Od sekání po kosení

Jestli žijete ve městě anebo máte hrůzný strach z ostrých břitev, závidím vám. Sekat trávník, to je totiž peklo. Už jsem ale celkem zvyklej, takže když mi taťka řekne: "Posekáš dědovi zahradu", tak už jen nadšeně odvětím "Jóoo, super a můžu ještě uklidit na půdě?" Bez keců ale nastoupím do práce. Dědova zahrada je "super". První část je do kopce a všude rostou kvítka, stromy, keře a s tou sekačkou to objíždět, to je fakt o nervy, zvlášť, když na hranách padáte do záhonku s jahodama, protože sklon stahuje sekačku dolů a jak máte plnej koš sedmikrásek (mrchy jedny bílý!), tak se to nedá ukočírovat. Druhá zahrada je velká a jsou tam takový ty nízký jabloně, takže i sekačka je na ně vysoká a když chce projít sádrovej trpaslík, musí si sudnat čepici. Když pak cestou kolem sesekáte i angrešt, už je vám všechno jedno. Průser začne hned při vytahování sekačky z půdy, protože zapomenu, že ty dveře jsou malý, takže si tradičně proklepávám hemisféry jako rituál započetí boje se zeleným porostem. Největšíma nejzákeřenějším problémem je však díra v krytu koše. Minulý léto jsem totiž zrovna sekl kolem těch jabloní a nevšim jsem si, že tam někdo hodil meruňku či co to bylo - po rozsekání jsem to fakt nepoznal. Jen jsem cítil, jak se pecka odrazila, proletěla zadem, urvala kus krytu a zabodla se mi do nohy. Trochu. Nebylo to fajn, to ani náhodou a od té doby to ještě nikdo nespravil. Můj hrdinský pokus přilepit kus plastu několikrát izolepou na koberce nevyšel, protože hned po první minutě se opakovalo to stejné, co minule, jen bez pecky a tak jsem zahanben a s omlácenou nohou svůj boj vzdal a předal meč dědovi, který to prý musí zanýtovat a pak ještě pár termínů, kterým nerozumím. Než se to ale uskuteční, budu jezdit s dírou. Jestli si říkáte, že je to fakt super věc, nechat se ovát supr luftem od vrtule, tak jste kompletně mimo svůj obor, protože se vám klidně stane, že přejede mistrně maskovanou skořápku od ořechu, která vám elegantně pohmoždí oko - na tohle si musím dávat pozor, když jezdím s košem a kryt s dírou je tedy nahoře. Chytám už celkem paranoické sklony, takže když vidím, že v trávě nic nevidím, reflexivně uhýbám před ničím a spousta lidí by se mi určitě smála. Nejhorší kombinací ale je, když musíte uhýbat precizně mířeným střelám a vyhýbat se tulipánům, ač odkvetlým. Po takovýchto zážitcích s neřízetelným benzínovým strojem, který mě vztekle atakuje a dohání k šílenství už vám je celkem jedno, jestli ten tulipán prostě vezmete s sebou anebo se napíchnete z druhé strany na bujnou hřívu maliníku. Ostatní zahradnická dilemata (nabodnutí se na větev jabloně, bouchnutí se hlavou o očividně atentátnicky nastrčenou větev podlého stromu, kterému říkáme "ufo", protože tak vypadá, případně zamotání do hadice) raději nezmiňuji. Když tedy přežijete spodní zahradu, následuje zdlouhavý vrch. Tam už se seče v pohodě - až na ty pitomý mini jabloně s mini jabkama, který chutnaj maxi hnusně. Ne, počkejte, v pohodě je naprosto špatné slovo. Seče se tam blbě. Tentokrát vám nic neútočí na hlavu, ale na nohy je to zdvojnásobený, z důvodu, že nelítá sem tam něco, ale neustále vytryskují proudy zesíklé trávy, takže na konci sekání máte zrušená lýtka a nové opálení (není ani omylem můj případ) je vám k ničemu, protože si vás lidi na ulici stejně pletou se zeleným mimozemšťanem - tak to totiž vypadá a opravdu nepřeháním. Sem tam vás ošije nějaká ta pecička, nějaký ten klacíček, nějaká ta hrouda hlíny, která se dle původních předpokladů nerozdrolí a kupodivu to zrovna od hlíny bolí nejvíc. Vedle dědy navíc bydlí sousedi, kteří jsou slušně založení, věřící, netrhají mouchám křidýlka, mluví slušně a tak (nechápu), čili je moje vulgární výkřiky pravděpodobně rušily od oběda. Promiňte, ale jak to na mě přijde, jsem jak stroj a nějaký ten "šípek" či "blbec" mi prostě ujede.

