Nesoudnost

Zameť si před vlastním prahem, to říkám na úvod a spíš jen tak pro sebe. Situace se má totiž tak: ze školy jezdím autobusem. Autobusem jezdí rozličné existence. Existence ječí, smějí se a nahlas si stěžují "na ten můj zkurvenej život s alimentama". Proti tomu se dá bojovat sluchátkama a Papa Roach. Co je však existenční chyba existencí? Zápach. Někteří (a mladí zčásti taky) nehorázně smrdí. Já beru sociální problémy, beru to, že starý člověk už v tom prostě bydlí, ale proboha, nesprchovat se? (ano, opravdu) Nekoupit si aspoň pitomej sprej? Protože když má člověk jet s takovými lidmi, je to utrpení, ti, co jezdí autobusem, se s tím určitě setkali. Já se momentálně nacházím v "sevřené" pozici a dýchám ústy. Prosím, buďte soudní! Každý má svůj charakteristický zápach, ale tohle fakt není vada charakteristiky, nýbrž charakteru. Příště si budu protestně odsedat. Můžete mě bít, že jsem takhle arogantní (a sprej nosím po ruce stále, takže věřím, že už jsem si zametl), ale tohle je opravdu o myokard. Teď bijte, chcete-li, ale za tímhle si stát budu. Jestli to teda těch zbylých 5 km přežiju ve zdraví.