Dnešní zatrápená slohovka, co mi zabrala tři hodiny a třeba se vám nelíbí, ale já jsem na ni zatím docela pyšnej

Drahý Jane Huse,

jsem Tvojí odvěkou fanynkou a ctitelkou. Chci Ti věnovat tento dopis jako důkaz mé nehynoucí úcty k Tvé osobě a Tvým skutkům. Omluv prosím, že Ti tykám, ale jako skalní fanynka jsem tohoto práva dozajista nabyla a Ty s tím určitě nebudeš mít žádný problém.

Mým miláčkem jsi už od narození, kdy jsem tě, coby malá holka, poprvé uviděla na plakátě v časopise mojí starší sestry. Měl jsi takový podmanivý a žhnoucí pohled, naprosto sis mě získal. Když jsem dorostla do kalhot a naučila jsem se číst, jako první jsem sáhla po Tvém životopise, který si před spaním čtu dodnes. Zaujala mě hlavně kapitola, ve které si neochvějně stojíš za svým a stavíš se proti zlotřilému větru tehdejší církve. Tvůj vzdor, Tvá nezkrotnost a Tvoje pravda, která pro Tebe tolik znamenala, pro to všechno Tě miluji z celého srdce. Jsi mým vzorem a jen díky Tobě si uvědomuji, jak je důležité stát si za svým názorem a klidně pro něj i zemřít, stejně jako Ty. Nebýt Tebe, nikdy bych nemohla tak prozřít a pochopit podstatu života, a sice nebát se následků, jen pevně věřit. Chci být jako Ty, přeji si to každým coulem svého těla. Ach, být já tak statečná a nezlomná, ano, ano! To chci! A takovou budu, tak přísahám!

Bohužel se ale velice bojím, abych za své názory nesklidila nevděk a pohrdání. Co kdybych svoji pravdu otevřeně pronesla na veřejnosti a ostatní by mě ukamenovali? Co kdybych se stala vyděděncem všech lidí jen proto, že jsem byla upřímná? Co by tomu řekli moji spolužáci, mí rodiče a učitelé, kdybych se přiznala ke všemu, v co věřím? Jak by se zachovali mí blízcí, kdybych jim třeba pověděla, co si o nich doopravdy myslím? Co kdyby mě třeba zabili jen proto, že jsem byla stejně tak neochvějná, jako Ty? Byla by to taková potupa, ach, Jane! Jane, to je strašné! Můj nejdražší Jane, vždyť to přece nejde, já nechci umřít a nechci, aby mě nikdo neměl rád! Je to tak šílené! Raději budu jen Tvojí tichou fanynkou a holkou bez vlastního názoru, raději se přizpůsobím většině, jen, abych byla milována, ano? Co říkáš? Ano, tak je to dozajisté v pořádku, Ty sám bys s tím jistě souhlasil, jen abych byla v bezpečí. Ale nezoufej! Nic se nezmění, stále Tě budu milovat a opěvovat, budu Tě mít vyvěšeného na všech zdech ve svém pokoji, stále budu tvrdit, že jsi pro mne největším hrdinou. Být tichou fanynkou je totiž mnohem bezpečnější, víš? Prosím Tě jen, abys tento dopis po přečtení ihned spálil.

Děkuji Ti mnohokrát.

S láskou

Tvoje Společnost

Zpátky

Vrátím se ke kořenům. Chinaski, Daniel Landa, Lucie, kazety, co jsem si nahrával z rádia. Těžkej Pokondr. Můžete si třeba ukroutit vaše hlavy, flusat si na mě a posměšně si ukazovat, ale víte co? I don't give a shit!

