Neaktuálně, srabsky

Schovávám se za hloupé výmluvy a jsem rád, že moje pisatelská sekce mi vždy poskytne možnost, jak se zbavit pocitu vinu, že nemám čas na blogování :) Krátké štěky psát odmítám, jenom někdy, ale teď přesně vím, že se tak do úterka nedostanu k ničemu dlouhému, aktuálnímu, nervydrásajícímu ani k ničemu, co zavání touhou upozrňovat na sebe. Vezměte tedy zavděk aspoň touhletou částí mé.... jak jen to nazvat? Nuda v hodině je řekl bych velice příhodný název. (Uuuf, protentokrát mi to ještě vyšlo, ale až dojdou zdroje, co pak?)

Je pozdní večer, spíše noc, čtrnáctý únor, je spánku čas…
A všechno spí. Jen hvězdy a lampy zkouší proříznout tmu paprsky světla. Jsou úspěšné. Všude je klid. Město spí a zvuky diskoték zní jako chrápání. Město a les. Dva různé světy. V lese hvězdy, v městě lampy, v lese zvěř a v městě lid. Pod rouškou tmy však jako by se oba světy spojily. Rozdíly jsou patrné, jen pokud je cítíme. Nosem. Smrky versus benzín, lípy kontra stoky. Poslední chodci přicházejí z nočních směn a zoufale hledají teplo v temných výlohách. Chtějí spát. Tak jako les. Ten spí. Zajíci a sojky a srny a lišky i zbloudilý tatranský medvěd. Všichni zařezávají ve svých peleších a jejich sny o jídle, mláďatech, sny bez lišek a medvědů, sny o konci noci se zdají až nápadně podobné těm našim. Zítřejší koncert, slohovka z češtiny, nahé blondýny i princezna na hrášku. Jistě, nejsou stejné zbarvením, délkou ani obsahem. Podobají se svým významem. Sny o strachu, kráse, míru a starostech a nakonec proč ne, i o sexu. Pro sny je noc jako stvořená.
Byl pozdní večer, vlastně ne, patnáctý únor, vstávání čas..