Kdyby pera uměla mluvit

Pomalu vyčerpávám studnici svých kulinářských webových příspěvků, takže mlsný čtenářův jazýček budu muset hýčkat archivními počiny nezveřejněnými. Do té doby si můžete pochutnat na jednom z posledních kousků zveřejněných na stránkách našeho gymnázia. Tak ať šmakuje.

Bylo by to strašné. Děsivé. Ba přímo vulgární. Kdyby pera uměla mluvit. No to svět nezažil. Kde bychom měli Máchovo růžinu jevil vonný vzdech ? Pero, kterým Mácha psal by na něj stroze vyštěklo: „Nepiš to! Nikdo tomu nebude rozumět! Růžinu? Co to má být?“ Karel Hynek se chystal odpovědět, ale jeho pero ho rázně zarazilo: „Žádné ale! Jinak přestanu psát! A basta fidli!“ Mácha by si povzdychl a začal vymýšlet něco jiného…
Žáček sedí ve své pracovně a píše báseň Rým pro slepice. Začíná.
Jestlipak mohou sle-
pice hrát na housle?
Mohou.
Ale jenom nohou.

Téměř vypsaná tužka, vlastně její zbytek namítne: „Originální, ale gramaticky se mi to vůbec nelíbí.“
„Koho zajímá tvůj názor? Co takhle Čapek? Ten si taky vymýšlel novotvary a různá neobvyklá slova a vtipné chytáky, he!“
„Čapek byl a je literární génius.“
„Proč bych jím nemohl být já?“
„Protože ti to přeškrtám!“ vzteká se pahýl pisátka. Vytrhuje se Jiřímu z ruky a začíná jezdit po papíře, přičemž za sebou zanechává tmavé stopy – tlusté linky. Žáček jen udiveně a nečinně přihlíží…
V posteli leží muž. Chlapec. Rozsvěcí si lampičku. Očima přejíždí CD přehrávač, zapnutou televizi, propisovačku a knížku a konečně 2x2 je někdy 5 od Žáčka a Máj od Máchy. Co teď? Ptá se sám sebe. Mám si pustit My Chemical Romance, dodívat se na CSI:Miami, nebo si číst? Či snad psát? Volba je jasná. Televize! Vezme do ruky ovladač a pokusí se zesílit zvuk. Náhle však uslyší: „Nedělej to. Když nemáš pevnou vůli, musím ti ji dodat. Tou americkou pitomostí nic nevytvoříš. Pojď psát. Umíš to, tak v čem je problém?“
„Myslíš, že umím dobře psát?“
„Ne, ale musíš to zkoušet dál a dál. Talent ti byl přidělen, ale musíš ho v sobě probudit. Chytit jej a nepustit. Cvičit!“
„Když mně se nechce.“
„Nechci nic slyšet!“ zpražila chlapce propiska a vyskočila po ovladači, hrotem mířila na rudé tlačítko OFF. Chlapec ji nechal. V pokoji vše utichlo, jen lampička nepřítomně bzučela.
„Co je zase?“ zeptala se propisovačka.
„Já nevím. Mám chuť poslouchat hudbu.“
„Tak ty takhle?!“ zavrčela a urazila se. „Jak chceš. Chtěla jsem pro tebe to nejlepší.“ Chlapec se zamyslel a omluvně pero chytil do rukou a otevřel knihu. Nalistoval druhou kapitolu a rozhodl se ji dopsat…

„…Hotovo! Spokojená?“ zeptal se.
„Nemusels´ to dělat.“
Chlapec si povzdechl. A pak se usmál. „Líbilo?“
„Ne! Ale ty to nacvičíš.“
„Kdy?“ Pero významně povzdechlo.
„Dnes? Já chci ale spát,“ prohlásil chlapec rezolutně. „Dobrá,“ svolil nakonec, donucen nafučenou propiskou. Začal psát.
„Takhle to není správně spisovně…“ pravila propisovačka. To už chlapec nevydržel a vztekle jí mrštil ven ze dveří.
Pak vstal a usedl k počítači. Otevřel si Microsoft Word 98 a začal psát. „Ještě že ten stroj neumí mluvit,“ usmál se.
„Prosím?“ ozvalo se odněkud.
Zděšeně jsem se podíval na obrazovku, bleskově ji vypnul a šel spát.