Dokud to působí

Vrátil jsem se z vinného sklípka ve Skoronicích. Trošku jsem se opil. A dostal jsem výslužku od Lucky. Taková vyloženě spontánní akce. KingŽabo, díky ti moc a jsem rád, že jsem zas po dlouhé době konečně našel čas s tebou někam vyrazit. Protože tohle byl fakt výlet za všecky prachy. Omlouvám se, ale delší blog nenapíšu, páč jsem rád, že napíšu těchhle pár vět. Snad tam nebudou nikde chyby, jinak jsem bídák. Zdar a sílu, sráči! Líbáš jako bůh je stále největší sračka, hnus, flus a blitka kinematografie. Kdo tento film hodnotí jako nadprůměr, nesmí číst můj blog. Prej dokonce bude i dvojka???? No kde to kurva zme?

Dobytí severního pólu

Kdybych měl v kostce vyjádřit, co pro mě znamená Divadlo Járy Cimrmana, musela by to být hodně velká kostka. Tím mám na mysli FAKT HODNĚ VELKOU kostku. Ne-li ještě větší. A když se vám jednou za čas poštěstí jít na nějakou jejich hru do divadla, dá se tato situace přirovnati k zázraku.

Poprvé to bylo o minulých prázdninách, když jsem s tátou z jevišti vzdálených řad sledoval Vraždu v sálónním coupé. Nebyl to nic moc výhled, navíc jse

m hru znal nazpaměť. A přece to byl perfektní zážitek. Když jsem tehdy šel po představení do šatny pro podpisy, klepal jsem se jak ratlík. Ale dostal jsem je!

A podruhé to bylo včera, s Marky jsme tentokrát do Vyškova vyjeli Dobýt severní pól. Sice jsme seděli nahoře u reflektorů (za poloviční vstupné, milá pozornost), kvůli kterým nám byla skryta část levé strany jeviště. Ale koho to zajímá? Vtipy se kvůli tomu neztratí (a neztratily). Po naprosto stoprocentním představení s jedním nadstavbovým vtípkem - narážka na stáří herců, kdy pan velmistr Svěrák prohlásil: "Tady na Sibiři chumelí opravdu velmi hustě. Člověk vyleze z vlaku a už má bílou hlavu." ( :D :D :D :D) - jsme s Marky, propiskou, programem a foťákem stáli ve frontě pro podpisy. Po chvilce nás vtáhli do divadelního zákulisí (spíš podkulisí, bylo to někde ve sklepě), kde byli všichni tak strašně milí, až to ani možné nebylo.

Pan Svěrák, pan Brukner, pan Rumlena (pan Kotek stále někam skromně utíkal, tak jsem ho tentokrát nestihl, minule byl překvapen, že od něj vůbec podpis chci) se chovali ke všem tak ohleduplně a vstřícně, že jste je museli milovat i přes to společné pohlaví. Jediný pan Smoljak seděl na křesle a očividně si nic z toho neužíval, působil jako zapšklý stařec, kterého už nic nebaví. Bylo to pěkně otravný, to vám povím. Ale stejně nám to bylo jedno, naše slovní zásoba se omezila na "mohl byste, prosím, děkuji, dobrý večer, na shledanou, děkuji" a když herci svolili, že se s námi vyfotí, nemohli jsme zastavit třes v rukou a zmáčknout spoušť bylo to nejtě

žší, co jste si v té chvíli mohli představit.

Celoživotní zážitek máme za sebou. A příště jedem zas. Protože Cimrmani jsou ze všech Svěráků, Bruknerů a Rumlenů (a Weigelů, Smoljaků, Kotků, Čepelků, Vondrušků, Penců, Reidingerů, Bártů, Šimonů, Hrabětů, ...) ti nejlepší!

... a tančit!

Čtvrt hodiny před začátkem jsem sušil svoje rukavice fénem, protože jsem si je stihl rychle zasvinit. Minutu před začátkem jsem v autě nadával rodičům, že tam přijedeme pozdě. Minutu po tři čtvrtě jsem stál jak blbec v hale a nevěděl, kam teda jako jít. A pak jsem ho uviděl. Luboš! I se svou žlutou růží jsem vzal roha

Poznatek první: A holkám to slušelo jak nikdy.