Takto zmasakrovaný pak mířím na paintball. 11 lidí by mohla být slušná skvadrička. Taky, že byla. Přes trošku zdlouhavý začátek se začalo hrát. S týmem jsme se rozeběhli a já - schovaný za paletou - jsem čekal na svůj první frag (oboustranně). Přišel velice rychle, když mě někdo našil do zad. Jako první mrtvý za celé odpoledně nasupeně zvedám ruku, řvu "mrtvéj!" a odcházím smutně z pole. K mému překvapení se můj spoluhráč potichu omlouvá, že nechtěl. No ty vole, tak takhle debilně vypadnout jsem moh jenom já! Druhé kolo začíná slibně, jenže jsem se zaseknul v neckách a kámoš mě měl na ráně. Vykouknout jsem nemohl, tak jsem se jen ustrašeně krčil. V dalších kolech jsem pak při přebíhání od pneumatik do křoví schytal jednu do ruky - vůbec nevím odkud, potom jsem obsadil věž, jenomže všechny spoluhráče vystříleli, takže se na mě ze tří stran pokoušely nalétávat kuličky tří protihráčů - a neminuly, takže jsem jen ječel a řval, aby přestali střílet, že už jsem asi tak šest střel mrtvej. Veselá je i další hra, kdy jsem hned od startu vyběhnul ke stromu krýt dva spoluhráče a dostal jsem luxusní head-shot. Vypadnout po pěti vteřinách, to chce zkušenosti! Všechny smůly se snad lepí jen na mě, sem tam se to prostřídá s ostatníma, né, že bych byl nula soutěže. Pak totiž přišel souboj přes prkna, kdy jsme oba proti sobě vstali a začali střílet hlava nehlava a já kupodivu neminul, kámoš zařval, ale já v euforii rozuměl něco jako "dám tě, sráči!", takže jsem střílel vesele dál, zatímco on umíral. Druhý zásah se mi podařil úplně na stejném místě za úplně stejných podmínek. Po vyhraném duelu se krčím za překážkou a čekám, co se bude dít. Z lesíku se náhle ozve: "Žiješ?" Odpovídám: "Jo!" Následuje: "A seš náš?" Najednou pic a střela odjinud, paráda! Tím to ani omylem nekončí, předposlední kolo už totiž opravdu nedávám a tak jen čekám na stanovišti a přemýšlím, kam rychle vběhnout. Druhý tým se nás snaží obejít a po kratší přestřelce se dostáváme k sobě tváří v tvář a kosíme se jak prasata. Po třech barevných zásazích na obou stranách se vzdáváme. Zbytek týmu někde pobíhá a prohráváme. Hrát s takovým lemplem jako já, to se ani nedivím, že prohráváme. Zakončím si to hezkým skokem a skluzem ze křoví před zábranu, který byl sice velice efektní, ale naprosto zbytečný, protože to nemohli ocenit ani diváci, kteří nepřišli (vaše chyba). Teď už jen poslední smrtelný deathmatch na poli, kdy proti sobě stojí 6 a 4 lidi a hraje se, dokud nedojdou kuličky. Všichni vesele střílíme do sebe a je to obrovská švanda, dokud vás nesejme to křepelčí vajíčko do lokte. Spocení a unavení, hlavně ale veselí odjíždíme domů a plánujem další bitvu. Do tý doby se naučím mlátit pažbou.