy, že jsme volali, že jsme se domáhali zbytku (4 000,-) a že nám to stejně bylo k hovnu. Dnes táta volal znovu (už je to taková rutina - vzbudit se, posnídat, jít do dílny, přijít ve čtyři na svačinu a zavolat Hauskovi). Hauska ho odbyl tím, že "účetní tam nemá nic napsaného a že je to divné a kdesi cosi". Upřímně, vůbec nechápu, kde táta bere tu trpělivost, já bych toho blbečka nakopal do prdele.

Se svými penězi jsem se tedy už rozloučil. Válku jsem prohrál, je to avšak i moje chyba. Teď už se pokusím jen udělat jim takovou reklamu, na kterou nezapomenou. Nemám šanci jim udělat ze života peklo, ale zkusit to opravdu můžu, no ne?

PROTO TEDY NAPOSLEDY ŽÁDÁM VŠECHNY, KTEŘÍ TENTO ČLÁNEK ČTETE: NIKDY! NIKDY NECHOĎTE BRIGÁDNIČIT DO KNIHKUPECTVÍ DOBROVSKÝ. JE TO O NERVY, JE TO O ZDRAVÍ, JE TO O ZBYTEČNÝ STRES. POKUD MÁTE PODOBNÉ ZÁŽITKY, PŘEDEJTE TENTO ČLÁNEK DÁL, PUBLIKUJTE HO NA SVÝCH STRÁNKÁCH, JE MI TO JEDNO. JEN CHCI, ABY SE TO VĚDĚLO - KNIHKUPECTVÍ DOBROVSKÝ = PODVODNÍCI, U KTERÝCH SE OPRAVDU, OPRAVDU NEHODÍ KOUPIT ANI TO ZMIŇOVANÉ LEPORELO.

Za vulgarismy se neomlouvám, omlouvám se (zčásti) Jiřímu Hauskovi, (viz nový článek) ani knihkupectví Dobrovský, neomlouvám se vůbec nikomu, kdo s nimi má co společného. Až na pár zaměstnanců pobočky v Brně - s nimi jsem vycházel :o)

Až mě chytnou

Co se mnou provedou? Co když mě sejmou? Anebo nechytnou a zkontrolují zpětně. A pak dostanu na holou? Jo? Ne? Rozumí se, že to ve mně hlodá. Jen se divím, že mě to napadlo až teď. Tohle si přece nemůžu dovolit, no ne? Ale tak co, může mě drbat na zádech. Je čas publikovat zeměpisný blog. Mise splněna. Gejzíry se objevují na Islandu - a kdy vybuchne tenhle?

Plátno ze smutku

Něco z mé "poezie" (ty vole, já jsem dneska fakt vtipnej!) "Básnička" (chachá) vznikla kvůli jedné soutěži. Téma znělo "Dlouhá cesta". Můžete posoudit sami, přeji pěkné počteníčko: (jo a je to trošku depresivní, tak si u toho pusťte například Henriettu od The Fratellis - můj "novej" objev)

Zvláštní je plátno ze smutku
V něm jednou se zatočit - dost
A nikdo vás nevezme na milost
Zbývá jen tkát
Z černého zármutku

Pak koupit si křídla
A přišít je provázkem ze žalu
Za svitu měsíce pomalu
Jak vánek zlehka
Se rozlítit
Pro bublinu z mýdla

Jen nazout boty a odletět
Kamkoli od ní
Kde nocí je den
Kde padnout do kolen
A chvíli tak posedět

Jehlou mi nebývá kdejaký kov
Vyšívám myšlenkou
Povadlou domněnkou
Že míti rád nestačí
Když blízko nad hlavou
Hmatáte krov

Vždyť chci jen lásku bez příkras
Ta křídla andělská pekelně pálí
A kdo se na vteřinu o míli vzdálí
Nechť letí mu blázni napospas

Mlčeti zvuky
Mluviti ticho
Sledovat tmu v pohybu
A v každém jejím záhybu
Vidět tu tvář

Už nejde jen o princip
Vše je nastokrát pryč
A chtít odhodit míč?
V tom není řešení
Zas začne trápení

Koupit si sukno
Ale pořádně nachové
A na konci partie šachové
Začít s ním tančit
Pak zbytečně čekat
Až bude vám smutno

Je cesta dlouhá k zapomnění
Hloupé je psát ti
Že kde nic tu nic není
Že ten pocit už nikdo nepromění
I kdyby stokrát chtěl

Kdo vystačí si vzpomínkami
Na doby dávno za námi
Na lásku která bojovala
Která kdysi měla smysl
To já byl tvůj Nezamysl
Teď je jím někdo jiný

Již nevidím žádných východů
Už nechci kupovat zajíce v pytli
Stále jen sedět na vyviklané židli
Nepouštět se do jiných rozchodů

Zvláštní je plátno ze smutku
V něm jednou se zatočit - dost
A nikdo vás nevezme na milost
Zbývá jen tkát
Z černého zármutku

O budoucnosti

Už třetí školní blog. Mobil pod lavicí a pokoukávám po ostatních, zatímco se pokouším popaměti psát (prosým, omluvte chibi). Biologie je nudná, ale to ví každý, komu vadí injekce, nekoupe se v rybníku s řasama a nedopuje se biozrním. Plus všichni ostatní. Když se tak zamýšlím, zase jsem se odhalil kousek ze své budoucnosti: z bioly maturovat nebudu! Teď to tu mám - bílé na černém - a nejde to vzít zpět (čímž si mezi náma kryju záda).

Nemáte někdo špendlík?

Potřeboval bych na nástěnku připíchnout, že jsem si teda nahodil ten twitter widget. Webovatím :)

Což o to, já mám vůli z betonu

Doufám, že jste se taky zasmáli. Já, jehož plány do budoucna jako "začnu zase číst", "budu makat na svým těle" a "dneska nebudu na internetu a opravdu budu pilně psát ZAV" jsou takřka po chvíli zahozeny do koše. Vidíte sami, že teď bych měl psát ZAV - a bloguju.

Obecně u mě platí, že se do věcí pustím, ale mezitím dělám milion jiných aktivit. To má za následek, že u primárního problému, který je potřeba ŘEŠIT vážně dlouho nevydržím.

Krátce jsem si tedy postěžoval na svoji prachmizernou situaci, ale co je hlavní, včera jsem začal zvažovat, zda nemám seknout s blogováním. Dospěl jsem k názoru, že bych opravdu mohl, proč by taky ne. Stejnak tak nějak .... no vidíte! A nevím! Vůbec nevím, proč mě to napadlo. Takže všichni, co jste sem zabloudili, co jste hledali recept na svíčkovou, co si tady hledáte záminky ke konverzaci v reálném životě, dokonce i vy, co si to čtete! Vy všichni nemějte obavy. Jestli totiž mám někde udělat ten pověstný první krok, bude to tady! Dokážu sám sobě, že na to mám a třeba to pak bude všechno nějak snazší. Jasněže asi nebude, ale věřit tomu můžu furt.

Takže iHyik nekončí, ale taky nezačíná. iHyik se udrží, vydrží a tasí. Přinejhorším pár draků přijde o hlavu.