Promenáda, blesky foťáků a sladký úsměvy. Nevěděl jsem, jestli se mám dívat na diváky nebo na prázdný taneční parket a představovat si, jak tam tančím. Obojí bylo nesnesitelné. Už ani nevím, co se tančilo první, ale byl tam určitě jive, kterej jsem pletl. Byla tam myslím i polka, kterou jsem taky krásně zdrbal. Jestli přišlo i na blues a valčík nebo waltz, buďte si jistí, že jsem to zrušil. To jsem si myslel, že tréma neexistuje a když ji mám, obvykle prdím jak tchoř. Včera ze mě ale nic netáhlo, takže to musel být úplně novej a neobjevenej druh trémy. A taky za to může ta úplně debilní podlaha, na které polka vypadala jak krasobruslení. Příště si dám na podrážku gumičky, nemám v úmyslu se na zakončené zabít.

Poznatek druhý: A Markétce to slušelo jak nikdy.

Na té "diskotékové" sérii (tančit na Kabáty je možná největší úpadek, ale jenom blbec sedí na židli a srká kofolu) mi konečně nějak otrnulo. Je to dobrý v tom, že můžete tančit cokoliv a nikdo vás za to nezabije. Když šlápnete někomu na nohu, můžete tvrdit, že je to část vašeho tanečního camea a komu se to nelíbí, ať si sedne ke stolu. Tanec s rodiči byl... nooo... řekněme to tak, že jste mohli šlapat na nohy a bylo vám to celkem fuk, protože maminka vás kvůli tomu nepřestane milovat. Ale snažil jsem se! Fakticky!

Poznatek třetí: Maminkám a babičkám to taky slušelo.

Znáte tu soutěž s židlema? Jak se tančí a tančí a kolo od kola vypadává víc a víc lidí, protože nějaká mrcha odnáší víc a víc židlí. Byl jsem dokonce tak úspěšný, že jsem pro sebe neurval jen jednu, ale dokonce dvě židle, ze kterých nás ale protivníci smetli. Život mě učí, že nemůžu mít všechno.

Poznatek čtvrtý: Starší generace tančí úplně jiný valčík!

Následné kotilionové taneční série (princip spočíval v tom, že si kluk vybral děvče, se kterým chtěl tančit a navlíkl jí na ruku náramek, to samé i o hodinu později naopak) skončily, Marky a Jirka nás všechny setřeli, ale nikomu to nevadilo, protože po jive-sólíčku nikdy nikdo netoužil míň.

Poznatek pátý: Piva s mírou, potíte se jak kůň.

Zakončení večera patřilo waltzu, při kterém jsem měl co dělat, abych se nezhroutil a nevolal ze zbytku sil: "Vodu! Doneste mi vodu!" Hrdlo vyprahlé, nohy bolavé. Parket i přes to nepostrádal styl a nikdo se tam nemotal jak špina v kyblu.

Poznatek šestý: Noste si s sebou deodorant.

A víte co? Bylo to skvělý. A nakonec už ani ten tanec určitě nevypadal tak strašně, že ne? V závěru bych si troufl tvrdit, že kromě toho, že skáču jak jelen, to bylo ucházející. To ale musí posoudit dámy. A jim je věnován

Poznatek sedmý: Všem, kterým šlápnete na nohy, se řádně omluvte.

Spaste svoje duše

http://www.xteen.cz/ Rozhod jsem se, že budu jehovista. Sice všechny serou, ale aspoň ty svý apokalyptický časáky píšou čitelně.

Kotiliony připravit, taneční postavení zaujmout...

Dnešní blog rozdělíme na dvě části, abychom pak mohli porovnat pojmy, dojmy a stav střízlivosti. Tuto noc totiž mám prodlouženou. Za nějaké tři hodiny se budu smažit v pekle tanečního parketu, Luboš a Hanka nám do toho všem budou vtipkovat, hláškovat a vymýšlet překvapení, na která se všichni dostatečně těšíme. Co třeba vyzvat k tanci partnerčinu matku? Což takhle přenést partnerku z jedné strany sálu na druhý? Anebo zvolit nejsympatičtějšího tanečníka a tanečnici a psychicky zdeptat všechny okolní páry?

Nabízí se tolik možností, jak nám všem pošlapat boty, lodičky a pověst. A řeknu vám, že už se netěším tak, jako jsem se těšil v úterý. Už se těším jen málo. Mám malinko strach. Malinko to ve mně vře. Malinko stále nadávám (a Barče tak dávám zase záminku, aby o mně mohla prohlašovat, že jsem držgrešle, lakomec a socka) na kotilióny (pozn. aut.: drobný dárek, který dávala tanečnice tanečníkovi na plese, i naopak), o kterých si nemyslím nic valného, protože dát stovku za tři malý kytičky, jejichž význam mi stále poněkud uniká. Mám dokonce dojem, že mě kvůli tomu Luboš s Hankou nemají rádi, protože jsem před nima prohlásil, že je to jen ždímání peněz (jakože je!). Ale kdo ví, třeba to neslyšeli.

Přetrpěl jsem tedy vyhozenou stovku, vyhozených čtyřicet korun za růži, které upadly všechny zelený listy a musel jsem si koupit novou (a žlutou, ta je hezčí). Daj se růže reklamovat, co myslíte? (Barča teď musí úplně jásat). Mám si brát oranžovou košili? Co když mě Luboš s Hankou vykážou ze sálu, protože mám oranžovou košili? Způsobím společenské fópá, pokud se půjdu ke stolu napít, protože moje hrdlo vyschne a žízní mi to vcucne oči do mozku? Bude společnost pohoršena, pokud mi upadne nejhornější knoflík na košili a já budu moci volně dýchat? Ach, kolik se toho může pokazit.

Nemyslet na nic, nevšímat si ubrečených rodičů, kteří si s ostatními rodiči vyměňují významné "ten-náš-kluk-tak-vyrost-je-z-něj-muž" pohledy a všichni jsou nejlepšími kamarády. Přeneseme se přes veškeré lidské pokrytectví a budeme se mít rádi. Začínám se tam těšit o něco víc, než před půl hodinou.

Doběhl jsem to!

Přeci jen jsme se toho kýženého dne dočkali. V pondělí jsem dokončil svoji část našeho velkého hudebního závodu pro debarbaraci, který nám nalinkoval časopis Filter. Bylo to perné a víc jak dva měsíce poslouchání nás to všechny stálo. Netřeba kolem toho vůbec kecat, všechno si můžete přečíst tady.

Spíše chci vypíchnout poděkování Flufovi, který mi statečně posílal nafocené stránky z Filteru.

Pak bych chtěl píchnout do Gůdyho a zeptat se, kde se sakra fláká?

A také bych rád propíchl ruku vidličkou všem sráčům, který ukládaj na net zaheslovaný soubory s příponou .rar, ale neobtěžují se to heslo zveřejnit.

A teď už to konečně můžu připíchnout na nástěnku.

Přezouvám na zimní

Návštěvy Brna maj vždycky něco do sebe. Můžete si tam koupit strašně moc věcí, který upotřebíte zejména v zimě (bráchovy boty a bundu - mimochodem, teď zrovna brácha přišel a ukazuje mi zub, kterej si sám omylem vytrhl. To je vůl, bych to nedal), který upotřebíte třeba v noci (lampičku, která nahradila mýho tukana, kterej mi hrdě svítil od páté třídy a na jehož růžovém zobáku se na mě každý ráno usmívala nálepka Anety Langerové z Popcornu), anebo věcí, který si tam jedete koupit a nemaj je. (Ten brácha si dělá prdel, ne? Prej se mu kejve další!) Takže jsem strávil krásné sobotní odpoledne na nákupech, kde jsem si nic nekoupil.

Největším objevením pro mě ale bylo několik dost podstatných faktů

, bez kterých se dá žít, ale život s nima je určitě "lepší".

1) Olympia je větší. Zase. Ale maj tam jeden dobrej obchod, jehož jméno jsem zapomněl. Ale je fakt dobrej, věřte mi!

2) Ty gumový zmetci se vrátili! A jsou nevkusnější než kdy dřív. Po letním útoku ze všech stran (ježiš, ono už je to rok?) si pár chytrých hlav řeklo, že si z nich udělají vývozní artikl do Grónska a výsledkem je...

Ty prasata tomu přidělali kožešinku a já mám zas o důvod víc, proč totálně bojkotovat prodej bot, který jsou nejen nepohodlný, ale hlavně nevkusný, což se k Čechům skvěle hodí. Vrchol programu však ještě nepřišel...

Oni udělali i gumový kozačky! Moje levá estetická hemisféra trpí a kroutí se v nezměřitelné agónii. Až budou dělat gumový kopačky, dejte mi vědět. Moje pravá hemisféra je totiž masochistka.

Lokální kultura za sedmdesát

Mouřínovští ochotníci (ta víska je momentálně proslavená filmem Muži v říji. Nevím ovšem, zda je "proslavená" to správné slovo) dneska sehráli parádní kousek. Nemůžeme jim nijak vytýkat, že někdo prostě hraje jak prkno a někdo zase ne (myslivec, Irča), jsou to přeci ochotníci. Vtipné chvilky se taky dostavily, za což jsou body a vůbec byla hra Postel pro anděla velice vydařená. Závěrečný proslov Pepy Boudy byl však možná ještě delší, než celé divadlo a já ho oplakal. Ten muž se vyloženě rád poslouchá. Taky jsem to pěkně poflusal. Na chodbě, když už to vypadalo, že všichni jsou pryč, rázně jsem prohlásil: "Pepa Bouda taky mele sračky!", načež on vyšel ze dveří. Jsem mistr, nemusíte mi to říkat dvakrát.

Nejdůležitější ale je, že mám popis od Irenky, díky kterýmu nebudu v úterý vyzkoušenej z biologie! Ach, my vlezdoprdelové.

Ne, tu fotku vám opravdu nebudu otáčet.

EDNA.cz proudly presents: The Big Bang Theory

Po trošku delší odmlce je ednovská seriálová sekce zase zpátky v akci s plným nasazením. Už podruhé útočí hlavně na naše bránice, tentokrát však vynechá ten černý smíchaný se sarkasmem, naservíruje vyloženě masovou haha podívanou, která stojí za shlédnutí. http://edna.cz/big-bang-theory jakožto zbrusu nový web by si mohl získat vaše sympatie stejně jako ostatní weby. Protože edna jede. A edna se nezastaví!

To jsou kozy!

...pořvávali nějací malí kluci z vyhlídkové věže archeoskanzenu v Modré. Nemysleli tím ale spolužačku Danu, nýbrž opravdové kozy. S rohama místo bradavek. Však víte.

Nebýt těch koz, psů, kteří všechno ochcávali, hus a koček, který pod jménem "Oplatky" stály 35,- korun českých, byl by to výlet katastrofální. Zima jak sviňa. Prší. Místy chumelí. Mrzne až praští. Ty tupý kozy bobkujou úplně všude, takže je zázrak, když do toho někdo nešlápne. Kozy jsou vůbec zajímavý. Předně se nechtějí fotit, nechtěj, aby jim holky dávaly pusy, útočej na vás ze všech stran. Maj rohy. Když chcete vyfotit, jak jedna saje mámě z vemena, to malý kůzle si vás všimne a odejde. Fakt úpadek s těma kozama. Ještěže máme ve třídě Danu.

Tohle bude buď strašná blbost anebo šílená jízda

Uspěchaná doba ničí vztahy

Když jsem teď ve středu měl jet do Brna na představení Kosa do divadla Bolka Polívky, nabídl mi Nik, že mě vezmou o čtvrt na šest autem z Nesovic. Souhlasil jsem, krátká procházka vždycky prospěje a svaly aspoň nezakrní. Abych nepřišel pozdě (nerad chodím pozdě) vyšel jsem už o tři čtvrtě na pět. A to jsem ještě pospíchal jak blázen, protože jsem si myslel, že nestíhám. S hrůzou jsem ale asi po pěti minutách zjistil, že za dalších pět minut bych už byl na místě. O dvacet minut dřív, než jsem měl. Abych nepřišel moc brzo (nerad chodím moc brzo), rozhodl jsem se, že si vyjdu krásným vycházkovým tempem.

Šíleně jsem na to doplatil. Předně se najednou nahrnulo do protisměru v různých intervalech asi deset lidí a když viděli mladíka, který si to šine hlemýždí rychlostí a ještě se tak zasněně kouká po přírodě, museli se určitě smát. Vypadal jsem jak totálně vadnej. Teda zamilovanej. Ještě ti zasvěcení, kteří znají můj tzv. "skromný úsměv", ti by do jednoho lehli smíchy. Navíc můj mobil se zbláznil, takže mi po sobě zahrál tyhle tři písničky: Mariah Carey - All I Want for Christmas is You, Irving - L-O-V-E, Glen Hansard & Markéta Irglová - Falling Slowly.

Když jsem teda hudbu zkombinoval s oslím výrazem, přišla na řadu koordinace chodidel. Dopadlo to katastrofálně, jít pomalu bylo asi tisíckrát horší, než běžet! Abych vám to trochu přiblížil, tak:

Jdu pomalu:

Jdu rychle:

Strašně jsem se styděl za to, jak neumím pomalu kráčet. Co teprv, až třeba budu mít holku a ona si bude chtít vyjít na procházku? To ju jako budu vláčet za sebou? Nebo jí koupím kolečkový brusle, přivážu si ji na lano a potáhnu ji? Nebo po mě bude chtít koupit auto a já vedle ní budu běhat. Tohle je strašně vážnej problém. Já pořád někam spěchám, pořád se za něčím ženu a tady to máte černý na bílým. Chlapi nejsou mrchy, co střídaj holky, protože takoví jsou. Je to proto, že dnešní ženy jim prostě nestačí.

Zora žije!

Když Fluf trávil prázdniny u pásu, prázdniny trávil u pásu a trávil prázdniny v čokoládovně, přišla často na přetřes jeho otázka, proč v čokoládovnách Zora nevyrábí čokoládu stejné značky? Já mu tehdy říkal, že je to dobře, protože čokoláda Zora (zvlášť ta s kukuřičnými lupínky) se nedala jíst, žrát a v konečné fázi se to nedalo ani vypít. A nejhorší na tom bylo, že mi to babička cpala horem dolem. Protože to bylo levný a čokoláda s příchutí hroznů, to už znělo sakra exoticky, čili to vyplnilo mikulášskou, velikonoční a denděťovskou nadílku. Plus nějaký ty banány, pomeranče a rybí tuk, protože babičky to s náma vždycky myslí dobře. Když už to podle Flufových zápisů vypadalo nadějně, že by se Zora přestala vyrábět, šel jsem zrovna ve Vaňkovce do Intersparu a hned mě práskl do očí regál s čokoládama a ještě tam bylo plno slev, zůstal jsem stát s otevřenou pusou, protože:

Nemohl jsem uvěřit svým očím. Byl jsem z toho tak vyveden z míry, že jsem tu čokoládu s NOVÝM obalem a PŘIJATELNÝMI příchutěmi (černý bez se asi moc neprodával), navíc stále za LIDOVOU cenu zapomněl koupit! Dostalo mě to do takového transu, že jsem si koupil čokoládu na vaření, abych měl ve vlaku co chroupat a až když jsem vylezl od pokladny, uvědomil jsem si, že jsem Zoře ani nedal šanci, ukázat se. Slibuju, že tuto službu všem Olomoučanům prokážu co nejdříve. Musíme si ale ještě povědět, jak je možné, že neumím chodit pomalu.

Koupím čas. Zn. Už před týdnem bylo pozdě.

Když má člověk v úterý taneční a píše písemku, je to smrt. Když má člověk ve středu jít na divadlo (Spolek Frída - hra Kosa, Divadlo Bolka Polívky, Brno, 80%) a psát z matiky, je to dvojitá smrt. Když jdete ve čtvrtek na bazén, přijedete v šest a všechno, co jste nestihli udělat v úterý a středu musíte udělat do večera, musíte koupit pixlu kafe, do konvice nalít dva redbully a udělat energetickej smrťák. A když dneska dojdete z volejbalu a říkáte si, jak pobudete na netu a pokecáte s kamarádama, volá zespoda OTEC (protože jeho přístup mě vytáčí, to je snad poprvé, co jsem ho nazval otcem, ale tak když mě to sere!), že ještě hodinku a "pak se to vypíná a zítra to zaplý vůbec nebude", tak mám chuť ho hodit z balkónu, protože on to prostě nechápe. Jsem totiž závislák. Že mám třeba nějakou práci, že všichni kamarádi odsud jsou rozběhlí po okolí a republice, to je fuk. Kurva, fakt jsem z toho teď úplně smutnej. Když se s ním budu hádat, ještě mi to zakáže a to budu teprv nahranej. Staromódní přístup, je čas, pořídit si vlastní modem.

Najednou jsem v půlce blogu změnil téma, to je fakt na nic. Původně jsem vám chtěl říct, že tu mám tři články (jeden pro Flufa, jeden s překvapením a jeden nějakej takovej, aby se neřeklo) a očividně je nikdy nezveřejním. V tomhle jsou rodiče fakt bestie.

V. Pohádková

Kvůli většímu množství práce jsem musel bohužel psaní čtvrté kapitoly odložit. Zatím si můžete aspoň přečíst, kdo vyhrál kapitolu třetí a komu připadla ta čtvrtá. V páté už se nevzdám!

A tady ji máte: http://ihyipiseproviewegha.blogspot.com/2009/10/v-pohadkova.html

EDNA.cz proudly presents: Californication

A konečně se dostáváme k seriálu, který jsem v životě neviděl a rád bych ho v životě aspoň jednou viděl. http://edna.cz/californication. Je to údajně vtipný, pravdivý, o sexu a knihách. A je to taky sprostý, až hanba. A proto je skvělý. Já si na to počkám, až dokoukám první řadu BSG, ale vy jste určitě na nižším stupni filmové a seriálové kulturní barbarnosti (zatímco v té hudební vás s Flufem pomalu válcujem), takže californication určitě znáte a tento podle mě designově nejlíp promakanější web navštívitě. Měli byste. Nikdo nechce přijít o sex a knihy. A Davida Duchovnyho.

Přístě si dáme seriál z trochu jiného soudku. Tentokrát jsem na tom stejně jako vy. Nevím.

Spermie v tom nebyly

Včera jsem pozvednul na úrovni svůj biologický život a udělal si senný nálev. Dneska jsme ho zkoumali. A nemusím být zklamanej, protože zrovna v mým nálevu ty mrchy fakt plavaly. Co plavaly, se tam honily jak divý! Normálně nějaký vaječinky (nikoli vaječníky) nebo něco podobnýho (každopádně ne spermie). Úplný dostihy, sám jsem koukal, jak jsou ty mrchy rychlý. By mě zajímalo, za kolik maj takovou šedesátku třeba. A navíc to byla asi nejzábavnější biola vůbec, protože Madli s Danou u toho mikroskopu furt vzdychaly, jak je to úžasný a na střídačku fandily vždycky tomu menšímu prvokovi, kterej honil toho většího. A památná rozsekávací věta: "Dano, my vidíme život!" mi málem podkopla stoličku. Stejnak bych ale už celkem rád pitval tu žížalu. Jen mě zajímá, kdo tentokrát bude rozjařeně pobíhat kolem, skandovat a fandit a vyvolávat do éteru: "Dano, my zabíjíme!" S tím spolužákem už se pak radši moc vídat nebudu. V rámci ochrany mojí žížaly.